Katren

Poslední, na co si vzpomínala, bylo jak jí lékouzelník hned po té co všichni odešli, dal vypít lektvar na spaní. Teď už ovšem lektvar nepůsobil a ona ležela na posteli jen se zavřenýma očima. Jakmile se pořádně probudila, uvědomila si, že s ní v místnosti ještě někdo je. Bylo zvláštní, že si toho nevšimla okamžitě, teď jen vyděšeně ležela a bála se otevřít oči, aby znovu nezjistila, že se ocitla v jiném století. Ten člověk stál, jak si domyslela, u okna a právě teď přecházel po pokoji, zavrzala židle a zavládlo ticho. Ne, pomyslela si, musím být stále v nemocnici, a kdyby mě někdo chtěl zabít, tak už by to už udělal. Pomalu otevřela oči a uviděla vysokou postavu sedící na jedné z nepohodlných židlí, které v pokoji byly. Byla tma a ona nemohla rozeznat, kdo by to mohl být, a díku tomu, že mu neviděla do tváře, si ani nevšimla, že ji pozoruje. Jakmile si ale postava všimla, že otevřela oči, prudce ze židle vstala a vyšla ze stínu, který kolem židle byl.

 „Kdo jste?“ zeptala se a trochu se na posteli stáhla dál od něj.

 „Jmenuji se Damian MacClay,“ řekl.

 „Jeden z těch, kteří mi pomohli?“

 „Jen jsme vyvolali Válečníky,“ řekl ledabyle. „Zasáhla vás jedna poměrně stará kletba, která je většinou lidí zapomenuta.“

 „Jaká kletba to byla?“

 „Pyrictus.“

 „Tak tu opravdu neznám.“

 „Ani jsem nedoufal v to, že byste ji znala.“

 „Kde jste se o ní dozvěděl vy?“

 „Roky jsem měl nos ponořený do knih,“ mávl rukou.

 „Budete tu pořád stát nebo si sednete?“ zeptala se po chvíli ticha, během kterého si hleděli do očí. Usmál se a potichu posunul židli k její posteli a pak si na ni sedl.

 „Nechtěl jsem působit arogantně.“

 „A jinak jste?“

 „Podle toho s kým mluvím,“ přikývl, ušklíbla se na něj, ale záhy na to sklopila pohled na své ruce.

 „Čím vám splatím to, že jste mě zachránili?“

 „Nepotřebujeme nic splácet.“

 „Ale já musím udělat něco, čím bych vám to splatila, bez vás bych už nežila.“

 „Udělali jsme to pro jednoho našeho známého, kterému na vás až nehorázně moc záleží,“ usmál se a zvedl jí hlavu. „Takže to když tak splaťte jemu.“

 „Komu?“ zamračila se a MacClay se tajemně usmál.

 „To brzo zjistíte.“

Někdo s ním lehce zacloumal a on otevřel zalepené oči. Stála nad ním Claire a v ruce držela nějakou skleněnou lahvičku.

 „Konečně,“ usmála se a pomohla mu, si sednout.

 „Jak dlouho jsi mě budila?“ zeptal se, když seděl.

 „Dobrých deset minut určitě,“ ušklíbla se na něj. „To vždycky spíš tak tvrdě?“

 „Většinou, pokud mě netrápí nějaká noční můra,“ přikývl.

 „Tak to se máš, mě probudí i sebemenší zachrápaní,“ řekla, když mu odlepovala náplast z ramene. „Hojí se ti to dobře,“ zkonstatovala a na čistý čtverec z obvazu nakapala vodičku z té lahvičky.

 „Co mi na to vlastně dáváš?“ pohlédl na štítek, ale to písmo nepoznával.

 „Je to takový lektvar, který čistí a zoceluje ránu, takže nemusím nosit celou krabici s lektvary.“

 „To je šikovný, jak se to dělá?“

 „Nevím, dělala to ještě máma.“

 „Promiň, Claire,“ omluvil se Harry, věděl, že žena o oba své rodiče přišla.

 „V pořádku, Harry,“ mávla rukou. „Teď to bude trochu pálit,“ upozornila ho a čtvereček mu přiložila na ránu.

 „Nesnáším tyhle jejich zbraně,“ zabručel Harry. „Neustále to mají něčím napuštěný, což způsobí, že se ti to hojí neuvěřitelně dlouho.“

 „Buď rád, že máme vlastní způsoby, kdyby to léčil obyčejný kouzelník, tak to trvá ještě dýl.“

 „Tak to potom rád jsem,“ souhlasil a na chvíli se odmlčel. „Poznal Remus, že se mnou něco je?“ zeptal se jí.

 „Ne, dřív než si tě vůbec stihl pořádně prohlídnout, jsi už letěl pryč, bylo mu sice podezřelý, proč odcházíš tak rychle, ale namluvili jsme mu, že máš neodkladný zařizování na opačném konci Británie a že se to těch míst nedá přemisťovat.“

 „Děkuju,“ usmál se.

 „Nemáš vůbec zač, známe pravidla, nikdo se nesmí dozvědět, že se dokážeme takhle dostat lidem do hlavy.“

 „Ach ano…“ přikývl Harry. „Pravidla. Kde je vlastně Sebastian?“ zeptal se, když neslyšel žádné zvuky.

 „Ten je u Hermiony v nemocnici.“

 „Teď v noci?“

 „Říkal, že tam pro všechny případy půjde, myslím, že si stále vyčítá to, co se jí stalo,“ vysvětlila Claire a pohlédla na převázanou ránu. „A je to.“

 „Vypadá to přímo jako od nejlepšího lékaře pod sluncem,“ ocenil to Harry a Claire se rozesmála.

 „To určitě.“

 „Claire!“

 „Pšt, ještě spí,“ vykoukl z kuchyně Harry a Sebastian zamířil k němu.

 „Ještě spí?“ zeptal se překvapeně.

 „Jo, šla spát pozdě, protože mi ještě převazovala tu ránu.“

 „Víš, něco mě napadlo,“ začal Sebastian.

 „A co?“ pohlédl na něj Harry mezitím, co mu vařil kafe.

 „Když jsem si povídal s Herminou, tak nám samozřejmě chtěla splatit to, že jsme ji zachránili, já ji samozřejmě nemohl začít vyprávět o tom, že to je naše povinnost, protože tím by vznikli další otázky, na který máme zakázáno odpovědět,“ mluvil dál a Harry před něj postavil hrnek s pěkně silnou kávou.

 „A jak jsi to vyřešil?“ zeptal se Sebastiana.

 „Řekla jsem jí, že jsme to dělali pro jednoho přítele, kterému na ní hodně záleží, samozřejmě chtěla vědět, kdo to je a já jí na to odpověděl, že to brzo zjistí.“

 „Aha, ale pořád z toho nevyplývá, co tě to vlastně napadlo, nebo vyplývá?“

 „Ne, to co mě napadlo, bylo, že bychom Hermionu mohli vzít sem, aspoň by se nám ulehčilo její hlídání, však víš, jestli ještě působí kletba nebo už ne, i když zatím to vypadá, že už ne.“

 „Počkat, ale víš, co by to pro vás znamenalo?“ zarazil se Harry.

 „Co?“ povytáhl obočí Sebastian.

 „Že byste se tu museli pohybovat jako Damian a Sandra a já jako Jones bych se tu nesměl ani ukázat.“

 „To je snad maličkost ne?“ zamračil se Sebastian.

 „Co je maličkost?“ zeptala se Claire rozespale, když vešla do kuchyně a stoupla si před linku, kde začala hledat kafe. Sebastian ji v rychlosti převyprávěl svůj nápad a ona jen pokrčila rameny.

 „Takže?“ zeptal se Sebastian.

 „Proč ne, mě nebude vadit, že budu Sandra.“

 „No a mě taky nebude vadit, že se tady budu muset pohybovat jak MacClay.“

 „Ale tohle po vás nemůžu chtít,“ trval si dál na svém Harry.

 „Tak poslyš, Vyvolený,“ zamračila se Claire, a sedla k nim ke stolu. „Ty po nás vůbec nic nechceš, spíš my dva chceme, abys na to přistoupil, ale to je jedno, hlavní je, že to vypadá, jako kdybys nechtěl, aby tady byla.“

 „Chci, aby tady byla,“ opáčil Harry. „Ale-“

 „V tom případě už není co řešit,“ usmála se na něj Claire.

 „Něco k řešení tu ještě je,“ ozval se Sebastian.

 „A co?“ otočila se na něj zamračená Claire.

 „Někdo jim musí vysvětlit, proč si Hermionu bereme k sobě.“

 „Komu?“ zvedla obočí.

 „Přece jejím přátelům,“ protočil oči v sloup Sebastian. „A to by měl udělat Jones,“ pohlédl na Harryho.

 „Proč Jones?“ zeptal se.

 „Protože Remus ví, že jsi to ty.“

 „Fajn,“ rezignoval Harry a dopil zbytek své kávy.

 „Dobře, já to vyřídím v nemocnici,“ přikývl Sebastian.

 „A já připravím pokoj pro hosty,“ řekla Claire a všichni se rozešli, přičemž ona a Sebastian si s sebou vzali své hrnky.

 „Vše je v pořádku, teplota je taky v normálu a všechny naše testy proběhli úspěšně, takže nevidím žádný další důvod, proč bychom vás tady měli držet,“ říkal lékouzelník a Hermiona se na něj překvapeně podívala.

 „Takže můžu jít domů? Teď hned?“

 „Ano,“ usmál se na ni lékouzelník. „Ovšem, radši v něčím doprovodu, přece jenom to není tak dávno, co jste nám tady umírala,“ řekl přísně a právě v tu chvíli do pokoje vešel Damian.

 „Oh, promiňte, nevěděl jsem, že je vizita,“ zarazil se a chtěl vycouvat zpět na chodbu, ale lékouzelník ho zastavil.

 „Sakra chlape, vždyť ani nejsou návštěvní hodiny,“ zamračil se.

 „Já vím, ale vždyť… říkal jste přece, že…“ zarazil se Damian, ale když viděl jak se lékouzelník usmívá, tak se zamračil. „Už o tom ví?“ zeptal se radši, než aby se k tomu vyjadřoval.

 „Ne, to jsem nechal na vás,“ poplácal Damiana po zádech a se sestřičkou odešli z pokoje. MacClay pohlédl na Hermionu, která se na něj nechápavě dívala.

 „O čem bych měla vědět?“

 „Víte, kletba z vašeho těla zmizela jen na devadesát procent,“ začal vysvětlovat.

 „A co to pro mě znamená?“ zeptala se vyděšeně.

 „O těch zbylých deset procent by se měla postarat vaše obranyschopnost, ale někdy se stane, že to vaše tělo nezvládne a my mu musíme trochu pomoct. Nemusíme už vyvolávat Válečníky, stačí jen podat správný lék,“ odmlčel se, aby to Hermiona všechno pobrala a když přikývla, tak pokračoval. „Většinou lidi, které vyléčíme, sledujeme při jejich každodenní činnosti, ale vy jste zvláštní případ, jak už jsem řekl, udělali jsme to pro jednoho našeho přítele a tak na vás chceme pořádně dohlédnout,“ domluvil a trochu si oddechl.

 „A to znamená co?“

 „Co, co znamená?“ zeptal se nechápavě.

 „No, to že na mě chcete pořádně dohlédnout.“

 „Ah, takhle,“ usmál se. „Promiňte, jak je vidět, tak jedno kafe nestačilo. Ale teď zpět k věci, to znamená, že týden, tak dlouhá je doba, kdy se může kletba znovu projevit, budete bydlet u nás, pokud vám to teda nevadí,“ řekl a Hermiona na něj šokovaně pohlédla.

 „Budu bydlet u vás?“

 „Ano, máme velký dům, takže se tam vejdete, navíc bydlí tam i jeden člověk, který se na vás už těší.“

 „Ten váš přítel?“

 „I váš přítel,“ přikývl.

 „No já nevím, nebudu vám tam překážet?“

 „O tom jsme už mluvili a nikomu překážet nebudete.“

 „Tak dobře,“ přikývla nakonec a MacClay se na ni usmál.

 „Remusi!“ vykřikl a přeběhl klidné Grimmauldovo.

 „Ahoj, už máš všechno vyřízený?“ zeptal se ho s úsměvem, když se přátelsky objali.

 „Skoro ano, teď mi zbývá jediná věc a to ta, že bysme si Hermionu rádi vzali na týden k sobě,“ řekl narovinu Jones.

 „Aha, no já tě chápu, ale pochybuju, že ostatní budou stejně chápavý jako já, až to zjistí, tak mě sežerou.“

 „Nesežerou, pokud jim řekneš, že je stále možnost, že se účinky kletby můžou vrátit a my na ní dáváme pozor, abychom jí včas pomohli.“

 „To je dobrá výmluva, myslím, že tomu uvěří,“ přikývl Remus.

 „Ehm, no víš, tohle není výmluva, opravdu se to může stát,“ řekl Jones.

 „Může se to stát?“

 „Ano.“

 „Jeminkote a to s tím bude muset žít pořád?“

 „Ne, to ne, pokud se účinky neobjeví do týdne, tak už nikdy a pokud se objeví, tak my je pomocí speciálního léku odstraníme a do konce života od toho bude mít pokoj,“ vysvětlil Jones a Remus si viditelně oddechl.

 „Dobrá, právě jdu na ústředí, tak jim to tam vysvětlím,“ slíbil a odešel k domu číslo dvanáct, když se otočil, Jones tam stále stál a sledoval, jak vstupuje do domu.

 „Je to všechno?“ zeptal se MacClay, když vyšla z koupelny, která byla na pokoji a do otevřené tašky dala poslední věci, které tam našla.

 „Ano,“ odpověděla a Damian přikývl.

 „Tak jdeme,“ pobídl ji a oba vyšli z pokoje, kam hned vešla sestřička a začala pomocí kouzel měnit povlečení na posteli. Damian s Hermionou mezitím procházeli chodbami až k výtahu, kterým se svezli dolů, z haly zamířili k hlavním dveřím a vyšli do přeplněné mudlovské ulice. Chvilku šli pěšky, pak zahnuli za roh a dostali se do opuštěné uličky, Damian chytl Hermionu za ruku a společně s ní se přemístil. Objevili se v dlouhé chodbě, ze které vedli schody do patra a čtyři dveře. Oni zamířili hned do těch druhých, které vedli, jak poznala do obýváku. Jakmile vstoupila do místnosti, tak si všimla mladého muže, který nervózně stál uprostřed místnosti.