Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Větší láska

7. 10. 2013

      Byl studený, pochmurný, únorový den. Skupinka lidí šla slavnostně do mírného kopce k hájku stromů, kde bylo roztroušeno několik kamenů. Na konci průvodu šla žena s dlouhými ohňově rudými vlasy. V náruči nesla malou holčičku vykukující zpod malého klobouku, jejíž vlasy měly stejný odstín. „Aspoň, že letos nesněží,“ pomyslela si žena. Před ní šlo několik chlapců a děvčat různého věku, někteří s rudými vlasy jako jsou její, někteří s tmavě černými. Nejstarší děvče neslo nemluvně, které bylo o dva roky mladší než batole v jejím náručí. Skupinu vedl muž se smutně svěšenými rameny, jeho předčasně šedé vlasy bývaly tak černé jako vlády dětí, které šly za ním. Až do toho dne.

     Když se přiblížili ke kamenům, přesunuli se k jedné skupince stranou od ostatních, k jednoduchým bílým mramorovým deskám. Děti a žena se zastavily, čekajíc v uctivé vzdálenosti od muže, který dorazil k mramorovému pomníku. Klekl si na zem a sedl si na kotníky.

     „Mami? Co tady děláme?“ zeptala se zvědavá dívenka. Žena se natáhla, aby jí oddělala uvolněný pramen vlasů z očí a trpělivě odpověděla, tak jako už mnohokrát v minulých letech.

     „Chodíme sem každý rok v tento den zlatíčko, abychom si připomněli ženu, která je pohřbena v tomto hrobě. Byla naší velmi dobrou přítelkyní.“

     „Oh,“ chvíli bylo ticho. „ Byly jsme tu i vloni?“

     „Ano, zlatíčko, ale jsi moc malá, aby sis to pamatovala.“

     „S kým to tatínek mluví?“

     „Mluví s ní nebo přinejmenším k její památce. Říká jí o věcech, které se staly za poslední rok.“

     „Může ho slyšet?“

     „Ano, zlatíčko, myslím si, že může.“

     „Řekne jí o mém novém zubu?“

     „Myslím, že pravděpodobně řekne.“

     „Proč táta brečí?“

     „Protože mu strašně moc chybí.“

     „Ty taky pláčeš, mami.“

     „Taky mi chybí, zlatíčko. Ne tak moc jako tatínkovi ale hodně. Byla mojí nejlepší kamarádkou.“

     „Miloval ji tatínek?“

     „Ano. Strašně moc ji miloval. Byla jeho nejlepší přítelkyní.“

     „A milovala i ona jeho?“

     „Ano, milovala tvého otce strašně, strašně moc.“

     „Milovala tátu tak moc jako ty?“

     „Ano, ale trošku jiným způsobem.“

     „Oh.“

     Předtím, než se malá holčička mohla zeptat na další otázku, šedovlasý muž natáhl ruku a položil jedinou rudou růži před bílý mramorový pomník, pak pomalu vstal, otočil se a šel zpět tam, kde stála žena. Když k nim došel, smutně se usmál, natáhl ruku jemně a pohladil tvářičku malé dívky, pak pokračoval v procházení minulosti. Před nimi každé dítě přistoupilo k náhrobku, kleklo si a položilo růži. Pak se otočilo a šlo zpět ke svému otci. Nakonec, zbyla jen žena a dívenka v jejím náručí. Přistoupila a klekla si, tak jako její manžel předtím. Nyní byly tak blízko, aby mohli přečíst nápis na kameni.

 

Hermiona Jane Grangerová

19. Září 1979 – 14. Února 1998

 

Nikdo nemá větší lásku než ten,

kdo položí svůj život za své přátele.

 

     Žena podala rudou růži svojí dceři, která natáhla ruku a pustila ji na zem k ostatním. „Tady máš, tátovo přítelkyně.“

     Žena položila svou růži na hromádku a po tvářích jí stekly dvě slzy.

     „Ahoj, Hermiono. Stále na něj dávám pozor, jak jsem slíbila. Chybíš nám.“

     Žena pomalu vstala a otočila se, aby se připojila k ostatním. Jakmile dorazila k manželovi, natáhl ruku a vzal jí z rukou malou holčičku. Přivinul si ji k boku a druhou ruku dal kolem ramen ženě, kterou si k sobě přitáhl. Odpověděla nataženou rukou kolem jeho pasu a následovali svoje děti zpět dolů z kopce. Až do příštího roku. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Oprava

Solzo,17. 8. 2014 9:06

Nechceš to opravit ten překlep v roce, takhle by umřela když jí bylo 9.

hp

sam,26. 4. 2014 23:40

Pěkné :)