Katren

  Psal se rok 1792, dva roky po smrti Josefa druhého, tehdy začal ten strastiplný a dlouhý příběh, můj příběh. Stalo se to devatenáctého února v den narozenin mé ženy, byli jsme s přáteli na jedné hře, není zas tak důležité, která to byla, to důležitější se stalo, když hra skončila a my se měli přemístit k nám do domu, kde se pořádala oslava. Byl jsem velice vytížený pracující muž, ale živil jsem rodinu nejlépe, jak jsem dokázal. V práci mi na stole ležely papíry, které musely být přes víkend hotové, takže jsem si je šel vyzvednout. Procházel jsem sám temnými ulicemi a to se mi stalo osudným. Někdo na mě vyskočil zpoza rohu, neviděl jsem mu do tváře, ale ucítil jsem bodnutí na krku, bolest se stále stupňovala a já pomalu začínal ztrácet vědomí, poslední co si z toho okamžiku pamatuju, byl nějaký křik a prudké výhružné zavrčení.

  Probudil jsem se v malé místnosti, kde byly dva stoly, přičemž jsem na jednom ležel, a dveře. Hrdlo mi spalovala nepříjemná bolest a pomalu se mi vybavovali okamžiky z té noci. Vyděšeně jsem si sáhl na krk, ale měl jsem tam jenom neznatelnou jizvu, která skoro nebyla vidět. Tušil jsem, co se stalo, a nevěděl, co dělat, přece jsem se teď nemohl vrátit domů, rozmýšlel jsem se, kam půjdu a co budu dělat, jenže se najednou otevřely dveře a do té místnosti vstoupil doktor, díval se do nějaké složky a vůbec si mě nevšímal. Samozřejmě, když vidíte mrtvoly každý den, nepřijde vám na nich nic zajímavého, já bohužel nebyl tak úplně mrtvý a v okamžiku, kdy zavřel dveře a místnost se naplnila vůní jeho krve, už pro něj nebylo cesty zpět.

  Nyní je rok 2007 a já tu stále jsem, stále hladový a stejně nebezpečný jako předtím.