Katren

 Četla si dopis od Victora a přemýšlela, co se v poslední době stalo. Většinou s ní ve společenské místnosti vysedávali Harry s Ronem, kterého by každičký řádek dopisu přiváděl k šílenství, ale nyní byli oba na famfrpálovém hřišti. Nepochybovala o tom, že jakmile skončí trénink, tak se Harry někam zašije s Ginny a na Rona se přilepí Levandule.

 S odporem se ušklíbla do řádků a složila ho zpět do obálky, měla ho již několikrát přečtený, ale stále nevěděla, co Victorovi odepsat. S povzdechem si přitáhla blíž k sobě pergamen a rozhodnutá mu konečně odpovědět, napsala pozdrav. Určitě ani nic nezkazí poděkováním za dopis a poté napsala ještě několik řádků ohledně toho, co jí Victor popisoval. Když se nad tím zamyslela, tak byla ráda, že bude pracovat tady v Británii. Napadlo ji, že by se mohli sejít v Prasinkách a tak mu to tam také hned napsala. Doufala, že bude mít čas, protože si opravdu nedovedla představit jít někam s Harrym nebo Ronem.

 Nakonec několika slovy odbyla otázku, jak se má a s pohledem na hodinky zamířila do sovince. Byl pomalu čas večeře a Hermiona počítala, že teď někdy by se měli objevit i její kamarádi. Možná i proto s odesláním dopisu neváhala, připadala si vedle nich tak přebytečná.

 Na schodech zaslechla Ginnin smích, a když se otočila, tak je s Harrym uviděla, jak právě sestupují schody z patra Komnaty nejvyšší potřeby. Byla už o patro níž a sledovala ty dva, dokud nezmizeli ve společenské místnosti. Měli oči jen pro sebe, ale přesto stačilo jen zvednout pohled a určitě by si jí všimli. Věděla, že to neudělají.

 Pohlédla na dopis, jejž měla v ruce. Nechápala, jak si Victor kdy mohl myslet, že by s Harrym něco měla. Tichým hradem sestoupala až do čtvrtého patra, kde vyšla na nádvoří u věže s hodinami a přešla most. Vzpomněla si, jak se za ním s Harrym ve třetím ročníku schovávali, když se vrátili v čase.

 Se smutným úsměvem zamířila na opačnou stranu, než byla Hagridova hájenka a poté, co vyšla několik schodů, vešla do sovince. Jakmile se uvnitř objevila, tak se ozvalo známé zahoukání a Hermioně na rameno několik vteřin na to slétla Hedvika.

 „Ahoj,“ zašeptala se a pohladila ji po peří na hlavičce. „Neříkej, že i tebe zanedbává.“ Nechala sovu, aby jí přešla na ruku, kterou měla skrytou rukávem od hábitu a pohlédla jí do žlutých očí. „Řeknu mu, aby sem za tebou občas zašel.“ Slíbila jí a začala se rozhlížet po sově, která by doručila její dopis.

 Překvapeně povytáhla obočí, když Hedvika v protestu zahoukala a netrpělivě si přešlápla. „Chceš doručit můj dopis?“ zeptala se a jako odpověď se ozvalo další její zahoukání. „Děkuji, Hedviko.“ Usmála se a opatrně jí přivázala dopis k nožce.

Jsem jak stín,
jak mlha nad ránem, 
tichým oceánem,
co v pramen se promění,
jsem jak dým, co vzhůru stoupá,
když vánek s ním houpá,
tam vysoko nad zemí…

 Druhý den při snídani byla překvapená, když mezi hnědými sovami zahlédla i sněhově bílou Hedviku a celou dobu jí pozorovala. Harry, který na ní zrovna mluvil, následoval její pohled a vypadal překvapeně, když sova přistála před Hermionou.

 „Kdo ti píše?“ zeptal se a zcela zapomněl na to, co říkal předtím.

 „Victor,“ odpověděla, zatímco uloupla kousek ze svého toastu a dala ho Hedvice. „Nevadí ti, že jsem si půjčila Hedviku? Přilétla ke mně hned, jak jsem se objevila v sovinci a nechtěla mi dovolit si vybrat žádnou jinou sovu.“

 „V pořádku, půjči si ji kdykoli budeš chtít. Já letos příliš dopisů nepošlu,“ řekl a pohladil svou sovu, která se na něj vděčně podívala.

 „Myslím, že se jí po tobě stýská,“ sdělila mu, když je pozorovala.

 Harry přikývl a stejně jako Hermiona i on přistrčil Hedvice kousek toastu. Když se potom společně zvedli, aby stihli první hodinu, tak sova také vzlétla a zmizela jim z dohledu.

 „Myslel jsem, že se přijdeš podívat na trénink, jak to Ronovi jde,“ řekl Harry, když vyšli z Velké síně.

 „Potřebovala jsem přečíst jednu knihu a potom jsem ještě psala Victorovi,“ vysvětlila svou nepřítomnost.

 „Ale nebyla jsi ani na večeři.“

 „Neměla jsem hlad.“ Pokrčila rameny, když se na ní Harry zkoumavě koukal.

 „Děje se něco, Hermiono?“ zeptal se a chytl ji za ruku, aby ji zastavil.

 Pohlédla na jeho ruku, která držela tu její a přemýšlela nad tím, co mu odpovědět. Vzpomínala na jeho veselý smích a jiskřičky v očích, kdykoli byl ve společnosti Ginny.

 „Harry!“ Zaslechla v tu chvíli za sebou a otočila se na rudovlasou kamarádku, která k nim přicházela po schodech.

 „Uvidíme se na hodině,“ zamumlala k Harrymu, a přestože viděla, jak se nadechuje k protestu, tak vyšla naproti Ginny, kterou s hraným úsměvem pozdravila.

 Nechápala, jak se vždy může objevit v tu nejnevhodnější chvíli. Na druhou stranu ale nevěděla, co by Harrymu řekla. Copak mu mohla říct, že jí chybí jejich společné sezení u krbu? Jen oni tři a nikdo jiný? Žádná Levandule a hlavně žádná Ginny, ta jí začínala vadit více než Brownová a ač si to nechtěla přiznat, nejspíš to bylo hlavně kvůli jejímu vztahu s Harrym.

Ztracená bloudím
dál svým snem,
jsem ticho na stráních,
jsem vítr na pláních…
Ztracená bloudím dál svým snem,
snad duši mi vrátíš 
a cestu mi zkrátíš ven…

 Obrana proti černé magii bylo zrovna něco, co nejméně potřebovala, cítila se blbě i bez toho, aby musela poslouchat nekončící urážky profesora Snapea. Nejenže Harry přišel pozdě na hodinu, ale ještě k tomu do ní při každé příležitosti šťouchal a snažil se z ní něco vymámit. Když si toho profesor všiml už po třetí, tak Nebelvíru sebral dvacet bodů a oběma udělil školní trest.

 Po celý zbytek hodiny už se Harry neodvážil otevřít pusu a Hermiona se ani jednou nepřihlásila, čehož si Snape náležitě užíval, když se nad tím nahlas podivoval.

 Jen co se ozval školní zvon ukončující vyučovací hodinu, tak se zvedla a bez jediného pohledu na svého kamaráda, který se ji snažil zastavit, vyšla z učebny jako první. Teprve o dvě patra níž ji dohonili Harry s Ronem.

 „Proboha, Harry!“ Nevydržela to už, když se začal znovu nadechovat. „Nic mi není, nemusíš si vůbec dělat starosti. Akorát jsme tak díky tomu přišli o body a dnešní večer strávíme, kdo ví kde.“

 „Víš, že kdyby se něco dělo, tak nám to můžeš vždycky říct.“

 Skepticky si oba prohlédla, ale nakonec přikývla. „Ano to vím.“ Usmála se na ně. „A pojďte, nebo přijdeme pozdě na formule. Pro dnešek už jsme kolej připravili o dost bodů,“ řekla, a ačkoliv mluvila v množném čísle, vyčítavě přitom pohlédla na Harryho, který kajícně sklopil oči.

 „Tak pojďme,“ vyzval je nakonec Ron a spolu s druhým chlapcem ihned začali pokračovat v cestě.

 „Jenom chci, aby to bylo jako dřív,“ zašeptala si pro sebe, když je pozorovala, jak se od ní vzdalují a přemýšlela, že tak to doopravdy je. Ona byla na jedné straně chodby a oni na té druhé spolu s ostatními spolužáky.  

 Při večeři jen zamyšleně pozorovala červenající se mraky a zapadající slunce na kouzelném stropě ve Velké síni. Myšlenkami se vracela ke svým pocitům a sklouzla pohledem ke svým dvěma kamarádům, kteří pozorovali profesorský stůl a podle ní se nenápadně ušklíbali, zatímco Ginny s Levandulí vedle nich domlouvaly, co budou dělat o příštím víkendu v Prasinkách.

 „Chceš se přidat, Hermiono?“ zeptala se zrzka.

 „Půjdeme do Medového ráje a mohli bychom se cestou stavit i v psacích potřebách, jestli tam potřebuješ,“ doplnila blondýna a usmála se na ni až příliš přeslazeným úsměvem, z kterého se Hermioně nejednou chtělo zvracet.

 „Děkuji za nabídku, ale já ještě nevím, co budu dělat.“

 „Doufám, že nezůstaneš na hradě a nepůjdeš do knihovny.“ Zamračila se Ginny.

 „Neboj se,“ zasmála se krátce, „jsem domluvená s Victorem, akorát jsme se ještě nedomluvili, kam půjdeme.“

 „Myslíš Kruma?“ zeptala se vzápětí zaujatě Levandule.

 „Ano.“ Přikývla, čímž přitáhla i Ronovu pozornost.

 „Netušil jsem, že přijel do Anglie.“

 „Dostal tu práci,“ informovala ho. „Psal mi, že to bere jako výzvu pro zlepšení své angličtiny.“

 „Nejsem si jistý, jestli jemu něco vůbec může pomoct.“ Ušklíbl se a Hermiona se na něj zamračila.

 „Já o tom nepochybuji, Ronalde. Měli bychom jít, Harry, Snape už dávno odešel.“

 „Cože? Kam jdete se Snapem?“ zeptala se zmateně Ginny.

 „Školní trest,“ vysvětil krátce Harry a spolu s Hermionou záhy na to odešli z Velké síně.

 Přestože už byl pomalu začátek března a venku se rychle oteplovalo, světla stále ještě bylo málo a než došli na druhou stranu hradu, kde byl vchod do sklepení, tak celý hrad pohltila tma a cestu jim osvětloval jen oheň z pochodní.

 „Čemu se směješ?“ Pohlédla na Harryho nechápavě, když se vedle ní potichu rozesmál.

 „Vzpomněl jsem si na to, jak jsme se snažili získat informace, kdo je Zmijozelův dědic a ty ses proměnila v kočku.“

 „To není příliš vtipné,“ poznamenala a znechuceně se nad tou vzpomínkou ušklíbla.

 „Ale je.“ Trval si Harry na svém. „Po tolika letech si to přiznej, Hermiono.“

 „Dobrá, možná trochu,“ připustila nakonec, „ale tys nemusel vykašlávat kočičí chlupy na ošetřovně.“

 Nakonec se zastavili před dveřmi profesorova kabinetu, a když se oba zhluboka nadechli, tak Harry zaťukal a vyčkal na vyzvání, než se odvážil vstoupit.

 „Dobrý večer, pane,“ zamumlal spolu s Hermionou.

 „Výjimečně přesně, Pottere?“ Pohlédl na černovlasého chlapce profesor a v chladných očích mu pohrávalo pobavení nad Harryho zamračeným výrazem. „Dnes večer Váš školní trest obstará ředitel a vy, Grangerová, půjdete do třídy, na ústředí již došli téměř všechny zásoby přísad,“ oznámil jim a otevřel dveře do třídy, kudy zaražená Hermiona pomalu prošla.

 Opravdu se začala těšit na chvilku strávenou s Harrym o samotě, ale Brumbál s jeho lekcemi to celé překazil. Znovu se jí zmocnil ten pocit, že se jí její přátelé nezvratně odcizují, a když uviděla celou první řadu lavic pokrytou všemožnými přísadami, tak si jen zhluboka povzdechla.

 „Rukavice z dračí kůže a nůž najdete ve skříni,“ řekl jí jen a zmizel zpět do kabinetu, kde se nejspíš rozhodl počkat na příchod ředitele.

Jsem jak žár, co všechno spálí,
jsem ozvěnou v dáli,
tu, co ty neslyšíš,
jsem jak den, co 
s nocí se střídá,
jsem černá i bílá,
ve světě zatměných…

 Bradavické pozemky nemilosrdně bičoval vítr, ale dvojici procházející se kolem jezera to nijak nevadilo. Už od začátku se mezi nimi rozhostilo ticho, ale ani jeden necítil potřebu ho přerušit a přesto se Harry nakonec zastavil a otočil si ji čelem k sobě. 

 „Co celé dny děláš, Hermiono?“

 „Učím se.“ Pokrčila rameny. „Proč se ptáš?“

 „Skoro tě nevidíme.“

 Zahleděla se k famfrpálovému hřišti, nad kterým se právě vznášeli mrzimorští hráči a trénovali na nadcházející zápas proti Nebelvíru. „Jak jsem řekla, učím se a vy máte teď hodně tréninků.“

 „Tak to bylo i v minulých letech, ale nikdy jsme se kvůli tomu celý den neviděli.“

 „Co ode mě chceš slyšet, Harry?“ Povzdechla si a myslela na to, v čem je ten největší problém.

 „Chci vědět, co se děje.“

 „Už s tím zase začínáš?“

 „Neříkej, že nic. Nikdy jsi pořádně nezavřela pusu a teď jsi najednou zamlklá a člověk by si tě v místnosti ani nevšiml.“

 „Prostě je toho v poslední době moc.“

 Nepřesvědčeně se na ní podíval, ale už dál nenaléhal, nemělo to smysl. Ani jeden z nich nečekal to, co se stane dalšího rána.

  Ochromeně seděla u Ronovy postele a v hlavě se jí stále přemítal obraz toho, jak z nebelvírské věže odnášejí Ronovo bezvládné tělo. Sledovala, jak ho Levandule drží za ruku a tichým hlasem k němu promlouvá. Za druhou ruku ho držela paní Weasleyová a Harry jemně tisknul ramena Ginny, která seděla vedle Hermiony.

 Zbytek rodiny se již rozešel do práce a pan Weasley něco projednával s Brumbálem a ostatními členy řádu na chodbě. Teprve po dlouhých minutách, kdy se místností rozléhala jen Levandulina slova, vešel zpět dovnitř a postavil se vedle své ženy.

 Hermiona neváhala a uvolnila mu židli, kde seděla. „Posaďte se, pane Weasley,“ pokynula mu.

 „To je v pořádku, Hermiono.“ Usmál se na ni laskavě.

 „Mně to nevadí, stejně bych už asi měla jít.“

 „Já taky.“ Přidal se Harry a sklonil se k Ginny, která se po jeho prohlášení nesouhlasně zavrtěla. „Stavíme se během přestávky na oběd, slibuji,“ ujistil ji.

Ztracená bloudím 
dál svým snem,
jsem ticho na stráních,
jsem vítr na pláních…
Ztracená bloudím dál svým snem,
snad duši mi vrátíš 
a cestu mi zkrátíš ven…

 „V pořádku?“ zeptal se, když se zastavili před velkými dveřmi na ošetřovnu.

 „Ano, jen…“ nedořekla to, protože jí přeskočil hlas a tak pouze pokrčila rameny, než si ji Harry přitáhl k sobě do náruče.

 „Bude to v pořádku,“ zašeptal a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě.

 Chtěla, aby ten okamžik nikdy neskončil, nikdy ho nechtěla pustit, ale věděla, že dřív nebo později bude muset.

 Vydechla a zavřela oči. Tolik jí jeho dotek uklidňoval a cítila v tu chvíli pocit bezpečí. Přestože byla pouze Ronova kamarádka, tak celý den cítila zvláštní potřebu utěšit.

 Když se otevřely dveře, tak ucítila, jak zvedl pohled a pomalu ji začal pouštět. Setřela si slzy, zatímco Harry přešel k Ginny a pomalu za nimi vešla na ošetřovnu. Věděla, že právě teď není možnost, že by to mohla být právě ona, kdo bude stát po Harryho boku, ale nepřestávala v to doufat.

Ztracená bloudím dál svým snem,
snad duši mi vrátíš 
a cestu mi zkrátíš ven…