Katren

 Rozespale se převalil na posteli a natáhl se pro hodinky, které měl položené na nočním stolku. Se zděšením zjistil, že prošvihl snídani a o co hůř, paní Weasleyová na dnešek naplánovala velký úklid. Rychle se převlékl a vyšel z pokoje, aby našel někoho, komu by mohl pomoct. Bylo divné, že celý dům byl ztichlý, jako by v něm nikdo nebyl.

 Zmateně otevřel dveře do kuchyně a pohled mu padl na rudovlasou ženu, která se točila kolem plotny.

 „Harry!“ všimla si ho vzápětí a posadila ke stolu dřív, než stihl něco říct. „Schovala jsem ti něco od snídaně, musíš mít po ránu hlad.“

 „Děkuji, paní Weasleyová,“ poděkoval, když mu podala talíř se třemi toasty. „A omlouvám se, vím, že se dneska má uklízet.“

 „Nic se neděje, drahoušku, poslední dobou toho na tebe bylo moc,“ usmála se na něj, ale pak se otočila a dál kontrolovala obsah hrnce.

 Harry jen na sucho polkl, pochopil, co se v noci stalo a radši se pustil do jídla. Bylo to zvláštní, všichni tu kolem něj chodili po špičkách, obloukem se vyhýbali jakémukoli citlivému tématu a mnohokrát se stalo, že nastala ta trapná chvíle ticha, kdy po sobě jenom koukali, a nikdo nevěděl, jak to ticho přerušit.

 Pomalu se zvedl a talíř odnesl do dřezu.

 „S čím můžu pomoct?“ zeptal se. Chtěl se něčím rozptýlit, ať už uklízením nebo likvidací všemožných škůdců, kteří se tu opět usadili.

 „Ron s Hermionou nejspíš budou chtít pomoct s knihovnou, mám podezření, že se tam schovávají šotkové.“

 „Dobře,“ přikývl Harry a vyběhl dvě patra, než se dostal před ozdobně vypadající dveře soukromé knihovny. Bez rozmyšlení je otevřel a vstoupil dovnitř. Zamračil se, když Hermionu ani Rona neviděl.

 „Pozor!“ rozlehl se po místnosti varovný dívčí hlas, ale to už se dveře najednou začaly zavírat a prudce Harryho udeřily do ramene.

 „Au,“ promnul si rameno a radši poodešel kousek dál. Pohledem proletěl celou místnost a teprve teď si všiml dívky na druhé straně místnosti.

 „V pořádku?“ zeptala se starostlivě a přešla k němu.

 „Jo, nic to není,“ přikývl a pozorně se rozhlédl kolem sebe, protože uslyšel slabý posměvačný smích.

 „Šotci,“ vyprskla Hermiona.

 „Já vím, Ronova mamka mi to říkala, ale kde vlastně Ron je?“

 Hermiona protočila oči v sloup a posadili se do křesílek vedle nich. „Jakmile jsme dostali úkoly, co máme udělat, tak se vypařil, říkal něco o tom, že se má dneska sejít s Parvati na Příčné.“

 „Jo, to mi vlastně říkal,“ vzpomněl si ihned Harry, ale pak se zamračil. „To ho nikdo neprásknul?“

 „A kdo? Fred s Georgem se tu ukážou jen večer na večeři, jinak jsou v obchodu a Ginny nemůže, protože sama má zítra schůzku s Deanem, takže se s Ronem dohodli na tom, že ani jeden nic neřekne.“

 „Ron souhlasil, že se sejde s Deanem?“

 „Nesouhlasil,“ ušklíbla se Hermiona. „Ale musel mlčet, pokud dneska chtěl jít pryč.“

 Harry se jenom ušklíbl, když si představil Ronovo váhání ohledně Ginny a pohlédl přes stolek na Hermionu.

 „Můžu se na něco zeptat?“ začal váhavé.

 „Jistě.“

 „Křičel jsem hodně?“

 „Prosím?“ zeptala se a znepokojivě si prohlédla jeho bledý obličej.

 „V noci ze spaní.“

 „Ne, Harry,“ zavrtěla hlavou a chytla ho za ruku.

 „Kéž bych tomu mohl uvěřit, ale děkuju,“ povzdechl si a lehce se usmál, když jeho ruku stiskla ještě pevněji.

 Harrymu přišlo až podezřelé, že paní Weasleyová nepřišla na to, kde její syn místo uklízení byl. Navíc, dnes se to opakovalo, pouze s jedním rozdílem, tentokrát nebyl mimo dům pouze Ron, ale i Ginny. Tohle mohl být opravdu velký malér, kdyby na to jejich matka přišla a tak se společně s Hermionou rozhodli, že si někam zalezou, aby je nikdo nenašel a všichni si tak mohli myslet, že jsou pohromadě.

 „Takže,“ nadechl se Harry a pohlédl dívce do očí. Oba leželi na posteli, a protože byli v jedné z mnoha místností, kde se netopilo, tak se po chvíli přitiskl jeden k druhému a Harry jí dal ochranitelsky ruku kolem ramen. „Tvoji rodiče jeli lyžovat?“ zeptal se.

 Hermiona přikývla a taky na něj pohlédla, tvářil se zmateně a ona nevěděla proč.

 „Proč jsi nejela s nimi?“ vyzvídal dál.

 Nadechla se, ale nakonec z ní nevypadlo jediné slůvko, váhala. Tázavě se na ní podíval a Hermiona se znovu nadechla.

 „Víš, mě lyžování zrovna moc nebere, jo je to fajn na den nebo dva, ale lyžovat celé prázdniny? To není nic pro mě,“ ušklíbla se a pohlédla mu do očí. „Navíc,“ pokračovala pomalu, jak stále zvažovala svá slova. „Navíc byste mi tam chyběli, už si neumím představit den bez Ginny, bez Rona…“ odmlčela se, chtěla přerušit ten spalující oční kontakt, ale nešlo to. „A bez tebe, Harry,“ dodala ještě a sledovala jeho reakci.

 Usmál se na ní a propletl její prsty se svými. „Možná to bude znít sobecky, protože vím, jak málo se s rodiči vidíš, ale jsem rád, že jsi nejela.“

 Dlouho tam spolu tak leželi, ale po nějaké době se oběma začali klížit oči a během chvilky už oba klidně oddechovali.

 Probudil ho drobný pohyb někde pod sebou. Bylo zvláštní, že cítil nějakou příjemně sladkou vůni, ale na druhou stranu mu byla povědomá a velmi blízká. S tichým zamumláním zabořil hlavu do hřívy vlasů. Trvalo mu pár vteřin, než si uvědomil, kdo vedle něj leží a koho ze spánku objímá.

 Pomalu, stále doufaje, že dívka ještě spí, se odtáhl a sundal ruku z jejího pasu. Jakmile to udělal, tak se Hermiona překulila a pohlédla na něj.

 „Omlouvám se,“ začal, ale dívka zakroutila hlavou.

 „Neomlouvej se, není za co, aspoň mi nebyla zima.“

 Harry se nervózně usmál a pohlédl na hodinky. „Páni, jsou čtyři,“ řekl překvapeně. „Nemůžu uvěřit, že jsem usnul na tři hodiny.“

 „Je to pochopitelné,“ pokrčila rameny Hermiona a Harry se na ní jen nechápavě podíval. „V noci se moc nevyspíš, ty kruhy pod očima mluví sami za sebe,“ vysvětlila a cítila, jak jí obličej polévá horko, od začátku školního roku se společně s Ronem snažili odvést Harryho myšlenky pryč od jeho snů a teď řekla něco takového.

 „Ach tak,“ přikývl chápavě a pohlédl z okna. Venku už se pomalu stmívalo a ve světle lamp si všiml bílých, padajících, sněhových vloček.

 „Promiň, Harry, nechtěla jsem ti to připomínat.“

 „To je v pořádku, Hermiono, opravdu,“ otočil se zpět na ní a krátce se ušklíbl. „Víš, pokaždé když se mi zdá ten sen a já to musím pořád dokola sledovat, tak nejhorší na tom všem je, že moje tělo dělá něco jiného než bych chtěl. Neustále se přemlouvám, abych tam nechodil, abych se před odborem záhad otočil a vrátil se zpět, jenže tělo mě neposlouchá a já stále jdu a jdu. Nemůžu to zastavit, musím sledovat, jak lezeme do pasti a následně se nás Smrtijedi snaží dostat. Znovu prožívám, ten pocit strachu, když tě zasáhla ta kletba a já si myslel, že už je konec,“ vyprávěl Harry a dívka sebou škubla při té vzpomínce. „A nakonec vidím Siriuse, jeho nevěřícný obličej, když ho Belatrix zasáhla, mizející za závojem Oblouku Smrti.“

 „Harry,“ zašeptala a po kolenou se k němu přes postel došourala, aby ho objala. Cítil teplo, které vycházelo z jejího těla a cítil se bezpečně a chráněný. Vždy tu pro něj byla, ať už šlo o cokoli, vždycky mu poradila a navedla ho na správnou cestu.

 Přestože byl v tu chvíli nejšťastnější člověk pod sluncem, musel ji pustit, když se začala pomalu odtahovat.

 „Měli bychom se nepozorovaně vrátit dolů, Ron s Ginny se každou chvíli vrátí a bylo by podezřelé, kdybychom s nimi nebyli.“

 „Máš pravdu,“ přikývl a rychle jí pomohl vstát z postele. Pomalu otevřeli dveře, a když se přesvědčili, že poblíž nikdo není, tak se potichu rozešli dolů po schodech.

 „Harry?“ ozvala se náhle potichu Hermiona a chlapec se na ní otočil, jenže najednou se dívčiny oči rozšířili překvapením a než se Harry stihl otočit zpět, tak se s někým srazil a oba spadli na zem, což způsobilo obrovskou ránu.

 Zamračeně se otočil na toho, kdo do něj vrazil. Před ním seděl na zemi Ron a stejně jako on se držel za hlavu v místě, kde se srazili. Všiml si, jak za ním stojí Ginny šklebí se na někoho za ním. Samozřejmě, Hermiona se skvěle bavila, aspoň tak usuzoval, když za sebou uslyšel zadušený smích.

 „Co se tady děje?“ přiběhla k nim paní Weasleyová a přelétla oba kluky pohledem.

 „Srazili jsme se,“ odpověděl popravdě Ron.

 Jeho matka pouze protočila oči a s nesrozumitelným mumláním odešla zpět dolů do kuchyně.

 „Máte už zabalené všechny dárky?“ zeptala se Ginny, když se zavřeli v Harryho a Ronově pokoji. Harry s Ginny si sedli na zem a každý se opřel o jednu z postelí, zatímco Hermiona se posadila na Harryho postel a několikrát se na něj kradmo podívala. Ron se naopak od dívky neostýchal a po odpoledni na Příčné se na své posteli rozvalil a přehodil si nohy přes čelo postele.

 „Ještě ne,“ zakroutil hlavou Ron. „Dneska večer bude dost času, akorát tě odsud budu muset vyhodit, Harry.“

 „Nevadí,“ pokrčil rameny. „Já už nic balit nemusím, letos jsem si všechno nechal zabalit v obchodu, spíš jsem přemýšlel, že bych šel ven, půjdete taky?“ otočil se s otázkou v očích na holky.

 „Víš, Harry, já čekám sovu a nerada bych, aby přiletěla, když tady nebudu,“ omluvila se Ginny.

 „Jo, jasně,“ přikývl.

 „Od koho by ta sova měla být?“ vyzvídal okamžitě Ron.

 „Co ti je do toho?“

 Harry se od sourozenců odvrátil a pohlédl nahoru na Hermionu. „Co ty?“

 „Půjdu ráda, ale myslím, že nás nepustí.“

 „Já vím,“ povzdechl si Harry a toužebně pohlédl k oknu. „Ale na zahradu za domem můžeme, podle toho co říkal Lupin, tak tam stále působí Fideliovo zaklínadlo.“

 „Super, vezmi si bundu a jdeme,“ usmála se a energicky se zvedla.

 Harry si pomyslel, že ten spánek mu opravdu prospěl, jednou po dlouhé době se cítil aspoň trochu odpočatý a vesele následoval Hermionu o patro níž, kde měla ložnici společně s Ginny. Na okamžik ho nechala čekat na chodbě a musel uznat, že to opravdu bylo pouhých pár vteřin. Už oblečení vesele seskočili poslední schod a zamířili k zadním dveřím vedle kuchyně. Jakmile se nadechli studeného zimního vzduchu, tak se oba otřásli a přitáhli si bundy blíž k tělu.

 Harry ihned poznal, že říkat tomuto místo zahrada, bylo poněkud přehnané a mnohem přesnější by bylo bývalo lepší slovo zahrádka. Byla čtvercového tvaru šestkrát šest metrů a uprostřed se trůnila fontánka, za kterou se tyčil vzrostlý dub. Lavička, jež tu byla, nabízela příjemné posezení s výhledem na malou sochu neobyčejně zvláštního kouzelníka a kamenné sluneční hodiny. Jediné světlo, které celý prostor osvětlovalo, byla lucerna nad dveřmi.

 Hermiona jednoduchým kouzlem odhrnula z lavičky sníh a oba se na ni posadili. Netrvalo dlouho a Harrymu se na mysl vnukl nápad. Nenápadně po očku pohlédl na Hermionu, která se zrovna rozhlížela kolem a jedním rychlým pohybem nabral sníh a strčil jí ho pod bundu.

 Dívka leknutím vypískla a vyskočila na nohy. Harry se rozesmál, když začala sníh rychle vyklepávat ven, takže si nevšiml, jak se na něj pomstychtivě podívala. Úsměv mu na tváři doslova zmrzl, když po něm Hermiona hodila sněhovou kouličku, která se mu rozprskla po obličeji, a díky sněhu se mu zamlžily brýle.

 Netrvalo dlouho a rozpoutala se mezi nimi sněhová bitva, kterou vyhrál Harry, když klečel na Hermionou a ruce jí držel přitisknuté k zemi.

 „Ne, Harry! Už dost, prosím!“ smála a všemožně se snažila vyprostit z jeho sevření, když jí jednu ruku pustil, aby si mohl nabrat víc sněhu.

 „Cože?“ nakrčil čelo. „Nějak jsem tě neslyšel.“

 „Už ne, už žádný sníh.“

 „Musím mít nějaké zalehlé uši, protože pořád neslyším,“ zakroutil hlavou a pomalu se přiblížil.

 Hermiona s posledním ne chytla jeho ruku právě včas, aby kouličku odhodil vedle ní. Harry, který díky tomu trochu ztratil rovnováhu, tak se obličejem ocitl těsně nad tím Hermioniným. Stále s úsměvem jí pohlédl do očí. Ani si nevšiml, kdy se jeho tvář začala opět přibližovat k té její, ale to už se jemně dotkl jejích rtů a v duchu se zaradoval, když neucukla a naopak mu vyšla vstříc.

 „Rone, Harry! Už se čeká jen na vás!“ zakřičela přes celé schodiště paní Weasleyová, jenže nejspíš zapomněla na obraz staré paní Blackové, která na pár vteřin začala vřískat na celý barák. Harry si domyslel, že ji rychle zakryli, ale to už společně s kamarádem sbíhali schody do kuchyně.

 „Dobré ráno,“ pozdravil společně s Ronem a sedl si vedle Hermiony, která se na něj už od dveří smála. „Ahoj,“ usmál se zpátky a krátce ji políbil.

 Všichni v domě si velmi rychle zvykli na to, že spolu teď chodí, takže si jich ani nevšímali a vzrušeně sledovali hromadu dárků, které byli pod stromkem vedle krbu.

 „Jsi to nejkrásnější, co jsem mohl k Vánocům dostat.“

 „Neříkej to, dokud sis svoje dárky nerozbalil,“ usmála se a s chutí se zapojila do polibku, když se zmocnil jejích rtů.