Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svítá, tak to nevzdávej III 2

2. 7. 2010

 Podle instrukcí, které jim během dne řekl Brumbál, právě seděli v jedné kavárně a sledovali osvětlenou ulici. Většina lidí zde chodila pěšky a auto tu projelo zřídka. Vzhledem k tomu, že už bylo něco kolem osmé hodiny, venku byla tma jako o půlnoci.

 „Dáte si ještě něco?“ přišla k nim servírka.

 „Ne, vlastně už zaplatíme,“ odpověděl Harry a vytáhl několik liber.

 Když vyšli z kavárny ven, popošli kousek dál od vchodu, a jak byli domluveni, tak si stoupli blízko k sobě a nenápadně sledovali dění na ulici. Během několika minut z kavárny vyšla i servírka, zamkla a rozešla se směrem k nim, takže se Harry sklonil k Lucy a jenom sledoval, jak kolem nich prochází s mírným úsměvem na tváři.

 „Nepřijde ti teď blbý hrát pár, když chodíš s Herminou?“ zeptala se.

 „Je to krytí,“ pokrčil rameny. „Věřím tomu, že by to pochopila, navíc co jinýho bychom mohli být, tohle je prostě dokonalý.“

 „Já vím, jenom jsem se zeptala,“ zašeptala, ale náhle si všimla vysoké postavy na druhé straně ulice a nenápadně to naznačila Harrymu.

 Přikývl a chytl ji za ruku, zběžně se rozhlédl, jestli něco nejede a společně přeběhli silnici, zastavili se teprve před Brumbálem, který stál u vchodu do jednoho z domů.

 

 „Jak už jsem řekl, řád byl založen za účelem chránit poutníky přicházející z Evropy do Jeruzaléma, po cestě, kterou poutníci chodili, je mnoho symbolů odkazující na Templáře. Legenda o prstenu je však i tak zastřena tajemstvím a legendami. Říká se, že k prstenu vede několik klíčů, které člověk musí rozluštit, nikomu se zatím však nepovedlo toto tvrzení potvrdit.“

 „Kde začíná ta cesta poutníků?“ zeptala se Lucy.

 „Ve Francii,“ odpověděl historik a přešel k poličce plné knih. „V téhle se říká, že cesta začíná v Paříži a další tvrdí, že v Cane.“

 „Můžu se zeptat, jaké klíče to myslíte?“

 „Jsou to hádanky a hlavolamy díky kterým zjistíte, kam dál jít. Myslím, že tu o tom mám nějakou knihu,“ řekl a opět se vydal k poličce, z které před chvílí vytáhl dvě knihy. „Napsal ji jistý cestovatel, jmenoval se-“

 Dveře se s rachotem rozletěly, a zatímco historik se jen vyděšeně otočil, co se stalo, Harry s Lucy a Brumbálem se postavili a namířili hůlky na postavy v černých pláštích, které stály v druhé místnosti.

 „Avada kedavra!“ zasyčel někdo z příchozích a už na ně letělo několik zelených kleteb.

 Harry dívku strhl k zemi a společnými silami převrátili stůl, aby se měli ta co schovat. Ještě než se pustil do boje, se ohlédl na Brumbála a všiml si, jak historika kryje štítovým kouzlem.

 Společně s Lucy začali několika omračujícími kouzly, která vzápětí vystřídala odzbrojující. Celkem sestřelili pouze jednoho zakuklence, takže se Harry rozhodl trochu přitvrdit, a jak si všiml, tak dívka vedle něj ho ihned napodobila. Ušklíbla se, když každý z nich odklidil jednoho Smrtijeda.

 Právě vykukovala zpod stolu, aby mohla zamířit na dalšího přívržence zla, když dovnitř pokoje jeden ze Smrtijedů vběhl a dřív než někdo z nich stihl něco udělat, vyslal na Lucy kouzlo, které ji odhodilo na druhou stranu místnosti

 „Pouta na tebe!“ vykřikl ihned Harry a sklonil, když na něj vyletěl další paprsek, který však vzápětí narazil do historikovy hrudi a odhodil ho na stěnu.

 Harry si toho nevšímal, věděl, že teď už s tím nic neudělá a vrhl se k dívce. Oddechl si, když zjistil, že dýchá, ale ze zranění, které měla na boku, jí tekla krev a vytvořila pod ní už pěknou louži. S klením jí přiložil k ráně ruku a pohlédl na Brumbála, který právě odzbrojil a svázal posledního Smrtijeda.

 „Krvácí,“ řekl, když si k němu ředitel přiklekl. „Přemístím ji do nemocnice.“

 „Do nemocnice ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál a sundal si zlatý prsten, který nosil na pravém prsteníčku. „Pomocí něho se přemístíš do Bradavic. Dávej si však pozor, aby tě nikdo neviděl, Harry, nejlepší by bylo, kdyby ses přemístil mimo hrad a na chodbách si dával pozor na toulající se studenty.“

 „Jistě, pane,“ přikývl a než profesor stihl říct cokoli dalšího, s prásknutím zmizel.

 Objevil se ve stínu hradu, ale rychle rozrazil vstupní bránu a po mramorovém schodišti pospíchal na měnící se schody, které vyběhl až do druhého patra. Zhluboka se nadechl a zvedl si dívku v náruči trochu výš, potichu zasténala a položila mu ruce kolem krku.

 „Vydrž, za chvilku budeme u madame Pomfreyové,“ zašeptal a co nejrychleji prošel chodbou až k velkým dveřím od ošetřovny.

 „Rychle, Pottere, položte ji sem,“ přivítala ho ošetřovatelka. Všiml si rozplývající se stříbřité záře a domyslel si, že ji právě někdo z řádu musel informovat o tom, že je na cestě.

 „Přineste mi z kanceláře dva dokrvovací lektvary a jeden proti bolesti!“ přikázala mu a Harry se hned rozeběhl do místnosti na druhé straně. V první chvíli se zmateně rozhlédl kolem sebe, ale hned vzápětí si všiml velké vitríny naproti stolu, popadl lektvary a už se vracel k posteli, kde Lucy ležela.

 Sledoval, jak madame Pomfreyová o dívku pečuje a teprve teď začínal pociťovat vlastní zranění na ruce, kde ho ošklivě šlehlo jedno z kouzel.

 „Bude v pořádku?“ zeptal se, když ošetřovatelka vyhodila do odpadků poslední použitý obvaz.

 „Ano, přinesl jste ji včas,“ přikývla a posadila ho na postel vedle. „Dokonce neztratila ani tolik krve, kolik jsem myslela,“ sdělila mu a prohlédla si jeho ruku.

 „To nic není,“ zamumlal automaticky, ale ona si ho nevšímala a začala mu ránu čistit.

 „Kdyby se s tím cokoli dělo, tak přijďte,“ řekla, když mu to obvázala a Harry se s přikývnutím zvedl a s posledním pohledem na Lucy odešel z ošetřovny. Když pohlédl na hodinky, zjistil, že je teprve tři čtvrtě na jednu, přesto zamířil do společenské místnosti, kde se posadil před krb a přemýšlel o tom, co se stalo.

 To že tam Smrtijedi vtrhli, bylo znamení, že Voldemort toho zatím také moc neví a to bylo dobré, na druhou stranu historikova smrt jim překazila brzké vyhledání prstenu.

 Byl tak zahloubán do svých úvah, že úplně přestal vnímat okolí a vyděsilo ho proto, když se někdo dotkl jeho ramene. Odskočil a málem by i vytáhl hůlku, kdyby neuviděl překvapený obličej Hermiony.

 „Co tu děláš? Kde je Lucy a proboha, co se ti stalo?“ zeptala se a ukázala na jeho zakrvácené tričko od toho, jak nesl Lucy v náruči.

 „Nic,“ odpověděl a zapnul si mikinu.

 „Nic? Od čeho ta krev je?“

 „Nechci o tom mluvit, Hermiono.“

 „Ale-“

 „Teď ne,“ zamračil se a dívka mohla vidět, jak mu ztvrdly rysy v obličeji.

 „Dobře,“ přikývla pomalu.

 „Proč vlastně nespíš?“

 „Začetla jsem se a teď se vrátila z koupelny, používám prefektské, které jsou mimo kolej.“

 „Měla bys jít spát,“ řekl, když znovu pohlédl na hodinky.

 „Co budeš dělat ty?“

 „Taky půjdu spát.“

  Obešel pohovku a stoupl si před ní. Opatrně vzal její obličej do dlaní a jemně ji políbil, cítil, jak ho to uklidnilo.

 „Harry, prosím, řekni mi, co se stalo,“ upřela na něj ustarané oči.

 Povzdechl si a ruce svěsil zpět k tělu. „Dej mi chvilku, abych se umyl.“

  Přikývla a sledovala jeho záda nořící se do tmy. Přitáhla si župan blíž k tělu, cítila nepříjemné mrazení v zádech a v hlavě se jí stále opakovala ta scéna, kdy uviděla tu velkou červenou skvrnu na Harryho triku.

 Trhla sebou, když vstoupil do její zorného pole a uvědomila si, že ho vůbec neslyšela přicházet. Měl na sobě čisté věci a mokré vlasy. Díky triku s krátkým rukávem si mohla všimnout jeho zavázané ruky a také že právě na tom se její pohled zastavil.

 „Toho si nevšímej,“ zastrčil ruku za sebe a sedl si vedle ní.

 „Řekneš mi, co se stalo?“

 „Teď už se z toho nevykroutím,“ přikývl. „Nejdřív bych měl možná začít dobou, kdy jsme se ještě neznali.“

 „Cože?“

 „Nepřerušuj mě. Když jsem měl o prázdninách sedmnácté narozeniny, přišel do sirotčince Brumbál, jak víš, vede Fénixův řád a nabídl nám, abychom do něj s Lucy vstoupili. Neváhali jsme a nabídku přijali, netrvalo dlouho, ani jsme nestihli dokončit takový přijímací výcvik a už jsme museli do akce. Tenkrát jsi u toho byla, ti záhadní zachránci v bílém světle jsme byli my,“ vyprávěl a sledoval, jak se Hermioně rozšířily oči překvapením.

 „Celou dobu jste to věděli a nic mi neřekli?“

 „Nemohli jsme, nikdo se o nás nesmí dozvědět, je tu hodně smrtijedských dětí. Ale teď k tomu, co se dneska stalo. Společně s Brumbálem jsme byli v Londýně, když nás napadli Smrtijedi.“

 „Co je s Lucy?“ přerušila ho vyděšeně.

 „Je na ošetřovně a bude v pořádku.“

 „Dobře,“ oddechla si. „Co jste v Londýně dělali?“ vyzvídala dál, aby navázala na to, než ho vyrušila.

  „To ti nemůžu říct, nejsi členem řádu.“

 „Jak se jím můžu stát?“

 „Nemůžeš,“ zavrtěl hlavou. „Brumbál nechce, aby se do války přidávali i studenti.“

 „Ale ty a Lucy-“

 „U nás to je jiné, jsme studenti jen proto, abychom to tady napravili.“

 „Napravili?“

 „Aby přestala šikana ze strany Zmijozelských.“

 Na chvíli se odmlčela a pohlédla do pomalu vyhasínajících plamenů. „Opravdu bude v pořádku?“

 Přikývl a přitáhl si ji k sobě. V jednu chvíli zaváhal, když ho napadlo, že by se mohla odtáhnout, Hermiona mu však veškeré tušení vyvrátila a naopak se k němu přitiskla.

 „Nemám ani nejmenší představu o tom, jaké to muselo být, ale ty tu sedíš naprosto klidný,“ zašeptala a hlavu si opřela o jeho rameno.

 „Teď už jsem, každý souboj je o tom samém, ale když jsem viděl, jak Lucy padá… celý svět jako by najednou zamrzl, v hlavě se mi střídala jedna myšlenka za druhou a jediné, co jsem chtěl, bylo ji zachránit, jenže tam pořád byli ti Smrtijedi. Nevěděl jsem co udělat dřív.“

 Cítil, jak přikývla a rozhostilo se mezi nimi ticho. Harryho myšlenky se opět vrátili do Londýna. Když pak sklonil hlavu, zjistil, že Hermiona má zavřené oči a klidně oddechuje.

 

 Když se dívka ráno probudila, ležela na pohovce v prázdné společenské místnosti. V jednu chvíli ji napadlo, že se jí všechno jenom zdálo, ale pak jí pohled padl na opěrku pohovky, kde ležel malý papírek. Jsem u Brumbála, sejdeme se na snídani. Harry. Stálo tam a Hermiona se chtě nechtě musela usmát. Stále s úsměvem vyrazila do ložnice, kde se převlékla a upravila, trochu se lekla, když jedna ze spících dívek něco zamumlala, ale to už odcházela a jenom se po nich ohlédla, než potichu zavřela dveře.

 „Jak ses vyspala?“ zeptal se, když si k němu přisedla.

 „Dobře,“ usmála se na něj.

 „Nebolí tě nic? Spaní na pohovce není zrovna nejpříjemnější.“

 „Já si nestěžuju, ale co ty?“

 „Nejsem náročný,“ pokrčil rameny.

 „Kdy jsi odešel?“

 „Chvilku před sedmou,“ odpověděl a sledoval, jak si nandává na talíř snídani. Sám už před sebou měl prázdný talíř. Zvedl hrníček s ranní kávou a noviny, aby si dočetl článek, který četl, než Hermiona přišla.

 „Po snídani půjdu na ošetřovnu, půjdeš taky?“ zeptal se, když noviny odložil.

 „Jistě,“ přikývla, a jen co dojedla poslední sousto, tak se společně zvedli a vyšli po schodech až do druhého patra.

 „Myslíš, že už bude vzhůru?“

 „Ano, už jsem tu byl společně s Brumbálem, jenže jí madame Pomfreyová potřebovala zkontrolovat, takže jsme museli probrat jen to nejdůležitější.“

 „Dobře, tak jdeme,“ pokývala hlavou Hermiona a jako první vešla dovnitř, zatímco Harry jí podržel dveře.

 „Ahoj, Hermiono,“ usmála se Lucy, když zvedla hlavu a uviděla ji přibližovat se k její posteli.

 „Ahoj, jak se cítíš?“ zeptala se a stoupla si vedle postele.

 „Je mi dobře,“ řekla nejistě a pohlédla na Harryho, aby jí naznačil, jak dívce vysvětlil její návštěvu ošetřovny. Harry k nim mezitím došel a přisunul sobě i Hermioně židli.

 „Všechno jsem jí řekl,“ odpověděl na nevyřčenou otázku.

 „Úplně všechno?“

 „Ano,“ přikývl a pohlédl na Hermionu, která se vedle něj usmívala a těkala pohledem z jednoho na druhého.

 „Celou dobu jsi věděla, že vás hledám a nic jsi neřekla.“

 „Omlouvám se, ale nikdo to o nás neměl zjistit, samozřejmě ty to teď víš, ale doufám, že zůstaneš jediná.“

 „Ode mě se to nikdo nedoví,“ ujistila ji Hermiona.

 „Jak ses to vlastně dozvěděla?“

 „V noci jsem přišla do společenské místnosti a byl tam Harry.“

 „Nemít na sobě krev, tak by se to ani nedozvěděla.“

 „Možná,“ pokrčila rameny.

 

 „Vítejte na prvním famfrpálovém utkání letošní sezony!“ rozléhalo se přes celý stadion a všichni studenti začali nadšeně tleskat a pískat. „Jmenuju se Seamus Finnigan a budu vás provázet dnešním duelem mezi Zmijozelem a Nebelvírem!“ zahulákal a i s mikrofonem měl problém přehlušit davy studentů.

 „Takový je to vždycky?!“ zakřičel Harry, aby ho Hermiona slyšela.

 „Každý zápas proti Zmijozelu, celá škola doufá, že je jednou někdo porazí!“ odpověděla, ale to už opět pohlédli na hřiště, kde se objevili hráči.

 „A už přicházejí!“ oznámil Seamus. „V zelených dresech můžeme vidět zmijozelské družstvo v čele s kapitánem a současně chytačem Dracem Malfoyem, na postech střelců jsou Thedor Nott, Blaise Zabini a jako jediná dívka v týmu Alice Lurieová! Skupinu uzavírají odrážeči Vincent Crabbe a Gregory Goyle a brankář Marcus Lewis!“

 Ze zmijozelských tribun se ozýval nadšený jásot, jak studenti vítali své hráče, ale jen co se v chodbě objevil první rudozlatý dres, celý stadion najednou ožil a z několika míst bylo dokonce slyšet bubnování.

 „A už přicházejí Nebelvírští!“ ohlašoval mezitím Seamus. „Jako první jde kapitán a zároveň brankář Ron Weasley! Za ním chytač John Myers, odrážeči Rey McCartney a Wesley Moon a jako poslední jdou vedle sebe střelci Dean Thomas, Ginny Weasleyová a Andy Williamsová!“

 „Slyšel jsem, Harry, žes Ronovi pomáhal vymyslet něco novýho!“ ozvalo se za nimi, a když se ohlédli, uviděli Nevilla, jak se k nim naklání.

 „Jo!“ přikývl Harry. „Pár malých rad!“

 „Myslíš, že vyhrají?!“

 „Těžko říct! Nikdy jsem Zmijozel neviděl hrát, ale jako chytač Malfoy?! Vsadil bych se, že John zlatonku chytne dřív než on!“

 „Kapitáni si podávají ruce a ostatní hráči nasedají na košťata!“ ozval se opět Seamus a zraky všech se stočili na hřiště. „Posledních pár vteřin, ale camrál už je ve vzduchu a hra začíná!

 U míče bude první Zabini, ale pozor! Weasleyová mu camrál vyráží a chytá ho Williamsová, která nahrává Thomasovi. K němu letí Nott, ale musí uhnout před potloukem, který na něj vystřelil Moon. Thomas nahrává zpět Williamsový, ta střílí a Lewis vyráží k Lurieový, která zakládá novou akci! Velmi zajímavý začátek ze strany Nebelvírských, ale teď už musejí bránit! Pěkný potlouk od McCartneyho, Lurieová ovšem posílá dál na Notta, ten si obhodil Thomase, ale teď jsou před ním Weasleyová s Williamsovou! Nalétává mu Zabini, který střílí! A skvěle Weasley!

 Weasley drží míč, aby uklidnil hru, ale už předává Thomasi, který společně s Weasleyovou a Williamsovou letí proti zelené stěně. Obě střelkyně uhýbají, ale Thomas letí dál! Do toho, Deane! Míjí Zabiniho, Lurieovou a to byl pěkně zákeřný potlouk od Goyla! Camrál ovšem chytá Williamsová a pokračuje v akci! Přes Notta nahrává Weasleyové, další šance a Lewis si připisuje další zákrok!“

 Celý stadion zadržel dech, když Ginny skoro prohodila camrál nejnižší obručí, teď již však každý sledoval nový útok Zmijozelu.

 „Camrál drží Nott, ale přihrává Zabinimu ten střílí a Zmijozel si připisuje první body!“ hlásil zklamaně Seamus, zatímco Ron opět rozehrál a Ginny společně s Andy vyletěli o několik stop výš. Jako první k nim přiletěla zmijozelská střelkyně a úspěšně Ginny camrál vyšťouchla z ruky, padající míč chytil Zabini, ale u něj už byl Dean a vyražením nahrál Andy, která už opět s druhou dívkou startovala na zmijozelské branky. Rychle nahrála, když se vedle ní objevili Zabini s Nottem a Ginny nešetrně odstrčila Lurieovou, když přilétla před ní a chtěla camrál chytit.

 „Weasleyová letí na bránu a tohle bylo o vlásek!“ komentoval Seamus, když Ginny na poslední chvíli strhla koště, aby se vyhnula potlouku. „Bude střílet! Ne! Nahrává Thomasovi, který se najednou objevil a skóruje!“ vykřikl Seamus a společně s celým stadionem začal tleskat. „Tak to byla rychlá odpověď v podobě rudozlatého týmu a máme opět vyrovnaný stav.“

 „Nebelvír, Nebelvír, Nebelvír!“ rozléhalo se po celém stadionu a zmijozelské podporování zcela zaniklo.

 Lucy společně s Harrym a Hermionou nadšeně tleskala. „Do toho!“ zakřičela, když kolem nich prolétával jeden ze střelců a vyplázla jazyk na Harryho, který se na ni ušklíbl.

 „Nott může nahrávat, ale letí sám na bránu, snadno se vyhnul Williamsové, která se za ním stihla jen otočit, ale už je před Weasleyem, vynikající blafák a camrál skončil v obruči! Skvělá ukázka rychlosti nových Nimbusů.“

 „Škoda, že ho Andy minula, stačilo jenom trochu postrčit a skončil by v hodinách,“ sděloval Harry zamračeně dívkám vedle sebe.

 Další vývoj hry probíhal v podobném duchu, kdy se střelci obou týmu prali o každý míč, bohužel pro Ronův tým, čím déle se hrálo, tím více bodů ztráceli a Dean, Ginny i Andy začínali být unavení z neustálého dohánění. Velkou oporou pro ně ovšem byl samotný kapitán, který létal od jedné obruče k druhé a snažil se propustit, co nejméně míčů.

 „Hraje se už bezmála hodinu a stav zápasu je tři sta ku sto šedesáti pro Zmijozel!“ oznamoval Seamus, když Andy střelila dnes už několikátou svou branku. „Další střela na Weasleyho, ten však vyráží a camrálu se ujímá Thomas. Ale pozor! Do cesty se mu připletl Myers! Počkejte! John Myers vidí zlatonku a letí za ní! Teď to bude závod mezi nebelvírským chytačem a zmijozelskými střelci! Do boje se už zapojuje i Malfoy! Oba hráči letí vedle sebe, ale Myers novému Nimbusu nestačí!“

 Harry s napětím sledoval vývoj souboje mezi chytačema, když kolem tribuny, kde seděl, proletěl jeden z odrážečů, aby dostihl potlouk.

 „A Malfoye právě trefil potlouk! Myers má nyní dost prostoru! Jenže pozor na střelce v zelených dresech! Je to dva na jednoho! Lurieová střílí, ale Weasley je tam včas. Míč ovšem chytá Nott, neváhá a rovnou střílí! Weasley ho vykryl! To je neuvěřitelné! Ještě Zabini! Nedal! Weasley se snad musel rozdvojit, jinak si to neumím vysvětlit! Teď už ale konečně mají míč Nebelv- Je konec! Myers chytá zlatonku a ukončuje zápas! Nebelvír vyhrává tři sta deset ku třem stům! Dámy a pánové, budu se opakovat, ale je to neuvěřitelné! Nebelvír poráží loňské šampiony!“ křičel Seamus, zatímco všichni hráči v čele s madame Hoochovou slétávali na zem.

 „Jo!“ ozývalo se kolem Harryho, on sám stál na nohou a tleskal, brzo ovšem společně s ostatními scházel z tribuny přímo na hřiště a dav ho tlačil kolem rozladěných Zmijozelských k oslavujícímu týmu.

 

 Oslava vítězství byla opravdu bouřlivá. Pro Harryho bylo velkým překvapením, když společně s celým týmem vešel mezi posledními do společenské místnosti a ta byla celá zaplněná lidmi. Dokonce, jak si všiml, někteří stáli i na schodištích.

 Celá ta sláva trvala až do ranních hodin, kdy je už poněkolikáté přišla ztlumit profesorka McGonagallová. Harry čekal, že bude rozčilená a celé koleji sebere tolik bodů, že se do konce roku nedostanou z mínusu, místo toho jen s obtížemi skrýval své překvapení, když je jen mírně krotila a nejspíš i počítala s tím, že ji neuposlechnou.

 Všiml si, že Hermiona má jako primuska stále nutkání profesorce vyhovit a celé to rozpustit, tak si ji s Lucy vzali k sobě a nalili do ní tři panáky na uvolnění.

 Rozespale zamžoural, když se z vedlejší postele ozvalo zachrápání. Několikrát zamrkal, než se protáhl a následně vstal z postele. Sebral z nočního stolku brýle a hodinky, aby zjistil, kolik je hodin.

 Povzdechl si a potichu se z ložnice vypařil ven. Jakmile však vešel do společenské místnosti, tak se zarazil a rozhlédl se kolem. Nikde mezi studenty neviděl Hermionu ani Lucy, tak pokračoval dál a byl by býval došel až do Velké síně na snídani, kdyby ho někdo v jedné z chodeb nezatáhl za ruku a neodtáhl stranou.

 „Hermiono?“ hádal podle siluety před sebou.

 „Pšt!“ zaslechl a zamračil se, nejen že neviděl, kam ho vede, ale ještě na něj ani nepromluvila. Pomalu už začínal ztrácet trpělivost, když se najednou vynořili ve stínu mramorového schodiště, kde na ně čekal skřítek s obrovským piknikovým košem.

 „Děkuji,“ usmála se na něj Hermiona a skřítek jí vyseknul jednu hlubokou poklonu.

 „Co to má znamenat?“ zeptal se Harry a stále nechápal, o co dívce jde.

 „Uvidíš venku, pojď,“ pobídla ho a společně proklouzli Vstupní síní.

 „Hermiono, kam to jdeme?“

 „Do jednoho ze skleníků,“ odpověděla. „Prošvihla jsem snídani a do oběda je ještě daleko, tak jsem požádala domácí skřítky, aby mi pro nás dva dali nějaké jídlo. Měli jste v sirotčinci domácí skřítky nebo jste si tam uklízeli sami?“ zeptala se, ale nejspíš nečekala odpověď, protože než něco stihl říct, tak už pokračovala. „Jsou hrozně ochotní a udělají pro tebe cokoli, abych pravdu řekla, přijde mi vůči nim nespravedlivé a hnusné, že je kouzelníci považují za samozřejmost. Každopádně to hned začali připravovat a já přemýšlela, kam s tím půjdeme, protože na sezení v trávě už je zima, tak mě napadli ty skleníky.“

 „To bylo vyčerpávající,“ zhodnotil to Harry.

 „Moc mluvím?“ otočila se na něj. „Občas to mívám ve zvyku.“

 „To jsem tím nechtěl říct,“ zakroutil hlavou, „jen je to na mě takhle po ránu moc informací a nestíhám to přijímat. Navíc vím, jak tě zastavit, až budeš moc mluvit,“ usmál se, načež se Hermiona rozesmála a Harry začal mít opravdové nutkání ji políbit.

 „Pojď, ale potichu,“ sykla na něj a vytrhla ho tak z všech představ, které se mu honily v hlavě.

 „Proč potichu?“

 „Nevím, co by profesorka Prýtová říkala na to, že si tu děláme piknik.“

 „Vždycky se můžeme vymluvit na to, že se učíme bylinkářství,“ pokrčil rameny. „Taková soukromá příprava na OVCE.“

 „Pokud se nemýlím, tak ty nebudeš dělat zkoušky z bylinkářství,“ nakrčila čelo.

 „To sice ne, ale to Prýtová nemusí vědět.“

 „Myslím, že si své studenty pamatuje dobře a ty mezi nimi nejsi,“ zavrtěla hlavou.

 „Hermiono,“ zavrčel a zastavil se, takže se na něj jen nechápavě ohlédla. „Přestaň zpochybňovat mojí výmluvu.“

 Zkoušela se tvářit vážně, ale příliš jí to nešlo. „Pojď, už je to jenom kousek,“ ušklíbla se nakonec a znovu ho zatáhla za ruku.

 Pozorně se rozhlédl kolem sebe, když se zastavili a Hermiona zpod hábitu vytáhla velkou kostkovanou deku. Ve skleníku bylo dusno, ale k Harryho překvapení ne nijak nepříjemně. Stejně jako Hermiona i on si sundal hábit a sedl si. Oba měli pod teplým černým pláštěm jen obyčejné mudlovské věci.

 „Tak se podíváme, co nám skřítci připravili,“ pousmál se a otevřel košík. Musel přiznat, že to byl vynikající nápad, nejen proto, že tu nikdo nebyl, ale navíc začínal mít opravdu hlad. „Míchaná vajíčka, slanina, toasty,“ začal vyjmenovávat a postupně všechno vyndával.

 Neváhali a pustili se do jídla, aby jim to nevychladlo. Celou dobu se na sebe usmívali a ani si nevšímali, jak rychle jídlo mizí.

 „Co budeš dělat o Vánocích?“ zeptala se, když už nějakou dobu jen seděli a Harry ji ze zadu objímal kolem pasu.

 „Ještě nevím, proč se ptáš?“

 „Přemýšlela jsem nad dárky a dostala jsem takový bláznivý nápad.“

 „Bláznivý?“ zopakoval. „Tak to jsem jedno velké ucho.“

 „Napadlo mě, jestli bys se mnou nejel k nám, bylo by skvělé spolu strávit Štědrý den,“ usmála se. „Co myslíš?“ otočila se, když nic neříkal.

 „Chceš mě představit rodičům?“

 „Musím přiznat, že se docela těším, až je poznáš, jsou bezvadní. Většinou jsme na Vánoce jezdili někam na hory, ale letos to nevyšlo, navíc se musím připravovat na zkoušky. Je to tak dlouho, kdy jsme byli přes svátky doma, ale pamatuju si to přesně, s mamkou jsme vždycky pekli a vařili a táta koupil stromek, který jsme potom zdobili.“

 Zatímco mu Hermiona popisovala Vánoce, tak si Harry položil bradu na její rameno a svou tváří se dotkl té její.

 „Nevadí ti, že ti to vyprávím?“ zarazila se najednou.

 „Proč by mělo?“ zeptal se zamračeně.

 „Já nevím, protože jsi nikdy neměl možnost něco podobného s rodiči zažít a já tu teď-“

 Nemohl si pomoct, ale musel se ušklíbnout. „Jistě, že mi to nevadí, Hermiono. Jsou to tvoji rodiče a máš s nimi mnoho vzpomínek, je přirozené, že o nich mluvíš,“ zakroutil hlavou a přitiskl jí rty k tváři.

 Otočila se a dřív než se nadál, tak mu obtočila ruce kolem krku. Nestěžoval si, naopak Hermionu zvedl a posadil si ji na klín.

 „Takže pojedeš?“ zeptala se, když se od něj jemně odtrhla, aby se pořádně nadechla.

 „Uvidím,“ řekl nerozhodně. „Záleží na tom, jestli nás budou v řádu potřebovat,“ vysvětlil a na chvíli se zamyslel. „Ale řekl bych, že nás Brumbál nebude chtít zapojovat.“

 Usmála se a zahleděla se mu do očí. Znovu se natáhla, aby ho políbila, jenže Harry jí položil prst na rty. Zamračila se, když odklonil hlavu a chtěla začít protestovat, jenže on si toho moc dobře všimnul a přikryl jí ústa rukou. Nechápavě se na něj dívala, jak vytahuje hůlku a jedním kouzlem všechno sklidil.

 „Někdo sem jde,“ šeptl, když se znovu zaposlouchal a opatrně ji odtáhl stranou. Mohli slyšet, jak se pár v uličce vedle směje a nejspíš šli na to samé místo, kde před chvílí byli oni.

 „Vůbec jsem je neslyšela,“ zašeptala Hermiona, když se narovnali a už normální chůzí mířili k východu.

 „To nevadí,“ usmál se a volnou rukou si ji přitáhl k sobě. Věděl, co Hermiona chtěla, než zaslechl ty kroky. Přitiskl si ji k sobě ještě blíž a právě, když chtěl upustit košík, ve kterém bylo špinavé nádobí a deka, se vedle nich ozvalo odkašlání.

 Překvapeně se od sebe odtrhli a pohlédli do tváře profesorce Prýtové.

 „Paní profesorko,“ zalapala po dechu Hermiona a její tvář se začala zbarvovat do sytě rudé barvy.

 „Slečno Grangerová,“ oplatila jí Prýtová a sjela pohledem k Harrymu, který rychle schovával koš.

 „Dobrý den,“ odkašlal si a sledoval, jak si oba stále měří přísným pohledem.

 Kývla jeho směrem a opět pohlédl na Hermionu, která by se pod jejím pohledem nejraději propadla do země. „Neměla byste teď být někde jinde, slečno?“

 „Ehm…“ vypadlo z dívky.

 „Pokud vím, tak je dnes prefektská schůze, která začíná za patnáct minut.“

 „Právě jsme tam šli,“ přikývl pohotově Harry.

 „Opravdu? Vy ale nejste primus ani prefekt, Pottere.“

 „Chtěl mě jenom doprovodit,“ vložila se do toho Hermiona. „Dovnitř na schůzi nepůjde.“

 

 Potom, co se dostali pryč z profesorčiny blízkosti, si oba oddechli a opravdu rychle zamířili zpět do hradu. Harry byl zvědavý, jestli přistihla i další studenty, se kterými se ve skleníku minuli, to však nejspíš nezjistí.

 Aby Hermiona nepřišla pozdě, tak ho opět zatáhla do té zastrčené chodby, u které opět čekal skřítek. Rychlými kroky procházeli chodbou, jež Harrymu připomínala tunel. Když se však dostali až na její druhý konec, tak Hermionu ještě na poslední chvíli zastavil před tím, než se vynořila ven.

 Lehce jí přejel prsty po tváři a jeden neposlušný pramínek vlasů zastrčil za ucho. Velmi dobře si uvědomoval tu nulovou vzdálenost mezi nimi a naposledy přitiskl své rty k jejím. Celou dobu, kdy ji líbal, se musel přemlouvat, aby ji pustil.

 „Běž,“ popohnal ji nakonec, ale dívka se ještě jednou otočila a vlepila mu pusu na tvář.

 „Pokusím se to co nejvíce uspíšit,“ slíbila a zmizela za rohem.

 Počkal několik minut, než se taky vynořil na světlo a s úsměvem na rtech vystoupal až do sedmého patra, kde zapadl do jejich společenské místnosti.

 „Ahoj, Rone,“ přisedl si k zrzkovi a prohlédl si jeho bledý obličej. Nakonec, když nijak nereagoval, se na něj ušklíbl a hodil po něm mokrý ručník, který byl položený na stole.

 „Nech toho,“ zamračil, ale byl příliš zmožený na to, aby mu to něčím oplatil.

 „Měl by sis užívat nádhernou neděli a ne se tu válet na křesle.“

 „Až mi nebude tak mizerně, tak si klidně užívat budu. Do té doby bych ovšem ocenil, kdyby sis tu svoji zatracenou aktivitu nechal pro někoho jiného. Jak to, že ti nikdy nic není a já bych radši umřel, než takhle trpět?“ zeptal se rozčileně a konečně otevřel oči, aby se na něj podíval.

 „Řekl bych, že na rozdíl od tebe umím pít,“ rozesmál se a přesně v ten samý moment se otevřel portrét.

 „Ahoj,“ rozloučila se ještě naposled a vstoupila do společenské místnosti. Nezaváhala a ihned zamířila ke klukům.

 „Až se někdy příště bude něco slavit, tak mi připomeň, jak mi teď je mizerně,“ zavrčel ještě Ron, než opět zaklonil hlavu a přetáhl si přes obličej ručník.

 „Těžká to rána opilcova co?“ ušklíbla se vesele Lucy.

 Zatímco Ron pod ručníkem jen něco nevrle zamumlal, Harry souhlasně přikývl a vědoucně se na dívku ušklíbl.

 „Kdes byla?“ zeptal, zatímco si zkoumavě prohlížel její rozjařenou tvář.

 „Na procházce po hradě,“ pokrčila rameny a sebrala ze stolu nedělní vydání Věštce.

 Pokýval hlavou. „Koho jsi to zdravila?“ vyzvídal dál.

 „Jednoho kluka z Havraspáru, včera tu byl,“ řekla mezitím, co přetáčela stránku v novinách hledajíc něco, co by ji zaujalo.

 „Alex Daniels?“ tipnul si Ron a narovnal se, takže mu ručník z obličeje sklouznul do klína.

 „Znáš ho?“ Pozvedla obočí a koukla se na něj.

 „Jo, máme spolu pár hodin týdně.“

 

 Nějakou chvíli si spolu povídali, než se ozval Ronův žaludek a všichni tři se podívali na hodinky. Bylo pár minut po poledni, tak se po krátkém pohledu na sebe zvedli a všichni tři společně vyšli ze společenské místnosti.

 Právě se něčemu smáli, když do Lucy vrazil nějaký malý kluk.

 „Hej!“ Byla její první reakce, zatímco ho Harry chytal, aby se nenatáhl na podlahu. „Kam letíš?“

 „Někdo prej bojuje s Malfoyem,“ vyhrkl a vytrhl se z Harryho sevření, aby se mohl rozeběhnout dál.

 Všichni se po sobě nervózně podívali a vyběhli za ním. Díky tomu, že měli delší nohy, ho rychle dohonili, ale to už zahnuli do jedné z užších chodeb a naskytl se jim pohled na Malfoyova záda.

 Harry už vytahoval hůlku, aby do toho zasáhl, jenže Lucy ho ve stejnou chvilku jako Rona zarazila, přičemž pohledem kývla na Malfoyova protivníka. Pohlédl za něj a vykulil oči, proti němu stála Hermiona a právě jedním ze štítů, který ji naučili, odrazila kouzlo. Sledoval, jak hbitě uhýbá kouzlům a ještě přitom posílá svá vlastní.

 Nakonec Malfoyovi jedno uniklo a trefilo ho. Všichni čekali, co se bude dít a zdálo se že i Hermiona si v tu chvíli nebyla jistá, které kouzlo to vlastně bylo. Blonďák už se vzpamatoval z šoku a posměšně se na ni ušklíbl, když se nic nestalo, jenže ve chvíli, kdy zvedl hůlku, aby ji odzbrojil, tak se ozvalo křupnutí a skoba u Malfoyova pásku dopadla rozlomená na zem a jeho kalhoty ji rychle napodobily.

 Každý včetně zmijozelských se rozesmál a Malfoy rudý až za ušima si kalhoty rychle vytáhl a protlačil se bublajícím davem pryč.

 „Pěkný slipy, Malfoyi!“ zakřičel za ním ještě někdo a všichni se znovu rozesmáli.

 Harry se s veselými jiskřičkami podíval na Hermionu, kterou všichni poplácávali po zádech a gratulovali jí k vítězství. Spolu s ostatními se stále smála a ani si nevšimla, že vyšel směrem k ní, teprve když stál až u ní, tak se otočila a vykřikla, jakmile si ho všimla.

 Naprosto spontánně se mu vrhla kolem krku a přisála se mu na rty. Nejprve byl překvapený, ale když si razila cestu přes jeho zuby, tak se podal a nechal ji, aby polibek ještě více prohloubila. Ani jeden z nich se nevšímal toho, že všichni kolem nich zmlkli a právě je překvapeně pozorovali. Až když ji od sebe Harry odtrhl a ušklíbl se na ní, tak zčervenala a rozhlédla se kolem. Nijak ho nepřekvapilo, když se kolem nich znovu rozezněl smích, on sám měl chuť se smát, když pohlédl do Hermioniny tváře.

 Jako jedna velká skupinka vešli do Velké síně a všechny pohledy se stočily právě na dívku, kterou jednou rukou objímal kolem pasu. Nyní už to bylo jedno, bylo mu jasné, že jejich polibek se stane snad ještě žhavějším tématem než Malfoyova prohra.

 

 Jak dny pomalu ubíhaly, děvčata na hradě si pomalu začínala zvykat, že Harry Potter už má přítelkyni a ony na něj tím pádem už nemají právo. Žádná z nich nechápala, co může vidět na takové šprtce, za kterou Hermionu považovali. Naopak mužská část hradu začala oslavovat.

 Harry s Hermionou však ani jedno z toho nevnímali. Společně s Ronem, Ginny a Lucy, která se stále častěji scházela s Alexem, žili ve svém malém a šťastném světě. Nic ovšem netrvá věčně, o čemž se Harry s Lucy již několikrát přesvědčili.

 Jednou pozdě v noci, když šli do společenské místnosti, kde na ně ostatní čekali, se na konci chodby objevil stříbrně zářící vlk a rozeběhl se směrem k nim.

 „Přemístěte se co nejrychleji do kanceláře Artura Weasleyho, ministerstvo bylo napadeno a říká se, že tu je i Voldemort,“ pověděl jim hlas Tonksové, než se patron rozplynul.

 Oba se na sebe podívali a hned na to se rozeběhli do společenské místnosti. Doslova proletěli kolem svých spolužáků každý do své ložnice, kde se rychle začali převlékat do řádových hábitů. Harry začal ze svého kufru vyhazovat všechny věci, aby našel hůlku, kterou si po svém návratu opět řádně uložil. Ani si nevšiml, že ve dveřích stojí všichni chlapci, se kterými ložnici sdílel, a oni jen překvapeně sledovali jeho hábit s fénixem na zádech.

 Když se otočil, tak na okamžik strnul, ihned si však uvědomil, že právě teď je každá vteřina drahá a s nepropustným pohledem se protlačil skrz ně. Pod schody už čekala Lucy oblečená stejně jako on.

 Nepatrně na ni kývnul a společně vyrazili ven z věže. Ron s Ginny se za nimi ohlédli, jen jediná Hermiona, která stála na schodech, vyběhla za nimi.

 „Harry!“ zakřičela jeho jméno a chlapec si jen zoufale povzdechl.

 „Rychle, musíme jít,“ připomněla mu šeptem Lucy a odešla za roh.

 „Kam jdeš, co se děje?“ vypálila na něj.

 „Volají nás,“ odvětil. „Voldemort se Smrtijedy napadl ministerstvo, je třeba všech, kteří můžou bojovat.“

 „Půjdu taky.“

 „Ne, ty zůstaneš tady. Tam to bude jiné, než v souboji se mnou nebo Malfoyem.“

 „Nepustím tě.“

 Jeho koutky se zvedly a přistoupil k ní blíž. Zvedl si k sobě její obličej a sklonil, aby dosáhl na její rty, jemně je ochutnal a snažil si ten pocit co nejlépe zapamatovat. Tušil, že to může být naposled, co ji drží a bylo strašné, když věděl, že ji každou chvilkou bude muset pustit a odejít.

 Cítil zoufalství, které se v ní hromadilo, jak pomalu ukončoval polibek a nepřekvapilo ho proto, že se k němu pevně přitiskla a nedovolila mu oddálit své rty od jejích. Ruku mu položila za krk a stáhla si jeho obličej ještě níž.

 „Miluju tě, Hermiono Grangerová,“ zašeptal. „V životě jsem nepotkal nikoho upovídanějšího a tvrdohlavějšího.“

 Zavrtěla hlavou a sledovala knoflíček jeho košile. Nedokázala zvednout pohled, nedokázala nic. Dokonce se nepohnula ani, když se odtáhl a vyšel k rohu, za kterým zmizela Lucy. „Harry!“ zastavila ho najednou. Neotočil se úplně, možná měl i strach, že už by pak nedokázal odejít. „Vrať se,“ vypadlo z ní nakonec. „Slib mi to.“

 Sklopil hlavu, tohle nemohl, nevěděl, jestli by byl schopný ten slib dodržet. Místo odpovědi se jen tiše otočil a zmizel stejně jako Lucy.

 

 Křik a zoufalství se neslo rozbořenými chodbami rozbořeného Ministerstva kouzel. Z díry ve střeše padaly na všechny obrovské kapky deště a smáčely tváře mrtvých, kteří leželi na zemi. Mnoho lidských životů bylo ukončeno a boje stále ještě nepřestávaly.

 Uprostřed obrovské haly s fontánou uprostřed stáli proti sobě dva kouzelníci a sváděli souboj na život a na smrt. Nikdo si jich nevšímal, každý bojoval proti svým soupeřům. Smrtijedi věděli, že toho kluka chce jejich pán dostat sám a členové řádu naopak věděli, že nikdo kromě Harryho nemá šanci Voldemorta zabít. Nikdo si proto nepostřehl, že jejich hůlky spojil tenký provaz, když na sebe oba ve stejnou chvíli vyslali smrtící kletbu. Přesně uprostřed prostoru mezi nimi se začala tvořit magické energie, ale ani jeden z nich nepovolil.

 „Pozor!“ upozornil najednou někdo Tonksovou, která byla poblíž dvojice a koule, která se stále zvětšovala a zvětšovala, se nebezpečně přibližovala k jejím nohám.

 Uskočila stranou a s pootevřenou pusou sledovala, co se bude dít. Postupně každý zapomněl na souboj a sledoval Harryho s Voldemortem. Oba měli pevně stisknutou čelist a byli odhodlaní vydržet co nejdéle.

 „Kryjte se!“ vykřiklo z nenadání hned několik lidí a všichni se ihned začali schovávat, za cokoli bylo možné.

 Halou se rozezněl výbuch a přes prach, který se zvedl, nebylo nic vidět. Všichni si okamžitě přikryli obličej a i přes to ozvalo kašlání. Jeden po druhém se pomalu začínali zvedat ze svých úkrytů a rozhlíželi po naprosto zdevastované hale.

 Na podlaze u protějších stěn ležela dvě těla, všem se zastavilo srdce, když si toho všimli. Nikdo se neodvážil ani pohnout, když se najednou ozval bolestný sten a chlapec se natáhl po své hůlce, která ležela dva metry od něj.

 „Ava-“

  „Expelliarmus!“ zaburácel mužský hlas a všichni se opět zapojili do boje. Bylo zvláštní, jak šlo všechno najednou lépe. Mnoho Smrtijedů a začalo přemisťovat a jiní už leželi na zemi zcela omráčeni.

 „Harry!“ vydechla a rychle si k němu přiklekla.

 Pootevřel oči a rty se mu roztáhly do mírného úsměvu, když uviděl blonďaté vlasy. „Jak seš na tom?“ zachroptěl.

 „Nic mi není a nemluv teď. Brzy dorazí doktor a pomůže ti,“ ujišťovala ho a tak trochu i sebe.

 „Chce se mi spát,“ zamumlal a přivřel oči, jenže Lucy ho okamžitě začala probouzet a jemně plácat po tvářích.

 „Otevři oči! Nesmíš usnout.“ S očekáváním se ohlédla, když se ozvalo mnohonásobné prásknutí od přemístění a mračna, která nad Londýnem byla, protrhlo několik ranních slunečních paprsků. „No tak, Harry!“ Zatřásla s ním. „Tohle mi nedělej, nemůžeš mě tady nechat, ne teď když jsi ho porazil! Svítá, a víš, co jsi mi říkal? Všechno bude jednou dobré, dokud každé ráno vyjde slunce, tak to prosím nevzdávej!“

 Pohlédl jí do modrých očí, pamatoval si to. Řekl to, když se poznali a ona se ho zeptala, jak se dokázal vyrovnat se ztrátou svých rodičů.

  Sebral poslední zbytky svých sil a zmáčkl jí ruku, kterou ho držela. Z očí jí tekly slzy, ale i přes to se na něj usmála. Její úsměv byl poslední, co si pamatoval.

 

 „Sešli jsme se tu, abychom se rozloučili s mnoho skvělými čarodějkami a kouzelníky. Každý z nich prokázal odvahu, kterou mnoho lidí nemá. Umřeli v boji proti temným silám a přispěli tím ke zlepšení světa, ve kterém žijeme my, naše děti a bude mnoho dalších generací.“

 Hřbitov, který byl vytvořen pro oběti války, byl plný lidí a všichni potichu naslouchali smutečnímu projevu. Válka zasáhla všechny a jen těžko by se našel někdo, kdo o někoho nepřišel.

 „Přestože naši milovaní tu dnes již nemůžou být s námi, nikdo z nich neodešel, vždy zůstanou s námi v našich srdcích a budou nás doprovázet kamkoli půjdeme.“

 Nikdo z přítomných se nemohl ubránit slzám, rány, které utrpěli, ještě stále byli příliš čerstvé. Krom obyčejných lidí tu byl i ministr kouzel, několik novinářů, významní sportovci a mnoho dalších, celá kouzelnická Anglie se přišla rozloučit.

 Po proslovu se každý postavil a celou minutu vzdávali hold mrtvým. Sem tam se ozvalo popotáhnutí nebo zadušený vzlyk. Později na hostině se atmosféra trochu uvolnila a počet lidí se rapidně snížil.

 „Měli bychom se začít pomalu připravovat na cestu,“ připomněla Hermiona, když už nějakou dobu jen seděli u jednoho ze stolů. „Přenášedlo se aktivuje přesně v pět hodin.“

 Každý postupně přikývl a začali se pomalu zvedat. Už se skoro vydal do patra, kde měl v pokoji batoh s normálním oblečením, když si všiml, že dívka stále sedí a jen sleduje, jak se všichni vzdalují. Lehce jí položil ruce na ramena a postřehl, jak stín obav z její tváře na chvilku zmizel.

 „Nevím, jak jim mám pomoct,“ řekla dřív, než se na něco stihl zeptat.

 „Komu?“

 „Všem,“ vydechla.

 „Časem se všechno zlepší,“ ujistil ji.

 „Připadám si… nevím… o nikoho jsem nepřišla a jiní přišli o celé rodiny, Harry,“ zavrtěla hlavou a složila si hlavu do dlaní. „Nevím, jak se k nim mám chovat, nedokážu se jim ani podívat do očí.“

 „Hermiono,“ zašeptal a klekl si před ní. „To že jsi o nikoho nepřišla… nesmíš to brát takhle, nikdo nemohl ovlivnit, kdo umře a kdo ne.“

 „Já vím, jen se cítím vůči ostatním strašně.“

 „A všichni to vidí a vědí, že tě jejich ztráta zasáhla stejně, jako by byla tvá vlastní, nikdo ti nic nevyčítá.“

 Pohlédla mu do očí, mírně se usmál a vytáhl ji na nohy, přičemž ji objal kolem pasu a společně šli po schodech nahoru, aby se převlékli.

 Přemýšlel nad tím, co se tu noc stalo. Vzpomínal na to, jak byl jen kousíček od smrti. Mnohokrát přemýšlel, proč přežil a pokaždé, když se podíval do těch zářivě hnědých očí, si ten důvod uvědomil. Nemohl ji tu přece nechat.

 

 Když hrozba, která kouzelnický svět sužovala několik let, pominula, mohl Harry bezstarostně prožít Vánoce společně s Hermionou a jejími rodiči. Zjistil, že Grangerovi byli opravdu tak úžasní, jak je Hermiona popisovala a musel si přiznat, že prožil ty nejlepší Vánoce ve svém životě.

 Nijak ho nepřekvapilo, že jakmile se vrátili do hradu, je Lucy přišla přivítat společně s Alexem, se kterým se pár dní o bitvě dala dohromady. Stejně tak ho nepřekvapilo, když je profesoři hned první hodinu po prázdninách zavalili hromadou úkolů a učení. Celý sedmý ročník to vzal jako přípravu na zkoušky a nikdo z nich to nehodlal podcenit.

 Nakonec, když končil červen a oni měli zkoušky za sebou, si Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Dean, Seamus, Levandule, Parvati, Lucy a Alex naposledy posedali na travnaté pozemky a sledovali, jak se bradavický hrad zabarvuje do červena ve světle zapadajícího slunce. Přestože v něm Harry žil pouhý jeden rok, velmi rychle mu zdejší chodby přirostly k srdci a cítil, že mu to tu bude opravdu chybět. 


Obrazek


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

paráda

Mája,2. 8. 2010 0:30

Tak tahle povídka mě dostala... Je to tvoje zatím nejlepší dílo... (Tedy ještě jsem nepřečetla všechny) opravdu jsem se bavila i když jsem zastáncem páru G/Hr :-) Taky jsem jednu dobu o H/Hr uvažovala jako o páru, ale pak mi jejich vztah připomínal spíš sourozenecký a u toho jsem zůstala...

ahoj

artur,4. 7. 2010 22:53

opravdu moc pekne jen ten konec je nejakej "divnej" takovej useknutej ,ale jinak "klasicka katren" takže super :-) snad se ti neco podaří přes prazdniny napsat jinak jestli hledaš nejaké napady tak si pročti "místní povesti" např. ja jsem zjistil že podle povesti hodne davno pradavno byla pomerne blízko meho bydlište "škola čar a kouzel" nojo o inspiraci není nouze napadu je ,jen není čas :-( tak se mej užijsi sluníčka :-)

Zdravím

Veronika,2. 7. 2010 10:07

Páni vážně nádhera. Četla jsem to jedním dechem. Doufám, že brzy zase něco napíšeš. Jinak užívej si práznin a hlavně hodně odpočívej.