Katren

 Jako každý rok odvezli Hermionu Grangerovou dívku z mudlovské rodiny, její rodiče k Děravému kotli, aby si na Příčné ulici mohla nakoupit věci do školy. Právě se loučila s kamarády ze školy, které tam potkala, když k výloze knihkupectví přišel mladý kluk a přilepil na ní plakát, z kterého dívku pozorovali uprchlí vězni. Už to byl nějaký pátek, co proběhla bitva na ministerstvu kouzel a oficiálně se potvrdilo, že Pán zla žije.

 Zamračeně si plakát prohlédla a vyšla zpátky k hostinci, aby ještě stihla metro, kterým se měla dostat zpět domů. Zkontrolovala čas a v duchu se usmála, jak to všechno šlo podle plánu.

 Celou ulicí se najednou rozlehl křik a lidé začali utíkat na všechny možné strany. Neváhala a rychle se otočila, aby zjistila, co se děje. Prostředkem ulice kráčelo přímo k ní pět zakuklenců. Moc dobře věděla, kdo to je a stejně jako všichni lidé okolo se rozeběhla pryč. Vyděšeně si všimla, že další Smrtijedi jdou i z druhé strany a tak rychle zapadla do jedné úzké, tmavé uličky a schovala se za jeden z nejméně páchnoucích kontejnerů.

 Cítila, jak jí srdce v hrudi zběsile tluče, ale i přes to se snažila dýchat nosem. Teď nesmí panikařit, schová se tu a počká, dokud nepřijdou Bystrozoři. To byl dobrý plán. Netrvalo dlouho a uslyšela dva hluboké hlasy, jak se domlouvají, kdo kam půjde. Prosila boha, ať ani jeden z nich nechodí k ní, jenže její přání nebylo vyslyšeno, slyšela přibližující se kroky, už mohla vidět i stín, který se stále přibližoval. Ještě více se přikrčila, když najednou všechno utichlo. Zmateně vyhlédla ze svého úkrytu a vykřikla zděšením. Tvář s bílou maskou byla pouhých patnáct centimetrů od její a ona mohla cítit dech toho muže na své kůži.

 „Copak to tu máme?“ zeptal se oslizle, zatímco Hermiona ucouvla dozadu, kde narazila do zdi jednoho z mnoha činžovních domů. „Nemusíš se mě bát, nebudu dělat nic, co by se ti nelíbilo,“ ušklíbl se pod maskou a znovu k ní přistoupil.

 „Prosím, nechtě mě jít,“ zašeptala, když jí mohutnou rukou natočil hlavu do strany.

 „Když poprosíš ještě jednou, tak tě možná nechám.“

 „Prosím, nechtě mě jít.“

 Smrtijed se usmál a pořádně si prohlédl její obličej. „Opravdu si myslíš, že to bude tak jednoduché?“

 „Prosím!“

 Zakroutil hlavou a naklonil se k ní ještě blíž. „Nejdřív si spolu trochu užijeme,“ zašeptal jí do ucha a pomalu začal zvedat ruce, aby se jí mohl dotknout.

 Celá se roztřásla, když jí začal přejíždět rukama po těle a hůlku, kterou jí vytáhl z kapsy, zahodil někam pryč. Bezradně za tou hůlkou švihla pohledem, a pak přejela očima přes celou ulici. Poblíž nebylo nic, čím ho od sebe dostala. Lekla se, když ji najednou ještě víc přitlačil na zeď a instinktivně vykopla nohu, takže se Smrtijed v bolestech svalil na zem.

 „Ty mrcho!“ zakřičel, když se trochu vzpamatoval a vyběhl za ní. Z čista jasna je oba ozářilo bílé světlo a dřív než Smrtijed stihl zvednout hůlku, ho k zemi skolil rudě červený paprsek.

 „Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ zeptal se hned ten, co se tam přemístil.

 „Ne, nic mi neudělal.“

 „Dobře,“ oddechl si a pomohl jí na nohy.

 „To je tvoje hůlka?“ objevila se vedle nich dívka a Hermiona jenom přikývla.

  „Řekni mi, kde bydlíš a chytni se mojí ruky,“ přikázal jí a jen co mu odpověděla, tak už se přemístili doprostřed jejich obýváku. Pomohl jí do křesla, vedle kterého položil všechny tašky, které měla, a rychle se přemístil zpátky.

 „Harry, Lucy!“ přiběhl k nim kluk jen o pár let starší, než byli oni dva. „Ahoj, jsem Roy a posílá mě Brumbál, říkal, že prý teď nemáte, kde bydlet, takže vás mám odvést do Bradavic.“

 „Do Bradavic? Už teď?“ zeptal se překvapeně Harry.

 „Školní rok začíná přece až za tři týdny,“ dodala Lucy a Roy jen pokrčil rameny.

 „Tohle řekl Brumbál, u brány hradu by nás už měl čekat školník, takže se můžeme přemístit?“ zeptal se, ale místo toho, aby počkal na odpověď, se rovnou přemístil.

 Harry s Lucy se jen naposledy rozhlédli po zdemolované ulici a taky se přemístili. Objevili se přímo za Royem, který na ně už nejspíš čekal a každému strčil do ruky kufr.

 „Kdes je sehnal?“ zeptal se podezřívavě Harry.

 „Já ne, to Brumbál,“ vysvětlil hned a otočil se, když uslyšel chrastění klíčů. Po kamenné cestě už k bráně přicházel školník a něco si pro sebe huhlal.

 Dívka ho přejela hodnotícím pohledem a zarazila se na vypelichané kočce, která mu seděla na rameni.

 „Dobrý den, pane Filchi,“ pozdravil Roy a proklouznul rychle dovnitř. Na nic nečekal a vyšel k hradu, přičemž si vzpomínal na svůj první ročník na škole.

 „Ten chlap se mi nezdá,“ zamumlal Harry. „Všimla sis, jak se na nás koukal?“

 „Vážně divnej,“ přitakala.

 „Je tu už docela dost let,“ otočil se na ně Roy. „Nesnáší studenty, ale protože je to moták, tak by nic lepšího než práci tady nesehnal. Navíc,“ ušklíbl se a rozmáchl rukama, „právě jste na nejbezpečnějším místě, které existuje.“

 „Jo to víme,“ přikývla Lucy a rozhlédla se po pozemcích. V dáli za hradem si všimla obrovského jezera a po pravé straně právě procházeli kolem famfrpálového hřiště, z kterého, jak si všimla, nemohl Harry spustit oči.

 „Baví tě famfrpál?“ zeptal se Roy.

 „Celkem jo,“ přikývl. „Ale hrál jsem ho jenom párkrát v sirotčinci, neměli jsme vlastní hřiště a dostatek košťat.“

 „Můžeš zkusit štěstí a jít na konkurz,“ poradil hned Harrymu. „Samozřejmě záleží na tom, do jaké koleje se dostanete, ale jsou zde kolejní družstva, většinou se stane, že některý z hráčů odejde, takže se musí nahradit někým novým a ten se vybere na konkurzu,“ vysvětlil, když se na něj Harry nechápavě podíval.

 „Aha, no v tom případě to zkusím,“ usmál se spokojeně.

 „Jaký máš koště?“ zeptal se Roy a pohlédl na Harryho pouzdro, které měl přes rameno.

 „Kulový Blesk.“

 „Páni, trochu drahé koště na kluka bez rodičů nebo ne?“

 „Nějaké peníze mi nechali, navíc jsem si vydělával na různých brigádách,“ pokrčil rameny a pomalu se zastavil, když došli k obrovské dubové bráně, která se pomalu otevřela, a oni mohli vstoupit.

 Harry s Lucy oněměli úžasem a rozhlíželi se kolem sebe. Už jenom pohled zvenčí byl úchvatný. Opatrně nakoukli do síně, která byla hned vedle. Odložili si kufry vedle brány a rychle následovali Roye, který už došel ke schodům a vedl je dlouhými chodbami, dokud nezůstali stát před zlatým chrličem. Kluk před nimi něco potichu zašeptal, a když už se chtěl Harry zeptat, co říkal, tak se chrlič pohnul a uvolnil jim tak cestu dál. Bez problému vyšli po točitém schodišti a bez zaklepání vešli do pracovny, kde už za stolem seděl vysoký muž s vrásčitým obličejem a pomněnkovýma očima z poloviny skryté brýlemi.

 „Vítejte v Bradavicích,“ usmál se na ně a postavil se.

 „Kufry jsme nechali ve Vstupní síni, pane profesore, a pan Filch ještě zamyká bránu, říkal něco o nových zámcích nebo co,“ vychrlil ze sebe Roy, zatímco jejich další dva společníci si prohlíželi všechny obrazy v ředitelně.

 „Výborně, mohl by ses ještě vrátit na Příčnou pomoct ostatním členům řádu?“

 „Samozřejmě,“ přikývl Roy a odešel z ředitelny.

 „Nuže,“ pohlédl ředitel na své dva budoucí studenty, „nejdříve bych vám chtěl poděkovat, že jste nám pomohli a dále bych vás již dnes chtěl zařadit do kolejí. V normálním případě probíhá zařazování až v den příjezdu studentů, ale jelikož tu jste už teď, tak to můžeme vyřídit nyní.“

 „A jak nás zařídíte do koleje?“ zeptal se Harry.

 „Popravdě, neudělám to já, ale tenhle starý klobouk, zařadil všechny studenty od doby, co byl vytvořen. Prosím, slečno Sandersová, posaďte se,“ usmál se na Lucy a ta si poslušně sedla na jedno ze dvou křesílek.

 Harry si všiml, že klobouk vypadá, jako by mluvil a po malé chvilce opravdu vykřikl.

 „Nebelvír!“

 Lucy se jen úlevně usmála, ale to už si Harry sedl do druhého křesla a s napětím čekal, až mu ředitel nasadí klobouk. Cukl sebou, když se mu v hlavě ozval cizí hlas, který velmi dlouho rozebíral všechna pro a proti. Všiml si, že dívka se na něj začíná koukat čím dál nervózněji a tak se na ní povzbudivě usmál.

 „Nebelvír!“ vykřikl klobouk v okamžiku, když se mu na mysl vetřela vzpomínky dívky schoulené do klubíčka s umáčenou tváří a on pocítil neuvěřitelnou touhu ochránit ji.

 „Výborně,“ přikývl Brumbál, když uložil klobouk tam, kam patřil a otočil se zpět na své studenty. „Teď pojďte prosím za mnou a já vám ukážu, kde je nebelvírská společenská místnost.“

 Uběhly tři týdny od útoku na Příčnou ulici a Hermiona se na nádraží King’s Cross loučila s rodiči. Několikrát se jí ptali, co se stalo, ale ona jim to neřekla, akorát by si dělali starosti, navíc netrvalo dlouho a z toho šoku se dostala, jen jí mrzelo, že těm, kteří ji zachránili, nemohla poděkovat, dokonce jim ani kvůli kapucím neviděla do obličeje.

 „A piš nám,“ zavolala na ní ještě její máma, ale už zmizela za přepážkou mezi nástupištěm devět a deset.

 Celkem rychle si našla prázdné kupé a čekala, až se k ní připojí Ginny, sestra kluka z jejího ročníku. Netrpělivě se podívala na hodinky, vlak každou minutou odjížděl a dívka pořád nikde. Když ovšem zvedla hlavu, všimla si, jak její kamarádka spěchá přes celé nástupiště a rychle s bratrem naskakují do vlaku, který se během pár vteřin začal pomalu rozjíždět.

 „Ahoj, Hermiono,“ ozvalo se za chvilku přes celé kupé a Ginny ji rychle objala.

 „Ahoj, už jsem měla strach, že to nestihnete.“

 „Půjdu za klukama, takže kdyby něco, tak budu tam“ ozval se Ron a kývl na Hermionu.

 „Jo jasně, běž už,“ odbyla ho Ginny a pohlédla na Hermionu. „Víš o tom, že k nám má nastoupit nějaký nový kluk a holka?“

 „Jako prvák? To je přece normální.“

 „Právě že ne do prváku, nejsem si teď jistá, jestli mají nastoupit do sedmého nebo šestého ročníku, ale mamka říkala, že prý je poznáme až na hradě, protože tam byli už přes prázdniny,“ vyprávěla Ginny.

 „Přes prázdniny? Já myslela, že tou dobou tam nikdo není.“

 „Někdo nejspíš ano,“ pokrčila zrzka rameny a celý zbytek cesty si dál povídali o všem možném.

 „Vypadá to, že už jdou,“ informoval dívku vedle sebe. Oba stáli vedle mramorového schodiště a nenápadně sledovali zástup blížících studentů.

 „Všichni koukají, proč mě nikdy neposlechneš a neschovali jsme se někam za roh?“

 „Bylo by to k ničemu, slyšela jsi přece Brumbála, bude nás představovat a my tam pak vstoupíme,“ opakoval ji znovu svou námitku Harry. „Co záleží na tom, kdy nás poprvé uvidí?“

 „Víš, že nesnáším, když na mě někdo civí,“ připomněla mu a zamračila se na skupinku dívek v hábitech s modrým lemováním. „Ach jo,“ povzdechla si a pohlédla radši zpět na Harryho. Hřejivě se na ní usmál a vyhledal její ruku, kterou pořádně zmáčkl.

 „Sandersová, Pottere, pojďte sem.“

 Do Vstupní síně právě vešla ředitelka jejich koleje a oba si překvapeně všimli houfu malých studentů, jejichž hábit byl zatím pouze černý. Popravdě úplně zapomněli na to, že zařazování probíhá až po příjezdu do školy.

 Lucy si všimla malé holčičky, která stála hned za profesorkou a trochu vystrašeně k ní vzhlížela. Dívka se na ní usmála a lehce mrkla.

 „Zatím jsme neměli moc příležitostí k seznámení, ale doufám, že nebudete mé koleji dělat ostudu.“

 „Budeme se snažit, paní profesorko,“ reagovala ihned Lucy a nenápadně pohlédla na Harryho vedle ní, jak se zdálo, profesorka si ničeho nevšimla.

 „Výborně, až se otevře brána, tak půjdete jako první a projdete přes celou síň, kde se posadíte ke kraji stolu.“

 „A proč si nemůžeme sednout na kraj stolu u dveří, paní profesorko?“ zeptal se Harry.

 „Profesor Brumbál musí mít nějaký čas na to, aby vás představil a teď už běžte,“ pokynula jim, když se brána do Velké síně začala otevírat a k nim dolehl ředitelům hlas.

 „Přivítejme vaše mladé budoucí spolužáky a také pana Pottera a slečnu Sandersovou, kteří zde dostudují poslední ročník a již o prázdninách byli zařazeni do Nebelvíru.“

 Harrymu se opravdu zdálo zbytečné chodit přes celou síň, jen aby si sedl k nebelvírskému stolu, který, jak si všiml podle hábitů, byl podél pravé zdi. Samozřejmě teď nemohl začít protestovat před celou školou, takže to nechal plavat a společně s Lucy procházeli mezi havraspárskými a mrzimorskými stoly, když konečně došli před profesorský stůl, kde kývli na Brumbála a rychle pokračovali ke stolu, neboť už je dohnal zástup s McGonagallovou včele.

 Rychle se posadil vedle vysokého kluka s čokoládovou pletí, který se bavil s kamarádem vedle sebe.

 „Nechápu, proč se kolem toho musí dělat takový rozruch,“ postěžovala si potichu Lucy, jakmile dosedla vedle Harryho a pohlédla na profesorku, která začala prvňáčky vyzívat k tomu, aby si postupně sedali na stoličku. Do Nebelvíru se kromě ní a Harryho dostala ještě dvě děvčata a tři kluci. Amanta Campbellová, Kevin Johnson, Jack Taylor a posledními byli Jessica a Matthew Williamsovi, kteří si byli neuvěřitelně podobní, takže Lucy okamžitě napadlo, že musejí být dvojčata.

 Jakmile si poslední student sedl ke svému kolejnímu stolu, povstal ředitel a všichni ztichli s pohledem upřeným na něm. Pouze Harry se podíval na Lucy a to ve stejný okamžik, kdy se ona otočila na něj. Věděl, že by si takhle mohli koukat do očí věčně a častokrát toho v sirotčinci využívali, když se nudili. Bylo mezi nimi spojení, které nikdy nikdo kolem nich nepochopil. Stačil pouze jediný pohled a oběma řekl úplně všechno. I teď Harry poznal, že Lucy stejně jako on Brumbála neposlouchá, protože všechno co by mohl říkat, se dozvěděli už o prázdninách. Veškeré přestupky školního řádu, kterých by se za žádných okolností neměli dopustit, nebezpečí ohledně zmijozelských studentů, i když opravdu pochyboval o tom, že by jim některý mohl doopravdy ublížit. Nejdůležitější na tom varování bylo, že někteří jsou ze smrtijedské rodiny, to byl ten pravý důvod k obavám, který ovšem Brumbál jen taktně naznačil, protože podle něj nebyli dosud všichni ztracení, v čemž s ním ovšem Harry nesouhlasil.

 Z myšlenek ho vytrhl hluboký hlas vedle něj.

 „Ahoj, já jsem Dean Thomas, taky jsme tady se Seamusem v sedmém ročníku.“

 „Harry Potter,“ představil se Deanovi Harry.

 „Seamus Finnigan,“ natáhl se přes kamaráda o něco menší hnědovlasý kluk a potřásl si s Harrym rukou.

 „Rád vás oba poznávám,“ usmál se Harry a otočil se, protože zaslechl svoje jméno.

 „- a tohle je Harry,“ představovala ho zrovna Lucy dvěma holkám před nimi.

 „Já jsem Hermiona a tohle je Ginny,“ představila je obě hnědovláska.

 „Ahoj,“ natáhl se přes stůl, aby si s oběma podal ruce. „Neviděli jsme se už někde?“ zeptal se Hermiony, ale ta jen zavrtěla hlavou.

 „Nevzpomínám si.“

 „Do kterého chodíte ročníku?“ vyzvídala Lucy, zatímco si Harry zvědavé prohlížel Hermionu.

 „Letos začínám šestý,“ odpověděla Ginny.

 „Opravdu? Tak to jsi loni dělala NKÚ, jak jsi dopadla?“ reagovala blondýnka.

 „Jo dobře, můžu dál pokračovat v kurzu na lékouzelnici.“

 „To je skvělý,“ přitakala Lucy, ale to už se Harry odvrátil a zapojil se do hovoru s kluky, kteří právě rozebírali něco, co se stalo ve vlaku.

 „Opravdu bych nečekal, že si Malfoy bude začínat, ještě než dorazíme na hrad,“ mračil se zrovna Dean.

 „Malfoy?“ reagoval Harry a rychle se rozhlédl po místnosti, jestli někde neuvidí povýšený obličej orámovaný dlouhým blonďatými vlasy.

 „Jo Malfoy,“ zabručel Seamus. „Hádám, že znáš Luciuse Malfoye,“ začal vysvětlovat a Harry netrpělivě přikývl. „Má syna Draca, který chodí do Zmijozelu, řekl bych, že ho poznáš až odsud, sedí tak uprostřed zmijozelského stolu.“

 Harry následoval Seamusův pohled a okamžitě ho našel. Neuvěřitelná podoba, napadlo ho, ale pak si vzpomněl na vlastního otce a jenom se nad tím ušklíbl.

 „Co se v tom vlaku stalo?“

 „Seděli jsme v kupé a rozebírali prázdniny, když se najednou objevil právě Malfoy ještě s několika lidmi z jeho koleje a začali otravovat.“

 „Měl na Deana takový ty čistokrevný řečičky,“ doplnil kamaráda Seamus.

 „Jo, jsem totiž z mudlovské rodiny,“ vysvětlil okamžitě Dean.

 „Jeden kamarád na něj vytáhl hůlku, jenže než něco stihl udělat, tak schytal nějakou kletbu, nevím, co to bylo, ale každopádně teď leží na ošetřovně, a kdyby ve vlaku nebyli Bystrozorové, kteří ho hlídali před přepadením, nejspíš by se udusil,“ dovyprávěl Seamus.

 „A to za to nevyhodí?“

 „Nikdo nám nedosvědčí, že to byl doopravdy Malfoy,“ zamračil se Dean a zabodl pohled do Malfoyových zad. „Většina hradu se ho bojí a vyhýbají se mu.“

 „Kvůli jeho otci?“

 „Nejen kvůli němu, říká se, že i on se k němu už přidal.“

 Čím víc se toho o Dracu Malfoyovi dozvídal, tím byl překvapený, že tu stále ještě studuje. Pochyboval, že by Brumbál nevěděl o tom, čím je, měl přece Snapea, který o tom musel vědět. Opravdu ředitel doufal, že by ten kluk mohl změnit názor a přidat se k němu?

 Neobyčejně snadno usnul, i když mu dělal starosti ten kluk, jehož postel byla prázdná a místo toho, aby první noc na hradě spal s nimi v ložnici, trávil noc sám na ošetřovně. Dean mu sice říkal, že se Malfoye většina studentů bojí, ale jak se zdálo, byla opravdu jen hrstka lidí, kteří by se mu postavili. O to horší ovšem bylo, jak se Malfoy s oním Ronem Weasleyem vypořádal rychle.

 Vstal o něco dřív, aby si mohl promluvit s Lucy, jak si večer slíbili. Předpokládal, že mu sama bude chtít říct nějaké své postřehy z večeře, a tak netrpělivě seběhl schody do společenské místnosti. Jak čekal, dívka už tam seděla a jak si ihned všiml, nebyla sama.

 „Ahoj,“ nahnul se ke křeslu a letmo jí políbil na tvář, zvykl si to udělat pokaždé, když se nějak zpozdil, přestože jeho hodinky ukazovali na minutu přesně čas, na kterém se dohodli, nejspíš tu už seděla déle.

 Hermiona s Ginny se na sebe překvapeně podívali a čekali na nějakou Lucyinu reakci, jenže ona dál listovala novinami a jen něco zamumlala.

 „Dobré ráno,“ usmál se i na ně, když si sedl a znovu pohlédl na Hermionu, když mu všechno došlo, konečně si vzpomněl, odkud ji znal, ale nikterak to na sobě nedal znát.

 „Slyšel jsem, co se stalo včera ve vlaku,“ začal a pohlédl na Ginny. „Snad bude brzo v pořádku.“

 „Řekla bych, že by ho už dneska mohla Pomfreyová pustit, když jsme sem dojeli, tak už ani nevypadal modře,“ pokrčila rameny, přesto nedokázala v očích skrýt záchvěv strachu.

 Harry, který si domyslel, že Pomfreyová musí být sestra na ošetřovně, přikývl a pohlédl na Lucy, která složila noviny.

 „Nic zajímavýho,“ zabručela a otráveně je odhodila na stůl.

 „Co bys čekala, výzvu ke konání dobra?“ zeptal se kousavě.

 „Tys možná už přijal fakt, že se ve Věštci neodváží vytisknout zprávu o ničem, co souvisí s Voldemortem, ale já pořád věřím, že se tam něco objeví, i kdyby to měla být pouze nějaká malá šifrovaná zprávička.“

 Přihlížející dívky jen vykulili oči a Harry se nad tím jenom ušklíbl.

 „Jste zvyklé mu říkat Vy-víte-kdo nebo Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit že.“

 „Abych pravdu řekla, tak ano,“ přikývla Hermiona stále trochu šokovaná z toho, co slyšela a jak normálně a nenuceně to Lucy řekla.

 „Je to jen jméno,“ začala se ihned obhajovat.

 „Ani není pravé,“ pomohl jí Harry. „Když chodil do školy, tak se jmenoval jinak.“

 „Četla jsem o tom, Tom Raddle, myslím.“

 „Přesně,“ přitakala Lucy.

 „To stejně nic nemění na tom, že by se to jméno nemělo vyslovovat,“ řekla Ginny, v čemž s ní Hermiona okamžitě souhlasila a Harry s Lucy jen pokrčili rameny.

 „Malfoy vypadá na pořádnýho zmetka,“ sdělil dívce, když odcházeli ze snídaně a konečně si mohli promluvit o samotě. „Už jenom podle toho, co se stalo v tom vlaku, použil nějaké škrtící kouzlo.“

 „Slyšela jsem,“ přikývla. „Popravdě řečeno bych nečekala, že bude před ostatníma používat kletby z černé magie.“

 „Z černé?“ nemohl tomu uvěřit Harry.

 „No ano, jeden kluk, který tam s nimi seděl, říkal, že to zkoušeli zrušit, ale nepovedlo se jim to, kdyby to bylo obyčejné kouzlo, stačilo by přece finite.“

 „Místo toho mu musel pomoct Bystrozor, tipoval bych to na Pastorka, aspoň podle toho, co mi říkali kluci.“

 „Taky si myslím, ale možná je pro toho pitomce dobře, že ho nezabil, představ si, co by mohl udělat kdokoli z Ronových bratrů.“

 „Určitě by se mu to nelíbilo,“ potvrdil Harry a vzpomněl si na draky, o které se staral Charlie. Oba vstoupili do učebny kouzelných formulí, kde si našli nějaké místo v zadních lavicích.

 „Vidíš ty dvě, co sedí u okna?“ pošeptala mu znenadání do ucha.

 „Co je s nimi?“ zeptal a pohlédl na ně, takže hlavu rychle otočili k tabuli, kde se objevil profesor a po prázdninách se s nimi poprvé pozdravil.

 „Vyptávali se na tebe, jestli spolu něco máme a jak dlouho to trvá, opravdu nechápu, jak s nimi mohla Hermiona vydržet šest let v ložnici, mám chuť je otrávit po jednom večeru.“

 Harry se usmál, ale Lucy mu náhle něco připomněla. „Když už mluvíš o Hermioně, dneska ráno mi konečně došlo, odkud jí znám, je to ta holka z Příčné.“

 „Já vím,“ přikývla a vypadalo to, že na dvě dívky u okna už zapomněla. „Uvědomila jsem si to, když jsme šli do společenské místnosti, nemohla jsem ti to říct přímo před ní.“

 „Ehm, ehm,“ odkašlal si profesor Kratiknot a pohlédl na ně káravým pohledem. „Velice nerad bych Nebelvíru odečítal body hned první hodinu, takže doufám, že se už s námi zapojíte do výuky.“

 „Jistě, pane profesore,“ ubezpečil ho Harry a opravdu po zbytek hodiny nepromluvili už ani jedno slovo a hodina mu díky tomu přišla nekonečná. Neměl rád hodiny opakování a profesor Kratiknot se právě pro ni rozhodl kvůli letošním zkouškám OVCE. Nejenže Harry ty kouzla ovládal více než dobře, ale navíc tu byla možnost, že se zkoušek ani nemusí dočkat, neboť Voldemort byl stále agresivnější a to byl důvod, proč tu byl. Tajná zbraň, která ho už jednou porazila. Ovšem než nadejde ten správný čas, bude tu a bude jako každý jiný student.

 Povzdechl si, takže se na něj Lucy okamžitě podívala. Jen zavrtěl hlavou a usmál, kdyby teď věděla, na co myslí, nebyla by ráda. Pokaždé, když s něčím takovým přišel, okamžitě se rozčílila a začala ho přesvědčovat, že to nesmí hned kopat do autu, že nemusí umírat.

 Po zbytek hodiny už se snažil nemyslet na vlastní smrt, takže sledoval Hermionina záda vzpomínal na ten den před třemi týdny, kdy se naštěstí objevili právě v té uličce, kde byla a kde ji držel ten Smrtijed. Už jen při téhle hodině viděl, že je neuvěřitelně nadaná a to, že ztratila hůlku, přisuzoval pouze tomu, že nikdy nebojovala v opravdovém souboji, což vlastně čekal od každého tady na tom hradě. Ten samý problém měl nejspíš i Ginnin bratr Ron a nepochyboval, že by s tím nešlo nic udělat.