Katren

  Oba mají šťastné životy po boku své druhé polovičky. Jenže jednou v noci se stane něco, co může všechno obrátit naruby. 

 Spokojeně si lehl do měkkých peřin ve svém pokoji a usmál se při vzpomínce na krásné odpoledne s Ginny. Ještě s Ronovou pomocí vytáhli Hermionu od příprav na OVCE, které letos čekaly na všechny čtyři, protože si společně s Ronem a Hermionou dodělávali poslední ročník v Bradavicích, který loni kvůli honu za viteály zameškali a vyrazili si užít krásného květnového odpoledne ve stínu vysokých stromů.

 Naposledy pohlédl na Ginninu fotku, kterou měl na nočním stolku a jen co zavřel oči, tak se propadl do ničím nerušeného spánku.

 Se zavřenýma očima nahmatal budík, který se rozezvučel a převalil se na druhý bok od oken, skrz která mu do obličeje svítily první ranní paprsky, a usmál, když se jeho ruka nahmatala další tělo vedle něj. Ucítil, jak vzala jeho dlaň do své a spokojeně zamručel.

 Ležel tak asi pět vteřin než si pořádně uvědomil, že usínal sám.

 „Ginny, co tady-?“ otevřel zmateně oči a opřel se o loket, aby si ji mohl pořádně prohlédnout, jenže jakmile uviděl svět kolem sebe, veškerá slova se mu vypařila z úst.

 „Harry?!“ zalapala po dechu a skoro nepostřehnutelně se na něj otočila. „Co děláš u mě v posteli?“

 Oba na sebe zůstali vyděšeně zírat a prohlíželi si toho druhého od hlavy k pasu, neboť nohy měli pod peřinou.

 „No,“ vydechl Harry, „původně jsem se chtěl zeptat na totéž.“

 „Můj bože,“ zašeptala, když pohlédla na ruku, kde měla prstýnek s krásným kamínkem. Zmateně se zvedla, stále pozorujíc svou ruku začala hledat koupelnu.

 Harry se mezitím stále koukal na místo, kde ještě před chvílí ležela, a přemýšlel, co je to za divný sen. Vlastně mohl být rád, že se aspoň probudili oblečení, napadlo ho a prohlédl si kalhoty od pyžama, které měl na sobě. Po několika minutách konečně vstal z postele, aby se podíval z okna. I bez brýlí poznal, že vybavení, které v pokoji bylo, vůbec nepasovalo k Bradavicím. Otevřel skleněné dveře na terasu a pohlédl dolů, kde se po ulici jako mravenci pohybovalo nespočetně mnoho lidí.

 S ještě zmatenějšími myšlenkami vešel zpět do ložnice a rozhodl se prozkoumat i zbytek bytu. První co uviděl, byl obrovský obývák spojený s kuchyní a celá místnost byla sladěná do světlých barev. Na stěně vedle něj visela obrovská plazmová televize, naproti ní se rozkládal obrovský béžový gauč se dvěma křesly a na druhé straně místnosti byla kuchyň.

 Přistoupil ke konferenčnímu stolku u gauče a pohlédl na několik časopisů, které tam byly. Posadil se do křesla a začal se v té změti papírů prohrabovat, dokud nenašel nějaké vydání novin. Pohlédl na datum a znovu během jednoho dne na několik minut ztuhnul.

 „Harry?“ ozvalo se a jmenovaný sebou škubl.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se, když se otočil a uviděl ji.

 „Když nepočítám to, že jsem zasnoubená, jsem starší, než když jsem šla spát a žiju v centru Londýna, tak ano, co to máš?“

 „Noviny, je to včerejší vydání.“

 „Jaké je tam datum?“

 „Dvacátého osmého května dva tisíce šest, takže dneska je devětadvacátého.“

 „Můj bože,“ zopakovala a jen co mu noviny sebrala, tak se zhroutila do křesla s pohledem upřeným na ty nepohybující se obrázky.

 Seděli tak pár vteřin, než se na stole pod hromadou časopisů, které Harry rozházel, začalo něco vibrovat. Začal se v hromadě znovu prohrabovat a vytáhl černý mobilní telefon, nepřemýšlel nad tím, že správně by neměl vědět, jak se s tím zachází a co to je, protože v Bradavicích nic podobného nefungovalo a vlastně před sedmi roky ani neexistovalo.

 „Prosím?“ přijal hovor a čekal, až někdo odpoví.

 „Dobrý den, pane Pottere, je tam někde slečna Grangerová?“

 „Jistě, hned vám ji dám,“ přikývl a natáhl se k Hermioně, aby jí telefon podal.

 „Poslouchám,“ přiložila si telefon k uchu. V první chvíli se začala tvářit překvapeně, ale čím déle do telefonu mluvila, tím si byla sama sebou jistější. „Dobře, budu tam do půl hodiny, tak je nějak zadrž,“ řekla naléhavě. „A ještě jednou se omlouvám, Kaithlin, nechala jsem si mobil v obýváku a neslyšela budík.“

 „Co se děje?“ zeptal se Harry, když i s telefonem vběhla do ložnice. Natáhl se, aby pohlédl dveřmi dovnitř a uviděl, jak prohledává skříň a vybírá si oblečení. Všimla si, jak jí pozoruje, a když se chtěla převléknout z noční košilky, tak přivřela dveře.

 „Hermiono?“

 „Musím do práce!“ zakřičela přes dveře. „Už jsem tam měla být a jednat o vydání nové knihy s jedním spisovatelem.“

 „Cože?“

 „Jsem šéfredaktorkou v Bloomsbury, jestli kvůli mně přijdeme o klienta, tak se s mojí prací můžu rozloučit,“ vysvětlovala, zatímco přebíhala do koupelny, kde se začala upravovat.

 „Ty jsi šéfredaktorka?“

 „Ano! Vždyť ti to právě povídám,“ přisvědčila a během chvilky už si brala kabelku, kam si strčila mobil a zkontrolovala, jestli v ní má všechno. Nakonec se ještě přes Harryho naklonila ke stolu a sebrala z něj nějaké desky, zamračil se, když si všiml, že to všechno dělá zcela automaticky, jako by podobně probíhalo každé ráno.

 „Ale není teď důležitější zjistit, co se stalo?“

 „To si nemyslím, Harry,“ zavrtěla hlavou žena. „Nevím, kde jsme a proč tu jsme, ale každopádně teď nemůžeme jen tak všeho nechat a změnit tak všechny věci, které tu jsou normální. Slibuju, že až večer přijdu, tak si o všem promluvíme, ano?“

 Přestože by teď Harry mohl klidně protestovat, Hermiona ho lehce políbila na tvář a odešla k hlavním dveřím.

 „A mimochodem, určitě taky musíš do práce, takže se zkus obléknout a zjistit, kde pracuješ,“ řekla mu a naposled ho přejela pohledem, přičemž se zastavila na jeho nahé hrudi.

 Jakmile bouchly domovní dveře, povzdechl si a šel do koupelny, kde si opláchl obličej a pohlédl na svou tvář. Zakroutil hlavou a znovu si nasadil brýle, aby se cestou do ložnice o něco nepřerazil. Když si stoupl ke skříni, kterou Hermiona nechala otevřenou, tak se rozhlédl po pokoji a všiml si vlastního mobilu, který ležel vedle budíku a peněženky. Přešel k posteli, na kterou si sedl a zvědavě si peněženku začal prohlížet. Měl v ní kolem třiceti liber, průkaz, několik kreditních karet a nakonec přece jenom našel i vizitku. S potěšením, že konečně zjistí něco o tom, kde pracuje, ji otočil textem nahoru a vykulil oči.

 Vizitku položil na noční stolek a natáhl se pro černý kufřík, který měl opřený u noh postele. Otevřel ho a vyndal diář, aby si ho pořádně prohlédl. Nalistoval devětadvacátý květen a přečetl si jedinou poznámku, která tam byla.

 „Jedenáct nula, nula, schůzka s Joem.“

 Netrvalo dlouho a oblečený do černého obleku s bílou košilí vyjel z garážních prostor do ulic Londýna. Celou cestu až do advokátní kanceláře přemýšlel, co se to děje. Nikdy auto neřídil a než do něj nastoupil, tak měl strach, jenže když zasunul klíčky do zapalování a zapnul si pás, všechno jako by se v jeho hlavě změnilo a cítil se, jako by právě vyšel z autoškoly.

 „Dobrý den, pane Pottere,“ usmála se na něj recepční.

 „Dobré ráno, Ashley,“ oplatil jí pozdrav a vstoupil do kabiny výtahu, přičemž přemýšlel, odkud zná její jméno. Zděsil se, když automaticky stiskl tlačítko poschodí a stále si připomínal Hermionina slova, že ať se děje cokoli, nesmějí narušit běh věcí stejně, jako když použili obraceč času.

 „Vítám vás, pane,“ zaměřila se na něj ihned jeho sekretářka a usmála se, když si všimla, že nemá kravatu. „Vy už jste zase zapomněl? Joe nesnáší, kdy ji nemáte,“ řekla a z šuplíku vytáhla kravatu, kterou mu začala uvazovat.

 „Děkuju, Amando, myslíte na všechno,“ usmál se. Už zas, pomyslel si zděšeně, jak to že znám její jméno?

 „Za to mě platíte,“ pousmála se znovu a do ruky mu strčila obálku, kterou mezitím, co si ještě poupravoval kravatu, sebrala ze stolu. „Tohle vám dneska přišlo a volal pan Emmons, prý by se s vámi rád sešel a dojednal podmínky zaplacení.“

 „Co jste mu řekla?“

 „Připomněla jsem mu, že podepsal smlouvu, ale říkal, že by si s vámi ještě chtěl promluvit.“

 „Zavolejte mu a přepojte mi ho, prosím.“

 „Jistě, pane Pottere,“ přikývla a sedla si zpátky ke stolu, kde začala vytáčet číslo na telefonu.

 Harry mezitím vešel do kanceláře a čekal, až ho jeho sekretářka přepojí.

  „Joe!“ přivítal příchozího muže a uvedl ho k sobě do kanceláře. „Amando,-“

 „Já vím, nechcete být nikým rušeni, ani kdyby to byla vaše snoubenka.“

 „Správně,“ přikývl Harry a pochvalně se na ní podíval.

 „Donesly se ke mně zprávy o tom, že nám Emmons nechce zaplatit,“ začal Joe, ale Harry ho přerušil zvednutím ruky.

 „Dneska jsem s ním mluvil, jasně jsem mu vysvětlil podmínky a zdálo se, že to nakonec pochopil.“

 „To je dobře, čím delší dobu bude zaplacení trvat, tím bude cena vyšší.“

 „Přesně to jsem mu řekl.“

 „Tak to jsem rád, že jsi to takhle vyřešil a můžeme přejít rovnou k té nejdůležitější věci. Otevřel jsi už dnešní poštu?“

 „Letmo jsem do toho nahlédl, je vinen nebo nevinen?“

 „Vinen,“ odpověděl Joe a z obálky, kterou měl Harry na stole, vytáhl všechny papíry. „Tady je adresa bydliště a tak, vše o procesu a obviněních a tady je všechno o akci.“

 „Výborně,“ přikývl Harry a začal si pročítat plán mise, který před něj položil Joe. „Uruguay?“ zděsil se, když se to dočetl.

 „Všechno už je připravený tak, aby ses do devíti večer stihl vrátit. Na ministerstvu pro tebe právě připravují přenášedlo, až se dostaneš do hlavního města, najdeš tenhle hotel, budeš tam mít rezervovaný pokoj, ve kterém najdeš veškeré vybavení. Sanchez by měl na střeše jednoho blízkého domu pořádat party, až bude stát u dortu, tak to pro tebe bude nejlepší příležitost.“

 „Dobře,“ přikývl Harry a oba společně vyšli z kanceláře.

 „Bylo mi potěšením, Harry, jako vždy.“

 „Doufám, že tě nezklamu, Joe,“ řekl ještě a sledoval ho, jak mizí za dveřmi výtahu. „Dnes už tu nebudu, Amando, takže si klidně udělejte volné odpoledne, když je tak krásně.“

 „Děkuji, pane. Mohu se zeptat, kam dnes jedete?“

 „Až na jih jižní Ameriky,“ odpověděl, když přešli zpět do jeho kanceláře a začal si balit věci, které si vybalil.

 „To je daleko.“

 „Já vím, ale večer už snad budu doma.“

 „Přeji vám hodně štěstí, pane, a dávejte na sebe pozor.“

 „Budu a děkuji,“ usmál se, když vstupoval do výtahu a vytáhl z náprsní kapsy mobil. Bez váhání vytočil Hermionino číslo a poslouchal, jak telefon vyzvání, dokud ho nezvedla.

 „Co potřebuješ?“ zeptala se rovnou.

 „Jenom musím na nějaké jednání, takže přijdu později, ale do devíti bych měl být doma.“

 „Dobře, ale nejez moc, udělám večeři a u ní to všechno probereme.“

 „Budu s tím počítat,“ usmál se a zavěsil.

 Pohlédl na hodinky, bylo pár minut po půl deváté. Otevřel dveře svého Z4 a pohlédl a bílé Audi, přičemž se usmál a sebral sako, které měl hozené na sedadle spolujezdce. Přešel ke kufru svého auta, a zatímco pouzdro s rozloženou zbraní a přenášedlem ignoroval, vzal si kožený kufřík a šel k výtahu, který ho dovezl až do patra jejich bytu.

 „Ahoj,“ objala ho Hermiona, jen co otevřel dveře.

 Taky ji objal a zamířil do ložnice, kde si odložil kufřík a sako pověsil na prázdné ramínko. „Krásně to voní, co to je?“ zeptal se, když si sedl k prostřenému stolu.

 „Pečeně s kroketami a zeleninou.“

 „Teda,“ vydechl a nasál vůni jídla, když mu Hermiona dávala jídlo na talíř. „Netušil jsem, že něco podobného umíš, a kdybych věděl, jakou si s tím dáš práci, tak bych aspoň trochu odporoval.“

 „V pořádku,“ usmála se mile a posadila se, když nandala i sobě. „Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale baví mě vařit.“

 „Tak v tom případě snad už jenom dobrou chuť,“ řekl Harry a opatrně ukrojil kousek masa. „Vynikající,“ ohodnotil to, když polknul a Hermiona se jen potěšeně usmála.

 „Jaké bylo to jednání?“

 Pomalu spolknul další sousto a získával tak čas, aby si rozmyslel svou odpověď. „Jeden z klientů nechtěl zaplatit, takže jsme se sešli a postupně probrali všechny body, na kterých jsme se dohodli, myslím, že už s tím nebude žádný problém,“ nezalhal úplně, ale nemohl s ní mluvit o tom, že ho ministerstvo kouzel poslalo zabít jednoho z bývalých Smrtijedů.

 „To je dobře, když jsem přišla, našla jsem u tebe na nočním stolku vizitku.“

 „Pravda, jak jsi mi poradila, hledal jsem, kde pracuji a nechal ji tam.“

 „Nikdy bych si netipla, že z tebe bude právník,“ prohlásila.

 „Já popravdě taky ne, budu se po tobě opakovat, ale to nevadí, prostě nevím, kde se to ve mně vzalo,“ zakroutil hlavou a Hermiona se rozesmála. „Ty máš ovšem práci přímo na míru, že ano?“

 „Ani nevíš, jak úžasný to byl den, Harry,“ vydechla a zapřemýšlela čím začít. „Když jsem tam dorazila, tak to samozřejmě tak dobré nebylo, agent už toho spisovatele přemlouval, aby odešli, ale představ si, že on stále čekal, během chvilky jsem si oba doslova omotala kolem prstu, takže tu knihu vydáme my a bude to trhák, to vím na sto procent.“

 „Tak to je vynikající, měli bychom to něčím zapít,“ navrhl a hned se zvedl, aby na stůl připravil sklenky. Chvíli zkoumal několik lahví vína, a když se konečně rozhodl, vzal už jenom otvírák a přistoupil k Hermioně. „Myslím, že tohle je dostatečně slavnostní,“ řekl a trochu nalil do své skleničky, aby ochutnal, jestli mu nic není. Nakonec se usmál a nalil do skleničky ženě a vzápětí i sobě.

 „Odkdy jsi znalec přes vína?“

 „Nějak to přišlo společně s tímhle vším,“ pokrčil rameny a sedl si zpátky ke stolu. „Takže co bylo dál?“

 „Naposled jsem mluvila o té knize, jistě. Když vše skončilo mnohem lépe, než se s mým zpožděním očekávalo, byla jsem samozřejmě varována, že by se to už víckrát nemělo opakovat a zbytek dne jsem četla další rukopisy, někteří lidé mají opravdu talent.“

 „Ty jsi nikdy nezkoušela nic napsat?“ zeptal se rozpustile a napil se vína.

 „Nezkoušela,“ zavrtěla hlavou. „Ale pracuje se mnou mnoho lidí, kteří to zkoušeli a jejich knihy neprošli skrz redaktory, takže se takhle snaží získat zkušenosti.“

 Jak si povídali a povídali, čas pro ně ztratil smysl a teprve, když oba spolkli poslední sousto, tak Harry pohlédl na hodinky a zjistil, že uběhlo jen tři čtvrtě hodiny.

 „Sklidím to, ty si jdi zatím sednout a vezmi s sebou ty skleničky, já otevřu další,“ reagoval, když Hermiona chtěla ze stolu odnést talíře.

 „Dobře, pustím nějaké cédečko.“

 „To bude skvělé,“ souhlasil, když schovával zbytek pečeně do trouby a talíře, opláchnuté vodou skládal do myčky. Nakonec ještě otevřel další červené a společně s ním zamířil za Hermionou, která se stále skláněla nad stojanem s hudbou.

 „Doufám, že nemáš nic proti Celine Dion,“ ušklíbla se, když si k němu sedala na sedačku a vděčně si vzala skleničku, kterou jí nabízel.

 „Pokud si vzpomínám, tak ji zrovna hráli v restauraci, když jsem tě požádal o ruku.“

 „Ano, přesně tak to bylo,“ přikývla a pohlédla na svůj levý prsteníček, kde se i v umělém světle třpytil zásnubní prstýnek.

 „Promiň, myslel jsem, že když ho nosíš, tak sis už zvykla.“

 „Nejde o ten prstýnek, Harry, věř mi,“ řekla, když si všimla, jak se po pohledu do její tváře stáhl. „Jen jsme ještě vůbec neprobrali, co se to vlastně stalo a mně to vlastně nevadí, protože život, který mám tady, jsem si nepřála ani v těch nejbláznivějších snech.“

 „A všechny ty vzpomínky, jména, vědomosti… Já to chápu, neboj,“ usmál se a znovu jí pohlédl do očí. Taky se usmála a opatrně, aby ze skleničky, kterou držela v ruce, nevylila ani kapku a k němu přitulila a nechala ho, aby ji volnou rukou objal.

 „Líbí se mi to,“ zašeptala a s pohledem upřeným na noční Londýn, který mohli vidět z okna, poslouchala tóny vycházející z reprobeden. Nakonec zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Naprosto nečekaně se sklonil a jemně se dotkl jejích rtů, něco uvnitř ní křičelo Ronovo jméno, ale čím déle jí Harry líbal, tím tišší hlas byl, až úplně zmizel.

 Na chvilku přestali, ale jen proto, aby odložili skleničky, které se v jejich rukách nebezpečně nakláněly. Pořádně si ho prohlédla, když si ještě vyndával hůlku z nějaké tajné kapsy na boku. Rukávy od košile měl celý večer vyhrnuté těsně nad lokty a kravatu mírně povolenou, přesně tak, jak ji nosíval ve škole.

 Jemně si ji přitáhl k sobě a znovu se vpil do jejích rtů. Přitiskla se k němu, když mu skrz zuby pronikl jazyk a zajela mu rukama do jeho krátce střižených vlasů. Nepřemýšlel nad tím, že ještě včera se takhle líbal s jinou, osobnost v tomhle životě plně ovládla jeho mysl a po Hermioně přímo toužila. Ukončil polibek, aby se mohli nadechnout a s ženou v náručí se zvedl, a zatímco její krk zaplňoval množstvím sladkých polibků, šel bez jediného zaváhání do ložnice.

 S nepříjemným pocitem v ústech začal pomalu vnímat a ucítil i menší otupělost. Pochyboval, že by to bylo vínem, nevypili ho s Hermionou zas tolik, vždyť tu druhou lahev jen otevřel. Snažil se nahmatat postavu vedle sebe, ale ležel na kraji postele, takže se obrátil a musel rychle změnit těžiště, když z postele málem spadl. Nechápavě otevřel oči a první, co ho uhodilo do očí, byla rudá nebesa jeho postele. Párkrát zamrkal, jestli to není jen nějaký přelud, ale nebesa kolem jeho postele stále zůstávala.

 Trochu malátně vylezl z postele a převlečený a upravený teprve vyšel z pokoje na schodiště, po kterém se vydal do společenské místnosti. Jak předpokládal, byla tam, seděla u krbu a na klíně měla otevřenou knížku.

 „Ahoj,“ přisedl si k ní.

 „Ahoj, Harry,“ mluvila potichu a tváře se jí krapet zbarvily.

 Pokýval hlavou a rozhlédl se po místnosti. „Zdál se mi zvláštní sen,“ začal a všiml si, jak zpozorněla. „Bylo to z budoucnosti, představ si, že jsem byl právník,“ ušklíbl se nad tím a čekal, jak na to bude reagovat.

 „Opravdu?“ zeptala se spíš z principu. „Mně se zdálo něco podobného, byla jsem šéfredaktorka.“

 „Šla jsi pozdě na schůzku kvůli vydání nové knihy že.“

 Vyděšeně se na něj podívala a chystala se říct něco dalšího, jenže se v tu chvíli ozvaly kroky z dívčího schodiště a objevila se Ginny v doprovodu své spolubydlící, se kterou se rozloučila hned, jak uviděla Harryho.

 „Dobré ráno,“ usmála se na oba a chlapce políbila.

 „Jak ses vyspala?“ zeptal se.

 „Nádherně, ale chyběls mi.“

 Hermiona rychle uhnula pohledem, aby si ani jeden z nich nevšiml, jak protočila oči v sloup, a přemýšlela, co se to děje. Jak to že se jim zdál stejný sen, navíc takový! Byla vyděšená, když otevřela oči a uviděla fotku sebe a Rona při oslavě Vánoc u jeho rodičů. Pocit viny, který předtím tak dokonale zmizel, se teď znovu objevil a byl dvojnásobný. Ale když se to vezme z jedné a druhé strany, bylo by příjemné zjistit, jestli Harry opravdu líbá tak, jak si pamatovala. Můj bože, napadlo ji, když si vzpomněla na jeho rty a v duchu se rychle okřikla, aby na to přestala myslet.

 „Půjdeme? Ron včera přece říkal, že na něj nemáme čekat, protože musí jít za McGonagallovou, kvůli návrhu nového kapitána družstva,“ zvedla se Ginny a vytáhla Harryho na nohy. Když se do školy vrátil, netoužil po tom být ještě víc oslavovaný a vzdal se proto svého kapitánského odznaku.

 „Jasně jdeme,“ přikývl a naklonil se k Hermioně, když se Ginny trochu vzdálila. „Musíme si promluvit.“

 „Není o čem, byl to jenom sen!“ zašeptala rozčileně.

 „To každopádně nebyl jenom sen,“ nenechal se odbýt a vytáhl ji na nohy, když se Ginny ohlédla, kde jsou.

 „Ginny! Ginny!“ ozývalo se chodbou, a když zastavili, tak k nim doběhla Lenka. „Mohli bychom si promluvit?“

 „Samozřejmě, pojď s námi,“ přikývla rudovláska a Lenka přelétla pohledem Harryho a Hermionu.

 „Nešlo by to spíš o samotě?“

 „Žádný problém, sejdeme se ve Velké síni,“ usmál se a na rozloučenou políbil Ginny na tvář.

 „To se ti hodí, co?“ zavrčela Hermiona a aniž by čekala, až něco řekne, tak se znovu rozešla.

 Protože byla napřed jen o pár kroků, tak netrvalo dlouho a Harry s ní srovnal krok. „Proč se o tom odmítáš bavit?“

 „Protože se není o čem bavit!“ odpověděla mu důrazně.

 „Já si ale myslím, že v tomhle nemáš pravdu.“

 „Hele, Harry,“ zastavila se znenadání, takže se musel otočit a o krok vrátit. „Nic to neznamená, pořád chodíš s Ginny a já s Ronem a byla bych strašně ráda, kdybys o tom přestal mluvit, protože by to zaprvé jeden z nich mohl slyšet a zadruhé nepotřebuji připomínat, že se mi zdálo o tobě místo o Ronovi.“

 „Já ti ale říkám, že to nemohl být sen.“

 „Nech toho!“ vykřikla a zhluboka se nadechla. „Nechci o tom mluvit, děsím se toho, až se mu budu muset podívat do očí a ty to akorát zhoršuješ,“ zavrčela a bez jediného pohledu do jeho tváře kolem něj prošla.

 Netrvalo dlouho a všichni si všimli nepřátelskosti mezi Harrym a Hermionou. Sourozenci Weasleyovi se z nich mnohokrát snažili dostat, co se stalo, ale oba tvrdili, že nic. To ovšem nebylo jediné, co se změnilo, Hermiona se bez boje vzdávala učebnic a přípravy na nadcházející zkoušky a doháněla to po večerech v ložnici, na což si Ginny nejednou stěžovala. Harryho napadlo, že to dělá proto, aby ulevila svému svědomí vůči Ronovi. Harry se však právě naopak od své přítelkyně víc a víc vzdaloval, všelijak se snažil vyhýbat přímého kontaktu s ní, když ovšem nemohl nic dělat, vždy si vzpomněl na Hermionu, jak mu seděla na klíně.

 Ze zkoušek měl nakonec docela dobrý pocit, takže na den kdy měli přijít výsledky ani nijak moc nemyslel. Koncem roku už jim odpadalo tolik hodin, že ani nevěděl, co s volným časem dělat a tak si s profesorkou McGonagallovou dohodl propustku na den do Londýna. Ginny se ani neobtěžoval o tom zmínit, protože věděl, že by hned chtěla jet s ním a zrovna dvakrát netoužil po tom, aby věděla, že shání byt. Velmi ho potěšilo, když našel přesně ten byt, který hledal a ještě víc, že byl volný. Neváhal a hned se s majitelem dohodl o pronájmu, přičemž nezavrhoval pozdější koupi.

 Nyní byla polovina srpna a Harry se právě vracel domů s přihláškou na právnickou fakultu, když procházel kolem telefonní budky. S prostou myšlenkou si zavolat vytáhl pár drobných a vhodil je do telefonu, chvilku lovil v paměti číslo, které potřeboval a nakonec jen čekal, až někdo na druhé straně zvedne telefon.

 „Grangerová.“

 „Dobrý den, paní Grangerová, potřeboval bych mluvit s Herminou.“

 „Jistě a kdo volá?“

 „Harry, Harry Potter.“

 „Počkejte chvíli,“ řekla a on mohl slyšet, jak položila sluchátko na dřevěnou desku.

 „Harry?“

 „Ahoj, Hermiono,“ řekl spokojeně, když se v telefonu konečně ozval hlas, který chtěl tolik slyšet.

 „Máma říkala, že se mnou potřebuješ mluvit.“

 „Jo, víš, napadlo mě, jestli by ses nechtěla projít, nechci, abychom se spolu přestali vídat.“

 „V tom případě jsme na tom asi stejně.“

 „Skvěle, co říkáš na dnešní večer?“

 „To by šlo, kde se sejdeme?“

 „Stavím se pro tebe, bude to speciální,“ ujistil ji.

 „Dobře, takže v sedm?“

 „V sedm,“ potvrdil. „Uvidíme se.“

 „Tak večer, Harry,“ rozloučila se a položila sluchátko.

 Přesně v okamžiku, když se vteřinová ručička dostala na dvanáctku, tak se před jejím domem ozvalo prásk a pak už slyšela jen domovní zvonek. Z věšáku si vzala klíče a otevřela dveře, byl to on, stejný jako před měsícem a půl. Rozpustilý úsměv zdobil jeho obličej a jemný větřík, který ochlazoval rekordně horký letní večer, mu cuchal jeho už tak rozcuchané vlasy.

 „Rád tě vidím,“ usmál se, když zamkla dveře a otočila se na něj.

 „Nápodobně, tak co sis na mě připravil?“ zeptala a snažila se zarazit ten příjemný pocit, který se jí rozléval po celém těle, když ji chytil za ruku.

 „Jak jsem říkal, nejdřív bychom se mohli projít, eventuálně si koupit nějaký ten hotdog u stánku.“

 „Zní to prostě,“ přikývla.

 „Doufám, že ti moje neoriginálnost nevadí, můžu to ještě změnit a šli bychom do té nejdražší restaurace ve městě.“

 „Vyhovuje mi procházka,“ ubezpečila ho. „A co máš na programu dál?“

 „Pak je na řadě překvapení.“

 „Jsem zvědavá, přibliž mi to aspoň trochu.“

 „Ne, budeš si muset počkat,“ ušklíbl se spokojeně.

 Netrvalo moc dlouho a dostali se do centra města, kde Harryho zatáhla do pár obchodů, bránil se, ale když argumentovala tím, že sedm let neměla pořádnou příležitost nakupovat, svolil, že s ní pár obchodů projde. Z pár se brzo stalo několik a z několika nespočetně až ji nakonec skoro násilím odtáhl od další výlohy a zavedl ji do parku, kde se také chvíli procházeli.

 „Tak kde máš to překvapení?“ zeptala se.

 Obezřetně se rozhlédl kolem, ale v tuhle hodinu v parku nikdo kromě nich nebyl. „Pojď sem, přemístíme se tam.“

 Přistoupila k němu a nechala se objat, během vteřiny už znovu stála v Harryho objetí, jenže tu nebylo žádné osvětlení.

 „Kde jsme?“ zeptala se.

 „Počkej chvilku, jenom rozsvítím,“ zamumlal a vzdálil se. „Připravená?“

 „Myslím, že ano,“ řekla a párkrát zamrkala, když jí oči najednou ozářilo světlo z lustru, pod kterým stála. Potichu se rozhlížela po známém bytě, nebyl vybaven, tak jak si pamatovala, ale koupelna, kuchyň, ložnice.

 „Jednou, když jsem pár dní před koncem roku zmizel na celý den, dovolila mi McGonagallová sem jet. Přemýšlel jsem, jak ti dokázat, že to nebyl obyčejný sen a jediné co mě napadlo, bylo tohle. Co na to říkáš, je to sice jenom pronájem, ale-“

 „Já vím, Harry,“ přerušila jeho monolog a pohlédla mu do očí. „Mnohokrát jsem o tom přemýšlela a dospěla jsem k názoru, že to sen nebyl, jenom jsem si to nechtěla připustit. Chápej, stále jsem byla s Ronem, ty s Ginny. Dokud jsem se neprobudila vedle tebe, bylo jednoduché si nalhávat, že ten koho miluju je Ron, jenže pak se to stalo a já na tebe nemohla přestat myslet, nemohla jsem přestat vzpomínat na ten jeden úžasný den, který jsem prožila, na druhou stranu jsem těm dvěma nechtěla ublížit.“

 „Já… chápu,“ přikývl a rozhlédl se kolem sebe.

 „Každopádně,“ nadechla se a rozhodila rukama, „jsme se před týdnem rozešli.“

 „Cože?“ vykulil oči Harry. „Hermiono, mrzí mě, že jsem s tím zase začal a zkazil tak celý dnešní večer. Od té doby, co jsme se s Ginny rozešli, jsem s nikým z její rodiny nemluvil.“

 „Nic jsi nezkazil,“ usmála, ale po tváři jí stejně stékalo pár slz. „Konečně se po dlouhé době cítím volná.“

 „Pojď sem,“ zamumlal, když k ní došel a objal ji. Stáli tam uprostřed místnosti asi dvě minuty, než jí uschly oči a ona se mu konečně mohla podívat do tváře.

 „Nechceš s tím nájmem pomoct?“

 „Budu ten nejšťastnější chlap pod sluncem,“ usmál se a několikrát se s ní otočil dokola.