Katren

 Za jedním z mnoha rohů dlouhé nemocniční chodby se objevil černovlasý chlapec. Pamatoval si, že když tudy šel poprvé, tak ho křik ozývající se z pokojů vyděsil, ale za ty dva měsíce si už zvykl. Na konci chodby byly dveře, které vedly do lékařského pokoje, a právě před nimi se zastavil a zlehka zaklepal. Dveře se ani ne po dvou vteřinách otevřely a na Harryho koukal vysoký mladý doktor.

 „Pojď dál,“ pobídl chlapce a zavřel za ním dveře.

 „Co potřebujete, doktore?“

 „Dneska začíná škola, předpokládám, že o tom víš.“

 „Samozřejmě,“ přikývl Harry.

 „Dobře,“ usmál se doktor. „Mluvil jsem s primářem a shodli jsme na tom, že už jsi schopný se vrátit. Tvojí zprávu už jsem poslal madame Pomfreyové, jenom se obávám, že školní vlak nestihneš, ale mluvil jsem s ředitelem a říkal, že pro tebe někoho pošle.“

 „On tu byl?“

 „Ano, ale pamatuj, návštěvy máš zakázané, nevěděli jsme, jak bys reagoval.“

 „A teď to víte? Protože já osobně si nejsem tak jistý, že se můžu vrátit. Stále mám kolikrát takovou zlost a nevím, jestli to dokážu ovládnout.“

 „Harry,“ přistoupil k němu doktor a položil mu ruku na rameno. „Za ten čas, co tu jsi, mě už trochu znáš a víš, že kdybych nevěřil, že to zvládneš, tak bych tě nenechal odejít.“

 „Já vím,“ přikývl. „Jenom nechci nikomu ublížit.“

 „Kdybys cokoli potřeboval, tak víš, kde budu, můžeš se kdykoli vrátit,“ ubezpečil ho doktor, a když opět přikývl, tak ho naposled poplácal po zádech. „Běž si sbalit, každou chvílí pro tebe někdo přijde.“

 Harry kývl na znamení, že rozumí a pokoj opustil. Aniž by se zastavil nebo ohlédl, tak znovu prošel chodbu a vstoupil do vlastního pokoje, pomalu začal vyndávat věci ze skříně. Necítil se připravený, nebyl si sám sebou jistý, ale strašně toužil vidět své přátele, pro které bude stále ten starý Harry.

 S povzdechem se podíval do zrcadla, z kterého na něj koukaly jeho smaragdové oči plné pochybností. Možná by tady měl ještě zůstat, možná by neměl odcházet, vždyť sám doktor říkal, že odejít odtud zvládne jen malé procento pacientů. Ne, musí jít, musí to zvládnout, nikdo neví, co se s ním, Brumbálovi se to podařilo ututlat, takže to nemůže komplikovat tím, že by nešel do školy.

 Ozvalo se zaťukání a dovnitř nakoukl doktor. „Máš sbaleno?“

 „Teď už ano,“ přikývl Harry, když do kufru složil poslední hábit.

 „Výborně, tady slečna Cameronová tě doprovodí do Bradavic.“

 „Těší mě, Harry,“ vstoupila do místnosti jmenovaná žena a Harry si ji se zatajeným dechem prohlédl, byla mladá, odhadoval ji tak na pětadvacet.

 „Taky mě těší,“ odpověděl po chvilce, a když si uvědomil, že si ji stále prohlíží, tak se pokusil situaci aspoň trochu zachránit úsměvem.

 „Doprovodím vás,“ řekl doktor a společně se Cameronovou vyšli na chodbu, kam je hned následoval Harry táhnoucí za sebou kufr.

 „Ukaž, pomůžu ti s tím,“ zareagovala ihned žena a mezitím, co vytahovala hůlku, tak se k němu naklonil doktor.

 „Výborně, Harry, jen tak dál.“

 „Víte, nejsem si jistý-“

 „Klid,“ skočil mu do řeči. „Věř si trochu, zvládl jsi to skvěle.“

 „Já můžu,“ otočila se na ně opět Cameronová a přerušila tak jejich debatu.

 „Dobře, pojďme,“ vyšel doktor a provedl je celým křídlem nemocnice až k východu, kde nechal oba vyjít ven.

 „Ráda jsem vás zase viděla, doktore Stevensne.“

 „Nápodobně, Saro,“ přikývl doktor a otočil se na Harryho. „Hodně štěstí.“

 „Děkuju,“ pokusil se usmát Harry, ale jen se nervózně ušklíbl.

 Když doktor Stevens opět zmizel v útrobách domu, tak se Harry tázavě otočil na Saru.

 „Kam teď půjdeme?“

 „Do Bradavic přeci,“ odpověděla a vyšla směrem k nádraží, které od nemocnice bylo jen pár bloků. Dřív než se Harry stihl zarazit, tak nad odpovědí protočil oči v sloup a vyšel za ní.

 „To jistě, ale jak se tam dostaneme, vlak už dávno odjel.“

 „Spěšný vlak není jediný způsob, jak se tam dostat.“

 „Já vím, mohli bychom se třeba přemístit do Prasinek, nebo použít letax, myslím, že Rosmeta má krb připojený k letaxové síti.“

 „Pokud ti to nevadí, tak budeme dnes cestovat jako mudlové, existují i jiné vlaky, které tam jezdí.“

 Ron s Hermionou seděli ve Velké síni, oba se netrpělivě ohlíželi ke dveřím, jestli neuvidí svého kamaráda. Jak oba věděli, nebyl ve vlaku, což už samo o sobě bylo divné, ale Dursleyovi přeci neměli takovou pravomoc, aby ho zavřeli doma a nepustili do školy.

 Byli tak zaujatí sledováním příchozích studentů, že si ani nevšimli Ginny, která přiběhla od havraspárského stolu, kde se doteď bavila s nějakou kamarádkou.

 „Ještě jste ho nenašli?“

 „Ne, nikde tu není,“ odpověděl Ron, ale to už dovnitř vstoupila profesorka McGonagallová a za ní řada malých prvňáčků. Všichni se kolem sebe vyplašeně koukali a jeden chlapeček byl tak zaujatý stropem v síni, že když se profesorka zastavila, tak do ní narazil. Někteří studenti se zasmáli a jiní naopak sledovali profesorčinu reakci, ale ta nehnula ani brvou.

 „Ahoj, přišel jsem o něco?“ ozvalo se vedle Hermiony a Harry nenápadně vklouzl na volné místo mezi ní a Ronem.

 „Harry!“ reagovala Hermiona a ihned ho objala. „Kdes byl?“ ptala se, zatímco ho nechtěla pustit. Nakonec se mu podařilo její sevření uvolnit, samozřejmě opatrně, aby jí neublížil a pohlédl na ni.

 „Zmeškal jsem vlak,“ odpověděl. „Ale měl jsem štěstí, nová profesorka na lektvary to taky nestihla.“

 „Jo tomu se říká štěstí,“ souhlasil Ron a poplácal ho po zádech.

 „Ty nemáš brýle?“ všimla si najednou Hermiona a upřela na Harryho překvapený pohled.

 „Nepotřebuju je.“

 „Ale jak to?“

 „Já vlastně ani nevím, bylo to takový… no zvláštní, pak vám to řeknu.“

 Celý zbytek zařazování už sledovali, jak se na stoličce střídá jedno dítě za druhým a Harry přemýšlel o tom, že to možná nebude tak zlé, jak si představoval. Viděl, jak Hermiona vedle něj září štěstím a jak z Ronova obličeje zmizeli všechny vrásky, které tam měl, než se objevil.

 „Vítám všechny nové, ale i staré studenty do nového školního roku. Doufám, že těch deset měsíců si tu spolu aspoň trochu užijeme. S politováním vám musím oznámit, že profesorka Umbridgeová byla z funkce profesorky Obrany proti černé magii odvolána a na její místo usedne profesor Snape, zatímco nová profesorka Sarah Cameronová bude učit Lektvary.

 Dále bych vám měl oznámit, že vstup do Zapovězeného lesa je studentům zakázán a to bez výjimek, stejně tak noční potulování po chodbách a školních pozemcích. Pokud bude některý student chycen po večerce mimo svou společenskou místnost, odpyká si trest s naším školníkem panem Filchem.

 Řekl bych, že prozatím je to vše a vy jistě máte po té dlouhé cestě hlad, nuže, pusťte se do jídla.“

 Jen co Brumbál domluvil, tak se objevilo tolik jídla, že se pod ním stoly skoro prohýbaly. Harry se usmál, když si Ron ihned začal nakládat od každého něco a pobaveně kouknul na Hermionu. Taky sledovala Rona a teprve, když měl pusu jako vždy nacpanou jídlem, tak se na Harryho podívala a jenom se ušklíbla, všechno už bylo tak, jak mělo být.

 Když se ráno probudil a uviděl kolem sebe červená nebesa, která obklopovala jeho postel, tak zavzpomínal na včerejší den, poprvé za dlouhou dobu si připadal aspoň trochu jako normální člověk. Opravdu bylo tak lehké splynout s davem, aniž by někdo něco poznal?

 S přemýšlením nad tou otázkou si oblékl hábit a potichu se vypařil z pokoje. Pomalu sešel schody a nahlédl do společenské místnosti. Cítil velice příjemnou vůni, kterou byla naplněná celá společenská místnost. Zeširoka se usmál, když si všiml, jak ho Hermiona zvědavě pozoruje.

 „Už jsem myslela, že tam budeš stát navěky,“ řekla mu, když si uvědomil, jak musí vypadat a konečně normálně sešel z posledního schodu a stoupl si vedle dívčina křesla.

 „Nebyl jsem si jistý, kdo tu je,“ usmál se omluvně a trošku nervózně si přešlápl, jak to, že si včera té vůně nevšiml?

 „A koho jsi čekal?“ zeptala se zvědavě.

 „Konkrétně nikoho, jen jsem si včera u večeře uvědomil, že si budu muset dát pozor na některé holky,“ zamračil se, když si vzpomněl na hihňající se dívky u nebelvírského stolu. „Opravdu nechápu, co na mě všechny vidí, pokud teda nepočítám ty novinové články o Vyvoleném.“

 „No,“ zaváhala Hermiona a dívala se mu přitom do očí. „Myslím, že je lepší, když to nevíš,“ vypadlo z ní nakonec a sklonila pohled k poslednímu vydání Denního věštce.

 Harryho obočí se zvedlo a udiveným pohledem pozoroval Hermionu tvář. Opravdu se červená? Říkal si v duchu a zároveň přemýšlel, jaké věci se tu o něm mezi dívčí polovinou školy vypráví, že se kvůli tomu jeho kamarádka červená.

 „Víš co?“ přemýšlel a konečně si sedl do křesla naproti Hermioně.

 „Co?“ zeptala se a zvedla hlavu.

 „Mám takový nápad,“ začal vysvětlovat a Hermiona se instinktivně naklonila blíž, aby ho lépe slyšela. „Ty mi řekneš jeden příklad toho, co si o mně holky myslí a já se pak rozhodnu, jestli chci vědět víc.“

 „Harry,“ povzdechla si a skousla si spodní ret. „Já opravdu nevím, jestli bych ti to měla říkat.“

 „Proč bys neměla?“

 „Já prostě nevím, jsou holčičí věci.“

 „No tak, Hermiono,“ protáhl a pohlédl jí přímo do očí. Sakra, zaklel v duchu, když někdo rozeběhl po schodech. A právě v okamžiku, kdy už mi to skoro řekla, posteskl si a obrátil se ke schodům, na kterých se objevil Ron s ostatními kluky z ložnice.

 „Dobré ráno,“ zastavil se u nich jejich kamarád.

 „Ahoj, jdeme na snídani?“ reagovala Hermiona a zvedla se dřív, než Ron vůbec odpověděl.

 „Jo jasně,“ přikývl a sledoval ji, jak jde k obrazu. „Co to s ní je?“ otočil se zpět na Harryho.

 „Má hlad,“ pokrčil rameny, když se taky zvedl a společně s Ronem dívku rychle dohnali. Neměl v plánu Ronovi vyprávět o tom, že si o něm kdo ví, co si holky šeptají po chodbách, protože si byl téměř jistý, že by to vedlo k další hádce mezi nimi.

 Po celý zbytek dne se Hermiona vyhýbala přímému pohledu do jeho očí. Povzdechl si, když se jí během Péče o kouzelné tvory ptal, jestli půjde do knihovny kvůli úkolu na Kouzelné formule, s pohledem upřeným na Hagrida, který jim vyprávěl o tom, co je tento rok čeká, mu odpověděla, že potřebnou knížku si koupila o prázdninách na Příčné. A opravdu, právě seděla ve společenské místnosti a vypisovala si z ní poznámky. Přes svou vlastní knížku sledoval její počínání, právě po jedenácté nakrčila čelo a očima se vrátila o dva řádky výš.

 Přemýšlel, co viděla, když se mu dívala do očí, jestli mohla vidět to zvíře uvnitř něj. V průběhu dne jeho zvědavost po drbech, které se tu o něm šířili, zmizela a spíš ho začalo zajímat, proč se mu dívka nechce podívat do očí.

 S další povzdechem sklopil oči snad poprvé ke knížce a přečetl si kousek prvního odstavce. Po dvou řádcích ho to přestalo bavit, měl v paměti uložené slovo od slova celé knížky, tak se rozhodl, že ještě zajde do knihovny a vypůjčí si tam nějakou jinou.

 Řekl o svém plánu Ronovi, který přikývl na znamení, že ho slyšel a dál rozmýšlel tah, kterým by se nadobro zbavil šachu, kterým mu právě hrozila jeho sestra.

 Potichu jako stín se plížil hradem a naslouchal krokům, které ho sledovali už ze sedmého patra. Nenápadně se schoval do jednoho z výklenků a čekal. Do jeho zorného pole se dostala přesně ta osoba, kterou čekal.

 „Sleduješ mě?“ zeptal se a vystoupil ze stínu, aby Hermionu uklidnil, což se povedlo. Zhluboka vydechla a propálila ho pohledem.

 „Chceš mi přihodit infarkt?“

 „Promiň,“ omlouval se rychle a vstoupil do úplného světla pochodní. „Proč jdeš za mnou? Říkala jsi, že do knihovny nepotřebuješ,“ připomněl jí a lehce se usmál, když se Hermiona zamračila.

 „Jdu za tebou, protože si s tebou chci promluvit,“ vysvětlila.

 „O čem?“ zeptal se, když stále nic neříkala.

 „Děje se něco, Harry?“

 „Co by se mělo dít?“

 „Já právě nevím, Voldemort je už nějakou dobu v klidu a v novinách se taky nic nepíše.“

 „Hermiono,“ nadechl se Harry. „Proč si teda myslíš, že se něco děje?“

 „Víš, občas máš v očích zvláštní výraz,“ promluvila potichu a uhnula pohledem.

 „Jak zvláštní?“

 „Takový bolestný, ztrápený.“

 Samozřejmě, napadlo Harryho, ta věčná bolest, která ho sužovala, se přece musela někde projevit. Zároveň si ovšem oddechl a byl rád, že si Hermiona všimla jen toho.

 „Určitě se ti to jenom zdá,“ ubezpečil ji teplým hlasem a lehce jí stiskl rameno, aby zvedla hlavu a podívala se na něj.

 „Takže všechno je v pořádku?“

 „Naprosto,“ přikývl vážně. „Jsem tu s tebou, Ronem a ostatními, už není nic, co by nám to tu v Bradavicích pokazilo.“

 „Dobře,“ řekla potom, co se mu podívala do očí a zřejmě v nich nenašla nic zvláštního. „Ale kdyby něco, tak víš, že nám můžeš všechno říct.“

 Všechno říct, prolétlo mu hlavou, kdybys jen věděla, Hermiono, nestála bys tu se mnou sama na chodbě. „Samozřejmě, že vím,“ potvrdil s úsměvem.

 Pomalu si už zvykl na tu spoustu lidí, se kterými se během dne potká a na zadýchané učebny, ale přesto to bylo vždy vysvobození, když mohl vypadnout z budovy a nasát ten krásně čistý vzduch. A právě teď si toho vzduchu užíval plného doušku, protože byl společně s Hermionou a Ronem na školních pozemcích, kde se dívka snažila jeho kamarádovi vysvětlit dnešní látku.

 „Vzdávám to, to prostě nejde,“ rozčilovala se. „Vždyť mě vůbec neposloucháš!“

 „Já tě poslouchám!“ oponoval jí zrzek.

 „Tak proč pořád říkáš jiná písmena?!“

 „Říkám přesně to, co říkáš ty! A víš co,“ řekl, když Hermiona znovu otevírala pusu, „mám toho dost, naučím se to jindy, když to máme až na pátek.“ S tím se Ron zvedl a krátkým pohledem se rozloučil s Harrym, který oba pozoroval opřený o strom.

 Když Ron odešel dost daleko na to, aby se už neohlédl, tak se podíval na Hermionu, která se skláněla nad učebnicí a něco si pro sebe povídala.

 „Co říkáš?“ zeptal se, aby nějak odtrhl její pohled od textu, navíc se mu zdálo, že stále dokola opakuje onu formuli, která jeho kamarádovi ani trochu nešla vyslovit.

 „Pokouším se zaslechnout, jestli to říkám stejně špatně jako Ron,“ vysvětlila a pohlédla na Harryho naprosto zoufalým pohledem.

 „Z Rona si nic nedělej, Hermiono, přece bys ten déšť nevykouzlila, kdybys to říkala špatně,“ uklidňoval ji ihned a přisunul se trochu blíž, aby ji mohl krátce obejmout. Co ovšem nečekal, bylo, že se k němu Hermiona přitiskla a opřela si hlavu o jeho rameno.

 „Máš pravdu,“ souhlasila s ním nakonec. „Jen mě mrzí, že je teprve třetí týden školy a my už se hádáme.“

 „Pamatuješ se na naši úplně první hodinu Kouzelných formulí? Taky mu to nešlo a nakonec nás zachránil před trolem, když mu sebral ten kyj,“ zavzpomínal Harry a odtáhl se od Hermiony, aby se jí podíval do očí. „Je to prostě Ron,“ pokrčil rameny a usmál se.

 Usmála se na něj zpátky a zavřela knihu, kterou měla položenou na zemi. „Nevím, co bychom tu bez tebe dělali.“

 „To je jasný, hádali se od rána do večera,“ zasmál se a vyskočil na nohy. „Pojď,“ natáhl ruku k dívce a pomohl jí se zvednout.

 Hermiona nechápala, kde se v něm ten život najednou zval, ale byla ráda, po dlouhé době vypadal šťastně, tak proč to kazit? Pomyslela si a s úsměvem se nechala odvést blíž k jezeru, na kterém se pomalu začalo odrážet zapadající slunce.

 „Koukej se,“ zašeptal a vytáhl si hůlku. Lehce s ní mávl a sotva slyšitelně pronesl formuli. Z nebe, které se pomalu obarvovalo na červenou, začali padat jemné kapičky deště, díky kterým se nad jezerem objevila krásná barevná duha.

 „Harry,“ vydechla a popošla o kousek blíž ke břehu. „To je nádhera.“

 Potichu přistoupil až k ní a opatrně jí z rukou vytáhl knihu, kterou si držela na prsou, a dal ji k sobě do batohu, na rozdíl od svých kamarádů si ho totiž neodnesl do společenské místnosti.

 Hermiona se nejdříve trochu lekla, když ji zpět do reality vrátil tím, že vzal tu knihu, ale usmála se, hned jak si všimla červeného odstínu v Harryho černých vlasech, který se tam objevil díky zapadajícímu slunci.

 Dlouhý stín, který se táhl několik metrů za ně, se k sobě pomalu přiblížil a to už Hermiona musela zaklonit hlavu, aby se mu stále mohla koukat do očí. Opatrně se o něj opřela a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit na tvář.

 Harry v duchu zkoprněl, když přistoupila o krok blíž a opřela se o něj, nečekal to a ještě větší překvapení bylo, když se natáhla a dala mu malou pusu na tvář. Vlastně to vypadalo velmi přátelsky, jenže v tu chvíli pro něj byla jako magnet, něco uvnitř mu našeptávalo, ať se nehýbe, ať nic nedělá, ale jeho ruce se zcela automaticky zvedly a sevřely Hermionu v těsném objetí. Nejdřív na něj překvapeně pohlédla, ale když se setkala s jeho pohledem, ponořila se do něj a stejně jako Harry, tak i ona naklonila hlavu lehce na stranu a letmým dotykem se dotkla svými rty jeho.

 Teprve, když se ozvalo šplouchnutí, tak si uvědomil, co právě dělá a proč to dělá. Vyděsil se, že to mohlo zajít tak daleko a lehce od sebe Hermionu odtrhl. Sledoval, jak si ho zmateně prohlíží a přemýšlel, co vidí v jeho očích tentokrát.

 „Ehm,“ odkašlal si a pohlédl někam za ní. „Promiň, nevím, co se to stalo a…“ zasekl se a pročísl si vlasy rukou. „Asi bych měl jít do hradu, vzpomněl jsem si, že musím k McGonagallový, takže ahoj,“ rozloučil se a zmizel dřív, než stihla něco říct.

 Hermiona se za ním rychle otočila a dotkla se prsty rtů. Byla si vědoma, že za to může ona, ale i přesto neměla nejmenší výčitky svědomí.

 Pozdě, víc jak dvě hodiny po večeři si uvědomila, že má Harry stále její knihu, problém byl ovšem takový, že od té doby, co spolu byli u jezera, ho nikde neviděla, dokonce to vypadalo, že byla poslední, kdo ho viděl.

 Resignovaně si sedla do křesla vedle Rona a nahlédla mu přes rameno, jestli úkol neopisuje slovo od slova. Přemýšlela o tom, že by šla Harryho hledat, ale mohl být kdekoli, takže bylo určitě rozumnější tu na něj počkat.

 Poslední, co si pamatovala, bylo, jak jí Ron přál dobrou noc a vystoupal po schodech do jejich pokoje. Zmateně se podívala po svém pokoji a ještě zmateněji na školní oblečení, které měla na sobě. Nevěděla, jak se dostala do postele ani kdy. Zamračila se, když se jí vybavil nějaký hlas, jenž na ní mluvil, ale nebyla si jistá, jestli to nebyl sen.

 Myšlenkami stále u toho, jak se dostala nahoru, se umyla, převlékla do čistého hábitu a sešla schody do společenské místnosti. Překvapeně pohlédla na Rona s Harrym, kteří už seděli ve křeslech u krbu a o něčem vážně diskutovali. Zamířila k nim, ale ještě než si sedla, tak pohlédla k nástěnce, kde se zastavilo několik studentů a všichni se na ni nevěřícně dívali.

 „Pořád nechápu, jak to můžeš udělat, vždyť famfrpál byl součástí tvého života!“

 „Pořád je, akorát ho teď budu sledovat z tribuny a ne z koštěte.“

 „Cože? Ty už nehraješ za školní družstvo?“ došlo Hermioně a zmateně se na Harryho podívala.

 „Ne, včera mi to potvrdila McGonagallová.“

 „Ale proč?“

 „Na to mi ještě neodpověděl,“ zabručel Ron.

 „Fajn,“ zamračil se Harry. „Nemůžu hrát, kvůli tomu zákazu, který mi minulý rok dala Umbridgeová, asi jako jediný platí.“

 „To snad ne!“ vykulil na něj oči zrzek.

 „Nelíbí se mi to ještě víc než tobě, ale nic s tím prostě neudělám, Brumbál s McGonagallovou se to snažili nějak ujednat, ale nepovedlo se jim to,“ zamračil se. „A nech to plavat už,“ řekl hned, jak Ron začal otvírat pusu. „Nechce se mi to teď rozebírat.“

 „Kde jsi včera celý večer byl?“ zeptala se Hermiona, když se Ron nechtěl nechat jen tak odbýt.

 „Venku, potřeboval jsem si pročistit hlavu, proč se ptáš?“

 „Čekala tu na tebe,“ odpověděl Ron, nejspíš ve snaze celé to téma rychle ukončit. „Ani nevím do kolika,“ dodal a tázavě se na ni podíval.

 „Nevzpomínám si,“ přiznala zdráhavě Hermiona. „Nejspíš jsem tu cestu do pokoje musela zaspat, protože jinak si to nedovedu vysvětlit.“

 „A proč jsi na mě čekala?“ zeptal se zvědavě Harry.

 „Uvědomila jsem si, že mám u tebe knížku, tak jsem si ji chtěla vzít zpátky.“

 „No jo vlastně,“ usmál se omluvně a rychle knihu vytáhl z batohu. „Promiň, ale úplně jsem na ni zapomněl,“ řekl, když jí knihu podával.

 „Nic se neděje,“ ujistila ho a knihu si vzala.

 Odpoledne, když šel Ron na trénink, aby se vybrali noví hráči a hlavně nový kapitán, tak Harry s Hermionou zalezli do knihovny, aby mohli napsat pojednání o smrtících jedech. Zatímco Hermiona hledala potřebnou knihu, Harry vybíral místo u okna, odkud by byl vidět na famfrpálové hřiště. Toho, že tam teď nemohl být, opravdu litoval, jak rád by se teď proháněl na koštěti a hledal ve vzduchu zlatonku.

 Zhluboka se nadechl, když se dívka začala přibližovat s obrovskou bichlí k místu, kde seděl. Docela ho překvapilo, jak rychle to měli napsané, i když to ovlivňoval fakt, že profesorka Cameronová nebyla Snape, takže Lektvary nebrala až smrtelně vážně jako on. Ovšem neustále jim opakovala, že přestože jim v souboji nepomůžou, jsou velice důležité.

 Naposledy se podíval z okna a stále viděl, jak se nad hřištěm vznáší desítky lidí. Když si všiml, že se Hermiona vedle něj zvedla k odchodu, tak ji rychle napodobil a šel tak dva kroky za ní k poličce, kde knihu našla.

 „Hermiono?“

 „Ano?“ pohlédla na něj, když vyslovil její jméno.

 „Nejspíš bych ti měl říct, jak ses dostala do postele,“ začal a opřel se o regál s knihami. „Když jsem večer přišel do společenské místnosti, tak jsi tam spala v křesle, napadlo mě, že bys byla ráno celá rozlámaná a tak jsem přemýšlel o tom, jak tě dostat do postele, však víš, ten váš alarm,“ řekl a ušklíbl se přitom.

 „Jo, občas, třeba včera večer, to je trochu na obtíž,“ přiznala.

 „Přesně tak, ale nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem zavolal Dobbyho a on ti do té postele pomohl. Víš, ráno jsi vypadala trochu zmateně a nejistě, takže proto ti to říkám,“ dodal ještě.

 „Dobře, děkuju, Harry.“

 „Nemáš zač, to je samozřejmost,“ ujistil ji a naklonil hlavu, aby jí lépe viděl do tváře. Její čokoládové oči se plaše schovávaly za hustými řasami a každou chvíli na něj ostýchavě pohlédly. Byl si velice dobře vědom toho, že je pro něj jako magnet, od kterého přestává mít sílu se odtrhnout, a přesto litoval každé volné chvilky, kterou strávil bez ní.

 S povzdechem padl na postel a zabořil hlavu do polštáře, aby se poprvé za den nadechl zředěného vzduchu. Celou dobu, co hrál s Ronem šachy, tak pohledem kontroloval Hermionu, která se na druhé straně místnosti bavila s Ginny. Vypadala zvláštně, Harry by řekl, že až rozrušeně. V jednu chvíli dostal strach, jestli na něco nepřišla, ale v další chvíli se dívky odmlčeli, a pak se obě naráz rozesmáli. Rozhlédl se po ložnici, všichni kluci hluboce oddechovali a Harryho ovládlo silné nutkání vzít Kulový Blesk a letět se podívat do dívčích ložnic.

 Netrvalo dlouho a opravdu se zvedl, zpod postele vytáhl koště a obratně se protáhl oknem na římsu. Rozhlédl se všude okolo, ale celý hrad už spal, takže bez starostí nasedl na koště a popoletěl o pár oken dál. Netrvalo dlouho, než našel okno, u kterého spala Hermiona a nenápadně nakoukl dovnitř. Původně plánoval, že se jenom podívá, ale jak zjistil, dívka ležela s očima upřenýma na strop. Opatrně zaťukal na sklo a počkal, dokud se Hermiona neohlédla, aby zjistila, co způsobilo ten zvuk.

 Podle jejího výrazu usoudil, že nejspíš čekala nějakou sovu a ne jeho. Zmateně se zvedla a přešla k oknu, které opatrně otevřela.

 „Co tady děláš?“ zasyčela a ohlédla se na spící kamarádky.

 „Nechtělo se mi spát,“ pokrčil rameny. „Mohla bys trochu uhnout? Rád bych se dostal dovnitř.“

 „Zbláznil ses?“ vykulila na něj oči. „Sem nemůžeš!“

 „Proč ne?“

 „Vždyť se můžou probudit!“ zasyčela.

 „Neprobudí, a když jo tak je můžeme začarovat,“ uklidňoval ji Harry a pokusil se, si stoupnout na římsu.

 „Říkám, že sem nemůžeš,“ opakovala mu.

 „Dobrá, dobrá,“ povzdechl si, ale nohu na římse nechal.

 „Viděl tě někdo?“ zeptala se a vystrčila hlavu, jenže to neměla dělat. Harry ji v tu chvíli chytil, vytáhl z okna a posadil si ji na koště. Všechno proběhlo tak rychle, že nestačila vydat ani hlásku.

 „Vrať mě zpátky!“

 „Vrátím, neboj,“ ubezpečil ji, ale koště nasměroval k famfrpálovému hřišti.

 „Já myslím teď hned!“ upřesnila a zabořila mu obličej do hrudi. Nemohla se dívat, protože se bála a tohle byla jediná možnost, jak to přežít. Vůbec nechápala, co ho to najednou napadlo a přepadl ji takhle v noci.

 „Už se můžeš podívat, nejsme vysoko,“ zašeptal a vzal si do dlaní její obličej.

 „Nepouštěj tu násadu,“ zasyčela, když zjistila, co udělal a opatrně otevřela oči.

 Celkem rychle poznala, že jsou na famfrpálovém hřišti, a když se podívala dolů, aby odhadla, jakou má při pádu šanci na přežití, zjistila, že se vznášejí jen dva metry nad zemí.

 „V pořádku?“ strachoval se, když měla stále stejně vyděšený výraz.

 „Nejsem v pořádku,“ pohlédla mu rozčileně do očí. „Víš, jak nesnáším létání a stejně mě uneseš z ložnice!“ začala mu vyčítat.

 „Nechtěla jsi mě pustit dovnitř,“ bránil se ihned.

 „Do našich ložnic kluci nesmí a už vůbec ne v noci!“

 „Přece by se nic tak hrozného nestalo, nebo vás snad McGonagallová chodí kontrolovat?“

 „Nic tak hrozného by se nestalo? Bylo by to porušení školního řádu!“

 „Nikdo by to nezjistil,“ ušklíbl se. „Navíc školní řád je od toho, aby se porušoval.“

 „To teda rozhodně není,“ zamračila se ještě víc Hermiona. „A vůbec, jdu zpátky do hradu, nechci mít školní trest za to, že jsem po večerce mimo svou ložnici a už vůbec nevím, jak bych vysvětlila, že jsem v pyžamu na hřišti,“ rozhodla se a pokusila se mu vyvlíknout z náruče.

 „Chceš se do ložnice vrátit přes hrad?“ zeptal se šokovaně Harry a vykulil na ni oči.

 „A jak jinak? Do vzduchu mě už nedostaneš.“

 „Chceš, aby tě chytil Filch?“

 „Nebylo by poprvé, co bych mu utekla,“ pokrčila rameny.

 „O co se to pořád snažíš?“ zeptal se zmateně, když se stále pokoušela odtáhnout si jeho ruce od pasu, ale ani s nimi nehnula.

 „Jistě, dělej si ze mě ještě srandu,“ zavrčela si pro sebe a vůbec si ho nevšímala.

 „Nech toho,“ zasmál se, ale Hermiona se dál tvrdohlavě snažila dostat na zem. „Hermiono!“ řekl důrazně její jméno a znovu si vzal do dlaní její obličej. „Já tě nepustím,“ vydechl pobaveně a zlehka se dotkl jejích rtů, úplně stejně jako minulý večer u jezera.

 Dívka úplně zapomněla na svou marnou snahu dostat se na zem a místo toho si ho k sobě, v okamžiku, kdy se od ní chtěl odtrhnout, přitáhla blíž.

 Cítil, jak její srdce začalo zběsile bušit, a pro jistotu polibek ukončil. Děsilo ho, jak snadno se nechá unést a pořádně si prohlédl nyní už klidný Hermionin obličej. Neslyšně se ušklíbl, když si všiml, že dívka vypadá trochu omámeně.

 „Pořád ještě chceš jít pěšky?“ zeptal se a opřel si čelo o její.

 „Změnila jsem názor,“ sdělila mu. „Ráda se zpátky nechám dopravit.“

 „Výborně,“ přikývl a jednou rukou chytil násadu, zatímco tou druhou ji stále objímal. „Drž se,“ řekl ještě, než se opatrně vznesl a zamířil zpět k otevřenému oknu.

 „Dobrou noc,“ rozloučil se, když jí pomohl prolézt oknem.

 „Dobrou noc, Harry,“ odvětila Hermiona a vyklonila se z okna, aby ho naposled políbila.

 Dalšího dne nebylo chvilky, kdy by jeden z nich byl bez toho druhého. Přestože si od sebe drželi odstup a neukazovali škole, jak to mezi nimi vypadá, Harry ji nepustil z očí, sledoval každý její pohyb byť jen nepatrný. Bylo zvláštní, jak se jeho city k ní najednou prohloubily, už dřív věděl, že k Hermioně cítí něco víc, než obyčejné přátelství, ale přisuzoval to tomu, že je na rozdíl od něj a Rona holka.

 Když seděli u večeře, všiml si, že ho Brumbál pozoruje. Upřený pohled mu oplatil a slabě se usmál, až moc dobře věděl, že si o něj dělá ředitel starosti, ale překvapivě bylo všechno v pořádku. Harryho tahle skutečnost sama o sobě trochu trápila, stále nemohl uvěřit, že to zvládl tak dobře.

 Ucítil, jak ho Hermiona zatahala za ruku, všimla si, že už dávno nejí a jen tak se rozhlíží po síni. Tázavě se na ní otočil, ale to už ho tahala na nohy a vedla někam pryč.

 „Kam jdeme?“ zeptal se zvědavě a propletl prsty s jejími, protože právě prošli dubovou bránou a zmizeli všem z dohledu.

 „Nevím, jen jsem s tebou chtěla být někde sama,“ odpověděla. „Někde, kde by tě nesledovalo nespočetně holek,“ dodala potichu a Harry si s úsměvem domyslel, že to nejspíš slyšet neměl.

 Dlouho dobu se jen tak procházeli po školních pozemcích, ani jeden z nich nic neříkal, jen se drželi za ruce. Nakonec však došli až ke břehu jezera, kde Hermionu zezadu objal a položil si bradu na její rameno. Stačily by jenom dvě nebo tři vteřinky nepozornosti a všechno by mohlo být ztracené, ale on mohl říct, že se nic nestane. Cítil se silný a jistý, mnohem jistější než kdykoli dřív. Tušil, že za to může ta mladá žena před ním, která už jenom svou přítomností tolik zkoušela jeho sebekontrolu, ale přesto mu i dodávala sílu.

 Prožíval ty nejkrásnější chvíle v životě, vůbec se to nedalo srovnat s jeho vzpomínkami na Cho, kdy spolu byli v čajovně nebo když se líbali v komnatě nejvyšší potřeby pod jmelím. Nechtěl, aby to někdy skočilo, jenže právě v tu chvíli ho do nosu uhodil štiplavý kouř vycházející od lesa. Rychle se otočil a uviděl Hagridovu hájenku v plamenech.

 Hermiona se už chtěla zeptat, co se děje, když se celé jeho tělo napnulo, jenže právě v ten moment škubl hlavou k lesu a tak následovala jeho pohled a zalapala po dechu, když uviděla to samé co on.

 „Běž do hradu a řekni o tom prvnímu profesorovi, kterého potkáš,“ přikázal jí a upřel na ní naléhavý pohled, který nešlo neposlechnout.

 „Co budeš dělat ty?“ zeptala se ještě.

 „Musím to uhasit, protože je uvnitř určitě Tesák,“ odpovídal jí rychle. „Neboj se o mě, vím, co dělám.“

 Zatímco se Hermiona rozeběhla k hradu, tak on vyběhl k hájence a už z dálky se ji snažil nějak uhasit. Nic nezabíralo a on moc dobře věděl, že mu nezbývá nic jiného, než prostě jít dovnitř. Za stále běhu se pomocí hůlky pokropil vodou, a aniž by se zastavil, vyrazil dveře a naskytl se mu tak pohled na kňučící zvíře v rohu. Nikdy dřív by si nepomyslel, že tak velký pes jako Tesák byl, mu přijde těžký jako Hermionin kocour, každopádně ho popadl, schoval pod hábit a vyběhl s ním ven, kde ho okamžitě pustil a nechal běžet k běžícímu Hagridovi, který byl díky svým dlouhým nohám první.

 Uši se mu napnuly, když za ním prasklo několik větviček a do vzduchu se vzneslo několik sov. Dokonale si představil, kde všichni stojí, a odhadl, kolik nezvaných návštěvníku Bradavice mají. Sotva postřehnutelnou rychlostí se otočil, vyslal několik kouzel a schoval se za jednu z obrovských dýní, které Hagrid pěstoval na Halloween. Slyšel dopad dvou těl na zem a spokojeně se usmál, už jich zbývalo jen čtrnáct. Podle jejich opatrných kroků ihned poznal, že nemají nejmenší tušení, co se stalo.

 Když se ohlédl ke skupince přibíhajících, nešťastně si všiml, že mezi nimi je i Hermiona. Bohužel byli už dostatečně blízko, aby si jich všimli i vetřelci vycházející z lesa a ti ihned začali sesílat jednu kletbu za druhou, takže prostor mezi oběma skupinami začali osvětlovat paprsky světla vycházející z jádra kouzel.

 Dívka, kterou sledoval, v jednu chvíli běžela a v druhou se jí noha zabořila do nějaké díry a ona se skátila na zem. Věděl, že na ní ihned poletí několik kouzel a že nikdo není poblíž ní, takže veškeré jeho instinkty mu napověděli jediné, rozeběhl se směrem k ní a ještě dřív než vyběhl z dlouhých stínů stromů, se za běhu přeměnil a už po čtyřech vyběhl k Hermioně. Hbitě se vyhýbal každému paprsku, který proti němu letěl a jedním velkým skokem přeskočil všechny profesory včetně Hagrida a postavil se před ležící dívku právě včas, aby jí vlastním tělem ubránil.

 Kletby ho odhodili několik metrů dozadu, ale Harry se zase rychle postavil na nohy a rozzuřeně se rozběhl proti ustupujícím zakuklencům. Všichni na něj vysílali různá kouzla a kletby, ale všem se vyhnul a nakonec asi tři povalil na zem.

 To už za ním ale doběhli i ostatní a hned několik dalších Smrtijedů odzbrojili a omráčili. Cameronová se rychle postarala o tři zajatce pod Harryho huňatým tělem, takže se mohl zvednout a naposledy pohlédnout do oříškových očí. Nepochyboval o tom, že ho poznala, navíc jeho oči byly i po přeměně stále smaragdově zelené a byl si jistý, že ve světle hůlek je vidí i na vzdálenost osmi metrů.

 S povzdechem, který v jeho podání nevyzněl nejmírumilovněji, se otočil a s profesorkou lektvarů na hřbetu vyběhl k hranicím Bradavic uprostřed Zapovězeného lesa.

 Všichni profesoři kromě Cameronové a Brumbála byli šokovaní, když zjistili, že ten obří vlk byl Harry, ale po důkladném vysvětlení situace, ve které jejich student je, slíbili, že to nikomu neprozradí.

 Když mu ředitel vyčaroval nové oblečení, které by si mohl obléknout, tak se schoval do již zpravené hájenky, kde se přeměnil zpět na člověka a oblékl se. Zjistil, že zatímco on byl společně s profesorkou zjišťovat, kde byla prasklina v ochranných kouzlech zajišťující neprostupnost nepovolaným osobám, Hermionu přenesli na ošetřovnu, kde se jí madame Pomfreyová starala o zlomený kotník.

 Zamračeně prošel hlavní bránou do hradu a uvnitř něj hned vyběhl mramorové schodiště a pokračoval dál až do čtvrtého patra, kde byla ošetřovna. Ani se nezapotil a už vcházel dovnitř. Pouze jediná postel byla obsazená a na té ležela Hermiona. Měla zavřené oči a nohu zafixovanou v dlaze. Posadil se vedle ní a dřív než tomu stihl nějak zabránit, usnul.

 Probudil ho teprve sluneční paprsek dotírající na jeho zavřené oči. Ve chvíli, kdy uviděl bílé stěny ošetřovny, zaostřil na postel před sebou a pohlédl na již probuzenou Hermionu. Nějakou chvilku si vzájemně hleděli do očí, ale když chtěl vzít její ruku do své, ucukla před ním. Výraz mu ztvrdl a pevně sevřel čelist. Věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře, i když pro ni možná bude lepší, když veškeré kontakty s ním zpřetrhá.

 Trvalo dlouho, než se podíval ke dveřím, udělal to v okamžiku, kdy pomýšlel na odchod, jenže byl příliš slabý, nedokázal od ní odejít.

 „Není to tak, jak to vypadá,“ promluvil do ticha a i přes nepřístupnost v jeho obličeji byl jeho hlas tichý a jemný.

 „Není?“ nevěřila a přeskakoval jí hlas.

 Zhluboka se nadechl, ale místo odpovědi se zvedl a začal přecházet před její postelí. Když se zastavil, vydechl a uvolnil všechny svaly v obličeji.

 „Není, nejsem vlkodlak,“ potvrdil nakonec a zůstal stát metr a půl od její postele, usoudil, že to pro ni bude nejpohodlnější. Už otvírala pusu, aby něco namítla, ale zarazil jí zvednutou rukou. „Měním se v úplného vlka, jak jsi viděla a moje přeměna nezávisí na tom, jestli je měsíc v úplňku,“ začal s vysvětlováním. „Jediné, co mám s vlkodlaky společné je, že přeměnu nedokážu ovládat, ale většinou jsem si vědom toho, co dělám a dokážu se jako vlk ovládat.“

 „Většinou?“

 „Ano, občas, když mě něco opravdu rozčílí, se to zvrtne, ale naučil jsem se v tu chvíli zmizet někam, kde bych byl sám, takže se nikomu nic nestane.“

 „Jak dlouho už jsi… už to trvá?“

 „Od začátku prázdnin,“ odpověděl popravdě a ukázal na židli vedle postele. „Můžu?“

 Přestože přikývla na souhlas, stále nevypadala nijak přesvědčená o tom, že by se od něj neměla držet co nejdál.

 „Stalo se to hned první týden o prázdninách,“ zavzpomínal a pohlédl z okna, kolem kterého právě prolétli dva vrabci. „Vracel jsem se večer z parku, když mě někdo ze zadu povalil na zem a zaryl mi drápy do zad, cítil jsem, jak mi tekla krev a najednou se tam objevilo několik členů řádu, kteří mezi tím vlkem a mnou vytvořili štítové kouzlo. Nevím, co se přesně se v ten okamžik stalo, ale tomu vlkovi nejspíš díky těm kouzlům došlo, co se stalo a utekl dřív, než ho někdo stihl chytit. Okamžitě mě přenesli k Mungovi, kde se pak objevil i Brumbál a vysvětlil mi, že to byl velice vzácný druh vlka, který vyhynul před více jak sto lety, protože se na něj začaly pořádat hony, když pokousal jednoho kluka, jehož otec se nemohl smířit s tím, že jeho syn je poloviční vlk. Tak vlastně vznikl první – v uvozovkách – vlkodlak tohohle druhu.

 Každopádně, jakmile jsem se uzdravil, přemístil mě Brumbál do jednoho ústavu, kde mi pomohli se ovládat, celé prázdniny jsem byl tam a prvního září mě vyzvedla Cameronová. Ten vlak jsme skutečně zmeškali, jak jsem říkal na hostině, ale jen proto, že jsem stále nebyl rozhodnutý, jestli se sem vrátím nebo ne.“

 Celou dobu se jí díval do očí, ale už to dál nešlo, chytal se říct něco, přičemž se na ní nedokázal ani podívat. „Pochyboval jsem, že jsem dostatečně připravený, nevěřil jsem tomu, že dokážu chodit po hradě a nepřeměnit se. Přestože v nemocnici jsem to dokázal, bylo tam minimum lidí a další pacienti nevoněli zdaleka tak dobře, jako normální lidé.“

 Zvedl hlavu, aby viděl strach v jejích očích, musela vědět všechno, teď když začal, už jí musel vypovědět celou pravdu. „Všechny moje smysly jsou mnohem lepší než kteréhokoli jiného člověka, to je důvod, proč nemám brýle a proč už nemůžu hrát v kolejním družstvu, ale s vlčí půlkou se ke mně připojila i jiná vlastnost a to velmi silné působení krve.“

 „Jak silné?“ zeptala se.

 „Jde o to, že obyčejný vlkodlak je nebezpečný pouze za úplňku, kdežto já…“ začal Harry a zamyslel se, jak správně to vysvětlit. „Když jsem mluvil o své přeměně, neřekl jsem to úplně přesně, reaguju na různé podněty, pokud jde o citové, strašně špatně se dá přeměně zabránit, ale silou vůle můžu ovládat přeměnu ve chvíli, kdy cítím krev.“

 „Takže kdybych se teď řízla, tak se proměníš?“

 „Ani se nemusíš řezat, cítím ji a slyším, jak ti teče žilami,“ ušklíbl se. „Za celou dobu tady v Bradavicích jsem se proměnil jenom jednou,“ povzdechl si, „a to včera.“

 „Kdy jsi mi to chtěl říct?“

 „Já nevím, někdy ve správný okamžik.“

 „Je toho… tolik, co jsi mi řekl,“ vydechla a zavrtěla hlavou. „Musím si to v hlavě všechno srovnat.“

 „Chápu,“ přikývl a chtěl se natáhnout, aby jí dal pusu na čelo, ale nakonec si to rozmyslel a bez dalšího slova odešel.

 Toho rána nešel na snídani ani na vyučování. Poprvé od hostiny se obával toho, že to nezvládl a nechal toho vlka uvnitř něj zvítězit. Právě teď se proháněl po lese a na nic nemyslel, nemyslel na Snapea, který se teď vztekal kvůli jeho nepřítomnosti, nemyslel na Rona, který se snažil zjistit, kde je a hlavně nemyslel na ni, nebo si to aspoň z celého srdce přál. Chtěl, aby nemusel přemýšlet nad tím, jestli ho zavrhne nebo ne, jenže tok těch myšlenek nešel zastavit, což ho stále nutilo zrychlovat a zrychlovat.

 Teprve když doběhl na kraj prosluněné mýtiny, tak ho obraz na ní přinutil zastavit. Fascinovaně sledoval skupinu hipogryfů, někteří jen líně leželi v trávě, jiní si zobákem čistili peří a několik jich pobývalo kolem jako by hráli na babu.

 Na chvíli se zarazil, když chtěl jít k nim, ale nakonec našlápl obrovskou tlapou dopředu a pomalu vyšel k nim. Všichni na něj okamžitě upřeli svůj orlí zrak a jeden z největších samců si stoupl před celou skupinu. Harry k němu došel až na vzdálenost čtyř metrů a přestože sklopil hlavu, stále se zvířeti koukal do očí. Hipogryf se po několika vteřinách také uklonil a nechal vlka, aby přešel až těsně k němu. Harry si pozorně prohlížel žluté oči a vzpomněl si na zážitek z letu na Klofanovi ve třetím ročníku. Napadlo ho, že tenhle mu byl opravdu podobný.

 Nakonec si k hipogryfům lehl, každý se opět začal chovat naprosto normálně, jak by mezi nimi ani nebyl a on si pomyslel, že život v podobě vlka by byl mnohem jednoduší. Teprve kolem druhé hodiny se dostal zpět na kraj lesa, kde si v prasklině jednoho stromu schoval své oblečení. Když se oblékl, začal se pomalu ploužit směrem k hradu a vymýšlel si nějakou historku, kterou by mu ostatní uvěřili. Zastavil se před Buclatou dámou, které pověděl heslo a vstoupil do společenské místnosti, která k jeho překvapení byla prázdná. Vystoupal do chlapecké ložnice a zastavil se na prahu, když uvnitř uviděl Hermionu, seděla na jeho posteli a měla vedle sebe opřené berle.

 Dlouho si hleděli do očí, když konečně promluvil.

 „Jak dlouho tu čekáš?“

 „Moc dlouho ne, před chvílí jsme teprve skončili,“ odpověděla a pohlédla na neuvázanou kravatu. „Kde jsi byl?“

 „Proběhnout se,“ pokrčil rameny a zavřel dveře od ložnice.

 „Jako vlk?“

 Neodpověděl a jenom se na ni díval, ona tu odpověď stejně znala. „Co noha?“ změnil téma.

 „Už nebolí, ale madame Pomfreyová trvala na tom, abych dneska chodila o holých,“ řekla a pohlédla vedle sebe.

 Opatrně přešel k ní a posadil se kufr, který měl vedle postele. „Můžu se na ní podívat?“ zeptal, ale dřív než něco stihla říct, tak jí zvedl nohu, kterou opřel o jeho vlastní a jemně jí přejel rukama přes místo, kde to měla zlomené.

 „Proč jsi přišla?“ zašeptal. „Nejsem ten Harry, který jsem býval.“

 „Já vím.“

 „Co když ti ublížím?“

 „To bys nikdy neudělal, včera jsi mě zachránil.“

 „Stačí tak málo.“

 „Jsi silnější než ten vlk.“

 „Jak to můžeš vědět?“

 „Už tě pár let znám,“ usmála se a pohlédla mu do očí. „Miluju tě, víš o tom?“

 „Já tebe víc,“ ušklíbl se, a jakmile si ji posadil na klín, tak ji na důkaz svých slov políbil.