Katren

V dalších hodinách znova nabyté svobody neměl moc klidu, jen co se dostal z těch šoků, které se mu stali během jedné chvíle, si na sebe oblékl neviditelný plášť a přemístil se znovu na to místo, odkud zmizel. Hádal správně, že někde pár stovek metrů od toho budou hranice bariéry a nechtěl riskovat, že by se prozradil. Zahalen nocí a pláštěm opatrně a neslyšně postupoval lesem zpátky k místu, kde stanovali. Jak moc si oddechl, když místo, kde byl dříve stan, našel opuštěné a rychle sbalené. Děkoval Merlinovi za to, že Hermiona je tak chytrá, ale co ho ani tak nepřekvapilo, že kousek od místa jejich chvilkového pobytu, byl oheň a pět stanů. Nemusel tipovat dlouho a poznal ty samé lovce odměn, jakým předtím utekl. Vzhůru byl jen jeden hlídač a uspat ho, když nebyl vidět, nebylo nějak těžké, pak mu už stačilo jen najít stan toho velitele, kterému ukázal, jak krásné je lítat.

Přistoupil k němu a namířil na něj hůlku. „Império,“ pověděl potichu a vnuknul mu pár myšlenek, které byli posilněni tím, že jeho cíl ještě spal, pak mu už jen stačilo opustit stan a nějakou tu hodinu počkat skryt za jedním stromem.

„Vstávat!“ vykřikl jejich velitel a po pár sekundách opravdu všichni vylezli ze stanů kromě toho, co spal u ohniště, ten se vzbudil na tom místě, kde ho uspal, „vzhledem k tomu, že jsme Pottera nenašli a po tom stanu, jako by se zem slehla, z vás nikdo nikdy necekne, že jsme ho viděli. Všichni si myslí, že je mrtev, kdyby se Pán dozvěděl, že jsme ho našli a on nám utekl beze stop, tak nás popraví!“

„Takže nic jsme neviděli?“ zeptal se jeden.

„Utekl nám prostě nějaký mudlovský šmejd, kdyby se někdo ptal, nikdo se nesmí dozvědět, že nám proklouznul mezi prsty on, jestli to on vůbec byl,“ pověděl přísně jejich velitel a na všechny se temně podíval, až mu všichni kývli, „dobrá, sbalte to a jdeme někam jinam,“ rozhodil rukama a vrátil se zpět do stanu.

Jemu samotnému pak už jen stačilo počkat několik dalších minut, než se všichni zdekovali pryč, pak už si mohl jen mnout ruce, jak mu to pěkně vyšlo. Kdyby tohle neudělal, měl by jistě pěkné problémy a celá tahle maškaráda by skončila fiaskem, takhle může pokračovat v hledání viteálů a stále má výhodu překvapení, tak jak si to přál.

**

 Plameny v krbu vesele plápolaly a bylo jim úplně jedno, jak temný je svět okolo. Jejich úkolem bylo osvětlit a zahřát místnost, ve které byl krb, a to se jim dařilo. To, že se jim nedařilo vyhnat chmurný výraz z dívčiny tváře, která před plameny už více jak hodinu seděla, byla jiná věc.

Myšlenkami se stále vracela k tomu osudnému okamžiku, kdy je objevili Smrtijedi. Ty dvě minuty, kdy byla přinucena bez možnosti pohybu spočinout na jednom místě, byly nejhorší v celém jejím životě. Nikdy předtím se ještě necítila tak bezmocně jako tehdy.

Říkal, že by ji dobrovolně nikdy neopustil, ale celé to byla jenom lež. Mohli se z toho dostat společně, kdyby nezačal tak zbrkle jednat a nevydal se jim napospas. Byla na něj naštvaná a určitě by ho na místě proklela, kdyby se teď objevil, protože to celé byla jen a jen jeho chyba.

S úzkostí vepsanou ve tváři shlédla na zatemňovač ve své ruce a doufala, že se v jeho nitru znovu objeví kulička světla, ale nedělo se vůbec nic. Popravdě se o něj strachovala a přála si, aby tu byl živý a zdravý, jen se bála, že pokud odloží svou zlost stranou, sesype se.

„Hermiono?“ podivila se Tonksová, když spolu s její matkou vešla do obývacího pokoje, kde žena seděla se svým otcem.

„Ahoj, promiň, že ruším, ale nevěděla jsem, kam jinam bych měla jít.“

„Co se stalo?“

„Objevili se Smrtijedi, ale podařilo se mi utéct,“ řekla krátce. Stále nevěděla, jestli říct celou pravdu. Neřekla o Harrym ani Ronovi, aby se náhodou nestalo, že by se to nějak dostalo do podvědomí veřejnosti.

„Jsi v pořádku?“

„Nic mi není,“ přikývla a rozhodla se, že bude mlčet. „Použila jsem nějaká ochranná zaklínadla, která mě včas upozornila.“

„Vypadáš pohuble,“ konstatovala poté, co si ji pořádně prohlédla. „Budeme v kuchyni, udělám jí něco k jídlu a pak ji zavedu do pokoje pro hosty, aby si trochu odpočinula,“ sdělila své matce.

„Samozřejmě, Doro,“ přikývla žena a naposledy se na Hermionu vlídně usmála, než se posadila vedle svého muže.

„Umíš si vůbec představit, co jsi svým odchodem způsobila?“ zeptala se, ještě než došli do kuchyně, a dívka jen zakroutila hlavou. „Molly úplně šílela, jak jsi mohla něco tak hloupého vůbec udělat, a jakmile zjistila, že tě Ron nechal odejít, tak ho seřvala jak malého. Věř mi, tohle bys nepřála snad ani samotného Ty-víš-komu.“

„Opravdu to bylo tak zlé?“

„Potom, co jsme přišli o Harryho a ostatní,“ začala pomalu po kratší odmlce Tonksová, „chce mít Molly každého pod svou střechou a mít ho pod dohledem. Když se uklidnila, tak bylo vidět, jak velkou a upřímnou starost o tebe má. Řekla bych, že tě vzala pod svá ochranná křídla, když se dozvěděla, co jsi udělala rodičům.“

„Neměla jsem na výběr. Všechno, co jsem udělala, bylo pro větší dobro všech.“

„Pro všechny to byl hlavně šok,“ otočila se k ní a postavila před ní talíř s toasty. „Nikdo nebyl připravený se rozloučit i s tebou.“

„Ale jinak se mnou souhlasíš, že je to tak?“

„Četla jsem dopis, který jsi napsala, a tvoje důvody jsou jasné. Sice by se to vše dalo zařídit i bez toho, abys odešla, ale jen ses je snažila udržet v bezpečí,“ přikývla. „Popravdě, v dnešní době nemůžeš spoléhat ani na kouzla, protože k Ty-víš-komu se již přidalo tolik mocných a zkušených kouzelníků, že dokáže prolomit téměř všechny kletby.“

„Byla jsem se podívat i k našemu domu a viděla jsem tam hlídkovat Smrtijedy, nevíš o tom něco?“

„Už od prázdnin sledují všechny důležité osoby a pravděpodobně očekávali, že se dřív nebo později vrátíš domů.“

„Ale proč jsem tak důležitá? Harry je mrtvý,“ namítla a zlomil se jí přitom hlas, když jí napadlo, že by to tak opravdu mohlo být.

„To ovšem nemění fakt, že jsi byla jeho nejlepší kamarádka. Z toho, co jsem se naposledy dozvěděla od Artura, tak Rona v Bradavicích také sledují.“

Hermiona jen zakroutila hlavou a zatímco přemýšlela nad tím, proč se o tom její kamarád nezmínil, tak žvýkala už několikáté sousto. „Ty si nedáš? Vypadalo to, jako bych vás vyrušila při snídani,“ zeptala se, když si to uvědomila a přisunula talíř blíž k Tonksové, která malými doušky upíjela čaj.

„To je v pořádku, není mi takhle po ránu zrovna nejlíp,“ zakroutila hlavou a zcela instinktivně si sáhla na břicho. Zdálo se, že to už ani nevnímá, ale Hermiona si toho naopak všimla velmi dobře.

„Ty jsi těhotná?“

„Ano,“ usmála se, i když v očích se jí zaleskl stín smutku.

„Gratuluju,“ vyhrkla a krátce ji objala.

„Není to nic extra, abych ti pravdu řekla, pořádně to na mě ještě není ani vidět, ale už si připadám jako slon.“

„Víš už, co to bude?“

„Ne,“ zakroutila hlavou. „Pro mě je příliš nebezpečné jít k Mungovi.“

„Ale jak chceš rodit?“

„Zvládneme to, máme ještě čas na přípravu a navíc máma s tím má zkušenosti, sama taky rodila doma.“

Věděla, že už jen kvůli tomu prckovi, kterého Tonksová čekala, se musejí s Ronem postarat o to, aby byl svět zase normální a on mohl vyrůstat bez strachu. Přeci jenom jeho otec za takovou budoucnost bojoval a bez jakýchkoliv pochybností věděla, že by si ji pro svého syna přál.

Harry to řekl jasně, nechtěl ji ohrozit tím, že by pro něj něco znamenala a dokud bude válka, nebyla šance, že by se mohli ještě vidět. Netušila, kde zrovna teď byl a ani zatemňovač se jí tentokrát nerozhodl pomoct, takže mohla jen doufat a přát si, aby byl v pořádku.

„Nad čím přemýšlíš?“ ozval se za ní tichý hlas.

„Myslím, že je čas, abych se přesunula jinam.“

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, nikdo tě nevyhání, Hermiono,“ připomněla jí Tonksová.

„Já vím, ale pokud tahle válka má někdy skončit, tak nemůžeme jen sedět se založenýma rukama.“

„Co chceš dělat?“

„Ze všeho nejdřív se budu muset spojit se starými členy Brumbálovy armády a potom uvidím.“

„Myslíš, že skupina dětí má nějakou šanci?“

„Všichni velcí kouzelníci začínali jako my, to nám řekl Harry a měl pravdu.“

**

Jak těžké bylo získávat informace, když se nemůžete nikoho zeptat a nikdo vás nesmí poznat, zjistil teprve až tehdy, když se jen tak schoval lovcům či nějakým udavačům. Ale včera měl přece jen úspěch, stopoval tři lovce odměn lesem, a když si vyslechl, že chytili nějakého skřeta a hodili ho do Malfoy manor k Lence Láskorádové, už mohl konečně něco udělat. Začal tím, že tyhle tři ze skrytu omráčil a svázal, získal si tím pár hodin, než je najdou svázané. Musel tedy ještě ze vzpomínek jednoho z těch kecalů zjistit, kde že vlastně to sídlo leží, aby někde nehledal v okruhu stovek mil, to by si tu cestu pěkně prodloužil, pak už mu stačilo se jen přemístit.

Objevil se několik kilometrů od toho místa a pomalu, aby se nevysílil, kráčel sněhem a každým krokem za sebou musel zahlazovat stopy, tak jak už si to zvykl dělat neustále. Došel k obrovskému pozemku, a aniž by to nějak chtěl, musel se tomu přepychu zašklebit. Jenom vstupní brána byla větší než jeho pokoj a to nepřeháněl. Nebyl tu ale kvůli tomu, nad nespravedlností světa si může pobrečet jindy, teď tu má práci.

Nebyl hlupák, aby se snažil nějak přelézt bránu nebo něco podobného, tak si celý pozemek několikrát obešel a pak když neviděl žádnou slušnou cestu, sedl si zahalen blízko těch vrat a rozhodl se čekat na někoho, kdo tudy projde. Měl samozřejmě své obvyklé štěstí, takže se dovnitř snažili dostat nějací dva lovci odměn, takže jen prošel s nimi poté, co řekli heslo. Bylo mu jedno, že jdou někam, vydal se to tu prohledávat sám, přece jenom vězení byli vždy ve sklepení a zvlášť u Zmijozelů. Takže pokaždé viděl nějaké schody dolů, sešel po nich, až se nakonec opravdu dostal přes nějaké zamčené dveře, které vypadaly jako od věznice. Sundal si plášť a nechal si na hlavě jen kapuci, přece jenom nechtěl, aby ho tu někdo poznal.

„Už konečně nesete jídlo? Bylo na čase,“ odfrkl si někdo zevnitř a po chvíli ke dveřím přistoupil skřet.

„Griphook, nemýlím-li se,“ pověděl chladně.

„Chytrej patolízal? Nečekané,“ odvětil mu na to skřet.

„Nepatřím k nim,“ rozhodil rukama, aby ukázal, které lidi myslí, „jsem tu, abych vám nabídl výměnný obchod, máte je přece jen rádi,“ vyrovnaně se zasmál, jakoby tu nešlo o nic.

„Poslouchám,“ odfrkl si zamračeně skřet.

„Co byste byl schopný pro mě udělat za to, že vás pustím?“ ušklíbl se pod kapucí, ale by si jistý, že ten jeho úšklebek je dobře vidět.

„Co máte na mysli?“ zamračil se Griphook, jistě mu došlo, kdo je v této situaci pánem.

„Nic velkého jen vloupání se do vaší banky.“

„Nemožné!“ vykřikl skřet naštvaně.

„V tom případě jsem asi někde nechal hůlku a tyhle dveře nedokážu otevřít, je mi líto,“ pokrčil rameny a hrál lítost.

Skřet se otočil za sebe a podíval se do dáli na spícího člověka na druhé straně cely, bylo mu jasné, že to je Lenka. „Dobrá, pane Pottere, dostanu vás tam-.“

„I zpátky bych prosil, bavme se o tom jako skřet s člověkem, ne jak dva idioti, vy mě tam necháte a já tam někde zhebnu,“ řekl ostře, když už neměl důvod zatajovat, kdo že vlastně je.“

„Grr,“ zavrčel Griphook, „dobrá, dostanu vás tam i zpátky, ale k tomu, že mě pustíte, mi dáte veškerý obsah vašeho trezoru, sice peníze nepotřebuji, ale každý galeon se hodí.“

„Trochu jinak, vy mi pomůžete tam i zpátky a postaráte se, aby v tom nebyl žádný podraz a dostali jsme se odtud živý, zdravý a svobodný, pak si můžete vzít obsah mého trezoru a budete mi nápomocen při dalším úkolu, protože se budu potřeba dostat na další místo, berte nebo nechte ležet, přece jenom je ještě dost skřetů, které dokážu uplatit jednou věcí.“

„Grr,“ znovu zavrčel skřet, „dobrá, pane Pottere, myslím, že jsme domluveni.“

„To jsem rád, jednou mi kamarádka vyprávěla, že to, co jste řekl, je stvrzení slibu, který nemůžete zradit, dobrá věcička,“ usmál se, vytáhl hůlku a otevřel dveře.

„Jaký máte plán? Nebo jak mě dostanete ven?“

„Vás? Támhle ta holka by chtěla asi taky pomoct,“ řekl a vstoupil dovnitř a klekl si před Lenku, kterou probudil lehkým zacloumáním.

„Kdo jste?“ zeptala se překvapeně.

„Princ na bílém koni,“ usmál se, vstal a vyndal si z nekonečného vaku zrcátko, které měl po kmotrovi, zjistil, že někdo na druhé straně a pokud ho ještě neudal, byl na jeho straně, „potřebuji pomoc,“ poprosil šeptem a schoval jej zpět.

„Takže jaký je váš úžasný plán, pane P-.“

„Pan P nemá žádný plán zatím,“ zamířil na něj zuřivě hůlku, aby pochopil, co znamená mlčet, skřet opět zavrčel, ale nic neříkal. Sotva, co se Lenka zvedla a dostatečně probudila, se u jeho nohou objevil skřítek a netrvalo mu dlouho, než ho poznal, přece jenom Dobbyho viděl tolikrát, že splést se bylo nemožné.

„Dobby, poděkuj tomu, kdo tě sem poslal a vezmi zde přítomnou slečnu Láskorádovou domů nebo tam, kam bude chtít, nás přenes někam do blízkého lesa, odtud už se dopravíme,“ řekl a Dobby i když viditelně nechápal, je všechny chytl a přemístil, objevili se na nějakém místě v lese, pak už jen podruhé poděkoval a Dobby i s Lenkou, která sotva stačila poděkovat, zmizeli někam pryč.

„Tak Griphooku, teď už si nemusíme hrát na nějaké tajnosti,“ řekl a shodil kapuci ze sebe.“

„Užíval jste si to, že si všichni mysleli, že jste mrtvý?“ vysmíval se mu skřet.

„Víte že ano?“ sklonil svůj pohled, aby na něj dobře viděl, „asi nevíte o nějakém suchém místě na přespání co? No to je jedno les nám poskytne slušné útočiště,“ pověděl nakonec a nečekaje na nic jako první vykročil směr na sever, jak mu ukázala hůlka.

„To budeme spát venku?“

„Než naplánujeme tu akci v bance, pak už mi pomůžete se dostat do jednoho místa a dělejte si, co chcete i s mými penězi, tak zněla naše domluva ne?“

„Jste odporný člověk, pane Pottere.“

„To vy jste také odporný a prolhaný skřet, Griphooku,“ vrátil mu to stejnou mincí, ale usmíval se přitom.

„Děkuji za kompliment.“

„Přesně tak to mělo být bráno, jako kompliment,“ řekl klidně a pak už se zbytek cesty drželi jen vlastních myšlenek, což udržovalo krásné lesní ticho.

**

Po týdnech plánování a sbírání informací zjistili ve kterém trezoru je vlastně viteál umístěn, nebylo překvapením, že to byl hned první jeho typ, Belatrix Lestrangeová. Vlastně když se na tomhle místě otočil za sebe a uviděl tu obrovskou horskou dráhu a vedle sebe nějakého dalšího skřeta, kterého musel několikrát očarovat Imperiusem, aby se sem vůbec dostali, připadal si jakoby tenhle trezor byl samotného ministra, jak byl chráněn a to nemluvil o tom drakovi, kolem kterého museli projít.

„Doufám, že jste spokojen,“ zavrčel Griphook, když asi druhou minutu očarovaný skřet otevíral trezor.

„Doufám, že budete i vy, až se budete přehrabovat v mém zlatě,“ zašklebil se na oplátku.

„Asi ty peníze věnuji do proti Potterovské organizace.“

„V tom případě ty peníze budou rozumně investované,“ usmál se, „ale můžete za ně odjet na Havaj, vypadá to, že sluníčko by vám i vaší pleti velice pomohlo.“

„Velice vtipné,“ zavrčel ironicky Griphook, ale jeho pochechtávání naznačovalo, že to moc ironické nebylo.

„Hotovo,“ řekl nepřítomně skřet a otevřel trezor, ve kterém toho bylo opravdu mnoho a všechno se hezky blýskalo.

„No tak Greweku, snad si nemyslíš, že ty kouzla budu odstraňovat sám, kopírovací kouzlo bych poznal i se zavřenýma očima!“ zavrčel opět Griphook, a když se nedočkal odezvy, pustil se do toho naštvaně sám, slyšel jen nějaké mumlání jako idioti, hlupáci, ale moc tomu pozornosti nevěnoval.

„Griphooku, když už tady takhle rabujeme, nechcete si vzít i něco z tohoto trezoru? Majitelka má naplánovaný pohřeb v blízkých dnech,“ pověděl nevesele.

„Víte něco co já ne?“

„Dá se to tak říct,“ pokrčil rameny, a když si všiml, že odstranil kouzla z celého trezoru, tak si hůlkou nechal přilevitovat pohár, který byl přesně takový jako v Brumbálovo vzpomínce, jelikož věděl, že skončí okraden, vzal si skříňku plnou drahokamů, aby aspoň něco měl, bral to jako úrok. Počítal s tím, že ty drahokamy mají cenou asi jako polovina celého tohoto trezoru.

„Nic více nepotřebujete?“ zeptal se Griphook, a když mu to odkývnul a odešel ven, viděl, jak si z věcí opravdu něco bere, poznal několik zlatých věcí, které si zmenšil a schoval do malých kapes.

„Velké cennosti?“ zeptal se.

„Skřetí zlato, nepatří lidem!“ zvýšil hlas, jako kdyby mu to chtěl sebrat.

„Pro mě za mě, jaký je plán útěku?“

„Slyšel jsem, že jste už někdy létal na drakovi,“ křivě se zasmál Griphook a jemu opravdu zmrzl úsměv na obličeji.

„Ten?“ zeptal se zaraženě.

„Ovládali ho větší hlupáci, než vy, pane Pottere, musel jste počítat, že dolů to jde vždy jednodušeji, než nahoru, už jistě nahoře tuší, že je něco divného a čekají na to, až přijdeme nahoru, takže to vezmeme jinudy.“

„To byl plán?“

„Plán A… ano.“

„Nechci vědět, co byl plán B,“ povzdechl si, „co s ním?“ ukázal na toho skřeta, co jim otevřel.

„Najdou ho tu,“ odmávl to Griphook a vydal se pryč.

„Slyšel jsem, že nejste moc přátelští vůči lidem, ale že se nemáte rádi vzájemně?“ pověděl a vydal se za ním.

„Řekl někdo, kdo si hraje na mrtvého, když ho jistě oplakává tisíce lidí.“

„Bod pro vás,“ přiznal nakonec a pak už radši nic neřekl, protože mu padl pohled na draka, respektive na dračí dopravní prostředek, který, když jej uviděl, nevypadal nadšený představou, že poveze chlapce, který přežil na hřbetu.

„Nemá moc rád lidi, pokud teda nejsou k svačině,“ řekl Griphook a začal jak šílený mlátit do zvonku, aby je drak nesežral.

„Být vámi, tak se k němu pak přilepím nějakým kouzlem, ty co to neudělali, mu pak dělali tu sváču,“ křivě se usmál Griphook.

„Až po vás,“ dal mu přednost a sledoval, jak ten malej skřet za zvuku zvonku, se vydává k němu a po ocase mu vyskakuje až na hřbet. Zakýval hlavou nad tím, do jaké blbosti se zase zapletl a udělal naprosto to samé. Když se podle rad pro jistotu přilepil svým zadkem, zamířil a přesekl těch několik řetězů, pak už jen stačilo přestat mlátit do zvonku a jízda začala. Zničili všechny sloupy, rozbořili celou tu dráhu, způsobili menší zemětřesení a s ohromným rámusem vylétli přes vstupní halu a její výlohy ven. Jestli tohle mělo být nenápadné, tak se to nepovedlo, pokud to mělo ten správný účinek a efekt, tak se to sakra povedlo!

Poté, co zničili ještě pár Londýnských domů a vyděsili několik desítek kouzelníků, konečně pořádně vzlétli a zamířili někam pryč. Letěli několik kilometrů, než Griphook začal zase jak vzteklý mlátit do zvonků a drak se rozhodl přistát, to naštěstí dopadlo lépe, než jejich slavné vzlétávání, pak už stačilo jen dál bouchat a zmizet co nejdál od místa, kde drak poslepu hledal ty, co mu ničí sluchovody.

„Leť ty bestie, užij si svobody,“ zamručel nahlas Griphook. Přestal tlouct do zvonku, a když jedním kouzlem mu lehce zapálil ocas, tak drak ihned vzlétnul jak splašený a za několik sekund ho nebylo přes obzor ani vidět.

„Stávají se skřetům takovéto akce často? Nebo to je jenom za mé přítomnosti,“ řekl a zahodil zvon daleko od sebe, už ten protivný zvuk nechtěl slyšet.

„Myslím, že jste magnet na problémy, pane Pottere.“

„To už jsem někde slyšel.“

„Tak vězte, že ten člověk měl pravdu,“ pověděl ne zrovna nadšeně Griphook.

„Máte ještě něco v plánu, Griphooku? Já jen, že už se nejspíš neuvidíme po tomto,“ povzdechl si.

„Asi půjdu do důchodu,“ zopakoval jeho gesto povzdechu Griphook, „plánujete znovu zemřít?“ křivě se usmál.

„Když to nevyjde,“ pokrčil rameny, jakoby se bavil o barvě toho draka, co teď odletěl.

„Tak ať vám to vyjde, jsou s vámi celkem slušné obchody, pane Pottere.“

„Mám tušení, že to je jedna z nejhezčích vět, co se dá od skřeta slyšet,“ zašklebil se pobaveně.

„Váš dojem je správný,“ poprvé se jakž takž usmál i Griphook, „no ale nejsme tu pro klábosení, čas jsou peníze, můj příteli.“

„Správně, doporučoval bych vám dost odstoupit, tohle nebude ani za nic příjemné,“ řekl a za sebe položil jak šálek, tak medailon, pak už mu stačilo jen vytáhnout Nebelvírův meč.

„Je to to, co si myslím?“ zeptal se zaujatě skřet.

„Meč Godrika Nebelvíra? Ovšem… jediná věc, kterou jsem napustil jedem baziliška a tak můžu tohle zničit.“

„Můžu si to na chvíli-.“

„Griphooku,“ povzdechl si, „oba víme, co by se stalo, kdybych vám to půjčil, pláchnul byste mi a já vás ještě potřebuji, máme naši domluvu a navíc, nemůžu vám to dát, potřebuji to na tom místě a pochybuji, že se z toho místa dostanu, pokud ano, půjčím vám to.“

„To zní jako slib.“

„To jistě je,“ potvrdil a znovu se otočil na viteály, „teď by opravdu bylo dobré odstoupit.“

„Mám dojem, že byste spíš potřeboval pořádný štít, než abych odstoupil,“ lehce se mu vysmál.

„Pokud je to zadarmo, vezmu si to.“

„Pochopil jste rychle skřetí zákony, pane Pottere.“

„Druhý kompliment za krátkou chvíli? Abych nedostal nějaké skřetí ocenění,“ zasmál se a počkal si, až bude obalen nějakým štítem, pak už se jen natáhl a řekl hadím jazykem: „otevři se!“ rána ale nedopadla, protože ho zastavili dvě postavy, které z toho vystoupili, poznal své rodiče.

„Když to zničíš, synu, už se s námi nikdy nebudeš moct spojit,“ řekl jeho otec.

„Správně, nikdy se už neuvidíme, Harry,“ pokračovala jeho matka.

„Jsou věci, co se musí obětovat, ať už tohle pravda je nebo není, nemám na vybranou!“ zvedl svůj hlas, aby přiměl své veškeré síly a rána dopadla. Jedním švihem byly zničené oba viteály a z obou předmětů se ozval hrozný řev, který připomínal smrt někoho hrůzným způsobem.

„Vy lidé tvoříte divné věci,“ řekl po chvíli ticha nechápání Griphook.

„My lidé jsme divní sami o sobě,“ řekl nepřítomně.

„Bod pro vás.“

„No nic, zmizíme odtud, vyspíme se, já vám dám klíček, vy mě dostanete na to místo a pak se rozloučíme,“ řekl, a když viděl, jak skřet souhlasí, chytil ho lehce za oblečení a přemístil je pryč.

**

Poslední noc nemohl ani za nic usnout, neustále mu hlavou probíhalo to, kde se může skrývat poslední viteál, teda diadém a jestli, když zklame, ho dokáže někdo najít. Věřil Hermioně, věřil Ronovi, ale pořád to byli jen mladí lidé, ne někdo, kdo musí obětovat celý svůj život za hledání něčeho, co snad ani nikde není. Možná že to bylo zničeno a opravdu jen stačí zničit Naginiho a bude konec a když myslí konec, tak ten opravdový.

To, že se dostane dovnitř, bude neskutečné štěstí, že dokáže svůj úkol udělat, bude absurdita všech absurdit, ale počítat s tím, že se dostane ven, to by asi smrt nesměla úřadovat, aby se něco takového mohlo stát.

Cítil se zle, že Hermiona bude muset smutnit podruhé, ale nemohl na ní dlouho myslet, ne když by jí stačilo jedno kliknutí a objevila by se tady… ne dělá to pro ni, dělá to pro ně, dělá to pro celý svět, ať už na něj byl jakýkoliv, byl mu dán úkol a ten z tří čtvrtin splnil, to je slušná úspěšnost, možná je na čase předat svůj úkol dál, dát štafetu někomu jinému a konečně si odpočinout ať už tady nebo tam.

Otočil se na druhou stranu a začal si počítat nádechy a výdechy, jen aby uklidnil své splašené myšlenky a propadl se do uvolňujícího spánku, přece jenom ho bude potřebovat.

**

„Konečně vzhůru? Nachytal jsem nějaké ryby, jako rozlučku mezi námi,“ řekl Griphook opékajíce mudlovským způsobem nějakou větší rybu.

„Pokud je to bez nějakých závazků,“ pokrčil rameny a přidal se na druhou stranu ohniště.

„Řeknete mi, kam se chystáme?“ zeptal se po chvíli, co jeho oči směřovali do jiskřiček a plamínků.

„Do sídla Vy-víte-koho,“ řekl ve zkratce.

„Chcete zemřít?“

„Chci ukončit tyhle hony, tuhle nespravedlnost, chci dát lidem opět chuť žít.“

„Tím, že spácháte sebevraždu?“

„Oslabím ho, pak už bude jen na ostatních, aby mé dílo dokonaly.“

„Příliš svým druhům věříte, pane Pottere, o nás se říká, že jsme majetnický bastardi, ale vy lidi jste taktéž schopní zaprodat vše za zlámanou grešli, či se skrývat před nebezpečím, čest výjimkám.“

„Musíme oba věřit tomu, že se najde někdo, kdo to dokáže.“

„Snad to přijde dřív, než stihnu propít váš veškerý peněžní majetek.“

„Byl bych za to rád.“

„Věříte vůbec v to? Máte nějaký typ, kdo by to mohl udělat? Nebo jen doufáte a modlíte se v ty vaše bohy či silné válečníky, aby se to splnilo?“ položil několik otázek Griphook.

„Věřím v jednoho člověka,“ potvrdil a vzpomínky se mu znovu zaběhly na Hermionu, musel několikrát zakroutit hlavou, aby se dostal do reality.

„Snad nás ten někdo spasí,“ povzdechl si Griphook, „ryby, zajíci a jiná zvířata jsou fajn, ale dobré místo v teple a blízko peněz je mi milejší.“

„Chápu vás.“

„To jistě děláte,“ pokýval hlavou a sundal jídlo z ohně a rozdělil ho přesně v půlce, což už bylo na skřeta velmi šlechetné gesto, „takže co dál, dostanu vás dovnitř a pak?“

„Pak můžete odejít, váš úkol a práce je hotova, máte dovolenou,“ zasmál se, protože skřet na dovolené mu prostě připadal dost směšný.

„Dobrá tedy, pustíme se do toho v noci, ještě se na to můžeme pořádně připravit,“ odsouhlasil Griphook a dokonce oběda byl klid a pak stejně šli spát, takže byl klid úplný. Po pořádném a vydatném spánku se přemístili na místo, kde podle všech indicií mělo stát monumentální sídlo, ve kterém úřadoval Tom Raddle. Dostali se tam jednoduše a jemu stačilo jen několik minut čekat, až Griphook zničí veškeré bariéry, aby on měl možnost se tam nepozorovaně dostat.

„Hotovo, cesta je volná, zpátky je to na vás.“

„Takže tohle je nejspíš sbohem,“ řekl a natáhl ruku dolů směrem ke skřetovi.

„Máte divné zvyky vy lidi,“ podotkl skřet, ale ruku přijal.

„Tady máte můj klíč od trezoru a darovací smlouvu, je sice jen na pergamenu, ale bude to jistě stačit, no ještě děkuji, že jste mě v noci neokradl, když jsem spal, že jste mi pomohl, jednou dostane možná Merlinův řád,“ zasmál se tiše.

„To byste musel nejdřív přežít a dostat se odtud.“

„Taky pravda, půjdu teda, díky za všechno a sbohem Griphooku,“ řekl a vstoupil do jedné z tajných chodeb, kterou Griphook našel.

„Sbohem, pane Pottere,“ slyšel za sebou a pak už jen zvuk přemístění.

**

Byl tu sám ve společnosti několik desítek smrtijedů. Kráčel temnými sklepeními a jediné světlo mu poskytovali pochodně po pravé straně chodby. Skryt neviditelným pláštěm a s hůlkou v ruce si věřil více, než kdyby tu šel jen tak nepřipraven. Až moc mu to připomínalo třetí úkol, který musel absolvovat v labyrintu, taky všude tma, cíl před sebou a člověk netuší co mezi ním a tím cíle všechno leží.

Za pár minut cesty se dostal ke dveřím, které postrádaly kliku, a on se musel znovu uchýlit k hadímu jazyku, Tom byl v tomto ohledu idiot, prostě věřil tomu, že on se sem nikdy nedostane, jinak by tyhle dveře nikdy nenechal chránit jeho sídlo.

Pokračoval dál chodbami, vlastně jen tak bezcílně bloudil a doprovod mu dělali jen pohledy obrazů, které jakoby mířily na něj, ale přesto ho nemohli vidět. Bylo to zvláštní a budilo to v něm hrůzu, což byl nejspíš úkol těchto obrazů. Nakoukl už asi do třetího pokoje, ale tenhle nebyl prázdný, tenhle byl přepychový a v posteli spal člověk, kterého by tu nikdy nečekal, respektive by řekl zrůdu, protože Belatrix nebyla člověkem ani náhodou, chtěl se otočit a odejít, ale jeho vnitřní hlas mu v hlavně doslova křičel: „Jsi debil? Nemůžeš odejít, tahle svině ti zabila rodinu, umučila Nevillovy rodiče, zabila Remuse, Hestii, Dedaluse! Nemůžeš odejít!“ ten hlas začínal být čím dál dotěrnější, až mu to docvaklo, nemůže jí nechat být, opravdu nemůže. Vyndal z pochvy Nebelvírův meč a přistoupil k posteli. Vytáhl skrz hábit svou hůlku a zamířil na ni. „Petrficus totalus,“ pověděl tiše a doslova zmrazil celou její postavu, to jí samozřejmě probudilo a otevřela oči, což bylo vlastně jediné, co mohla udělat.

Odhalil skrz plášť svou hlavu, z které si sundal i kápi. „Tvá zkáza je tu! Chcípni v pekle bestie!“ skoro až zakřičel a ke krku jí přiložil čepel meče, podíval se jí naposledy do očí a pak jen rukou trhnul a cítil, jak čepel něčím přijela jak příborový nůž máslem. Jediným zvukem této místnosti se stal kapot krve padaje na kamennou podlahu. Věděl, že teď bude svět zase o malinko hezčím místem pro život. Nandal na sebe kápi i neviditelný plášť a meč si otřel o peřinu, pak už jen potichu odešel. Pomsta byla dokonána.

Pokračoval dál tímto hrozným místem a pomalu se díval do každých dveří, ale kromě pár obývacích pokojů a jednoho pokoje nenašel nic, až pak se na něj štěstí usmálo, otevřel dveře do přepychové ložnice, kde u krbu odpočíval ohromný had. Nagini, došlo mu okamžitě, možná, že se ještě odsud dostane živý, možná že nakonec štěstí bude větší, než očekával. Had se ale vzbudil a okamžitě na něj zamířil. Poznal, že nyní je mu jeho plášť na nic, sundal ho ze sebe a rychle ho zastrčil do vaku. Nagini jenom syčel a nebezpečně na něj zíral, to on musel být ten, kdo s nataženou hůlkou a připraveným mečem se k němu musel přiblížit. Jenže ani Nagini nezůstal nečinný, tak jak on šel na něj zleva, tak Nagini se plazil doprava, jako dva rytíři, kteří před soubojem udělají několik koleček pro diváky. Překvapení ale nastalo, když on byl skoro na místě, kde Nagini vyspával a Nagini byl u dveří, protože ty dveře, které zavřel, se pomalu začali otvírat a on si všiml, že v nich stojí dva lidé, konkrétně Malfoy a nějaký další smrtijed.

„Pottere?“ dostal ze sebe překvapeně Malfoy.

„Zabij je!“ zařval hadím jazykem a Nagini i když nechápal, tak poslechl rozkaz a mocným švihem skočil na Malfoye a zakousl se do něj, on rychle namířil na druhé smrtijeda a pomocí Impedimenta ho poslal ke zdi, pak už mu stačilo jen obě hůlky si přivolat a strčit si je do hábitu, i když s plnýma rukama to šlo těžce.

„Podvedl sssi mě! Nejsssi můj pán, nemůžeššš mi rozkazovat!“ zasyčel velice rozzuřeně Nagini.

„Sssama sssi to udělala!“ pověděl temně a přiblížil se blíž, to se najednou ale ozval alarm a on tak mohl využít momentu, kdy Nagini nedává pozor a setnul ji jedním tahem hlavu. Když dopadla na zem, došla mu jedna věc je konec.

„Ne!“ zařval za ním hlas, který by poznal naprosto kdekoliv.

„Je konec, Tome,“ otočil se pomalu, a když tohle říkal, měl na mysli svůj konec, ale to nebylo podstatné.

„Jak si mohl přežít!“

„Někdo ti musel posrat život, aby si konečně ochutnal vlastní medicínu,“ pověděl vyrovnaně, to že se za ním objevilo několik smrtijedů už ani nevnímal.

„Ty malej ha-.“

„Šetři slov, Tome, máš to, co si chtěl, mě přímo naproti sobě, jen jsem se sem dostal svou vlastní cestou a trochu ti zkrátil přátelíčky,“ zasmál se takovým tím smutným smíchem, že ten dotyčný, už nemá důvod proč žít.

„Zabiju tě,“ pověděl rozčileně Voldemort a zamířil na něj hůlku.

„Nic tím nezměníš, Tome, prohrál jsi!“

„Já? Míří na tebe všichni smrtijedi, tady už ti svatý ředitel a ochránce nepomůže!“ zasmál se Voldemort a s ním všichni jeho posluhovači.

Podíval se za sebe a postupně ho opravdu začali obklopovat všichni. „Víš, že se tam na druhou stranu těším?“ konečně se usmál, a když na chvíli zavřel oči, uviděl v ten okamžik všechny ty, které viděl umřít na jednom místě a jak se na něj usmívají, to ho posílilo. Jeho úsměv se ještě více rozšířil a ruku s hůlkou spustil k pasu. „Sbohem,“ zašeptal všem a hlavně Hermioně, Ronovi, Ginny, Lence, Nevillovi prostě všem, kteří žijí a byli jeho přátelé až do konce, i když nevěděli, že ještě žil.

„Avada kedavra!“ uslyšel jakoby v dáli dvě slova, která mu v tu chvíli nedávali moc smysl, nějaká latina, nebyl nikdy v ní ani pořádně zběhlý, věděl, že ty slova znamenají konec a že ten konec musí prostě jednou přijít a to jednou je právě teď.

**

„Je mrtev! Harry Potter je mrtev!“ zařval Voldemort a všichni propukli v jásot a byli pobavení a šťastní tím, jak se události vyvinuly. Věděl, že ten kluk někde běhá, ale opravdu netušil, že ten idiot sem vlítne a nechá se zabít, i když to bylo přesně to, co mu měl vyřídit, kdyby měl tu příležitost. Takhle alespoň zemřel s úsměvem na tváři, než aby předal ten vzkaz, že už na tomhle světě není potřeba a má se nechat zabít.

„Vezměte jeho tělo! Odneseme ho do Bradavic a pohodíme ho tam! Ukážeme tomu hnusnému odporu, jak dopadnou všichni!“ smál se dál Voldemort a všichni mu hlasitě přizvukovali. V tomto momentu je konec, jeho maska a hra na dvojitého agenta skončila, poslední úkol, který mu byl dán, a který si přidělil sám, skončil fiaskem. Nevěděl ani proč a vykročil z řady, pomalu prošel skrz ostatní idioty, se kterými musel spolupracovat a zastavil se až před tělem chlapce, který nepřežil.

„Chceš ho odnést, Severusi? Můžeš mít tu čest, pro mé věrné jsou takovéto pocty vždy k dispozici,“ pokračoval ve smíchu Voldemort a on se na něj jen na moment podíval a neřekl ani slovo, klekl si k mrtvému tělu a strčil mu hůlku do kapsy hábitu, každý hrdina by měl umírat se svou zbraní v ruce, tak to přece dopadalo v těch hloupých příbězích, na kterých si protrpěl Albus. Pevně do jeho rukou stiskl Nebelvírův meč, aby to opravdu vypadalo, že rytíři ještě neumřeli.

„Co to děláš, Severusi?!“ konečně se přestal smát Voldemort.

Neměl důvod odpovídat a podíval se na prsten, který dostal, snad to bude fungovat, protože jestli ne… tak to možná i skončí tak jak má.

„Severusi!“ vykřikl naštvaně Voldemort.

„Potter měl pravdu, je konec,“ řekl nakonec a pak se najednou objevil oheň, který ho chytl a jen cítil, jak se objevuje na jiném místě, na místě, kde není žádný Temný pán ani nic podobného, na místě, kde Harry Potter bude pohřben a neskončí jak figurína do výstavních síní.

**

„Kde to jsem?“ pověděl, když kolem sebe jen uviděl bílo, nic jiného jen bílo, bílo, po kterém se dalo chodit, na které se dalo šahat, jako kdyby celý svět někdo pokryl bělobou.

„Vedl sis dobře,“ ozvalo se za ním a on se vylekaně rychle otočil, „a na tvou otázku, kde to jsme, řekl bych nějaká parodie na nebe z víry, ve kterou věří mudlové.“

„Vás já znám, viděl jsem vás v těch vzpomínkách, jste Gellert Grindelwald, že ano? Ale vy jste byl zabit,“ řekl rychle, ale necítil strach, jako kdyby tohle místo, vysávalo negativní emoce.

„Jo… něco máme společného, oba jsme mrtvý,“ zašklebil se Grindelwald.

„Jenže, kde to ve skutečnosti jsme?“ zeptal se znova.

„Ve tvé hlavě, můj chlapče, v tvých snech, představách, touhách… jen ve tvé hlavě,“ ozvalo se znova za ním, a když se tam podíval, uviděl, Albuse Brumbála se svým typickým úsměvem.

„Gellerta si nevšímej, morous je i po smrti, ale v jednom má pravdu, vedl sis tam dobře.“

„Vždyť jsem umřel,“ pověděl sklesle.

„Protože si umřít musel, Harry. Až příliš pozdě nebo možná jsem to věděl dřív a nechtěl jsem si to přiznat… každopádně jsem zjistil, že viteálů není sedm ale osm, když teda vezmeme v potaz to, že i Tom samotný je svým vlastním Viteálem.“

„Osm? Takže jsem tam nechal dva?“ pokračoval ve skleslém hlase.

„Ne, nezbyl ani jeden viteál, Voldemort je bez ochran,“ pověděl namísto Albuse, Grindelwald, „tím, že jsi zemřel, zničil jsi mu poslední viteál, sám sebe. Jeho poslední ochrana byl tvůj život.“

„On do mě přenesl duši?“ zeptal se nechápavě.

„Omylem, ale ano,“ odpověděl mu zase Albus.

„Dobrá tedy, takže teď co, půjdeme někam tam?“ ukázal nahoru.

„Ne chlapče, nikdo nechodí tam, tam se musíš rovnou objevit,“ usmál se na něj dobrácky bývalý ředitel.

„Ale-.“

„To že jsi tady, znamená, že tam nahoru…“ pověděl sarkasticky, protože jistě tento termín neměl rád, „…nepůjdeš. Viteály jsou zvláštní věc, můžeš je udělat z věcí, a když jsi dost odporný člověk, tak i ze zvířat, jenže přesunout duši člověka do člověka? A ještě když ty duše jsou skoro stejné? To nejde, proto jsi přežil první Avada kedvaru a proto jsi přežil tuhle druhou, všechny věci, co do tebe nepatřili, jsou pryč, teď jsi ten, za kterého tě všichni považovali, normální člověk… ne jen nádoba na duše.“

„Takže to jako jen tak obživnu?“ zeptal se ještě více nechápavě.

„Pokud budeš chtít, jsme pořád jen v tvé hlavě,“ řekl mile Albus Brumbál.

„A proč tu nemůžou být i ostatní?“ pověděl otázku, na kterou opravdu chtěl znát odpověď, „až se vzbudíš, dostaneš možnost se alespoň částečně setkat se všemi, pořád to ale nebude skutečnost, nezapomeň na to.“

„Jsem čím dál tím více zmaten,“ přiznal, „proč jste tu zrovna vy dva?“

„Protože jsme v jádru stejní, chlapče, musíme ti ještě něco povědět, říká se tomu Relikvie smrti, nemůžeme ti říct vše, protože času není nikdy nazbyt, důležité je, že jsou věci, které činí člověka mocným a ty se nesmí dostat na veřejnost a ty by si měl být ten, kdo je ochrání… jen čistá duše to dokáže.“

„Čistá duše, pane? Určitě jste viděl, co jsem tam udělal,“ zastyděl se za své činy.

„Nikdo není bezchybný, Pottere, je chyba že bráníš nevinné? Je chyba, že při dobré cestě, uděláš jeden dva kroky vedle? Učinil jsi přítrž dvěma největším masovým vrahům, jinak tvá duše je čistá jak tohle bílo kolem. Relikvie smrti se nesmí dostat do cizích rukou, proto až se vzbudíš, budeš je mít všechny. Pro ostatní budou ale zničené, ztracené, stejně jako ty.

„Jak mohu mít něco, co nevím, že mám?“

„Neviditelný plášť, hůlka silnější než všechny ostatní a kámen, který dokáže vrátit v podobě duchů kohokoliv ze země mrtvých. Plášť vlastníš, je tvůj a vždy byl, kámen dostaneš po probuzení, jsem si tím jist a hůlka? Jistě ji najdeš tady v hábitu,“ poklepal si s úsměvem na místo, kam si schoval hůlky ukořistěné v boji.

„Malfoy měl nejsilnější hůlku?“

„Já jsem měl nejsilnější hůlku, jenže mě porazil tady Albus, jeho zase Draco Malfoy, jemu sebral hůlku jeho otec a teď ji máš ty, tak to bylo vždy, hůlku dostali jen ti, co porazili předchozí majitele,“ doplnil Gellert.

„Takže co mám dělat?“ zeptal se, protože pro něj to bylo příliš mnoho informací.

„Vezmeš všechny tyhle předměty, odejdeš a nevrátíš se… tedy dokud nepřijde ten pravý čas,“ řekl Gelert.

„Pokud budeš tak hodný, postarej se mi o Fawkese,“ pousmál se Albus a oba trochu zbělali, jako by mizeli, „jsi skutečným pánem Smrti, to, co jsme nedokázali ani jeden z nás kvůli své malichernosti, touze podmanit si svět, blbosti a hlavně, že jsme chtěli Smrt ovládnout a ne ji přijmout… až tady jsme si mohli promluvit a přestat se nenávidět, ale ty jsi jeden z milionu, ten, kdo dokáže přijmout Smrt a tím pádem ti patří všechny tři, jsem na tebe pyšný, můj statečný chlapče.“

„Děkuji,“ řekl a začal hodně rychle mrkat.

„A Pottere,“ řekl nakonec skoro průhledný Grindelwald, „ať se z tebe nestane stejnej pitomec, vezmi si z nás odstrašující příklad,“ to bylo poslední, co řekl a on tu zůstal sám, ne na dlouho, pak začal postupně mizet i on až tam prostě nebyl.

**

Cítil obrovskou bolest hlavy a to světlo tlačící se mu přes zavřená víčka mu také nijak dobře nedělalo, snažil se kolem sebe nahmatat něco, ale když ucítil vcelku huňatý koberec a v druhé ruce položený studený kov, nedávalo mu to velký smysl, kde by se vzal koberec v Raddlovo sídlu.

„Nikdo mi neřekl, že umřít bude tak… hnusný, jinak bych tam za boha nešel,“ postěžoval si a pomalu otevřel jedno oko a pak druhé, když si oči postupně navykli, tak se po kolenou dostal na místo, kde alespoň skrz okno nedopadalo přímé světlo. „Kde to zase jsem,“ proběhlo mu hlavou a i když se snažil tak kromě nějaké celkem slušnějšího domu nepoznal nic známého.

S povzdychem tu položil meč, aby ho nemusel tahat všude sebou a rozhodl se tu projít, přece by jeho mrtvolu někdo někam neodnesl a pak nezmizel.

„Vy?!“ řekl překvapeně, když otevřel asi třetí dveře a našel na druhé straně místnosti alchymistickou laboratoř, vedle které stál nenáviděný profesor lektvarů, „ani se neotáčejte, nebo se proletíte skrz to vaše nádobíčko!“ vykřikl, když viděl, že Snape něco chce udělat, „Tom vám dal mé tělo, jako poděkování?!“

„Pottere?!“ naprosto nechápal Snape a bylo vidět, že ho slušně dostal.

„Čekal jste někoho jiného?“ odfrkl si a nepřestával na něj mířit.

„Neočekával jsem nikoho, když jste měl být mrtvý.“

„To mám zakřičet ‚překvapení‘ aby to byla větší legrace?! Vysvětlete mi, proč jsem tu!“

„Proč bych se měl zrovna vám svěřovat, Pottere, vy jste ten, kdo má být mrtvý,“ ušklíbl se Snape a nebral ohledů a otočil se na něj, „Albus asi opravdu věděl víc, než mi řekl… očekávané.“

„Teď se budete chytat jmen, abych vás nedostal?!“ rozzuřil se.

„Neřvěte mi doma, Pottere, nikdo na to není zvědavý a skloňte tu hůlku,“ pověděl ledově Snape.

„To určitě,“ pověděl sarkasticky, „co tu dělám!“

„Přenesl jsem vás sem, co asi jiného! A sakra sloňte už tu hůlku, je tu dost cenných věcí, které můžete zničit tím vaším neuměním,“ přitvrdil Snape.

Nevěděl ani proč to dělá, ale hůlku sklonil a zastrčil do hábitu, kde už tedy měl v tuto chvíli hůlky tři. Povzdechl si a sedl si do jednoho s křesel, když nad tím rozumně zapřemýšlel, Albus říkal, že tu někdo bude, kdo mu dá poslední relikvii, takže tím, že tady bude čachrovat s hůlkou, stejně ničemu nepomůže.

„Je vám dobře, Pottere?“ zeptal se zmateně Snape asi ho překvapilo, že to tak jednoduše vzdal.

„Už jste někdy zemřel?“ odfrkl si a přiložil si studenou ruku na čelo, což bylo více než příjemné.

„Ne… protože zmrtvýchvstání a přežívání smrtících kleteb jsou předurčeny takovým, jako jste vy,“ pověděl ironicky Snape a vrátil se ke svým lektvarům.

„Neprosil jsem se o to, neprosil jsem se ani o vaši ‚pomoc‘ abychom si rozuměli, já měl tam umřít a setkat se s rodiči, kmotrem a se všemi ostatními, to že si ze mě někdo udělal pokusného králíka, to nebyla má volba,“ pověděl naštvaně.

„Pokusný králík?“

„Jistě, Raddle si mě zabije, zabije mou matku, která se za mě obětovala a pak povstane z mé krve. Udělal ze mě poslední viteál a pak jsi myslí, že to bude tak jednoduchý, že prostě jen křikne Avada kedavra a já budu mrtvý,“ pověděl kousavě.

„Jdete si na smrt a teď když jste nezemřel, povídáte o tom, jako kdybyste věděl, že vás nemůže zabít, nemáte náhodou rozdvojenou osobnost?“ řekl výsměšně Snape.

„Říká někdo, kdo si hraje na agenta na dvou frontách,“ oznámil suše.

„Chcete nějaký lektvar, Pottere? Nevím, jestli by se vám poštěstilo, vstát z mrtvých znovu,“ pokračoval ve výsměchu Snape.

„Nechci od vás nic… vlastně jo, dejte mi to, co mi by věnováno ředitelem, prý to máte vy a nepatří vám to,“ řekl klidně.

„Ředitelem? Ach ano, ta hloupá zlatonka, první kterou jste chytil, všichni úžasem oněmíme,“ ironicky zkonstatoval Srabus, „je támhle,“ ukázal na jednu poličku a on poté, co pečlivě zamířil, si ji přivolal.

„Mají dotykovou paměť, ale tuhle jsem chytil přece takhle,“ řekl si sám pro sebe a jako kdyby ji chtěl dát pusu, na ní lehce přitiskl rty a zlatonka se otevřela. Vevnitř ležel kámen, poslední relikvie, jak mu bylo řečeno. Vzal kámen a strčil si ho do vaku, stejně tak udělal s hůlkou, a jelikož plášť už tam byl, byly všechny relikvie pohromadě, jak slíbil.

„Odcházím,“ řekl jen tak a prohrábl si trochu vlasy.

„Kam půjdete? Jste oficiálně mrtvý.“

„Tom je bez ochran, zabít ho už nebude tak obrovský problém,“ pověděl, i když ani nevěděl, proč se svěřuje někomu, jako je on.

„Hloupé hrdinství vás přineslo už několikrát do problémů a několikrát se ty problémy dotýkali i mé osoby, nebudu ještě větší štvaná zvěř, protože si budete někde pobíhat po světě. To já jsem vás sem přinesl, to že jste živý, je sice věc, se kterou jsem nepočítal, ale pro ostatní jste a to je důvod, abyste tu zůstal. Slíbil jsem našemu bláznivému řediteli, že se o vás postarám a pomůžu vám vyhrát tuhle válku. Ty slavné viteály jsou už zničeny, jak mi obraz ředitele naznačil, takže nyní ať se o školu a o Raddleho postarají jiní, já jsem s tímhle skončil, nevyměním ten klid jen proto, že vám vaše hrdinská dušička nedá pokoj.“

„Takže se tu budete schovávat?“

„Omyl, budeme tu oba, jak jsem řekl, nepustím vás jen tak, abyste se nechal chytit a mě někdo zabil, my obyčejní lidé totiž nedokážeme pořád vstávat z mrtvých,“ pokračoval kousavě Snape.

„Oni mě potřebují!“

„Kdo, Pottere? Všichni vědí, že jste mrtvý a jestli myslíte vaši kamarádku Grangerovou, mohu vás ujistit, že Raddle se postará o to, aby nikdo, opakuji nikdo, neměl pochybnosti o tom, že mrtvý opravdu jste. Nyní nejste mezi živými a já jsem cílem číslo jedna, takže tu pěkně zůstaneme a necháme je dělat své věci, sedmnáct let jsem sloužil, já si teď beru volno.“

„Zabijeme se tu navzájem, jestli tu zůstaneme jenom týden v kuse,“ řekl pravdu.

„Proto se budeme stýkat co nejméně často, vezměte si třeba celé druhé patro, dolů lezte, jen když budete něco potřebovat. To že vám dovolím tu bydlet, neznamená, že chci, abyste se mi motal pod rukama, když dělám něco důležitého.“

„Tohle přání vám rád splním,“ řekl naštvaně a odešel pryč z laboratoře, u vchodu se otočil a povzdechl si, slíbil Brumbálovi a Grindelwaldovi, že se neukáže a ukryje všechny relikvie, vzal tedy meč a zamířil do druhého patra. Musí tu zůstat a věřit jim, předal štafetu dál, oslabil Voldemorta a nyní už není nic, co by mohl udělat, musí se tím smířit, jsou další, kteří to musí dokázat, jeho úkol byl zde zůstat a střežit Relikvie smrti.

**

„Škoda, že jsem se toho boje nemohl zúčastnit, mohlo to dopadnout všechno jinak,“ řekl smutně směrem k obrazu Aberfortha Brumbála.

„Harry i kouzelníci umírají stářím, jestli bych ale měl výběr zemřít v boji proti největšímu zlu nebo někde v hospodě, tak bych si kdykoliv vybral první možnost,“ pověděl vesele Aberforth.

„Jenže-.“

„Nech každého se rozhodnout po svém, Harry. Můj bratr se rozhodl, ty ses rozhodl, Severus se rozhodl, důležité je to, že je konec, Voldemort je mrtev, válka skončila a teď už jen můžeme čekat, než budou všichni smrtijedi chyceni nebo utečou,“ pověděl usměvavě obraz Albuse Brumbála.

„Spíš ta druhá možnost, utečou ihned, jak se sbalí. Všichni se znamením už to ví, je jen otázka času, kdy prásknou do bot,“ odfrkl si Severus, který z ničeho nic přišel.

„Takže tohle je konec?“ zeptal se skoro až nechápavě.

„Začátek něčeho nového mi zní lépe,“ mrkl na něj dobrácky Albus.

„Takže se mohu vrátit?“

„A máš kam, milý chlapče? Pokud potřebuješ společnost, můžeš odejít, ale nikdo by neměl vědět, že žiješ, každý má už svůj vlastní život, bylo by nehezké se jim snažit do něho vecpat, když ty žiješ jen v jejich vzpomínkách.“

„Takže se vlastně nic nezměnilo?“ zeptal se zachmuřeně.

„Svět se stal lepším místem pro život, dobro a láska zvítězila, změnilo se toho hodně, chlapče můj, jen prostě náš úkol už skončil a bylo na nás zapomenuto, tak jak to možná mělo i být,“ pokračoval mile Albus.

„A to doslova,“ odfrkl si Severus, „tady se píše, že Temný pán byl poražen Ronaldem Weaslym, o tobě, Aberforthe se tu píše snad asi v jednom řádku, jinak tu jsou jen řeči, že se od statečného Ronalda kletby odráželi, až po dlouhém boji jsi zemřel a on ve vzteku a z posledních sil zabil Voldemorta, čímž ukončil válku, podívejte se sami,“ řekl výsměšně a hodil mu do klína nové číslo Věštce.

„Tomu někdo věřil?“ zeptal se zmateně.

„Byl jediným, kdo tam zůstal, jestliže jsme oba zemřeli a zbyl tam sám, nebylo pro něj těžké celou skutečnost zfalšovat pro svůj prospěch. Aspoň si taky užije své slávy,“ řekl Aberforth.

„Nepravé,“ pověděl naštvaně.

„Vzal jsem ho sebou proto, aby mi ho pomohl přemoct, že si vzal trochu větší slávu, mu nemůžeme mít za zlé,“ pokračoval s úsměvem Aberforth.

„Jenže ty budeš za hlupáka!“ zvýšil svůj hlas.

„Mě to nevadí, žil jsem jako pastevec koz a hostinský, že jsem tak i zemřel a ne jako hrdina kouzelnického světa mi opravdu nevadí, ať si svou slávu užije. Je mladý a byl to i tvůj kamarád, dopřej mu to.“

„Zrádce! Tohle bych nikdy neudělal!“ pokračoval naštvaně, on by nikdy nevzal cizí skutky za své, jen aby se obohatil na mrtvých.

„A proto jen ty můžeš být pánem Smrti, jinak by to tak nebylo, nechme Ronalda Weasleyho být, je na čase slavit, že léta práce se vyplatila a všechny oběti nebyli zbytečné, je na čase slavit váš úspěch, že jste společně dokázali tuhle válku vyhrát, jsem na vás pyšný,“ řekl Albus a podíval se postupně na něj, Severuse i na obraz svého bratra.

Možná že chtěl něco říct, ale tahle slova mu vzala vítr z plachet, vše co řekl, byla pravda. Byl konečně klid, ten klid, po kterém toužil a který přál svým přátelům, teď je čas radovat se nad vítězstvím a truchlit nad ztrátami, ne se vztekat nad něčím, co by ho nemělo vůbec zajímat, on je tady, oni jsou tam, tak to bylo před rokem a bude to i dál.

**

Lehký vánek ho šimral po tváři, zatímco se mu nohy bořily do písku. Stál a schovával se za jednou z mnoha dun, které na pláži byly a sledoval dění v domě před sebou. Začínalo se pomalu stmívat a rodina v domě si užívala Štědrý den.

Všichni Weasleyovi muži seděli v obývacím pokoji spolu s dětmi a postupně upíjeli ze svých skleniček, zatímco se vesele bavili. Jejich manželky naopak byly v kuchyni, kde pod vedením paní Weasleyové připravovali večeři. I na tu dálku občas zachytil Fleuřin rozladěný pohled, když jí tchýně nakázala, co má ve své vlastní kuchyni dělat.

Neubránil se představě, jak by asi dnešek probíhal, kdyby věděli, že je živý a zdravý. Tolik věcí by mohlo být jinak a to počínaje tím, že by byl její manžel on. Po dobu těch let, co uplynuly od konce války, žil v podstatě ze vzpomínek. Bylo to už tolik let, tolik dlouhých a přitom krátkých let.

Popravdě neplánoval sem jít a sledovat, jak si všichni společně užívají vánočního klidu a pohody. Měl v plánu si sednout před krb se skleničkou té nejdražší whisky a vzpomínat, ale poté, co ji potkal u hrobu svých rodičů, neměl sílu odolat.

„Dobrý večer,“ pozdravila a zkoumavě se mu podívala do tváře, než se sklonila k hrobu, aby na něj položila věnec, který přinesla. Nebyla první, kdo k hrobu přišel, bylo tam už více květin a tak musela tu svou položit o kousek dál.

„Dobrý,“ odpověděl a dál sledoval fotografie svých rodičů, aniž by na sobě dal znát své překvapení nebo nervozitu z toho, že se tu objevila.

„Znal jste je?“ zeptala se po chvíli, kdy tam oba vedle sebe stáli a shlíželi k zemi.

Přikývl a přemýšlel, jestli by měl říct i něco dál. „Tak trochu,“ dodal nakonec. „Vy?“

„Chodila jsem s Harrym do školy, byl to můj nejlepší přítel,“ pověděla potichu a oči jí o poznání zvlhly, ale neukápla ani jediná slza.

„Muselo to být těžké se dozvědět, že je mrtvý.“

„Bylo,“ přikývla a popotáhla. „Ale už je to dlouho, kdyby mě teď viděl, tak by se určitě naštval, že se mi stále ještě chce brečet,“ ušklíbla se a osušila si oči.

„Určitě ne,“ ujistil ji a děkoval za zásoby mnoholičného lektvaru.

Ta, nad kterou právě přemýšlel, se z kuchyně přesunula do obývacího pokoje, aby na stůl položila jednohubky a chlebíčky, přičemž se usmála se na svého muže a na několik vteřin se nechala stáhnout k němu na klín, než se ozvalo volání jejího jména z kuchyně a ona se zase musela zvednout.

Věděl, že se nikdy nesmíří s tím, koho si vzala, ale momentálně s tím nemohl nic udělat. Pohlédl na své hodinky a zjistil, že už zbývá jen něco málo přes hodinu, než se mu vrátí zpět jeho podoba, ale to bylo v tuhle chvíli nepodstatné, protože jak viděl, večeře pomalu začínala.

Zatímco je všechny sledoval, tak si dovolil vzpomínkami zabrousit k těm několika Vánočním svátkům, které s nimi strávil. Bylo to hezké a rád na takové věci vzpomínal.

„Za chvilku se vrátím!“ dolehlo k němu a on tak zpozorněl a pohlédl k domu, před kterým se objevila Hermiona zabalená v kabátu.

Věděl, že je nebezpečné tu dál zůstávat, když vyšla ven, ale místo toho, aby se přemístil pryč, jí následoval ke břehu moře. Zastavila se přesně tak, aby na ní od domu nebylo vidět a hleděla na oceán před sebou.

„Chci být chvilku sama,“ řekla, aniž by se otočila, když zaslechla jeho kroky, když se ovšem zastavily a nezačaly se vzdalovat, tak se zvědavě otočila, aby zjistila, kdo k ní přišel. „Vy?“ pozvedla překvapeně obočí.

Nadechl se, aby jí něco odpověděl, ale ucítil, jak se postupně začíná měnit zpět do své podoby a rychle začal přemýšlet, co udělá. Měl dvě možnosti, odejít a nechat ji si myslet, že byl nějaký úchyl, který ji pronásledoval až sem, nebo se jí ukázat. Z nějakého jemu neznámému důvodu se rozhodl pro druhou možnost.

Věděl, že jeho obličej je stále ještě ve stínu a díky tomu ho ještě nepoznala, takže když si byl jistý, že celá proměnu již proběhla, tak rozhodným krokem přešel až těsně k ní a upřel na ni své oči.

Viděl, jak oněměla překvapením a než stihla cokoliv udělat, tak si ji přitáhl k sobě a jemně ji sevřel v náruči.

„Jsi to opravdu ty?“ zeptala se a vzhlédla, aniž by ho pustila.

„Ano,“ přikývl a pohlédl jí do očí. „Jsem to já.“

„Jak-?“

„To ti povím jindy.“

„A co mi povíš dneska?“ zeptala se. „Proč jsi přišel?“

Přemýšlel, jak správně vyjádřit to, co ho přinutilo sem dnes večer jít a déle jak dvě hodiny mrznout, ale nenapadla ho žádná slova, která by to vystihla, takže se sklonil a lehce spojil své rty s jejími. Čekal, že ho odstrčí nebo udělá něco podobného, ale nepočítal s tím, že by mohla jeho polibky opětovat.

„Kde jsi celou dobu byl?“

„Byl jsem mrtvý, všichni jste měli své vlastní životy, do kterých už jsem nepatřil.“

„Do toho mého budeš patřit navždy, copak ti to nedošlo?“

„Jsi vdaná,“ podotkl.

„Mám jistotu, že se o mě postará.“

„A máš dítě,“ řekl a sledoval její výraz, ve kterém se objevila něha, ale i strach zároveň.

„Byl jsi pryč tak dlouho-“

„Nic ti nevyčítám,“ zakroutil hlavou. „Jen ti ukazuju, že už sem nepatřím.“

„Když si tohle myslíš, tak proč ses teď vrátil?“

„Nevím,“ zakroutil hlavou a užíval si každou vteřinu, kdy ji stále mohl svírat v náruči. Čím déle tu s ní stál, tím více si uvědomoval, jaká to byla chyba.

„Zdržíš se tu?“

„Dlouho ne.“

„Nechci, abys zase odešel. Ne potřetí.“

Smutně se na ní usmál, když si uvědomil tu tíhu, která ho tlačila k zemi při pomyšlení, že jí bude muset znovu ublížit. „Nikdy neodejdu, vždy zůstanu s tebou.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě, budu přímo tady,“ řekl a ukázal na její srdce.

Se slzami mu pohlédla do očí a v další chvíli je zavřela, když se propadla do bezvědomí.

„Je to pro tvoje dobro,“ zašeptal, když si ji vyzvedl do náruče a pomalu s ní začal kráčet zpět k domu, kde ji posadil na houpačku, která byla na verandě. Věděl, že víckrát už se tu neobjeví. Nechtěl riskovat, že by se znovu nechal unést a způsobil jí tak další bolest, takže se sklonil a políbil spící ženu na čelo. „Sbohem,“ zašeptal a schválně stoupl na schod, který při každém kroku zavrzal, a schoval se do stínu domu.

„Hermiono?“ vylezl z domu Ron a rozhlédl se, než si své ženy všiml. „Hermiono,“ zatřásl s ní lehce, aby ji probudil.

„Kde je Harry?“ zeptala se, jakmile si uvědomila, co se dělo, než ji uspal.

„Lásko, Harry je přeci mrtvý.“

„Ne, jsem si jistá, že tu teď byl,“ stála si za svým a nevšímala si Ronova postupně se červenajícího obličeje.

„Usnula jsi tady, musel to být jenom sen,“ domlouval jí a snažil se, aby v jeho hlase nebyla znít zloba, přestože jeho žena stále snila o jiném muži. „Pojď dovnitř, je zima a Rose už se po tobě sháněla,“ dodal a vytáhl ji na nohy.

Přísahala by, že když se ještě letmo ohlédla, tak ho uviděla, ale když do těch míst zaostřila pohledem, už dávno tam nebyl.