Katren

 Ještě týden po zápase Andie a ostatní členy týmu celý Zmijozel nadšeně zdravil po chodbách a Jamesova sestra si to náležitě užívala. Trochu vyčítavě se podívala na Crabbeho s Goylem, když se dozvěděla, že Zachariáš Smith má naštípnutou holenní kost od jednoho z potlouků, ale oba ji ihned ujistili, že to nebylo úmyslné.

 Jestli zmijozelská kolej v něčem opravdu vynikala, tak to byla pomsta. Nevěděla, co se stalo, ale pokaždé když měl Smith projít kolem někoho z její koleje, tak se vždy radši otočil a šel jinou, byť delší cestou.

 V sobotu týden po zápase Jimmy s Andie seděli společně v knihovně. Zbývala asi jenom hodina do večerky a oba si užívali toho pocitu, kdy nejsou pod ostřížími pohledy svých spolužáků. Už dávno se přestali věnovat úkolům do školy, které chtěli mít oba už z krku a probírali úplně jiné věci než délku pojednání či účinky odvaru z kuřecích pařátů.

 Měli před sebou rozevřený dopis od rodičů a horlivě se dohadovali, kam půjdou v Prasinkách nejdříve. Amy s Peterem jim detailně popsali, jaké všechny krámky tam mohou najít a co se v nich prodává.

 „Říkám ti, že nejdřív musíme jít k Taškářovi, než to tam všichni vykoupí.“

 „Ale já chci nejdřív do Medového ráje. Netvrdím, že skřítci nevaří dobře, ale už je to tak dlouho, co jsem měla nějakou jinou sladkost než nějaký moučník.“

 „Když jsi to vydržela do teď, tak tě ta čtvrt hodina snad už nezabije ne?“

 „A co tak strašně moc potřebuješ u Taškáře?“

 „Musíme koupit nějaké pořádné rachejtle,“ pohlédl na ni, jako by to snad nebylo jasné.

 „Na co?“

 „Na nový rok přeci.“

 „To můžeš koupit až v prosinci.“

 „Jasně,“ přikývl a zamračil se. „Takový to zbytkový zboží, který nikdo z vesnice nechce.“

 „Nemyslim si, že zrovna tady v Prasinkách by si to někdo kupoval,“ namítla Andie.

 „Ale stejně je lepší to mít už teď připravený,“ pokrčil rameny a ohlédl se, když jeho sestra pohlédla na někoho za ním.

 Jejich směrem šla Hermiona, ale ani jednou se na ně nepodívala. Celou dobu, dokud kolem nich neprošla a nezmizela v jedné vzdálené uličce mezi regály, spolu s Andie neprohodili jediné slovo.

 „Aspoň od ní bych čekala, že to pochopí,“ zamračila se Andie.

 „Řekl bych, že to úplně vzdala potom, co Pansy po celém hradě roznesla, co se stalo,“ zavrtěl hlavou Jimmy a dál sledoval místo, kde zmizela. „Samozřejmě to začalo tím soubojem s Harrym,“ dodal a pohlédl sestře do očí. „Pojďme,“ kývl na ní a zvedl se.

 „Běž napřed, chci si ještě vybrat nějakou knihu,“ řekla mu, a aniž by se za ním ještě jednou podívala, si začala prohlížet nejbližší regál.

 Nakonec se přeci jen ohlédla, a když se ujistila, že z knihovny opravdu odešel, tak se vydala za Hermionou. Téměř neslyšně procházela mezi regály, až se jí konečně naskytl pohled na dvojici studentů krčících se nad hromadou otevřených knih.

 Upřímně doufala, že tu bude Hermiona sama a trochu se obávala toho, co Harry udělá, až ji uvidí, ale byla rozhodnutá udělat to, proč za nimi šla.

 „Mohli bychom si promluvit?“ zastavila se u jejich stolku a tázavě se podívala na Hermionu.

  „Řekla bych, že nemáme o čem,“ zvedla k ní zamračeně oči.

 „Hele,“ začala a stejně jako Hermiona se i ona zamračila, „právě teď hodně riskuju, když tady s váma stojim a mluvim. Takže mohla bys se mnou prosím jít kousek stranou?“ zeptala se, když na ní Harry upíral zamračený ale přesto zvědavý pohled.

 „Můžeš to říct klidně před Harrym, stejně mu to potom povím.“

 Chtěla říct něco v tom smyslu, že se na to bude dívat poněkud zaujatě, ale nakonec to spolkla. Neměla času na rozdávání, i když byla sobota večer, tak se tu stále mohl objevit někdo ze Zmijozelu. „Napadlo mě, že bys chtěla znát pravdu o tom, kdo doopravdy roznesl tu pomluvu po hradě, však víš to na tý věži, protože Jimmy to nikomu neřekl.“

 „Čekáš, že ti uvěřím?“ zeptala se Hermiona.

 „Kdo to byl?“ ozval se Harry a nevšímal si nesouhlasného kamarádčina pohledu.

 „No,“ zaváhala, ale věděla, že teď už to bude muset říct. „Byla to Pansy, ale ta si už teď myslí, že se jí to jen zdálo.“

 „Proč by si něco takového myslela?“

  „To je složitý,“ povzdechla si a obezřetně se rozhlédla po knihovně.  

 „Myslím, že bys měla jít, Andie,“ přerušila jí Hermiona a sama se začala zvedat k odchodu.

 „Jimmy by něco takového nikdy nikomu neřekl,“ řekla, když kolem ní prošla a vrhla poslední pohled na Harryho, který se stejně jako ona za svou kamarádkou jen nechápavě ohlédl.

 „Ahoj, Andie,“ řekl a spěšně Hermionu následoval.

 Jak se zdálo, jeho hněv byl směřovaný hlavně na Jamese. Cestou do společenské místnosti ji napadlo, jestli v tom nemají prsty Hermiona s Ginny, se kterými si o prázdninách skvěle rozuměla. Pravdou však bylo, že ani s jednou z nich od zařazování nepromluvila.

 Týden utekl jako voda, Andie se nijak nezmiňovala o tom, že s Hermionou mluvila a ani ona nebo Harry nevypadali, že by se k tomu chtěli vracet. Byla za to ráda, přestože si myslela, že to byl dobrý nápad, věděla, že Jimmy by to neschvaloval.

 „Už víte, kam půjdete nejdřív?“ ptal se Theo cestou do vesnice.

 „Nemohli jsme se dohodnout, tak půjdeme tam, kam vy,“ řekla Andie a na rozdíl od Jamese si nevšimla kradmých pohledů, které si ostatní vyměnili.

 „Podle mě bychom nejdřív měli zajít ke Třem košťatům,“ navrhl Draco.

 „To je ta hospoda, kterou si všichni tak vychvalují?“ zeptala se Andie.

 „Přesně tak.“

 „Já přijdu později,“ ozval se Blaise a bez dalšího vysvětlení se od nich odpojil.

 „Koupím si novou leštěnku na koště a přijdu,“ slíbila Angela a zamířila k obchodu s famfrpálovými potřebami.

 „Já musím do lékárny,“ přidal se Theo.

 „Ale to pak přeci můžeme jít společně,“ nechápala počínání všech Andie.

 „Později tu bude celá škola a všude bude narváno, běžte zatím zabrat stůl,“ otočil se ještě Nott a zmizel z hlavní ulice.

 Společně s Dracem, Crabbem a Goylem zalezli do hospody a usadili se k jednomu většímu stolu. Přestože většina bradavických studentů ještě nedorazila, tak už tu bylo všude plno studentů.

 „Hej, Draco,“ houkl na blonďáka nějaký páťák z jejich koleje. „Někdo tady s tebou chce mluvit.“

 „Už jdu,“ odpověděl a společně s dvěma hromotluky se zvedl.

 „Doufám, že to nebude na dlouho,“ zamumlal a společně odešli ven, zatímco je James doprovázel zamračeným pohledem.

 „Super,“ ušklíbla se Andie. „To jsme s nima vůbec nemuseli chodit.“

 „Počkej tu na mě,“ řekl a zvedl se.

 „Já tu nebudu sedět sama,“ zamračila se a následovala ho ven.

 Jak čekal, po těch třech jako by se slehla zem, a když nakoukl výlohou do obchodu, kam vešla Angela, tak ji taky nikde neviděl.

 „Nejsou tady,“ řekl si pro sebe a otočil se k Andie. Ale místo toho, aby se na ni podíval, se nenápadně rozhlížel po všech lidech okolo.

 „Jimmy, o co jde?“

 „Viděla jsi cestou Harryho?“ zeptal se a přetáhl si přes hlavu kapuci, když na něj z hustých mraků spadla první kapka vody.

 „Ne, proč se o něj zajímáš?“

 „Něco chystají,“ zamumlal, aby ho slyšela jenom ona a dál sledoval lidi procházející kolem nich.

 „Kdo?“

 „Draco a ostatní,“ odpověděl a poprvé jí pohlédl do očí. „Neviděla jsi, jak znervózněli, kdyžs řekla, že jdeme s nima?“

 „Proč-“ zarazila se hned na začátku věty, když ji opět přestal vnímat a zamračila se. „Jdu zpátky, nehodlám tu zmoknout kvůli nějakým tvým představám,“ oznámila mu a odešla od něj pryč.

 Jimmy se za ní ani nepodíval a jen sledoval přibližující se trojici. Nešli až k němu a zdálo se, že si ho ani nevšimli. Přemýšlel o tom, co by teď měl dělat. Možná měla Andie pravdu a všechno byly jen jeho představy, ale co když na ně někde opravdu číhají jejich spolužáci společně s dalšími Smrtijedy?

 Zvedl pohled k nebi a prohlédl si černé nepropustné mraky. Všichni se co nejdříve snažili dostat z ulice pryč, než se spustí prudký déšť a několik bradavických studentů už do Jimmyho narazilo, jak se snažili dostat ke Třem košťatům. Znovu se podíval na vzdalující se záda těch třech, když si všiml shrbeného muže v černém hábitu, jak se pomalu plouží za nimi.

 Bylo rozhodnuto. S rukama hluboko v kapsách a pevně svíraje hůlku se rozešel za nimi. Neměl z toho dobrý pocit, což se umocnilo ještě víc, když trojice zamířila na okraj vesnice a ten podivný hrbáč šel stále za nimi.

 Naposledy se ohlédl za sebe, nevypadalo, že by si někoho z nich někdo všímal. Podíval se zpět dopředu a změřil si pohledem přibližující se zchátralý dům. Nebyl nijak velký a zdi držely snad už jen z dobré vůle.

 Schoval se, když trojice zastavila a doufal, že to stihl dřív, než se někdo z nich otočil. Nepatrně vykoukl zpoza svého úkrytu a nevěřícně zavrtěl hlavou, když si všiml, že onen hrbatý muž byl ve skutečnosti obyčejný skřet a o něčem právě živě diskutoval s Harrym.

 Co to dělám? Pomyslel si, když se zády opřel o široký kmen stromu a ještě jednou se ohlédl, aby se ujistil, že jim nic nehrozí.

 Na čele mu okamžitě přibylo několik dalších vrásek, když zjistil, že společně míří k tomu polorozpadlému baráku, ale nepochyboval o tom, že by jednoho malého skřeta nezvládli, kdyby se něco dělo.

 Po celý zbytek času stráveného ve vesnici byl až nepřirozeně zamlklý a nijak již nepřemýšlel nad nepřítomností jejich spolužáků. Možná to bylo nad jeho síly, uvažoval. Možná nemá na to, aby na Harryho dohlédl.

 Cestou k hradu se připojili ke skupince několika kluků z Andina ročníku, aby si po dlouhé době mohla konečně s někým normálně promluvit. Stejně jako v několika předchozích dnech Jamese nechápala a mrzelo ji, že jí nedůvěřuje natolik, aby se svěřil.

 „Omluv mě,“ zamumlal, když po schodech sešli do sklepení a Jimmy zahlédl mizejícího profesora obrany.

 Bez čekání na jakoukoli odpověď ho následoval k jeho kabinetu a několikrát za sebou rychle zaklepal.

 „Dále!“ ozvalo se nevrle.

 „Dobrý večer, pane profesore,“ pozdravil slušně a zavřel za sebou dveře.

 „Co chcete, Jacksone.“

 „Jsem tu ohledně Pottera, pane.“

 „Zjistil jste od spolužáků něco?“

 „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Myslím, že na něco takového nejsem ten pravý.“

 „Jak jste na to přišel, Jacksone?“

 „Dnes v Prasinkách jsme se s Andie připojili k ostatním z koleje, jenže ti se někam vypařili a do konce dne už se neobjevili,“ začal přeříkávat události dne Jimmy a posadil se, když Snape ukázal na židli. „Měl jsem podezření, že něco chystají udělat a rozhodl jsem se je pronásledovat. Ztratili se mi,“ zakroutil hlavou. „Naštěstí jsem vzápětí na ulici uviděl Pottera s Weasleym a Grangerovou, někdo je následoval na kraj vesnice k tomu rozpadlému baráku, jak jen se jmenuje-“

 „Chroptící chýše, kdo za nimi šel, Jacksone?“

 „Byl to obyčejný skřet,“ prozradil a bezradně se na profesora podíval.

 „Dobře,“ přikývl a nezdál se nijak překvapený vývojem vyprávění. „A kvůli tomu toho chcete nechat? Říkal jsem Vám už, jak je Potter důležitý?“

 „Pár slovy jste se zmínil,“ ušklíbl se James. „Ale podívejte se na mě, pronásleduji skřeta, se kterým si potom všichni povídají jako se starým známým!“ řekl důrazně a zamračil se, když se i profesorovo obočí srazilo k sobě.

 „Měl byste se dozvědět některé věci. Pojďte za mnou,“ přikázal mu a než stihl Jimmy cokoli namítnout, tak už čekal u dveří, aby mohl kabinet zamknout.

 Společně se Snapem začali stoupat po schodišti, dokud nedospěli k chodbě vedoucí k zlatému chrliči strážící ředitelovu pracovnu. Ředitel chlapcovy koleje něco zašeptal a socha jim uvolnila cestu.

 „Brumbále.“ Vešel po zaklepání Snape a kývl na starého muže za stolem. Jimmy svého profesora jen následoval dovnitř a pozdě si všiml třech postav sedících naproti řediteli. Všichni tři do něj právě teď zapichovali zamračené pohledy a měřili si ho od hlavy k patě.

 „Dobrý večer, pane řediteli,“ kývl na Brumbála.

 „Co Vás sem přivádí, pánové?“

 „Jistá neodkladná záležitost.“

 Ředitel se dlouze podíval do černých očí svého bývalého studenta, až Jamesovi přišlo, jako by si snad skrz ten pohled povídali. Nakonec se Brumbál shovívavě otočil na tři Nebelvíry, kteří pochopili, že Snape s Jimmym právě dostali přednost.

 „Stavte se zítra ráno, abychom to dořešili.“

 „Samozřejmě,“ přikývl Harry a společně se vydali ke dveřím.

 „Co se děje, Severusi?“

 „Dovoluji si tvrdit, že by Jackson měl vědět víc, jestliže má Pottera chránit.“

  „O tom jsme již mluvili,“ namítl Brumbál. „Je to příliš nebezpečné.“

 „Nevidím důvod, proč by to nemohl vědět, když to vědí Weasley s Grangerovou.“

 „Jsi připraven přijmout a chránit velké tajemství, Jamesi?“ Otočil se na něj ředitel a pohlédl mu do hnědých očí.

 „Já-já nevím,“ zakoktal. O co tu u Merlina jde? Ptal se sám sebe v duchu.

 „Jackson dnes v Prasinkách viděl Griphooka, jak to dopadlo?“ vložil se do toho opět Snape a přejel Jamese zamračeným pohledem.

 „Skřeti chtějí meč zpátky, jak jsme očekávali.“

 „Jaký meč?“ zeptal se Jimmy, když pochopil, že Griphook je onen skřet.

 Snape vyzývavě pozvedl své obočí a studený pohled upřel na Brumbála, který se i nadále nezdál být zcela přesvědčen o správnosti celé této chvíle.

 „Nebelvírův meč,“ pronesl nakonec a ukázal za sebe, kde byl vystavený. „Vzešel z jejich práce a nyní ho chtějí vrátit, přičemž tvrdí, že kouzelníkům nikdy nepatřil.“

 „Proč je tak důležitý?“

 „Posaď se, Jamesi,“ pokynul mu ke křeslu a Jimmy poslechl. „Je to dlouhý příběh a začíná před více než padesáti lety narozením Toma Rojvola Raddlea.“

 „Koho?“

 „Nepřerušujte, Jacksone,“ zavrčel Snape.

 „K tomu se dostaneme,“ ujal se slova opět Brumbál. „Tom Rojvol Raddle se narodil třicátého prvního prosince devatenáct set dvacet šest. Byl synem Toma Raddlea a Meropy Gauntové. Vskutku nešťastná dívka,“ dodal a smutně zakroutil hlavou. „Pocházela z čistokrevné rodiny, která měla kořeny u samého Salazara Zmijozela. Shodou neblahých událostí, kdy se její rodina stále snažila zachovat svůj čistokrevný původ a uzavíraly se manželské svazky mezi bratranci a sestřenicemi, se narodila jako moták, čímž získala značnou nevýhodu oprati svému bratru a otci. Ani jeden z nich nesouhlasil s tím, že se zamilovala do mudlovského chlapce a tak utekla.“

 Přestože Jimmy pozorně poslouchal, cítil, že mu stále chybí nějaká spojitost mezi tím příběhem a dnešní dobou. Proč mu to ředitel u Merlinových vousů povídal?

 „Tom ji opustil hned, co přestal působit nápoj lásky, díky kterému se do Meropy zamiloval a nechal ji samotnou v době, kdy už čekala malého Toma.

 V sirotčinci, kde porodila, si Toma nechali, ale byl jiný než ostatní děti, byl výjimečný. Nedá se říct, že by se svou kouzelnou mocí nakládal k dobrým účelům, ale i přesto jsem ho vzal do školy a doufal, že až pochopí, kdo je, umoudří se.“

 „Co se dělo dál?“ zeptal se Jimmy, když se ředitel na chvíli odmlčel, jak se vracel zpět do těch let.

 „Prvního září ve svých jedenácti letech nastoupil na tuto školu. Samozřejmě byl zařazen do Zmijozelu a nutno dodat že hned od samého začátku byl vynikajícím studentem. Brzy se stal oblíbeným žákem všech profesorů a to zejména profesora Křiklana. Pozval tě do svého klubu, který zde v Bradavicích má?“

 „Ne, pane,“ zavrtěl hlavou.

 „Nevadí,“ přikývl Brumbál. „Tom byl jeho členem a k Horaciovi jako řediteli své koleje choval úctu nebo se ji aspoň snažil předstírat. Zajímal se o jistou věc, která by mu mohla zajistit nesmrtelnost, což bylo něco, po čem už tehdy toužil. Říká ti něco pojem viteál, Jamesi?“

 „Bohužel,“ zakroutil hlavou a poposedl si na židli.

 „Jinou odpověď jsem ani nečekal,“ ujistil ho vzápětí Brumbál. „Je to velmi pokročilá černá magie, díky které můžeš svou duši rozdělit na více částí,“ zamračil se ředitel a Jimmy jen s údivem pootevřel ústa nad tím, co se právě dovídal. „Je to velmi složitý proces, abys to však celé mohl udělat, musíš někoho zabít.“

 „A tomuhle Tomu Raddleovi se to povedlo?“

 „Dokonce sedmkrát.“

 „Sedmkrát?“ zopakoval po řediteli. „Co to s ním udělalo?“

 „Nic,“ odpověděl krátce.

 „Kde teď je?“

 „Jacksone,“ ozval se za ním vrčivý hlas. „Dnes již žádný Tom Raddle neexistuje.“

 „Neexistuje?“ Otočil se na Snapea nechápavě.

 „V dnešní době je známý jako lord Voldemort,“ prozradil Brumbál a sledoval šok v Jamesových očích, když se otočil zpět na něj.

 „Jak ho může Harry porazit, když je nesmrtelný?“

 „Voldemort možná ano ale viteály ne. Tři se Harrymu, panu Weasleymu, slečně Grangerové a mně již podařilo zničit a až zničíme i ten poslední kousek, bude Pán zla opět smrtelný.“

 „Takže proto byli ti tři na ministerstvu kouzel? Byl tam viteál?“

 „Bystrý jako bratr,“ poznamenal Brumbál a nevšímal si Snapeova kyselého obličeje. „Musím říct, že to tehdy nevyšlo přesně podle plánu.“

 Jimmy, který se stále ještě nevzpamatoval z toho šoku, zakroutil hlavou a pohlédl za ředitele na meč. „Co s tím vším má společného Nebelvírův meč?“

 „Před více jak čtyřmi lety s ním byl zabit Bazilišek a meč jeho jed vsákl, neboť přijme jen to, co ho posílí. Neblahou shodou okolností se skřeti dozvěděli, že ho mám zde v Bradavicích a chtějí, abych jim ho vrátil, což nemůžu, dokud nenajdeme i poslední viteál. Vyslal jsem Harryho, aby se s Griphookem pokusil nějak dohodnout. Nemohl jsem si vybrat lepší zástupce v tomto ošemetném případu než právě jeho a slečnu Grangerovou, oni dva mají mezi skřety obrovskou úctu.“

 „Mohu se zeptat proč?“

 „Jednají s nimi jako někým sobě rovnému.“

 „Aha,“ zamrkal překvapeně. „Vy to tak necítíte, pane profesore?“

 „Já?“ pousmál se Brumbál. „Překvapuje tě, že jsem něco takového přenechal na Harryho?“

 „Trochu.“

 „Nikdo a dokonce ani já ne by to nesvedl lépe než on. Osvobodil domácího skřítka, který nyní pracuje zde v Bradavicích a dostává měsíční mzdu. Netuším, jak se skřeti mohli něco takového dozvědět, ale vědí o tom a vědí i o společnosti na ochranu domácích skřítků, kterou založila slečna Grangerová. To všechno ve skřetech vzbuzuje onu úctu, nepočítám-li to, že Harryho všichni – a to včetně skřetů – znají jako Chlapce, který přežil.“

 „Mohu se ještě na něco zeptat?“

  „Jistě,“ usmál se Brumbál.

 „Celé to hledání viteálů,“ nadechl se Jimmy. „Není to nebezpečné? Chci říct, že zde na hradě musí mít Harry strážce a potom jde na ministerstvo, kde ho vidí hned několik Smrtijedů.“

 „Tehdy byla výjimka, že jsem tam nebyl. Přestože v magické schopnosti těch tří věřím, nechci příliš riskovat, kdyby se něco pokazilo.“

 „Máte nějakou stopu k dalšímu viteálu?“

 „Zatím to stále ještě ověřuji,“ sdělil mu ředitel, když na okno zaťukala sova.

 Zatímco se Brumbál zvedl, aby otevřel okno a dopis si od ní převzal, se Jimmy opět ponořil do svých myšlenek a pomalu vstřebával všechny informace, které se dozvěděl.

 „Určitě máš ještě spoustu otázek, Jamesi,“ vytrhl ho z přemýšlení Brumbál, „ale bohužel budeme muset jejich zodpovězení odložit na později. Toto je neodkladná záležitost, která nepočká.“

 „Jistě, pane profesore,“ pochopil ihned Jimmy a zvedl se k odchodu následován Snapem, který se tichým hlasem ještě na něčem domlouval.

 „Od téhle chvíle budeme spolupracovat, Jacksone,“ zasyčel k němu Snape. „Nadále budete sledovat Vaše spolužáky a já Vás budu informovat o cestách, které bude Potter podnikat. Od téhle chvíle jste se stal naším aktivním spojencem.“

 „Vaším spojencem?“

 „Už když jste poslouchal celý ten příběh, tak jste se stal spojencem Fénixova řádu. Jste jeden z mála lidí, kteří to slyšeli, a nebudete to nikde dál rozšiřovat.“

 „Nikomu to neřeknu,“ přikývl.

 „Oficiálně to dnes oznámíme na schůzi,“ řekl ještě, když došli do sklepení. „Nashledanou, Jacksone.“

 Sledoval, jak Snape odchází ke svému kabinetu a stále ještě si v hlavě přehrával vše, co se stalo. Se sklopenou hlavou dumajíc o viteálech a Voldemortovi vyšel ke zdi, která chránila jejich společenskou místnost.

 Zastavil se, když zaslechl tiché vzlyky z jedné postraní chodby a váhavě se tam rozešel. Tichými kroky se k chodbě došel a rozhlédl se po ní. Všiml si špiček bot koukajících zpoza jednoho brnění. S nepříjemnými vzpomínkami na poslední pokus někoho utěšit se rozhodl zjistit, kdo to je.

 „Angelo?“ Pozvedl obočí a dívka si hned začala utírat slzy.

 „Co tu děláš?“ zeptala se a pomalu se zvedla.

 „Byl jsem u Snapea. Co se stalo?“

 „To nestojí za řeč.“ Mávla rukou a usmála se na něj.

 Nepřesvědčeně se zamračil a vytáhl z kapsy kapesník, který jí podal. „Nějaký problém ve škole? Chytili tě při porušování řádu?“

 „Ne,“ zavrtěla hlavou.

 „Tak je v tom nějakej kluk?“

 „Nech to plavat, Jimmy, nemůžeš mi pomoct.“

 „Řekni mi to, Angie.“

 „Já nemůžu.“

 „Proč bys nemohla?“

 „Prostě nemůžu!“

 „Pojď se mnou.“ Nenechal se odbýt a za ruku ji táhl ven ze sklepení na školní pozemky.

 „Jamesi, pusť mě,“ protestovala a snažila se všelijak vykroutit.

 „Až mi řekneš, o co jde.“

 „Nemůžu o tom mluvit, potrestal by mě.“

 „Kdo?“

 „Malfoy,“ prozradila nakonec a bezmocně se opřela o strom, u kterého se zastavili.

 „Proč by tě měl Draco potrestat?“

 „Ne on,“ zavrtěla hlavou, „ale jeho otec.“

 „Lucius?“

 „Měli jsme schůzku v Prasinkách. Proto jsme nemohli být s váma.“

 „Proč byl Lucius Malfoy v Prasinkách?“

 „Nemůžu o tom mluvit, Jimmy,“ zopakovala. „Možná časem ale teď rozhodně ne.“

 „Nevšiml jsem si, že bys měla na ruce jeho znamení.“

 Překvapeně mu pohlédla do očí a setřela si další slzu, která se jí kutálela po obličeji. „Jak to víš?“

 „Nevím,“ přiznal. Nikdy mu nikdo nepotvrdil, že Draco Malfoy a ostatní již patří mezi Smrtijedy.

 „Ale-“

 „Nevím, kdo všechno,“ skočil jí do řeči.

 „Já to nechci,“ zkřivila nešťastně obličej a sesunula se po kmenu stromu na zem, kde se nanovo rozbrečela.

 „Tak se tomu vzepři,“ řekl jemně a přisedl si k ní na mokrou trávu.

 Stále ještě trochu poprchávalo, ale dešťové mraky se postupně protrhávaly a na zem dopadaly slabé paprsky zapadajícího slunce.

 „To nemůžu.“ Dostala ze sebe s obtížemi. „Ty-víš-kdo se neodmítá a pokud ano, tak jediné co tě čeká, je smrt.“

 „Tak běž za Brumbálem, určitě by ti pomohl.“

 „Mě už není pomoci,“ zakroutila hlavou, zatímco se snažila nějak se ovládnout.

 Bezradně si ji prohlížel a nevěděl, co dělat nebo říkat. Přece musel existovat nějaký způsob, jak se z toho vykroutit, přemýšlel, ale ať se snažil sebevíc, na nic nepřišel. Žádný způsob nebyl, došlo mu vzápětí. Možná kdyby nebyli ve Zmijozelu, kde by se proti nim všichni vzbouřili a nejspíš je potom sami zabili a usnadnili Voldemortovi práci.

 Jako už tolikrát v tomto roce žasl, kolik věcí může školní kolej rozhodnout. „Pojď sem,“ zamumlal a přitáhl si ji k sobě, aby ji objal.

 Pochopila to jako znamení, že ani on nepřišel na žádný způsob, jak se z toho vyvléknout a přestala se snažit slzy nějak zastavit.