Katren

 Aniž by je Snape musel nějak vyzívat, se Jimmy s Harrym postavili do útočného postavení a bez ustání si hleděli do očí. Zatímco Jamesovi na rtech pohrával mírný úsměv jako ve všech předcházejících soubojích, Harry soustředěně stáhl obočí k sobě a naslouchal Snapeovu odpočítávání.

 Ani jeden z nich nezačal slepě kouzlit, ale s opatrností hleděli tomu druhému do očí, a když se James posunul o kousek doprava, Harry jeho pohyb ihned napodobil.

 „Mdloby na tebe!“ vyhrkl najednou Harry a rychlým pohybem hůlky na Jimmyho vyslal první kouzlo.

 Překvapen rychlostí uhnul a z otočky mu oplatil útok. Bez čekání, jestli si s kletbou poradí nebo vyslal další dvě, než se musel začít bránit odraženým kletbám.

 „Petrifucus Totalus!“ vykřikl ve stejnou chvíli jako Harry a sledoval, jak se jejich kouzla o pár milimetrů minula. Netušil, jakou kletbu jeho bratr použil, protože to byl tentokrát on, kdo kouzlil neverbálně a tak radši uhnul, než aby nedopatřením přišel o hůlku.

 Jakmile si všiml několika dalších kouzel, která na něj vzápětí letěla, tak musel uznat, že když se Harry pro něco rozhodl – nyní ho očividně porazit – byl jako pes, který se zakousl a nechce pustit.

 Zatímco dál kouzlil, tak se několika kroky přesunul blíž k Harrymu, který naopak ustoupil. Vědom si toho, že brzy narazí do stěny, se zastavil a počkal na správný moment, kdy by Jamesovi měl všechny ty kletby oplatit. Přišlo to brzy a tentokrát to byl on, kdo toho druhého nutil k ústupu.

 Ani jeden z nich si nijak nevšímal napnutých výrazů přihlížejících spolužáků a dál kletby jednu po druhé odráželi nebo se jim vyhýbali.

 Jamese překvapilo, když Harryho odražené kouzlo se o neodstraněnou bariéru odrazilo na něj a překvapeně před ním uhnul.

 Harry si velmi dobře všiml, jak je Jimmy nesoustředěný a rychle na něj zaútočil trojicí odzbrojujících kouzel. Sledoval, jak se mu hnědé oči ještě více rozšířili překvapením, a sklonil se, aby uhnul jednomu z kouzel, přičemž další dvě odrazil obyčejným štítem.

 Pozoroval, jak se Harry zaměřuje na všechny kletby letící proti němu a ve chvíli, kdy si byl naprosto jistý tím, co hodlal udělat, mávl hůlkou a vyslal oslepující kouzlo proti bariéře v takovém úhlu, aby se dostalo za Harryho vyčarovaný štít.

 Ihned poznal, kdy ho kouzlo zasáhlo, protože se okamžitě napřímil a zatřepal hlavou. Marně. Jimmy potichu ale rychle popošel o kousek dál, když se Harry začal napřahovat k dalšímu kouzlu a doufal, že tím tak Jamese vyřadí dřív než on jeho.

 Blížil se konec, všichni to věděli a s napětím koukali, jaký bude Jimmyho další krok. Už měl na jazyku odzbrojující kouzlo, když se najednou ozval Blaise: „Doraz ho!“

 Ohlédl se a uviděl očekávání ve všech zmijozelských tvářích. Vzpomněl si na slova, která mu řekl Draco, a když se mu teď podíval do tváře, vypadal značně nespokojeně. Byl si jistý, že bude mít výhrady k tomu, jaké kletby používal, ani jedna z nich by Harrymu nijak neublížila a to se zmijozelskému princi moc nelíbilo.

 Pohlédl zpět na Harryho, který již přestal kouzlit a jen s napětím poslouchal, jestli nezaslechne nějaký pohyb. Tušil, že toho nejspíš bude litovat, ale rozhodl se zaútočit trochu agresivněji, než to doposud dělal a mávnutím hůlky na Pottera vyslal kletbu, kterou tak poctivě čtyři hodiny předtím trénovali.

 Odhodlán neriskovat, že by se mohl ubránit, udělal dva kroky stranou a ještě jednou to zopakoval. Vzápětí si všiml, že ani jedné kletbě se Harry neubránil a poté, co si chytl paži s hůlkou, ho druhá kletba trefila i do druhé ruky.

 „Expelliarmus!“ zakončil celý souboj Jimmy a ještě ve vzduchu chytil Harryho hůlku.

 Na vteřinu zavřel oči a odvrátil hlavu od ostatních, aby si toho nikdo nevšiml. Opravdu to udělal? Byl schopný právě ublížit klukovi, kterému v žilách kolovala stejná krev?

 Zvedl hlavu a ohlédl se na ostatní studenty. Zmijozelští se spokojeně usmívali a nebelvírští ho jen sledovali neschopni cokoli udělat nebo říct. Nakonec se ohlédl na Snapea, který si ho zamračeně prohlížel, kývl na něj a rozešel se k Harrymu, který stále nic neviděl a poslepu se snažil zvednout. Nechal toho, když zaslechl přibližující se kroky a tiché zamumlání kouzla. Znovu zamrkal, když najednou svět kolem sebe opět viděl a jen sledoval Jamese, jak se k němu přibližuje.

 S nedůvěrou v očích ho ze země pozoroval, cítil se tak bezbranný, když uviděl svou hůlkou v jeho rukách a čekal, co hodlá udělat dál. V jednu chvíli už i napadlo, že bude Jimmy pokračovat dál, dokud ho nerozdrtí jako toho cvičného panáka.

 Všechny rysy v obličeji mu ztvrdly, když se Harrymu koukal do očí a vybavil si ženu z fotoalba. Co by mu teď asi řekla, kdyby viděla, co udělal?

 Všichni v učebně s napětím čekali, co se bude dít, ale James bratru jen ledabyle hodil hůlku do klína a bez jediného slova odešel ke své koleji, kde ho všichni hned začali poplácat po ramenou.

 Profesor pomohl Harrymu na nohy a v doprovodu Hermiony ho poslal na ošetřovnu. Zbýval finálový souboj mezi Thomasem a Jamesem. Nebelvír si ho měřil skoro až vystrašeným pohledem, když proti sobě nastoupili, ale Jimmy si to pamatoval jen mlhavě, stále ještě měl před očima Harryho záda vycházející z učebny. Rychle a skoro bez námahy Deana vyřadil, a jakmile mohl, tak si nepřál nic jiného, než na okamžik zmizet někam, kde by ho nikdo nenašel. 

 „Nechceš se jít projít?“ zeptal se Jimmy, když přišel z poslední hodiny a naklonil se přes opěradlo pohodlné pohovky ke své sestře. Už během oběda se souboj stal velkým tématem celého hradu a všechno se ještě umocnilo, když vešel Harry s roztrhnutými rukávy košile od kleteb.

 „Fajn,“ přikývla a omluvně se usmála na své nové kamarádky.

 „Jak s těma holkama vycházíš?“ zeptal, jakmile se dostali na chodbu.

 „V pohodě,“ pokrčila rameny. „Ani jedna z nich není jako Parkinsonová.“

 „Máš to ale štěstí,“ ušklíbl se.

 „Pokud vím, tak ty s ní zrovna moc času netrávíš,“ ušklíbla se nazpátek.

 „Pravda, ale i tak je otravná. A jsem na tom hůř než ty,“ zarazil ji, než stačila něco říct. „Musím ji poslouchat při vyučování a i potom ve společenské místnosti.“

 „Dobře teda, přiznávám, že jsem docela ušetřena,“ přiznala nakonec a odmlčela se. Viděla, že ho něco uvnitř žere a čekala, jestli jí to řekne sám.

 V tichosti vyšli z hradu a na nádvoří pod věží s hodinami si sedli na jednu z laviček, které tam byly. Položila mu dlaň na koleno a trochu se naklonila, aby mu viděla do očí, když stále koukal do země a nad něčím přemýšlel.

 „Tak už to vyklop,“ vydechla. „Má to něco společného s tím soubojem, že ano?“

 Přikývl, stále ještě nepřipraven cokoli říct, ale musel. Právě proto ji vytáhl ven z hradu, aby si mohli pořádně promluvit. Nikdo kromě nich tu nebyl, ale stejně se pro jistotu rozhlédl, než něco řekl. „Nemůžu uvěřit, že jsem něco takového udělal,“ zakroutil hlavou. „Byl to souboj, to je jasné, ale kdybys mě viděla,“ povzdechl si. „Bylo to tak chladnokrevné.“

 „Dokážu si to představit,“ přikývla a nevěděla, jestli se na něj má koukat s výčitkami nebo se soucitem. „Proč jsi to ale udělal?“ zeptala se nakonec, když se stále nemohla rozhodnout. To bylo něco, co ji zajímalo už od oběda.

 „Kvůli Dracovi a ostatním,“ vydechl.

 „Proč kvůli nim?“

 „Nezapomínej, že jsou ze smrtijedských rodin, i když se k nám možná chovají přátelsky,“ zamračil se a vzpomněl si na mámin dopis, kde je nabádala k opatrnosti. „Oni Harryho společně s Ronem a Hermionou nesnášejí, vždyť byli i u toho, když Dracova otce zatkli,“ připomněl jí další informaci z dopisu. „Neříkám, že to bylo nejlepší, co jsem mohl udělat, ale oni mi dali jasně najevo, co si představují, že stane.“

 „Jimmy,“ povzdechla si, ale konečně pochopila bratrovo počínání.

 „Musel jsem, Andie, nemůžou si myslet, že s nima přátelíme.“

 „Já vím,“ přikývla a pohladila o po zádech. „Víš, právě teď mi opravdu chybí Baltimore, kde jsem myslela, že kapitánka roztleskávaček je ten nejpodlejší člověk na světě,“ promluvila po chvíli a James se ušklíbl, ta holka byla opravdu pohroma. „Jak moc jsem se tehdy mýlila,“ dodala a vrátila ho tak zpět do Bradavic.

 S myšlenkami stále u souboje proti Harrymu pomalu stoupal po schodech na astronomickou věž. Nedovedl se nad to povznést ani potom, co to celé rozebral s Andie a stále viděl jen nevěřícný výraz v zelených očí.

 Na posledním schodu se zastavil, když si všiml, že jeho skrýš už je obsazená a zhluboka vydechl, když poznal kým.

 „Harry?“ popotáhla a začala si ihned osušovat oči. „Myslela jsem, že se s Ginny zdržíte na hřišti,“ zachroptěla a otočila se zpět k lesu.

 Pochopil, že díky stínu, který pokrýval jeho obličej, si nevšimla toho, že nemá brýle a tudíž ani nemůže být její dlouholetý přítel. Nevěděl, co udělat, když si najednou všiml, jak slonila hlavu a tichým večerním vzduchem k němu dolehly zadušené vzlyky. Pomalu vystoupil ze stínu a opatrně postupovat blíž k ní, bál se cokoli říct, protože by ho okamžitě prokoukla.

 Se zaváháním jí položil ruku na rameno a jemně stiskl. Nikdy nebyl příliš dobrý v utěšování, ale věděl, že něco podobného je kolikrát lepší než slova.

 „Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá a na chvilku uvěřit, že by mě mohl mít rád jinak než jen kamarádku, která mu dává opsat úkoly,“ promluvila téměř okamžitě. „Nikdy tomu nebylo jinak a já si všechno jenom hloupě namlouvala!“ hořce se usmála a nechala slzy, aby jí volně klouzaly po obličeji. „Opravdu bych si přála, aby byl aspoň trochu jako ty, na rozdíl od něj ses vždycky zajímal o to, jak se cítím,“ zachroptěla a naprosto nečekaně se otočila, aby ho objala.

 Nemotorně ji chytl a po důkladném promyšlení ji pohladil po vlasech. Byl si celkem jistý, o kom mluví a nyní již chápal výraz, který měla v očích, když uviděla Rona s Levandulí.

 Jejich objetí netrvalo nijak dlouho, po chvíli se zmateně zamračila a s otevřením očí se odtáhla, aby se mohla podívat, kdo to před ní stojí. Překvapená tím, že to není ten, koho očekávala, ho od sebe odstrčila a obezřetně si ho měřila pohledem.

 „Co tady děláš?“

 „Chtěl jsem být někde sám,“ odpověděl s pokrčením ramen.

 „Zapomeň, že jsi mě tu viděl,“ řekla mu a s rukou na hůlce ho obešla.

 „Počkej,“ chytl ji za ruku, a přitáhl si ji blíž k sobě. „Ty se bojíš? Bojíš se, že bych ti mohl něco udělat?“ zeptal se a nevěřícně sledoval hrot hůlky mířící mu do obličeje.

 „Nebojím,“ zavrtěla hlavou, oči měla stále ještě mokré a po tvářích se jí táhly tmavé stíny, jak se jí díky slzám rozmazala řasenka. „Jen ti nevěřím,“ vydechla, aniž by se mu přestala koukat do očí. „Zastávala jsem tě, víš,“ promluvila znovu po chvíli, „říkala jsem, že kolej ještě nic neznamená, ale nejspíš jsem se mýlila.“

 „Neudělal jsem to, protože jsem chtěl.“

 „Opravdu? A proč teda?“

 „To je složitý.“

 „V dnešní době je všechno složitý,“ ušklíbla se a vytrhla se mu.

 „Hermiono!“ zavolal za ní ještě a počkal, dokud se nezastavila. Přál si, aby se otočila a na očích viděla, že to myslí doopravdy vážně, bohužel k němu zůstala otočená zády. „Mrzí mě to s Weasleym a Brownovou.“

 Nic neřekla. Neotočila se. Bez jakékoli reakce se znovu rozešla a během několika vteřin mu zmizela z dohledu.

 Když se ráno probudil, cítil se lépe než večer. Opravdu se nedalo říct, že by mu Hermiona nějak pomohla, pokud to šlo, tak se díky ní cítil ještě hůř, ale to všechno jako by se spolu s datem změnilo. Byl nový den a nebylo potřeba se dál trápit, věděl, že to již nijak nemůže změnit a momentálně to vypadalo, že ani napravit.

 Společně s Dracem, který na něj již spolu s Andie čekal ve společenské místnosti, vyrazili na snídani. Nikdo z nich na sobě neměl hábit, protože byla sobota a pro oba sourozence to byla skvělá příležitost si obléknout něco ze svých oblíbených věcí.

 Celou cestu byli všichni zamlklí a nijak si nevšímali nesouhlasných pohledů, které studenti vrhali na Jamese. Ve skutečnosti byli oba chlapci zabráni do vlastních myšlenek a Andie se neodvažovala je nijak rušit, když navíc neměla ani pořádně co říct.

 V okamžiku, kdy vešli do Velké síně, se ohlédla k nebelvírskému stolu. Celá kolej si je měřila zamračeným pohledem, jakmile se objevili a po chvíli se jen s odporem odvrátili.

 „Ahoj,“ přivítalo je hned několik lidí ze Zmijozelu.

 „Už jste to slyšeli?“ zeptal se Blaise a škodolibě pohlédl k nebelvírskému stolu.

 „Slyšeli co?“ zeptala se Andie, aniž by zvedla pohled od snídaně, kterou si nandávala.

 „Grangerová se včera prý složila na Astronomický věži,“ vysvětlil jim Nott. „Pansy říkala, že ji tam prej někdo viděl brečet.“

 „Kdo?“ zeptal se Jimmy a srdce mu vynechalo několik úderů. Pokud někdo viděl i jeho, tak pochyboval, že by mu to prošlo jen tak a ztratit oporu i své koleje opravdu nechtěl, takhle si aspoň mohl být jistý, že mu nikdo nevrazí kudlu do zad.

 „To nikdo neví,“ pokrčila rameny Parkinsonová. „Znáš to, jedna holka říkala, že ta druhá říkala.“

 Chápavě přikývl a pohlédl na ní. Zaregistroval, že ho pozoruje už od chvíle, co si sedl, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Pozdě mu došlo, že to byla chyba, dívala se na něj, jako by věděla něco víc, než řekla.

 „Ale co se stalo?“ nechápala pořád Andie.

 „Říká se, že je to kvůli Weasleymu. Dlouhou dobu byli oni dva spolu ve stínu slavného Harryho Pottera, jenže minulý rok si Weasley začal s Brownovou, prý když se to Grangerová dozvěděla, tak na něj seslala hejno ptáků, kteří ho poklovali,“ jal se vypravování Blaise.

 „Věřte mi, že tohle bych chtěl opravdu vidět,“ ušklíbl se Theodore, zatímco Crabbe s Goylem se tiše pochechtávali.

 „Každopádně to spolu po Vánocích nějak ukončili a mezi Weasleym a Grangerovou se to zase uklidnilo, aspoň do teďka kdy se k sobě s Brownovou zase vrátili,“ dokončil to Blaise a spolu s ostatními se rozesmál, když Malfoy, který doteď jen tiše poslouchal, začal dělat, že brečí.

 Jimmy zkřivil ústa do mírného úsměvu, jak blonďáka pozoroval a pokoušel se vypadat co nejpřirozeněji. Andie na rozdíl od něj poprvé pohlédla k Nebelvírům a sledovala, jak Harry něco říká Hermioně, která ovšem jen bezmocně zavrtěla hlavou a s posledními zbytky sebeovládání rychle vyrazila ze síně pryč.

 Harry se taky zvedl, ale místo toho, aby ji následoval, si to namířil ke zmijozelskému stolu, aniž by vnímal Ginny, která se ho všelijak snažila zadržet.

 Přestože James seděl zády ke všem ostatním z jiných kolejí, podle pohledů svých spolužáků odhadl, že se blíží něco, co se mu nebude líbit. A opravdu, než mu někdo stihl něco říct, už ho Harry ze zadu tahal do stoje.

 Obratně uhnul před pěstí, kterou se po něm ohnal jeho bratr a o kousek poodstoupil. Tohle by do něj neřekl, aspoň do této doby ne. Zakroutil hlavou, když se ho znovu bezúspěšně pokusil udeřit. Nijak se nebránil, jen uhýbal a doufal, že nebude muset zasáhnout. Jak moc ho mrzelo, když toho Harry nenechal a nakonec se mu povedlo mu uštědřit pořádnou ránu. Naneštěstí pro něj byl Jimmy na fyzický kontakt zvyklý z fotbalu a tak se ihned otřepal a oplatil mu to stejnou mincí.

 Sledoval, jak pod jeho ránou klesá k zemi a přiklekl si k němu, přičemž ho chytil za tričko a přitáhl si jeho obličej blíž ke svému.

 „Radím ti dobře, když říkám, abys něco podobnýho už nikdy nezkoušel,“ zavrčel a zlostně se mu díval do zelených očí.

 „Jacksone,“ dolehlo k němu přes studenty, kteří kolem nich vytvořili kruh a brzy na to se k nim prodral Snape v závěsu s McGonagallovou. „Pusťte ho,“ přikázal mu a čekal, dokud neuposlechne.

 „Jsi v pořádku?“ přiklekla k Harrymu Ginny a starostlivě si prohlédla jeho čelist.

 „Vysvětlí mi někdo, co to mělo znamenat?“ zeptala se McGonagallová a spočinula svým přísným pohledem na Harrym, který ovšem zarytě mlčel a i poté, co se postavil, se s Jimmym dál probodávali pohledem.

 „Dobrá, pokud to vidíte takhle, pánové, tak se oba odeberete do svých společenských místností a nevyjdete odtamtud, dokud nedorazí ředitel, který rozhodne, co s Vámi dál udělá,“ rozhodla a sledovala, jak se Harry rozčileně otočil bez jediného slova a odešel doprovázen Ginny.

 „Pane Malfoyi, doprovoďte Jacksona na kolej,“ otočil se Snape na Draca a ten s přikývnutím pobídl Jimmyho k pohybu.

 Zapadlý v jednom z pohodlných křesílek v Brumbálově pracovně seděl se založenýma rukama a bez jakéhokoli výrazu pozoroval hromádku pergamenů na ředitelově stole.

 Společně s Harrym už tu vedle sebe seděli přes hodinu, protože potom, co se oba začali hádat, je Brumbál umlčel a začal něco sepisovat.

 „Nuže,“ zvedl nakonec hlavu a prohlédl si oba studenty před sebou. Harry měl opuchlou levou tvář a pomalu se mu začínala zbarvovat do modra. Ani Jimmy na tom nebyl o moc lépe, když se mu postupně vybarvoval monokl pod okem. „Něco podobného se tu už opravdu dlouho nestalo, budete nyní schopni mi vysvětlit, co k té potyčce vedlo?“

 „Posmíval se Hermioně,“ řekl Harry po chvíli, kdy se ani jeden z nich k ničemu neměl.

 „Neposmíval jsem se jí,“ ohradil se vzápětí Jimmy, aniž by odtrhl pohled od stolu. „Nezodpovídám za to, co Draco předvádí.“

 „Nejde o to, co předváděl,“ odfrkl si Harry. „Nikdy by se to nedozvěděl, kdybys mu o tom neřekl.“

 „Já o tom s nikým nemluvil!“ zavrčel podrážděně James a otočil hlavu, aby mu pohlédl do očí. „Proč bych to měl udělat?“

 „Protože jsi byl jediný, kdo o tom věděl!“

 „A to víš jak? Parkinsonová říkala, že ji tam někdo viděl, ale o mně se nikdo nezmínil ani slovem, takže to muselo být dřív, než jsem přišel.“

 „Anebo jsi to roznesl ty a schválně jsi o sobě nic neřekl, aby nikdo nevěděl, že se bavíš s mudlovskou šmejdkou,“ pokrčil rameny Harry, jako by řekl něco, co je naprosto očividné.

 „Kolikrát ještě budu muset opakovat, že jsem nikomu nic neřekl?!“ zeptal se Jimmy a s obtížemi ovládal hněv, který se v něm kupil.

 „Můžeš to opakovat, jak dlouho chceš. Nikdo tomu stejně nikdy neuvěří,“ ušklíbl se posměšně Harry.

 „Řekni mi, v čem by mi to asi pomohlo?!“ vybuchl James a zvedl se do stoje, takže právě na svého bratra koukal z patra. „K čemu by mi bylo užitečný roznýst po celým tomhle hradě, že Hermiona Grangerová brečela na astronomický věži?! Co bych tim sakra získal?!“

 „To já nevím!“ reagoval Harry a také se postavil, i přes to však musel trochu zaklonit hlavu, aby Jamesovi pohlédl do očí. „Jenže jsi byl jedinej, kdo tam byl! Nikdo jinej tam být nemohl, Hermiona by si toho všimla!“

 „Všimla?!“ ujistil se, jestli se nepřeslechl. „Ta holka nebyla ve stavu, kdy by si něčeho mohla všimnout! Ani nepoznala, že já nejsem ty!“

 „To stačí, Pottere,“ zavrčel od dveří Snape, když se Harry nadechl k další odpovědi. Vzdorovitě se na profesora podíval a ten mu s jedním pozvednutým obočím pohled opětoval. „Sedněte si,“ přikázal nakonec oběma a přešel k Brumbálovi. „Celá má kolej je ochotna dosvědčit, že v Jacksonově případě se jednalo pouze o sebeobranu.“

 Harry si při těch slovech jen posměšně odfrkl a Snapova mrazivého pohledu si nijak nevšímal, byl příliš rozčilený, aby se staral o to, jaké následky by jeho podobné chování mohlo mít.

 „Děkuji, Severusi, ale nemyslím si, že by to bylo potřeba,“ přikývl Brumbál. „Z toho co jsem vyslechl, jsem usoudil, že pan Potter se pouze snažil chránit slečnu Grangerovou, mimochodem, jak se cítí, Minervo?“ zeptal se a spočinul pohledem na své zástupkyni, která přišla společně se Snapem.

 „Nijak zvlášť, Albusi,“ odpověděla.

 Chápavě přikývl a pohlédl zpět na své dva studenty. „To co jste předvedli, ovšem bylo hrubé porušení školního řádu, za které bych vás klidně mohl s okamžitou platností vyhodit ze školy.“

 Oba v tichosti poslouchali, když se však Brumbál zmínil o předčasném ukončení studia, Harryho obličej ztvrdl a ještě zatvrzeleji se zahleděl do země. James na rozdíl od něj jen řediteli vyrovnaně koukal do očí a čekal, co z toho všeho nakonec bude.

 „Nic takového zatím neudělám,“ ujistil je a prohlížel si je zkoumavým pohledem. „Oba budete podmínečně vyloučeni a záleží jen na Vás, jak s tím naložíte. Bude-li se něco podobného opakovat, tak již budu nucen zakročit radikálněji.“

 „Rozumím, pane řediteli,“ ujistil ho Jimmy a Harry se k němu přidal.

 „Výborně,“ usmál se spokojeně Brumbál. „Ještě než odejdete, pane Jacksone,“ otočil se nyní přímo k Jamesovi, „bych si s Vámi rád promluvil.“

 „Dobře,“ přikývl pomalu, očekávaje, co po něm může chtít.

 „Pojďte, Pottere,“ vyzvala druhého chlapce McGonagallová a společně i se Snapem odešli.

 „Co potřebujete, profesore?“

 „Slyšel jsem od Severuse, co se stalo při jeho hodině,“ začal Brumbál a upřel na něj své pomněnkové oči schované za půlměsíčkovými brýlemi. „Něco jste si s Harrym provedli?“

 „Nic,“ zakroutil hlavou.

 „Opravdu?“

 „Není to tak, jak to vypadá,“ vydechl odevzdaně, začínal z toho všeho už být unavený a to uběhl teprve první týden.

 „Co se tedy doopravdy stalo?“

 „Dostal jsem se do Zmijozelu,“ ušklíbl se. „To přesně se stalo. Ze všech kolejí tady to musel být zrovna Zmijozel!“ zavrčel a nevšímal si pohoršených pohledů všech portrétů na stěnách. „Když pominu všechny ostatní věci, tak už jenom kvůli té koleji je mi určeno nikdy nepoznat svého bratra!“ postavil se znovu a sám nevěděl, kde se to v něm najednou vzalo. „Věřte nebo ne, ale já to opravdu chtěl, nezáleželo na tom, jak moc divný mi to přišlo, prostě jsem chtěl vědět, jaký je a co všechno máme krom vzhledu společného, jenže jsem se dostal do Zmijozelu a všechno se začalo komplikovat,“ vyprávěl Jimmy a Brumbál ho jen v klidu poslouchal. „Nejsem hluchý a slýchám o tom, co Harry všechno udělal, jak utekl ze spárů samotného Voldemorta, o rok později se s jeho přičiněním na ministerstvu podařilo zadržet několik Smrtijedů a minulý rok stál v čele bradavické obrany, když byly Bradavice napadeny. To všechno podněcuje studenty z mojí koleje k tomu, aby ho nenáviděli. Nikdo z nich nestojí o to, ho společně s celou školou oslavovat jako hrdinu. A o to horší to je, když v jejich čele navíc stojí Draco Malfoy!

 Takže i kdybych strašně rád šel po chodbě a vesele ho pozdravil pokaždé, když ho uvidím, tak nemůžu. Něco takového by mi nikdy neprošlo a v lepším případě, by mě potkala rychlá smrt. Ne, nejsem hloupý, abych něco podobného udělal, takže dělám to, co se ode mě jako člena jejich koleje čeká a jen bezmocně sleduji, jak se ode mě stále více a více odtahuje,“ domluvil a zhluboka vydechl. Všechny ty věci, které řediteli řekl, ho tížily víc, než si připouštěl a musel uznat, že se mu ulevilo, jakmile to všechno vypustil ven a Brumbál na něj jen chápavě hleděl.

 „Je jen jediná věc, kterou ti na to mohu říct, Jamesi,“ promluvil po chvíli Brumbál. „Jsem si jistý, že jsi ve Zmijozelu z nějakého důvodu, máš tam nějaké poslání, jen musíš přijít na to jaké.“

 „Poslání?“ nakrčil obočí.

 „Možná bych ti mohl prozradit, že byly chvíle, kdy i Harry váhal o tom, jestli byl zařazen do správné koleje.“

 „Váhal? Já ale neváhám, pane profesore, jsem si celkem jistý, že do té koleje nepatřím, už jenom proto, že v ní byl muž, který zabil mé pravé rodiče.“

 „Kolej nerozhoduje o tom, na jakou cestu se kouzelníci a čarodějky vydají, o tom rozhodují oni sami. Je na tobě, aby sis zvolil tu správnou, a možná se k tobě přidají i další.“

 „Upřímně, pane profesore, stále ještě nechápu, co máte na mysli.“

 V neděli vstal Jimmy dřív než kdy předtím a jen v kraťasech a tílku vyběhl k famfrpálovému hřišti. Musel uznat, že aspoň k něčemu je ten sport dobrý, kolem oválného hřiště se skvěle běhalo.

 S myšlenkami stále u dvou předchozích dnů si do stínu jedné z tribun položil lahev s vodou a začal se protahovat. Cítil se potom běhu od hradu k hřišti nepříjemně ztuhle a dlouho přemýšlel o tom, kdy si byl naposledy zaběhat. Pokud si správně vzpomínal, bylo to koncem července, než se dozvěděl o tom, že je adoptovaný.

 Po deseti minutách usoudil, že už by to mohlo stačit a pomalu se rozeběhl. Díky tomu, že byl stále víkend, nemusel nikam spěchat a užíval si poslední zbytky teplého letního počasí. Aby na chvíli přestal přemýšlet o zdejších problémech, zavzpomínal na své staré přátelé ze staré školy a uvědomil si, že už museli dávno začít trénovat.

 Fotbal bylo něco, co mu opravdu chybělo a právě teď nejvíc potřeboval. Ten pocit, kdy všichni na všechno zapomněli a snažili se společně vyhrát, byl nádherný.

 Aniž by si to uvědomil, uběhl pět koleček a po napití se začal znovu protahovat, než se zpocený rozešel zpět do hradu. Ještě než prošel branou dovnitř, si do tílka utřel pot z obličeje a po zaváhání zamířil přímo do Velké síně na snídani, kde zatím bylo jen pár ranních ptáčat.

 U zmijozelského stolu jako jediná z jeho ročníku seděla Pansy a tak si přisedl k ní, aniž by vnímal její překvapený obličej.

 „Kde jsi byl?“

 „Běhat,“ odpověděl a odložil lahev na stůl. „Byl jsem zvyklý chodit každý den, ale dlouho jsem to zanedbával.“

 „Kvůli běhání dřív vstáváš?“

 „Jindy nemůžu,“ pokrčil rameny. „Už teď je hřiště odpoledne zamluvené kvůli konkurzům a potom to bude kvůli tréninkům.“

 Nikterak dlouho se v síni nezdržoval, a jakmile dojedl, tak se zvedl a plánoval si, jak se osprchuje, jakmile dojde do společenské místnosti.

 „Počkej na mě, Jimmy!“ zavolala za ním najednou Pansy a on se jen překvapeně otočil.

 „Nebudeš čekat na Draca a ostatní?“

 „Chci si s tebou o něčem promluvit,“ prozradila a něco v jejím tónu hlasu způsobilo, že mu přejel mráz po zádech.

 „Fajn, o co jde?“ zeptal se, když vyšli ze síně a poblíž nikdo další nebyl.

 „Viděla jsem tě.“

 „Viděla jsi mě?“ opakoval po ní. „Co to má znamenat? Protože já tě taky viděl, vidím tě každý den.“

 „V pátek na té astronomické věži.“

 „O čem to mluvíš?“ zastavil se a vážně se jí podíval do očí.

 „Mluvím o tom, jak jsi objímal Grangerovou.“

 „A?“

 „Měl by sis dávat pozor na to, s kým se scházíš, jestli nechceš problémy.“

 „To mám brát jako varování?“

 „Jako radu od přítele,“ opravila ho. „Ne všem by se mohlo líbit, že někdo z naší koleje se objímá s mudlovskou šmejdkou.“

 „Takže to tys všem řekla o tom, že tam brečela?“

 „Máš štěstí, že jsem to byla já, kdyby to byl kdokoli jiný, určitě by tě z toho nevynechal a to by ti způsobilo problémy. Navíc bylo opravdu zábavné sledovat, jak to Pottera rozčílilo, člověk by řekl, že k ní možná něco cítí.“

 „Pansy,“ přerušil ji. „Řeklas o tom někomu? Dracovi, Blaisovi, Theovi?“

 „Ne,“ zakroutila hlavou. „Počítala jsem s tím, že si to budeš chtít nechat pro sebe, když ses o tom večer nezmínil.“

 „Jak jsi sama řekla, nebylo chytré objímat mudlovskou šmejdku,“ pokrčil rameny. „Nevěděl jsem, co mám dělat, když si mě spletla s Potterem.“

 „To by zaskočilo každého,“ přikývla nakonec, ale stále se na něj dívala s podezřívavým pohledem.