Katren

 Byl rád, když se konečně dostal do postele, znamenalo to totiž konec všudypřítomných pohledů a všetečných otázek. Poté, co vstoupili do společenské místnosti, se na ně upřely zraky všech spolužáků a záhy na to, když se s Malfoyem posadili do křesel, na ně všichni spustili vlnu otázek. Každého samozřejmě zajímalo, co má společného s Potterem, a tak jim to bez jakéhokoli detailu řekl. Na takové téma se bavil společně s rodiči a shodli se na tom, že nemá cenu cokoli zapírat nebo popírat a říct pravdu. Vzhledem k tomu, jak moc si byl s Harrym podobný, nic jiného snad ani nešlo.

 Ráno druhého dne ho probudilo šoupání bot a tiché hlasy povídající si za zelenými nebesy jeho postele. Rozespale vystrčil hlavu a pohlédl na téměř oblečené spolužáky upravující si už jenom své kravaty.

 „Dobré ráno,“ pozdravili ho a on jen kývl jako odpověď.

 „Měl by sis pospíšit, za chvíli odcházíme na snídani,“ oznámil mu Draco.

 „Jak to vlastně dneska bude vypadat?“ zeptal se, když si už byl také oblečený a s hábitem přes rameno vyšel společně s ostatními z ložnice.

 „Na snídani dostaneme rozvrhy a v devět normálně začíná hodina,“ sdělil mu Blaise.

 „Paráda,“ řekl a přikryl si pusu, když si zívl.

 Ve společenské místnosti už čekala Andie ve společnosti Pansy Parkinsonové a společně je vyhlíželi.

 „Co vás tak zdrželo?“ zeptala se Pansy, jakmile je uviděla.

 „Někomu se nechtělo vstávat,“ ušklíbl se Theodore a významně se zadíval na Jamese, který jen pokrčil rameny.

 „Chvíli mi trvá, než si zvyknu,“ řekl a usmál se na Andie, která se s ním krátce objala.

 Cestou do Velké síně se nijak zvlášť nezapojovali do hovoru a oba si ještě několikrát zívli, než dosedli ke stolu a nalili si šálek čerstvé kávy. Dnes již neseděli ve společnosti prváků, ale přisedli si k Dracovi a ostatním, čehož si všiml každý v síni včetně trojice nebelvírských přátel, kteří tomu mohli jen zamračeně přihlížet.

 „Na jakém postu bys chtěla hrát, Andie?“ zeptal se Draco a navázal tak na její včerejší otázku ohledně konkurzu.

 „Hrála jsem jako střelec.“

 „Opravdu?“ povytáhl obočí. „Tak to máš štěstí, protože zrovna jednoho potřebujeme. Stejně tak brankáře, nemáš zájem, Jamesi?“

 „Bohužel,“ zavrtěl hlavou. „Já famfrpál nehraju.“

 „To je škoda,“ pokrčil rameny.

 „Děkuji, pane profesore,“ usmála se Andie, když k nim došel Snape a každému rozdal jeho rozvrh. Krátce kývl na znamení, že slyšel a beze slova pokračoval dál.

 „Koho máme na lektvary?“ zeptal se James, když si pohlédl do rozvrhu, aby zjistil, co ho po snídani čeká.

 „Křiklana, to je ten vedle toho obra,“ odpověděl mu nezaujatě Blaise.

 „Nechápu, proč vždycky musíme mít nejvíc hodin s Nebelvírem,“ povzdechl si Theodore a Jimmy překontroloval rozvrh. Měl pravdu, největší počet hodin měli právě s tou kolejí, ale odhadoval, že ani Harry s ostatními z toho nejsou nijak nadšení.

 Zvedl pohled a zakoukal se jejich směrem, protože dnes seděl na lavici u stěny, tak se nemusel nijak ohlížet a nikdo si nevšímal, kam přesně kouká. Stejně jako on si i oni právě prohlíželi nové rozvrhy a Harry s Ronem jen zamračeně koukali na pergamen před sebou.

 „Proč vám tak vadí?“ zeptal se Jimmy, když od nich odtrhl pohled a tázavě se zakoukal na Zabiniho před sebou. „Krom toho, že jsou z Nebelvíru.“

 „Třeba Grangerová je hrozně otravná, ta se musí hlásit i během spaní,“ protočil oči v sloup Blaise.

 „Když lektvary učil Snape, tak jsme se aspoň pobavili při jeho poznámkách na Pottera nebo Longbottoma,“ posteskl si Nott.

 „To je pravda, při obraně už to není ono,“ pokýval hlavou Draco a Pansy vedle něj se ušklíbla.

 „Však uvidíte sami, dneska jsme s nimi celý den až na hodinu formulí,“ zakončil to Blaise a zvedl se, protože zbývalo posledních patnáct minut do začátku hodiny a všichni si ještě museli dojít do ložnic pro věci.

 Před učebnou lektvarů se od nich Andie odpojila a společně s jednou svou spolužačkou, kterou Draco pověřil, aby ji doprovodila, pospíchala na hodinu bylinkářství.

 Přestože nebelvírští odcházeli jen několik vteřin po nich, tak se do sklepení přiloudali až pár minut před zvoněním. První, čeho si James všimnul, byla rudá hlava převyšující ostatní, než si však stačil všimnout Harryho nebo Hermiony, tak se jeho spolužáci vedle něj zlověstně pousmáli a také ulpěli pohledem na přicházejících Nebelvírech.

 Tázavě se podíval na Draca vedle sebe, ten se však jen ušklíbl a mrknul na něj. Pochopil, že se něco chystá a pravděpodobně byli všichni dohodnutí už předem. Podezřívavě si prohlédl každého, kdo stál před ním, ale nezahlédl nic podezřelého. Překvapilo ho proto, když se snědému chlapci z druhé koleje najednou zamotaly nohy a upadl na zem.

 Ron, který si toho všiml až příliš pozdě, zakopl o jeho natažené nohy a dopadl na zem stejně tvrdě jako jeho spolužák chvilku před ním.

 Všichni z Jamesovy koleje propukli ve škodolibý smích a i jemu samotnému zacukaly koutky, když další chlapec, kterého si pamatoval od vidění, se trochu zamotal, jak překvapeně zastavil, aby nebyl další, kdo upadne.

 „Copak Weasley?“ zeptal se Malfoy, když se zrzek zvedl a nebýt Harryho, který ho chytil za rameno, by šel k nim. Jimmy mohl jenom hádat, co by udělal, ale v obličeji byl celý rudý a zapichoval do Malfoye nenávistné pohledy.

 „Klid, Rone,“ zaslechl Hermionu, která Harrymu ihned přišla na pomoc. „Pamatuješ, co nám říkal Lupin?“

 Zrzek se nezdál být zrovna klidný, když ze sebe jejich ruce setřásl, ale otočil se a pomohl na nohy druhému chlapci, který si mezitím rozvazoval tkaničky, které se mu kouzlem zavázaly do sebe, čehož si James předtím nevšiml.

 „Všichni do třídy!“ Otevřely se dveře a každý si okamžitě mohl všimnout profesora sedícího za katedrou.

 Jimmy se pomalu loudal za ostatními ze své koleje a obhlížel, která místa jsou volná. S úlevou zjistil, že Parkinsonová a Bullstrodeová sedí spolu a jediné volné místo je vedle Notta, zatímco Zabini sedí s Malfoyem.

 Dřív než se však stihl pohnout, se na něj sám Theodore otočil a se zvednutým obočím ukázal na místo vedle sebe. Přikývl a ihned si přisedl k němu, zatímco si blíže prohlížel vybavení třídy. Byla trochu jiná než ta, u které měl kabinet Snape, z toho, co od ostatních slyšel, pochopil, že jejich ředitel dříve vyučoval lektvary a zřejmě si ponechal svůj kabinet.

 „Jak jsi na tom v lektvarech?“

 „Ujde to, nijak zvlášť mě to nebaví, ale většinu z toho, co je v učebnici namíchám.“

 „Tak to je dobře,“ pokýval hlavou. „Potter je na lektvary fakt poleno.“

 „Něco umět musí, když udělal NKÚ.“

 „Křiklan má menší nároky než Snape, být po jeho, tak tu polovina z nás není,“ prozradil. „Navíc Potter je ředitelův favorit,“ dodal a nepěkně se přitom ušklíbl.

 James krapet povytáhl obočí a ohlédl se na poslední lavici, kde jmenovaný seděl vedle Rona a podrážděně sledoval profesora. Popravdě k tomu neměl co říct, nebyl tu zas tak dlouho, aby pochopil vztahy mezi všemi na hradě, ale opravdu jasně si uvědomoval nevraživost mezi jejich kolejemi. Jak to sledoval, stále více a více se nemohl zbavit myšlenky, že se Moudrý klobouk nakonec přeci jenom spletl.

 Jak má teď poznat svého bratra, když jsou oba v kolejích, které se navzájem nesnáší a jakýkoli kontakt by znamenal nesouhlasné pohledy od ostatních spolužáků. V Jamesově případě by to nejspíš zašlo i mnohem dál než jen pouhé pohledy.

 „Vítám Vás na naší první poprázdninové hodině. Letošní rok pro vás bude tím nejdůležitějším, protože budete skládat zkoušky OVCE. Více by Vám však měli říci ředitelé kolejí, mým úkolem bude Vás pouze připravit, jak nejlépe to bude možné.

 V první polovině roku bychom měli probírat lektvary, které budou zatím nejtěžší, jaké jste kdy míchali, pokud to zvládnete, OVCE by pro vás potom již neměly být problém,“ vyprávěl jim profesor a postavil se před tabuli. „V druhé polovině až do závěrečných zkoušek budeme opakovat vše, co byste již měli umět a znát a právě z toho důvodu spolu máme tolik hodin,“ zakončil řeč a otočil tabuli, takže si mohli přečíst instrukce na druhé straně. „Pustě se do práce, a kdybyste cokoli potřebovali, tak se zeptejte.“

 James pořádně pohlédl na tabuli a zakroutil hlavou, byl rád, když rozeznal, na které stránce v učebnici lektvar je a nechápal, jak Theodore vedle něj může instrukce číst Křiklanovým písmem.

 Zamračil se, když při krájení přísad ucítil zápach připomínající mu spálený plast a rychle překontroloval svůj kotlík, ale jeho lektvar byl naprosto v pořádku. Otočil se, když jeho soused kývl hlavou dozadu a ihned uviděl Ronův přetékající kotlík. Než se otočil zpět dopředu, tak už se kolem něj rychle kolébal Křiklan a hůlkou zamezil jakémukoli dalšímu úniku lektvaru. Všichni kolem Jimmyho tu scénu pobaveně sledovali, protože většina z nich už byla u fáze, kdy museli několik minut počkat, než se přidané přísady řádně povařily.

 „Je mi líto, pane Weasley, ale s Vaším lektvarem se už nedá nic udělat, dávejte si příště větší pozor,“ upozornil ho a zadíval se na tabuli. „Pokud se nemýlím, tak jste příliš brzy přidal žabí vnitřnosti.“

 Ve zbytku dvouhodinovky všichni domíchali své lektvary a Křiklan si od každého vzal vzorek. Poněkud překvapeně se podíval na Harryho brčálově zelený lektvar. Podle knihy měl být téměř průzračný jen s lehkým nádechem modré.

 „Příští hodinu si připravíme přísady na další lektvar, který budeme dělat celou čtyřhodinovku v kuse,“ zvolal ještě profesor, když si všichni začali balit věci a ozvali se školní zvony oznamující konec hodiny.

 Co si Jimmy pamatoval, měli po lektvarech hned další dvouhodinovku a to obrany proti černé magii. Upřímně byl na to zvědavý, protože Snape mu přišel jako člověk, který by tomu mohl rozumět.

 Roztrhnutí na dva zástupy podle kolejí se všichni rozešli přes viadukt na Vstupní nádvoří, z kterého se dostali do Vstupní síně a po schodech vyšli až do třetího patra, kde museli přejít přes visutý most, aby se dostali ke schodišti vedoucímu k učebně obrany.

 Než vůbec někam došli, tak se Jamesovi všechny chodby tak pomotaly, že pochyboval, že se tu vůbec kdy vyzná. Dveře do třídy byly tentokrát otevřené, takže se všichni automaticky nahrnuli dovnitř a všichni z Nebelvíru okamžitě obsadili zadní lavice, zatímco on si s ostatními ze Zmijozelu sedl dopředu.

 Společně se zvony se dveře za nimi přibouchly tak prudce až několik lidí nadskočilo, ale nikdo až na Jamese se neotáčel, protože věděli, že to pouze přišel profesor Snape, který už procházel kolem prvních lavic a postavil se před třídu vedle své katedry.

 S netečným výrazem je všechny přelétl pohledem a nakonec jím ulpěl na Jamesovi, přičemž se mu rty nepatrně prohnuly do podkovy.

 „Během tohoto roku se budeme zabývat převážně praktickou zkouškou většiny kouzel. Ve dvojicích, ve kterých nyní sedíte, budete při praktickém cvičení zkoušet. Nalistujte si stranu dvacet, kde je hned první kouzlo.“

 Všichni poslušně otevřeli své knihy a podle profesorových pokynů nalistovali příslušnou stranu. James to kouzlo znal, několikrát ho viděl použít několik spolužáků, a pokud si dobře pamatoval, tak způsobovalo řeznou ránu v místě, kam protivníka zasáhlo. Nijak smrtelně pokud věděl, ohrozit nemohlo, sloužilo pouze k oslabení a většinou se posílalo na ruku, ve které nepřítel držel hůlku, aby ji případně upustil.

 „Připravte si hůlky a zvedněte se,“ přikázal jim Snape a všichni do jednoho bez řečí poslechli. Profesor záhy na to mávl hůlkou a všechny lavice se naskládaly podél střeny, po dalším mávnutí a objevilo osm dřevených panáků. „Abyste si kouzlo řádně procvičili, tak si kletbu nejprve vyzkoušíte na figurínách, zítra proti svému sousedu a v pátek během čtyřhodinovky se bude konat takový menší turnaj, během kterého budete moci použít kteroukoli z kleteb, které jste se v hodinách naučili,“ vysvětloval jim Snape a zapíchl svůj pohled do Harryho a vzápětí do Draca. „Začněte!“

 Jimmy společně s Theodorem se několikrát vyměnili, než přesně přišli na to, jak správně švihnout hůlkou a v druhé hodině vyslali kletbu i několikrát za sebou. Rýha ve dřevu se tak vždycky o něco více prohloubila a oba nakonec napadlo, že vyzkouší zaútočit oba najednou. Kývli na sebe a potichu si to odpočítali, než vyslali první salvu, v závěsu za ní druhou, třetí, a když mávli hůlkou počtvrté, tak se panák před nimi roztrhl na několik kusů. Spolužáci v jejich okolí překvapeně uskočili před kousky dřeva a otočili se na dvojici kouzelníků nervózně s rozhlížejících po třídě.

 Snape je přejel zamračeným pohledem a pomalu došel až k nim, přičemž si prohlížel třísky povalující se na zemi.

 „Čí nápad to byl?“ zeptal se.

 „Můj, pane,“ odpověděl James a nejistě se mu díval do očí. „Napadlo mě vyzkoušet, co může způsobit několikeré použití kletby.“

 „A k jakému závěru jste došel, Jacksone?“

 „Že bych v souboji mohl přijít o ruku nebo cokoli jiného,“ řekl potom, co si znovu prohlédl kusy dřeva na zemi. Jelikož s Nottem útočili do míst, kde by měl člověk srdce, se horní část roztrhla na několik kusů, zatímco kdyby mířili na ruku, tak si byl celkem jistý, že by upadla a zbytek panáka by vydržel.

 „Velmi správný úsudek,“ ušklíbl se Snape. „Myslíte, že se tomu stává často?“

 „Popravdě nevím, pane profesore.“

 „Potkal jste ve svém životě už hodně lidí, kterým chyběla nějaká končetina, Jacksone?“ zeptal se jinak profesor a pozvedl své levé obočí.

 „Ne pane,“ zavrtěl hlavou.

 „Dobře, Jacksone. A Vy Notte, řekněte mi, jestli je možné v opravdovém souboji něco podobného udělat protivníku.“

 „Není, pane.“

 „Proč?“

 „Kvůli protivníkově schopnosti se bránit nebo uhnout.“

 „Dobře, uděluji oběma deset bodů za bezchybnou ukázku opravdové moci kletby,“ ohodnotil oba a naposled si prohlédl rozbitého panáka. „Opravte to,“ otočil se na ně ještě, než znovu přešel ke své katedře.

 „Reparo,“ zamumlal Theodore a ostatní kolem nich začali znovu zkoušet. Po chvilce se k nim přidali a posledních deset minut už se opět jen střídali po jedné kletbě.

 Se zazvoněním Snape nechal panáky zmizet a všechny lavice s veškerými batohy a taškami přesunul zpět na své místo, takže si jeho žáci jen vzali své věci a pomalu začali vycházet ze třídy.

 Většina nebelvírských se jen kysele šklebila a rychlým krokem se vzdálili od zmijozelských. James šel pro jednou mezi prvními vedle Draca a už od třídy sledoval Harryho záda, zatímco přemýšlel, co má vlastně dělat.

 Lehce se pousmál, když se jeho bratr otočil a na vteřinu se střetli pohledy, než se zastavila i Hermiona, aby zjistila, co se děje. Viděl, jak zavrtěl hlavou a vteřinu na to zmizeli za rohem.

 Do Velké síně absolvovali stejnou cestu, kterou přišli, a James s potěšením zjišťoval, že už mu nepřijde tak hrozná jako předtím, přestože měl stále ještě pochyby. U stolu si hned všiml Andie, která se bavila s lidmi ze svého ročníku a vesele se usmívala, když jí něco vyprávěla dívka sedící vedle ní. Bez váhání si k nim společně s ostatními přisedl a usmál se na ni, když zvedla obočí a rychle se snažila spolknout sousto, aby něco mohla říct.

 „Tak jaký byly první hodiny?“ zeptala se.

 „Pohoda,“ pokrčil rameny. „Co ty?“

 „Přesazovali jsme nějaký kytky, jak že se jmenovaly, Jenny?“ otočila se na svou spolužačku, která se právě smála něčemu, co ji vyprávěl Blaise a na její otázku jen pokrčila rameny. „Tak to je jedno,“ mávla nad tím rukou a Jamese tím rozesmála. Neubránila se úsměvu a počkala, než s tím přestane. „Za to McGonagallová se do nás docela pustila. Nejdřív nám ve zkratce řekla, co všechno od nás čeká a hned vzápětí začala zkoušet, co všechno si pamatujeme.“

 „Vědělas?“ zeptal se a pohlédl k profesorskému stolu.

 „Převážně,“ přikývla. „Ptala se jen na věci, co byli u NKÚ, aby měla jistotu, že to opravdu umíme. Ale povídej, jakej byl Snape?“

 „Myslel jsem, že to bude horší,“ přiznal.

 „Popravdě jsem měl docela nahnáno, když jsme zničili toho panáka,“ naklonil se k nim Nott, „Udělat tohle Potter, tak z toho nevyjde s dvaceti body navrch, ale pravděpodobně by mu těch dvacet odečetl a udělil školní trest. Tak trochu jsem si myslel, že se k tobě bude chovat stejně.“

 „Taky jsem to čekal,“ přikývl James.

 „Kdepak, Snape ví, co dělá,“ zavrtěl hlavou Draco. „Všimnul si, že tady James možná jako Potter vypadá, ale doopravdy je jiný.“

 „Počkejte,“ zarazila je Andie, „o čem to mluvíte?“

 „Cvičili jsme jedno kouzlo a trochu jsme to s Jimmym přehnali, takže se ten dřevěný panák rozlítnul na kusy a Snape nám udělil dvacet bodů za ukázku správně provedené kletby,“ vysvětlil Theodore.

 „Ty už jsi dostal body?“ pohlédla na bratra překvapeně a ten jen pokrčil rameny.

 „A to se ani nijak nesnažíš,“ odfrkla si a všichni kolem ní se rozesmáli.

 „Malfoyi, stůj!“ zavolal za nimi někdo, když vycházeli z Velké síně a mířili do druhé patra na hodinu formulí.

 „Co chceš Patilová?“ zeptal se otráveně Draco, když se otočil a uviděl jedno z dvojčat.

 „Nezapomeň, že dneska se koná ta schůze prefektů a jako primusové tam musíme být,“ připomněla a vypadala stejně nadšeně, že s ním musí mluvit, jako on sám. Než jí Malfoy stihl cokoli odpovědět, tak odešla a připojila se ke svým kamarádkám, které na ni čekaly u schodů.

 Odpolední vyučování se velmi podobalo tomu, co mu vyprávěla Andie o jejím prvním přeměňování v Bradavicích, protože jak profesor Kratiknot, tak i profesorka McGonagallová se rozhodli si vyzkoušet, co si jejich žáci pamatují, a aby věděli na co hlavně se před zkouškami OVCE zaměřit.

 Jamesovi nic nedělalo větší problém, když ale při přeměňování sledoval několik ostatních studentů, musel se kolikrát hodně přemáhat, aby se nesmál tomu, co vytvořili.

 Když společně s Dracem odcházeli z přeměňování, tak se zmínil, že by si potřeboval půjčit knihu kvůli úkolu od profesora Kratiknota a blonďák ho ochotně zavedl zpět do druhého patra, kde měli předchozí hodinu. Místo toho, aby však prošli do učebny formulí, pokračovali chodbou dál, když zahnuli, tak se najednou ocitli v obrovské knihovně a nespočetně regály.

 „Pokud si něco budeš chtít půjčit, tak to nahlas madame Pinceové, to je zdejší knihovnice, a do části s omezeným přístupem můžeš jen, pokud máš povolení od někoho z profesorů,“ říkal mu Draco, zatímco hledali potřebnou knihu.

 „Jasně,“ přikývl a sledoval, jak se zamračil při pohledu na hodinky.

 „Budu muset jít, Patilová mi dala seznam věcí, které musím připravit a přetrhla by mě jak hada, kdybych to neudělal.“

 „Neříkej, že se jí bojíš,“ ušklíbl se Jimmy při vzpomínce na drobnou havraspárskou primusku.

 „To jsem neřekl, ale ten její pohled by někdy mohl opravdu zabíjet,“ řekl zcela vážně, než se ušklíbl nad nějakou svou myšlenkou.

 James už se chtěl zeptat, čemu se šklebí, ale Draco jen mávl rukou a otočil se k odchodu, přičemž se stále ještě šklebil. Zakroutil nad ním hlavou a obrátil se zpět ke knihám, pomalu přejížděl prstem po hřbetech, jak si četl názvy, až se dostal ke konci regálu. Plánoval, že bude pokračovat hned dalším vedle, ale v okamžiku, kdy vkročil do uličky mezi nimi, do někoho narazil a než si stačil všimnout, kdo to byl, tak na něj popadalo několik knih.

 Překvapeně se je snažil chytit, ale přesto mu nějaké upadly. Podržel ty dvě, co chytil a shlédl na ty ostatní na zemi, aby zjistil, kdo se to k nim vlastně sklonil. První, co uviděl, byla hnědá střapatá hlava a černočervený hábit. Poznal, kdo to je.

 „Ahoj,“ pozdravil ji, když se narovnala a překvapeně na něj zůstala koukat. „Omlouvám se, nesledoval jsem, jestli někdo jde a prohlížel si knihy.“

 „To je dobrý,“ zavrtěla hlavou. „Hledáš nějakou určitou knihu?“

 „Vlastně ano, jen jsem se nechal trochu unést,“ ušklíbl se. „Nevíš, kde najdu tu knihu, o které mluvil Kratiknot?“

 „Jeden výtisk máme u stolu,“ řekla. „Kluci si právě dělají úkol.“

 Naznačila mu, aby ji následoval a za několika regály opravdu seděli Harry s Ronem a krčili se nad knihou, přičemž si na pergamen dělali poznámky. Jakmile si však přicházející kamarádky všimli, tak vzhlédli a překvapeně pohlédli na Jamese za ní.

 „Ahoj,“ pozdravil i kluky.

 „Našla jsem ho, jak hledá tuhle knihu, tak jsem ho přivedla,“ vysvětlila Hermiona.

 „V pohodě,“ přikývl Harry, přestože Ron se tvářil trochu nesouhlasně. „Děláš si úkoly hned?“

 „Snažím se, protože by se mi pak stalo, že na ně zapomenu,“ přitakal. „Vy taky?“

 „My tu jsme z donucení,“ zavrtěl hlavou Ron a zamračeně pohlédl na Hermionu.

 „Až budeš skládat zkoušky, tak mi poděkuješ,“ bránila se jeho vyčítavému pohledu a společně s Jamesem se posadili ke stolu. Několik knih položili vedle sebe, a zatímco dívka jimi postupně začala listovat, tak se James sklonil společně nad otevřenou knihou s Harrym a Ronem a začal psát pojednání o využití kouzel v domácnosti.

 I s ohledem na to, že přišel později než oni, odložil Jimmy brk dříve než další dva kluci a zvědavě si přitáhl jednu z knih, které přinesla Hermiona.

 „Jak jste se sem vlastně dostali tak rychle?“ zeptal se, když v ní zběžně prolistoval a zase ji odložil. „Skončili jsme ve stejnou dobu a cestou jsem vás nikde neviděl.“

 „Známe pár zkratek,“ pokrčil rameny Ron a zdálo se, že i on je se svou prací hotov, zatímco Harry si to po sobě ještě četl.

 „Jenom vy tři?“

 „Pár dalších taky některé zná,“ zavrtěl hlavou Harry a uložil si svůj úkol do brašny. „Jak se tu vlastně vyznáš?“ zeptal se.

 „Moc ne,“ přiznal. „Ale celkem si pamatuju cesty, kterýma jsme chodili na hodiny.“

 „Měli bysme už jít, jestli od Hagrida nechceme přijít po večerce,“ připomněl Ron a Harry vzápětí na to překontroloval hodinky.

 „Máš pravdu,“ potvrdil Harry a všichni tři se začali zvedat.

 „Počkej ještě, Harry,“ zastavil ho James a obezřetně se rozhlédl kolem, zdálo se, že jsou tam jediní. „Nevim, proč mě ten klobouk poslal do Zmijozelu, je dost možný že jen proto, že tebe do Nebelvíru, ale to už je teď jedno. Chci jenom říct, že jsem vůbec nevěděl, co ostatní chystají a toho kluka od vás musel sejmout někdo za mnou, protože Malfoy, Crabbe ani Goyle nevytáhli hůlku.“

 „Dobře,“ přikývl Harry. „Jaký to tam vlastně je?“ zeptal se ještě, aniž by nějak vnímal Ronův naléhavý pohled.

 „Docela v pohodě, mezi sebou se chovají normálně, jen na ostatní jsou hnusný,“ pokrčil rameny a přehodil si batoh přes rameno, aby společně vyšli na chodbu.

 Rozdělili se teprve na schodišti, kde ti tři vyběhli do schodů, a James se na rozdíl od nich rozešel do sklepení.

 Úterý, středa a čtvrtek proběhly v podobném duchu jako pondělí a před páteční čtyřhodinovkou se již Jimmy nemohl dočkat, až dorazí i profesor, aby konečně mohli začít se soubojem, což působilo jako příjemné oživení zdejšího stereotypu.

 Bezmála minutu po zvonění Snape konečně vkročil do třídy a studenti si už automaticky stoupli, aniž by je vyzval, takže během několika vteřin měli prostor pro boj.

 Už v úterý James nenápadně pokukoval po ostatních dvojicích a musel uznat, že se tu pár rovnocenných protivníků určitě najde. Bohužel zde byli i tací, kterým by ani nedoporučoval kouzlit, protože nejen že jsou nebezpeční vůči ostatním, ale také sami sobě.

 „Nejprve spolu budete soupeřit v dvojici, ve které jste trénovali, a vítěz souboje postoupí do užšího kola. Ještě jednou bych Vás chtěl upozornit na to, že nechci vidět žádná životu nebezpečná kouzla,“ připomínal jim Snape a postavil se ke své katedře. „Jako první půjdou Brownová proti Patilové a Bullstrodeová proti Parkinsonové!“ zahlásil profesor a všechny dívky se nervózně postavily do bojové pozice, zatímco ostatní si posedali na odstavené lavice.

 Bojující dvojice od sebe byly vzdálené na pět metrů a samotné soupeřky se proti sobě roztáhly na vzdálenost celé místnosti.

 „Až napočítám do tří,“ oznámil ještě před začátkem Snape a začal počítat.

 Dvojice byly silově vyrovnané, což Jamese po chvilce přestalo bavit, vzhledem k tomu, že ani jeden ze zápasů postrádal veškerý náboj. Po více než šesti minutách nestihla ve správný okamžik Bullstrodeová vyčarovat štít a Parkinsonová ji odzbrojila, ulevilo se mu, když minutu na to se i Patilové podařilo odzbrojit Brownovou.

 „Jako další nastoupí Crabbe proti Goylovi a Finnigan proti Thomasovi.“

 S povzdechem zjistil, že Crabbe s Goylem na tom nejsou o moc lépe než děvčata, která soupeřila před nimi, překvapením pro něj však bylo rychlé tempo souboje mezi druhou dvojicí z Nebelvíru, kde se rozhodlo o vítězi v momentě, kdy Thomas vyslal několik kouzel najednou a Finnigan nestihl všechny vykrýt.

 Pozvedl jedno obočí, když mu přišlo, že se Crabbe ohlédl, aby zjistil, co se stalo vedle něj a v ten moment ho Goyle taktéž odzbrojil. Nechápavě se otočil na Draca, ale ten na to nijak nereagoval, takže James usoudil, že už si na podobné momenty zvykl.

 „Grangerová proti Longbottomovi a Jackson proti Nottovi!“ ohlásil další jména Snape a James si s úsměvem promnul ruce, než vytáhl hůlku a postavil se proti svému soupeři. Střelil pohledem k Hermioně, která stála na stejně straně jako Nott, ale rychle se vrátil zpět k chlapci proti němu. Pochyboval, že má Neville nějakou šanci.

 „Raz, dva, tři!“ odpočítal profesor a zvedl hůlku na znamení, že mohou začít.

 Sledoval, jak se Nott naproti němu napřahuje a rozhodl se mu oplatit stejnou stranou mince. Nezdržoval se příliš dlouho vymýšlením kouzla a poslal první, které mu přišlo na mysl. Přesně v polovině vzdálenosti mezi nimi se obě zaklínadla střetla, přičemž se rozletěla každé na jinou stranu. Ani jeden z chlapců se nikterak zvlášť nezajímal o to, co se s nimi stalo, protože si oba velmi dobře všimli, že se jejich soupeř připravuje k dalšímu úderu.

 James vyslal odzbrojující kouzlo ve chvíli, kdy si myslel, že by to Theo nemusel stihnout odrazit, ale ten byl rychlejší, než by do něj do té chvíle řekl a kouzlo odklonil, aniž by si všiml, že tím zasahuje do probíhajícího zápasu vedle nich.

 Snape Hermionu s Nevillem rychle odvolal stranou vědom si toho, že spolu již stejně nebojují a pouze se snaží nebýt vyřazeni jedním ze Zmijozelů, kteří po sobě metaly jednu kletbu za druhou.

 James zamrkal, když jedna z kleteb pronikla skrz jeho štít a příliš pozdě si zakryl oči, aby zabránil písku mu do nich vletět.

 „Sakra!“ vykřikl rozčileně, přičemž si byl vědom, jak snadným cílem právě je. V poslední snaze ubránit svou zbraň před polapením nepřítelem před sebou vykouzlil štít právě včas, aby odrazil Nottovu kletbu a rychle si promnul oči. Nedalo se říct, že by si tím zrovna pomohl, ale překonal se a otevřel je, aby zjistil, jak na tom je.

  Překvapeně zamrkal, když jeho protivníka uviděla nataženého na zemi s překvapeným výrazem ve tváři a očima koulejícíma z jedné strany na druhou.

 „Sakra,“ zopakoval a zase oči zavřel. Než stihl vymyslet, co s tím udělá, tak na bradě ucítil chladnou ruku, která mu zvedla tvář a záhy na to ucítil i příjemně chladivou vodu stékající mu po obličeji.

 „Otevřete oči,“ zavrčel profesor.

 Poslechl a oči opravdu otevřel, aby se mu z nich vypláchl písek. Nakonec úlevně vydechl, když voda zmizela a on se cítil o něco lépe.

 „Budete schopný pokračovat, Jacksone?“ zeptal se Snape, zatímco si schovával hůlku zpět do hábitu.

 „Ano,“ přikývl a trochu vratce se vydal zpět k ostatním.

 „V pořádku?“ optal se Blaise, který se naopak od něj postavil, protože byl nyní podle abecedy s Malfoyem na řadě.

 „Jo dobrý,“ pokýval hlavou a se zavřenýma očima sklopil hlavu k zemi.

 „Vzhledem k zasažený do souboje Grangerová – Longbottom se bude opakovat a mezi dvojicemi vytvořím neviditelnou bariéru, která bude kouzla odrážet a zabrání tak náhodnému odzbrojení kouzelníka z druhé dvojice,“ sděloval jim Snape a James pouze poslouchal, jak vzduchem švihla hůlka. „Společně s Grangerovou a Longbottomem nastoupí Malfoy proti Zabinimu,“ vyzval své studenty profesor, přestože oba chlapci už stáli připraveni u okraje soubojnické plochy.

 Otevřel jedno oko, když ucítil něčí ruku na svém rameni a uviděl Notta, jak se na něj omluvně šklebí.

 „Tohle bylo fakt podlý,“ ušklíbl se na něj zpátky a zase oko zavřel, protože ho znovu začalo štípat.

 „Co na to říct, jsem ze Zmijozelu,“ pokrčil rameny a oba se krátce zasmáli.

 Jimmy spíš slyšel, než viděl ze strany, kam se postavili Draco s Blaisem, podobnou výměnu kouzel jako v případě jeho a Thea, která ovšem po chvíli skončila hlasitým nárazem do jedné ze skříní.

 „A jako poslední Potter proti Weasleymu,“ ohlásil Snape a James překvapeně zvedl hlavu, přes všechen ten rámus, který Malfoy se Zabinim nadělali, vůbec nepostřehl, kdy skončil souboj mezi Hermionou a Nevillem.

 Pokud správně počítal, tak dohromady ještě zbývalo sedm soubojů. Dohromady jich bylo šestnáct, z čehož vzniklo osm dvojic, a jestliže z každé dvojice jeden vypadl, tak už zbyly jen čtyři dvojce, z kterých nakonec zbudou dvě dvojice, ve kterých se rozhodne o tom, kdo bude ve finálovém souboji.

 Nikterak probíhající zápasy nevnímal a vždy jen zbystřil, když profesor vyhlašoval vítěze. Jak čekal, Parvati Patilová porazila Pansy a Dean Thomas si poradil s Goylem. Teprve když dnes již podruhé zaznělo jeho jméno, tak otevřel oči a než se zvedl, tak pohlédl na svého nynějšího soupeře, jímž nebyl nikdo jiný, než Hermiona Grangerová. Čekal to, všiml si, že Snape nikterak nevymýšlí dvojice a pouze si zapisuje vítěze, z kterých tvoří obyčejného pavouka. Popravdě ovšem nevěděl, co by od ní měl čekat, Longbottom nebyl zrovna soupeř, u kterého by musela ukazovat svou opravdovou sílu a tahat esa z rukávů.

 Zvedl se a s mírným úsměvem do Hermioniny nervózní tváře vedle sebe vyšli k profesoru do prostoru vyhrazenému pro souboje.

 „Připravte si hůlky,“ přikázal jim. „Jedna, dva, tři!“ odpočítal a ustoupil stranou.

 Hermiona se rozhodla pro rychlý útok, zatímco Jimmy vyčkával. Zatřepal hlavou, když se proti němu řítil paprsek a párkrát zamrkal, aby oči donutil zůstat otevřené. Věděl, že se možná choval pyšně, když odmítl odstoupit, ale chtěl tu zůstat a bojovat až do konce. Znal se natolik dobře, aby si to přiznal a s pozvednutým jedním koutkem Hermionino kouzlo odrazil, aniž by se pohnul z místa.

 Mohl jen odhadovat, jestli si všimla změny výrazu v jeho tváři, ale i on přešel z pouhé obrany do útoku a překvapeně se skrčil, když přes všechny ty kletby, které vyslal, se k němu prodralo i jedno z dívčiných. Jak odhadoval, byla nebezpečnější, než by mohl čekat a rychle vyskočil zpět na nohy, aby se mohl co nejefektivněji bránit.

 Několikrát mávl hůlkou, aby se ubránil opravdu všem kouzlům a rychlými kroky na Hermionu vyslal kletby hned z několika úhlů. Viděl, jak jí to překvapilo, ale odvážně všechny začala odrážet, což bylo přesně to, na co čekal a jedním dlouhým krokem se dostal na úplně jinou stranu, která jí zůstala nepokrytá, a odzbrojil ji.

 Všichni z jeho koleje začali nadšeně tleskat, zatímco ti z Nebelvíru jen jako zmrazení sledovali svou kamarádku, jak se zvedá ze země. Sama měla ve tváři překvapení, nedívala se však na Jamese, jak si všichni mysleli, ale sledovala něco kousek za ním ve stejném úhlu. Natočil hlavu, aby se za sebe koutkem oka ohlédl a zahlédl, jak si k sobě Ron tiskne Brownovou a něco jí potichu říká. Otočil se zpět Hermionu a vykročil směrem k ní, aby jí podal její hůlku.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

 Hned jak si všimla jeho pohybu směrem k ní, se rychle snažila zamaskovat bolestný výraz ve tváři.

 „Jo,“ přikývla. „Jsi dobrý,“ řekla uznale a pokusila o něco na hony vzdálené úsměvu. Zřejmě si byla vědoma toho, jak nepřesvědčivě to vypadá a rychle toho nechala.

 „Ty taky,“ ujistil ji a podal jí hůlku, než se oba vydali zpět ke svým kolejím.

 V dalším souboji měl nastoupit Draco proti Harrymu a na to byl James opravdu zvědavý, nedokázal však z hlavy vyhnat myšlenku na to, kdy přesně si Hermiona těch dvou všimla, protože se mu trochu příčilo vyhrát nad někým, jako ona jen díky něčemu takovému. Nakonec toho přemýšlení nechal a začal se soustředit na probíhající souboj před ním.

 Ani jeden z kolejních rivalů neudělal o krok navíc, než bylo potřeba a Jimmy musel uznat, že je to jeden z nejagresivnějších soubojů, které ten den mohli vidět. Slíbil si, že jakmile bude příležitost, tak Malfoye vyzpovídá kvůli čemu jeho bratra tak moc nesnáší.

 V jednu chvíli už ho napadlo, že se Draco promění v rozzuřeného draka, když Harry už poněkolikáté zlikvidoval jeho šance na klidný útok a sledoval, jak blonďákova zloba jeho bratra spíš pobavila, než vyděsila. On sám by se možná přestal tolik soustředit a něco podobného čekal nejspíš i Malfoy, ale Potter byl pořád ve střehu a obě kletby, které na něj byly vyslány, odrazil zpět a přidal k nim i nějaké své.

 Dracovi se nakonec stal osudný příliš zbrklý útok, kdy zvedl ruku s hůlkou a do žeber ho trefilo zmrazující kouzlo. Odzbrojit ho potom už nedalo žádnou práci a i Harry oficiálně vyhrál další souboj.

 Doufal, že přesně k tomu nedojde, protože teď budou muset nastoupit proti sobě. Na druhou stranu si řekl, že není lepší způsob, jak kouzelníka poznat, než se s ním utkat v souboji. Už se s tím dnes jednou setkal, když mu Theo vhodil písek do očí, takovou podlost by od něj na rozdíl od Draca nebo Blaise nečekal.

 Pohlédl k nebelvírskému stanovišti, kde nyní již postával Harry, a na okamžik si pohlédli do očí, načež nepatrně kývli hlavou. Musel uznat, že mezi sebou měli zvláštní vztah. Sklouzl pohledem k Hermioně vedle něho, ale ta se koukala s kamenným výrazem před sebe a nedávala nijak najevo, že by vnímala okolí.

 Probíhající souboj mezi Parvati a Deanem po docela krátké době vyhrál jmenovaný chlapec, který sám vypadal překvapeně, jak rychle se mu to povedlo a nyní měla opět přijít řada na Jamese.

 „Nešetři ho,“ zasyčel k němu ještě Malfoy a ocelově šedé oči zapichoval do nebelvírského hrdiny.