Katren

 Prázdniny se kvapem blížily ke konci a Jimmy s Andie byli stále častěji nuceni myslet na blížící se nástup do Bradavic. Týden před první zářím vyrazili na Příčnou ulici, aby si konečně obstarali školní hábit a učebnice.

 „To jako opravdu budu muset každý den nosit hábit?“ ohrnoval nos James, když madame Malkinová dělala poslední úpravy.

 „Jistě že ne,“ zavrtěla hlavou jeho matka Amy. „O víkendu si budeš moct nosit, co budeš chtít.“

 „Super,“ protáhl se a prohlédl se v zrcadle. Byl zvyklý, že hábity musel nosit jen při slavnostních příležitostech.

 „Nebojte, brzo si zvyknete, navíc je budou nosit i všichni ostatní,“ chlácholila je Amy, když si všimla, že i Andie se tváří značně kysele.

 „Je to všechno?“ zeptala se švadlena, když jim zabalila tři sady uniforem.

 „Ano všechno,“ přikývla druhá žena a začala hledat dostatek peněž, zatímco prodavačka už poněkolikáté zakoulela očima k Jimmymu, který z toho začínal být nesvůj.

 „Nashledanou,“ rozloučili se, když odcházeli a na ulici narazili na otce, který se prohýbal pod tíhou všech učebnic.

 „Máme všechno?“ zeptal se. „Nechce se mi tu příliš dlouho zdržovat.“

 „Můžeme se vrátit domů,“ přikývla mu žena a chytla dceru za ruku, aby se společně s ní mohla přemístit.

 „Ale, ale,“ ozvalo se za nimi znenadání. „Našel sis nové kamarády, Pottere?“

 James se zmateně otočil a pohlédl do tváře štíhlému blonďákovi, který stál po boku o něco menší ženy, jak si domyslel, jeho matky.

 „To mluvíš na mě?“ zeptal se a pozvedl obočí.

 „Ty nejsi Potter,“ rozšířil překvapeně oči. „Nemáš jizvu ani ty pitomý brýle.“

 „Jdeme, Jamesi,“ zavelel jeho otec a zamračeně si přeměřil blonďatou rodinu od hlavy k patě.

 „Jo, jasně,“ řekl a s posledním nechápavým pohledem se přemístil pryč.

 „Kdo to byl?“ zeptala se Andie.

 „Narcisa a Draco Malfoyovi,“ odpověděl stále zachmuřeně Peter. „Její manžel je usvědčený Smrtijed a Draco studuje v Bradavicích.“

 „To ho tam nechají, i když vědí, kdo je jeho otec?“ povytáhla jeho dcera obočí.

 „To je prostě Brumbál,“ pokrčil rameny.

 „Spletl si mě s Harrym a ta s těma hábity se na mě taky koukala divně,“ ozval se James.

 „A co jsi čekal? Vždyť jste pomalu dvojčata,“ protočila oči v sloup Andie.

 „Nevím, co jsem čekal,“ pokrčil rameny. „Ale teď mě tak napadlo, že když to každý pozná, že jsme sourozenci, jaké budu používat jméno ve škole?“

 „Normálně Jackson, zlato,“ pohladila ho po tváři Amy. „Ale jestli chceš zpátky příjmení Potter, tak to s otcem zařídíme.“

 „Ne to je v pořádku,“ zavrtěl hlavou a doufal, že si nikdo nevšiml, jak si oddechl. Opravdu se necítil být Potterem, i když jím ve skutečnosti byl.

 Poslední týden utekl rychleji, než Jimmy předpokládal vzhledem k tomu, jaká byla v domě nuda. Dlouhou dobu s rodiči vyjednával o vycházkách ven a do města, ale byli neoblomní. Ne že by to nechápal, po ulici chodilo spoustu lidí, kteří by si ho mohli splést s Harrym, nedokázal si však představit, co bude celý týden dělat zavřený doma.

 „Co to všechno táhneš?“ pozvedl obočí jeho otec, když sešel schody ověšený hned několika taškami a ztěžka položil kufr na zem.

 „To co každej rok,“ pokrčil rameny.

 „Hm,“ podrbal se na bradě Peter a přejel pohledem dvě tašky, na každém ramenu jednu. „Tohle můžeš nechat doma, v Bradavicích elektronika nefunguje,“ řekl rovnou a pohlédl na druhou tašku.

 „Cože?“ ozvala se Andie z obýváku, kde seděla.

 „Mobily, počítače, hifi,“ začala vyjmenovávat jejich matka. „Nic z toho tam kvůli všem kouzlům, která tam jsou, nefunguje.“

 „To snad nemyslíš vážně!“ zhrozila se. „Jak budu psát Kaithlin, Cassidy a všem ostatním?“

 „Budeš posílat dopisy přes sovu místo mailu,“ pokrčila rameny Amy.

 „Chrániče, boty a helma?“ pozvedl obočí Peter, zatímco se jeho žena s dcerou dohadovali. „V Bradavicích se fotbal nehraje, Jimmy, nikde v Británii, pokud vím.“

 „A co se v těch Bradavicích teda dělá?“ zeptal se zamračeně a shodil z ramene tašku s věcmi na fotbal.

 „Můžeš jít na konkurz do famfrpálového kolejního družstva.“

 Znechuceně se ušklíbl a sledoval otcův pobavený obličej. „Fakt skvělej vtip,“ pokýval hlavou a s taškami vyběhl zpět do patra, kde měl pokoj.

 Nakonec všichni nastoupili do auta, které už jeho otec stihl upravit pro britské silniční podmínky, a vyjeli do centra Londýna, aby se dostali na nádraží King’s Cross.

 „Domluvili jsme se s Weasleyovými, že na ně počkáme a jejich děti s ostatními se vás ujmou,“ sdělovala jim Amy, když se prodírali k nástupišti devět a deset.

 „Vždyť jde jen o nastoupení do vlaku,“ protočil oči v sloup James a podíval se na lístek, který mu mezitím do ruky strčil Peter. „Nástupiště devět a tři čtvrtě?“

 „Je to speciální nástupiště, běžte dál přímo proti té zdi a dostanete se tam, jsme hned za vámi,“ postrčil Andie, která na něj jen nechápavě koukala.

 „Běž, ať nepoutáš příliš pozornosti,“ upozornil ji a dívka se nejistě rozešla proti zdi.

 James jen nedůvěřivě sledoval sestru, jak se blíží ke kamenné přepážce a zadržel dech, když byla několik pouhých centimetrů od zdi. Opravdu čekal, že narazí na kámen a praští se do hlavy, ale místo toho mu zmizela z dohledu.

 „Teď ty,“ zašeptal k němu Peter a společně s rodiči za zády napodobil svou sestru. Nedalo mu to a musel přivřít oči, jakmile je však opět otevřel, stál na plném nástupišti mladých studentů a koukal na červenou parní lokomotivu, jež každou chvíli pěknou dávku páry vypustila do vzduchu.

 „To bylo neuvěřitelný co?“ otočila se na něj rozesmátá Andie a Jimmy se nezmohl na nic jiného, než němě přikývnout.

 Nedalo se říct, že by se do Bradavic nějak moc těšil, nikoho tam neznal a proboha co je to za školu, že se na ní ani nedá hrát fotbal. Když ovšem uviděl lokomotivu, začalo na něj to kouzlo, o kterém jeho rodiče neustále mluvili, pomalu působit.

 „Hele, támhle jsou,“ ukázal Peter a společně se vydali k té nejpočetnější skupince, která na nádraží byla.

 „Hej, Harry,“ ozval se najednou někdo a chytl Jamese za rameno, aby ho zastavil. „Kde jsou Ron s Hermionou?“ zeptal se ještě dřív, než se otočil. Když to však udělal, chlapec za ním zůstal překvapeně koukat a stáhl svou ruku pryč.

 „Harry stojí támhle,“ řekl a ukázal ke skupince, kam mířili, než je zastavil.

 „Promiň, spletl jsem se.“

 „To je dobrý,“ pokrčil rameny Jimmy a pokračoval dál.

 „Myslela jsem, že tu budeme první podle toho, co jste říkali,“ usmála se na přivítanou Amy a objala se s Remusem, který stál na kraji vedle Harryho.

 „Trochu jsme si přivstali, abyste nemuseli čekat,“ oplatil jí úsměv a přivítal se i s ostatními. Dnes už byl připraven na to, jak James vypadá a ani na setinu vteřiny ho to nepřekvapilo.

 „Měli bychom jít, Rone,“ ozvala se Hermiona. „Za chvilku začíná ta schůze a ještě se musíme převléknout.“

 „Jo jdeme,“ přikývl, a když se rozloučil, tak společně s Hermionou zmizeli ve dveřích vlaku.

 „Jaká schůze?“ zeptala se Andie.

 „Prefektská,“ vysvětlila Ginny.

 „Oni dva jsou prefekti?“ povytáhl obočí James.

 „Ano,“ přikývla zrzka, ale záhy se k nim naklonila. „I když jen mezi námi,“ pohlédla významně jak na Andie, tak na Jamese, „všichni jsme čekali, že z Hermiony bude primus, jenže jí nepřišel odznak. Jsem zvědavá, kdo ho bude mít,“ nadhodila a rozhlédla se kolem.

 „Proč na tom tak záleží?“ zeptal se James.

 „Hermiona je nejchytřejší z ročníku,“ ujal se vysvětlování Harry. „Troufám si tvrdit, že i z celé školy, takže k tomu měla největší předpoklady.“

 „Bohužel pochází z mudlovské rodiny,“ dořekl Lupin, který je celou dobu poslouchal.

 „Ale na tom přeci nezáleží,“ nechápala Andie.

 „Do nynější doby nezáleželo,“ potvrdil. „Bohužel mudlovští kouzelníci a čarodějky den ode dne ztrácejí vůči čistokrevným kouzelníkům své rovnocenné postavení ve společnosti. Ne že by to Brumbálovi bylo nějak příjemné, ale na nátlak téměř celého profesorského sboru souhlasil, že nebude Smrtijedy zbytečně provokovat.“

 „Opravdu jim tak záleží, co se děje ve škole?“ zapochyboval James.

 „Na škole je plno smrtijedských dětí, stačí, aby někdo z nich napsal domů, že je – s prominutím – mudlovská šmejdka připravila o body a bůh ví, jak by to mohlo skončit.“

 „Měli byste jít, za chvilku to odjíždí,“ upozornila je Amy a usmála se, když ji Andie záhy na to objala.

 Stejně jako Jacksonovi děti se začali loučit i Harry s Ginny a oba se snažili uklidnit paní Weasleyovou, které po tvářích stékaly obrovské slzy.

 „Buďte opatrní a držte se pohromadě,“ nabádala je, když je objímala. „A hlavně piště, i ty, Harry, chci vědět všechno, co se bude dít.“

 „Neboj se, mamko, budeme psát,“ chlácholila ji její dcera.

 „Opravdu bychom s vaší matkou byli rádi, kdybyste se dostali do Havraspáru, protože jsme tam oba chodili, ale na koleji nezáleží,“ říkal jim ještě otec.

 „Pamatuješ si, o čem jsme mluvili, Harry?“ zaslechl James Lupina a nastražil uši. „Nenechávej se zbytečně vyprovokovat a vždycky měj u sebe někoho, kdo by ti kryl záda. Mluvil jsem s Brumbálem, v Bradavicích už nebude tak bezpečno, jak si mnozí myslí, hlavně pro tebe ne. Nevíme, kdo všechno už se přidal na jeho stranu.“

 „Budu opatrný, neboj se.“

 „Když se bude cokoli dít, tak jdi za Brumbálem nebo za Snapem,“ říkal mu ještě a Harry se zašklebil odporem vůči tomu, že by měl v nouzi chodit za profesorem Obrany proti černé magii.

 „Hodně štěstí,“ objal Jamese jeho otec.

 „Děkujeme,“ usmál se na něj a společně s Andie naskočili do vlaku za Harrym s Ginny. Několik vteřin na to se začal pomalu rozjíždět a jejich rodiče společně s ostatními z řádu jim brzy zmizeli z dohledu.

 „Pojďte, v jednom kupé už máme kufry,“ kývla na ně Ginny a s Harrym ruku v ruce vyšli dál do útrob vlaku.

 „Oni spolu chodí?“ zeptal se potichu Andie, když je pomalu následovali.

 „Ano,“ přikývla. „Proč se ptáš?“

 „Snažím se ho poznat,“ pokrčil rameny.

 „To nejlíp uděláš, když s ním budeš mluvit.“

 „Já vím,“ přikývl a shlédl na ni, když ucítil její pohled. „Je to těžký,“ povzdechl si, ale dál už nemohl pokračovat, protože se zastavili před kupé, kde už seděl černovlasý kluk s blonďatou dívkou.

 „Všechno v pořádku?“ zeptala se ta blondýna. „Viděli jsme tvojí maminku brečet, Ginny.“

 „Bude v pořádku, jenom je to pro ni těžký, nejradši by nás všechny zavřela pod zámek a nikam nepustila.“

 „Ehm,“ odkašlal si Harry, když se ve dveřích objevili James s Andie a oba jejich přátelé na ně překvapeně pohlédli. „To jsou Andie a James Jacksonovi, o prázdninách se přestěhovali do Británie. Lidi, tohle je Neville a Lenka.“

 „Ahoj,“ usmála se Andie a strčila dovnitř kupé svůj kufr. „Ráda vás poznávám,“ natáhla k nim ruku a s oběma si jí potřásla.

 „Pomůžu ti,“ nabídla se Neville, který byl k Andie nejblíže a sledoval, jak se snaží zvednout svůj kufr, aby ho mohla dát do přihrádky na zavazadla, kde už šest kufrů bylo.

 „Děkuju,“ řekla, když ho tam společně dostrkali a posadila se vedle Lenky.

 „Nikdy jsi nezmínil, že máš bratra, Harry,“ promluvila právě Lenka, když si Andie dosedla a James s Nevillem zvedali i jeho kufr, aby ho ještě natěsnaly k těm ostatním.

 „Nevěděli jsme o sobě,“ přiznal.

 „Jak jste se to tedy dozvěděli?“ zeptal Neville, když si sedl zpět na místo a pohlédl na Jamese vedle Andie.

 „Zdál se mi sen z doby, kdy mi byly dva roky, a když jsem o tom pak mluvil s rodiči, tak mi řekli pravdu,“ převyprávěl ve zkratce a všiml, jak po něm Harry střelil pohledem při zmínce o rodičích.

 „Spojili se s Lupinem a ten mi to pak společně s Brumbálem řekl,“ řekl Harry, když se na něj Neville s Lenkou zvědavě ohlédli.

 „Jak si vůbec zvykáte v Anglii?“ zeptala se Ginny, aby nějak zakončila nastolenou diskuzi. 

 „Ujde to, nejhorší pro mě zatím je, že nebudu moct používat mobil.“

 „Co nebudeš moct používat?“ zarazila se zrzka a podle výrazu ostatních Andie odhadla, že ani oni nevědí, co to vlastně řekla.

 „Mobil,“ zopakoval Harry, který jako jediný nebyl mimo a zdál se být pobavený tím, jak jeho přátelé reagují. „Vlastně mobilní telefon, můžete ho nosit v kapse, protože z něj nevede žádný kabel na rozdíl od obyčejného telefonu.“

 „Vyznáš se v porovnání s nimi,“ řekla uznale Andie.

 „Vyrůstal jsem u mudlů,“ pokrčil rameny.

 „Když už jsme u toho, že v Bradavicích nefunguje elektronika,“ ozval se Jimmy, „co všechno se tam dá vůbec dělat? Chtěl jsem si s sebou vzít výstroj na fotbal, ale Peter mě s tím poslal zpátky do pokoje, že prý se tam hraje jenom famfrpál.“

 „Žádný jiný sport v Bradavicích opravdu hrát nemůžeš, aspoň za kolej ne,“ přikývl Harry.

 „Ale v zimě až zamrzne jezero, můžeš chodit bruslit,“ navrhla Lenka, ale oba sourozenci se jen kysele ušklíbli.

 „Několikrát do roka můžete jít na celý den do vesnice poblíž hradu, Prasinky, jestli se rodiče zmínili,“ pokračovala Ginny.

 „Trochu,“ připustila Andie.

Po zbytek cesty si dál povídali, od tématu volného času strávenému na hradě přešli k jeho obyvatelům a vztahům jednotlivých kolejí. Bylo očividné, že nikdo v kupé neměl příliš velké mínění o Zmijozelu, což bylo vzhledem k tomu, kdo tam studoval pochopitelné. Několikrát se u nich stavili i Ron s Hermionou, ale stihli si jen postěžovat na několik kupé s novými prváky a museli znovu odběhnout.

 „Jestli se někdo z těch zmetků dostane do Nebelvíru, tak se máme opravdu na co těšit,“ vydechl Ron, když vystupovali z kočáru a stoupali k hlavní bráně hradu.

 „Kam si vlastně myslíte, že se dostanete vy?“ zeptala se Hermiona a pohlédla na Jamese s Andie.

 „Nevím, vzhledem k tomu, že vy jste skoro všichni v Nebelvíru, by nebylo na škodu jít právě tam,“ pokrčila rameny a usmála se na Lenku, která jako jediná ze skupinky chodila do Havraspáru.

 „Slečno Jacksonová, pane Jacksone?“ přistoupila k nim přísně vypadající žena v dlouhém černo-zeleném hábitu.

 „Ano?“ otočil se na ní James.

 „Budete zařazeni společně s prvními ročníky, takže tu na ně se mnou počkáte,“ oznámila jim potom, co si Jimmyho přejela hodnotícím pohledem.

 „Jistě, paní profesorko,“ přitakala Andie a stoupla si trochu stranou, aby ostatní mohli projít.

 „Pottere?“ zastavila ještě Harryho, když chtěl jí za ostatními ze své koleje.

 „Ano, profesorko McGonagallová?“

 „Pan ředitel by si s Vámi po večeři rád promluvil.“

 „Jistě,“ přikývl Harry.

 „A nezapomeňte, že má rád karamelky.“

 „Děkuji, profesorko,“ usmál se pobaveně, když si všiml Jamesova zdviženého obočí a s úsměvem odešel ke svému stolu u pravé stěny síně.

 Brzy kolem nich prošel i poslední opozdilec a zanedlouho na to k nim dolehl šum rozjařených hlasů budoucích studentů.

 „Půjdete jako poslední, takže až přijdou, tak se zařaďte za ně,“ sdělovala jim poslední instrukce profesorka, když se objevil první student a v závěsu za ním hned celá dlouhá řada.

 „Pojď,“ kývla na Jimmyho Andie a zatahala ho za rukáv, aby se pohnul z místa. Společně si stoupli si za poslední dvojici chlapců.

 „Vítejte v Bradavicích, tato škola bude pro většinu z vás následujících sedm let domovem, kam se po každých prázdninách budete vracet. Chovejte se proto podle pravidel, abychom spolu všichni vycházeli. Ve Velké síni již čekají Vaši starší spolužáci a jsou připravení každého z Vás přivítat do své koleje. O tom, do které se dostanete, rozhodne Moudrý klobouk, který si nasadíte na hlavu a podle toho, co uvidí, Vás zařadí do Nebelvíru, Havraspáru, Mrzimoru nebo Zmijozelu. Připravte se, každou chvílí se otevřou dveře.“

 Jak profesorka řekla, tak se opravdu stalo. Během několika vteřin se dveře do Velké síně začali pomalu otvírat a zástup v čele s McGonagallovou začal pomalu postupovat kupředu. Dřív než si Jimmy stačil cokoli uvědomit, už byl v polovině cesty mezi stoly a snažil se ignorovat těkající pohledy mezi ním a Harrym doprovázené překvapeným šepotem, který se změnil v šum. 

 Vysoký kouzelník uprostřed profesorského stolu se postavil a zjednal tak v celé síni klid. Jakmile i poslední slabika dozněla, tak kývl na profesorku McGonagallovou, která si už stihla stoupnout vedle stoličky a roztáhla pergamen.

 „Až přečtu Vaše jméno, sednete si a já vám na hlavu položím Moudrý klobouk,“ oznámil jim a pohlédla do seznamu.

 Jimmy s Andie zvědavě sledovali celý rituál, na podobné věci nebyli zvyklý. Když oni nastupovali do školy, tak jen dostali plánek celého kampusu a dál si museli poradit sami. Všimli si, že se na něj několikrát otočilo pár prvňáčků, ale jakmile si všimli, že se na ně koukají a vědí, že je okukují, tak se zase rychle otočili a něco pošeptali svým přátelům, se kterými se seznámili ve vlaku.

 „Jackson, James,“ ohlásila profesorka jeho jméno a jmenovaný se začal prodírat skrz dav ke stoličce. Kývl na profesorku a sedl si tak, jak to udělalo několik dětí před ním. Postřehl, jak všichni čtyři přátelé u nebelvírského stolu zbystřili.

 Na rozdíl od ostatních jeho předchůdců, mu klobouk nepřepadl přes oči a tak se neurčitě rozhlížel po síni, zatímco čekal, co se stane.

 „Tak nakonec přeci jen mohu zařadit i druhého Pottera,“ ozval se mu najednou neznámý hlas v hlavě, až málem nadskočil. „Kam ovšem s tebou?“ zeptal se klobouk sám sebe a opět se na chvíli zamyslel. „Máš velmi podobnou hlavu jako tvůj bratr, ale na rozdíl od něj jsi poznal, jaké to je mít milující rodinu,“ promlouval k němu. „Zdá se, že jsem tehdy neudělal chybu, když jsem ho poslal do Nebelvíru, doufám, že se nemýlím ani tentokrát,“ řekl, než se znovu na okamžik odmlčel a již nahlas vykřikl své rozhodnutí. „ZMIJOZEL!“

 V rychlosti pohledem přelétl zmijozelský stůl, který byl na opačné straně síně, než nebelvírský, vzápětí však vyhledal Harryho a pohlédl mu do překvapených očí. Tušil, že tohle mohla být jedna z jeho nočních múr, ale co se dá dělat, stejně jako klobouk mohl jen doufat, že to nebyla chyba.

 Zvedl se v okamžiku, kdy mu byl sundán klobouk a s posledním povzbudivým pohledem směrem k Andie si šel sednout ke svým novým spolužákům. Už předem věděl, že jediná volná místa jsou na kraji stolu, kam si sedla i jedna dívenka, která byla zařazena před ním. Odevzdaně si přisedl k ní a usmál se, když si ho zkoumavě prohlížela.

 Rychle se ovšem zase začal soustředit na zařazování, protože na stoličce už seděla Andie a stejně jako jemu i jí klobouk nepřepadl přes oči, takže mohl vidět, jak se nerozhodně rozhlíží po síni. Věděl, že je sobecké chtít, aby šla za ním do Zmijozelu, ale opravdu tu chtěl mít někoho, komu by mohl opravdu věřit. Co se zatím dozvěděl, byli tu samí budoucí Smrtijedi v čele s Dracem Malfoyem, klukem, kterého potkal na Příčné a právě teď si ho zvědavě prohlížel.

 „ZMIJOZEL!“ rozlehlo se najednou celou síní a Jimmy si mohl všimnout úlevy v sestřině tváři.

 Ohlédl se k nebelvírskému stolu střetl se se zamračeným pohledem Rona Weasleyho a zamyšleným Hermiony Grangerové. Harry právě něco řešil s Ginny a nevypadli, že by brzy měli skončit. Když si hnědovláska všimla Jamesova pohledu, tak jen nenápadně pokrčila rameny a povzbudivě se usmála, než se vyjádřila k něčemu, co právě říkala Ginny.

 „Jsem tak ráda, že jsem ve stejné koleji jako ty,“ přisedla si k němu nadšeně Andie a přinutila ho tak odtrhnout pohled od čtveřice na druhé straně.

 „Jsem taky rád, ale co jsi tam tak dlouho dělala?“

 „Vyjednávala jsem s ním, nejdřív mě sem vůbec nechtěl poslat a rozhodoval se mezi Havraspárem a Nebelvírem.“

 „Nedivím se, že ti naši vždycky všechno koupili, když dokážeš přemluvit i klobouk,“ ušklíbl se a vesele se usmál, když ho šťouchla do žeber.

 Potom, co skončilo zařazování, se opět postavil Brumbál a začal se svou každoroční řečí. Jimmy využil chvíle, kdy hlavní pozornost nebyla věnována jemu a Andie a začal hodnotit studenty u jejich stolu. Jak si brzy všimnul, nebyl jediný, kdo ředitele nevnímal, Zmijozelští však byli příliš pyšní na to, aby si je prohlíželi tak okatě, jako někteří z jiných kolejí.

 Během hostiny spolu James s Andie prohodili pár tichých slov, od svých ročníků byli vzdáleni nejméně půlku stolu a mladší žáci, vedle kterých seděli, neměli odvahu se jich na něco zeptat.

 „Slečno Jacksonová, pane Jacksone,“ připlul k nim doslova jeden z profesorů, jakmile ze stolu zmizel i poslední zákusek a přejel oba pohrdavým pohledem. „Pojďte prosím se mnou.“

 Cestou podél stolu ještě kývl na dalšího studenta a Jimmy si všiml, jak se Malfoy zvedá a následuje je ven ze síně.

 Všichni tři studenti následovali profesora cestou hradem, až nakonec sešli po točitém schodišti do sklepení a vešli do jedné ze tříd.

 „Posaďte se,“ pokynul jim, když se ocitli v jeho kabinetu a přičaroval i třetí křesílko pro Malfoye. „Oba jste se dostali do Zmijozelu, a jakožto ředitel této koleje za Vás zodpovídám,“ řekl a oběma se pronikavě podíval do očí. „Nezajímá mě, na co jste byli zvyklí v bývalé škole, nyní jste zde a budete se řídit zdejšími pravidly.“

 „Samozřejmě, pane,“ přikývl James.

 „Nepřerušujte mě, Jacksone,“ varoval ho a upřel na něj své černé oči.

 „Pardon,“ zamumlal a profesor pokračoval.

 „Nekázeň je něco, co ve své koleji nestrpím, takže pokud tu chcete dostudovat, tak vám doporučuji na sebe příliš neupozorňovat, což pro Vás Jacksone, platí dvojnásob, pokud se budete chovat stejně jako Váš otec.“

 Poučen z předchozí situace se Jimmy jen zamračil, přestože se chtěl zeptat, co přesně tím profesor myslel. Možná by mu to mohl objasnit Harry nebo někdo z ostatních.

 „Pan Malfoy vás bude mít několik prvních dní na starost, než poznáte zdejší hrad a naučíte se zdejším zvykům,“ počkal, dokud oba sourozenci nepřikývli a otočil se na Malfoye. „Jste primus, Draco, spoléhám na Vás proto, že se o naše nové dva studenty postaráte osobně.“

 „Jistě, pane profesore,“ přikývl.

  „Výborně, můžete jí,“ pokynul jim všem.

 „Mohu se ještě na něco zeptat, pane profesore?“ zarazila se Andie ve dveřích a ohlédla se na muže za stolem.

 „Co potřebujete, slečno Jacksonová?“ povytáhl obočí překvapeně.

 „Chtěla jsem se zeptat, jestli se bude pořádat konkurz do famfrpálového kolejního družstva.“

 „O tom nerozhoduji já, ale kapitán,“ odpověděl a sklonil hlavu k nějakým formulářům, které měl položená na stole.

 Andie správně pochopila, že veškeré diskuze už skončily a vycouvala z kabinetu do třídy, kde už v tichosti čekali oba chlapci.

  „Pojďte za mnou,“ kývl na ně Malfoy a vyšli ze třídy. Zastavili se teprve před zdí v jedné z mnoha chodeb sklepení.

 „Jmenuji se Draco Malfoy, pokud si pamatuji, tak jsme se potkali na Příčné,“ natáhl ruku k Jamesovi.

 „James Jackson,“ přijal ji a sledoval, jak ho napodobila i jeho sestra.

 „Andie Jacksonová, mohl bys mi prosím říct, kdo je kapitán?“

 „Koukáš na něj,“ ušklíbl se a narovnal si hábit, takže si nyní krom odznaku primuse, mohli všimnout i kapitánského. „Konkurz by měl být někdy v polovině září,“ řekl dřív, než se stihla zeptat.

 „Dobře,“ přikývla a rozhlédla se kolem sebe. „Proč jsme ve slepé chodbě?“

 „Není tak slepá, jak vypadá,“ ubezpečil je a otočil se k obrazu, který na stěně visel. „Hadí král,“ promluvil a rám obrazu se odklonil, čímž jim uvolnil cestu dál. „To heslo si zapamatujte, jinak se nedostanete do společenské místnosti.“

 „Fajn,“ přikývl James a následoval Malfoye, který mezitím už vstoupil dovnitř.