Katren

  „Dokázal jsem zatím všechny přesvědčit o tom, že se zde Potter nevyskytuje, ale nevím, jak dlouho ho budu moct udržet v lese. Jak postupuje hledání?“

  „Slečna Grangerová zatím hledá něco, co by mohlo nahradit meč. V knihovně již strávila více jak čtyřiadvacet hodin, ale bohužel bezúspěšně. Harry s panem Weasleym zatím prohledávají havraspárskou věž, ale co jsem slyšel, také nejsou nijak úspěšní.“

  „Nemáme moc času, Brumbále, neexistuje nějaká stopa, kterou byste si nechal pro sebe?“

  „Bohužel do nedávna jsem ani netušil, že by Pán zla něco nechal i zde,“ zavrtěl hlavou ředitel a sundal si brýle z očí, aby si mohl promnout unavené oči.

  „A jak pokračuje ochrana hradu?“ změnil téma Snape.

  „Minerva s Filiusem právě dokončují poslední zaklínadla, zatímco Pomona rozmisťuje své květiny u každého vchodu. Jediný, o kom jsem ještě neslyšel, jsou Hagrid s Firenzem, kteří se snaží zjistit, kteří z kouzelných tvorů by nám pomohli.“

  „Snad se budou držet instrukcí a nesetkají se s žádnou ze stráží, které má Temný pán v lese.“

  „Věřím ve Firenzovi skvělé instinkty.“

  Snape jen přikývl a překontroloval si čas na hodinkách. „Měl bych se tam za chvíli vrátit, nechám vám po skřítcích poslat všechny materiály, které budou potřeba rozeslat studentům k jejich domácímu samostudiu.“

  „Výborně,“ pousmál se Brumbál a doprovázel Snapea pohledem ze své kanceláře.

  Po celou dobu cesty přes hrad nikoho nepotkal, ovšem jakmile se před ním začala otevírat brána vedoucí ven, dívka s divokou hřívou hlasů, která se zrovna otáčela, aby řekla něco svým dvěma společníkům, do něj narazila tak znenadání, že měl co dělat, aby to ustál.

  „Omlouvám se,“ vychrlila rychle Hermiona, jakmile i ona našla svůj ztracený balanc.

  „Příště se raději koukejte na cestu, Grangerová,“ zavrčel a změřil si všechny ti zamračeným pohledem. „Co vlastně děláte venku? Padejte dovnitř, než vás někdo uvidí,“ přikázal jim a letmým pohledem zkontroloval okraj lesu.

  „Jen jsme byli za profesorkou Prýtovou, jestli nepotřebuje s něčím pomoct,“ začal jejich jednání hned bránit Ron, ale poslušně spolu s Harrym pokračovali dovnitř hradu, zatímco Hermiona se ještě zasekla a otočila se zpět na profesora lektvarů.

  „Ještě něco, Grangerová?“

  „Jdeme teď za Brumbálem a napadlo mě, že byste pravděpodobně taky rád věděl, že jsme možná přišli na způsob, jak ty věci zničit.“

  „To je dobrá zpráva,“ přikývl Snape a sledoval, jak se dívka otočila za svými kamarády, aby zjistila, jak daleko od nich jsou. „Chcete mi ještě sdělit, že jste přišli i na to, kde se ukrývá ten viteál?“

  „To ještě ne, pane,“ zavrtěla hlavou a nervózně si přešlápla. „Chtěla jsem s vámi mluvit o něčem jiném, o Jamesovi. Harry díky jejich spojení viděl jeho přijmutí mezi Smrtijedy a já tak nějak pořád doufám, že to třeba byl jen nějaký blud, který mu Vy-víte-kdo vnutil do hlavy.“

  „Soustřeďte se na nalezení viteálu, Grangerová,“ řekl jí pouze Snape, než se otočil a vyrazil k lesu, zatímco se za ním dívka jen bezradně dívala a snažila se vzít si jeho slova k srdci.

  Mýtinu uprostřed Zapovězeného lesa nezakrývaly jen tmavé stíny vysokých stromů, ale také množství černých postav, které se po ní pohybovaly a postupně tvořily malé hloučky, v kterých si tiše povídaly. Čas od času se vždy z některého místa ozval smích nebo naopak dohadující se zvýšené hlasy, ale jinak byl na mýtině klid a všichni jen trpělivě vyčkávali, co se bude dít dál.

  James nepřítomně sledoval dění kolem sebe, zatímco seděl před ohněm a myslí nechával plout všechny malé detaily, které byl schopný si vybavit z prázdnin. Několikrát neovládl své myšlenky a nechal je sklouznout k tomu, kde teď asi může být Hermiona, a co se stane, až proti sobě stanou v souboji na hůlky, aniž by dívka věděla o tom, kdo se skrývá pod maskou.

  „Jak se držíš?“ ozvalo se vedle něj znenadání a James pohlédl do ocelově šedých očí svého spolužáka, který si k němu přisedl.

  „Dobrý,“ pokrčil rameny.

  Blonďák jen přikývl a pohlédl na dřímající dvojici na druhé straně ohně. Theo s Angelou se opírali jeden o druhého, zatímco tiše oddechovali a pro jednou nechávali svět kolem sebe plynout, aniž by o tom něco věděli.

  „Nechávám je spát, dokud se nic neděje.“

  „Měl by sis taky odpočinout, jakmile Mistr ztratí trpělivost a rozhodne se vydat k hradu, nebude čas nabrat síly. Už přijde jedině konečný odpočinek.“

  „Mám toho v hlavě teď moc na to, abych mohl usnout.“

  „Například?“ pobídl ho Draco.

  „Měl bych ti poděkovat. V té bance a vlastně po celou dobu od zasvěcení jste se o mě s Angelou starali, nevím, kde bych teď byl a co bych dělal nebýt vás.“

  „Všichni jsme si tím prošli, Jamesi,“ zavrtěl hlavou Draco. „A všichni máme vlastní důvod k tomu, proč jsme to všechno podstoupili,“ dodal a dlouze si s Jamesem pohlédli do očí jako by toho druhého vyzývali k nějakému činu.

  „I tak ti chci poděkovat za dnešní dopoledne. Kdybys mě nezastavil, tak nevím, co bych Vaiseymu udělal a Andie by byla přímo u toho, věděla by hned na místě, kým jsem se stal.“

  Blonďák přikývl a sklonil pohled k zemi, kde měl natažené své nohy. Na moment se odmlčel a James poznal, že zvažuje, co říct dál. „Pravda je taková, že jsem nejdřív vůbec nešel za tebou. Zaslechl jsem Andin rozčilený hlas, a když jsem si všiml, co se děje, šel jsem tam s úmyslem Vaiseymu ublížit. Než jsem se k nim však dostal, tak ses objevil ty a něco v tom, jak sis Toma prohlížel, mě přimělo změnit plán a radši tě odtamtud dostat než se spolu s tebou s ním pustit do křížku,“ začal vyprávět Draco. „Víš, vážně jsem v tu chvíli myslel, že ho zabiješ.“

  James si jen povzdechl a s pokrčením ramen se ušklíbl, když z něj Draco nespouštěl oči. „Možná bych to i udělal, kdyby ses neobjevil,“ připustil a promnul si rukou oba spánky. „Když jsem si všiml, co se děje, dostal jsem strašnou zlost, ani si pomalu nepamatuju, co se dělo mezi tím, co jsem si všiml té hádky a tím, jak ses mě snažil uklidnit.“

  „Taky jsem měl zlost, když jsem s k němu přidal,“ přiznal se Draco potichu. „Dostal jsem po mém verbování úkol a všechno v mém životě najednou dostalo jen jeden cíl.“

  Tmavovlasý mladík přikývl a oba se na chvíli odmlčeli. Od chvíle, kdy se přidal k Voldemortovi, byla tohle první chvíle, kdy měl možnost si s blonďákem normálně promluvit bez toho, aby se honili za Potterem a jeho kamarády. Musel si přiznat, že mu běžné rozhovory s Dracem chyběly. Pravda byla taková, že si nikdy nebyli nijak zvlášť blízcí, vždy se jen snažil dostat do jejich skupiny a zjistit nějaké informace pro řád, ale to co mu nyní říkal, to bylo osobní, něco co se říká jen blízkým lidem, kterým člověk věří. Ano, neřekl mu sice, jaký úkol od Voldemorta dostal, ale to už James věděl, Draco musí zabít Albuse Brumbála a s největší pravděpodobností spolu s Voldemortem vyčkávají na nejlepší příležitost. Něco Jamesovi říkalo, že se ta chvíle blíží a že to nepůjde přesně tak, jak si ředitel naplánoval.

  „Teď mi to teprve došlo,“ přerušil ticho najednou James, když se začal soustředit na jinou část Dracova vyprávění. „Šel jsi chránit mou sestru?“

  „Ehm… Ano,“ přikývl blonďák a v šeru lesa si James všiml růžovější barvy v jeho tvářích, díky čemuž si ho obezřetně začal měřit pohledem. „Jak jsi sám řekl, je to tvá sestra a navíc jsou oba členové mého famfrpálového týmu-“

  „Oba víme, že žádný famfrpálový tým už možná nebude,“ přerušil ho James. „Ta holka, o které jsi mluvil ve škole před prázdninami,“ zavzpomínal a zamračil se přitom. „Andie tehdy ještě chodila s Vaiseym, mluvil jsi o ní,“ došlo mu a Dracův polekaný výraz, když si pohlédli zpříma do očí, ho jen utvrdil v tom, že je jeho teorie správná.

  „Podívej, Jamesi, nikdy jsem o nic nepokoušel. Nebudu se snažit zapřít, že se mi líbí, protože to očividně už nemá cenu, ale nikdy jsem se u ní o nic nesnažil. Popravdě se mi ze začátku ani tolik nelíbila, ale během roku se jako jedna z mála opravdu zajímala o to, jak se cítím. Pamatuju si, že po zápase ji dokonce jako jedinou napadlo pro mě dojít do kabiny, abychom se mohli všichni společně jako tým připojit k oslavě.

  Důvod, proč jsem ji nikdy nikam nepozval, byl takový, že jsem nechtěl, aby věděla o tom, kdo jsem. Ve škole mě měla za kamaráda, kapitána a staršího spolužáka, bylo příjemné mít někoho, kdo ve mně viděl jen tohle a ne syna jednoho z nejvěrnějších a novopečeného Smrtijeda. A navíc mám takového tušení, že Andie by s někým jako já ani být nechtěla, s někým, kdo je po nocích venku a plní krvavé úkoly pro Pána zla.“

  James se na Draca jen dál mračil a přehrával si v hlavě, co mu právě blonďák řekl. Jak by měl reagovat? Smrtijed a jeho sestra? Samozřejmě že něco takového by dřív ani v nejmenším nepřipustil. Co ovšem může říct teď, když on sám se jedním stal? Navíc je to Draco.

  „Co když existuje způsob, jak to všechno ukončit? Jak už nikdy nemuset plnit žádné úkoly?“ promluvil potichu James poté, co sklonil hlavu k zpět k zemi.

  „O čem to mluvíš?“

  „Jak moc jsi Pánu zla věrný, Draco? Proč ses k němu přidal?“

  „Kam míříš, Jamesi?“ zeptal se obezřetně blonďák a rozhlédl se kolem sebe, jestli někdo neposlouchá. „Zbláznil ses? Nemůžeš takhle mluvit v táboře plném Smrtijedů.“

  „Odpověz mi.“

  „Přidal jsem se k němu kvůli matce a otci. Stačí ti to?“ odpověděl nakonec Draco a zlostně se na Jamese podíval. „Na konci pátého ročníku udělal otec chybu a nechal se zavřít do Azkabanu, Pán zla ho nakonec osvobodil za cenu, že se k němu přidám já a splním svůj úkol. Jsi spokojený?“

  „Nejde o to, jestli jsem spokojený já, ale jestli jsi spokojený s tímhle životem ty,“ odvětil James. „Chceš do konce života sloužit za chybu svého otce nebo chceš žít svobodný život?“

  „Brzy tu bude celá jeho armáda, Jamesi, a až se sem všichni dostanou, Pán zla potáhne na hrad, zničí ho a zabije každého, kdo se mu postaví do cesty. Dokud bude naživu, tak žádný svobodný život nebude. S tímhle se musíš smířit.“

  „Nemusím a nemusíš ani ty. Jenom mi řekni, jak moc si přeješ být volný.“

  „Taková přání jsou možná pro děti, Jamesi, v opravdovém světě je tohle přání nesplnitelné, jediné co můžeš ovlivnit je to, kdo z tvých blízkých přežije a čím dřív to pochopíš, tím líp,“ zamračil se Draco a zběžně pohlédl na svou matku, aby se ujistil, že jí nic není.

  „Chceš svou budoucnost s Andie?“ začal znovu James. „Chceš ji někdy pozvat na rande a vyjít si bez starostí třeba do Prasinek místo toho, abys musel odbíhat kvůli povinnostem pro Pána zla? Pána zla je možné porazit,“ zašeptal James opravdu potichu. „Vím, že to zní neuvěřitelně poté, co už se jednou zdálo, že je pryč, ale je to možné. Potter už je opravdu blízko, proč myslíš, že jsme najednou tady? Chybí už jen krůček k tomu, aby byl přemožitelný,“ řekl a otočil hlavu, aby se Dracovi mohl podívat do očí. „Pomoz mi ho srazit na kolena a osvoboď se.“

  V okamžiku, kdy dozněla i poslední hláska slov, které James vypustil z pusy, se mýtinou rozezněl hlasitý výkřik Belatrix Lestrangeové, která se znenadání vynořila ze stínu. Ve chvíli, kdy se Jamesovi dostala její slova do vědomí, ho polil studený pot. Byl opravdu tak neopatrný, že dopustil, aby jeho rozhovor s Dracem slyšela i ona?

  „Zrádce! Je to zrádce!“ křičela dokola, a jak nejrychleji mohla, se přes všechny vysoké kořeny stromů snažila dostat k Pánu zla. „Sama jsem ho viděla a slyšela! Celou dobu donáší Brumbálovi!“

  Theo s Angelou se trhnutím probudili, když Belatrix vtrhla s povykem na mýtinu a společně se všemi ostatními teď ostražitě stáli na nohou, zatímco pozorně sledovali svou společnici na temné straně.

  „O kom to mluvíš?“ zasyčel Pán zla a vydal se jí naproti, aby se dříve dočkal odpovědi. „Kdo je zrádce?“

  „Snape!“ vykřikla tak, aby ji všichni slyšeli a rychle na to mávla hůlkou. Vzápětí na mýtinu připlulo i bezvládné tělo profesora lektvarů a z několika stran okolo Jamese se ozvalo překvapené zalapání po dechu.

  „Probuď ho,“ přikázal Voldemort.

  Vše, co se dělo dál, bylo pro Jamese jako ve zpomaleném filmu. Překvapení na profesorově tváří z toho, kde se probudil. To, jak se jeho obličej zkřivil bolestí, když ho zasáhla první bolestivá kletba. James si moc dobře všiml žíly, která mu naběhla na spánku, když na něj Voldemort použil Nitrozpyt.

  Nakonec, když na zemi ležela jen zesláblá postava dříve tak strachuplného profesora, začal James vnímat i to, jak se Angela za ním snaží tlumit své vzlyky a všiml si Dracových pevně zaťatých pěstí a sevřené čelisti.

  V závěru byl James ze čtveřice jediný, kdo profesora sledoval, když se ze stínu vyplazil Nagini a lenivě klouzal po jehličí ke Snapeovi, který musel vědět, co ho čeká, ale už se tomu nijak nesnažil zabránit. Naopak se soustředil na Jamese a v okamžiku, kdy se jejich oči střetly, začaly mladíkovi do mysli vplouvat profesorovy vzpomínky. Byl natolik překvapený tím, co viděl, že ani nevnímal, když Voldemort přemístil Snapeovo tělo na hrad.

  „Copak jste to našla, paní Norrisová?“ zavolal za svou kočkou shrbený školník a rozhodl se překročit celé nádvoří, aby zjistil, co se ukrývá ve stínu, na který kočka vrčela. „Pojďte, kousek libového masa vám určitě zvedne náladu,“ mumlal si cestou a pozvedl svou lucernu, aby si pořádně prohlédl černou hroudu před sebou. „Běžte a přiveďte profesora Brumbála,“ přikázal kočce otřeseně a ta ho doopravdy poslechla.

  Spolu s Brumbálem na nádvoří přišla i většina zbylého obyvatelstva hradu. Profesor pomalu přiklekl k bezvládnému tělu a na chvíli všichni přítomní zadrželi dech, dokud se k nim ředitel znovu neotočil a nezavrtěl tiše hlavou na znamení toho, že je profesor Obrany proti černé magii opravdu mrtvý.

  Několik lidí se překvapeně zajíklo, jiní zas stále nevěřícně hleděli na nyní již vzduchem plovoucí tělo, ale všichni společně se tiše vydali za Brumbálem dovnitř hradu.

  Snape byl mrtvý, zopakovala si Hermiona již poněkolikáté v mysli. Ten, kdo jim poskytoval informace o pohybu a úmyslech Pána zla, byl mrtvý. Proč ho Voldemort zabil? Kdo vyzradil, že byl Snape Brumbálův zvěd? Mohl snad James něco říct? Co když on sám nyní někde ležel mrtvý?

  „Hermiono, jsi v pořádku?“ ohlédl se za ní Harry, jakmile se zasekla na prahu Velké síně a rychle k ní přistoupil, když se jí začala podlamovat kolena. „Rone!“

  „Co se děje?“ zeptal se, když dívku podepřel z druhé strany a společně ji odvedli ke schodům ve Vstupní síni, aby si mohla sednout.

  „Nevím, najednou začala couvat ven ze síně a úplně zbledla.“

  „Hermiono?“ zkusil to tentokrát Ron a klekl si před ní, aby jí mohl pohlédnout do tváře.

  „Nic-nic mi není,“ vydechla a na moment si se zavřenýma očima složila hlavu do dlaní, aby utekla před okolním světem. „Jsem v pořádku, vážně,“ dodala, když znovu zvedla obličej a uviděla jen ustarané tváře obou kluků. „Já jen že jsme s ním ještě dneska mluvili a teď…“ snažila se nějak vysvětlit své chování.

  „Co myslíte, že se stalo?“ zeptal se Ron a posadil se vedle dívky.

  Než však někdo z jeho kamarádů stihl vyřknout nějakou teorii, z Ronovy kapsy se najednou ozvalo zašumění a mladík jen překvapeně vytáhl staré přenosné rádio, které se muselo omylem pustit, když si sedal. Když se z radia konečně ozval rozeznatelný hlas, všichni tři se zaposlouchali do vysílané zprávy a s každým slovem na jejich tvářích rostlo překvapení.

  „Tohle musíte slyšet!“ rozeznělo se Velkou síní hned poté, co se rozrazily dveře a dovnitř vpadli všichni tři v čele s Ronem, který stále držel v rukou malé rádio.

  „Neustále se to opakuje ve smyčce a nejsme si jistí, jak dlouho bude trvat, než to Smrtijedi vypnou,“ dodala Hermiona.

  „Dobrý večer, drazí posluchači. Nemáme příliš mnoho času. Chystám se vám oznámit velmi důležitou zprávu, a proto prosím, velmi pozorně poslouchejte. Jakmile ji vypustím do světa, budu mít jen několik vteřin na to, abych opustil tuhle místnost.

  Nejsem si jistý, jak dlouho bude zpráva vysílána, dejte proto vědět všem svým známým o tom, co se dozvíte.

  Zatímco vy právě sedíte doma u večeře, v Bradavicích, škole kde většina z nás strávila nejkrásnější léta našich životů, se schyluje k boji. Vy-víte-kdo se rozhodl dnes zaútočit. Tato zpráva se mi donesla poté, co bylo nalezeno mrtvé tělo profesora Severese Snapea.

  Tuto zprávu jsem si nemohl nechat sám pro sebe. Chci tímto vyzvat všechny, kteří jsou schopni boje, aby se okamžitě vydali na pomoc. Najděte v sobě sílu a odvahu se postavit Temnému pánu a bojujte za světlejší zítřky.

  Uvidíme se v Bradavicích!“

  Tou větou a hlasitou ránou, kdy vylétly dveře z pantů, skončilo vysílání, které se dostalo do vysílání všech stanic.

  „Minervo, vezměte si někoho na pomoc a začněte společně organizovat přesuny kouzelníků, kteří sem přijdou.“

  „Spolehněte se, Albusi.“

  „Teď hned zaútočíme na hrad,“ promluvil Voldemort ke svým Smrtijedům rozestavěným na tmavé mýtině Zapovězeného lesa. „Kdo najde Pottera nebo Brumbála mě ihned přivolá!“ zvolal, zatímco se mu Nagini začal obtáčet kolem těla

  Většina Smrtijedů se dala do bojového pokřiku a hromadně se všichni začali tlačit k okraji lesa. Draco rychle chytl své spolužáky a společně se nechali tlačit ostatními. Cesta k pozemkům hradu nebyla vůbec dlouhá a brzy už bylo na dohled famfrpálové hřiště, které již někdo stihl podpálit a právě, když se čtveřice vynořila ze stínu stromů, tak spadla první věž nejblíž obručím.

  „Držte se pohromadě a buďte v zákrytu ostatních!“ přikázal jim Draco a jako první se vydal do kopce vedoucímu k nádvoří.

  Dostali se stěží do poloviny, když si James všiml páru studentů pohybujících se pod mostem. Ukázal to Dracovi, který se okamžitě zamračil a ještě zrychlil.

  „Musíme se dostat do hradu, než s tím mostem něco udělají,“ ohlédl se na ostatní a pobídl je, aby také přidali do kroku.

  „Draco, stůj!“ natáhl se Theo a blonďáka zastavil. „Tohle nemůžeme stihnout, musíme najít jinou cestu.“

  Sotva to dořekl, rozlehl se pozemky mohutný výbuch a most, který spojoval pozemky s nádvořím u věže s hodinami, začal padat i se Smrtijedy, kteří se na něj již dostali.

  „Kudy teď?“ zeptal se James.

  „Musíme k hřišti a přes Vstupní síň, jiná cesta dovnitř už není.“

  Všichni společně se rozeběhli ke stále rostoucímu plamenu. Spolu s nimi se tím samým směrem rozeběhli i ostatní Smrtijedi a celá černá vlna se najednou převrhla na druhou stranu. James rychle stáhl Angelu k sobě, když se přiblížili na dohled k hradu a přímo jejich směrem letělo hned několik kouzel.

  „Pojďte!“ pobídl je Draco a rychle proběhl kolem úschovny loděk na schody, jejichž kamenné zábradlí poskytovalo alespoň nějaké krytí. „Až se dostaneme nahoru, běžte pořád za mnou!“ zakřičel, než začal rychle vybíhat schody.

  „Co to sakra je?“ vydechl Theo, když se dostali na vrchol schodů a první, kdo je přivítal, byly obrovské kamenné sochy, které se jim okamžitě snažily urazit hlavu.

  James neměl příliš času si je prohlédnout, protože ho Draco okamžitě tahal pryč a Angela hned za ním tlačila Thea, aby o hlavu doopravdy nepřišel, protože jak se ze schodů nořili další a další Smrtijedi, tak to přitahovalo stále větší pozornost soch.

  Rychle proběhli jednou krytou cestou nádvoří a dřív než James stihl cokoli zaregistrovat, strčil ho Draco do jedné zastrčené síně, o které nikdy dřív neměl ani tušení.

  „Řekne mi už někdo, co to tam venku bylo?“ zeptal se znovu Nott, ale okamžitě se zarazil, když si všiml, jak Malfoy vytahuje hůlku a míří s ní na Jamese.

  „Teď mi řekneš, co se stalo v tom lese,“ zavrčel blonďák, zatímco James jen bezbranně pozvedl ruce.

  „Draco!“

  „Klid, chlape.“

  „Ticho!“ okřikl Malfoy Angelu s Theem, jakmile otevřeli pusu. „Snape byl jediným, kdo se mi snažil nějak pomoct, byl mým mentorem od první chvíle, kdy jsem nastoupil na tuhle školu, takže chci vědět, co se tam dole stalo!“

  „Všechno to vysvětlím, jenom potřebuju, abys sklonil tu hůlku.“

  „Měl bys opravdu začít vysvětlovat, Jamesi, a jakmile skončíš s touhle věcí, vrátíme se zpátky k tomu, cos mi říkal, než přiběhla Belatrix.“

  „Pravda je, že Snape opravdu spolupracoval s Brumbálem,“ začal James a obezřetně si blonďáka prohlížel. „Spolupracoval s ním od chvíle, kdy Pán zla kvůli věštbě odmítl ušetřit Lily Potterovou, mou matku, do které byl Snape už od školy zamilovaný. Lestrangeová ho musela sledovat do hradu, kam šel předat informace o tom, kde se nacházíme.

  Během roku jsem se rozhodl, že se k němu přidám a ujistím se, že Potterovi nic neuděláte, nebo že ho neodvlečete k Pánovi,“ vysvětloval dál James a pohled stočil k Theovi s Angelou, kteří na něj překvapeně hleděli. „A od toho rozhodnutí mě to dostalo až sem. Draco, to co jsem ti říkal v lese, opravdu je tu možnost to celé ukončit. Před třemi lety se vrátil, ale to jen díky tomu, že tu stále měl ještě kousky své duše ukryté po Británii. Brumbál s Potterem a jeho kamarády se poslední dva roky snažili ty kousky zničit a už jsou skoro u konce, už jim chybí jen poslední dva viteály.“

  „O čem to mluvíš, Jamesi?“ přerušil jeho monolog Theo.

  „O viteálech už jsem něco četla, jedná se o rozdělení duše-“

  „Tohle jsem zrovna nemyslel, Angelo.“

  „Pomoz jim se mnou a nebudeš muset po zbytek života po nocích plnit úkoly. Budeš moct být doma s holkou, kterou si vybereš. Líbí se ti Andie? Chceš znát pravdu i o ní? Celou dobu, od chvíle kdy začala škola, jsme oba věděli, že jsi Smrtijed. Draco, jí nezajímá, co o tobě kdo říká, nebavila by se s tebou, kdybys jí utvrdil v tom, že jsi jen Smrtijed. Ona hodnotí lidi podle toho, jak se k ní chovají, nevěří na předsudky a ty jsi pro ni byl vždy oporou. Věř mi, že když uděláš správný rozhodnutí, tak to ona ocení.“

  „Já… Jak?“ vypadlo z Draca a rukou si prohrábl vlasy, zatímco začal přecházet tam a zpátky.

  „Co ty, Angelo? Chceš možnost se zbavit Pána zla? Nikdy jsi přece netoužila se k němu přidat. Chceš, aby si tvůj malý bratr v budoucnu nemusel procházet tím čím ty? Pomoz nám ho zničit a už nikdo se nebude muset nikdy bát.“

  „Jak mám věřit, že je to možné? Mluvíme tu o něm!“ vmísil se do hovoru znovu Draco.

  „Já vím, že to zní neuvěřitelně a momentálně v tomhle chaosu nepředstavitelně. Měli jsme plán, jenže se pokazil, když Potter s Weasleym a Grangerovou v bance zničili viteál. Tehdy mu došlo, co dělají a chce za každou cenu zachránit ty zbylé dva. Upřímně bez Snapea teď přesně nevím, co udělat, ale pokud-“

  „Jamesi,“ ozval se pátý hlas a všichni krom osloveného namířili hůlku na Brumbála, který se vynořil z tajné chodby. Kolik takových chodeb tu vlastně vůbec ještě je, napadlo Jamese.

  „Expelliarmus!“ vykřikl okamžitě Draco a Angela už si začala vyhrnovat rukáv, když ji Theo zastavil.

  „Profesore!“ vyhrkl James a okamžitě se postavil mezi něj a Malfoye, který stále nesklonil hůlku. „Co tu děláte?“

  „Doneslo se ke mně, že se tu hádá čtveřice mých studentů.“

  „Nenazval bych to přímo hádkou,“ ozval se Nott a stále držel Angele obě ruce. „Jen nám tu James něco objasňoval.“

  „Byl jsi u toho, když Severus umřel, Jamesi?“ zeptal se Brumbál a mladík jen přikývl. „Ty jsi v pořádku?“

  „Ano.“

  „To je dobře, chlapče, neodpustil bych si, kdybych ohrozil oba vaše životy. Severus se mi svěřil s tím, že až by bylo po všem, rád by ti povyprávěl o svém mládí.“

  „Nebojte se, pane, našel si způsob a všechno teď dává smysl. Jeho chování i počáteční averze.“

  „Za poslední dobu si tě opravdu oblíbil, myslím si dokonce, že v tobě viděl i něco ze sebe,“ pousmál se ředitel. „Ale abych byl naprosto upřímný, nepřišel jsem jen z tohoto důvodu. Přišel jsem se rozloučit, přišel jsem, abyste mě odvedli k Voldemortovi.“

  „Jste si naprosto jistý?“

  „To jsem, Jamesi. Jak bych nyní ještě mohl pomoci? Bez hůlky a starý?“ řekl důrazně Brumbál a James se na něj otočil ignorujíc Draca, který měl stále připravenou hůlku a tiše sledoval, co budou kouzelníci naproti němu dělat. „Musím tě však ještě poprosit o poslední věc. Nedovol, aby Voldemort nad hůlkou někdy získal plnou moc. Mělo to být jinak, ale pokud nezjistí, komu je opravdu věrná, vše bude v pořádku.“

  „Udělám, co bude v mých silách, pane.“

  „Nic jiného od tebe ani nečekám,“ usmál se znovu Brumbál. „Než se vydáme za vaším mistrem, rád bych ještě slyšel i vaše rozhodnutí slečno Benettová, pánové Notte, Malfoyi?“

  „Rozhodnutí?“

  „Ano, slečna Grangerová s Harrym a panem Weasleym jsou právě na cestě do komnaty nejvyšší potřeby, kde se ukrývá předposlední viteál, a poté bude zbývat už jen Voldemortův věrný společník Nagini.

  Rozhodnete se postavit Jamesovi po boku a společně se ujistit, aby byli schopni tento úkol dokončit?“