Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


27. kapitola - Znamení zla

18. 8. 2015

  První, čeho si James všiml, když se přemístili zpět do amfiteátru, byly jasně zářící hvězdy na temné obloze. Draco s Angelou ho odvedli na tribunu, aby se mohl posadit, a zatímco mu Snape podal další dva lektvary, se blonďák vypařil k jejich spolužákům, aby jim vypověděl, co se stalo v bance.

  „Dohlédněte, aby to vypil, Benettová,“ zavrčel Snape.

  „Spolehněte se, pane,“ přikývla zodpovědně, než se Snape obrátil a odešel zpět k Voldemortovi, který právě promlouval ke svému hadu.

  Seděli tiše, zatímco James usrkával první lektvar. Byl vděčný za to, že mezitím co byli pryč, někdo odklidil všechna těla a v aréně zůstal jen rozhrabaný písek, stopy krve a propadlá podlaha v místech, kde ji některý z vězňů nechal vybuchnout. Teď, když mu z krve vyprchal téměř všechen adrenalin, se mu začaly vracet vzpomínky. Během boje nepřemýšlel, nechal mozek vypnout a vnímal jen ten tenký vlásek, na kterém jeho život visel. Zcela se nechal ovládat svými smysly, které ho provedly celou bitvou, aniž by zahynul.

  Zmrzlými prsty rozdělal flakón s druhým lektvarem a mrazivý noční vzduch prořízl příšerný smrad. James se zašklebil a změřil si lektvar pohledem, aby dokázal odhadnout, zda tu jednu dávku zvládne spolknout najednou. S posledním výdechem si přiložil lahvičku ke rtům a celý obsah si nalil do krku. Obličej se mu zkřivil odporem, ale okamžitě cítil, jak svět začíná být jasnější a bolest hlavy ustupovat.

  „Lektvary zabírají,“ pousmála se Angela, jakmile si všimla, jak se mu obličej stažený bolestí uvolnil.

  „Je to mnohem lepší,“ přikývl a bez toho, aby se na ní podíval, raději stočil pohled zpět ke hvězdám, ze kterých nemohl vyčíst žádné výčitky, nechuť nebo něco podobného.

  „Jamesi,“ oslovila ho tiše a otočila si k sobě jeho tvář, aby se na ni musel podívat. „Pamatuješ si, jak jsme spolu mluvili po tom Křiklanově večírku?“ zeptala se. „Tehdy ve společenské místnosti, kdy jsem se tě ptala, proč ses zapojil do toho našeho plánu a pomáhal Dracovi s jeho úkolem?“

  „Jo, kam tím míříš?“ povzdechl si. Pamatoval se na to, říkala mu tehdy, že se na něco takového nehodí a že by toho měl raději nechat, dokud měl šanci. Jeho problémem bylo, že on tu šanci neměl už dlouho předtím, ale o tom samozřejmě nemohla vědět.

  „Říkala jsem ti, jak se musím postarat o to, aby se Scottovi nic nestalo a hrozně ráda bych měla staršího bratra, jakého má Andie v tobě. V tu chvíli jsi mi pověděl, že tu pro mě vždy budeš, že se na tebe můžu spolehnout tak, jak na tebe spoléhá Andie,“ zavzpomínala a rty se jí zvedly do mírného úsměvu. „Nejsi tu sám,“ pokračovala po chvíli ticha, kdy ho pohladila po tváři dlaní, kterou měla stále položenou na jeho tváři.

  „Co se stalo, že ses k němu přidala už teď? Narozeniny máš přeci až v březnu,“ zeptal se, zatímco svou dlaní přikryl její ruku na své tváři.

  „Něco se chystá a Pán zla se snaží naverbovat co nejvíce lidí,“ zašeptala, aby ji neslyšeli procházející Smrtijedi. „Tady ne,“ zavrtěla hlavou, když se znovu nadechoval a střelila pohledem Goylovi, který se na ně otočil.

  Tiše přikývl a nechal ji, aby si k němu těsně přisedla a propletla jejich prsty, než si opřela hlavu o jeho rameno. Společně pohlédli do arény, a aniž by o tom ten druhý věděl, přehráli si v hlavách, co se tam dole všechno stalo.

  „Měla jsem o tebe strach, když jsi tam proti nim stál sám. S ostatními jsme se shodli, že jsi prošel nejhorší zkouškou z nás všech.“

  „Na každého je připravené něco jiného?“

  „Každý musí udělat to, o čem si Pán zla myslí, že nedokáže,“ prozradila mu potichu Angela. „Theo mi krátce vysvětlil, že objeví každou slabinu pomocí nitrozpytu.“

  „Co jsi musela udělat ty?“ zeptal se, ale vzápětí mu došlo, že si svou otázku měl raději nechat pro sebe. Vždyť on sám si byl téměř jistý, že o tom, co se dole stalo jemu, už nikdy nebude chtít mluvit. „Promiň, nemusíš o tom mluvit,“ omluvil se a zmáčknul jí prsty o něco silněji.

  „To je v pořádku,“ zavrtěla hlavou a na chvíli se zadívala do dáli, jak se vracela v paměti o několik dní zpět. „Nestálo proti mně sedm ozbrojených mužů, jako postavili proti tobě, kteří by lačnili po vítězství a svobodě. Když jsem byla dovedena do arény, čekala ve středu kruhu další dívka, byla asi o rok mladší než já. Pamatuju si, že jsem ji v minulém roce párkrát potkala na chodbách, ale protože byla z mudlovské rodiny, tak se spolu s rodiči rozhodli přestěhovat. Poté, co byly Bradavice napadeny, se hodně studentů rozhodlo přestoupit na jinou školu a rodiny se masivně stěhovali. Během toho zmatku, který nastal, začali Smrtijedi lovit mudlovské čaroděje, a tak se dostala sem. Popravdě mě překvapilo, že byla od června stále naživu,“ vyprávěla tichým hlasem, aby ji slyšel jen James a pohlédla na jejich propletené prsty. Držel ji nyní opravdu pevně a trpělivě čekal na konec jejího hrůzného příběhu. „Pán zla rozhodl, že si zaslouží trest za to, že krade magii čistokrevným kouzelníkům a čarodějkám. Přikázal mi, abych ji potrestala použitím kletby Cruciatus.“

  Nyní sevřel její ruku mezi oběma svými dlaněmi a konejšivě ji začal hladit palcem po hřbetu ruky.

  „Netuším, co se s ní nakonec stalo. Potom, co jsem na ní tak dlouho sesílala kletbu, dokud nebyla doopravdy silná, myšlená vážně, jsem se na ni nemohla ani podívat. S každým jejím výkřikem bolesti jsem ztrácela koncentraci a chtěla jí té bolesti zbavit,“ v očích se jí zaleskly slzy, ale rychle zamrkala, aby je zahnala a nikdo jiný neměl šanci si jich všimnout. „Vždycky, když se něco přihodí Scottovi, přeju si, abych ho mohla zbavit bolesti, a tentokrát jsem to byla já, kdo ji někomu způsoboval,“ popotáhla a zamračila se, když se jí oči opět zalily slzami.

  Nevěděl, jak na její příběh odpovědět a tak jen seděl a držel jí za ruku. Viděl, jak těžké to pro ni bylo to znovu prožívat, a oceňoval, že mu o tom řekla, i když ho mohla odmítnout.

  „Jamesi,“ přistoupil k nim Draco a setřel dívce tu jednu slzu, která jí vyklouzla. Vděčně se na něj usmála a tiše popotáhla, než vyprostila svou ruku z Jamesova sevření a postavila se.

  „Co se děje?“ zeptal se a postavil se taky.

  „Je čas dokončit, co bylo přerušeno,“ řekl a dotkl se své ruky v místech, kde měl vypálené znamení zla.

  James pochopil a následoval ho, když začal sestupovat zpět do arény, kde již stál Voldemort v kruhu svých nejvěrnějších. Jakmile pohledem zachytil přibližujícího se blonďáka, utnul jednoho svého stoupence uprostřed věty a stočil svou pozornost na přicházející dvojici.

  „Pane,“ uklonil se Draco a stoupl si vedle svého otce. Zaujetím svého místa kolem Jamese a Voldemorta uzavřel kruh tvořený z postav v černém oblečení, zatímco ostatní zakuklenci se znovu rozmístili na tribuně a shlíželi na dění v aréně.

  „Poklekni,“ přikázal mu Voldemort a James stále ještě s jistými obtížemi poklekl na jedno koleno a upřel pohled k nohám temného pána. Po jeho bocích se ihned objevili dva Smrtijedi a pevně mu sevřeli ramena. Ten, který stál po jeho levé straně, mu vyhrnul rukáv a natáhl ruku směrem k Voldemortovi.

  Po všem, co se ten večer stalo, si už nedokázal představit nic horšího. Jak se jenom mýlil. V okamžiku, kdy se hrot Voldemortovi hůlky dotkl jeho kůže, ho pohltila bolest. Cítil, jak mu vystřeluje z předloktí do celého těla. Kdyby nevěděl, že se jedná o hůlku, kterou mu Pán zla přiložil ke kůži, nepochyboval by o tom, že má ke kůži přiložený rozpálený kus železa. Přestože mu to již přišlo jako věčnost, kdy tu v bolesti klečel před svým pánem, nevypadalo to, že by měl někdy v blízké době svou hůlku zvednout.

  Držel svou hlavu pokorně sklopenou, a když se mu bolestí začaly objevovat mžitky před očima, pevně je zavřel a stále netrpělivěji čekal, kdy konečně ta bolest už ustoupí. Voldemort však hůlku přitiskl ještě těsněji k jeho kůži a James už nedokázal zvládnout tu agonii bolesti, která přišla. Z hrdla se mu vydral bolestný výkřik, vzepjal se v sevření dvou Smrtijedů a zvedl tvář k obloze. Přes bolest, kterou právě prožíval, už nebyl schopen vidět jedinou hvězdu na obloze, ale s jistotou věděl, že tam stále jsou a tiše sledují jeho utrpení, nechtějíc odpovědět na jeho křik.

  Pokoušel se vzpomenout si na tváře lidí, které chránil, kteří ho milovali, ale jediné, na co se jeho mysl dokázala soustředit, byla jen ta příšerná bolest. Připadal si, jako by měl celou ruku v plamenech, a kdyby v té chvíli dostal na výběr, raději by umřel, než aby nadále snášel tu příšernou bolest.

  Brousek s konečnou platností sesazen z místa ministra kouzel, hlásal titulek novin položených na stole v kuchyně domu číslo 12 na Grimmauldově náměstí. Místnost osvětloval jen pár svící pověšených na stěně a světlo vycházející ze zapáleného krbu. Ještě před hodinou byla místnost plná lidí a ruchu během schůze Fénixova řádu, nyní ovšem u stolu seděl jen s dalšími čtyřmi lidmi.

  „To, že byl Rufus Brousek opravdu sesazen, nám příliš mnoho nepomáhá. Nový ministr kouzel patří mezi věrné přisluhovače Pána zla, a když tam nebude právě Brousek, který měl spolu s ním poloviční hlas v rozhodování, jeho hlavním úkolem bude, aby se postaral o chycení co největšího počtu svých odpůrců,“ mračil se Moody a noviny odsunul dál od sebe.

  „Doufejme, že nikdo neobjeví Brouskovu skrýš, nemyslím si, že by se v případě těch hrozeb, které dostal, jednalo jen o planý poplach.“

  „Sám jsem se přesvědčil o tom, že je o něj postaráno,“ zamručel bývalý Bystrozor a Lupin pokýval hlavou na znamení, že to bere na vědomí, zatímco si bradavický ředitel unaveně promnul kořen nosu, kde měl otlačené brýle.

  „Nemáme příliš času,“ poznamenal, když si brýle znovu nasadil a pohlédl na všechny přítomné u stolu. „James se Severusem budou muset brzo odejít a máme ještě několik témat, která musíme projít.“

  „Samozřejmě,“ přikývl Lupin. „Jak pokračuje příprava lektvaru?“

  „Jde to dobře, měl by být připravený v naplánovaný čas,“ odvětil Snape a jeho hlas postrádal běžnou nechuť, kdykoli musel s druhým mužem mluvit. Co bylo příčinou téhle změny, James netušil.  

  „O čem teď mluvíme?“ položil důležitější otázku, než byla jeho zvědavost ohledně změněného tónu jeho profesora.

  „K tomu všemu se ještě dostaneme, chlapče,“ vložil se do hovoru opět Brumbál. „Nyní si projdeme jeden z tvých úkolů. Jak jsem se již zmínil, ne všichni tvoji spolužáci jsou zlí, přestože mě kvůli tomu někdo označuje za senilního,“ rozmluvil se ředitel a významně se podíval na Moodyho se Snapem, „opravdu věřím, že pokud některým z nich dáme ještě šanci, pomohou nám Temného pána porazit. Chci po tobě, aby ses jim pokusil ukázat, že mají i jinou možnost než jen sloužit Temnému pánu,“ kladl mu Brumbál opakováním na srdce.

  „Ale co se stane, pokud to odmítnou? Co když mu řeknou všechno, co já řeknu jim?“ zeptal se na věc, která mu vrtala hlavou už od první chvíle, kdy tenhle úkol vyšel na povrch.

  „Pokud se nepletu, Jacksone, učil jsem vás poslední dobou, jak správně používat Nitrozpyt. Navíc jste se přeci přiznal, že jednu paměť jste již upravoval.“

  „To sice ano, ale Pansy-“

  „Jsme ve válce, Jamesi, potřebujeme všechny, kteří jsou schopni a ochotni se postavit na naši stranu. Už dříve se stalo, že lidé ze Zmijozelu pomohli, nemáme čas spekulovat nad tím, co by se mohlo stát, teď už musíme jednat,“ promluvil tiše Lupin a James se jen zaraženě podíval do všech tváří kolem sebe. Něco mu určitě utíkalo, něco důležitého, ale byla pravda, co slyšel. Věděl, že lidé ve Zmijozelu nejsou jen špatní, jen se obával toho, co by mohlo přijít, kdyby se mu je nepovedlo přesvědčit.

  „Dřív nebo později se Temný pán rozhodne zaútočit, bohužel s náhledem na to, jak se vyvíjejí věci na ministerstvu, se domníváme, že to bude spíš dříve než později,“ ujal se znovu slova Brumbál a vytrhl tak Jamese z myšlenek.

  „Jamesi, slyšíš?“

  „Vydrž ještě chvíli.“

  „Už je to v pořádku, už je konec,“ zaslechl ještě, než i poslední zbytky světla, které viděl, zhasly a pohltila ho noc.

 

  „Musíme ho probudit!“

  „Já se snažím!“

  „Harry!“ vykřikla zoufale dívka, zatímco se chlapce, který sebou začal házet a zmítat se v jejich sevření, spolu s Ronem snažili udržet nad vodou.

  Z hrdla se jejich černovlasému kamarádovi vydral bolestivý výkřik a na okamžik se celý ztuhlý s obličejem upřeným k nebi přestal hýbat, ale vzápětí potom se s jejich sevřením začal prát ještě zuřivěji a ze všech sil se snažil vymanit.

  „Už jenom kousek, špičkami bot už dosáhnu na dno!“ zakřičel Ron a začal Harryho na břeh táhnout sám.

  „Harry!“ vykřikla znovu Hermiona, když se i ona dostala na písečný břeh a přiklekla si k němu. „Podívej se na mě!“ poručila mu, jakmile si všimla, že je vzhůru, ale nevnímá nic z okolí. Teprve, když mu položila dlaně na tváře a natočila mu pohled do jejího obličeje, se uklidnil a zmateně jí hleděl do tváře.

  „Hermiono?“ poznal ji po několika vteřinách a dívka se s úlevou usmála.

  „Jsem to já,“ přikývla a posadila se na paty, zatímco se rukou opírala o zem, aby se vyčerpáním nesvalila do písku hned vedle Harryho.

  „Vím, kde jsou zbylé viteály!“ uvědomil si najednou a začal se nemotorně zvedat na nohy, které měl stále ještě ve vodě.

  „Harry, zpomal!“ chytila ho za ruku Hermiona.

  „Jeden je v Bradavicích, musíme se tam dostat dřív, než dorazí všichni studenti!“

  „Hermiona má pravdu, Harry,“ ozval se Ron a vysloužil si tak od dívky překvapený pohled. „Právě jsme tě vytáhli z vody potom, cos byl mimo, a to nemluvím o tom, co se stalo v bance, pět minut na oddech nikomu z nás neuškodí.“

  „Nezapomínej, že viteály nebyly jediný důvod, proč se do Bradavic nevracíme, Harry,“ strhla na sebe znovu pozornost Hermiona, když viděla, že se mladík snaží protestovat. „Bradavice nejsou připraveny, slyšel jsi Brumbála. Kladl nám srdce, abychom se pozornost Vy-víte-koho snažili od hradu udržet co nejdéle, představ si, jaký zmatek by nastal, kdybychom tam vtrhli a nepodařilo se nám viteál sebrat dřív než by se vrátili studenti,“ říkala Hermiona a sama se při té představě zamračila. „Nastal by masakr, Malfoy nebo někdo jiný ze Zmijozelu by mu oznámil, že tam jsme, on by s celou armádou zaútočil a neměl by slitování.“

  „Tak co chcete dělat?!“ zeptal se podrážděně Harry, když pohledem přelétl z jednoho svého kamaráda na druhého.

  „Zbavme se nejdříve toho mokrého oblečení a pak probereme, jaké máme možnosti,“ navrhla Hermiona a Ron na souhlas přikývl, než se oba tázavě podívali na Harryho, kterému nezbylo nic než jen zamračeně resignovat.

  Trvalo jen chvilku, než se všichni tři znovu sešli na pláži již oblečeni v čistém a suchém oblečení, a zatímco se Harry s Ronem starali o rozdělání ohně, Hermiona oblast kolem nich zabezpečila několika kouzly. Nakonec s posledním obezřetným pohledem po okolí se vydala ke klukům a přisedla si k nim u ohně. Celou dobu, kdy chodila kolem a kouzlila, přemýšlela o tom, jak se Ron postavil na její stranu. Stále z toho byla ještě trochu překvapená, i když se jejich vztah přes prázdniny ohromně změnil. Přes všechny problémy, které se zrzavým chlapcem měla, spolu nyní vycházeli opravdu dobře.

  Během prázdnin a obzvlášť na svatbě Billa a Fleur, na kterou společně s Harrym byla pozvaná, si myslela, že o ni má Ron opravdu zájem a nebyla samotná, Ginny spolu s Harrym celé léto trousili na jejich adresu různé poznámky a paní Weasleyová se vždy tak zvláštně usmála, když přišlo na to, že by ti dva měli dělat něco společně. Pak ovšem opět začal školní rok a spolu s ním se znovu objevila i Levandule. Než si Hermiona nebo Ginny stačily něčeho všimnout, měla Rona během týdne znovu omotaného kolem prstu a hned den na to celá škola věděla o tom, že Hermiona Grangerová byla odmítnuta a odsunuta na vedlejší kolej.

  Prvních několik týdnů se vyhýbala Ronově nebo Levandulině společnosti, ale spolu s Ronem slíbili, že Harrymu pomůžou se zničením zbylých viteálů, aby mohl porazit Voldemorta, takže neměla jinou možnost, než s Ronem začít alespoň v nezbytných chvílích komunikovat. Ovšem během prázdnin, kdy se Ron odmítal na Harryho jen podívat, se nakonec po pár dnech rozhodla si se zrzavým čahounem promluvit a dozvěděla se od něj hned několik věcí. Mluvili spolu jinak než kdy dřív a poprvé za celou dobu, co Hermiona Rona znala, se v jejích očích změnil v dospělého muže, kterým se bezpochyby stal.

  Samozřejmě velkým faktorem, proč s ním nyní mohla tak bez výčitek mluvit, byl James. Ať už toho dosáhl jakkoliv, mluvením s ní, zachraňováním jich všech anebo naopak otevřené účasti na pasti, kterou Zmijozelští v čele s Malfoyem přichystali, výsledkem bylo, že si se svými přáteli byla opět bližší jako dřív.

  A nakonec bylo dobře, že s Ronem nechodila, když Jamese tehdy poprvé políbila v prázdné učebně. Stejně tak to bylo dobře později, když jí našel v tom parku a políbil u auta na Grimmauldově náměstí.

  Tváře jí zrůžověly, když vzpomínala na všechny ty chvíle, které s ním během prázdnin prožila, a nebyla schopná skrýt úsměv, jenž se jí vytvořil na tváři. Okamžik na to jí ovšem úsměv zmizel a vystřídaly ho vrásky, zatímco vzpomínala na to, co řekl Harry, než propadl do bezvědomí.

  James. Smrtijed. Nechtěla věřit tomu, že by Brumbál něco takového dovolil, copak nestačilo to, co dosud dělal? Spolu s Harrym a Ronem se do Bradavic již neměli v plánu vrátit, a přestože ji ničilo pomyšlení, že Jamese neuvidí, u srdce jí vždy zahřálo, když si připomněla, že už alespoň nebude muset riskovat. Netušila, že se ke všemu ještě stihl přidat k Voldemortovi, aby měl svou denní dávku adrenalinu.

  „Takže,“ prohodil Ron a pohlédl oběma přátelům do tváří, když už delší dobu u ohně seděli v tichosti a vytrhl tím Hermionu z jejích myšlenek. „Viteály.“

  „Vím, kde jsou,“ přikývl Harry.

  „No a kde teda?“

  „Jeden je ukrytý v Bradavicích a tím dalším je jeho had.“

  „V Bradavicích?“ zvedl obočí Ron. „Aniž by o tom Brumbál věděl?“

  „Už to tak bude,“ zamračil se černovlasý mladík nad pochybovačným tónem svého kamaráda. Nakonec si však s povzdechem pohrábl stále ještě vlhké vlasy. „Já – viděl jsem bradavické chodby, šel jsem po nich a následoval Šedou dámu, ale obraz se pak změnil a já viděl zas jiný viteál. Myslel na všechny a přemýšlel, které jsme zničili.“

  „Myslel? Jako Volde-“

  „Neopovažuj se vyslovit to jméno,“ skočil Hermioně do řeči Ron. „Ne tak krátce potom, co jsme mohli umřít jeho rukou. Je to skoro, jako bychom se mu vysmívali.“

  „Ty-víš-kdo na ně myslel?“ zeptala se a Harry v odpověď jen tiše přikývl. „A víš, jak ten viteál vypadá?“ zeptala se, jenže tentokrát jí odpovědí bylo jen zavrtění hlavou.

  Zatímco dívka zamyšleně svraštila čelo, rudovlasý mladík se nejistě podíval na svého černovlasého kamaráda. Samozřejmě, že nikdo pořádně nevěděl, kde viteály hledat, a když se objevila nějaká stopa, jejich prvním instinktem vždy bylo se ho pokusit najít, ale v takové situaci, ve které teď byli? Potom, co je znovu málem chytili? Osobně si myslel, že by bylo lepší se na chvíli ztratit všem z očí a pořádně si další krok promyslet.

  „Takže jeden z posledních viteálů dříve opravdu patřil Roweně z Havraspáru nebo její dceři,“ promluvila po chvíli Hermiona. „Přesně tak, jak si Brumbál myslel.“

  „Stále si myslím, že by bylo nejlepší se hned teď přemístit do Bradavic a pokusit se ho najít,“ namítl Harry a rukou si promnul jizvu, ve které mu nepříjemně zaškubalo. „Bude se chtít přesvědčit o tom, jestli jsou jeho viteály v pořádku, Hermiono,“ přerušil ji, když se nadechovala, aby něco řekla. „Byla to jeho úplně první myšlenka, když zjistil, že jsme zničili ten pohár a co budeme dělat, až ho z Bradavic přemístí pryč? Co budeme dělat, až zaútočí na Bradavice a stane se přesně to, co jsme měli oddálit?“

  „Nemůžeš vědět, co udělá, Harry,“ namítla Hermiona.

  „Opravdu?“ povytáhl obočí. „Protože právě teď je na cestě do domu svých předků, aby našel ten prsten.“

  „Jak to víš?“ zeptal se Ron s přimhouřenýma očima. „Ty mu pořád ještě vidíš do hlavy?“

  „Já se o to nesnažím,“ zavrčel a hodil po svém kamarádovi zamračený pohled.

  „Pořád ještě ho můžeme nějak rozptýlit,“ vložila se do hovoru raději dívka dřív, než by se stihla rozpoutat hádka mezi dvěma jejími kamarády.

  „Jak? Jak ho v tuhle chvíli můžeme ještě zastavit předtím, než se dostane do Bradavic?“

  „Můžeme na sebe nějak upozornit, objevit se třeba na Trafalgar Square a čarovat. S tím, kdo je nyní ministrem kouzel by se k němu rychle doneslo, kde jsme.“

  „I když máš v tomhle pravděpodobně pravdu, Hermiono,“ přiznal Ron a smutně se pousmál, „nemyslím si, že by to zafungovalo přesně tak, jak bychom chtěli. Vy-víte-kdo by stále chtěl všechny zbylé viteály získat dřív než my a my bychom jen riskovali, že by nás tentokrát opravdu chytili, spoutali a nechali čekat, dokud by si pro nás sám jejich Pán nepřišel, až by vyřídil své pochůzky po viteálech.“

  „Takže se vracíme do Bradavic?“ zeptala se Hermiona po několika minutách ticha, kdy všichni vstřebávali všechna slova, která byla řečena. „Po měsících plánování a připravování uděláme přesně to, čemu jsme měli co nejdéle zabránit?“

  „Nemáme příliš na výběr,“ potvrdil zrzek a vyměnil si s ní zamračený pohled.

  „Navíc,“ nadechl se Harry a pozvedl obočí, „kdy naposled některý z našich plánů šel doopravdy tak, jak jsme plánovali?“

  „Nikdy,“ ušklíbli se jeho kamarádi najednou.

  „Měli bychom vyrazit,“ zvedla se Hermiona. „Pošleš napřed Patrona, aby nás očekávali, Harry?“

  „Jo,“ přikývl a během vteřiny se před nimi objevil mohutný dvanácterák, který chlapci nejdříve vlídně pohlédl do očí a v další sekundě se rozeběhl a zmizel jim z dohledu. „Měli bychom se řádem sejít na hradě, pojďme, než se tam dostanou i Smrtijedi.“

 

  „Dobrý den, hlásí se vám Eduard Přibíšek s mimořádnými zprávami z hlavní kouzelnické banky v Británii. Před několika momenty zde proběhl útok na úředníky Gringottovi banky a s určitostí víme, že došlo k nepovolenému otevření nejméně jednoho sejfu.

  Za vším stojí trojice kouzelníků, stále ještě studentů kouzelnické školy v Bradavicích. Řeč je o Chlapci, který přežil, Harrym Potterovi a dvojici jeho přátel, Hermioně Grangerové pocházející z mudlovské rodiny a Ronu Weasleym, čistokrevnému kouzelníku. Pokud některého z nich uvidíte, prosím vás o to, abyste ihned kontaktovali odpovídající orgán zabývající se bezpečností.

  Poslouchejte naše rádio dál. V následující hodině budeme mluvit o provedených změnách v zákonu, a jak moc ovlivní váš budoucí život.“ 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Díky

Lucie,7. 9. 2015 23:04

Ahoj tuhle povídku čtu už od začátku a jsem moc ráda že jsi napsala další kapitolu. Moc se mi líbí tak snad budeš pokračovat :-) Děkuji

Re: Díky

Katren,8. 9. 2015 12:19

Jsem ráda, že má ještě čtenáře, kteří sem čas od času kouknou a zjistí, že tu je něco nového :)

Na další kapitolu se můžeš určitě těšit. S určitostí vím, že další, 28., vyjde už zítra. Přemýšlím o nějakém sneak peeku, ale nenapadá mě žádný, který by neprozradil to důležité.