Katren

   „Stavím se brzy,“ slíbil a stále ji nechtěl pustit ze své náruče. „Možná už zítra, musím si nejdřív promluvit se Snapem.“

  „Budu tě čekat,“ usmála se, než se mu vykroutila z rukou a vstoupila do krbu, kde ji pohltily zelené plameny.

  Zdržela se nakonec o něco déle, než si plánovala a James se nesnažil nic popřít, když ho obvinila, že za to může on, protože to byla pravda. Nechtěl ji nechat jít, a kdyby to bylo v jeho silách, udržel by ji tu až do rána. Bohužel všem řekla, že se večer vrátí zpět na ústředí.

  „Nějaké novinky z řádu?“ zeptal se, když vešel do kuchyně, kde spolu seděli jeho rodiče. Amy měla svůj večerní šálek čaje a Peter si vychutnával skleničku ohnivé whisky.

  „Nic vážného se nestalo,“ zakroutila hlavou Amy.

  „Dobře,“ přikývl a přisedl si k nim. Věděl, že Andie byla u sebe v pokoji, protože jí během večeře přišel dopis od Vaiseyho a taky znal její metody odposlouchávání, takže si byl jistý, že nic z toho, o čem se chystal teď mluvit, neuslyší. „Nějaké zprávy od Snapea?“

  „Neviděli jsme ho,“ zavrtěl hlavou Peter, zatímco si pročítal nejnovější noviny.

  „Nestalo se mu něco?“

  „Je v naprostém pořádku, jak tě něco takového napadlo?“

  „Byl to on, kdo mě vždycky tlačil do tréninku nitrobrany a teď toho najednou nechal? Mám pořád ještě co zdokonalovat.“

  „Nemyslím, že jsi dost silný na to, abys cvičil něco tak namáhavého,“ vložila se do toho opět Amy.

  „Nemám jinou možnost, nemám čas,“ zamračil se. „Brzy dojde k mému naverbování a-“

  „Shodli jsme se na tom, že to nakonec nemusíš udělat,“ přerušila ho jeho matka. „Nemusíš se stát Smrtijedem.“

  „Co to říkáš?“

  „To, co jsi slyšel, z tebe Smrtijed nebude.“

  „Ale-“

  „Nenechám tě umřít jen proto, že se řádu hodí informace, které bys mohl získat. Nejsi ani jeho oficiálním členem, takže ti to nemůžou přikázat, zatímco na druhou stranu já jsem tvoje matka a můžu ti přikázat, abys to nedělal.“

  „To je ale přece hloupost,“ dostal ze sebe a nechápavě se díval z jednoho na druhého. „Nesnažil jsem si půl roku získat Dracovu důvěru, abyste mi nakonec oznámili tohle.“

  „Jamesi,“ pohlédla na něj vážně Amy. „Já svůj názor nezměním, půl roku jsem nečinně sledovala, jak si ničíš budoucnost, zatímco ti řád neprojeví ani špetku vděku.“

  „Celá tahle věc je jenom o tom, co se stalo?“ došlu mu najednou všechno.

  „Amy,“ zastavil svou ženu Peter, když chtěla říct něco dalšího a dal tak prostor Jamesovi, aby ji předběhl.

  „Pochop,“ otočil se už jen na svou matku, „že tady nejde jen o řád. Byla hloupost dovolit, aby na ten hřbitov šli sami, mohli se alespoň vydávat za někoho jiného, nebo použít zastírací kouzlo, ale stalo se,“ pokrčil rameny.

  „Nedovolím, aby se ti něco podobného někdy stalo znovu.“

  „To neovlivníš, je válka, a pokud si mám vybrat, jestli kletba trefí mě nebo tebe, tak to budu vždycky já. Nedopustím, aby Andie přišla o rodiče stejně jako já,“ prohlásil a teprve po pár sekundách, kdy na něj oba zůstali tiše koukat, si uvědomil, co právě řekl. „Chystám se zapojit do téhle války a udělat cokoliv, abych ji pomohl ukončit,“ oznámil jim a odešel z místnosti.

  Druhý den ráno ho v kuchyni u stolu čekalo překvapení v podobě jeho profesora, jak sedí proti Peterovi. Ani jeden z nich nevypadal, že by se chystal něco říct, a tak neváhal a přistoupil k nim.

  „Dobré ráno,“ pozdravil. „Kde je máma?“ zeptal, přestože na chvíli zaváhal s oslovením, když si vzpomněl na minulý večer.

  „Odmítla se toho účastnit, protože s tím nesouhlasí,“ odpověděl mu Peter.

  „Aha,“ kývl hlavou a sedl si na židli, na kterou mu profesor ukázal. „Nějaké nové zprávy ohledně verbování?“

  „Pán zla trvá na tom, abyste se k němu přidal ještě před návratem do školy. Chce to udělat v noci ze soboty na neděli.“

  „Takže už tenhle týden,“ řekl víceméně pro sebe, i když ho oba muži slyšeli. Měl posledních několik dní, než jeho paži navždy ozdobí lebka s hadem. „Jak bude probíhat trénování mojí mysli?“ zeptal se po chvíli ticha, které v kuchyni zavládlo, jak se snažil si urovnat všechny myšlenky.

  „Každý den od devíti hodin na ústředí až do soboty,“ odpověděl mu Snape. „Snad budete natolik zdatný, že to bude stačit. Ostatně se o tom nyní přesvědčíme,“ dodal a pokynul mu na krb.

  Okamžitě pochopil, co má dělat a zvedl se, aby se spolu s profesorem přemístil na Grimmauldovo náměstí. Když se podíval na hodinky, tak sice zjistil, že ještě nebylo ani osm, ale neprotestoval, měli za těch pět dní co dohánět.

  Domů se vrátil až po jedné hodině, využili k tréninku nějaké sklepní prostory, o kterých James do té doby ani nevěděl, takže paní Weasleyová mohla v klidu připravit jídlo a nakrmit všechny obyvatele ústředí.

  Věřil tomu, že Molly vše připravila a starala se o to, aby měl každý na talíři dostatek jídla, takže se neubránil úšklebku, když na něj doma čekalo jen studené jídlo v hrncích, které si musel sám nandat na talíř a ohřát. Moc dobře ovšem věděl, že stále může být hůř a to, kdyby si musel uvařit sám.

  Když procházel obývákem a mířil k sobě do pokoje, tak kývl na Petera, který sledoval televizi a nevšímal si zamračených pohledů své ženy, jež vždy po chvíli zvedla pohled od knihy. V pokoji si lehl na postel, cítil se unavený po více než pěti hodinách intenzivního cvičení mysli a díky plnému žaludku se brzy dostavil i pocit otupělosti. Než stihl vymyslet, co by měl dělat, aby neusnul, tak se propadl do tmy a nevnímal svět kolem.

  Bohužel ani spánek mu nepomohl utéct od reality, protože ho pronásledovali představy toho, jak bude jeho verbování probíhat a nakonec se vedle něj objevila Hermiona. Usmívala se na něj, jako by ani nevěděla, že kolem nich byla stovka Smrtijedů, dokud ho nechytla za ruku a nevšimla jeho čerstvě vypáleného znamení zla.

  Její pohled se okamžitě změnil, místo sladkého úsměvu se jí na rtech usadil kyselý škleb a z očí jí sršelo znechucení nad tím, kým je. Snažil se jí to nějak vysvětlit, ale zjistil, že nemůže otevřít pusu. Věnovala mu jen poslední znechucený pohled, než se k němu otočila zády a začala odcházet pryč. Chtěl ji chytit za ruku a přinutit ji, aby zůstala u něj, ale nemohl pohnout jediným svalem v těle.

  Poté, co se nadobro přemístila pryč, se přinutil otevřít oči a pohlédnout na strop ve svém pokoji, který už pohltila tma. Musel spát opravdu dlouho, a když se podíval na budík, jehož čísla ve tmě modře zářila, tak zjistil, že bylo půl šesté večer.

  Zatímco se v koupelně dával trochu dohromady, tak přemýšlel nad tím, co bude po zbytek večera dělat. Nechtělo se mu sedět ve společnosti těch dvou a Andie, která jistě chtěla zjistit, kvůli čemu se ti dva pohádali, ale zároveň se mu nechtělo ani spát, když prospal celé odpoledne. Nakonec si vzpomněl na slib, který dal Hermioně.

  „Jdu za Hermionou,“ oznámil, když sešel dolů a v kuchyni našel Amy s Andie. Cestou už Aurelovi připnul na nohu krátký vzkaz a poslal ho předem, aby dívka věděla o jeho plánované návštěvě.

  „Kdy se vrátíš?“

  „Nevím, možná tam zůstanu do rána.“

  „Jak chceš,“ pokrčila nakonec Amy rameny a začala se znovu věnovat mytí nádobí.

  Zamračil se, ale raději nic neřekl. Mávl na Andie, která na něj nechápavě hleděla a přesně jak si myslel, v očích jí svítily dva velké otazníky. U vchodu narazil na Petera, který se právě vracel z obchodu, jak poznal podle tašek.

  „Kam jdeš?“ zeptal se Jamese, který sáhl po bundě a oblékl se do ní.

  „Na Grimmauldovo náměstí, nechce se mi používat letax, protože bych mohl v kuchyni narazit na někoho, koho by nebylo dobré potkat.“

  „Odvezu tě tam, je to odsud daleko,“ řekl Peter a odběhl do kuchyně, aby předal nákup. Byl zpátky během několika vteřin a společně s Jamesem nasedli do auta. „Jak se cítíš?“ zeptal se, když vyjeli z příjezdové cesty.

  „Dobrý, proč se ptáš?“

  „Nějak tě to dnešní dopoledne zmohlo, mám pravdu?“

  „Bylo to náročný,“ přikývl, když si domyslel, že naráží na to, že usnul. „Ale není to nic, co bych nezvládl.“

  „Dobře,“ pokýval hlavou Peter. „Víš, máma se uklidní,“ řekl a dovolil si na okamžik spustit pohled ze silnice, aby se mu podíval do tváře. „Časem.“

  „Já vím,“ ujistil ho James.

  Po zbytek jízdy už nikdo z nich nepromluvil. Oba byli zabraní do svých myšlenek a neměli potřebu se o ně s tím druhým podělit. Na Grimmauldově náměstí se nejprve schoval do stínu a pořádně si prohlédl každé okno domu, jestli v některém náhodou někdo nestojí. Když si byl jistý, že ho nikdo neuvidí, usmál se s pohledem na otevřené okno v přízemí.

  Opatrně nahlédl do domu, nikdo v hale nebyl, takže rychle vlezl dovnitř a okno potichu zavřel. Vše zatím probíhalo podle plánu, který vymyslel už doma, ale nechtěl nic zakřiknout, dokud nebude u Hermiony v pokoji.

  Zaposlouchal se do zvuků vycházejících z kuchyně, aby se ujistil, že nikdo nejde a oddechl si, protože kdyby někdo vyšel na chodbu, jistě by slyšel, jak pod ním zavrzal schod. Bez dalších větších obtíží se dostal až do patra a rychle zapadl do pokoje, kde už jednou byl. Ve tmě se kolem sebe rozhlédl a rozeznával obrysy nábytku a obrazu, který v pokoji byl.

  Téměř vyletěl z kůže, když se před něj někdo přemístil a spadl mu kámen ze srdce, když před sebou uviděl jen starého domácího skřítka.

  „Slečna Grangerová Kráturu požádala, aby jakmile dorazíte, se zeptal, jestli chcete večeři?“ zaskřehotal a James si až teprve teď uvědomil, že mu kručí v břiše.

  „Budeš opravdu hodný,“ přikývl a než se nadál, tak se Krátura objevil s talířem plným jídla.

  „Až dojíte, tak stačí na Kráturu zavolat a Krátura nádobí odnese,“ řekl a znovu zmizel.

  Zamrkal, aby se trochu vzpamatoval z toho, jak ho skřítek přepadl a rozsvítil, aby si pořádně prohlédl, co vůbec k večeři bude jíst. Tři velké plátky masa, brambory polité trochou omastku a bohatá obloha přinutila jeho žaludek začít hlasitě protestovat, aby přestal jen stát a koukat a konečně se do toho jídla pustil. Nejdřív ze všeho však ještě sklidil všechny věci na stole, aby Hermioně něco omylem neumazal a pak už se věnoval jen talíři.

  Skřítka si znovu zavolal ještě předtím, než Hermiona přišla a využil jeho přítomnosti k tomu, aby se zeptal, v jaké fázi jejich večeře je. Odpověděl mu jen, že by každou chvíli měla skončit, ale neví to přesně, protože se o vše v kuchyni starala paní Weasleyová, kvůli čemuž Jamesovi přišel poněkud rozmrzelý. S poděkováním za jídlo a informaci ho nechal se přemístit.

  „Nebudu se je snažit usmiřovat, Ginny, až se přestanou chovat jak malí, tak to udělají sami, do té doby to budeš muset vydržet,“ zaslechl Hermionin hlas blížící se po schodech.

  „Kam jdeš?“ zeptala se zrzka, když otevřela dveře k sobě do pokoje. James na poslední chvíli ještě zhasnul, aby to vypadalo jako by v místnosti nikdo nebyl.

  „Jsem unavená, půjdu už spát.“

  „Dobře,“ řekla poněkud zaraženě Ginny. „Tak dobrou.“

  „Dobrou noc,“ rozloučila se Hermiona a zavřela za sebou dveře, jakmile vstoupila dovnitř. Rozsvítila a s úsměvem si všimla Jamese stojícího kousek od ní. Úsměv jí oplatil a přitiskl si ji k sobě, když ho objala.

  „Co chceš dělat?“ zeptala se po chvíli, když se od něj odlepila a odtáhla ho dál od dveří.

  „Nevím, jen tak se povalovat nejspíš,“ pokrčil rameny.

  „To se mi docela zamlouvá,“ řekl zamyšleně.

  „Opravdu?“ ujišťoval se a tlačil ji k posteli, dokud do ní lýtky nenarazila. Pokusil se udržet vážnou tvář nad jejím polekaným výrazem, když málem upadla, jak ten náraz nečekala.

  „Počkej chvilku,“ zarazila ho, když se k ní sklonil pro polibek a vytáhla z kapsy hůlku, kterou mávla směrem ke dveřím. „Nechceme, aby tě tu někdo našel nebo slyšel,“ vysvětlila.

  „Chytré,“ podotkl.

  „Já vím,“ usmála se a políbila ho.

  Když polibek ukončil, tak ji nechal, aby asi lehla a sám se položil vedle ní, přičemž jí zasunul paži pod hlavu a ona mu přehodila ruku přes břicho, takže leželi přesně tak jako to ráno, když Hermiona přespávala u něj.

  „Nechci, aby prázdniny někdy skončili.“

  „Proč?“ zeptal se.

  „Vrátíš se do Zmijozelu, budeš znovu pod dohledem a já budu mít za zády celý Nebelvír.“

  „Nějak to zvládneme,“ usmál se a pohladil ji po tváři.

  „Myslíš?“

  „Určitě se najdeme způsob, jak se vídat.“

  „Dobře, věřím ti,“ zamumlala a přemohlo ji zívnutí. „Promiň, to jen že dnešek byl náročný. Je tu poměrně hustá atmosféra kvůli tomu, co se stalo.“

  „Chceš o tom mluvit?“

  „Není o čem,“ zavrtěla hlavou a zavřela oči. „Ron je na Harryho stále naštvaný, já s Ginny stojíme mezi nimi a Harry je naštvaný sám na sebe.“

  Chápavě přikývl a na několik minut se odmlčel. Neměl k tomu co říct a tak si jen užíval to, že ji mohl držet. Přišla mu tak drobná, zatímco měla hlavu opřenou o jeho široké rameno. Vzpomněl si, jak mu vyprávěla o jejích rodičích, a byl rád, že tu s ní teď může být a z části zaplnit to prázdné místo, které po nich zbylo.

  „Hermiono?“

  „Ano?“

  „Myslel jsem, že už jsi usnula.“

  „Ještě ne,“ zakroutila hlavou a otevřela oči, aby pohlédla do těch jeho. „Jak dlouho tu budeš?“

  „To záleží na tom, jak dlouho mě tu budeš chtít. Můžu zůstat až do rána, protože se tu stejně mám zítra sejít se Snapem.“

  „Už zase?“

  „Cvičíme,“ pokrčil rameny. „Nemůžu po škole chodit nepřipravený.“

  „Jaká kouzla procvičujete?“ zeptala se zvědavě.

  „Tak různě,“ vyhnul se odpovědi a přiložil jí prst ke rtům, když se chtěla ptát dál. Jemně k nim přitiskl ty své a nechal ruku volně sklouznout na její bok. Nenaléhal, naopak se ovládal a vše udržoval v pomalém tempu.

  „Nebude Amy nebo Peterovi vadit, když tu zůstaneš?“

  „Ne, vědí o tom.“

  „Tak v tom případě je myslím rozhodnuto,“ usmála se na něj a položila si hlavu zpět na jeho rameno.

  Dlouho do noci si povídali, dokud Hermionu opravdu nezačal přemáhat spánek. Sebrala všechny zbytky sil, aby se šla ještě vykoupat, a když se vrátila zpět do pokoje, James už ležel v tričku a trenýrkách pod dekou.

  „Dobrou noc,“ zašeptal jí do ucha, když se k němu přitiskla zády a stiskla mu ruku, kterou jí přehodil kolem pasu.

  „Dobrou,“ odpověděla ještě, než usnula.