Katren

  Byly to už čtyři dny, kdy byl nucen zůstat v posteli. Nenašel zastání v nikom ze své rodiny, dokonce ani Andie se nepřimluvila, aby mohl vstát a alespoň se s nimi posadit v obýváku. Místo toho raději chodila za ním a vyprávěla mu, co potajmu zaslechla od rodičů, když si mysleli, že je nemůže slyšet.

  Za celou tu dobu, co už byl vzhůru, se tu neobjevil nikdo z řádu a z toho, co mu Andie řekla, i jeho rodiče omezili návštěvy ústředí. Samozřejmě museli chodit na pravidelné schůze, na které právě teď i shodou okolností byli, ale to byla jediná příležitost, kdy byli ochotni se tam přemístit.

  James věděl, že z části to bylo i proto, že tam nyní byli Potter s Weasleyem a Hermionou a uměl by si představit, jak by se asi tvářili, kdyby tam viděli rodiče kluka, který se přátelí se Smrtijedy, ale čekal, že čas od času půjdou za Remusem nebo on přijde za nimi.

  V pondělí se rozhodl, že ať si rodiče s Andie myslí cokoliv, nastal čas, aby se konečně zvedl z postele. Bylo zamračené ráno, a přestože celou noc hustě sněžilo, nebe se mračilo tak, jako by z něj každou chvíli měly opět začít padat sněhové vločky.

  Oblečený do vytahaných tepláků si stoupl před zrcadlo a prohlédl si dlouhé jizvy na boku. Díky dlouhodobému nedostatku slunečních paprsků jeho letní opálení již zcela vybledlo a čerstvé jizvy tak na bledé kůži přímo zářily. Zjistil, že místo, kam ho kletba zasáhla, je stále ještě citlivé, když se mu z úst vydralo bolestné usyknutí, jakmile se jedné z jizev dotkl.

  „Ještě brýle a budete si s Harrym naprosto rovni,“ ozvalo se za ním a James sebou překvapeně škubl, než se otočil za hlasem, „neměl bys odpočívat?“ zeptala se a starostlivě si ho prohlédla.

  „Neměla bys teď být někde jinde?“

  „Ne,“ zakroutila hlavou, „ale jestli chceš, abych odešla, tak půjdu.“

  „Ani náhodou,“ zavrhl to okamžitě a přistoupil dvěma velkými kroky k ní, „pojď dál,“ pokynul jí a rozhlédl se po chodbě, jestli nezahlédne Andie.

  „Měl by sis obléct tričko, nemáš tu takové teplo, abys mohl být bez něj,“ řekla, když na ni upřel svůj zrak a nepohnul se od dveří.

  „Dám topení na víc, jestli je ti zima,“ navrhl, zatímco přešel ke skříni a vytáhl první triko, které mu přišlo pod ruku.

  „Je mi fajn,“ zakroutila hlavou a nerozhodně se rozhlédla po místnosti.

  Měl štěstí, že se tu v brzkých hodinách, kdy se ještě rozespale převaloval v posteli, zastavila Amy, aby odnesla všechno nádobí, které se tu během dvou dnů naskládalo a bylo v pokoji tudíž alespoň trochu uklizeno.

  „Posaď se,“ ukázal na křeslo, které měl vedle skromné knihovny. Byl si jistý, že ona má doma alespoň pětkrát větší, než byla ta jeho, „kdybych věděl, že přijdeš, tak bych trochu víc poklidil,“ ušklíbl se, když přelétla hromadu oblečení, které měl přehozené přes židli u stolu a hromadu časopisů a knih u postele, na kterou si právě sedal. Už dávno u sebe zjistil, že pořádek není zrovna jeho silnou stránku, mnohem radši měl chaos.

  „V pořádku, není to tak hrozný,“ ujistila ho a shlédla na svoje ruce, které si začala mnout.

  Viděl, jak ji nervozita stahuje tvář a po chvíli, kdy si ji stále jen prohlížel, zvedla pohled zpět k němu. Pár sekund se mu dívala do očí, než je opět sklopila k rukám a byl si jistý, že se jí zalily slzami. Ani v nejmenším nechápal tu náhlou změnu v jejím chování, ani na vteřinu by ho těch prvních pět minut nenapadlo, že by se mohla rozbrečet.

  „Hermiono?“

  „Měl jsi pravdu ohledně toho Godrikova dolu, byla hloupost tam chodit.“

  „Co tím myslíš?“

  „Málem jsi tam přišel o život, to tím myslím.“

  „Jo tohle,“ pokýval hlavu, „jsem rád, že to uznáš. Doufám, že něco tak hloupého Potterovi příště rozmluvíš.“

  „To je všechno, co řekneš?“

  „Co víc chceš slyšet? Neposlouchali jste Lupina ani mě a upřímně se Brumbál musel pořádně praštit do hlavy, když vás pustil. Naštěstí se nikomu z vás nic nestalo, Potter může mít klid v duši, že rodičům položil na hrob kytky a já si můžu udělat další čárku, že jsem ho zachránil,“ vysypal ze sebe a použil o něco ostřejší tón, než měl v úmyslu.

  Poté, co se mu Andie omlouvala, protože si myslela, že to byla její chyba a vyslechl si kázání od Amy s Peterem, opravdu netoužil potom, aby byla Hermiona další, kdo mu tu brečel nad rozlitým mlékem. Krom toho byl někde uvnitř opravdu naštvaný, i když si to nepřipouštěl, zatímco byl vděčný za to, že přežil.

  „Zlobíš se,“ konstatovala a oči se jí ještě více zalily slzami.

  „To není pravda,“ vydechl, aby se trochu uklidnil a postavil se.

  „Vidím to na tobě, tak to ze sebe dostaň ven,“ řekla a bojovně zvedla hlavu, aby mu dala najevo, že je na to připravená.

  „Co po mně chceš?“ otočil se na ni zamračeně.

  „Nechci, aby mezi námi něco viselo ve vzduchu, o čem bychom oba věděli, ale nic s tím nedělali.“

  „Mám na tebe začít křičet, jakou blbost jsi to udělala?“

  „Jestli ti to pomůže.“

  „Sakra, Hermiono, v čem má tohle pomoct? Nejvíc by pomohlo, kdybyste tam vůbec nechodili, kdybyste alespoň jednou poslouchali, co se vám ostatní snaží říct a ne si to uprostřed války nakráčet přímo do pasti!“ otočil se na ni prudce. Když si jí všiml ve dveřích do svého pokoje, měl o její návštěvě úplně jiné představy, „to ještě není všechno,“ zvedl varovně ruku, když se nadechovala k nějaké reakci, „chceš říct, jak to celé vypadá? Jak vaše chování vidí někdo, kdo s vámi není každý dne v kontaktu?“ zeptal se a počkal, dokud nekývla v souhlas, „bez mrknutí oka je Potter schopný obětovat cokoliv, aby dosáhl toho, co chce on. Je ochotný riskovat tvůj život, Weasleyův život nebo život kohokoliv jiného. Divím se, že s sebou ještě nevzal Weasleyovou.“

  „Mýlíš se, Harry nikdy nikoho z nás nežádal, aby šel s ním. Všichni víme, co se může stát, ale pokaždé je to jen naše rozhodnutí.“

  „To se máš opravdu čím chlubit,“ prohodil k ní sarkasticky, „celý půl rok nasazuju vlastní krk, abych ho mohl ochránit, obětoval jsem přátelství a skoro i vztah s mojí sestrou proto, aby se mu nic nestalo, a on to všechno v jeden den skoro zahodí.“

  „Nikdo to po tobě nežádal.“

  „To je pravda, ale je to povinnost udržet ho naživu a to k těm, kteří si zaslouží, aby už nastal konec celé téhle nesmyslné války nebo těm, kteří se stali jejími oběťmi. Copak nevidíš, že zatímco on se řídí svými vlastními pocity, ostatní tvrdě platí za to, jak neopatrný je?“

  „Mluvíš jako Ron,“ podotkla.

  „Možná se Weasley konečně srazil s rozumem.“

  „Vyděsil se, že se něco stalo někomu z jeho rodiny a pohádal se s Harrym, jakmile jsme dorazili na ústředí.“

  „Možná ho to přinutí příště víc myslet,“ pokrčil rameny a tvrdě jí pohlédl do očí, „přestaň se ho zastávat, ta kletba byla pro tebe, kdybych se ten den nepotuloval po ústředí, mohlo všechno dopadnout jinak.“

  „Bylo by lepší, kdyby zasáhla mě.“

  „Nemluv hlouposti,“ odsekl a střelil po ní zamračeným pohledem, „Nepřežila bys to, kdybych tam nebyl. Než by se k tobě ti dva dostali, tak bys dávno vykrvácela. Ta kletba ti mířila přímo na srdce.“

  „Ale nezranila by tebe.“

  „Já jsem v pořádku,“ ujistil ji a přestal přecházet po pokoji. Zastavil před psacím stolem a oknem za ním pohlédl na ulici, kde se koulovaly děti od sousedů.

  „Ani jsem ti ještě nepoděkovala za to, co jsi udělal,“ stoupla si taky a váhavě udělala několik kroků k němu.

  „Možná jsi tím měla začít,“ otočil se na ni se založenýma rukama na hrudníku.

  „Popravdě jsem vůbec nevěděla, kde začít, a když jsi nemluvil, bála jsem se toho, co si myslíš.“

  „Takže jsi mě nechala ti vyčíst všechno, co mě napadlo?“

  „Ano,“ přikývla po chvíli váhavě.

  Natáhl k ní ruku, a když do ní po chvíli vložila tu svou, tak si ji přitáhl k sobě a pomalu se sklonil k jejím rtům a naposledy se jí podíval do očí, než je nechal splynout v jedny.

  „Takhle si já představuju ideální začátek rozhovoru poté, co tě tvůj přítel zachrání před smrtí,“ řekl již zcela klidně a usmál se na ni, když otevřela oči.

  „Budu si to pamatovat pro příště.“

  Zakroutil hlavou a zvedl si její obličej zpět k sobě. Nyní ji již políbil o něco vášnivěji, přičemž ji jednou rukou zajel do vlasů a naklonil jí hlavu víc na stranu.

  „Budu radši, když už žádné příště nebude. Žádné riskování, ano?“

  „Mám vůbec na výběr ti odpovědět něco jiného, než že nebudu riskovat?“

  „Nemáš,“ odpověděl a než mohla říct něco dalšího, tak ji znovu začal líbat. Pomalu se mu na mysl začala vkrádat myšlenka na to, že by se mohli někam přesunout a nemusel by se stále tolik ohýbat. V úvahu připadala postel nebo křeslo, ale než se stihl rozmyslet, kterou variantu si zvolí, tak se ozvalo zaťukání na dveře.

  Hermiona od něj rychle uskočila a otočila se čelem ke dveřím, ve kterých se vteřinu na to objevila Amy a usmála se na ně.

  „Dávám vařit vodu na čaj a chci se zeptat, jestli si dáš taky Hermiono?“

  „Ráda,“ souhlasila a nervózně se ošila, když jí James položil ruku kolem pasu.

  „Za jak dlouho asi bude oběd? Mám už hlad.“

  „Oběd bude v jednu jako každý den, kdo ti vůbec dovolil vstát?“ odpověděla Jamesovi a přelétla ho zamračeným pohledem.

  „Ležel jsem skoro týden, mami, navíc mám návštěvu,“ řekl a usmál se na dívku vedle sebe, „nemůžu přece pořád ležet v posteli.“

  „Sám víš, co zvládneš,“ pokrčila rameny nakonec, „ale buď opatrný, ano?“ upozornila ho nakonec. Nebyl si jistý, jestli za to mohl ten její pohled, se kterým to řekla, ale tušil, že nenaráží jen na jeho zranění.

  „Za chvíli jsme dole,“ přikývl ještě, než za sebou zavřela dveře a pohlédl na Hermionu, která mu také obtočila ruce kolem pasu a hlavu si opřela o jeho rameno.

  Atmosféra v obýváku, kde se všichni sešli, aby si vypili dopolední čaj, byla zpočátku trochu napjatá a mladíkovi přišlo, jako by mu něco unikalo. Když se podíval na Andie, tak se tvářila podobně zmateně a jemu došlo, že odpovědi bude muset hledat někde jinde. Byl proto rád, že když se Amy zeptala, jak dlouho se Hermiona zdrží, tak jí dívka odpověděla, že se na ústředí má vrátit až večer.

  Poté, co byla vyzvána, aby zůstala jak na oběd, tak i na večeři, se Hermiona trochu uvolnila a po zbytek času se často zapojovala do konverzace, zatímco James ji objímal kolem ramen a hrál si s jejími kudrlinami, což tvořilo potutelný úsměv na tváři jeho sestry.

  „Potom, co jsme odtamtud zmizeli a objevili se na Grimmauldově náměstí, jsme všichni vtrhli do kuchyně, kde tou dobou byli už všichni Weasleyovi a polovina řádu,“ začala vyprávět Hermiona, když se vrátili zpět do pokoje a James jí začal pokládat otázky, které měl, „Ron se začal hned rozhlížet a snažil se zjistit, jestli jsou všichni z jeho rodiny v místnosti, zatímco my s Harrym jsme se poohlíželi po ostatních a vzali si stranou Remuse, kterému jsme všechno popsali. Nakonec nás poslali, abychom se opláchli a převlékli, zatímco oni zjistí, kdo z řádu se tam objevil.“

  „Andie mi říkala, že se tam Peter přemístil pro nějaké lektvary.“

  „Nikdo z nás ho nepotkal,“ pokrčila rameny, „teprve druhý den jsem se od Remuse dozvěděla, že jsi to byl ty. Byl se tady na tebe podívat, víš o tom?“

  „Asi jsem byl ještě mimo,“ zakroutil hlavou, „co řekl Lupin Potterovi a Weasleymu?“

  „Jeden z členů, který tam nebyl na večeři, to vzal na sebe. Nemyslím si, že bys ho znal, ani já ho tam nikdy neviděla.“

  „Aha, takže nikdo nepřišel na to, že to byl Billův plášť, který jsem sebral?“

  „Ne, sehnal si nový poměrně rychle.“

  „A nevíš něco o tom, co se ty dny potom dělo?“ zeptal se. „Něco ve spojitosti s Amy a Peterem.“

  „Něco málo jsem zaslechla, když jsem šla za Remusem do kuchyně. Bylo štěstí, že se mnou nešli Harry s Ronem, protože bych je odtamtud pravděpodobně nedostala, jakmile by padlo tvoje jméno.“

  „Moje jméno?“

  „Hádali se kvůli tomu, co se ti stalo. Nevím přesně, jak to začalo, protože jsem přišla v polovině hádky, ale od té doby se tam neukázali. Pokud teda nepočítám hlavní schůzi v sobotu, tam byli že?“

  „Jo, jak to víš?“

  „Měla jsem pocit, že jsem zahlédla Amy.“

  „Dobře, a proč jsi byla tak nervózní tam dole?“

  „Právě kvůli té hádce, myslela jsem si, že to vyčítají i mně. Popravdě mě stálo hodně přemáhání, abych sem vůbec přišla, myslela jsem si, že mě vyhodí hned, jak se ukážu.“

  „To by ani jeden z nich neudělal,“ zakroutil hlavou pobaveně a pohlédl jí do očí, než ji vytáhl z křesla na nohy a stáhl k sobě do postele.

  Rozesmála se, jakmile ji začal lechtat a snažila se ho od sebe všelijak odstrčit, což se jí zrovna moc nedařilo, jak se snažila být opatrná a neublížit mu. Nakonec se mu vysmekla a sklouzla z postele na podlahu, z které se rychle zvedla a se smíchem se schovala za křeslo.

  „Snad si nemyslíš, že tě tohle zachrání,“ zasmál se a chytil křeslo z druhé strany, aby s ním nemohla otáčet. Chvíli se ji snažil překvapit rychlými pohyby na jednu nebo druhou stranu, ale vždy přesně vystihla, co chce udělat, takže nakonec udělal dva rychlé kroky vpravo, a když se pohnula a pustila opěrku křesla, tak ho odstrčil pryč, tudíž měl volnou cestu k ní.

  Zatlačil ji až ke zdi a pobaveně sledoval, jak se znovu snažila uniknout, zatímco se nemohla přestat smát. Nakonec se opřel dlaněmi o chladivou stěnu a přistoupil ještě o krok blíž. Cítil zrychlený tlukot jejího srdce a horký dech na kůži, když sklonil hlavu, aby dosáhl na její rty a zaregistroval paže, kterými ho objala.  

  Přesunul jednu ruku na její tvář a odhrnul jí vlasy stranou, než své rty přesunul na její krk. Druhou ruku jí na okamžik položil na bok, než konečky prstů zajel pod lem trika a dotkl se její hebké kůže.

  „Jimmy,“ vydechla a zvedla si jeho obličej, aby mu pohlédla do očí.

  „Chápu,“ přikývl a jemně se dotkli jejich rty, než se od ní odlepil a nechal jí dostatek prostoru.