Katren

   Cítil se příjemně omámený, když ho bílé světlo pomalu probouzelo a nevěděl, čím to může být. Teprve, když se někdo v jeho náruči nepatrně zavrtěl, tak si začal pomalu uvědomovat, co všechno se minulý večer stalo.

  Během spánku se přetočil na záda a spolu s ním i Hermiona, která mu nyní poklidně spala na rameni. Všiml si však těch drobných náznaků toho, že se každou chvilku probudí a užíval si proto každou vteřinu, kdy tak spolu leželi.

  „Hm,“ vydechla rozespale a schovala si oči před světlem. Až po chvíli jí došlo, že to nebyl polštář, do čeho právě zabořila obličej a se stále ještě trochu zalepenýma očima pozvedla pohled k jeho obličeji.

  „Dobré ráno,“ usmál se na ní.

  „Ahoj,“ odvětila a překvapeně si ho prohlížela. „Tvoje vlasy,“ vypadlo z ní.

  „Co je s nimi?“ zeptal se zmateně a zkrabatilo se mu při tom čelo.

  „Nejsou tak rozcuchané jako obvykle,“ řekla a ještě chvilku na něj ohromeně koukala, než se rozhlédla kolem sebe. „Kolik je hodin?“

  „Spěcháš někam?“

  „Ne, ale musí být už nejmíň osm, když je takové světlo.“

  „Jsou prázdniny, nemusíš za hodinu do vyučování.“

  „Nech toho,“ zamumlala. „Musím do koupelny,“ řekla nakonec a převalila se na záda.

  „Dobře, v té skříni v koupelně jsou i kartáčky, jeden si vezmi.“

  „Zaplatím vám ho.“

  „Je to jen kartáček,“ protočil oči v sloup a ušklíbl se, když ho začala přelézat, jakmile pochopila, že jí neuhne.

  „Přestaň,“ napomenula ho a stáhla si dres, jak nejvíc to šlo, když se za ní otočil a prohlížel si ji.

  S úsměvem zavřela dveře a opřela se o ně. Bylo opravdu možné, že se právě probudila v náruči Jamese Jacksona a že se o ní včera večer tak pozorně staral?

  Byť si myslela, že se toho úsměvu už nezbaví, velmi rychle jí zmrzl na rtech, když otevřela dveře od koupelny a uviděla manžele Jacksonovi, jak stojí každý u jednoho umyvadla a s kartáčky v puse na ní překvapeně koukají.

  Zčervenala, jakmile si uvědomila, že má na sobě krom spodního prádla jen Jamesův fotbalový dres, který jí sahal stěží do půlky stehen.

  „Já – ehm – pardon!“ vyhrkla rychle a dveře zase zavřela. Nezdržovala se a chtěla se co nejdřív vrátit do pokoje, jenže když otvírala dveře, tak se za ní najednou ozvalo: „Hermiono?“

  „Ahoj, Andie,“ usmála se rozpačitě a zmizela v pokoji dřív, než stihla mladší dívka něco říct.

  „Andie?“ otočil se James jen, co si přetáhl čisté tričko přes hlavu a nevěřícně se koukal do Hermionina planoucího obličeje. „Ona je doma?“

  „Nejen ona,“ opravila ho. „Tvoje rodiče jsem potkala v koupelně.“

  „Dej mi pár minut, než je dostanu dolů a než se převlékneš a přijdeš za námi, tak jim to všechno vysvětlím,“ slíbil a než stihla něco odpovědět, tak už kolem ní vycházel z pokoje ven.

  První koho potkal, byla Andie, která na něj očividně čekala u dveří svého pokoje a jakmile si ho všimla, tak se na něj přes celou chodbu zašklebila.

  „Naši jsou pořád koupelně?“ zeptal se, aniž by si toho všímal.

  „Ano.“

  „Super,“ řekl si pro sebe. „Ahoj, mohli byste na chvilku?“ otevřel bez zaklepání dveře a všechny členy své rodiny odvedl do přízemí, aby měla Hermiona trochu soukromí.

  „Vysvětlíš nám, co se tu děje?“ pohlédla na něj Amy. „Jeden den se na nádraží líbáš s nějakou svou spolužačkou a hned druhý nás v koupelně přepadne Hermiona, která tu očividně strávila noc.“

  „Tak zaprvé jste tu vůbec neměli být, myslel jsem, že budete u dědy a babičky.“

  „No vypadá to, že jsme si pro návrat vybrali správnou chvíli,“ poznamenala Amy, zatímco Peter s Andie se na Jamese jen uculili.

  „Vůbec to není, jak si myslíš, narazili jsme na sebe včera večer úplnou náhodou, když jsem se vracel domů a stavil jsem se na čaj. Byla osamělá a zmrzlá.“

  „Proč se nevrátila na ústředí?“ vyptávala se dál Amy.

  „Nechtěla, cítila se tam hrozně. Bylo mou povinností se o ni postarat. Kdybyste ji včera viděli…“ nenacházel slova, kterými by to vysvětlil, neměl právo jim vyprávět o tom, co musela Hermiona udělat.

  „V pořádku, Jimmy, jen to byl pro nás oba trochu šok,“ skočil své ženě do řeči Peter. „Dala Hermiona vědět řádu, kde je?“

  „Ano.“

  „Tím pádem v ničem nevidím problém,“ řekl, než se ohlédl ke schodům, po kterých právě sestupovala již oblečená Hermiona.

  „Dobré ráno,“ pozdravila a nervózně se podívala z jedné tváře do druhé.

  „Ahoj, Hermiono,“ usmál se na ní Peter a i Amy se již pomalu probírala z toho překvapení. „Dáš si s námi snídani?“

  Nejprve se trochu nejistě podívala na Jamese, ale když se na ní usmál si on, tak přikývla. „Ráda.“

  „Výborně, tak se pojď posadit,“ pokynul ji a odsunul jednu ze židlí, zatímco Amy zatáhla svého syna do kuchyně, kde mu do rukou strčila talíře a ošatku s pečivem.

  „Říkáš tedy, že nic nebylo?“

  „Jen jsem jí poskytl místo, kde by mohla přespat.“

  „Dobře,“ řekla nakonec a postrčila ho zpět do obýváku.

  Napětí, které ze začátku v místnosti vládlo, se nakonec uvolnilo a za příjemné konverzace se všichni do sytosti nasnídali.

  „A jak dlouho se tu hodláš zdržet, Hermiono?“ zeptal se Peter se zvědavostí v hlase. „James nám říkal, že se na ústředí necítíš příliš dobře.“

  „Popravdě si myslím, že bych se tam měla vrátit.“

  „Ale to vůbec nemusíš,“ zakročila Amy. „Příliš hostů k nám nechodí a neměla jsem tudíž potřebu vybavit pokoj, ale to je za chvilku hotové.“

  „Je to od vás milé, ale myslím, že už to zvládnu. Zlepšilo se to,“ řekla a s úsměvem se podívala na Jamese.

  „Kdybys ale cokoli potřebovala, tak víš, kde nás najít,“ nabádal ji Peter.

  „Děkuju vám,“ pohlédla na manžele vděčně a zvedla se k odchodu.

  „Doprovodím tě,“ vstal spolu s ní i James a z haly jí přinesl kabát s šalou, ve kterém ji včera našel.

  „Jdeš na ústředí?“ pohlédla na něj zmateně, když se vrátil.

  „Má tam své povinnosti,“ vysvětlil za syna Peter.

  Netrvalo dlouho a už vystupoval z krbu v tmavé kuchyni na Grimmauldově náměstí. Stále si nemyslel, že by to byl dobrý nápad, ale udělat nemohl nic.

  Hermiona tam na něj čekala, opřená o židli proti krbu a se zvědavým výrazem. „O jakých povinnostech to Peter mluvil?“

  „Nemůžu o tom mluvit,“ zakroutil hlavou a v krku se mu vytvořil knedlík, když pomyslel na to, co ho podle Snapea v blízké budoucnosti čekalo.

  „Dobře, asi bych v tom případě měla najít ostatní a oznámit jim, že jsem zpátky.“

  „Co jim povíš?“

  „Navrhla jsem Remusovi, aby řekl, že jsem u přátel z předchozí školy.“

  „To je dobré,“ přikývl, zatímco se jí podíval zpříma do očí. „Tak někdy nashledanou,“ rozloučil se právě v okamžiku, kdy se otevřely dveře, a do místnosti vešel profesor oblečený v černém hábitu.

  „Dobré ráno,“ pozdravil oba, než upřel pohled na Hermionu.

  „Dobré dopoledne, profesore,“ zamumlala Hermiona.

  „Je dobře, že jste se vrátila, slečno, alespoň se všichni budou moci uklidnit.“

  „Bude nejlepší, když za nimi půjdu teď hned,“ zamumlala téměř stejnou větu jako před chvíli a bez dalších slov zmizela z kuchyně, přestože ji zajímalo, co ti dva spolu mohou vymýšlet.

  „Jste připraven, Jacksone?“ zeptal se, když se za Hermionou zavřely dveře.

  „Nebude žádné kázání kvůli tomu, že jsem ji vzal k nám domů.“

  „Udělal jste správnou věc, když jste jí poskytl azyl místo toho, aby přespala někde na lavičce.“

  „Myslel jsem, že vám to bude vadit kvůli tomu, co se blíží.“

  „Naznačil jste něco nebo řekl něco, z čeho by si mohla domyslet, kým se stanete?“

  „Ne, pane.“

  „V tom případě je mi jedno, jestli se slečnou Grangerovou budete trávit svůj volný čas. Hádám, že jste ji už vysvětlil, aby se o vztahu s vámi nezmiňoval před Potterem nebo Weasleyem, když Lupinovi napsala, aby jim řekl, že je u svých mudlovských přátel.“

  „My žádný vztah nemáme,“ upozornil Snapea.

  „Můj omyl,“ odvětil profesor a pohlédl na něj s mírně zvednutým obočím. „Poslední dobou o ní však ve spojitosti s vámi slyším poměrně často.“

  „Takže dneska již začneme se skrýváním jen části vzpomínek?“ zeptal se James, aby odbočil od tématu.

  „Jste dobrý lhář, Jacksone?“

  „Jak to souvisí s naší výukou, pane?“

  „Pokud jím jste, tak to pro vás bude jednodušší. Jakmile budete stát proti temnému pánu a budete se před ním pokoušet něco skrýt, tak budete muset rychle myslet a vymýšlet si souvislosti.“

  „Asi přesně nechápu, co tím myslíte?“

  „Vaše vzpomínky se nemohou najednou přerušit a navázat někde úplně jinde. Tu část, kterou skryjete, musíte něčím nahradit. Pojďme to vyzkoušet.“

  Již zcela bez varování Snape pozvedl svou hůlku a vyslal na Jamese zaklínadlo. Slyšel profesorovi myšlenky, aby se mu nyní nebránil a nechal ho si jednu ze vzpomínek vybrat. James ho poslechl, i když to bylo po tolika lekcích, kdy ho nutil se bránit, velmi těžké.

  „Tak, Jacksone,“ začal Snape, když objevili ve vzpomínce z včerejšího večera a sám James právě šel k lavičce, na které seděla Hermiona.

  „Proč zrovna tahle vzpomínka?“ zeptal se pomocí myšlenek.

  „Vše se na ní dá ukázat,“ ušklíbl se Snape. „Vy nechcete, abych viděl, že jste ji odvezl k vám domů. Pokuste se zatím skrýt tuhle část vzpomínek.“

  Se stálými pochybnostmi o tom, proč Snape zvolil zrovna tuhle vzpomínku, zavzpomínal na to, jak se postavil a vytáhl na nohy i Hermionu. Obraz před ním se začal rychle měnit a on začal ihned myslet na to, že tam dál sedí a nikdy se nezvedli.

  Jakmile se obraz znovu ustálil a oni dva zůstali sedět v jedné křečovité pozici, se Snape začal snažit přinutit vzpomínku, aby nějak pokračovala, ale kdykoli se ji pokusil posunout dál, tak se ponořil do tmy, jako by se už nic dalšího nestalo a vzpomínka skončila.

  „To není špatné, Jacksone, trochu nepřirozené, ale na poprvé to ujde.“

  „Udělal jsem to, co jste mi řekl.“

  „Já vím, nic vám nevyčítám,“ podotkl Snape. „Zkuste ten obraz zatím nějak uvolnit, aby to vypadalo přirozeněji.“

  „Jak?“

  „Prvně musíte se slečnou Grangerovou dýchat,“ začal radit profesor. „Také se různě hýbat, například otáčení hlavou, napít se čaje nebo třeba podupávání nohou. Cokoli.“

  Soustředil se na to, co mu Snape říkal a postupně se vše na obrazu před ním začalo projevovat. Hermiona se zády opřela o lavičku, kabát si přitáhla těsněji k tělu a prokřehlými dlaněmi objala kelímek, zatímco on se opřel lokty o kolena, dopil svůj čaj a začal si podupávat pravou nohou.

  „Vidíte ten rozdíl?“ ozval se znovu Snape a on mu jen dal v duchu za pravdu. Bylo to tak jednoduché, když hned znal jeho odpověď, aniž by se musel nějak namáhat k jejímu sdělení.

  „A teď odejděte.“

  „Tak se měj, Grangerová,“ promluvil, než se zvedl. Cestou k autu ještě vyhodil kelímek do odpadkového koše a vzpomínka se rozplynula v okamžiku, kdy nastartoval motor.

  „Překvapil jste mě, Jacksone,“ prozradil Snape, když se znovu ocitli v kuchyni na Grimmauldově náměstí.

  „Opravdu?“

  „Ano,“ potvrdil, ale jeho obličej zůstával i nadále ledově klidný bez jakékoli emoce, jen pravý koutek úst se zvedl nepatrně nahoru. „Nečekal jsem toho od vás tolik při první lekci.“

  „Něco jsem o tom už v dřívější době četl,“ přiznal James. „Ještě než jsme se přestěhovali a…“ zarazil se, když si uvědomil, že si není jistý, jestli to Snapeovi říct nebo ne.

  „A?“ pobídl ho k pokračování profesor zamračeně.

  „Upravoval jsem paměť Pansy Parkinsonové.“

  „Cože jste?“

  „Slyšel jste, ohrožovala mě a mou sestru, když Dracovi prozradila, že mě viděla na astronomické věži s Hermionou.“

  „A kdy jste se mi to chystal oznámit?“ zeptal se Snape rozčileně.

  „Já nevím, bylo to ještě předtím, než jsem se k vám přidal.“

  „Doufejte, že jste to provedl správně.“

  „Jsem s ní v každodenním styku, pane, nic se s ní neděje.“

  „Máte víc štěstí než rozumu stejně jako Potter,“ zakroutil Snape hlavou. „Připravte si na zítřejší den jinou vzpomínku a promyslete to,“ odbočil radši profesor a kývl na Jamese, než se vydal ke krbu a pomocí něj se přemístil pryč.

  „Jimmy?“ zaklepala Andie na dveře od jeho pokoje.

  „Jo?“ otočil se na židli, když chytil fotbalový míč, který moment před tím, než přišla, vyhodil do vzduchu.

  „Můžu?“

  „Jistě, od kdy se ptáš?“

  „Nevím, koho u tebe v pokoji můžu objevit.“

  „Vtipný,“ protočil oči v sloup a obrátil se zády k ní, přičemž si zase začal házet.

  „Chybí ti fotbal?“

  „Míň než jsem si myslel,“ přiznal pomalu.

  „Ale kdybys měl možnost zase hrát, tak bys neváhal nebo jo?“

  „Asi ne, ale to se nestane,“ otočil se na ni s úsměvem. „Bradavice nejsou škola, kde by se v blízké době hráli mudlovské sporty.“

  „Jo, to máš pravdu,“ přikývla. „Víš, když jsem Hermionu uviděla, tak mě v jednu chvíli napadlo, že…“ na moment se odmlčela a pořádně se podívala do jeho tváře, jestli by v ní mohla něco vyčíst.

  „Co tě napadlo?“

  „Že to byla možná ona ta holka, o které jsi nám říkal.“

  Několikrát si protočil míč v rukách, než od něj zvedl pohled a upřel jej na Andie. Netrvalo to dlouho, než vykulila oči a s údivem pootevřela pusu. Když se tak stalo, tak se tiše rozesmál se a zakroutil hlavou.

  „Já to věděla,“ vydechla stále ohromeně. „Jak jsem ji uviděla otvírat dveře od tvého pokoje, tak jsem to věděla,“ řekla už jasně. „Co se tady včera vlastně stalo? Spala u tebe?“ zeptala se a přelétla pohledem k matraci složené u dveří.

  „Jo spala tady, protože pokoj pro hosty není hotový, jak víš, a nechtěla spát v pokoji našich ani v tvém.“

  „Proč?“

  „Nechtěla tam spát, když o tom nikdo z vás nevěděl a moje dovolení jí nestačilo.“

  „Aha,“ přikývla Andie. „A co tedy bylo dál? Neříkej, že jste si oba lehli a spali,“ řekla pochybovačně a kývla hlavou k vyfouknuté matraci.

  „Co jiného bychom měli dělat?“

  „Měl jsi dům jen pro sebe, přeci jsi nezahodil takovou šanci to s ní nějak vyřešit.“

  „Netuším, co si představuješ, ale už ráno jsem říkal, že na tom nebyla dobře. Má strach o rodiče a nemůže se s nimi vídat, aby je tím neohrozila.“

  „Co by je mohlo ohrozit, jsou to mudlové.“

  „No právě, Andie,“ zamračil se na ní. „Jim podobné Smrtijedi vraždí každý den.“

  Viděl, jak její výraz ztuhl, když jí to všechno došlo. „Já to vím,“ řekla zahanbeně. „Jen že celá ta válka je čistě kouzelnická záležitost, mudlové o ní nemají ani ponětí a já tak občas zapomenu, že se jich to také dotýká.“

  „V pořádku,“ usmál se trochu a hodil jí balon.

  „A co teda budeš dělat dál? Nemůžete se s Angelou donekonečna líbat po chodbách.“

  „Proč ne?“ zeptal se, přestože s tím chtěl co nejdříve skončit, zajímalo ho, co mu Andie odpoví.

  „Abych byla upřímná, tak mi to začíná trochu vadit. Kdykoli si s ní nebo s tebou během dne chci promluvit, tak nemůžu, protože jste na sobě nalepení.“

  „Ale nemůžu chodit po škole a držet Hermionu za ruku.“

  „Už je to Hermiona jo? Žádná Grangerová?“ rýpla si a byla ráda, že má míč v rukách pořád ona.

  „Čekal bych, že se budeš trochu zajímat o to, jak se cítím já nebo Angela, když to už několik týdnů hrajeme před celou školou, ale tebe jenom trápí, že si nemáš s kým povídat,“ vyčetl jí a Andie jen pokrčila rameny.

  „Angela si to užívá.“

  „Jo, všiml jsem si,“ procedil skrz zuby.

  „Nemusíš se hned čertit, nepřišlo mi, že by ti to nějak zvlášť vadilo.“

  „Nechci, aby si myslela, že by to mohlo být něco víc.“

  „Pořád se jí sice líbíš, ale nic víc už v tom není,“ ujistila ho. „Víš, co by mě zajímalo? Jak asi vypadal James Potter, Sirius Black a Lupin, když jim bylo jako tobě,“ změnila náhle téma.

  „Potter má fotky,“ vzpomněl si na fotoalbum, které mu ukazoval ten den, co přijeli. „Proč tě to vlastně vůbec zajímá?“

  „Byli ve škole všemi oblíbení,“ pokrčila rameny. „Navíc se mi nechce věřit, že jsi jeho přesná kopie.“

  Pokrčil rameny a zavzpomínal na muže s ženou, které viděl na pohybujících se fotkách. Bylo neuvěřitelné, jak byli šťastní, zatímco nevěděli, co se jim toho osudného dne stane.

  „Co se vlastně stalo, že jste se vrátili?“ zeptal se, aby začal myslet na něco jiného.

  „Nějaká mimořádná schůze řádu, naši mi nechtěli říct, co se stalo.“

  „Mě se taky nezmínili,“ přimhouřil oči a přemýšlel nad tím, co se mohlo stát, že Brumbál všechny svolal.