Katren

 Naposledy se rozhlédl po pokoji a s pocitem, že nadobro opouští svůj dosavadní život, vyšel na chodbu, kde narazil na svou sestru. Obezřetně si ho prohlédla a bez jediného slova společně sešli dolů, kde se připojili k rodičům a vyšli na příjezdovou cestu. Naložili poslední zbytky věcí do náklaďáku a sami se naskládali do auta. Jejich otec jel společně se stěhováky a James, který řídil, jel společně s matkou a sestrou za nimi.

 Celou cestu do přístavu přemýšlel nad tím, jak ho ta zpráva změnila. Byl zvyklý se svou rodinou mluvit, většinou jim sdělil všechno, co považoval za důležité. Samozřejmě některé věci věděla jen Andie, to byla jediná osoba, která o něm věděla naprosto všechno.

 To vše se změnilo ten den, kdy se dozvěděl pravdu. S kýmkoliv z nich nyní prohodil sotva dvě slova za den, a když se dozvěděl, že se stěhují zpět do Británie, tak většinou už ani nebyl doma. Nechtělo se mu odcházet s Baltimoru, měl tu přátele a to všechno musel opustit kvůli čemu? Kvůli bratrovi, který stejně jako on ani nevěděl, že ten druhý existuje?

  Těch posledních pár dní, které v Baltimoru byl, strávil s přáteli po různých barech a domů se většinou dostali až pozdě k ránu. Jelikož už byly prázdniny, tak v tom nikdo z nich nebo jejich rodičů neviděl problém. Teprve až teď James začal pociťovat únavu, ale rychle ji zahnal, jakmile jen trochu přivřel oči.

 Kolem oběda už odplouvali z přístavu, a zatímco se Andie s tátou a mámou ještě naposledy loučili s městem z paluby trajektu, tak si Jimmy zalezl do kajuty a usnul.

 První co udělal, když se probudil, bylo, že se podíval na hodinky a zjistil, že je šest hodin. Stále ještě trochu rozespale se protáhl a vylezl ven na palubu, kde se rozhlédl kolem. Neměl ani nejmenší tušení, kde jsou ostatní, ale rozhodl se, že si trajekt bez nich pořádně prohlédne.

 Až na jednu skupinu jen o málo starších kluků, než byl on sám, neobjevil nikoho zajímavého, takže pomalu zamířil k nim. Už když kolem nich procházel poprvé, tak si všiml několika lahví alkoholu.

 Jakmile jim ukázal několik jointů, kterými ho vybavili jeho přátelé, tak ho rychle vzali mezi sebe a celkem dost se nasmáli.

 Po dalších dvou hodinách si všiml Andie, která šla jejich směrem a už z dálky pohledem hodnotila všechny jeho společníky.

 „Už přes hodinu tě hledám,“ řekla, když došla až k němu a podle jejího obličeje poznal, že jí společnost několika opilých mladíků není zrovna příjemná.

 „Pojď k tátovi, kočičko,“ zahučel jeden z nich a snažil se ji přitáhnout blíž k sobě.

 „Pusť mě,“ zamračila se na něj a vytrhla se mu.

 „Nech ji bejt!“ zavrčel James, když na ni zase začal dotírat a všichni ostatní se jen smáli jejímu snažení ho ze sebe setřást.

 „No tak, jenom si trochu užijeme,“ mrknul na něj, ale dřív než stihl udělat něco dalšího, tak ho James chytl za tričko a uštědřil mu pěknou ránu do obličeje.

 „Co to do tebe vjelo, vole?“ zeptal se, když mu ostatní pomáhali na nohy.

 „Nikdo nebude dělat do mojí ségry,“ zavrčel a otočil se na dívku. „Jdeme, Andie,“ kývl k odchodu a bez dalšího pohledu, společně s ní odešel. Váhavě si ho změřila pohledem a po několika krocích ho radši chytla, aby někde nezakopl o vlastní nohy a neupadl.

 „V jednu chvíli jsem si už myslela, že ho necháš,“ promluvila chvilku potom, co si sedli k jejich autu.

 „I když jsem byl poslední dobou divnej, tak nikdy nikoho nenechám, aby ti ublížil. Nikdo neublíží mojí malé sestřičce,“ zavrtěl hlavou a ušklíbl se na ni.

 „Takže to je to, co jsem?“ pohlédla na něj váhavě. „Pořád jsem tvoje sestra?“

 „Vždycky budeš,“ přikývl a zvážněl. „Ať už doopravdy jsi nebo nejsi, vždycky budeš víc než Potter.“

 Usmála se a stulila se mu do náruče, což způsobilo, že se rozesmál a pevněji si ji přitáhl k sobě.

 „Měl by ses osprchovat a převlíknout, aby naši nepoznali, že si hulil,“ odtáhla se po chvíli. „A vezmi si žvýkačku, táhne to z tebe jak z lihovaru.“

 Protočil oči v sloup, ale nakonec se ušklíbl a s její pomocí se zvedl, aby došli zpět do kajuty. Věděl, že to mezi nimi je už zase v pohodě. Jediné, co ho na tom celé mrzelo, bylo, že potřeboval takovou situaci, aby se mu to v hlavě pořádně srovnalo.

 „Můžu dál?“ nakoukla do pokoje Hermiona. Mlčení vzala jako souhlas a vešla dovnitř, přičemž za sebou zavřela dveře. „Ginny říkala, že s nikým nechceš mluvit.“

 „A čemu na tom nerozumíš?“ zeptal se a zvedl hlavu z polštáře, aby jí pohlédl do očí.

 „Myslím, že je důležité, aby sis o tom promluvil, než přijedou.“

 „Jenže já o tom nechci mluvit, Hermiono. Celých sedmnáct let jsem dokázal žít bez staršího bratra, tak bych to dokázal i teď.“

 „Cítíš se podveden, že jsi o něm nevěděl,“ zamračila se.

 „Ano, přesně tak se cítím, příště se můžu dozvědět, že třeba moji rodiče žijí a schovávají se, aby je Voldemort znovu nenašel. Myslel jsem, že potom, co se stalo na ministerstvu, už mi Brumbál nic netají, ale zmýlil jsem se. Jak můžu věřit člověku, který mi celý život lže?“

 „Jsi v právu mu kvůli tomu nevěřit, ale musíš si uvědomit, že tehdy to byla zlá doba a Brumbál nikdy nevěřil, že Voldemort doopravdy zmizel. Musel ho schovat někam do bezpečí, navíc byla výhoda, že o něm nikdo nevěděl. Pomysli na to, jak nápadný by tady v Británii byl.“

 „Přesto mi to mohl už dávno říct.“

 „A co bys dělal, Harry?“ zeptala se a sledovala, jak otvírá a zase zavírá pusu.

 „Já nevím,“ rozhodil nakonec rukama. „Možná bych za ním jel nebo mu poslal sovu, nevím. Nedostal jsem příležitost si něco takového rozmýšlet.“

 „A co bys mu řekl, až bys před ním stál? Ahoj, jsem Harry a jsem tvůj bratr?“

 „To ne.“

 „Samozřejmě, protože bys ani nemusel, podle toho co říkal Brumbál, jste skoro dvojčata. Pravděpodobně by si myslel, že si z něj někdo vystřelil a vytáhl by na tebe hůlku.“

 „A co bys teda dělala ty?“

 „Asi bych to radši nevěděla,“ řekla popravdě, a když uviděla, jak se Harry nadechuje k dalšímu argumentu, tak ho zarazila. „Já sama jsem jedináček, takže tě chápu víc než Ron nebo Ginny, ale na druhou stranu, on měl svůj vlastní život, měl rodinu. Nemohla bych mu jen tak oznámit, že lidé, které celý svůj život zná, nejsou jeho pravá rodina.“

 Mezitím, co ji poslouchal, musel uznat, že má opět pravdu, přesto mu bude dlouho trvat, než něco takého překousne. Povzdechl si a sklopil hlavu, někdy opravdu nechápal, jak s ním může mít takovou trpělivost.

 „Máš pravdu,“ řekl to nahlas a všiml si, jak se ušklíbla.

 „Takže se mnou teď půjdeš dolů a společně s ostatními čekat na tvého bratra?“

 „Je to zvláštní, když to říkáš takhle nahlas.“

 James si kriticky prohlédl dům, který se před nimi objevil a otočil se na matku vedle sebe. „Opravdu to ještě nemůžeme otočit a vrátit se zpátky do Baltimoru?“

 „Ne,“ zavrtěla hlavou. „Čekají nás.“

 Povzdechl si a pomalu vylezl z auta. Nějak se stále nemohl smířit s tím, že ho tam uvnitř čeká poslední zbylý kousíček jeho pravé rodiny. Andie mu příběh o Harrym Potterovi vyprávěla celý zbytek cesty, takže zjistil, že zatímco on vyrůstal se svou rodinou v čarodějnickém světě, tak jeho bratr žil celých deset let mezi mudly.

 Otřásl se, když v duchu pomyslel na to slovo a opřel se o stále otevřené dveře od auta. Přesunul svůj pohled z domu na zbytek náměstí a zjistil, že je to jedna velká zanedbaná díra.

 „Jak jsou na tom?“ zeptala se žena na druhé straně auta, když k nim přišel její muž a kývla směrem ke stěhovacímu vozu.

 „Uspal jsem je, dřív jak za šest hodin by se neměli probudit,“ odpověděl a pohlédl na Jimmyho. „Jdeme?“

 Přikývl a zabouchl dveře od auta, ihned ještě zamkl a klíčky podal otci. Věděl, že tady je nebude dlouho potřebovat a navíc mu jezdění na levé straně dělalo docela problémy. Byl rád, že sem vůbec dojel bez nehody.

 Následoval svoji rodinu ke dveřím a teprve potom, kdy se naposledy pozorně rozhlédl po celém náměstí, dveře otevřel a vstoupil dovnitř. Jeho otec prošel jako poslední a zavřel za sebou. Pozorně se rozhlédl po hale, ale vzápětí uslyšel kroky na schodech.

Ohlédl se, a jakmile uviděl kluka, který se objevil, tak ohromeně ztuhnul a mírně pozvedl obočí.

 „Wow,“ vydechla po pár vteřinách Andie.

 Harry s Hermionou se na ní podívali, a zatímco Harry se nervózně ušklíbl a prohrábl si rukou vlasy, tak Hermiona si odkašlala a sešla těch několik posledních schodů.

 „Vítejte v Británii,“ vypadla z ní první věta, která ji napadla a Andie se pobaveně ušklíbla. „Chvilku počkejte, někoho zavolám,“ řekla a zmizela ve dveřích na konci haly.

 „Ahoj, Harry,“ prolomila ticho jako první Jamesova matka.

 „Dobrý den,“ odpověděl slušně a postavil se proti nim.

 „Fajn, tohle je dost divný,“ nakrčila čelo Andie a přelétla pohledem z jednoho na druhého.

 „Andie!“ zhrozila se její matka.

 „No co?“ pokrčila rameny, ale neměla možnost říct něco dalšího.

 „Peter Jackson!“ rozlehlo se najednou halou a přišel k nim Remus, který se s Jamesovým otcem hned přátelsky poplácal po rameni.

 „Lupine,“ ušklíbl se pobaveně.

 „Ehm, ehm.“

 „Amy,“ usmál se Remus a i ji objal. „Jsem rád, že jste dorazili v pořádku.“

 „Tohle je Andie,“ začal představovat Peter, „a James.“

 Vlkodlak se stále usmíval, když pohlédl na dívku, ale jakmile uviděl Jimmyho, tak mu úsměv zmrzl na rtech a vypadal, jako by viděl ducha.

 „Páni, teda rád tě poznávám,“ zatřepal krátce hlavou a usmál se i na něj. „Už jste se seznámili?“ kývl na Harryho.

 „Trochu,“ přikývl a ušklíbl se.

 „My teď něco potřebujeme probrat s vašimi rodiči, tak co kdybyste společně s Harrym, Ronem, Hermionou a Ginny šli nahoru se zatím nějak zabavit?“

 „Jasně,“ přikývla Andie, a když všichni dospělí odešli, tak si prohlédla ty zbylé. „Tak co budeme dělat?“

 „Asi půjdeme k vám do pokoje ne?“ ozvala se Ginny a pohlédla na Harryho. „Je největší.“

 „Tak pojďme,“ přikývl a začal stoupat po schodech nahoru.

 Jako poslední zůstali pod schody Jimmy s Andie, kývl na ní, aby vyšla za nimi a dívka jen s pokrčením ramen vyrazila nahoru.

 Bez váhání ji následoval a cestou si v hlavě přehrával, co se to před chvílí vlastně stalo. Na první pohled si s Harrym byli opravdu hodně podobní, ale po důkladnějším prohlédnutí našel hned několik viditelných rozdílů. Byl vyšší, měl hnědé oči, na kterých neměl brýle a samozřejmě neměl žádnou jizvu na čele.

 „Takže vy jste sourozenci?“ zeptala se Andie, jakmile se usadila na židli a prohlédla si Ginny s Ronem.

 „Věř mi, takovouhle barvu hlasů může mít opravdu jen Weasley nebo Weasleyová,“ ušklíbla se zrzka. „Jo a mimochodem, jsem Ginny,“ začala s představováním, takže se postupně dozvěděli jména všech, i když si určitý obrázek už udělali z toho, co jim řekl Remus.

 „Počkej, vás je sedm?“

 „Percyho už do rodiny sice nepočítáme, ale jo sedm,“ potvrdila Ginny a pobaveně sledovala překvapený výraz, který měla Andie ve tváři. „Ale dost o nás, řekněte něco o vás.“

 „Tak ono v podstatě není co, viď,“ přemýšlela tmavovláska a pohlédla na Jimmyho, který pokrčil rameny.

 „Záleží na tom, co chcete vědět.“

 „Remus říkal, že jste bydleli v Baltimoru,“ ozvala se Hermiona.

 „Jo to je pravda,“ potvrdila Andie.

 „A do školy jste chodili kam? Četla jsem něco o tom, že v Americe nejsou kouzelníci od mudlů tak odtržení jako tady.“

 „Andie?“ pohlédl na sestru James, přece jenom tohle bylo otázka pro ni.

 „Škola byla normálně ve městě, mudlové si dokonce mohli podat přihlášku, aby to nebylo tak nápadné, ale samozřejmě je nepřijali.“

 „Zdá se mi to, nebo ty o tom moc nevíš?“ zeptala se překvapeně Ginny s pohledem upřeným na Jimmym.

 „Popravdě ani moc ne,“ ušklíbl se. „Vzhledem k tomu, jak se Voldemortova moc stále zvětšuje, tak u nás rozhodli o tom vyučovat ve škole, ale…“

 „Ale postihlo to až můj ročník, on se o tom neučil,“ dořekla za něj Andie, když se ušklíbl a nevypadal, že by to chtěl doříct.

 „Takže toho o tobě věděla víc než já, Harry,“ zakončil to a pohlédl svému bratru do očí. Záměrně vyslovil jeho jméno, ale nepatrně se ušklíbl, když mu z toho přejel mráz po zádech.

 Přikývl a nepřestával se Jimmymu dívat do očí. Věděl, že on je svému otci podobný opravdu hodně, ale Jimmy s jeho hnědýma očima jako by mu z oka vypadl.

 „Jimmy, Andie?“ nakoukla po zaklepání do pokoje jejich matka. „Společně s tátou jedeme vybavit dům a postarat se o stěhováky. Dnes v noci tu zůstanete, Molly říkala, že na tu jednu noc můžeš spát s holkami v pokoji a ty s kluky,“ říkala jim a střídavě se dívala z jednoho na druhého.

 „Jasně, mami,“ přikývla Andie.

 „A s vámi dvěma chtějí mluvit rodiče,“ usmála se ještě na Rona s Ginny, než zase zmizela. Dveře však nechala otevřené, takže se sourozenci Weasleyovi zvedli a následovali ji.

 „Ukážu ti pokoj,“ navrhla Hermiona a společně s Andie se taky vypařily, takže v pokoji zůstal jen Jimmy s Harrym.

 Dlouhou chvilku jen mlčeli a nevěděli kam s očima. Nakonec to James nevydržel a tíživé ticho protrhl.

 „Táta říkal, že jsi prý vyrůstal u nějakých mudlů.“

 „Táta?“ nakrčil čelo Harry a zmateně na něj pohlédl.

 Povzdechl si a protočil oči v sloup. „Peter,“ zavrčel. „Promiň, ale bude chvilku trvat, než si zvyknu.“

 „V pořádku,“ přikývl.

 „Takže jací jsou Dursleyovi, jmenují se tak, že ano?“

 „Ano jmenují,“ potvrdil. „Jsou to ti nejhorší mudlové, jaké si dokážeš představit. Jsem rád, že už se k nim nikdy nebudu muset vrátit.“

 James se zamračil. „To jsou tak hrozní? Vždyť jsi jejich,… jsme jejich synovci,“ opravil se.

 „Věř mi, žil jsem u nich deset let, byli by radši, kdybych neexistoval. Nebýt Hagrida – to je profesor v Bradavicích – ani bych nevěděl, že jsem kouzelník. Doufali, že když o tom nebudu vědět, tak ze mě ta magie vyprchá nebo tak něco.“

 Přestože toho kluka před sebou sotva znal, vyvolával v něm pocit, že by ho měl chránit. Přisuzoval to tomu, že si byli tak neuvěřitelně podobní, protože přece nebylo možné, aby si za těch pár minut k Harrymu vytvořil nějaký hlubší vztah nebo snad bylo? Každopádně pocítil náhlou chuť jet své jediné příbuzné navštívit a říct jim pár pěkně peprných slov. Lehce zakroutil hlavou, nestačil se ani divit, jakým směrem se jeho myšlenky ubírají.

 Bohužel nevěděl, co by svému bratru na něco takového měl říct. Harry to však vyřešil za něj, když se zvedl a došel k nočnímu stolku, na kterém leželo několik knih a časopisů. Chvilku se v té hromadě přehraboval, až nakonec vytáhl knihu s koženými deskami a podal ji Jamesovi, který na něj celou dobu zmateně koukal.

 „Možná bys to chtěl vidět. Vím, že jsi vyrůstal s jinými rodiči, ale…“ Harryho hlas se vytratil, když Jimmy nalistoval náhodnou stránku a zjistil, že se mýlil, když si myslel, že je to kniha. Bylo to fotoalbum, ze kterého se na něj koukali dva dospělí kouzelníci.

 Překvapeně pootevřel ústa, když spatřil téměř totožného muže po boku rudovlasé ženy s dvěma smaragdy místo očí. Zvedl hlavu a pohlédl Harrymu do očí, byly naprosto totožné.

 „Něco málo se mi vybavuje,“ zašeptal a nevšímal si jeho překvapeného pohledu. „Ten krb,“ usmál se, když přes něj přejel prstem a zvedl pohled. „Pamatuju si ho.“

 „Pokud vím, tak ten dům stále ještě stojí,“ zamumlal po chvilce Harry, když James sklopil hlavu a přetočil na další obrázek.

 „Byl jsi tam?“

 Zavrtěl hlavou a uhnul pohledem. „Řád se obává, že by tam mohli hlídkovat Smrtijedi.“

 Odfrkl si, ale nic dalšího už neříkal, místo toho obrátil další list. „Vypadají tak šťastně,“ zamumlal si spíš pro sebe, ale Harry ho i přes to slyšel.

 „Můžu se na něco zeptat?“

 „Jasně.“

 „Kdes byl, když se tam objevil Voldemort?“

 Povzdechl si, když si opět připomněl tu noční múru, která ho neustále pronásledovala. „Schovala mě do skříně,“ začal vyprávět. „Chtěla tam dát i tebe, ale nestihla to. Nebýt snu, ve kterém se mi to pořád vrací, tak tu teď nesedím.“

 „Občas – převážně v blízkosti mozkomora – slyším její hlas, jak Voldemorta prosí, aby mě ušetřil,“ vysoukal ze sebe potichu Harry a sledoval přitom usměvavou tvář Lily Potterové.

 Dál už toho spolu příliš nenamluvili, protože se vrátili ostatní. Ovšem Jimmy nemohl posoudit, jestli to bylo dobře nebo ne. Musel uznat, že se trochu uvolnil, když už zase nebyl s Harrym sám, ale na druhou stranu ho chtěl poznat.

 Nyní už však byl druhý den a společně s celou svou rodinou stál v kuchyni, kde čekal, až se bude moct přemístit do jejich nového domu. Nevadilo mu to tady tak, jak si původně myslel, ale byl vděčný, že vypadne z té nervózní atmosféry, která v domě číslo dvanáct, vládla.

 „Ještě jednou děkujeme, že jsme mohli zůstat, než jsme zařídili dům.“

 „V pořádku, rádi jsme vás viděli,“ ujistil Jimmyho matku Lupin a na rozloučenou, se s ní objal.

 „Pravděpodobně se uvidíme až ve škole,“ kývla Andie na Ginny a Hermionu. Nemohla si nevšimnout, jak se všechny po jednom společném večeru spřátelily.

 On mezitím kývl na Harryho a natáhl k němu ruku. „Měj se a za čtrnáct dní nashledanou.“

A/N: Beta-read – Amren