Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


19. kapitola - Konečně prázdniny

16. 7. 2011

   Nástupiště devět a tři čtvrtě bylo plné rodičů, když přijela červená lokomotiva a z jejích vagónů začali vystupovat bradavičtí studenti.

  „Nechte ty dva chvilku o samotě,“ postrčila Angela všechny chlapce, kteří se ohlíželi, kde se zdržela Andie s Tomem. „Měl by ses se mnou taky rozloučit,“ otočila se na Jamese, jakmile kousek poodešli. „Támhle jdou totiž moji rodiče, takže máš poslední šanci.“

  „Vykašleme se na to, Angie, stejně to nepomáhá.“

  „Ale no tak,“ protáhla. „Věř mi trochu, nakonec jí to nedá a přijde.“

  „A co tvoji rodiče?“

  „U Merlina,“ protočila oči v sloup a stáhla si jeho obličej k sobě. Na to že ho na její rodiče sama upozornila, se nijak neostýchala a opravdu velmi pomalu ho pouštěla, když se za ním ozvalo odkašlání.

  „Ahoj, holčičko,“ pozdravila ji její matka, zatímco pan Benett si měřil Jamese od hlavy k patě.

  „Mami, tati, to je James,“ představila ho svým rodičům.

  „Těší mě, pane a paní Benettovi,“ usmál se na ně nervózně a zmateně se podíval na Angelu, která se na něj jen usmála a pohladila ho po rameni.

  „Kde je Scott?“ zeptala se poté.

  „Čeká na nás u prarodičů.“

  „Tak to byste měli jít,“ usmál se James. „Opravdu rád jsem vás poznal.“

  „My tebe také, Jamesi,“ ujistila ho Angelina matka.

  „Napíšu a dohodneme se, kdy se sejdeme,“ slíbila Angela a políbila ho na tvář, než spolu s rodiči odešla k východu z nástupiště.

  Naposledy se za ní otočil a začal hledat své vlastní rodiče. Všiml si, že stojí jen pár metrů od něj a dalších pár metrů stáli všichni Weasleyovi s Potterem a Grangerovou. Nechápal, jak to Angela dělala, že si vždy vybrala takovou chvíli, kdy byla Hermiona poblíž.

  „Ahoj,“ přistoupil k Peterovi a Amy, vedle kterých už stála i Andie.

  „Ahoj, zlato, proč jsi tu dívku nepřivedl představit?“

  „Pospíchala,“ pokrčil rameny a střelil pohledem k Andie, když chtěla něco dodat.

  „Těch pár vteřin by ji snad nezabilo, Andin přítel si na nás čas udělal,“ podotkla Amy a James se na svou sestru ušklíbl.

  „Budete mít příležitost ji poznat, mohl bych ji pozvat během prázdnin k nám na večeři,“ navrhl a využil tak příležitosti, kterou mu připravila Angela. „Ale s jistotou vám to řeknu později.“

  „Dobře,“ přikývla Amy a James přemýšlel nad tím, co asi řekne na to, až jí poví, že to celé je jenom fraška.

  S úsměvem na rtech se přemístil do obývacího pokoje jejich domu a sledoval, jak se tam postupně objevují zbylí členové rodiny. Nejdříve se přemístil Peter spolu s oběma kufry a několik vteřin po něm i Amy s Andie.

  „Nesnáším to,“ vypravila ze sebe a chytla se křesla, aby neupadla, když se jí zamotala hlava.

  „Stále ještě máš dva roky na to, aby sis zvykla,“ pohladila ji po zádech Amy. „Máte hlad?“ zeptala se okamžik na to.

  „Co? Právě mám problém udržet svoji snídani a to jsem ji jedla před několika hodinami,“ pohlédla na svou matku nevěřícně Andie.

  „Já bych si něco dal,“ ozval se James a spolu s rodiči zamířil do kuchyně, kam se za nimi po chvíli přiloudala i Andie a pomalu uždibovala kousky pečiva, které měli k salátu.

  „Babička s dědou se na vás moc těší,“ usmál se Peter.

  „A kdy je uvidíme?“ pozvedl obočí James.

  „Dohodli jsme se, že k nim v osm přijedeme na večeři a zůstaneme tam až do dvacátého druhého,“ oznámila Amy a po zbytek jídla už nikdo nepromluvil.

  „Jamesi,“ zastavil ho Peter, když se spolu s Andie zvedl, aby se trochu upravil na setkání s prarodiči.

  „Ano?“

  „Ty tam spolu s námi nezůstaneš,“ začal a nervózně pohlédl ke schodům, kde právě mizela Andie. Pro jistotu vytáhl hůlku a zajistil místnost proti odposlouchávání. „Je dost možné, že ti během prázdnin přijde verbovací dopis a Snape chce s výukou nitrobrany pokračovat i přes prázdniny, bojí se, že už nemáme příliš času tě připravit.“

  „A to se na ty lekce nemůžu jen přemisťovat?“

  „O to nejde, v tom problém nikdo nevidí. Nechceme ale, aby babička nebo děda zjistili, co chystáme. Ani jeden by s tím nesouhlasil a věř mi, bude lepší, když o tom nebudou vědět.“

  „Dobře,“ přikývl.

  „Pojedeme tam autem a ty s ním poté odjedeš, takže si nezapomeň řidičák.“

  „Proč se nemůžu přemístit?“

  „Spolu s tvou matkou jsme dům zajistili několika zaklínadly a to včetně kouzla proti přemisťování. Pro návrat z nádraží jsme ho zrušili, ale už je znovu obnovené,“ vysvětlil, aniž by ho pustil ke slovu. „Fénixův řád si kvůli nám pořídil masky, aby nás nikdo nepoznal, ale nechci nic riskovat.“

  „Chápu,“ pokýval hlavou. „Jak se sem dostanete zpátky vy?“

  „Můžeme jet záchranným autobusem nebo použít letax pro přesun z Grimmauldova náměstí, kam vede uzavřená linka.“

  „Fajn, takže Snape se sem dostane krbem?“

  „Lekce budou probíhat na ústředí.“

  „Tam? Vždyť tam budou Weasleyovi.“

  „Molly se vždy postará o to, aby dopoledne nikdo nebyl v kuchyni. Každé ráno v devět se tam sejdeš se Snapem. Nezapomeň na to, Jimmy.“

 

  Peterovi rodiče byli zklamaní, když jim oznámili, že se James nemůže zdržet, ale jeho odůvodnění, že se chystá připravovat na zkoušky OVCE, mu schválili a podělili se s ním o zážitky, které zažili, když zkoušky skládal Peter.

  Usmíval se, když projížděl pod ozdobenými lampami, které osvětlovaly ulice nočního Londýna, který byl plný lidí stále ještě shánějících dárky. Na chvíli přestal myslet na jeho verbování a užíval si ducha Vánoc, který ve městě již naplno žil.

  Zaparkoval u jednoho náměstí, kde si všiml stánku s čajem a kávou a rozhodl si jeden teplý nápoj koupit. Nebylo nic lepšího, co by mohl udělat proti mrazu, který vládl.

  Zatímco čekal na svůj šálek, tak se rozhlédl po náměstí a usmál se, když uviděl kluziště plné dětí a rodičů, kteří se je snažili naučit bruslit. Jiné děti si zase hráli ve sněhu kousek vedle a starostlivé maminky na ně dohlížely z laviček, kde se jistě bavily o tom, co svým ratolestem koupily.

  „Udělejte mi to ještě jednou,“ otočil se zpět ke stánku a zaplatil za další čaj.

  S horkým čajem se rozešel k jedné lavičce, která byla trochu zastrčená. „Můžu si přisednout?“ zeptal se zdvořile.

  „Co tady děláš?“ dostalo se mu odpovědi, kterou přijal jako kladnou a podal dívce, které si už od stánku všiml, nedotčený kelímek s čajem.

  „Jel jsem okolo, když jsem si všiml toho stánku a dostal jsem chuť na čaj.“

  „Poslali tě sem Peter a Amy?“

  „Ne, ti jsou u mých prarodičů i s Andie,“ zakroutil hlavou a zmateně se na ni podíval. „Proč by to měli dělat?“

  „Ptám se, protože je dost možné, že mě řád hledá. Odešla jsem z ústředí už před několika hodinami.“

  „A celou dobu tu sedíš?“

  „Ne, procházela jsem se.“

  „Sama v téhle zimě?“ povytáhl obočí.

  „Už to zase děláš,“ povzdechla si.

  „Co dělám?“

  „Staráš se,“ odpověděla jednoduše a ublíženě mu pohlédla do obličeje. „Přitom by ses měl starat o někoho jiného.“

  „Když jsem si tě všimnul, tak tě tu přeci nemůžu nechat samotnou, musíš být už úplně promrzlá, tak se napij alespoň toho čaje,“ nabádal ji. „Neboj, není otrávený,“ dodal, když se k tomu stále neměla.

  „To mě ani na chvíli nenapadlo,“ podívala se na něj zamračeně a konečně trochu usrkla. „Jen je to už můj třetí,“ řekla a ukázala mu dva kelímky vložené do sebe, které měla položené vedle sebe.

  „Stejně vypadáš jako ledová socha,“ stál si za svým a nevšímal si jejího vzdorovitého pohledu. „Umíš bruslit?“ zeptal se, když se zadívala ke kluzišti.

  „Vždycky mě to bavilo,“ přikývla s mírným úsměvem. „Občas jsem si šla zabruslit i v Bradavicích, když zamrzlo jezero, jen letos jsem se k tomu ještě nedostala. Ty?“

  „Nikdy jsem se to nenaučil,“ přiznal se. „Když jsem byl malý, tak jsem chtěl, ale někdo do mě tenkrát vrazil a já upadl.“

  „Musel jsi přeci počítat s tím, že ze začátku budeš padat,“ namítla.

  „Taky že jsem s tím počítal, padal jsem pořád, ale při tomhle pádu jsem narazil hlavou do mantinelu, vyrazil si oba přední zuby a roztrhl obočí. Od té doby mám k tomu značnou nechuť.“

  „To je ale škoda, chápu, že se ti po takové zkušenosti do toho už nechce, ale přeci to jen tak nevzdáš.“

  „Existuje plno jiných činností, které se dají dělat a nejsou k tomu potřeba brusle ani led,“ pokrčil rameny.“

  „Jak myslíš, ale kdyby sis to rozmyslel, tak tě to můžu kdykoli naučit.“

  „Budu si to pamatovat, i když si nemyslím, že ten den někdy nastane,“ zašklebil se na ni a usrknul doušek čaje. „Říkáš, že by tě řád mohl hledat?“

  „Jestli nechceš, aby nás spolu viděli, tak pochopím, když odejdeš.“

  „O to mi nejde,“ zakroutil hlavou. „Čekal bych, že budeš o Vánocích spíš s rodiči a ne na ústředí.“

  „Moji rodiče jsou pryč,“ vysvětlila a James jí z obličeje vyčetl, že tím veškerou diskuzi o nich považuje za uzavřenou.

  „Aha,“ řekl duchaplně a v mysli nad sebou protočil oči v sloup. To nemohl vymyslet něco citlivějšího? „Ještě jsi mi ale neřekla, proč nejsi s ostatními na ústředí, kde je určitě tepleji.“

  „Jsem tam přebytečná,“ odpověděla jednoduše.

  „Hloupost.“

  „Žádná hloupost,“ zakroutila hlavou. „Harry je s Ginny, Ron sedí u okna a očekává sovu od Levandule, Remus má Tonksovou, pan Weasley zase paní Weasleyovou a na večeři ještě přijdou Fred s Georgem a Bill s Fleur.“

  „Řekl bych, že ta večeře už byla, pokud nečekají na tebe,“ oznámil, když se podíval na hodinky, které ukazovaly půl jedenácté. „Opravdu by ses měla vrátit, určitě si dělají starosti.“

  „Nechci tam být,“ zašeptala a James se na ní jen překvapeně podíval. „Nemůžu tam být, nejde to.“

  „Stejně tak ale nemůžeš zůstat tady, je pět pod nulou, Grangerová,“ pohlédl na ni jako na blázna.

  „Já vím, pravděpodobně se ubytuju v Děravém kotli.“

  „Výborně,“ pokýval hlavou. „Sama víš, jaká individua dneska chodí po světě a právě oni přespávají po hospodách.“

  „Máš snad lepší nápad?“

  „To mám,“ přikývl a postavil se. „Vstávej,“ vytáhl na nohy i ji a přinutil ji rychle dopít všechen čaj, který jí ještě v kelímku zbyl.

  „Kam mě to vezeš?“ zeptala se už potřetí a James si povzdechl.

  „Důvěřuj mi trochu, nechystám se tě zabít.“

  „Jsi ze Zmijozelu, jen Merlin ví, co od tebe můžu čekat.“

  „Takových cavyků kvůli koleji?“ zasmál se a podíval se na Hermionu, která se choulila na sedačce spolujezdce. Teplo, které vycházelo z topení, už pomalu začínalo pronikat skrz tlustou vrstvu oblečení, jež měla na sobě, ale stále ještě to nebylo dost.

  „Koukej na cestu,“ napomenula ho a vyděšeně stočila pohled před auto.

  „Neboj se tak,“ ušklíbl se. „A přeci jen mám v sobě nějakou tu Potterovskou krev, takže bys mi mohla trochu věřit.“

  „Ani v nejmenším se nechováš jako Potter.“

  „To nemůžeš vědět,“ namítl a zajel na příjezdovou cestu. „Znáš jen Jamese Jacksona, Pottera zatím ne.“

  „Jamese Pottera nezná nikdo, ani ty ho neznáš,“ zamumlala a prohlížela si dům před sebou. „Tady bydlíte?“

  „Ano,“ přikývl a než stihla vystoupit, tak přiskočil k jejím dveřím, aby jí pomohl. „Dávej pozor, cesta je trochu namrzlá,“ upozornil ji a pro jistotu nepouštěl její ruku, dokud nestávala v bezpečí na rohožce. „Račte vstoupit,“ řekl a ušklíbl se, když se na něj se zdviženým obočím podívala.

  „Díky,“ ohlédla se na něj, když jí vzal kabát, zatímco se rozhlížela kolem sebe a nechala se dovést do obývacího pokoje. „Je to krásné,“ poznamenala obdivně.

  „Celé to tu zařizovala Amy,“ pověděl jí a podíval se, kam směřuje její pohled. „Co se pamatuju, tak se zajímala o indiánskou kulturu a celé ji to uchvátilo,“ vysvětlil dřevěný totem, který měli vedle krbu. „Peterovo oblíbené vysvětlení je, že až nám dojde dřevo, tak si tím zatopíme.“

  „Co na to říká Amy?“

  „Vždy vymyslí nějakou trefnou odpověď, která se v daný moment hodí,“ ušklíbl se, když si vzpomněl na pošťuchování, které bylo mezi těmi dvěma denní rutinou.

  Klekl si ke krbu a naházel do něj několik polen dřeva, než vytáhl hůlku a jediným mávnutím je zapálil. Hermiona si mezitím prohlížela i zbytek pokoje.

  „Můžu ti něco nabídnout?“ zeptal se a otočil se čelem k ní.

  „Nic mi neschází,“ zavrtěla hlavou.

  „Křikni, kdyby sis to rozmyslela,“ řekl a zmizel ve vedlejší místnosti.

  Zvědavě přešla ke krbu, na jehož římse si všimla mnoha rámečků s fotkami. Na většině z nich byli Andie s Jamesem a na několika jen samotní manželé Jacksonovi nebo celá rodina. Se zájmem pohlédla na fotku Jamese oblečeného do nějakého dresu, jak spolu s několika dalšími kluky v rukách třímá velký zlatý pohár. Téměř identickou fotku měla na římse i Andie, jejíž tým na bývalé škole podle fotky vyhrál famfrpálový pohár.

  Otočila se, když štrachání v kuchyni ustalo a všimla si Jamese, jak k ní míří se dvěma sklenicemi vody.

  „Něco ti přeci nabídnout musím,“ vysvětlil, když se na něj tázavě podívala a pohlédl jí přes rameno. „Mohlo mě napadnout, že to bude první, co tě zaujme.“

  „Vadí to?“ strachovala se.

  „V žádném případě. Posadíme se?“

  „Jistě,“ přikývla a společně zamířili ke křeslům.

  „Možná bys měla dát vědět řádu, že jsi v pořádku,“ navrhl po chvíli ticha, kdy si pohrával s propiskou odloženou na stole.

  „To máš asi pravdu,“ připustila pomalu. „Máš papír?“

  „Počkej chvilku,“ zamumlal a začal něco lovit pod stolem. Nakonec vytáhl kus pergamenu s ohnutými rohy. „Nic moc, ale všechny ostatní jsem nechal ve škole,“ usmál se omluvně.

  „Tohle stačí,“ mávla rukou a vzala si i propisku, se kterou si do té doby hrál. „Pravděpodobně je bude zajímat, kde budu,“ zarazila se po chvilce.

  „V tom nevidím problém, zůstaneš tady.“

  „To přeci nemůžu.“

  „Proč? Amy, Peter i Andie budou několik dní u prarodičů a ty navíc nemáš žádnou jinou možnost.“

  „Myslíš, že je to dobrý nápad?“

  „Lepší než Děravý kotel určitě,“ přikývl a sledoval, jak se nerozhodně pustila zase do psaní dopisu.

  „Máte sovu, po které bych to mohla poslat?“

  „Jasně,“ stoupnul si, ale přesně v ten moment se ozval zvuk budíku z kuchyně. „Vedle schodiště v hale je bidýlko, myslím, že tam Aurel byl.“

  Přikývla a zamířila tam, kam jí poslal, zatímco on sám se vrátil zpět do kuchyně a ještě než vešla zpět do obýváku, tak ji do nosu uhodila vůně jídla.

  „Doufám, že si dáš se mnou,“ vzhlédl k ní ze svého křesla a kývl na pizzu položenou doprostřed stolu na kulatém prkýnku.

  „Říkala jsem, že mi nic nechybí.“

  „Jak dlouho jsi seděla na tom náměstí?“ zvedl obočí. „Nevěřím, že by sis sama zašla do restaurace na jídlo.“

  Chtěla mu na to něco odpovědět, ale dřív než to mohla udělat, se ozval její žaludek a James se na ní vítězně ušklíbl.

  „Až dojíme, tak ti ukážu, kde budeš spát a kde je koupelna.“

  „Opravdu to nevadí?“

  „Říkám naposledy, že ne.“

  „Co na to řekne tvoje přítelkyně?“

  „Bude muset pochopit, že jsem jako pravý gentleman neměl na vybranou.“

  „Nebudeš kvůli tomu mít problém?“

  „Vždyť se to ani nedoví, když jí to neřeknu,“ zvedl jeden koutek.

  Po zbytek jídla už ani jeden z nich nepromluvil, jen párkrát k tomu druhému zabloudili pohledem a James si v těch chvílích všímal detailů na jejím obličeji.

  „Budeš ještě jíst?“ zeptal se.

  „Jsem plná,“ zakroutila hlavou a odložila talíř.

  „Tak se pojď podívat na svůj pokoj,“ zvedl se a Hermiona ho napodobila. Společně vyšli schody do patra a zastavili se hned před prvními dveřmi. Velkým překvapením pro Jamese bylo, když místo vybaveného pokoje našli místnost plnou stále nevybalených krabic.

  „Zdá se, že Amy ještě všechno nestihla vybalit.“

  „Takže opět nemám kde spát,“ konstatovala Hermiona.

  „Pořád tu máme místa dost,“ nesouhlasil James a dveře zase zavřel. „Je volná ložnice a stejně tak Andin pokoj.“

  „Snad si nemyslíš, že budu spát v posteli tvých rodičů, Jacksone,“ pohlédla na něj nevěřícně.

  „Pak je to ale vyřešené, budeš spát u Andie,“ pokrčil rameny. „Co je?“ zeptal se, když se ani teď nezdála být rozhodnutá.

  „Nemůžu tam spát jen tak bez jejího dovolení.“

  „Tak budeš spát se mnou,“ rozhodl.

  „Jacksone,“ zavrčela, když ji začal vést chodbou dál. „Nebudu s tebou spát v jedné posteli.“

  „Něco takového mě ani na chvíli nenapadlo,“ ohlédl se na ni. „Ty budeš spát v posteli a já si nafouknu matraci.“

  „Na té se klidně můžu vyspat já,“ ohradila se.

  „Už jsem řekl,“ nepřipouštěl žádné námitky a zastavil se u dalších dveří. „Tohle je koupelna a támhle ten pokoj vzadu je můj. Pojď.“

  Hermiona se zvědavě natahovala přes Jamesovo rameno, když otevíral dveře do vlastního pokoje a neskrývala překvapení, když vešla dovnitř. Pokoj byl zařízený v bílé, fialové a černé barvě, nad pracovním stolem visel dres a nad postelí, která byla podél druhé stěny, byla pověšená fotka velikosti plakátu. Rychle na ní našla Jamesovu upocenou hlavu, takže tipovala, že to bylo focené po nějakém zápase.

  „Je to trochu kýč,“ přiznal, když sledoval její výraz, „ale je to kus mě.“

  „Je to hezké.“

  „No hádám, že všechny věci máš na ústředí a budeš potřebovat půjčit něco na spaní,“ odvrátil téma. „Myslím, že tohle by mohlo nahradit noční košili,“ vytáhl svůj fialový dres a podal jí ho. „Je vypraný, takže se nemusíš bát, že by páchl.“

  „Děkuju.“

  „V pořádku. Koupelnu už najdeš, tak si tam půjči nějaké mýdlo a ručníky jsou v té velké skříni, určitě to najdeš.“

  Zatímco se Hermiona sprchovala, si James vytáhl matraci, přes kterou přehodil prostěradlo a dívce přinesl polštář a přikrývku, oboje povlečené do čistého povlečení.

  Právě se chystal odejít zpátky dolů a sklidit všechno nádobí, když se ozvalo zaťukání na okno a on se polekaně otočil. Byla to však jen jejich sova, která se už vrátila, a zdálo se, že Hermioně přinesla odpověď.

  „Co to máš?“ ozvalo se za ním a on se stačil jen divit, že ji neslyšel se vrátit. 

  „To je pro tebe, Aurel to právě přinesl,“ řekl a pohladil sovu pod zobáčkem. „Ten dres ti padne,“ ušklíbl se na ní, když si ji lépe prohlédl.

  „Hm,“ byla její odpověď, zatímco si pročítala dopis, který jí předal.

  „Za chvilku jsem zpátky,“ oznámil a vydal se uklidit to nádobí. Ještě se poté zastavil v koupelně, aby se také osprchoval a usmál, když na dveřích našel pověšené jeho pyžamové kalhoty s tričkem.

  „Opravdu na té matraci můžu spát já,“ řekla, když na něj pohlédla z postele.

  „To je dobrý. Mám zhasnout?“

  „Můžeš.“

  Poté, co se celý pokoj zahalil do černočerné tmy, poslepu došel k matraci a ihned se zahrabal pod přikrývku.

  „Děkuju, že jsi mě tu nechal,“ promluvila do tmy, když se oba pohodlně uvelebili.

  „Nemáš zač.“

  „Je pro mě složité se koukat, jak si všichni užívají svátků se svými rodinami, zatímco já tu nikoho nemám.“

  „Neodpovídej, jestli nechceš, ale co se stalo s tvými rodiči?“

  „Poslala jsem je do Austrálie, aby se jim nic nestalo. Jako Harryho kamarádka jsem jedním z terčů a nechtěla jsem riskovat, že by jim Smrtijedi ublížili.“

  „Ale přeci jen tak neodjeli, obzvlášť když jsi jim vysvětlila situaci.“

  „Já jim nic nevysvětlila, pozměnila jsem jim vzpomínky, takže si teď myslí, že se jmenují Wendell a Monika Wilkinsonovi a nevědí o tom, že nějakou dceru mají,“ řekla mu potichu a i přesto v jejím hlase zaslechl plačtivý tón.

  „Grangerová?“

  Odpovědí mu však bylo jen ticho, které najednou prolomil zadušený vzlyk a hned na to další, až to nakonec nebyla schopná udržet uvnitř sebe.

  „Hermiono,“ oslovil ji křestním jménem, když si přiklekl k posteli.

  Obrátila se zády k němu, aby neměl možnost zahlédnout slzy, ale to ho ani v nejmenší neodradilo, místo toho jí položil ruku na rameno a pokusil si ji otočit zpět k sobě.

  „Bude to dobré,“ zašeptal a byl rád, že se k němu otočila.

  „Jak to můžeš vědět?“

  „Nevím,“ přiznal zdráhavě. „Ale většinou se to říká ne?“

  Krátce se zasmála a hřbetem ruky si otřela uslzené oči. „Omlouvám se za to, jen je to teď těžší než normálně.“

  „Nic se neděje, máš tu přeci přátele, kteří na tebe teď určitě myslí. A v nejhorším případě tu jsem ještě já.“

  „Myslíš, že bys mohl dnes spát se mnou?“ zeptala se ho nečekaně. „Vím, že jsem říkala, že s tebou v jedné posteli spát nebudu, ale-“

  „Pššš,“ přiložil jí prst ke rtům. „Cokoli budeš chtít,“ slíbil a byl rád, že si prosadil širokou postel. Zhluboka se nadechl, když se přetočila na druhou stranu a několik pramenů jejích vlasů mu přistálo na obličeji. Vanilka, došlu mu okamžitě.

  Opatrně natáhl ruku a nechal ji, aby si na ni položila hlavu, než si přilehl těsně k ní a druhou paží ji objal kolem pasu. Byla tak drobná v porovnání s ním. Naposledy nasál vůni jejích vlasů a poté usnul klidným spánkem. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

fakt nwm

HellShadow,18. 7. 2011 19:10

Povídka super a díl taky. Sice pořád nemůžu najít neby spíš nepřicházím na tu správnou zápletku kterou se povídka řídí a k čemu se odvíjí. No aspoň budu překvapenej.
Co se týče párování James a Hermiona se mi docela zamlouvá. :-D Ale nejsem velkým fandou dvou nejmladších členů Weaslyjovic familie zase Harry je jedna z mých oblíbených postav a proto každý díl se pomalu modlím aby se od nich trhnul zrzku poslal tam kam slunce nesvítí a otravnýho rona hned zaní. :-D Takže Harrymu pár facek a hybaj s ním za Hermionou a zmijozelákama :-D.
To poslední neber zas tak vážně celá povídka je na tobě a já jsem si jistý že bude super i když se moje žvásty nenaplní.
Tak nakonec jen přání ať ti vydrží nálada na psaní a udržíš si svojí rychlost přidávání. Jinak se těším na další díl.

Re: fakt nwm

Katren,18. 7. 2011 23:02

Děkuju a vítej :) Mě se Weasleyovic rodina zamlouvá, když je nikdo nepáruje s Harrym a Hermionou, protože co si budeme povídat, ti dva patří k sobě :D vidíme to my a vidí to i filmaři, kteří nám za těch deset let darovali spoustu momentů s těmi dvěma :)
Ohledně povídky nic prozrazovat nebudu, abych ti nezkazila to překvapení ;) Další kousíček se poodhalí ve středu...

Díky

Mája,17. 7. 2011 21:44

Moc se mi to líbí. Tenhle pár je skvělý. Hermiona se svou inteligencí potřebuje staršího a trochu zralejšího partnera než je Ron, nebo Harry. Proto se mi docela líbí Snamione. Ale James je také docela rozumný a rozhodně zralejší, než ti ostatní puberťáci. I když to jak se nechal zblbnout Angelou o zralosti moc nevypovídá :-)

Re: Díky

Katren,18. 7. 2011 10:59

Děkuju :) jsem ráda, že se ti to líbí a že se vám všem James zamlouvá :) Jen se stále ještě má co učit o zmijozelské podlosti :D

ahoj

artur,17. 7. 2011 0:23

no je sice pravda že je divne že řad se nezajíma kde hermi je ale jestli napsala že je s jamesem tak vedí že je z "hodným" takže vtom problem nevidím . A je spravne že to nemají jednoduché (kdy to je jednoduche) proste skvela kapitola .

Navíc me neva že orig. příbehy končí ty katren a tobe podobní je nahradíte . zmých osobních skušeností totiž vyplývá že hodne lidí bere harryho jako modní zaležitost ale my skalní fandové takhle neuvažujem a veříme ve sve oblíbene autory

moc se teším na novou kapitolu

Re: ahoj

Katren,17. 7. 2011 9:02

Abych se přiznala, tak tohle už jsem měla připravené dlouho, nechci říkat od kdy, abych si nevymýšlela, ale hrozně jsem se k tomu už chtěla dostat :D
Největší smutek ve mě vyvolává, že už nevidíme všechny herce pohromadě. Už nebudou žádné premiéry, na které bych se mohla těšit. A když vidíš, jak smutní z toho všichni jsou.. Dan, Emma i Rupert a mnoho dalších.. tak to nejde jen tak přejít. Ale jak už řekl Dan, v lidech, kteří následovali Harryho Potter po celých těch deset let, ten příběh budou nosit v sobě po zbytek života. A podle slov JKR, tak kdykoli se podíváme na film nebo otevřeme knihu, tak tu Bradavice vždy budou, aby nás přivítali jako doma.
Takže ne, tohle není konec. Jak jsi napsal, pro nás fanoušky nikdy nebude úplný konec.

teda :D

Lucy,16. 7. 2011 22:43

ty nám dáváš s tím JAmesem a Hermionou :D jinak opět povedená kapitola :D jen je mi trochu divné že si ji nikdo na ústředí nevšímá, přece jenom kvůli Harrymu hodně riskuje no nic to je na tobě :D na druhou stranu to není špatné, protože jsou teď ti dva spolu :D no nic prostě :D jen tak dál

Re: teda :D

Katren,16. 7. 2011 22:52

Ti dva to mají prostě složité, spojení Nebelvíru a Zmijozelu.. to není jednoduchá záležitost, navíc v době kdy se Pán zla dostává k moci.