Jdi na obsah Jdi na menu
 


17. kapitola - První sníh

8. 7. 2011

   Po celý zbytek dne cítil ve rtech mírné brnění, jak stále ještě vzpomínaly na ten okamžik, kdy se jich dotýkaly ty Hermioniny. Vše se umocnilo, když ji během večeře uviděl sedět u nebelvírského stolu ve společnosti jejích přátel. Ve chvílích, kdy si byl stoprocentně jistý, že mu nikdo u jeho stolu nevěnuje sebemenší pozornost, zabrousil pohledem k ní a prohlížel si její soustředěný výraz, zatímco mluvila s Potterem a Weasleyem.

  „Co jste s Dracem řešili?“ zeptala se ho tiše Andie, když Vaisey odešel na trest, který dostal od profesorky McGonagallové.

  „Nic důležitého,“ pokrčil rameny. „Zastával se tvého přítele a přemlouval mě, abych ho vzal na milost.“

  „Změnilo to trochu tvůj postoj vůči němu?“

  „Ani ne.“

  „Takže proto jsi tak naštvaně odešel ze společenské místnosti?“

  „Já nebyl naštvaný,“ ohradil se a přestal se věnovat svému talíři. „A vůbec, měla by sis víc všímat Vaiseyho než mě.“

  „Byl jsi naštvaný a to dost,“ stála si za svým a jeho druhou větu ignorovala. „Ale když ses vrátil, tak jsi byl jako vyměněný,“ ušklíbla se na něj. „Co se stalo, když jsi byl mimo sklepení?“

  „Já nebyl naštvaný, Andie,“ řekl důrazně a sledoval, jak se na něj jeho sestra šklebí. „A byl jsem se jen projít.“

  „Proč se na tebe Hermiona každých pět minut kouká?“

  „To dělá?“ zeptal se překvapeně, ale neotočil se.

  „No možná trochu přeháním, ale kouká sem nezvykle často,“ připustila Andie a překontrolovala dívku u nebelvírského stolu.

  „Možná spolu s Potterem a Weasleyem něco plánují,“ pokrčil rameny, když se také otočil a uviděl, že s těma dvěma stále něco rozebírá.

  „Myslíš?“ zeptala se s obavou v hlase a James se v duchu usmál, jak rychle se nechala přesvědčit.

  „Potom, co jsme jim udělali,“ ušklíbl se.

  „Budeš ještě jíst?“ zeptala se ho znenadání.

  „Jo,“ pohlédl na svou z poloviny nedojedenou večeři. „Proč?“

  „Slíbila jsem Tomovi, že na něj počkám před učebnou přeměňování a nechci tam čekat sama, tak mě napadlo, jestli bys tam nešel se mnou.“

  „Tak to jsi uhodla, nešel.“

  „Já půjdu a cestou se můžeme stavit v knihovně, potřebuju vrátit několik knížek,“ nabídla se Angela a obě se společně zvedli.

  James si najednou uvědomil, že u stolu zcela osaměl. Draco s Crabbem a Goylem do sebe rychle naházeli nějaké jídlo a odešli dřív, než on sám stihl spolknout první sousto a Theo s Blaisem se vypařili chvilku před holkami.

  Kývl na Ashley, která se ohlédla, aby zjistila, kam její spolužačky jdou a její pohled nakonec spočinul na něm. Pokynula mu nazpátek a otočila se na zbytek svého ročníku, který u stolu ještě zůstal.

  James namísto toho zabrousil pohledem zpět k Hermioně a v duchu se usmál, když jí pohlédl do očí. I na dálku viděl, jak její tváře dostávají červenější barvu, než u ní bylo obvyklé a potěšilo ho to ještě víc.

  Rychle uhnul pohledem, když do ní Harry šťouchl a spolu s Ronem se ohlédli, kam se to dívá. Netušil, jak by si to ti dva vyložili a ani v nejmenším nechtěl, aby se dozvěděli něco z toho, co jí řekl. Bez toho aby se na ní znovu podíval, dojedl večeři a stejně jako zbytek jeho přátel odešel z Velké síně.

  Dlouho do noci přemýšlel nad tím, co se stalo a co to pro něj vlastně znamená. Nakonec se rozhodl, že ráno bude moudřejší večera a jakmile se převalil na bok, tak propadl do bezesného spánku.

 

  Další den během snídaně přemýšlel nad tím, jak dívku zkontaktovat. Pokud by jí poslal sovu, tak mohl čekat, že její přátelé po ní budou požadovat, aby jim pověděla, kdo jí píše. Přijít za ní na chodbě bylo naprosto nemožné, takže mu nakonec nezbývalo nic jiného, než ji chytit tak jak chytila ona jeho.

  Když během pozdního odpoledne vysedával v knihovně, vycítil svou šanci v okamžiku, kdy si všiml nebelvírského týmu poletujícího nad famfrpálovým hřištěm. Rychle sklidil všechny knihy, které si vytáhl a vyšel na chodbu. Doufal, že právě sem povedou Hermioniny kroky, zatímco její přátelé trénují.

  Čekal dlouho, ale když se ani po půl hodině neobjevila, tak se rozhodl jít do Velké síně, protože hradní hodiny již odbíjeli šestou hodinu. Během té půlhodiny, kdy čekal před knihovnou, se venku udělala tma a ve Vstupní síni se akorát srazil s celým družstvem. Překvapeně se podíval na dívku, která je doprovázela, a zpomalil, aby do druhé síně vešli jako první.

  Strávil u zmijozelského stolu méně času než obvykle a při jeho odchodu se za ním všichni nechápavě ohlíželi. Ve stínu mramorového schodiště na sebe použil zastírací kouzlo a rozhodl se zde vyčkávat, dokud nebelvírští nezamíří do své společenské místnosti.

  Poté, co prošlo několik jeho spolužáků a ohromná skupinka mrzimorských, se konečně objevila i skupinka nebelvírských. Potichu se za ně přikradl a jako jejich stín je následoval po mramorovém schodišti.

  „Souhlasím s Harrym, nikam s námi nepůjdeš,“ říkal zamračeně Ron.

  „Nemůžete za mě pořád rozhodovat, brzy už budu plnoletá tak jako vy.“

  „Nehodlám se o tom s tebou dohadovat, Ginny,“ prohlásil Harry. „Nedopustím, aby se ti něco stalo.“

  James se zašklebil nad tím, jak tvrdohlavá zrzka byla, když zase začala něco namítat a pohlédl před sebe. Blížili se k třetímu patru a Hermiona za těmi třemi o několik kroků zaostávala. Přiblížil se až těsně za ní, a jakmile došlápla oběma nohama na podlahu, tak jí přikryl dlaní pusu a zatáhl jí do chodby. Chvíli vyčkával, zatímco se mu Hermiona v náručí všemožně vzpírala, a když si po pár vteřinách byl jistý, že si nikdo nevšiml, jak zmizela, tak ji pustil a rychle se zviditelnil, přičemž zvedl ruce, když na něj namířila hůlkou, v obličeji naštvaný výraz.

  „Klid,“ řekl polohlasem.

  „Co to sakra mělo znamenat?“ zasyčela na něj.

  „Překvapila jsi mě včera naprosto stejně,“ namítl a uložil si hůlku do kapsy v hábitu. „Mohli bychom si promluvit?“

  „Všimnou si, že jsem zmizela a budou mě hledat,“ namítla.

  „Můžeš jim říct, že jsi něco někde zapomněla, nebudu tě zdržovat dlouho, jenom si chci promluvit.“

  „Tak dobře,“ přikývla poté, co se její dech o něco zpomalil a stejně jako on schovala hůlku. „Tady?“ zeptala se a ukázala na první dveře.

  „Klidně,“ pokrčil rameny a nechal ji vstoupit jako první. Byla to další nepoužívaná třída, kde za katedrou byla obrovská dvoukřídlá tabule.

  Oba se posadili proti sobě na lavice a Hermiona se na něj vyčkávavě podívala. Přemýšlel čím začít a rozhodl se pro to jednoduší.

  „Řekla jsi něco z toho, co jsem ti včera říkal Potterovi nebo Weasleymu?“

  „Jistě že ne,“ ohradila se zamračeně. „Když tvrdíš, že se nic z toho nikdo nesmí dozvědět, tak to nikomu neřeknu.“

  „Dobře, jen abychom v tom měli jasno,“ snažil se ji uklidnit. „Máš ještě nějakou otázku?“

  „Myslela jsem, že o tom nemůžeš mluvit,“ pozvedla obočí.

  „Když už toho víš tolik, tak nemá cenu před tebou něco dalšího skrývat,“ vysvětlil a upřel na ní tázavý pohled.

  „Vezmi to od začátku,“ vybídla ho tedy.

  „Tak dobrá,“ přikývl. „Všechno začalo, když jsem se dostal do Zmijozelu, bylo jednoduché pochopit, že si budu muset vybrat stranu. Doufám, že chápeš, že kvůli bezpečnosti Andie i mé jsem se rozhodl přátelit s lidmi z mojí koleje.“

  „Přesně to jsem Harrymu s Ronem říkala, že Malfoy s ostatními ti nebudou tolerovat, když se s námi budeš bavit.“

  Přikývl, když to pochopila přesně tak, jak to myslel. „A pak nastal moment, kdy jsem potřeboval dokázat, že to myslím opravdu vážně. Bylo to během souboje při Snapeově hodině, cítil jsem, že když Pottera jen odzbrojím, tak to budou považovat slabost, jako bych byl na vaší straně.“

  „A proto jsi použil řezavou kletbu, kterou jsme procvičovali?“

  „V tu chvíli to bylo dost kruté, ale zároveň to Potterovi nijak neublížilo. Každopádně mě to neudělalo nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Chtěl jsem být chvilku sám a vypadnout z té místnosti plné Zmijozelů. Jako první místo kam se schovat, mi na mysl přišla astronomická věž, která byla dostatečně daleko od sklepení, a nečekal jsem, že by se tam někdo z mých spolužáků mohl ukázat.“

  „Našel jsi tam akorát mě, jak brečím kvůli Ronovi,“ vzpomínala spolu s ním.

  „Ano a spletla sis mě tenkrát s Potterem. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl udělat, ale vypadala jsi opravdu zdrceně.“

  „Byla jsem dost mimo, když jsem tě hned nepoznala. Co bylo dál?“ odvedla rychle téma pryč.

  „Jistě,“ zamyslel se, kde skočil. „Snape se mě zeptal, jestli bych byl ochotný trochu pomoct. Můj vztah s Potterem neměl žádné vyhlídky na to, že by se mohl zlepšit a tak mi nabídl, abych začal sbírat informace o tom, co Malfoy plánuje a případně mu v tom zabránil.“

  „Což jsi udělal, když jsi nás zachránil, jak nás poprvé napadli.“

  „Ano, byl jsem to doopravdy já, jak sis domyslela, když jste mě potkali cestou k Brumbálovi.“

  „Když ses nás ale snažil ochránit, tak proč ses poté účastnil toho přepadení?“

  „Vymyslel jsem to tak, aby se nikomu nic nestalo. Všechno jsem prodiskutoval se Snapem, který vám potom dodal lektvary, ani nevím, jak to Brumbál odůvodnil, když vás nechal je vypít.“

  „Říkal, že ho Snape informoval o nějakém úkolu, který dostal Malfoy a je dost pravděpodobné, že by na nás mohl ten den zaútočit.“

  „Prosté,“ ohodnotil to. „No a to je tak všechno, co jsem zatím udělal,“ dodal, aby to nějak zakončil.

  „Jak se ale stavíš k tomu, že je Malfoy očividně Smrtijed?“ zeptala se svraštělým čelem. „Jak vedle něj můžeš klidně spát?“

  „Jak jsem řekl, nepochybují o mé loajalitě.“

  „Ale nechtějí, aby ses k nim přidal?“

  „Ne,“ zalhal a překvapeně zakroutil hlavou.

  „To je dobře,“ řekla tiše a sklopila hlavu. „Neumím si představit, co bych dělala na tvém místě.“

  „A já zas nevím, co bych dělal na tom tvém. Roky stát po Potterově boku a čelit tolika nebezpečím.“

  „Ty máš co mluvit, já alespoň se Smrtijedy nesdílím ložnici.“

  Oba se odmlčeli a zamysleli se. James přemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby žádný Voldemort nebyl, jestli by existoval někdo jiný, kdo by sužoval kouzelný svět a jestli by to byl stále Potter, kdo by to musel zastavit.

  „To jak jsem tě políbila…“

  „Ano?“ zeptal se a zvedl pohled od podlahy, aby se jí podíval do očí. Stále nevěděl, jak s tím začít, ale zdálo se, že to za něj vyřešila sama Hermiona.

  „Nevím, jestli to byl nejlepší nápad.“

  „Co tím myslíš?“

  „Máš svůj úkol, jak jsi řekl, je nezbytné, aby nikdo nepochyboval o tvojí loajalitě,“ připomněla mu. „Nemůžeš to ohrozit jen kvůli mně, Harryho čeká ještě dlouhá cesta a neodpustila bych si, kdyby se mu něco stalo, když bys byl kvůli mně odhalen. Nechce se mi ani myslet na to, co by se mohlo stát tobě nebo Andie,“ zakroutila hlavou.

  „Přestaň myslet na to, co jsi zjistila a řekni mi, co pro tebe ten polibek znamenal?“ zeptal se s naléhavostí v hlase.

  „Já nevím,“ odpověděla mu popravdě. „Když jsi mi potvrdil, že pracuješ pro řád… nevím, než jsem si stihla cokoli uvědomit, tak jsi mě držel a líbali jsme se. Nevím, kde se to ve mně vzalo.“

  „Změnila bys to, kdybys mohla?“

  „Asi ne.“

  „Pak na tom není nic špatného.“

  „Je to nebezpečné. Nemůžeme se nechat unést a ohrozit tak tvůj nebo Andin život.“

  „Chceš předstírat, že se to nikdy nestalo?“

  „Pokud to tak chceš i ty,“ přikývla.

  Měl chuť na ní zakřičet, jak si vůbec může myslet, že by na to chtěl zapomenout, on ji naopak toužil znovu políbit, ale chtěla to i ona? Pochyboval o tom, když celé tohle téma začala. „Máš pravdu,“ promluvil pomalu. „Nemůžeme riskovat, že by nás někdo zase viděl spolu.“

  Vypadala to, jako by bojovala se slzami hrnoucími se jí do očí, když se usmála a seskočila z lavice. „Hodně štěstí,“ popřála mu. „Doufám, že se ti podaří vše udržet pod pokličkou a až tahle válka skončí, tak přinutím Harryho, aby si všechno poslechl.“

  „Hodně štěstí i vám, ať už máte za úkol cokoli,“ usmál se zpátky a ohlédl se za ní, když kolem něj vyrovnaným krokem prošla.

  Po celý zbytek týdne chodil James po hradě s myšlenkami stále u ní a byl naprosto paralyzovaný. Nepochyboval o tom, že by měl něco cítit, Vztek, bolest, cokoli, ale necítil nic. Jediné, čeho byl schopný, bylo, ji při jakékoli možnosti sledovat a jen velmi nerad od ní vždy neodlepil pohled. Doufal v nějaký další dlouhý vzájemný oční kontakt, který by mu trochu umožnil pochopit, co k němu cítí. Byl zmatený z toho, jak ho jeden den líbá a druhý, když se jí to vše rozleží v hlavě, si přeje, aby se to nikdy nestalo.

  Často si některý z jeho přátel stěžoval, že je mimo a postupně se všichni vystřídali v tom, že se z něj snažili vydolovat, co se stalo, ale neprozradil nic. Ani Andie nic neřekl, přestože se jí očividně dotklo, že jí nevěří natolik, aby se svěřil.

  Věci dostaly nový spád teprve až za týden, kdy už se listopad přehoupnul v prosinec a během středečního vyučování se na bradavické pozemky snesl první sníh. Zem byla dostatečně promrzlá, aby sníh hned neroztál a během oběda se venku strhla taková bouře, že do hodiny byla sněhová pokrývka deset centimetrů vysoká.

  Hned po vyučování se všichni nedočkavě oblékli a vyrazili si společně užít prvního sněhu. Všichni studenti z ostatních kolejí byli hned před vstupní branou, ale zmijozelští zamířilo o kus dál k Zapovězenému lesu, aby nikdo neměl nejmenší šanci na ně dohlédnout.

  „Blaisi!“ zakřičela Dafné, když jí pod šálu strčil mokrý sníh, který ji okamžitě začal studit na krku. „Jen počkej!“ řekla ztěžka, zatímco jí Andie pomáhala zbavit se zmrzlé vody za krkem.

  „To jsem zvědavý, co uděláš,“ vysmíval se jí a uhnul před popraškem, který po něm hodila.

  „Mám ho!“ rozesmála se Angela, když Blaiseovi skočila na záda a objala ho kolem krku, takže nemohl uhnout obličejem a musel sledovat, jak se k němu jako bohyně pomsty Dafné přibližuje.

  „Vydrž,“ rozesmál se i James a chtěl se mu vydat na pomoc, jenže ho chytila Andie a zakroutila hlavou.

  „Nikam nepůjdeš,“ ušklíbla se a hodila mu do obličeje hrst sněhu, než vyběhla za ostatními holkami. Cestou ještě sebrala nějaký sníh, aby odrazila i některého z dalších chlapců, kteří se Blaiseovi rozhodli pomoct.

  Právě s přesností trefila svého přítele, když se jí ztratila pevná půda pod nohama. Překvapeně vypískla a pohlédla na Jamese s Dracem, kteří oba stále měli ve vlasech sníh, který jim tam hodila a snažila se nějak dostat ze sevření, ale to už ji Draco pokládal na zem a šklebil se na Jamese, který ji začal zasypávat sněhem. Jako další se k nim přidal i Vaisey a zlomyslně se na ni usmál.

  „Skončil jsi u mě, Tome Vaisey! Skončils!“

  Všichni se rozesmáli poté, co jí Tom zacpal pusu hrstí sněhu a James raději Draca odtáhl kousek stranou, protože si byl jistý, že tohle jeho sestra nenechá jen tak.

  A měl pravdu, jakmile Draco povolil svůj stisk, tak se Andie zvedla do sedu, vyprskla poslední zbytek sněhu z pusy a mohutnou hrst hodila Vaiseymu přímo do tváře, díky čemuž se ostatní ještě více rozesmáli. Zmijozelský střelec se však nedal a přitáhl si ji k sobě, aby mu nikam neutekla. Chvíli se vzpírala, ale když nakonec zatřepal hlavou, aby shodil všechen sníh, tak si jeho obličej přitáhla se ke svému a Vaisey si v polibku lehl do sněhu za ním.

  „Najděte si pokoj,“ zahučel Blaise a Theo po nich hodil sněhovou kouličku, která mu ještě zbyla v ruce.

  „Nezáviďte vy dva,“ protočila oči v sloup Angela a zakřičela, když se na ní oba vrhli. Celkem rychle se vyvlékla z jejich sevření a utekla o kousek dál, kde se snažila vyklepat sníh zpod kabátu. „Time out!“ vykřikla, když se za ní opět rozeběhli a ona musela vyběhnout také, pokud nechtěla, aby ji znovu chytili.

  James, Draco a Dafné to celé sledovali a smáli se, když sledovali, jak se Angelu oba chlapci snaží chytit, ale ona se pohybovala tak chytře, že když jednomu proklouzla skrz prsty, tak ten druhý byl nejmíň deset kroků daleko.

  Nakonec přiběhla k bavící se skupince a celá rozesmátá se schovala za Jamese, který zděšeně pohlédl na dvě přibíhající postavy. Byl to však Draco, kdo po ní hmátl jako první a stáhl ji na zem, kde se začala všelijak kroutit, aby se z toho dostala.

  Na pomoc jí přiskočily obě dívky a Draca povalily, zatímco James s Tomem se snažili zadržet Blaise s Theem.

  „Za jaký tým to vy dva kopete?!“ vykřikl za nimi Blaise, když je dívky odtáhli o kousek dál.

  „Podpantlofláci!“ přisadil si Theo a okamžik na to mu na obličeji přistála koulička ze sněhu.

  „Neříkej tak mému klukovi!“ varovala ho Andie a rychle si vytvořila další munici.

  Až do setmění jejich zábava pokračovala v podobném stylu. Sníh díky bouři neubýval a byly to proto jejich žaludky, které rozhodli o tom, že už je čas na návrat do hradu. Všichni správně promrzlý si posedali k zmijozelskému stolu a stále ještě s mírnými úsměvy na rtech si nandali pořádné porce jídla.

  „Zítra bude odveta,“ rozhodl Theo a namířil na Angelu svou vidličkou. „Pět na tři,“ odfrkl si. „Kdyby to byl vyrovnaný boj, tak nemáte šanci.“

  „No prosím, tak si pozvěte Crabbeho s Goylem, aby vám příště pomohli,“ pokrčila rameny Andie.

  „Neporazíte nás ani tak,“ ušklíbly se Angela s Dafné.

  Po vydatné večeři se přemístili do společenské místnosti, kde se poté, co se převlékli do suchého oblečení, posadili ke krbu, a zatímco Andie s Tomem zabrali společně jedno křeslo, James, Angela, Theo a Dafné se natlačili na pohovku, takže na Draca s Blaisem zbyla poslední dvě křesla. Dlouho tam všichni společně seděli a bavili se, dokud se dívkám nezačaly zavírat oči. To bylo pro všechny znamení, že by to měli zabalit a jít spát, aby se na další den trochu prospali. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Mája,12. 7. 2011 22:15

Tak láska je odložena až do konečného vítězství? Škoda, těšila jsem se na trochu něhy. Mám ošklivý pocit z toho, že hodláš nechat Brumbála, aby Severuse donutil ke své vraždě. To by mě moc mrzelo, tento okamžik nesnáším i když jsem se s ním dokázala poprat.

Re: :-)

Katren,12. 7. 2011 23:57

To víš, když je ošklivo, tak se o prázdninách nedá dělat nic jiného, než psát :) Říkají, že by se to zase mělo vrátit od čtvrtka, tak uvidíme, jestli se to dostane až sem k nám a já se zase ponořím do psaní.. I když ve čtvrtek jdu vlastně do kina, to budu mít hlavu plnou filmu..
Co se Brumbála týče, tak to se ještě uvidí, co já s ním vymyslím, tím jak jsem ho nechala naživu se stává trochu přebytečným, ale už vidím Snapea s Carrowovými za zády by nemohl přijmout na školu děti členů řádu.

ahoj

artur,10. 7. 2011 22:03

no co říct, moc pekné nadhera

Re: ahoj

Katren,10. 7. 2011 23:17

Ah.. děkuju :) pamatuji si, na co jsi mě upozorňoval.. A Hermiona je prostě až příliš krutá tím, jak si opravdu dobře uvědomuje vážnost celé honby za vitetály a také důležitost toho, aby Harry přežil, ale ve válce se každý musí nějak obětovat.

Re: Re: ahoj

artur,11. 7. 2011 21:50

ta "krutost" mi nevadí ta ktomu patří navíc podle mne jsi na ne až moc hodna ale to mi taky neva to se mi na tvem stylu psaní líbí(ta vyvaženost) . ja bych se jen za ne přimlouval dopřej jim "trochu rozptýlení" před bojem ne moc ale trochu :-)

nevím jestli jsi četla tuhle povídku ? stojí zato je docela drsna místy ale ma i trochu romantiky jen tam chybí muj oblíbený par harry/herm

http://pansmrti.wz.cz/ps/index.php

jen chci upozornit je dost ale opravdu dost dlouha
tím nechci a ani to nedelam porovnavat tvoji povídku stou od "skyneta" , navíc je možne že mas "trochu romatiky" v planu a ja tady píšu zbytečne ale vkaždem případe se moc teším na další kapitolu

Re: Re: Re: ahoj

Katren,11. 7. 2011 22:23

Pána smrti jsem četla, Skynet si mě dokázal udržet a přiměl mě si oblíbit pár Harry/Cho. Vlastně to asi byla i jeho povídka, která mi dodala kuráž moje psaní zveřejnit.. Tenkrát jsem samozřejmě měla podporu i v Reveur, tuším, že by sis ji mohl pamatovat jako Tinku, Talisman býval ze začátku na jejích stránkách.
Jinak mám připravené ještě dvě kapitoly, ale nebudu prozrazovat, co na vás v nich čeká ;) Všechno budete moct zjistit ve středu :)

..:D

Lucy,10. 7. 2011 12:09

no pěkně :D ty jim dáváš :D jinak pěkná kapitola :o) zmijozelové jak si hrajou ve sněhu :D

Re: ..:D

Katren,10. 7. 2011 12:46

Já vím, jsem hrozná... ale nebooj ;)