Katren

   „Ahoj, mohli byste mi pomoct?“ zeptal se, když vešel do jedné chodby v pátém patře a uviděl dvě studentky z Havraspáru, přičemž v jedné poznal letošní primusku. „Jeden duch si ze mě vystřelil, když mě dovedl kousek odsud a potom zmizel za jednou stěnou.“

  „A co chceš od nás?“ zeptala se Padma Patilová.

  „Jenom ukázat cestu, jak se odsud dostat do Velké síně,“ usmál se nevinně a zaprosil očima.

  „Nejsem si jistá, jestli bychom ti měli pomáhat,“ ozvala se i druhá dívka a pohlédla na znak hada vyšitý na jeho hábitu. „Udělal bys to ty pro nás?“

  „No samozřejmě,“ přikývl okamžitě.

  „Už si to představuju,“ ušklíbla se znovu černovláska. „Zavedl bys nás někam do slepé uličky a ještě zavolal Protivu, aby nás polil vodou.“

  „To zabolí slyšet, jaké mínění o mně máte,“ ušklíbl se, ale záhy na to pokrčil rameny. „Omluvte mě alespoň u profesora Kratiknota, že pravděpodobně nedorazím na jeho hodinu.“

  „To už tě tam raději zavedu, než abych ti vyřizovala vzkazy,“ zasmála se Padma a ukázala směrem, odkud přišel. „Pojď.“

  „Víš, který duch to byl?“ zeptala se druhá dívka, tipoval, že se jmenuje Elisha.

  „Pokaždé, když pohnul hlavou, tak mu málem upadla.“

  „Od Skoro bezhlavého Nicka bych něco podobného nečekala,“ pohlédla na něj překvapeně Padma.

  „Nediv se, potom co udělali, se bude mstít každému ze Zmijozelu, koho potká.“

  „Jenže my nic neudělali,“ namítl James, ale setkal se jen se zdviženým obočím obou dívek, které jasně ukazovalo, co si myslí. „A kdo je ten Skoro bezhlavý Nick?“

  „Nebelvírský duch,“ informovala ho Elisha. „Kat neodvedl příliš dobrou práci, když ho chtěli popravit,“ vysvětlila jeho padající hlavu.

  „To tedy ne,“ přikývl James a pohlédl ke konci chodby, kde uviděl hlavní schodiště.

  „Teď už trefíš?“ zeptala se Padma, když si všimla jeho pohledu.

  „Ano, mnohokrát děkuji za pomoc, velevážené slečny,“ poděkoval a udělal jeden velký krok, aby se mohl na obě otočit a vystřihl před nimi malou poklonu.

  „Řekni Malfoyovi, aby tě ještě jednou provedl po hradě anebo ti alespoň udělal nějakou mapu,“ doporučila mu Padma.

  „Snad si nemyslíš, že já budu vyřizovat tvoje vzkazy, když ty moje ne. Jen si to hezky vyřiďte sami mezi čtyřma očima,“ usmál se a otočil se dřív, než ho stihla zastavit.

  Během dalších možných setkání s Nickem se rozhodl být opatrnější a méně důvěřivý. Samozřejmě zpráva o tom, že s ním chce mluvit ředitel, ho dost znepokojila a tak ho následoval. V duchu se během hodiny formulí sám sobě zasmál.

  Po zbytek dne se držel vedle svých spolužáků, a aniž by jim o svém dobrodružství vyprávěl, se bezpečně dostal až do společenské místnosti, kde se posadil do jednoho z křesel a pohlédl na Andie, která se zvedla od Vaiseyho a přisedla si k němu.

  „Přestaň se tvářit jako samotný ďábel,“ šťouchla do něj, ale nemělo to žádný účinek.

  „Jak dlouho už spolu jste, Andie?“

  „Asi týden,“ odpověděla popravdě. „Byl jsi pořád někde pryč, nedal jsi mi žádnou příležitost, abych ti to řekla.“

  „Ale co se stalo se Samem?“ zeptal se a zavzpomínal na svého kamaráda ze Států.

  „Napsala jsem mu dopis, že to nemá cenu, já už dostuduju tady a vidět se jednou za půl roku nebo dokonce jen jednou za rok je něco, co si nedovedu představit. Oba si můžeme najít někoho jiného, koho uvidíme každý den. Nemám sílu, abych udržela vztah na dálku, když ani nemůžu slyšet jeho hlas.“

  „Odepsal ti už?“

  „Ne,“ zakroutila hlavou. „Každopádně Tom je skvělý a nezaslouží si, abys ho celý den sledoval jako nějakého vraha.“

  „Možná si to nezaslouží, ale nepočítej s tím, že si ho nějak oblíbím.“

  „Ale no tak,“ protáhla Andie.

  „Prostě ne,“ zakroutil hlavou s rozhodným výrazem ve tváři. „Něco takového Samovi udělat nemůžu.“

  „Fajn,“ rezignovala nakonec a s posledním pohledem do Jamesových očí se zvedla a odešla zpět k Vaiseymu.

  „Vaisey není špatný, naopak je to velmi dobrá volba,“ podotkl Draco a posadil se do křesla proti Jamesovi.

  „Je mi líto, Draco, ale tohle ty nikdy nemůžeš pochopit. Jsi jedináček, nevíš, co všechno obnáší mít sourozence.“

  „Jen říkám, že Vaisey není zdaleka tak špatný,“ pokrčil rameny a podrbal se na paži, kde měl nepochybně vypálené znamení zla.

  V Jamesovi se najednou zvedla vlna nedůvěřivosti vůči zmijozelskému vůdci, ale podařilo se mu se rychle uklidnit, ještě než k němu Draco zvedl pohled.

  „Chtěl jsem s tebou mluvit o té záležitosti ze sobotní noci.“

  „Myslím, že není o čem mluvit.“

  „Jedná se o Pána zla, vždycky je něco, o čem je potřeba mluvit,“ zašeptal poté, co se k Jamesovi naklonil.

  „Já vím, o co šlo, a řekl jsem ti, že o tom nikomu neřeknu.“

  „Brzy se stejně jako my staneš jeho následovníkem, máš poslední šanci se rozhodnout, Jamesi,“ zamračil se Malfoy. „Jestliže to znamení jednou přijmeš, tak už navždy budeš jedním z nás, nepůjde to vzít zpátky. Nikdy,“ zdůraznil poslední slovo.

  „Jsem si toho vědom,“ přikývl pomalu a snažil se rozluštit výraz v blonďákově tváři.

  „Budeš se muset postavit tváří v tvář Potterovi a nebude to jako při Snapeově hodině, buď přežiješ ty anebo on.“

  „O důvod víc se k němu přidat, nemám pravdu?“

  „Říkal jsi, že nemůžu pochopit, proč nechceš, aby Andie chodila s Vaiseyem, ale svého vlastního bratra bys byl schopný zabít?“

  „O to jde? Nemyslíš si, že jsem schopný mu řádně sloužit? Myslíš si, že se nikdy nemůžu vyrovnat tobě?“

  „Nepochybuji o tom, že to dokážeš,“ zakroutil hlavou. „Jen nechápu, proč to děláš.“

  „Mám své důvody.“

  „A to?“

  „Jak by ses choval k osobě, kvůli které jsi vyrůstal v domnění, že máš rodinu a přitom neměl nikoho? Co bys cítil, kdyby se ti v noci zdálo o dnu, kdy byla zabita tvoje matka?“ ptal se a sledoval Malfoyův výraz. Věděl, že z jeho dosavadních slov to vyznívá tak, že obviňuje Voldemorta a proto ještě dodal: „A proč? Jen kvůli malému dítěti?“

  Draco se na něj s přimhouřenýma očima zadíval, zatímco mluvil. „Obviňuješ z toho, co se tu noc stalo, Pottera?“

  „Kdyby se nikdy nenarodil, tak bych vyrůstal tady v Británii s pravými rodiči.“

  „Jakou v tom měl Potter roli? Pán zla chtěl vyvraždit celou vaši rodinu.“

  „To ale není pravda,“ zakroutil hlavou James. „Slyšel jsem ho říkat mé matce, aby ustoupila, říkal, že nechce ji, ale jenom toho kluka.“

  „Zajímavé,“ podotkl tiše Draco a zadíval se do země, jak nad něčím přemýšlel. „Kde jsi vlastně byl ty, když se to stalo?“ napadlo ho najednou.

  „Schovala mě do skříně,“ pokrčil James rameny a díval se blonďákovi do očí, zatímco se oba odmlčeli.

  „Nebude to lehké, Jamesi,“ řekl vážně po chvíli ticha. „On nedává lehké úkoly.“

  „Jaký úkol máš ty?“

  Draco se obezřetně rozhlédl kolem sebe, jestli je někdo náhodou neposlouchá. „Nemůžu o tom mluvit,“ zakroutil hlavou.

  „Myslel jsem, že mi věříš,“ zamračil se James. „Právě jsem ti řekl, co přesně se stalo, než Pán zla zmizel.“

  Malfoy si nepatrně skousl spodní ret, jak se rozhodoval, jestli se Jamesovi svěřit nebo ne. Byl opravdu nervózní, když se k němu ještě blíž sklonil a naposledy se ohlédl k nejbližší skupině spolužáků, kteří si jich však vůbec nevšímali. „Musím zabít Brumbála,“ zašeptal tak, že i James měl problém ho slyšet a to měli hlavy až u sebe.

  „To je ale nemožné,“ vydechl a vyděšeně se na blonďáka podíval. „Co když to nedokážeš?“ A co se stane, když ano? Zeptal se sám sebe a přemýšlel nad tím, jakým směrem by se kouzelný svět ubíral.

  „Je to poslední možnost, jak zachránit mou rodinu.“

  „Ty to děláš kvůli rodině?“

  „Myslel sis, že jsem se k němu přidal dobrovolně?“ ušklíbl se a opřel se o opěrku křesla. „Nejsem hloupý jako můj otec, který si nechal hned po škole vypálit znamení zla. Ze začátku první války to samozřejmě bylo trochu jiné než dnes, ale boje byly stejné.“

  „Co se stalo, že vás Pán zla odepsal?“

  „Otec udělal několik chyb, poslední kapkou bylo jeho uvěznění v Azkabanu před koncem pátého ročníku.“

  James přikývl. Něco málo už mu Peter s Amy o kouzelnické věznici vyprávěli a rozhodně to nebylo jedno z míst, kam by se chtěl za svůj život podívat. Jak se však zdálo, jeho cesta nakonec skončí právě tam.

  „Jak se k němu ale chce dostat, pokud nesplníš svůj úkol?“

  Draco zakroutil hlavou a znovu se opřel o kolena. „Pán zla ho vysvobodil a já teď spolu s ním odpykávám jeho trest.“

  „Nenapadlo vás třeba poprosit Brumbála, aby-“

  „Aby co? Pomohl nám?“ ušklíbl se Draco. „Myslíš si, že by pomohl udanému Smrtijedovi a jeho rodině?“

  „Celá země se na něj spoléhá,“ vysvětlil svou myšlenku s pokrčením ramen James. „Možná byste mohli i vy.“

  „Zapomeň na to, Jamesi, jak jsem řekl, brzy ho budeš následovat taky.“

  „Co o tom víš?“

  „Moc ne, jen co jsem si odvodil z toho, co říkal otec.“

  „Jak moc brzy to bude?“

  „Nevím,“ zakroutil hlavou Malfoy a zvedl se. „Zkus se nenápadně zeptat Snapea, mohl by vědět víc.“

  Sledoval blonďáka, jak sám stoupá po schodech do ložnice a bez váhání se také zvedl, aby si došel za ředitelem jejich koleje, jak mu doporučil Draco. Nevšímal si zvědavého pohledu Andie, který na něj upřela, když procházel kolem ní a Vaiseyho. Z celé společenské místnosti byla právě ona ta jediná, která se o rozhovor mezi těma dvěma zajímala, bohužel ze svého místa nemohla slyšet ani slůvko z toho, co si řekli.

  Několikrát zabušil na dveře, ale když se stále neozývala žádná odezva, tak zkusil zabrat za dveře. Snapeův kabinet byl zamčený a to znamenalo, že uvnitř profesor nebyl, protože ještě nebylo zdaleka tolik hodin, aby mohl být v posteli a spát. S tušením, že ví, kde se nachází, vyšel ven ze sklepení a zamířil k ředitelně. Chrliči tiše pověděl heslo a nechal se vynést až k ředitelně.

  Zamračil se, když si všiml nedovřených dveří a potichu přistoupil blíž. Přestože zaslechl nějaké hlasy, nebylo jim ani trochu rozumět.

  „Je to jediná možnost, Severusi, musíš nám přinést vlas Belatrix Lestrangeové.“

  „A jak to mám podle vás udělat?“ zaslechl Snapeovu rozčílenou námitku. „Nemůžu k ní přijít a vytrhnout jí hrst vlasů.“

  „Bez jejího vlasu se do trezoru nedostaneme, to víš stejně tak dobře jako já.“

  „Zvažovali jsme všechny možnosti, pane profesore, a i tak je to opravdu riskantní,“ ozval se dívčí hlas a James nadskočil. „Spolu s Griphookem jsme vymysleli plán, jak se do trezoru dostat, ale stále je velká šance, že to i tak nevyjde.“

  „Slyšíte, co říkáte, Grangerová? Je to nebezpečné!“

  „Ale je to jediná možnost, bez Lestrangeové nebo někoho, kdo jako ona vypadá, se k trezoru ani nedostaneme.“

  „S profesorem Snapem ještě promluvím, slečno Grangerová,“ ozval se ředitel. „Jsem si jistý, že potřebujete něco udělat do vyučování.“

  „To počká, pane řediteli.“

  „Studium je stejně důležité jako všechno ostatní, na to nezapomínejte,“ napomenul ji vlídně Brumbál.

  „Jistě, pane,“ podvolila se nakonec a James zaslechl zaskřípění křesílka, jak ho odsunula, když se zvedala.

  Potichu seběhl schody a teprve když zaslechl, že otevřela a zavřela dveře, tak pomalu začal opět stoupat. Chtěl, aby se potkali co možná nejníže a on poté mohl zaslechnout ještě něco z rozhovoru Snapea a Brumbála.

  „Jacksone!“ ozvalo se před ním překvapeně.

  „Grangerová,“ kývl na ní a odměřeně si ji přeměřil pohledem. Zmateně se za ním otočila, když kolem ní prošel a zaklepal na dveře. Byla škoda, že tentokrát byly opravdu zavřené.

  „Dobré odpoledne, pane řediteli, hledal jsem profesora Snapea a Krvavý baron mi řekl, že šel za vámi,“ řekl dostatečně nahlas, aby ho Hermiona, jistě stále stojící na schodech, slyšela.

  „Co se děje, Jacksone?“ zavrčel Snape.

  „Měl jsem velmi zajímavý rozhovor s Dracem, pane,“ odpověděl poté, co zavřel dveře. „Kdy jste mi chtěl říct, že budu brzy přijat mezi Smrtijedy?“

  „Vše záleží na mém slovu, zapomněl jste, že jsem to já, kdo vás připravuje?“

  „Kdy se to stane?“ zeptal se zpříma. Malfoyova slova ho trochu vyděsila, i když si to odmítal připustit. Chtěl mít možnost se na přijetí mezi Voldemortovi posluhovače připravit.

  „Doufám, že do konce prázdnin se mi to podaří zdržet. Pán zla je velmi nedočkavý, co se vás týče.“

  „Dobře,“ přikývl z části spokojený, že alespoň ví, kolik má ještě času.

  „Je to všechno?“

  „Víte o tom, jaký má Draco úkol, pane?“ zeptal se s pohledem upřeným na Brumbálovi.

  „Jsme si toho vědomi, Jamesi,“ přikývl ředitel. „Zdá se, že ti již začíná opravdu věřit, když se svěřuje s jedním z nejhorších tajemství, které ukrývá.“

  „Co ale chcete udělat? Nemůžete se přeci nechat zabít.“

  „Toto rozhodnutí není v mých silách ovlivnit,“ pohlédl na něj skrz své půlměsíčkové brýle a na rtech se mu vytvořil malý úsměv.

  „Ale-“

  „Každý jednou umře, Jamesi,“ přerušil ho ředitel. „Znal jsem několik lidí, kteří se snažili nad smrtí vyhrát, ale nikdo v tom souboji zatím neobstál.“

  „Musí být ještě nějaká možnost,“ zakroutil hlavou James. „Harry bude potřebovat vaši pomoc.“

  „Harryho již přes rok připravuji na úkol, který ho čeká. Troufám si říct, že i kdybych neměl dostatek času, slečna Grangerová s panem Weasleyem pro něj budou dostatečnou oporou, aby to zvládl.“

  „To stačí, Jacksone,“ zastavil další jeho slova Snape a postavil se vedle něj. „Každý tuto válku nepřežije a my se můžeme jen snažit, abychom zachránili co možná nejvíce životů.“

  „Jak bychom mohli zvítězit, když tu nebudete, pane?“

  „Chlapče,“ usmál se Brumbál. „Zdaleka už nejsem tak potřebný, jak jsem býval. Lidé ve mně sice stále vidí někoho, v koho mohou věřit, ale opravdoví bojovníci jste vy.“

  „Nikdo ve Smrtijedech nevyvolává takový respekt jako vy, Peter s Amy mi vyprávěli o tom, jak se všichni začnou stahovat, když se připojíte k bitvě.“

  „Na tomto světě jsem již po dlouhou dobu a moje reflexy nejsou zdaleka takové, jaké bývaly, a proto je čas, aby na mé místo nastoupil někdo jiný. Navíc kouzelnický svět si již našel novou tvář, do které vkládají naděje svých životů. Samozřejmě, že Harry to celé sám nezvládne, ale má za sebou své přátele, kteří mu již mnohokrát projevili svou loajalitu, dále nepochybuji o tom, že se za něj postaví i zbytek jeho koleje a mnoho dalších studentů z Havraspáru a Mrzimoru. Nakonec v neposlední řadě má ještě tebe.“

  James tiše naslouchal Brumbálovým slovům a nechápal, kde se v něm bere všechen ten optimismus a důvěra v to, že Voldemorta dokážou porazit.

  „Potkal jsem málo lidí, kteří by se dokázali obětovat tak jako vy s Harrym, Jamesi. Nevím, kolik ses toho dozvěděl o svých rodičích, ale vložili do vás obou to nejlepší, co mohli. Také nikdy neváhali, aby chránili ty, kteří za to stojí.“

  „Jestli nás teď omluvíte, Jacksone, máme s panem ředitelem ještě něco, co musíme dořešit,“ promluvil tiše Snape, jako by se ho toto téma neobyčejně dotýkalo.

  „Jistě,“ přikývl James a s myšlenkami stále u toho, co mu Brumbál řekl, odešel z ředitelny. Byl tak zahloubaný do svých myšlenek, že si ani nevšiml stínu, který se před ním mihl a záhy na to, ho někdo zatáhl do jedné z mnoha nepoužívaných místností, které na hradě byly.

  „Co-“

  „Tiše,“ přiložila mu dívka prst ke rtům a pohlédla skrz škvíru ve dveřích na chodbu, kde se objevil školník.

  „Schováváš se tu před Filchem?“ zeptal se, když zavřela dveře a otočila se na něj.

  „Myslela jsem, že by nebylo dobré, kdyby nás spolu kdokoli viděl,“ pozvedla obočí.

  „Já neměl v plánu se s tebou setkat a už vůbec ne tady,“ zamračil se a rozhlédl se po všech zaprášených předmětech.

  „Proč jsi byl za Brumbálem?“

  „Byl jsem za Snapem,“ opravil ji.

  „Jacksone,“ povzdechla si. „Nemusíš přede mnou nic předstírat.“

  „Opravdu? Nepoběžíš snad potom hned za Potterem a neřekneš mu, co ses dozvěděla?“ zeptal se kousavě.

  „Proč bych to měla dělat?“

  „No tak, Grangerová!“ povzdechl si pro změnu on.

  „Řekni to,“ hleděla mu do očí. „Řekni, proč si tohle myslíš.“

  „Vím, že jsi psala Lupinovi a snažila ses ho přesvědčit, aby ti prozradil, co dělám. Chceš, abychom se s Potterem poznali, chceš, aby měl rodinu.“

  „Jak tohle víš? On ti ten dopis poslal?“

  „Byl jsem na ústředí, když ten dopis přišel,“ rozhodl se říct celou pravdu, stejně už nemělo cenu něco skrývat, alespoň ne před ní. „Všechna ta slova, že potřebuješ vědět, na jaké jsem straně, všechno to bylo jen kvůli Potterovi, ale pochop, že on tohle nesmí vědět, ani ty bys neměla vědět, že spolupracuju s řádem.“

  „Kvůli komu jinému bych to potřebovala vědět?“

  „Myslel jsem… napadlo mě, že bys možná ty chtěla, abych nebyl ten zlý, že-“

  Další jeho slova přerušila v okamžiku, kdy se nečekaně postavila na špičky a obtočila mu ruce kolem krku, aby si jeho obličej stáhla o něco níž, protože s jeho sto osmdesáti třemi centimetry byl o hodně vyšší než ona.

  Objal ji kolem pasu, když odpovídal na její překvapivý polibek a napadlo ho, že takhle ho ještě žádná jiná holka nelíbala. Z jejích měkkých rtů cítil něhu a láskyplnost, ale stejně tak z polibku na něj křičela i zoufalá potřeba to udělat.

  Ucítil, jak mu vjela rukou do vlasů a jeho obličej si přitáhla ještě níž, takže se pomalu postavila na celá chodidla. Objal ji tak těsně, až i přes oblečení ucítil, jak jí bije srdce jako o závod.

  Nakonec to byla ona, kdo polibek ukončil, ale nadále zůstala v jeho náruči, pozorně mu hledíc do očí. Nosy měli jen pár palců od sebe a oba stále cítily rty toho druhého na těch svých.

  „Měla bych jít,“ vysoukala ze sebe a pomalu se vyprostila z jeho sevření. Ještě než vyšla ze dveří, se však naposledy otočila a nerozhodně si ho přeměřila pohledem.