Katren

   Byla polovina listopadu, přesně dva týdny od incidentu, který zmijozelským stále ležel v žaludku a James právě prožíval muka na již druhé hodině nitroobrany u profesora Snapea.

  Za tu půl hodinu, kterou v jeho kabinetě již strávil a během níž se mu neustále násilně dostával do hlavy, si již vyslechl celou hromadu urážek na svou osobu a začínal pomalu chápat to, o čem mluvil Potter s ostatními před jejich nástupem do školy.

  Sledoval jeho posměšný výraz, když se vyčerpáním zhroutil na všechny čtyři a snažil se popadnout dech. Nikdy se necítil tak unavený a bezmocný jako teď. To o čem si myslel, že ho nikdy nemůže zradit, ho zklamalo. Jeho doteď neochvějný štít padnul při ostrém útoku ředitele jeho koleje.

  Když se členové Fénixova řádu dozvěděli, jak blízko se k zmijozelským dostal, tak si všiml obav v očích jeho rodičů a zamyšleného výrazu ředitele, jenž si ho prohlížel. Co se bude dít dál, by se měl dozvědět po dnešní lekci nitroobrany.

  „Žádné zlepšení,“ pronesl potichu Snape. „Potom, co jste říkal, bych od Vás čekal nějakou změnu k lepšímu, Jacksone. Myslel jsem, že jste říkal, že Váš štít je silný.“

  „Já se snažím,“ zasípal a pomalu začal vstávat.

  „Co jste říkal?“

  „Říkal jsem,“ nadechl se a pohlédl mu do černých očí, „že se snažím.“

  „To ale nestačí!“ zasyčel potichu a znělo to mnohem nebezpečněji, než kdyby na něho začal křičet. „Ztrácím tu s Vámi zbytečně čas,“ řekl a sjel ho pohrdavým pohledem. „Vzchopte se trochu, abychom se mohli přesunout na ústředí.“

  Nebylo příliš času ani na to, aby pořádně popadl dech a tak byl rád, když vešel do kuchyně na Grimmauldově náměstí a sedl si vedle svých rodičů. Nejraději by se opřel o stůl a usnul, ale nemohl, aspoň dokud byl poblíž Snape.

  „Na základě informací, které jsi nám minulý týden poskytl, Jamesi, jsme se dohodli, že bude nejlepší Dracu Malfoyovi pomáhat,“ ujal se slova Brumbál.

  „Není hloupý a mohl by tě začít podezírat,“ doplnil ho Lupin a James chápavě přikývl. Tušil, že to tak bude, i když se mu do toho moc nechtělo. Cítil se neuvěřitelně rozpolcený, když v jednu chvíli měl stát na straně Fénixova řádu a hned vzápětí na to se znovu stát Zmijozelem.

  „Pokud se však rozhodneš Malfoyovi pomáhat, je více než možné, že se tě později pokusí naverbovat,“ promluvil znovu ředitel a sledoval Jamesův překvapený výraz.

  „Nikdo tě do toho nenutí, Jimmy,“ ozvala se jeho matka a povzbudivě ho pohladila po zádech.

  James se rozhlédl po všech u stolu, každý ho s napětím sledoval a čekal na jeho konečné slovo. Pohledem se zastavil u Snapea a vzpomněl si na dvě hodiny nitroobrany. Nebylo možné, aby byl Smrtijedem, celé roky profesorova krytí by byly odhaleny, také Brumbálův plán na zničení Voldemorta a to ani nemluvě o všech zpečetěných životech členů Řádu.

  „Ale nakonec mě nemusí chtít, že ne?“ zeptal se a pozorně si prohlížel všechny tváře.

  „Vše záleží na Vás, Jacksone,“ ozval se Snape. „Vyčkává, co budete dělat a jak budete jednat. Na základě toho se rozhodne.“

  Jakoby ve snu pozoroval svého profesora a mozek pomalu zpracovával informaci, kterou se dozvěděl. Jak dlouho tohle věděli?

  „Byl bys pro něj dokonalou zbraní, mladej. Bratr jeho nepřítele ve vlastních řadách,“ řekl Moody a zaostřil na něj i druhé oko.

  „Ne,“ vydechl a zvedl se dřív, než někdo něco stihl říct.

  Nevšímal si ustaraných pohledů svých rodičů ani těch soucitných od Brumbála a Lupina. Schody z kuchyně bral po dvou, aby se co nejrychleji dostal pryč. Snažil se tak moc, že si ani nevšiml ženy čekající na prahu schodiště a málem ji porazil. Rychle se omluvil a chtěl pokračovat dál, ale zarazila ho.

  „Schůze už skončila?“

  „Prosím?“ V hlavě se mu stále opakovala slova, která se dole dozvěděl, že ani nepostřehl, na co se ptala.

  „Ta schůze, odkud jdeš, už skončila?“ zeptala se znovu, aniž by na sobě dávala poznat rozčílení nebo otrávení kvůli jeho přeslechnutí.

  „Ne-tedy nevím, já-“

  „Ty jsi James, že mám pravdu,“ přerušila jeho koktání, a když přikývl, tak se vesele usmála. „Konečně tě poznávám, když jsi tu byl v létě, tak jsem zrovna trávila nějaký čas u rodičů. Jsem Tonksová, mimochodem.“

  „Těší mě.“

  „Stalo se tam dole něco?“ zeptala se, když přelétl pohledem ke vchodovým dveřím, ke kterým měl namířeno.

  „Hádám, že nic o čem byste nevěděla.“

  „Remus něco málo naznačil,“ připustila. „Je odvážné, co děláš.“

  „Opravdu? Právě jsem odtamtud utekl jako malý kluk.“

  „Není snadné slyšet, že v budoucnu bude tvou paži pravděpodobně zdobit tetování ve tvaru lebky.“

  „To máte teda pravdu.“

  „Všechno záleží na tom, jak brzo tě budou chtít naverbovat, posadíme se?“ zeptala se a ukázala na schody do patra.

  Přikývl, i když měl chuť utéct někam do mudlovského Londýna a do školy už se nevracet. Pohlédl na Tonksovou, když si ztěžka dosedla a přemýšlel, jestli je v pořádku.

  „Jak už jsem řekla, záleží jen na tom, kolik ti dá Voldemort času,“ navázala tam, kde skončila. „Sedmnáct ti už bylo, takže věk nám v tomhle případě nepomůže, ale máš tu výhodu, že jsi Harryho bratr, máš pro něj kvůli tomu větší cenu, než většina tvých vrstevníků. Právě proto bys s ním mohl o svém naverbování vyjednávat a co možná nejdéle zdržovat.“

  „Ale co když tak pozná, že se k němu nechci přidat?“

  „Musíš včas svolit,“ povzdechla si. „Ale další na kom záleží, je i Harry. Dokud nenajde všechny viteály, tak Voldemorta nemůže zabít. Čím dřív je najde, tím je menší pravděpodobnost, že se k němu budeš muset přidat.“

  „Jenže Harry neví o tom, že krom záchrany celého kouzelného světa se k tomu přidala i záchrana mě.“

  „Jsem si jistá, že se ho Brumbál bude snažit popohnat.“

  „Nemám ani nejmenší představu, co bych dělal, kdyby mě postavil do boje proti rodičům.“

  „Severus by ti v tom případě jistě pomáhal,“ ubezpečila ho sebejistě Tonksová.

  „Tím si nejsem tak zcela jistý, považuje mě za úplného blbce.“

  „Jak jsi na to přišel, Jamesi?“

  „Kvůli nitroobraně,“ vysvětlil. „Nedokážu odolat jeho nitrozpytu. To je další důvod, proč se nemůžu dostat k Voldemortovi, všechno by v mé hlavě viděl.“

  „Tvoji rodiče říkali, že se ubránit umíš,“ namítla zmateně.

  „Jenže Snapeovi se neubráním,“ řekl a unaveně si protřel kořen nosu.

  „Věřím, že to dokážeš, Jamesi,“ usmála se na něj povzbudivě a právě v ten moment se do haly přemístili manželé Weasleyovi.

  „Zdravím Tonksová, Jamesi,“ kývl na pozdrav pan Weasley, zatímco jeho manželka na Jimmyho překvapeně koukala.

  „Chlapče,“ vydechla nakonec a přitáhla si ho k sobě, když se postavil, aby se s nimi přivítal.

  Překvapeně se přes její rameno podívala na pana Weasleyho, který se na svou manželku smířlivě usmíval.

  „Byli by na tebe pyšní,“ zašeptala, než ho pustila.

  James se za ní zamyšleně díval celou cestu až do kuchyně. Ihned mu došlo, že myslí Lily a Jamese Potterovi a přemýšlel nad tím, jestli by opravdu pyšní byli.

  Než večer usnul, tak stále musel myslet na to, co se dozvěděl. Vybavovala se mu všechna slova z rozhovoru, který měl s Tonksovou a pozdější pevné objetí paní Weasleyové. Všichni spoléhali na to, že jim pomůže.

  Druhý den ráno rozmrzele pohlédl skrz mezeru v závěsu od své postele a uviděl, jak se všichni kluci o něčem potichu dohadují.

  „Dobré ráno,“ zazíval a sledoval, jak se po něm vyplašeně otočili. „Co to řešíte?“

  „Kterou chodbu by sis pro útok vybral jako nejlepší?“ zeptal se Theo.

  „Pro útok? Takovou, aby z ní nevedly žádné zkratky a měla by být spíš užší. Samozřejmě ne poblíž Nebelvíru ani žádné jiné koleje,“ začal přemýšlet nahlas a Blaise postupně odškrtával chodby, které si napsali do seznamu. „Musí to být nezbytně chodba?“ zeptal se nakonec.

  „Co tím myslíš?“ nakrčil obočí Draco.

  „Záleží na tom, co s nimi chcete dělat,“ přemýšlel dál, aniž by blonďákovi odpověděl.

  „Jen si s nimi popovídat,“ ušklíbl se Goyle.

  „Co tě napadlo, Jimmy?“ zeptal se Theo.

  „Mohli bychom je dostat na schodiště, odtamtud nikam neutečou.“

  „To je příliš na očích,“ zavrtěl hlavou Blaise.

  „Muselo by to být rychlé a nesměli bychom používat silná kouzla, abychom nikoho z nich neshodili, ale jinak je to perfektní. Sami jste přeci říkali, že Potter věčně porušuje školní řád. Stačí zjistit, kdy něco plánuje a chytneme ho.“

  „Nezní to tak špatně,“ zamyslel se Theo. „Kdyby to bylo někdy po večerce, tak by na chodbách nikdo krom Filche nebyl a toho by mohla nějak odlákat Pansy.“

  „Co si o tom myslíš, Draco?“ pohlédl na něj James.

  „Jak říkal Theo, nezní to špatně,“ přiznal popravdě a zlomyslně se usmál. „Připravte se pánové, tentokrát už to musí vyjít.“

  Ve Velké síni kam se všichni společně s dobrou náladou vyrazili nasnídat, potkali Andie s Angelou a přisedli si k nim. Všichni se poskládali tak, aby James nebyl v Angelině blízkosti a jediné volné místo, které zbylo, bylo vedle jedné holky z pátého ročníku.

  „Ahoj,“ usmál se na ni a přitáhl si k sobě noviny, zatímco se přemáhal, aby se neohlédl na svou sestru, která ho propalovala zamračeným pohledem.

  „Čau, Jimmy,“ přisedla si k nim Ashley.

  „Ahoj, něco nového?“

  „Všechno při starém,“ pokrčila rameny. „Co teď budeš mít za hodinu?“

  „Lektvary.“

  „Pozval tě Křiklan na ten večírek, který pořádá?“

  „O žádném večírku nevím.“

  „A nechtěl bys tam jít se mnou?“ zeptala se zpříma, čímž všechny překvapila a to i včetně Jamese.

  „Kdy to je?“

  „V sobotu.“

  „Hádám, že Potter tam bude,“ ušklíbl se Blaise.

  „Slyšela jsem Weasleyovou a Grangerovou rozebírat, co si vezmou na sebe, takže tam budou všichni čtyři,“ potvrdila Ashley a Draco, který seděl proti Jamesovi, se na něj významně podíval.

  „Rád s tebou půjdu, Ashley,“ usmál se na ni poté, co si s blonďákem vyměnil krátký pohled a sledoval, jak jí v očích zašlehly plameny radosti.

  „Skvěle, ještě se potom domluvíme, co a jak.“

  „Do soboty času dost,“ přikývl a začal se věnovat své snídani.

  Déšť, který v brzkých ranních hodinách začal, vytrval celé dopoledne, a když se James při poslední hodině zamračeně podíval z okna, tak na již rozmáčenou zem stále ještě dopadaly obrovské kapky vody. Husté mraky se roztrhly teprve při večeři a na studenty ve Velké síni dopadlo několik slabých paprsků slunce.

  Ačkoli James věděl, že by měl běhání raději odložit, měl obavy z toho, aby zítřejší ráno nevypadalo stejně jako to dnešní, kdy kapky deště byly velké skoro jako zlatonka. V šusťákových teplákách a tričku s dlouhým rukávem vyběhl z hradu a jako každý den jeho cesta vedla k famfrpálovému hřišti.

  Zarazil se v půlce pohybu, když si všiml, že nad hřištěm poletuje sedm hráčů v červených dresech a s protočením očí si v hlavě začal plánovat trasu cestu po školních pozemcích. Proběhl si svou trasu dvakrát a zamířil k jezeru, kde bylo několik stromů, u kterých by se mohl protáhnout.

  S pohledem na trénující Nebelvírský tým si pomyslel, že se Potter asi musel zbláznit, když tam všechny týrá takovou dobu, že ani nestihnou večeři. Postavil se vedle toho nejmohutnějšího stromu a začal s protahováním, když se před ním s nechápavým výrazem objevila dívka s vlnitými vlasy.

  „Co tu děláš?“

  Dvakrát si poskočil na jedné noze, než znovu našel ztracenou rovnováhu a vyčítavě se jí zadíval do očí. „Protahuju se.“

  „To vidím, ale proč zrovna tady?“

  „Nevěděl jsem, že tu jsi, za tím kmenem jsi totiž nebyla vidět.“

  „Neměl bys teď náhodou být ve svém sklepení?“

  „A neměla bys ty být se svými přáteli?“

  „Mají trénink.“

  „No a? To už je jedno, jestli budeš sedět na tribuně nebo tady u stromu.“

  „Prostě jsem chtěla být na chvilku sama,“ pokrčila vyhýbavě rameny.

  „Myslel jsem, že vy z Nebelvíru držíte spolu.“

  „Jistě že držíme,“ zamračila se na něj, když se ušklíbl.

  „Proč se tu potom tedy trápíš sama?“ vyzvídal dál.

  „Já se netrápím a navíc tobě může být úplně jedno, co dělám, Jacksone,“ obořila se na něj zamračeně a bez dalších slov kolem něj prošla.

  S přimhouřenýma očima se za ní otočil a sledoval, jak se postupně vzdaluje a černý hábit za ní ve větru vlaje. Jeho povaha mu nařizovala, aby šel za ní a zjistil, co se děje, ale rozum mu napovídal, aby ji nechal být. Už jednou se kvůli ní dostal do problémů a navíc měla dva přátele, kteří se o ni určitě postarají.

  „Čert to vem,“ zavrčel pro sebe a rozeběhl se za ní. „Počkej!“

  „Co zase chceš?“ otočila se na něj netrpělivě.

  „Hele nejsi zrovna dobrá lhářka, jestli tohle platí na Pottera nebo Weasleyho, tak s tím nic neudělám, ale vidím, že tě něco žere.“

  „Právě teď mě štveš ty.“

  „No tak, Grangerová, nebuď taková.“

  „Řekni mi jednu věc, Jacksone. Proč tě to zajímá? O co se snažíš?“

  „O nic,“ pokrčil rameny. „Jen vypadáš, jako bys každou chvílí měla brečet.“

  „To tedy nevypadám,“ popřela ihned, co řekl. „Něco ti poradím a myslím, že by sis to měl vzít k srdci. Rozhodni se už konečně, na čí straně jsi, protože se nemůžeš přátelit s lidmi z tvé koleje a zároveň i s námi. Máš vůbec tušení, s kým se přátelíš?“ zeptala se nakonec.

  „Věř mi, že mám,“ pohlédl na ni nezvykle tvrdě, snažil se jí jenom pomoct a ona to vzápětí otočí na něj, přičemž se ani trochu nesnaží vcítit do jeho situace. „Nikdo ze Zmijozelu by mě nenechal, abych tu vysedával sám se svými problémy, zatímco tvoji spolužáci tě tu nechali.“

  „O co ti jde?“ zeptala se ho.

  „Už o nic,“ zavrčel a vydal jako první do hradu.

  „Nikam neodejdeš, dokud mi neřekneš, proč se o mě najednou tak zajímáš. V jednu chvíli je to pohodě a v další se chováš jako blbec.“

  „Víš co je neuvěřitelný? Jak všechno dokážeš překroutit a vyhnout se tak otázce, kterou jsem ti položil.“

  „Už jsem ti odpověděla, že se nic neděje a že se netrápím,“ zavrčela.

  „Namlouvej si to dál a možná tomu nakonec i sama uvěříš.“

  „Počkej!“ zastavila ho, když se otočil a chtěl odejít. Pohlédla do jeho vyčkávavého obličeje a povzdechla si. „Jde o moje rodiče.“

  „Co se jim stalo?“

  „Nic, jen už se nevídáme.“

  „Pohádali jste se?“ zeptal se a udělal krok zpět k ní.

  „Ne,“ zavrtěla hlavou.

  „Ty mi neřekneš, co se stalo, že mám pravdu?“

  „Promiň.“

  „V pořádku,“ pokrčil rameny. „Proč si o tom nepromluvíš s Potterem nebo Weasleyem?“ pohlédl na ní nechápavě.

  „Harryho rodiče jsou mrtvý, Ron naopak pochází z úplně jiné rodiny než já a i pařez v lese je citlivější a chápavější než on.“

  Chápavě přikývl a ohlédl se na famfrpálové hřiště. „Už skončili,“ podotkl. „Nejspíš by nebylo dobré, kdyby mě s tebou viděli, tak se měj, Grangerová,“ rozloučil se a volným tempem vyběhl k hradu.

  Během úterního vyučování na sobě několikrát ucítil Hermionin pohled, ale jen jednou se na ní podíval a to při snídani, když Blaise zrovna říkal nejnovější informace o Křiklanově večírku. Velmi brzo se však dívka musela otočit na své přátele, kteří se dožadovali její pozornosti, a tak i James začal vnímat Zabiniho.

  „Myslel jsem, že nemáte zájem se angažovat, Jacksone,“ utrousil Snape, když mu večer vypověděl vše, co zmijozelský spolek chystá.

  „Zdá se, že nemám příliš na vybranou,“ pokrčil rameny a vybavil si objetí paní Weasleyové, která spoléhala na to, že jejího nejmladšího syna ochrání. „Moje rozhodnutí se dotýká více lidí, než jsem si myslel, že kdy bude.“

  Snape už jinak neodpovídal a posadil se za svůj pracovní stůl. „Takže v sobotu dojde k dalšímu útoku,“ opakoval po něm potichu Snape. „Váš nápad napadnout je na schodech?“

  „Ano, pane, nebudeme tak moci použít kouzla, která by někomu z nich ublížila, protože hrozí nebezpečí, že by mohli přepadnout přes zábradlí.“

  „Chytré, Jacksone,“ přiznal Snape.

  „Děkuji,“ ušklíbl se. „Nevíte, co Malfoy chce?“

  „Pán zla mu zadal úkol, musí od něj Potterovi předat zprávu.“

  „Jakou zprávu, pane?“

  „Některou z bolestivých kleteb, výběr je na panu Malfoyovi.“

  „Něco takového ale přeci nemůžeme dovolit,“ zhrozil se James.

  „To jste na omylu, Jacksone, my to naopak musíme dovolit. Už jednou jste to překazil a pan Malfoy by byl poté potrestán za nesplnění úkolu.“

  „Ale-“

  „Potter není jediná osoba na světě, věřte mi, že kletba od Draca nebude zdaleka tak bolestivá jako ta od Pána zla, kterou Potter již podstoupil.“

  „Takže jim mám pomoci a poté jen nečině přihlížet, jak ty tři mučí?“

  „Weasley s Grangerovou by z toho měli vyváznout bez úhony, ale pro jistotu udělám lektvar pro všechny tři.“

  „Jaký lektvar?“

  „Ucítí bolest, ale kletba nenapáchá žádné následky.“

  „Je pravděpodobné, že zajmeme i Weasleyovou, pane profesore, měla by Pottera doprovázet na ten večírek.“

  „To už jsou všichni, Jacksone?“

  „Ano.“

  „Dobrá, vše ještě proberu s ředitelem a ve čtvrtek Vám řeknu, na čem jsme se dohodli.“

  Po zbytek času stráveného v kabinetu se už věnovali pouze nitrobraně a James s radostí konečně zaznamenal nějaké zlepšení v obraně proti tvrdému útoku jeho profesora.