Katren

 Po celou dobu Snapeova monologu se Andie nezmohla na jediné slovo a James ji pobaveně pozoroval. Byl neskutečně šťastný, že bude konečně znát pravdu a nebude před ní muset skoro nic skrývat.

 Pozorně poslouchal, jak jí okrajově vysvětluje situaci s viteály, a jak se James uvolil dohlédnout, aby se Potterovi nic nestalo. Překvapeně se na něj tehdy podívala, ale jen pokrčil rameny a čekal, jestli padne nějaké slovo o Smrtijedech. Zdálo se, že tohle tajemství mu zůstane, ale možná to tak bylo lepší.

 Nakonec Snape jeho sestru vyzval, aby se postavila, chtěl si ji vyzkoušet z nitrobrany, protože se dozvěděl, že spolu s Jamesem je rodiče něčemu naučili a takové tajemství musí umět udržet.

 S napětím sledoval Andin klidný výraz, zatímco se Snape snažil zdolat její obranu. Když oba nakonec otevřeli oči a pohlédli si do nich, všiml si u Andie jistého vítězství.

 „Velmi zajímavý způsob, slečno,“ podotkl Snape.

 „Děkuji, pane profesore.“

 „Každopádně byste měla cvičit a posílit svou obranu. Je poněkud snadné Vaši stěnu prorazit.“

 „Budu se o to snažit.“

 „Jednou za měsíc Vás přezkouším, abych zjistil, jaké děláte pokroky,“ ujistil ji a povytáhl obočí, když se na něj zaraženě podívala. „Znáte velmi citlivé tajemství, slečno, musíte ho umět uchránit.“

 „Chápu, pane,“ přikývla pomalu a váhavě.

 „Vraťte se do společenské místnosti, Váš bratr Vás brzy dohoní.“

 Přikývla a bez dalšího slova odešla z kabinetu pryč. Co jí Snape řekl, brala skoro jako pochvalu, a i kdyby to tak nemyslel, tak na něj bezpochyby udělala dojem. Věděla, že vodopád unášející ho pryč od jejích vzpomínek bude na něj ta správná zbraň, i když se mu nakonec podařilo najít si cestu skrz proud vody.

 Byl to bručoun, ale z hodin věděla, že schopnosti studentů dokáže ocenit, i když to na sobě nedává znát.

 Zatímco Andie cestou do společenské místnosti přemýšlela nad ředitelem své koleje, James se právě snažil odrazit jeho prudký útok na své vzpomínky. Jakmile se za Andie zavřely dveře, propadl se do tmy a před očima se mu začaly zjevovat vzpomínky z dětství. Byl natolik překvapený, že nesebral ani nejmenší sílu na odpor a byl to Snape, kdo se stáhnul.

 Zamračeně si ho prohlížel a počkal několik vteřin, než se James vzpamatoval a znovu na něj bez varování zaútočil. Věděl, že Andie celou nitrobranu odjakživa bere jako hru a proto si vymýšlí různé způsoby, jak svého protivníka dostat z hlavy, jenže on byl příznivcem klasické neviditelné stěny.

 Stačila chvilka nesoustředěnosti, kdy upustil uzdu svým myšlenkám a Snape ho opět dostal. Líně listoval v jeho vzpomínkách a vytáhl jednu, kde spolu s Mattem a dalšími kamarády slavili výhru prvního utkání sezóny.

 Snažil se ho z té vzpomínky vyhodit, ale když otevřel oči, aby zjistil, jestli je profesor opět před tou pomyslnou bránou, uviděl jeho kabinet.

 „Tohle je vše, co umíte, Jacksone?“ zavrčel.

 „Umím se ubránit,“ namítl. Nepředstavoval si, že bude takový problém Snapea udržet mimo svou hlavu.

 „A před kým? Do Vašich vzpomínek by dokázal nahlédnout i Longbottom.“

 „Nikdo nepoužívá tak silný nitrozpyt.“

 „Mýlíte se, Jacksone, postavit se vedle Pána zla a ubránit se jeho nitrozpytu je nemožné.“

 „Proč by ho měli zajímat mé vzpomínky?“

 „Původem jste Potter,“ ušklíbl se Snape. „Budete sem chodit každou neděli po večeři, Jacksone, jestli nám máte pomoci, je třeba, abyste dokázal ubránit své myšlenky.“

 „Má nitrobrana je dostačující.“ Stál si za svým a hlas se mu jemně chvěl zlostí.

 „Ani jednou se Vám nepovedlo mě odrazit. Jste jen obyčejný břídil jako Váš bratr,“ vytmavil mu do obličeje.

 Zhluboka vydechl, jak se v sobě snažil udržet vztek. „Nejsem žádný břídil.“

 „Ale ano, jste, Jacksone. Po Vašem otci jste nezdědil jen podobu ale i charakter. Stejně jako vy si myslel, že je lepší než my ostatní. Celý kouzelnický svět má namále a Vy si myslíte, že s tím, co jste předvedl, ho pomůžete spasit?“

 „Nemyslím si-“

 „Nechci už nic slyšet, Jacksone,“ zavrčel odtažitě. „V neděli po večeři Vás očekávám a doporučuju Vám, abyste mi předvedl něco lepšího, než dnes.“

 Po pár vteřinách, kdy si oba rozčileně koukali do očí, se zvedl a odešel z kabinetu jako před nějakou dobou Andie. V hlavě mu zněla Snapeova slova a přemýšlel nad tím, co mu mohl James Potter starší udělat a upřímně doufal, že to bylo něco opravdu ošklivého. Nebyl zvyklý si nechat nadávat, ale něco ve Snapeových očích ho zastavilo.

  Zarazil se uprostřed pohybu, když zvedl hlavu a všiml si objímající se dvojice na konci chodby. Nepotřeboval nikterak dlouho přemýšlet nad tím, kdo to je, červeně ozdobené hábity a hnědá hříva spolu s kšticí černých vlasů mu dostatečně napověděla.

 „Podívejme se na vás.“ Ušklíbl se James a líným krokem k nim došel. „Tady ve sklepení se vy dva scházíte?“

 „Nevím, o čem to mluvíš, Jacksone.“ Zamračil se Harry.

 „Jistě.“ Vážně přikývl James, ale nakonec na Harryho mrknul a střelil očima k Hermioně. „Weasleyová se to ode mě nedozví.“

 „Co?“ nechápal Potter a společně se svou kamarádkou na něj jen nechápavě koukali.

 „A co se tebe týče, tak je to rozhodně posun k lepšímu, i když tě Weasley nejdříve musel odkopnout.“ Zavzpomínal na začátek roku James. „Ale i tak to se počítá,“ ujistil ji nakonec a s hraným úsměvem je oba obešel.

 „Stůj, Jacksone,“ zavrčel Harry a chytl ho za rameno, aby ho zastavil. „O čem to k čertu mluvíš?“

 „Pusť mě.“ Shodil ze sebe jeho ruku. „Nejste na místě, kde by sis mohl dovolovat, Pottere, sem ti nikdo na pomoc nepřijde.“

 „Já nepotřebuji pomoc.“

 „Dovol, abych se zasmál.“ Ušklíbl se James. Krev se v něm samým vztekem pomalu vařila a právě teď byla vhodná chvíle, jak se toho zbavit.

 „No fajn, uvidíme, kdo bude potřebovat pomoc,“ řekl zamračeně Harry a začal vytahovat hůlku, když se za ním ozval ledový hlas, který všechny tři ihned zmrazil.

 „Pokud vím, tak byste již půl hodiny měl být ve své věži, Pottere, a to samé platí i o Vás, Grangerová.“

 „Jsme tu kvůli-“

 „Mě opravdu nezajímavá, proč tu jste,“ přerušil Hermionu a zajiskřilo mu v očích, když se Harry zamračil. „Odečítám Nebelvíru deset bodů za každého a ať už vás tu nevidím.“

 Viděl na Potterovi, jak spolkl několik slov, aby situaci ještě více nezhoršil a zamračeně spolu s Hermionou, která ho chytla za rukáv a začala táhnout pryč, odcházel ze sklepení pryč.

 James Snapeovi naposled vztekle pohlédl do očí, a zatímco se profesor snažil propojit jejich mysli, on tu svou chránil štítem a stále si nehodlal připustit, že by ho mohl zradit.

 „Mohli bychom si promluvit?“ Přistoupila k němu Andie v okamžiku, kdy se objevil ve vstupu do jejich společenské místnosti a ona právě sestoupila z posledního schodu.

 „Jasně,“ souhlasil a prohlížel si její zkrabacené čelo. „O co jde?“ zeptal se, když se posadili do rohu místnosti a rozhlédl se, jestli někdo neposlouchá.

 „Když jsem přišla, tak mě odchytila Ashley a zatáhla mě do ložnice.“

 „Proč?“

 „Ty se ještě ptáš?“ zavrčela chladně. „Vedla mě za Angelou, protože nechtěla mluvit s nikým jiným, než se mnou.“

 „Aha,“ řekl suše a velmi rychle pochopil, odkud vítr vane.

 „Můžeš mi u Merlina říct, co se s tebou děje?“

 „Vůbec nic.“ Zamračil se a uhnul před jejím nevlídným pohledem. Opravdu bylo možné, že si ještě před několika okamžiky myslel, že teď to mezi nimi bude zase na nějaký čas v pohodě?

 „Tak to bych teda netvrdila,“ namítla. „Vždyť je to přesně ten typ holky, který sis vysnil v Baltimoru. Žádná roztleskávačka nebo pyšná princeznička, co si každý dne půjčuje tatínkovu kreditku.“

 „Já vím a líbí se mi,“ začal se bránit pod jejím přísným pohledem.

 „Tak v čem je problém?“

 „Prostě mi na ní záleží, Andie, stejně jako mi záleží na tobě a nechci jí ublížit tím, že po několika týdnech skončím.“

 „Co ty víš, třeba by vám to vydrželo.“

 Zakroutil hlavou, právě teď neměl náladu své sestře cokoli vysvětlovat, protože stále cítil tu lákavou chuť někoho udeřit tvrdě do obličeje. Navíc neměla ani nejmenší tušení, že její kamarádka je budoucí Smrtijed. „To si nemyslím, Andie, zbytečně bych jí ublížil.“

 „Odsuzuješ to dřív, než jsi jí dal šanci zabojovat.“

 „Jsi její nejlepší kamarádka, na kterou stranu by ses postavila potom, co bych ji odkopl?“

 „A na kterou stranu se mám postavit teď?“ zeptala se, zatímco se mu nešťastně dívala do očí. Viděla v nich, že je přesvědčený o své pravdě a štvalo ji, že nevidí to, co ona. Všechny ty úsměvy a pohledy, které si v poslední době s Angelou vyměňovali, klidně by i uvěřila, když jí říkali, že spolu ti dva něco mají. Bylo tak nepřirozené sledovat, jak po škole chodí sám anebo jen ve společnosti kluků z jeho ročníku. S Mattem kolem sebe jako fotbalisté vždy mělo houf holek, ale teď byla Parkinsonová jediná, kterou v jeho společnosti krom Angely viděla.

 „Brzy se to uklidní,“ ujistil ji přesvědčeně a zvedl se k odchodu do ložnice.

 Andie se za ním jen pochybovačně ohlédla a před očima měla stále vzlykající Angelu, když jí zničeně vyprávěla, co udělala.

 Vyčítala si to, protože už od začátku věděla, že pro něj není dost dobrá a teď se jí to potvrdilo. A ať se Andie snažila sebevíc, nemohla jí to vymluvit, což ji štvalo ještě víc.

 Měl za sebou dopolední vyučování a vzpomínal na poslední rozhovor s Andie. Odchytla si ho na chodbě, aby mu řekla o tom, jak Angela probrečela celý večer, když si myslela, že ostatní dívky už spí. Věděl, že ho nechápe, protože obyčejně touhle dobou vystřídal už několik holek.

 Zamyslel se, proč ji vlastně odmítl. Byla hezká a díky famfrpálu s ní jen tak něco nezamávalo, až na něj samozřejmě.

 Ne, řekl si nakonec a věděl, že udělal správnou věc. V momentu, kdy ji viděl zdrceně plakat kvůli svému náboru mezi Smrtijedy, za ní ucítil opravdovou zodpovědnost a dostala se na místo vedle Andie. Doufal, že ho jednou pochopí a odpustí mu, protože ji opravdu nebyl schopný dát, co chtěla.

 Ale co chtěl vlastně on? Nikdy si nepředstavoval, že bude po přestěhování žít pomalu jak v celibátu. Zavzpomínal, kdy naposledy si s někým vyšel. Byla tu Ashley, se kterou si užil procházku po hradě a pozemcích, ale víc než dívka samotná na něj zapůsobily drby, které se od ní dozvěděl. Bylo to už pěknou dobu dozadu a pro skutečnou schůzku musel sáhnout ještě hlouběji v paměti.

 Nevěděl, čím to je, ale zdejší slečny ho zatím nijak zvlášť neoslovily. Napadlo ho, jestli nemá příliš vysoké nároky, přeci jen byl zvyklý na něco trochu jiného, ale že by ho to až tak ovlivňovalo?

 Když přemýšlel nad každou tváří, která se mu vybavila, tak se na chvíli zastavil nad vzpomínkou z jeho prvního dne v Británii, kdy dorazili na Grimmauldovo náměstí, když tehdy poprvé uviděl Harryho s Hermionou. Byl tak překvapen vzájemnou podobou, že si dívky ani příliš nevšímal, ale její nervózní výraz z nečekaného setkání mu utkvěl v paměti. Myslel si tehdy, že ti dva spolu chodí, takže ho později při odjezdu do Bradavic překvapilo, že Harry chodí s Ginny.

 Zakroutil nad sebou hlavou, Hermiona Grangerová v žádném případě nebyla jeho typ. Navíc jak by to vysvětloval lidem z koleje, odvážná nebelvířanka mudlovského původu a ještě k tomu nejlepší kamarádka Harryho Pottera.

 „Ty mě vůbec neposloucháš!“ osopila se na něj šeptem Andie a šťouchla ho loktem do žeber.

 A měla pravdu, ani si nevšiml, kdy si k němu přisedla, zatímco jen nepřítomně popíjel dýňovou šťávu, aby spláchl vydatný oběd.

 „Promiň, cos říkala?“

 Neodpustila si protočení očí v sloup a než mu odpověděla, tak si strčila sousto na vidličce do pusy. „Říkala jsem,“ začala znova, když vše spolkla, „že by sis měl dávat pozor. Potom, cos Angelu odmítl a Ashley to roznesla po celém sklepení, se odhodlávají i další holky. Slyšela jsem ráno v umývárně o tobě mluvit několik holek z páťáku a čtvrťáku. Samozřejmě, že jakmile si mě všimly, tak ztichly a dost významně si mě prohlížely. Opravdu nevím, co bych dělala, kdybych nastoupila k nim do ročníku a Brumbál mě kvůli věku nepustil do šestýho.“

 „Jsi holt protekční dítě.“ Pokrčil rameny James a rozesmál se, když se na něj Andie zamračila.

„No a není to snad pravda?“ bránil se hned. „Kolik lidí může říct, že přeskočilo jeden ročník v Bradavicích?“

 „Já nic nepřeskočila,“ řekla stále zamračeně. „Nemůžu za to, že tu jsou pomalejší než my v Baltimoru.“

 „Kdo je u tebe pomalejší?“ zeptal se tentokrát zamračeně Blaise a přisedl si naproti nim.

 „Vy všichni tady.“ Mávla rukou a ukázala tak na všechny ve Velké síni. „Být ve vašem ročníku a stále studovat na baltimorský, tak umím to, k čemu jste se ještě ani nedostali.“

 „O čem to tady zas mluvíš?“ nechápal Blaise.

 „Na naší bejvalý škole jsme látku probírali o něco rychleji, abychom se v sedmáku mohli připravit na život mezi mudly,“ začal vysvětlovat James. „NKÚ se dělají o rok dřív, aby se v pátém ročníku mohlo začít s přípravou na OVCE.“

 „Takže ty už je máš za sebou?“ zeptal se ho Theo, který také začal poslouchat.

 „Ještě ne, stejně jako tady se dělají až v sedmém ročníku, ale jsou rozděleny na dvě části, první je kouzelnická a druhá mudlovská.“

 „Ale to všechno zapomeneš za ten rok, kdy se učíš o mudlech,“ namítl Blaise.

 „Stále máš kouzelnické hodiny, během kterých se opakuje.“ Pokrčil rameny James. „Je to vlastně lepší, sžít se s mudlovskou technikou není zas tolik složité, jak se zdá a je to spíš zábava, takže se ani nijak neučíš a v klidu si opakuješ na kouzelnické zkoušky.“

 „Ale když se tam teda dělají NKÚ dřív, tak to znamená, že Andie by správně měla být v pátém ročníku,“ uvědomil si Blaise a překvapeně si ji prohlížel.

 „Říkám, že jste zpomalený.“ Pokrčila rameny a provokativně zvedla jedno obočí, když se na ní Zabini znovu zamračil.

 Chápal překvapení jeho spolužáků a musel se nad tím v duchu smát. Theo s Blaisem byli známí svým flirtováním s patnáctiletými holkami z jejich koleje, ale věděl, že doopravdy by s nimi nikdy nikam nešli. Naopak u Andie se o to několikrát snažili, aniž by věděli, kolik jí doopravdy je. Její výhodou bylo, že na svůj věk ani v nejmenším nevypadala.

 „Pořád nevíme, co se stalo.“ Zaslechl říkat Draca, když došel ke křeslům, kam si spolu se svými kumpány sedl.

 Po poslední odpolední hodině přeměňování se vypařili tak rychle, že se k nim ani nestihl přidat, takže mu nezbylo nic jiného, než jít ve společnosti Parkinsonové a Bullstrodeové.

 „Kam jste tak rychle zmizeli?“ zeptal se, když si k nim přisedl.

 Všichni včetně Crabbeho a Goyla si ho změřili váhavým pohledem a klidně by i přísahal, že v Dracových očích zahlédl záblesk pochybností.

 „Cos dělal včera večer?“ vyslovil otázku všech Blaise.

 „Byl jsem s Andie,“ odpověděl s pokrčením ramen a nechápavě se po nich podíval. Doufal, že jeho maska je dostatečně neprůhledná na to, aby Draco nic nepoznal. „Hele, co se děje?“ zeptal se a nasadil znepokojený tón. „Prostě jsem si jen se svou setrou chtěl popovídat o samotě.“

 „Někdo pravděpodobně pomohl Potterovi, Weasleymu a Grangerové, když jsme se je snažili dostat.“

 „A myslíte si, že jsem to byl já?“ ptal se a dotčeně pohlédl svým kamarádům do tváří. „Jak vás to napadlo?“

 „Nevíme, kdo to byl,“ vložil se do toho Theo a podíval se po ostatních, jako by také nechápal, co si to ostatní myslí. „Ale někdo další tam být musel, to víme jistě.“

 „A nemohla to být třeba Weasleyová? Chodí přeci s Potterem.“

 „Je to dost možný.“ Přikývl Blaise.

 „Tak či tak by se nám příště hodil někdo další,“ nadhodil Draco a konečně odtrhl oči z jeho obličeje, aby se podíval na ostatní. „A pokud si vzpomínám, tak jsi Pottera při soubojích vyřídil,“ dodal a významně se vrátil pohledem k němu.

 „To by měla být hračka.“ Pokrčil rameny a pravý koutek se mu nepatrně zvedl. Jen stěží přemáhal paniku, která se mu pomalu rozprostírala po celém těle. Tušil, že by na něco takového mohlo dojít, ale když to přišlo, zdálo se to mnohem těžší.

 Ještě před dvěma dny Pottera zachraňoval před kletbou a nyní má být jeden z těch, kteří ji na něj vyšlou. Ať nad tím přemýšlel sebevíc, neměl z toho dobrý pocit.

A/N: Beta-read - Amren