Katren

 Jakmile se objevil ve společenské místnosti, tak se ho všichni v čele s Andie začali vyptávat, co se stalo a o čem to McGonagallová mluvila. Odpověděl jim, že si opravdu není vědom žádného porušení školního řádu, ale s profesorkou se o tom dál nedohadoval, aby to nedopadlo ještě hůř.

 Když ulehal do postele, tak měl stále o čem přemýšlet. Z toho, co říkal Snape, pochopil, že Voldemort nechce do své armády žádné nezletilé kouzelníky a tudíž se zatím nemusel bát o Andie. Byla to úleva, ale stále tu ještě zbývala Angela s ostatními.

 Druhý den při cestě na hodinu lektvarů se marně snažil vzpomenout si, kdy vlastně usnul. Byl však rád, že se mu konečně poštěstilo bezesným spánkem a ráno díky tomu byl až nezvykle odpočatý.

 I profesor Křiklan měl ten den dobrou náladu, kterou mu nezkazil ani Potterův zkažený lektvar. James by odhadoval, že už si na mizerné výsledky zvykl, ale stejně se k Harrymu vždy otáčel s očekáváním v očích.

 Další dvouhodinovkou byla obrana proti černé magii, kde jim Snape vysvětloval použití štítových kouzel. Opravdu ho nechtěl nijak zvlášť shazovat, takže se snažil dávat pozor, ale většina z toho byla pouze opakování.

 Během hodiny se myslí vrátil zpět za oceán a představoval si, jak by mu teď asi bylo, kdyby se s tím snem nikomu nesvěřil. Lhal by, kdyby tvrdil, že mu Baltimore nechybí, ale na druhou stranu ani netoužil se tam vrátit.

 Když konečně svou tašku odhodil ve společenské místnosti, tak jen s odporem vzpomínal na dvě neuvěřitelně se táhnoucí odpolední hodiny Přeměňování a Kouzelných formulí.

 Draco s Crabbem a Goylem zamířili do ložnice, aby se připravili na trénink a Blaise s Theem si vyhlídli skupinku páťaček, ke kterým si přisedli a užívali si jejich rozpaků. S protočením očí v sloup společenskou místnost zase opustil a zamířil do knihovny, kde si hodlal přečíst nějakou zajímavou knihu, protože včerejší Moodyho zkouška ho donutila se nad sebou zamyslet.

 Dokázal by se ubránit Smrtijedům? To byla otázka, na kterou se ptal. Byl v kouzlení dobrý, to věděl, ale stačilo by to? Nikdy nečelil takovému nebezpečí, které zde v Anglii bylo. Nejspíš by nebylo nejhorší si něco přečíst a zjistit, jak na tom doopravdy je.

 S takovým rozhodnutím vešel do knihovny a rozhlédl se po regálech. Byl tu od začátku roku již tolikrát, aby mu najít ten správný regál netrvalo dlouho a s jednou středně velkou knihou si sedl do odlehlého koutu, kde si byl jistý, že ho nikdo nebude rušit.

 Jednoduché štíty rovnou vynechal, a aby navázal na věci, které jim vyprávěl Snape, se začetl do jedné kapitoly pojednávající o pokročilých štítech. Byl zrovna u šestého odstavce, když si přes knihu všiml, jak se před ním někdo zarazil uprostřed pohybu. Zvedl oči od textu a povytáhl obočí, když uviděl Hermionu se třemi knihami v náručí.

 „Potřebuješ něco?“ zeptal se.

 „Ne, jen-nic.“ Zamračila se nakonec a zavrtěla nad sebou hlavou, než se otočila a došla k vedlejšímu stolku.

 „Fakt se nic neděje?“

 „Jenom jsem nečekala, že u toho stolu bude někdo sedět, Jacksone. To je všechno.“ Ohlédla se, než se posadila zády k němu.

 Pokrčil rameny a vrátil se ke svému čtení. Dostával se právě k popisu zaklínadel, které lze odrazit jiným zaklínadlem, když se dívka zvedla a s dvěma knihami odešla zase někam pryč.

 „Jakou knihu hledáš? Mohl bych ti pomoct,“ řekl, jakmile se objevila s několika novými.

 „Strávila jsem v téhle knihovně dost času na to, abych pomoct nepotřebovala,“ odbyla ho Hermiona a posadila se tentokrát čelem k němu. „Nejsi tu ani půl roku a netrávíš tu nikterak hodně času.“

 „Dobrá.“ Pokrčil rameny a sklopil oči zpět ke knize.

 Všelijak se snažil si udržet soustředěnost, ale když na něj Hermiona upřela svůj pohled, tak se neovládl a zvedl oči. Bohužel ona vždy rychle uhnula a předstírala, jak moc zaujatá knihou před sebou je.

 „Fajn, mám něco na hlavě nebo co?“ zeptal se, když se to celé již poněkolikáté opakovalo a Jamesovi už došla trpělivost.

 „O čem to mluvíš?“

 „O tom, že tu na mě pořád koukáš.“

 „To není pravda,“ bránila se, ale pomalu se její hlas vytratil pod jeho pohledem. „Tak dobře.“ Protočila nakonec oči v sloup. „Ta kniha, co máš, by se mi opravdu hodila.“

 „A jak hodně to spěchá? Je to celkem zajímavý čtení.“

 „Stačí mi jen se na něco podívat,“ ujišťovala ho, a aniž by cokoli jiného řekla, se zvedla a přisedla si vedle něj.

 Sledoval ji, jak listuje až na úplný konec, kde byl obsah a ten rychlým pohledem přejela od shora dolů, než začala listovat tu správnou kapitolu.

 „Jak dlouho ji budeš potřebovat?“ zeptal se potom, co zvedla hlavu a zabodla pohled do Jamesových očí. Vypadalo to, jako by si až teď uvědomila, vedle koho to sedí a nervózně se rozhlédla kolem sebe.

 „Víš co, vezmi si ji.“ Pokrčil nakonec rameny. „Přečetl jsem už dost.“

 „Nevadí to?“

 „Jistě že ne.“

 Přikývla a bez dalšího slova mávla hůlkou, aby se všechny její věci na vedlejším stolu srovnali a rychle se vším v rukách zamířila pryč, jak si všiml, dorazil Harry s Ronem a společně si sedli ke stolku v jiné rohu knihovny.

 „Angie!“ zavolal na tmavovlásku vcházející do sklepení stále oblečenou do famfrpálového dresu. Zmateně se podíval na hodinky, protože trénink skončil už před víc jak půl hodinou, ale nechal to být.

 „Kde jsi byl?“ zeptala se, když k ní došel.

 „V knihovně,“ odpověděl popravdě.

 „Co tam?“

 „Lepší než sledovat Blaise s Theem.“

 Pobaveně se ušklíbla a chápavě přikývla. „Někdo by s nimi měl něco udělat, aby přestali oblbovat malé holky.“

 „Zas tak malý nejsou,“ ujistil ji hned a zavzpomínal na dívky obývající stejnou společenskou místnost jako on.

 „Je jim sotva patnáct,“ připomněla mu.

 „Já vím, jen říkám, co vidím.“ Začal se s úsměvem bránit. „Mohli bychom si promluvit někde bez ostatních?“

 „Jistě,“ souhlasila zmateně a ukázala na první dveře vedoucí do nepoužívané místnosti.

 „Klidně.“ Přikývl a otevřel jí dveře.

 „Co potřebuješ?“

 „Když jsi mluvila o tom věku, tak mi to něco připomnělo. Kolik ti je, Angelo?“

 „Chceš uspořádat nějakou oslavu?“ zeptala se s úsměvem.

 „Kvůli tomu se neptám a ty to víš.“

 „Jimmy,“ povzdechla si. „Nech to být.“

 „Kolik máš času?“

 „Do poloviny března. V den mých narozenin mi přijde dopis.“

 „Lepší dárek si ani neumím představit,“ odfrkl si James a starostlivě si ji prohlédl. Její oči opět pohasly a tvář se zkřivila do strhané grimasy.

 „Jak jsem řekla, nech to být. V tuhle chvíli je čekání to nejlepší, co můžu udělat.“

 „Jak to?“

 „Ty opravdu nechápeš, čeho je Pán zla schopný že jo? Bez mrknutí oka by dokázal za odmítnutí chladnokrevně vyvraždit celou mou rodinu.“

 „Tak získává nové Smrtijedy?“

 „Některé.“ Přikývla. „Máš strach o Andie?“

 „Jak to víš?“

 „Vidím to pouto, co mezi vámi je,“ pousmála se. „Stojíte jeden za druhým a vzájemně si pomáháte.“

 „Nijak často.“

 „To bych neřekla, stačí, když víte, že tu ten druhý pro vás je. Před zápasem proti Mrzimoru jsem měla možnost vidět dvě Andie, jednu bez bratra a druhou s bratrem, která nám mimochodem pomohla vyhrát.“

 „Nejde mi jen o ni,“ řekl po chvíli, co si Angelu zamyšleně prohlížel. „Chci, aby se k němu nedostala ani jedna z vás.“

 Díval se jí do očí i přes její upřený pohled, doslova od ní nemohl odtrhnout oči. Vypadala jinak než kdykoli dřív. Nakonec se natáhla na špičky a nejistá si sama sebou se dotkla jeho rtů. Cítil, jak ho pobízí k nějaké reakci, ale on jen překvapeně stál a díval se na její zavřené oči. Už pochopil, co jí to viděl v očích a bohužel to bylo něco, co v žádném případě nechtěl.

 Odtáhla se a než otevřela oči, tak pohledem uhnula stranou. „Co je špatně?“ zeptala se, aniž by se na něj podívala.

 Nepochyboval o tom, že se jí v očích právě lesknou slzy a ona nechtěla, aby to viděl. „Mám tě rád, Angie, ale ne takhle.“

 „Chápu, jsem jen kamarádka tvojí sestry,“ pověděla smutně.

 „To jsem tím nemyslel, Angie, počkej!“ Pokusil se jí chytit za ruku, ale byla rychlejší než on a rychle vyklouzla ze dveří na chodbu. Neohlížela se a jen si utírala slzy z tváří, zatímco James nehybně sledoval její vzdalující se záda.

 „Co se stalo?“ zeptal se Draco, který se znenadání objevil vedle dveří.

 „Nic.“ Zakroutil hlavou a opřel se o obrovský kotlík za ním.

 „Jako nic to rozhodně nevypadalo,“ namítl Draco a posadil se na jednu z mála židlí. „Angela je součástí mého týmu, takže cokoli se jí stane, je to starost celého týmu.“

 „Ona,“ začal a zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy to Dracovi říct. Bylo to mnohem těžší, než mluvit o podobných věcech s Andie.

 „Hele, Jimmy,“ skočil mu do řeči Draco, „jsme na stejné straně, můžeš nám důvěřovat.“

 „Já vím, že ano,“ ujistil ho pevným hlasem, aby ho o tom přesvědčil, i když sám pochyboval. „Dala mi jasně najevo, co ke mně cítí,“ řekl rychle, aby si to znovu nerozmyslel.

 „Opravdu? To je dobré ne? Chci říct, bylo to jasné už od začátku.“

 „Bylo?“

 „Jak jsem řekl,“ potvrdil Draco a nepatrně se zamračil. „Co se stalo potom?“

 „Já ji nemám rád tímhle způsobem, je pro mě stejná jako Andie, jako druhá sestra.“

 „A tohle jsi jí řekl?“

 „Ne.“ Zakroutil hlavou James. „Než jsem to stihl říct, tak odešla.“

 Draco přikývl a na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Zatímco se k tomu James vracel, tak si uvědomil, že něco podobného měl čekat. Andie mu přeci jasně řekla, co Angela cítí. Naneštěstí se v poslední době dozvěděl tolik věcí, že na tohle naprosto zapomněl.

 „Všichni jsme si mysleli, že spolu už něco máte,“ promluvil opět Draco. „Andie se nám samozřejmě nejdřív vysmála, ale v poslední době začala trochu pochybovat.“

 „Hledáme tě po celým sklepení.“ Objevili se ve dveřích Crabbe s Goylem a kývli na Jamese.

 „Probereme to později ano?“ Otočil se na Jamese Draco.

 „Jasně.“ Přikývl a zvedl se k odchodu. Neohlížel se a za nejbližším rohem se zastavil. Měl neblahé tušení, že ti tři něco chystají.

 „Nott poslal zprávu, že jsou v knihovně,“ zabručel Goyle.

 „Je Blaise v té chodbě?“ zeptal se Draco.

 „Všechno jde podle plánu,“ ujistil ho Crabbe a James mohl slyšet, jak se vzdalují pryč k východu ze sklepení.

 Už se jednou nohou chystal vykročit za nimi, aby zjistil něco bližšího, když si uvědomil, že vlastně Dracovi řekl, že bude ve společenské místnosti. Doufal, že tam bude Andie a jakmile ji uviděl samotnou u krbu, tak si alespoň trochu oddechl.

 „Nešla by ses se mnou projít?“ zeptal se.

 „Dobře.“ Přikývla a nejistě se dívala do jeho naléhavé tváře. „Co se děje?“ zeptala se, jakmile se ocitli na chodbě.

 „Můžeš si najít nějaké místo, kde by tě nikdo neviděl, a kdyby se tě potom někdo ptal, tak říct, že jsme byli spolu?“

 „A kde budeš?“

 Povzdechl si a bezradně pohlédl na hodinky, nevěděl, kolik má času, aby jí to teď celé mohl vysvětlovat. „Slibuju, že ti později všechno řeknu, ale teď pro mě tohle musíš udělat.“

 „Myslela jsem, že už seš v pohodě, ale zase se chováš jako cvok a nezbejvá mi nic jiného, než to napsat našim.“

 „Oni to vědí. Pomůžeš mi nebo ne?“

 „Co vědí?“

 „Řeknu ti to později, Andie, teď potřebuju vědět, jestli mi pomůžeš nebo ne,“ zavrčel a pomalu začínal se svou sestrou ztrácet trpělivost. To si opravdu nemohla vybrat jinou chvíli na rozebírání jeho osoby?

 „Dobře, byli jsme spolu.“

 „Děkuju,“ řekl rychle a dřív, než něco stihla říct, tak mávl hůlkou a jediné co mohla vidět, bylo, jak postupně mizí.

 „Budu v té učebně, kde byla Pansy,“ řekla ještě do prázdna a doufala, že ji slyšel.

 Vždycky byl rád, že se to zaklínadlo naučil, už v Baltimoru se mu hodilo, i když tehdy zrovna neplánoval nikoho zachraňovat.

 „Co chceš, Malfoyi?“ Zaslechl, když procházel jednou z postraních chodeb v druhém patře. Opatrně tam nahlédl a uviděl trojici Nebelvírů v obklíčení Zmijozelů. Kousek od Jamese stáli Crabbe s Goylem, před nimi byl Malfoy a za Potterem, Grangerovou a Weasleym se posměšně šklebili Nott se Zabinim.

 „Chci vědět, co jste dělali na ministerstvu a kam neustále mizíte.“

 „Nepotřebuješ pomoct, Malfoyi?“ zeptal se Weasley. „Od prvního září jsme se nehnuli z Bradavic.“

 „Sklapni, Weasley.“

 James si všiml toho nepatrného pohybu každého směrem k hůlkám a zalitoval toho, že zrovna před ním musejí být Crabbe s Goylem, kteří zabírali téměř celou šířku chodby. Přitisknutý pevně na zeď proklouzl do prostoru mezi zmijozelské studenty a postavil se poblíž trojice. Věděl, že až dojde na kouzla, tak se bude muset dobře vyhýbat, ale když bude stát uprostřed, tak bude moct ochránit ty tři. Bylo by opravdu zvláštní, kdyby se Goyle s Crabbem z ničeho nic sesunuli na zem.

 „Jak říká Ron, nikde jsme nebyli.“

 „Já tě přinutím říct pravdu, Pottere!“ zavrčel Draco a bleskovým pohybem vytáhl hůlku, z které ihned vyšlehlo kouzlo.

 Jako by to bylo znamení pro ostatní a obě zmijozelské dvojice začaly útočit také. Ani trojice nijak nezaváhala a Harry s Hermionou rychle vykouzlili štíty z obou stran. Byl rád, že Hermioně tu knihu dal, i kdyby si jí Harry s Ronem neprolistovali, tak ona určitě ano.

 Ron se rozhodl pomoct Harrymu, na kterého útočili tři protivníci a tak se James nenápadně přemístil blíž k Hermioně, ale dával si pozor, aby do něj při nějakém úkroku zrzek nenarazil. Vystihl tu správnou chvíli, kdy zrušila štít a zároveň s jejím kouzlem vyslal i své a přestože Blaise jedno z nich vykryl, tak to druhé ho zasáhlo a omráčilo.

 Sám pro sebe se ušklíbl a ovládl nutkání si s Hermionou plácnout, ještě pořád zbýval Theo, ale než proti němu stihl pozvednout hůlku, tak ho Hermiona sejmula jednou jemu neznámou kletbou, po které vylétl do vzduchu jako by ho někdo přivázal za kotníky. Nyní již bylo snadné ho omráčit.

 Otočil se na druhou stranu, aby mohl vypomoct Harrymu s Ronem a do očí ho udeřila záře křiklavě fialové kletby trhající jejich štít na kusy. Ihned použil své Protego, ale tak, aby to vypadalo jako od Hermiony.

 Sledoval, jak po nárazu do jeho štítu se kletba odrazila a vyletěla zpět na Crabbeho, který ji vyslal.

 Všichni na chvíli jen překvapeně sledovali Crabbeho bezvládné tělo, než se Harry s Ronem probrali a začali znovu útočit na Goyla s Dracem, kteří se začínali pomalu stahovat. Když se k nim přidala i Hermiona, která si chvilku nevěřícně prohlížela svou hůlku, tak netrvalo dlouho a jak Draco tak Goyle leželi omráčení na zemi.

 „Co to sakra bylo?“ zeptal s Ron a kopnul do Goyla, jestli se náhodou nevzbudí. „Myslíte, že je poslal Vy-víte-kdo?“

 „Rone!“ zasyčela Hermiona.

 „Všichni vědí, co jsou zač, Hermiono.“

 „Ticho, Rone,“ přikázal Harry zamračeně. „Brumbál říkal, že o tom nemáme mluvit. Nemusel nám to vůbec říkat a my se mohli jen dál dohadovat, jestli je to pravda nebo ne.“

 Weasley se na ně dál vzdorovitě koukal, ale už neřekl ani slovo, místo toho pohlédl na Notta, který stále visel za kotníky ve vzduchu. „Co uděláme?“ zeptal se nakonec.

 „Asi bychom měli dát vědět Brumbálovi.“

 „Předpokládám, že s sebou přivede i Snapea,“ zašklebil se kysele zrzek.

 „Samozřejmě, je to ředitel jejich koleje,“ přisvědčila Hermiona.

 „Nikdy si to pořádně neodpykají, když u toho bude on,“ namítl a James opravdu zapochyboval o jeho slovech. I kdyby je Snape nepotrestal, byl tu stále Voldemort.

 „Pošlu mu tu zprávu,“ oznámil Harry, aby ty dva přerušil.

 Přikývli a společně s Jamesem sledovali, jak z Harryho hůlky vylétl stříbrný jelen a po krátkém pohledu, který si spolu s Harrym vyměnili, se rozběhl pryč. James se za ním jen překvapeně ohlédl a musel si přiznat, že něco takového rozhodně nečekal.

 „A děkuju za ten štít, Hermiono.“ Usmál se poté.

 „Popravdě,“ nadechla se a nejistě se podívala z jednoho kamaráda na druhého, „já nevím, že bych ho vykouzlila.“

 „Měli bychom hlídat na koncích chodby, kdyby tudy někdo chtěl jít,“ řekl po chvíli ticha, kdy po sobě nechápavě koukali. „Když tak tu Protiva nechal vybuchnout několik bomb hnojůvek,“ dodal ještě, než se ti dva rozešli na druhou stranu chodby a on tu zůstal sám. Tedy aspoň si to myslel, protože Jamese opřeného o zeď před sebou nemohl vidět.

 Unaveně si prohrábl černé rozcuchané vlasy a zavřel pod brýlemi oči. Nakonec je zase otevřel a zamračil se, když si všiml malé oděrky na pravé ruce, ve které stále držel hůlku.

 Brzy se chodbou rozlehly kroky a vedle Harryho se objevil Brumbál v doprovodu McGonagallové a Snapea, který společně s Brumbálem upřel svůj pohled do míst, kde postával James.

 „Co se stalo?“ zeptal se Brumbál.

 „Odcházeli jsme z knihovny a Zabini s Nottem nám vešli do cesty.“

 „A co ti ostatní?“ Ukázala McGonagallová na Malfoye, Crabbeho a Goyla.

  „Obklíčili nás,“ shrnul to Ron, který přišel blíž.

 „Dobrá.“ Přikývl Brumbál a změřil si pohledem všechny omráčené studenty. „Vidím, že máte několik vypůjčených knih z knihovny, slečno Grangerová.“

 „Ano, pane profesore.“

 „Pomozte slečně Grangerové je odnést do vaší společenské místnosti a potom přijďte za mnou do kanceláře. Heslo je stále stejné.“ Kývl na Harryho s Ronem.

 „Dobře, pane profesore,“ řekl za oba Harry a všichni tři společně posbírali své brašny povalující se po zemi, kam je upustili, aby se mohli lépe bránit a odešli chodbou pryč.

 „Jacksone?“ Ozval se poprvé za celou dobu Snape a James ihned na to zrušil své zastírací zaklínadlo.

 „Dobrý večer,“ pozdravil všechny.

 „Co se stalo a jak to, že jsem o tom nevěděl?“

 „Bylo štěstí, že jsem to dozvěděl já, pane,“ ujistil ho a obezřetně se rozhlédl po všech omráčených, jestli to někdo jen nepředstírá.

 Snape jeho pohled pochopil a beze slova mávl hůlkou. „Můžete mluvit, nikdo vás neuslyší ani, kdyby mohl.“

 „Mluvil jsem s Dracem, když za ním přišli Crabbe s Goylem, že ho hledají po celém sklepení. Dělal jsem, že odcházím do společenské místnosti a vyslechl, jak mu říkají, že Nott poslal zprávu, že jsou ti tři v knihovně a Blaise čeká v nějaké chodbě.“

 „Je dobře, že jste se nezdržoval, Jacksone,“ promluvila McGonagallová.

 „Jen mám jeden malý problém, pane řediteli.“ Otočil se na Brumbála.

 „Poslouchám, Jamesi.“

 „Totiž, šel jsem ještě do společenské místnosti, abych se vyhnul tomu, že by mě podezírali. Řekl jsem Andie, ať se někam schová, aby to vypadalo, že jsme byli spolu někde mimo. Nechtěla to udělat bez vysvětlení, tak jsem jí slíbil, že jí to povím, až se vrátím.“

 „Jacksone,“ zavrčel Snape.

 „Neměl jsem na vybranou, spěchal jsem. A bude lepší, když o tom bude vědět, pohádali jsme se kvůli tomu a ostatní si toho všímají.“

 „Mě nezajímají Vaše problémy se sestrou, Jacksone.“

 „Oni se zajímají o to, co se mezi námi stalo, profesore,“ řekl a kývl na spolužáky ležící na zemi.

 „Souhlasím s Jamesem, Severusi.“ Vložil se do jejich debaty Brumbál.

 „Přiveďte Vaši sestru do mého kabinetu, Jacksone, nejdřív si vyzkouším její nitroobranu a stejně tak Vaší, což jsem mimochodem měl udělat už dávno.“

 „Dobře, pane.“ Přikývl, a když odcházel, tak ještě zaslechl, jak se domlouvají, co udělají s pěti omráčenými studenty.

 Zrovna vyšel na hlavní schodiště, když málem vrazil do Hermiony, která šla v čele skupinky Nebelvírů ohlížející se na své dva kamarády, zatímco jim něco vysvětlovala.

 „Dávej pozor,“ řekl, ale neznělo to nijak naštvaně nebo nepříjemně, o což se ani nesnažil.

 „Cos tam dělal?“ zeptala se, potom co na něj chvíli koukala jako na zjevení.

 „Kde?“ Nakrčil obočí a změřil si ji nechápavým pohledem.

 „Tam.“ Mávla rukou do chodby, odkud přišel.

 „Byl jsem za profesorem Kratiknotem.“ Vymyslel si okamžitě a pokrčil rameny. Povytáhl obočí, když se zamračila a obešel je dřív, než si někdo z nich mohl všimnout cukajících koutků.

A/N: Beta-read - Amren