Katren

 Vzpomínal na ztrápený výraz pana Grangera a bolestí stažený a slzami lesknoucí se obličej paní Grangerové, když pohřbívali svou dceru. Vše sledoval z dálky, a přesto se mu jejich výrazy vypálily do mozku, aby na ně už nikdy nemohl zapomenout.

 Ještě před pohřbem podal výpověď a odešel. Nikdy však neodešel úplně. Stále tam byl, ale schovával se ve stínech a čekal na ten den, kdy její tělo pohltí zem. Nakonec, když všichni odešli, tak vystoupil ze stínu stromů a došel až k čerstvě nahrnuté hlíně.

 Klekl si a navrch položil černou růži. Pohlédl na náhrobek a oči se mu zaplnily slzami, když si prohlédl fotku, odkud se na něj usmívala podobizna ženy, s kterou měl strávit zbytek života. Sklonil hlavu a nechal slzy neslyšně dopadat na čerstvou hlínu.

 Uběhl rok a pár měsíců po tom, co se to stalo. Na zem se pomalu začal snášet sníh a světlo kolem něj postupně mizelo, až nakonec byla naprostá tma a jediné světlo přicházelo od zapálené svíčky v lucerničce u náhrobku.

 Za ten rok a něco zabil více upíru, než by kdo byl schopen spočítat a přesto to stále nebylo dost. Nikdy to nebude dost.

 Klekl si na jedno koleno a natáhl ruku, aby mohl pohladit po tváři ženu, která se stále usmívala. Když zavřel oči, jako by slyšel její hlas. Šeptala mu vlídná slova a smála se jejím nakažlivým smíchem. Otřásl se, když ucítil studený vítr na krku, jako by to byl její dech.

 S posledním úsměvem na fotku se otočil a zmizel ve stínu stromů, odkud i před více jak hodinou přišel.