Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8. kapitola - Slibuju

1. 5. 2009

  „Bohužel, nenašli jsme žádnou stopu nebo cokoliv jiného,“ oznamoval potichu policejní komisař a rozlehlým pokojem se ozvaly tiché vzlyky.

  „Ach, Rose,“ objal ji Bill a žena ho křečovitě chytla.

  „Proč zrovna on?“ ptala se zoufale a dál se k muži tiskla.

  Nikdo v místnosti se ženu neodvážil sledovat, protože vidět to utrpení, které ji obklopovalo, bylo nesnesitelné. Všichni se tiše dívali na nějaký bod v místnosti, ať už to byla váza, křeslo nebo podlaha. Jen skupinka mužů si v koutě něco potichu mumlala.

  „Musíme to udělat co nejdřív,“ naléhal John.

  „Sám víš, že bez plánu to nepůjde,“ zamračil se na něj Ben.

  „Já jsem pro, aby to bylo co nejdřív,“ ozval se Marcus.

  „Ty zmlkni,“ nařídil mu Ben, aniž by se na něj podíval. Z Marcusovy hrudi se ozvala nebezpečné zavrčení a několik lidí se ohlédlo jejich směrem.

  „Klid,“ zašeptal Daniel a položil mu ruku na rameno.

  „Ale my plán máme,“ zavrčel John a Marcusova vrčení si ani nevšiml.

  „Jistě, vběhneš do sklepa plnýho upírů a budeš se snažit najít zadní východ, kterej tam ani nemusí bejt, to je vynikající plán,“ řekl sarkasticky Ben.

  „Risk je zisk,“ pokrčil rameny a dál mu vzdorovitě hleděl do očí.

  „Ehm, ehm,“ ozvalo se vedle Johna a společně s Benem se rychle otočili. „Promiňte, že ruším, ale potřebuju si s tebou promluvit,“ řekla Hermiona a John přikývl.

  „Ještě si o tom promluvíme,“ prohodil k Benovi a kývl na Dana. Pak společně s Hermionou poodešli stranou, kde je nikdo neuslyší.

  „Jak ses sem včera dostal?“ zeptala se a pohlédla mu do očí.

  „Vzal jsem si taxík,“ odpověděl.

  „Dobře,“ vydechla a zvažovala další otázku. „Kdo Susan proměnil?“

  „Opravdu na tom záleží?“

  „Ano.“

  „Upír.“

  „Byl to Rick, že ano?“ 

  „Když to víš, tak proč se mě ptáš?“

  „Kde je?“ zeptala se a jeho otázku ignorovala.

  „Přiběhla smečka vlků,“ řekl a sledoval, jak její oči šlehly ke skupince mužů. „Těžko říct, kde teď je,“ dodal.

  „Oni jsou…?“

  „Myslíš, že tohle je nejlepší místo a doba na rozhovor tohohle typu?“

  „Ne.“

  „Tak si promluvíme později,“ uzavřel to.

  „Počkej,“ zarazila ho Hermiona chytla jeho zápěstí. „Ty jsi taky-?“

  „Ne,“ odpověděl a vrátil se zpátky ke skupině v rohu.

 

  „Takže dneska o půlnoci?“

  „Řekl bych, že pět hodin na přípravu bude stačit,“ přikývl Dan a všechny si prohlédl.

  „Já žádnou přípravu nepotřebuju,“ protáhl se Marcus.

  „Jasně, až tam přijdeme, tak se upíři radši zabijou sami, než aby si to s tebou rozdali,“ mrknul na něj Tom a pohlédl na Bena. „Nechceš se jít podívat do města? Mám docela hlad.“

  „Jasně, taky bych něco zakousnul,“ souhlasil Ben a než společně s Tomem odešli, tak se nad tím dvojsmyslem všichni ušklíbli.

  „Nevím jak vy, ale já si trochu schrupnu,“ oznámil Marcus. „Doufám, že ti nebude vadit, když si lehnu do tvý postele,“ pohlédl na Johna a ten jen pokrčil rameny.

  „Seš si jistej, že jí to chceš říct?“ zeptal se Dan.

  „Co?“

  „Hermioně.“

  „Jak ji znám, tak už stejně na většinu věcí přišla.“

  „Dobře, je to na tobě,“ řekl a zvedl ruce v gestu, že mu do toho nic není. „Hádám, že teď půjdeš za ní.“

  „Jo, slíbil jsem to.“

  „Dobře, vem si mobil.“

  „Jasně, kdyby něco, tak volejte.“

  „Neboj se.“

  „Zatím, uvidíme se v půlu.“

  Dan přikývl a sedl si ke stolu, kde se zahleděl znovu na mapu kanalizace.

  To, že Hermiona věděla, v jaké společnosti se pohybuje, mu poskýtalo naději, že se jí tím možná zhnusí, ale opravdu to tak chtěl? Proč by to vlastně měl chtít? Vždyť takhle je to možná lepší. Raději se rozhodl nad tím nepřemýšlet a zaposlouchal se, aby zjistil, kde je. Slyšel někoho u vody, mohla by to být ona, pochyboval, že by se teď někdo jiný odtrhl od Rosy. Hezky pomalu bez žádného spěchu se rozešel k vodě a po pár krocích, kdy už byl v lesíku, který jezero dělil od pozemků, se ujistil, že měl pravdu. Stála na břehu a zamyšleně se dívala na hladinu, strašně ho začalo zajímat, nad čím přemýšlí. Možná rozmýšlela otázky, na které se ho zeptá, možná si znovu přehrávala, co viděla v nemocnici a nebo myslela na to, že to možná byla chyba ta jejich společná noc. V duchu si povzdechl, zdálo se mu to tak dávno a přitom to bylo předevčírem.

  Neslyšně se přišoural až k ní a jemně se dotkl jejího ramene, překvapeně se otočila a viděl úlovu v jejích očích, když zjistila, kdo to k ní přišel.

  „Neslyšela jsem tě přijít,“ poznamenala a pozorně si prohlédla jeho obličej.

  „Nemůžu si dovolit chodit hlučně, nemusel bych potom přežít,“ pokrčil rameny a na mysl mu přišly tváře upírů, kteří mu shořeli pod rukama a už nikdy nikoho nezabijí ani nepromění.

  „Nemusel přežít?“ zajíkla se.

  „Zabíjím upíry,“ pousmál se. „Když tě uslyší dřív, než zaútočíš, tak mají opravdu velkou výhodu. No ale k tvým otázkám, ptej se,“ pobídl ji a sedl si do písku. Napodobila ho a zhluboka se nadechla.

  „Takže…“ nervózně se na něj podívala a přemýšlela jak začít.

  „Haf, haf,“ protočil oči v sloup John a Hermiona se na něj zamračila.

  „Nezlehčuj to,“ napomenula ho.

  „Tak promiň,“ omluvil se ironicky a nevšímal si jejího rozladěného obličeje.

  „Takže…“ začala znovu. „Tvoji přátelé jsou,“ opět se zhluboka nadechla a zasekla se na tom slově.

  „Ano jsou vlkodlaci, ale neboj se, neprahnou po lidské krvi, naopak by se dalo říct, že vás chrání.“

  „Jak chrání?“ zeptala se.

  „Válka mezi vlkodlaky a upíry, to neznáš?“ usmál se na ni. „Ne, dělám si srandu, tohle není o válce,“ řekl rychle a hned zase pokračoval. „Existují vlkodlaci, kteří zabíjejí pro potěšení-“

  „Šedohřbet,“ zamumlala a skočila mu tím tak do řeči.

  „Přesně,“ přikývl. „Ale pak jsou další a ti zabíjejí upíry, aby zachránili lidi, a nezáleží na tom, jestli je to mudla nebo kouzelník.“

  „Ale ty nejsi vlkodlak a přitom je s nimi lovíš?“

  „Občas se narodí člověk, který má předurčeno lovit upíry, většinou to jsou staré rodiny, které dřív pořádali hony, ale klidně to může být i obyčejný člověk s normální rodinou jako já,“ řekl a přitom na sebe ukázal. „Takovým lidem se říká Lovci, je jich málo, ale jsou skoro neporazitelní. Upíři se jich bojí, protože jsou stejně silní jako oni. Prvním lovcem se stal jeden muž, který experimentoval s vlkodlačí krví, zkoumal, proč někteří vlkodlaci jsou v lidské podobě stejně silní jako byli předtím a jiní jsou mnohem silnější. Zjistil, že všechno závisí na genech, Daniel by ti tohle vysvětlil líp, ale teď dál. Jednou toho vědce napadlo, že by mohl vyzkoušet, jak bude reagovat lidské tělo na vlkodlačí krev, byl to nebezpečný experiment a tak se rozhodl udělat ho na sobě.“

  „Co se s ním stalo?“ zeptala zvědavě a zároveň vyděšeně, protože o účincích už něco slyšela.

  „Podle toho, co se říká, ležel celý čtyřiadvacet hodin v horečkách, když se s tím jeho tělo pokoušelo nějak poprat. Potom, když horečky ustoupily, tak necítil žádný rozdíl, to však neznamenalo, že žádný nenastal. Když se podíval do zrcadla, uviděl úplně jiného člověka, mnohem mohutnějšího a rysy v obličeji se mu taky změnily, Daniel tvrdí, že zdědíš podobu po člověku, jehož krev byla. Ale vzhled není to jediné, získáš i jisté schopnosti, které ho dělaly výjimečným, slyšel rozhovor lidí, kteří byli na druhém konci města a jeho zrak se také zlepšil jak nejvíc mohl a o jeho rychlosti ani nemluvím, dostihnout upíry jako obyčejný člověk, to je nemožné.“

  Celou dobu se Hermioně díval do očí a sledoval její reakce na nové informace, které neustále přicházely a přicházely. Pomalu čekal, že od něj s křikem uteče, ale ona se jen znovu zamyšleně podívala na hladinu a po minutě se na něj otočila zpátky.

  „Takže ty jsi Lovec,“ konstatovala. „A aby ses jím mohl stát, tak jsi vypil krev vlkodlaka.“

  „Ano,“ přikývl pomalu a jenom čekal, kdy začne křičet.

  „Čí to byla krev? Někoho z tvých přátel?“ zeptala se a kývla hlavou k zahradnímu domku.

  „Oh,“ zarazil se. „To ne, chci říct, nevím, čí byla, ale jejich ne, nebo ti přijdu někomu z nich podobný?“ zeptal se a lehce se usmál.

  „Pravda, nejsi nikomu podobný,“ přikývla a zdála se naprosto v pohodě. „Proč jsi tak nervózní?“ zeptala se najednou.

  „Cože?“ vypadlo z něj.

  „Proč jsi nervózní?“ zopakovala. „To já jsem ta, co by měla být nervózní, když teď už vím, že máš v krvi vlkodlaka.“

  „No právě,“ usmál se nad svojí představou. „Právě jsem ti řekl, že mám některé vlkodlačí schopnosti, čekal jsem, že utečeš pryč, a když tě budu chtít zastavit, tak na mě vytáhneš hůlku.“

  Hermiona se rozesmála a plácla ho do ramene. Usmál se na ni, šťastný, že jedno jeho tajemství už ví.

  „Víš,“ začala, když se uklidnila, „vždycky jsem si tě představovala jako nějakého superhrdinu, takže jsem se vlastně skoro trefila.“

  „Superhrdinu?“ rozesmál se teď John a Hermiona se začervenala.

  „No ano, od té doby, kdy jsi mě zachránil před tím upírem.“

  „A měl jsem na hrudi velké es?“ zeptal se pobaveně.

  „Ne, vlastně jsi byl celý v černém, něco jako Zorro, jen bez masky, klobouku a pláště. Na levém boku jsi měl připevněnou hůlku a na stehně tvůj nůž,“ popisovala mu svoje představy.

  „Takže žádné nadpřirozené schopnosti nebo kouzla?“ zeptal se zklamaně.

  „Ale jo, něco tam bylo,“ prozradila mu s úsměvem. „Byl jsi neuvěřitelně krásný a neodolatelný.“

  „No dobře,“ přikývl spokojeně, ale pak se zamračil. „A to chceš jako říct, že teď nejsem?“

  Hermiona se usmála a po kolenou se dostala až těsně k němu. „To je tvoje opravdové kouzlo,“ zašeptala se a něžně ho políbila, přičemž se mu ruce položila kolem krku.

  Zapředl jako kocour a cítil se strašně oloupený, když svoje rty odtrhla od těch jeho, ale když se na ni podíval, všechny pocity oloupenosti zmizely.

  „Co se tady děje?“ zeptala se, když si John víc jak minutu prohlížel její obličej, aby si ho mohl podrobně zapamatovat.

  „Proč by se mělo něco dít?“ zeptal se.

  „Vypadáš jako bys měl každou chvíli odejít.“

  Povzdechl si a uhnul pohledem k zemi. „Našli jsme doupě upírů, ale nevíme, kolik jich je, takže to musíme zjistit, ale neboj, slibuju, že tady už se nikomu nic nestane.“

  „Jak to zjistíte?“ zeptala se zvědavě.

  „Půjdu tam, obhlídnu to a pak se vrátim ke klukům a rozhodneme co s tím.“

  „Proč tam musíš zrovna ty?“ zeptala se teď už spíš vyděšeně.

  „Protože kdyby tam šel Dan, Ben, Tom nebo nedej bože Marcus, tak by z nich cítili vlkodlačí krev, ze mě cítit není, ani lidská ne, přijdu jim jako jeden z nich.“

  „Takže je to bezpečné?“ ujišťovala se Hermiona. „A chci slyšet pravdu, jasný?“

  „No dobře, když chceš,“ pokrčil rameny. „Bezpečné to rozhodně není, žádné setkání s upírem není bezpečné, ale jsem si jistý, že se nic nestane.“

  „To že bych šla s tebou, asi nepřipadá v úvahu že,“ zkusila to a hodila na Johna nevinný kukuč.

  „To ani ve snu, Hermiono Grangerová!“ zamračil se.

  „Já vím,“ přikývla smutně. „Mám o tebe strach už teď, musím vědět, že jsi v pořádku, nevydržím tu sedět a čekat, je to nesnesitelný.“

  „Nic se mi nestane,“ zopakoval a jemně ji přejel prstem po tváře. Když chtěl dát ruku pryč, tak ji chytla a obmotala si ji kolem pasu. John se usmál a jemně si ji přitáhl na klín, aby se jen mohl sklonit a hodit na pár hodin všechny starosti za hlavu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,19. 9. 2010 19:52

Na pokračování k Lovci se už pracuje, dlouhou dobu jsem měla napsanou jednu stránku a nešlo mi k ní vůbec nic připsat, čemuž nepomohl ani fakt, že jsem o prázdninách - především v srpnu, protože červenec byl divoký, dovolená, brigáda, oslavy - koukala na Chucka, který má k upírům hodně daleko. Teď jsem ovšem propadla Upířím deníkům, takže jsem dneska napsala další dvě stránky a už vím, jakým směrem se Lovec bude dál ubírat. Ještě je na co se těšit, přestože už bude konec ;)

Tak jak to bude dál?

Mája,19. 8. 2010 9:32

Budeš pokračovat ve psaní Strážců a Lovce? Obě povídky mě moc zaujaly a každý den si ověřuji, jestli ses rozhodla pokračovat. Zatím čekám marně...
A to škoda :-(

:-)

Katren,1. 8. 2010 0:07

Věř mi, když řeknu, že jsem psát tři povídky nevydržela zrovna dlouho.. a řekla bych, že slovo "divoký" to celkem trefně vystihuje :D
Na tvoje stránky hnedka mrknu a pokud ti to nebude vadit, tak si tě mezi své taky zařadím..

:-)

Mája,31. 7. 2010 19:19

Tak jsem se začetla i do lovce... Je to divoké - číst dvě různé povídky najednou, ale ještě divočejší musí být tohle psát. Divím se, že se ti z toho nemotá hlava :-)
No, dala jsem si tě do oblíbených na svých stránkách (http://maja.zapisnicek.cz/) a budu pravidelně kontrolovat, co přihodíš...

Supéér

:-D Špuntík,28. 6. 2010 21:28

Prosím prosím přridej sem další kapitolu a k Strážci taky píšeš moc pěknéě a tak by to chtělo nějakou!!!!!!!!!!:-D

zase super

Holy,29. 1. 2010 21:12

jako všechny tvoje ostatní povídky je to super líbí se mi tvoje originální nápady. Doufám že ti to vydrží

Koment

Dymer,5. 5. 2009 18:27

Hezka,trochu kratka,ale hezka..

:-)

Katren,4. 5. 2009 19:59

ahoj :D děkuju.. trochu tréma po takový době, doufám, že to není na výsledku tolik znát.. ale tak snad bude ;):D

pěkný

šárka,2. 5. 2009 9:15

super kapča, už se těším na další