Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


7. kapitola - Posily 1/2

30. 12. 2008

 Procházel se po městě, když si všiml svých dvou starých známých. Sledoval je, jak na druhé straně ulice vcházejí do přecpaného podniku. Jakmile se za nima zavřely dveře, přešel silnici a trpělivě počkal, dokud si nebyl jistý, že to není past a že ti dva nestojí hned za dveřmi, aby ho chytili.

 Všechny stoly byly obsazené, a tak když pohledem vyhledal ty dva, se přesunul k baru a sledoval, jak se dohadují s o hlavu menším chlapem, než byli oni. Všiml si, že nějak divně mluví a později, když se mu lépe podíval na pusu, tak zjistil, že se obrovskýma špičáky kouše do jazyku.

 Podezřívavě se rozhlédl po celém lokále, ale neviděl tu nikoho podezřelého, takže se znovu otočil na trojici mužů a všiml si, že James s Jeffreym právě vstupují do dalších dveří nejspíš vedoucích do sklepa. Když se zavíraly dveře, měl krásný výhled na stráž, která stáhla na schodech. Byl to mladý kluk, od pohledu příjemný, ale rudé oči, které se dívaly přímo na něj, žhnuly nenávistí ke všem, kteří tu popíjeli.

 Rychle vytáhl z kapsy zmuchlané peníze a zaplatil za nevypitého panáka, který před něj právě barman postavil.

 „Nevypijete si ho?“ zeptal naštvaně z představy, že to nalíval zbytečně.

 „Pospíchám, dyžtak to vypijte za mě,“ pohlédl na něj naposled John a rychle vyšel k východu.

 „Ještě abych to vylil,“ zabručel si barman pro sebe a všechen obsah sklenky v něm zmizel.

 John mezitím nelenil a už vytáčel číslo na mobilu, ozvalo se pouze jedno zazvonění a druhá strana to vzala.

 „Co se děje?“ ozvalo se místo pozdravu, ale John si z toho nic nedělal, naopak hned spustil.

 „Myslím, že je to horší, než jsme si mysleli.“

 „Co jsi zjistil?“

 „Dneska jsem potkal Jamese s Jeffreym, šli do jednoho podniku, nějakou dobu se tam dohadovali s nějakým starým upírem a pak zmizeli do sklepních místností, nějaký další upír tam hlídal vchod.“

 „Jiný podnik než ten, co patří tomu Jeffreymu?“

 „Ano, tenhle je v úplně jiný části města.“

 „Myslíš, že by to mohla být past?“

 „To nevím, ten upír, co hlídal vchod, se na mě díval, ale jeho oči byli příliš rudé, příliš mladé. Nebyl přeměněný dost dlouho na to, aby mu důvěřovali natolik, že by ho pustili do kruhu těch vědoucích.“

 „To je pravda, ale jsi pro ně po pětatřiceti letech opravdová hrozba. Je možné, že o tobě řekli všem.“

  „Já vím, s tím počítám, ale zatím mě nikdo nesleduje.“

 „Jak je to dlouho, co jsi odešel?“

 „Osm minut a třicet tři vteřin přesně.“

 „Dobrá…“ muž v telefonu se odmlčel, zvažujíc všechny možnosti. „Kolik odhaduješ, že jich je?“

 „Netuším, vůbec mě nenapadlo sledovat je, jestli si netvoří nové.“

 „Dobrá…“ zopakoval a promluvil k někomu vedle sebe. „Pošlu ti Thomase, Marcuse, Daniela a Benjamina.“

 „Jasně, budu je čekat za dvě hodiny u jezera.“

 „Slyšeli tě, a už se vydali na cestu.“

 „Dobře, až budeme vědět něco víc, ozvu se.“

 „Spoléhám na vás a hodně štěstí.“

 „Díky,“ odpověděl John a položil to. Mobil si strčil do kapsy a naposledy, než zmizel, se rozhlédl, jestli ho někdo sleduje nebo ne.

 

 Tichým, černým lesem neslyšně probíhali čtyři obrovští vlci. Jejich rychlost byla ohromující, dech jim však stále zůstával klidný, jako by se jen pomalu procházeli. Dávno proběhli kolem města a teď běželi za stříbrným svitem, jenž se odrážel od hladiny nedalekého jezera. Během půl minuty doběhli ke kraji lesa, kde už čekal muž se čtyřmi balíčky oblečení. Každému vlkovi dal jeden do tlamy a ti s nimi odběhli mezi stromy. Za malou chvilku z lesa vyšli čtyři muži a přikývnutím se s Johnem pozdravili.

 „Pojďte za mnou,“ vybídl je a zamířil ke svému zahradnímu domku.

 Všichni včetně Johna se pozorně rozhlíželi kolem sebe, ale byli jediní, kdo na pozemcích byl. V domku si všichni stoupli kolem stolu a prohlíželi si mapu, která na něm byla položená. Byly na ní zakroužkovaná dvě místo, jedno z nich byl Jeffreyho podnik.

 „Kdy půjdeme na návštěvu?“ zeptal se nedočkavě Marcus, vytáhlý mladík, na jehož rtech nikdy nechyběl úsměv.

 „Nejdřív musíme zjistit, jak velká hrozba doopravdy jsou,“ odpověděl John a zapíchl prst na druhé zakroužkované místo. „Tady jsem viděl Jamese, Jeffreyho a toho mladého upíra,“ pověděl jim.

 „Říkáš, že zmizeli ve sklepě?“ zeptal se Daniel, vysoký blonďák s tmavě modrýma očima.

 „Nejspíš to byl sklep, schody vedli pod zem,“ přikývl John a pohlédl z mapy zpět na blonďáka.

 „Takže všichni upíři byli dole a my nemáme ani páru, kolik jich je,“ řekl zamyšleně Thomas, další z party mužů, kteří přišli Johnovi pomoct. „Chtělo by to je vylákat ven, abychom měli alespoň nějakou představu.“

 „Jak chceš z nory vylákat armádu upírů?“ zeptal se zvědavě Ben, měl světle hnědé vlasy a ve tváři mnoho zkušeností.

 „Stačila by nějaká šikovná návnada,“ pokrčil rameny Tom.

 „Jedna návnada pro všechny?“ nakrčil čelo Marcus. „Vždyť i pro jednoho upíra je to málo, obzvlášť pokud jsou mladí.“

 „Jistě, jistě,“ přikývl ihned Tom. „Ale pokud by to nebyl ledajaký člověk?“ ušklíbl se a pohlédl na Johna.

 „Návnada je to lepší, ale opravdu pochybuju, že by se na ni chytili opravdu všichni,“ vložil se do toho Daniel.

 „Co navrhuješ?“ zeptal se Ben.

 „Souhlasím s tím, že je musíme dostat ven, ale pomocí něčeho, díky čemu by tam ani jeden nemohl zůstat. Něčím, čím bychom je vypudili.“

 „Česnek,“ zašklebil se Marcus a ostatní se taky ušklíbli.

 „Jak jen to má Buffy jednoduché,“ povzdechl si Daniel a zakroutil nepřítomně hlavou.

 „Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se ho John.

 „Mladí upíři těžce ovládají svou žízeň a toho bysme mohli využít,“ začal vysvětlovat. „Pokud by se dolů někdo z nás dostal, bylo by potom jednoduché přivést je do takového stavu, aby nás následovali kamkoliv, jen nemůžu přijít na to, jak se dostat kolem té stráže.“

 „Pokud se nemýlím, tak upíři mají vždycky nějaké únikové východy, je to tak?“ zeptal se John.

 „V tom máš pravdu,“ přitakal Ben a pohlédl na mapu. „Tady to nepoznám, ale řekl bych, že už vím, proč se nescházejí u Jeffreyho.“

 „No jasně,“ pochopil Thomas. „Bude tamtudy vést kanalizace.“

 „Výborně,“ přikývl Daniel a chtěl pokračovat, jenže se ozvalo zaklepání na dveře.

 „Omluvte mě,“ protáhl se John ke dveřím a otevřel je.

 „Ahoj,“ pozdravila ho Hermiona a nedávala na sobě znát překvapení, když si všimla dalších čtyř mužů za Johnem.

 „Ahoj, co se děje?“ zeptal se zmateně a kouknul na hodinky. „Je jedna ráno.“

 „Právě mi volal Evan,“ vyprávěla Hermiona, ale John ji přerušil.

 „Evan? Teď? Co chtěl?“ vyptával se muž a přivřel dveře, aby ostatní neposlouchali, přesto však věděl, že všichni díky jejich skvělému sluchu uslyší vše, co Hermiona řekne.

 „Jde o Susan, leží v nemocnici, prý je na tom opravdu špatně.“

 „Jedeš za ní?“

 „Proto jsem tu, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys nechtěl jet se mnou?“

 „Samozřejmě že pojedu,“ přikývl hned. „Jenom si vezmu košili.“

 „Kdo je Susan?“ zeptal se potichu Ben, když vešel zpět do místnosti a z křesla sebral černou košili s krátkým rukávem a oblékl si ji na tílko, které měl na sobě.

 „Neteř Hermionina přítele,“ odpověděl stejně potichu John. „Nebudu pryč dlouho,“ dodal ještě a vyšel ven.

 Na příjezdové cestě už čekal stříbrný Citroën C4. John šel společně s Herminou k místu spolujezdce, aby jí mohl otevřít dveře a pak auto rychle oběhl a sedl si za volant. Dřív než si řekl o klíčky, mu je už Hermiona podávala, tak si je vzal a nepostřehnutelným pohybem je strčil do zapalování, otočil klíčkem a motor tiše naběhl.

 Pomalu se rozjeli k bráně, kterou už jim vrátný otvíral. Opatrně vyjeli na silnici a odbočili na západ k městu. John stále poočku sledoval Hermionu a dva kilometry před městem ji chytl za ruku.

 Vděčně se na něj podívala a pevně jeho ruku stiskla.

 „Kdo byli ti muži?“ zeptala se po chvíli zvědavě.

 „Přátelé, říkali, že už se jim po mně stýskalo,“ ušklíbl se John a pobavě se jí podíval do očí.

 „Aha, hádám, že jsem vám přerušila večírek,“ zamumlala a pohlédla z okna.

 „To víš, že ne,“ ujistil ji John. „Však oni si vystačí i beze mě,“ zašklebil se a zpomalil. „Budeš mi muset říct, kam mám jet,“ upozornil ji, když minuli ceduli s názvem města.

 „Jo, jasně,“ přikývla. „Jeď až na světelnou a tam doleva.“

 Auto tiše projíždělo tichými ulicemi, teprve když se dostali do centra města, tak začali potkávat skupinky lidí a osvětlení ulice bylo mnohem větší.

 „Mám tam jít s tebou?“ zeptal se, když zaparkovali v podzemní garáži a Hermiona stále seděla a koukala do zdi před sebou.

 „Přece nebudeš sedět tady a čekat,“ pohlédla na něj nevěřícně a začala vystupovat.

 John ji rychle napodobil, a když oba zavřeli dveře, tak auto zamkl. Společně se vydali k výtahu, kterým vyjeli to přízemí, kde podle plánku měla být pohotovost. Celkem rychle našli Evana složeného u jedné postele, na které ležela do nemocniční košile převléknutá Susan.

 „Evane,“ vyhrkla Hermiona a vyšla rychle k němu.

 Muž se mezitím otočil, a když si všiml, kdo přišel tak vstal a nechal Hermionu, aby ho objala.

 „Jak je na tom?“ zeptala se a pohlédla přes jeho rameno na bledou dívku.

 „Ztratila hodně krve, ale doktoři říkají, že její skupiny mají dostatek,“ odpovídal, přičemž se znovu posadil a ustaraně pohlédl na dívku. „Nemůžou ovšem přijít na to, jak ji srazit horečku.“

 „A co se stalo?“ vyptávala se dál Hermiona.

 „Někdo ji našel ležet na ulici, když tam dorazila sanitka, tak prý už byla v bezvědomí.“

 „Někdo ji… znásilnil?“ zeptala se opatrně a poslední slovo zašeptala tak potichu, že nebylo skoro slyšet.

 „Ne,“ zakroutil hlavou Evan. „Ani jí nic nevzali, jediné co jí našli je rána na krku.“

 John pohledem střelil na dívčin krk, kde měla nalepený velký čtverec obvazu.

 „Jak dlouho je v bezvědomí?“ promluvil poprvé a nespouštěl oči z toho zranění.

 „Doktoři odhadují tak dvě hodiny,“ odpověděl mu Evan a zmateně se na něj otočil. „Proč?“

 John se nadechoval k odpovědi, když se najednou od dívčiny postele ozval nepříjemný, monotónní pískot.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ahoj

artur,30. 12. 2008 18:18

moc pěkný jen to napínání toje nelidské ale hezké


jo jinak hodně štěstí do nového roku

:-)

Zajímavé

Marek,30. 12. 2008 13:38

Zajímavé. Jsem zvědaví jak se situace vyvine, Jestli se ze Susan stane upír nebo ne, a nebo na kolik.