Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


6. kapitola - Nečekaný zvrat událostí

31. 8. 2008

 „Jak to, že jsi ho nikde neviděla?“ šeptal rozčileně James.

 „Já nevím, celý den jsem byla ve městě a neviděla ho,“ říkala taky šeptem Sandra, která stála za pultem. „A ty sám moc dobře víš, že když chci někoho najít, tak ho najdu,“ ušklíbla se zlověstně.

 „Ano, to už máme vyzkoušené,“ usmál se. „Jako lovec jsi mezi námi byla opravdu nechvalně známá.“

 „A teď jsem známá jako tvoje puťka?“

 „Jako ten nejlepší poloupír, který kdy vůbec existoval,“ chtěl se usmát, ale místo toho zamračeně pohlédl na muže, který si právě sedal o tři místa vedle. Když si všiml, že na něj James kouká, tak se otočil a zvedl obočí.

 „Děje se něco?“ zeptal se.

 „Ne, nic,“ odpověděl hned James a pohlédl na Sandru. „Už ho hledat nemusíš,“ zamumlal a posunul se k muži blíž. „Včera jsme si ani nestihli pořádně promluvit,“ promluvil James opět na muže.

 „To vy jste odešli, ne já,“ pokrčil rameny muž.

 „Víte, co mě překvapuje?“ zeptal se James.

 „Nevím.“

 „Že máte tu odvahu sem vůbec vkročit,“ řekl a lovec se rozesmál.

 „Snad mě nechcete zabít před zákazníky, to by sem potom už nikdo nevkročil.“

 „Proč by mi mělo záležet na tom, jestli sem ještě někdo v budoucnosti vkročí?“

 „Protože pokud vím, tak tenhle podnik patří vašemu příteli Edymionovi, Leonardo, a jistě byste nechtěl, aby zkrachoval.“

 „Pokud by Edymion věděl, že tu jste, tak by neváhal a zabil vás sám.“

 „A kde vlastně je?“ zeptal se lovec.

 „Proč vám na tom záleží?“

 „Abych věděl, kde ho mám hledat.“

 „Co si dáte?“ přišla k nim Sandra a lovec se na ni zadíval.

 „Jedno pivo,“ řekl nakonec a otočil se zpět na Jamese.

 „Proč tu jste?“

 „Protože je to můj úkol,“ odpověděl lovec a odhrnul si vlasy z očí.

 „Úkol? Od koho jste ho dostal?“

 „Příliš se ptáte,“ zamračil se a přiložil si hrdlo láhve s pivem k ústům. „Nebo radši ne,“ rozmyslel si to a položil láhev na pult. „Těšilo mě, Leonardo,“ usmál se na upíra, vylovil z kapsy nějaké peníze a odešel pryč od překvapeného Jamese.

 „Jak mohl vědět, žes mu do toho něco dala?“

 „Nevím, ale běž za ním,“ postrčila ho Sandra, když tam jen šokovaně seděl neschopen jakéhokoliv pohybu. Ovšem v momentu, kdy do něj poloupírka drkla, se okamžitě zvedl a rychlým, téměř postřehnutelným krokem vyšel ven. Bohužel ať se rozhlížel na jakoukoliv stranu, lovce nikde neviděl.

 

Několikrát přemýšlel, že si půjde zaplavat, strávil sice u vody celý den, ale zrovna dnes byla jedna z těch teplejších nocí. Netušil kdy a jak se to stalo, ale stál až popás ve vodě a přemýšlel o tom, že je to mnohem lepší, než se potit za stolem a hromadou různých rodokmenů.

 Naposledy se nadechl a pak se lehce odrazil od dna a skočil do vody. Netušil, jak daleko pod vodou doplaval, ale když se vynořil, zjistil, že je skoro v polovině jezera. S úsměvem na tváři se otočil tváři k obloze, oči zavřené a nechal vodu, aby jeho tělo nadnášela. Tekutina, která se mu dostala do uší, zapracovala jako špunty do uší a on tak nezaslechl ženu, která právě vycházela zpoza stromů, za nimiž se rozprostíraly pozemky patřící k domu Grangerovic rodině. Zamířila rovnou k němu do vody, oblečení, které měla na sobě, a že ho opravdu nebylo mnoho, cestou trousila po zemi, až byla jen v krajkovém spodním prádle a v tom i vlezla do vody.

 Se stálým úsměvem se podivil nad drobnými vlnkami, ale dřív, než vůbec něco stihli udělat, ucítil na své teď už chladné hrudi mokrý dotek. Překvapeně rozevřel oči a pohlédl vedle sebe.

 „Co tu děláš tak pozdě?“ zeptala se zvědavě, její hlas byl však tichý, sotva slyšitelný.

 „Bylo mi hor-“

 „Ššš,“ přiložila mu prst na rty a on se jen dotčeně zamračil. To ona položila otázku, ona navázala konverzaci a teď ho nenechá doříct jeho odpověď? Ovšem to co se stalo vzápětí potom, celou jeho dotčenost vymazalo a zůstal pouze velký šok.

 Nejdřív to bylo jen lehké otření jejích rtů o jeho, následované lehkým váhavým polibkem. Z jeho strany však pořád nepřicházela žádná odpověď, na což její mysl odpověděla vymyšlením hromady výčitek, že do té vody vůbec vkročila.

 Pomalu se od něj odtáhla a pohlédla do jeho překvapené tváře. Jeho zelenohnědé oči si prohlíželi každý milimetr jejího obličeje a ona si sama sobě zakazovala uhnout pohledem. Nadechovala se k nějakým slovům, ale tentokrát to byl on, kdo toho druhého přerušil, stejně jako žena před chvílí, jí teď položil prst na rty. Lehce se pod tím dotykem roztřásla, jeho ruce byly tak jemné a stále, i přesto, že už byl nějakou dobu ve vodě, příjemné teplé. Když si byl jistý, že nebude dál mluvit, jeho ruka zmizela v černočerné vodě odrážející hvězdy, které zářili na obloze a dřív než se vůbec stihla nadechnout, si ji přitáhl k sobě.

 

Se zavřenýma očima a otupělým mozkem se převalil na posteli a ruku přehodil přes něco, co leželo vedle něj. Byl zmatený, polštář cítil pod hlavou a deka se zlehka dotýkala jeho nahého těla. Nahého těla? Pomalu otevřel oči, jak na něj postupně dopadaly všechny vzpomínky na minulou noc, moc velké horko na práci, příjemně chladivá voda, dotyk mokré dlaně, polibek a… A? Doráželo jeho vnitřní já. Sbohem poklidný živote, pomyslel si a nevnímal vtíravý hlásek ve své hlavě, který se stále dožadoval dokončení výpočtu vzpomínek.

 Ležel na boku a přemýšlel, co dál. Jak tak zvažoval možnosti, které teď měl, tak si ani nevšiml Hermiony, která se začala pomalu probouzet.

 Žena na moment vypadala dezorientovaně, ale když si uvědomila Johnovu ruku stále ji objímajíc, tak se s úsměvem otočila.

 „Dobré ráno,“ políbila ho.

 John se nervózně ušklíbl stále myšlenkami u svých plánů a pohlédl jí do očí.

 „Co se děje?“ zeptala se.

 „Nevím, jestli to co se stalo, bylo správné,“ odpověděl popravdě a zvedl se do sedu, přičemž z něj sklouzla přikrývka a Hermioně se tak odryl výhled na horní část jeho těla.

 „Proč by to nemělo být správné?“ zeptala a s dekou přitisknutou na hruď si také sedla.

 „Co když se Harry vrátí? Co budeš dělat potom?“

 „Co? Ty si děláš starosti s Harrym? Vždyť ho ani neznáš a… a…“ zarazila se, překvapena jeho důvodem.

 „A co?“ nevydržel to a pobídl ji k tomu, aby pokračovala.

 „Říkala jsem ti, že už to jsou tři roky.“

 „Ano a já ti řekl, že naděje umírá poslední,“ přikývl.

 „Proč si pořád myslíš, že se vrátí? Celý ty roky se mi ani jednou neozval,“ zamračila se a snažila se mu cokoliv vyčíst z tváře.

 „A máš nějaký důkaz, že je po smrti? Myslíš si snad, že kdyby zemřel národní hrdina, že by se to nezjistilo?“

 „Nemám žádný důkaz, jenom říkám, že jsem ztratila nadějí, že se někdy vrátí.“

 „Ale když se vrátí, rozhodneš se pro něj, nebo pro mě?“

 Hermiona se nadechla a s nerozhodným obličejem se podívala na opačnou stranu, než byl John.

 „Takže pro něj,“ zamumlal s jistým vítězstvím v hlase, které ovšem doprovázela hořkost pravdy.

 „To není pravda,“ zašeptala.

 „Nedělej ze mě blbce, Hermiono,“ zavrčel.

 „Nedělám z tebe blbce.“

 „Tak se na mě podívej a řekni, koho by sis vybrala,“ řekl a otočil si k sobě její tvář.

 Snažila se mu nedívat do očí, ale nešlo to. „Já…“ začala a John zvedl obočí, aby ji pobídl pokračovat. „Já nevím.“

 Bez jakéhokoliv výrazu ji pustil a stočil pohled ke psacímu stolu, který v pokoji byl hned vedle malé knihovničky zaplněné jeho knihami. „Tak vidíš,“ pokrčil rameny. Tak rychle, že to sotva postřehla, zpod polštáře vytáhl hůlku a v další vteřině už na posteli leželo všechno jejich oblečení, které zůstalo venku.

 „Kam jdeš?“ zeptala se, když se oblékl a procházel dveřmi.

 Zastavil se a otočil hlavu, do obličeje se jí však nepodíval. „Mám práci,“ prořízl ticho jeho bezbarvý hlas.

 

 „Hele, Johne, nevíš o někom, kdo by s náma mohl hrát basket?“ zeptal se ho Ryan, když společně s Adamem, Richiem a Leonem vběhli do kuchyně. „Johne?“ zamával mu rukou před očima.

 „Co?“ zvedl k němu oči.

 „Nevíš o někom, kdo by s náma mohl hrát basket?“ zopakoval svou otázku Ryan.

 „Vždyť je vás pět, tak proč někoho sháníte?“

 „Není,“ přisedl si k nim se skleničkou vody Leon. „Rick si dohodnul rande s tou… no tamtou, co tady byla.“

 „Jmenovala se Susan,“ protočil oči v sloup Ryan.

 „Rick má se Susan rande? Nevšimnul jsem si, že by si nějak extra všímal,“ řekl a Ryan s Leonem se na sebe jenom s úšklebkem podívali.

 „Co je?“

 „Jen, že sis toho mohl těžko všimnout, když jsi měl oči jen pro Hermionu,“ řekl Adam, který si k nim společně s Richiem taky přisedl.

 „Neměl, kdyby jo, tak se mi tam někdo utopí.“

 Všichni pokrčili rameny, ale stejně se po sobě podívali vševědoucím pohledem.

 „Víš teda o někom?“ zeptal se Adam.

 „Co Jakob,“ navrhl John.

 „Jo, ten by mohl, vysoký je dost,“ přikývl Leon.

 „Tak ho jdeme najít,“ zvedl se Richie a všichni odešli.

 John se také zvedl, ale místo toho, aby zamířil ven z domu, tak pomalu vystoupal schody, až se dostal do chodby plné pokojů a s jistotou, kterou by kdokoliv jiný postrádal, šel k jednomu z těch pokojů a zaťukal na dveře.

 „Co se- Johne?“ vykoukla Hermiona jen v tílku a kraťáskách s vlasy staženými do gumičky.

 „Můžu dál?“

 Přikývla a bezeslova mu uhnula z cesty.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren ,2. 9. 2008 16:44

no.. to potěší :) ale musím přiznat, že někteří vědí, jak na mě

ahoj

artur,31. 8. 2008 23:29

ty jsi ale pěkně šikovná tajnůstkářka
:-)

:-)

Katren ,31. 8. 2008 21:16

Artur: John a Harry.. na to by se dala vést diskuze, ale ohledně tvé otázky, jestli se pleteš nebo ne, to vím jenom já
šárka: díky a budu se snažit :D
Lucy: no jo, no jo, zítra se vrhnu na Talisman

:)

Lucy,31. 8. 2008 21:07

no je to moc pěkné .

supr

šárka ,31. 8. 2008 20:53

bezvadná kapitola jen tak dál

ahoj

artur,31. 8. 2008 20:41

moc pěkné
pro hermionu to je a asi bude docela tvrdé vybrat si toho pravého harryho
jestli se nepletu tak "John" je harry
nebo se pletu?