Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5. kapitola - Den u vody

8. 7. 2008

Bylo něco málo po jedné hodině odpolední a z domu, kterému vedla od brány příjezdová cesta, vyšla mladá žena. Trochu se zarazila, protože všude vládlo ticho a klid. Zakroutila nad tím hlavou a pohlédla k bráně, kam právě přijíždělo auto, vrátný, který seděl v klimatizované budce, vyšel ven a bránu otevřel. Jakmile auto projelo, bránu zase rychle zavřel a schoval se zpátky do svého chladného království. Autu od kol odletěl sem tam nějaký kousek štěrku, kterým byla příjezdová cesta posypána.

  „Ahoj, jaká byla cesta?“ zeptala se Hermiona, když vedle ní Evan, který řídil auto, zaparkoval a společně se Susan vylezli ven.

 „Dlouhá,“ odpověděla pohotově Susan a rozhlédla se kolem.

 „Dlouhá?“ podivila se Hermiona. „Vždyť jsou to jenom dva kilometry.“

 „Ano, to jsou, ale v tomhle pařáku jet autem je strašný,“ vysvětlila dívka.

 „Já myslela, že máš klimatizaci,“ pohlédla na Evana překvapeně Hermiona.

 „Mám,“ přikývl a Susan na něj naštvaně pohlédla.

 „Máš?! Hlavně že jsi tvrdil, že ne a nechal mě navíc se smažit!“ Evan se jen andělsky usmál a pohlédl zpět na Hermionu, která je s úsměvem sledovala.

 „Kde jsou všichni?“ zeptal a rozhlédl se kolem, stejně jako Hermiona si všiml nezvyklého ticha, které se linulo pozemkami.

 „Všichni? Kdo všichni?“ zeptala se Susan a na vztek okamžitě zapomněla.

 „Většinou si zde hrají děti lidí, kteří u nás pracují, ale dneska nikdo nikde,“ vysvětlila Hermiona.

 „Támhle jde váš zahradník,“ upozornil Hermionu Evan a obě příslušnice ženského pohlaví se otočily směrem, kterým ukázal. Zpoza stromů, za kterými bylo nádherné, čistě průhledné jezero, právě vycházel John. Z šortek, které měl na sobě, mu kapala voda, stejně tak z vlasů a právě si oblékal tílko. Kolem něj pobíhal hlouček dětí, kterým nemohlo být více jak pět let a všichni měly na sobě jen mokré plavky. Jakmile si jich John všiml, tak jim mávl na pozdrav a byl by býval pokračoval dál s dětmi, kdyby se Hermiona, Evan a Susan nerozešli k němu.

 „Tak jo, vy zatím běžte zjistit, co by nám Emily dala k jídlu a já za chvilku přijdu, Marisso, dohlídneš na ně, že jo,“ pohlédl na sedmnáctiletou dívku, které si předtím nevšimli.

 „Jasně,“ usmála se a rozeběhla se za tou malou zvěří. „Kdo bude v kuchyni poslední, je bábovka!“ vykřikla a všichni se okamžitě rozeběhli k zadnímu vchodu do kuchyně. John se usmál a otočil se stále s úsměvem na přicházející trojici.

 „Ahoj, nechcete se přidat?“ zeptal se a prohrábl si rukou vlasy, z kterých vystříklo plno kapiček vody.

 „Klidně hned, ale nemám s sebou plavky,“ odpověděla smutně Susan.

 „V tom nevidím žádný problém,“ usmála se Hermiona. „U mě se určitě nějaký pro tebe najdou.“

 „Vážně?“

 „No jasně,“ mrkla na ni Hermiona a obě vyběhli k domu.

 „A co vy, pane Nettle?“ podíval se na Evana John.

 „Já se koupat nebudu, většinou potom dostanu zánět středního ucha a navíc jsem tu trochu pracovně, takže najdu Franka a nejspíš se zabarikádujme do jeho pracovny.“

 „To je škoda,“ řekl opravdu smutně John a oba zamířili do domu. Evan však k hlavnímu vchodu a John k tomu do kuchyně.

 „Bábovka!“ vykřikli všichni, jakmile se objevil v kuchyni. John se nejdřív trochu lekl, ale pak se na všechny podíval vychytralým pohledem.

 „Za tohle budete odsouzeni utopením!“ vykřikl a všichni okamžitě čapli košíky, kde měli přichystané jídlo a s křikem utíkali pryč. John vzal ten poslední, který tam byl a vyběhl za nimi. Dohonil je až u jezera, kde ihned položil košík s chlebem a chytil Marissu, která zrovna pokládala láhev s pitím.

 „Ne!“ vykřikla, když si uvědomila, kdo ji drží a co se chystá udělat. „Pusť mě, ne! Pomoc!“ křičela a snažila se Johnovi vysmeknout, ten ji však chytl pevně a přehodil si ji přes rameno jako pytel hlíny. Ostatní, kteří byli v kuchyni, se smáli a sledovali, jak John s dívkou míří k vodě.

 „Co se to děje?“ zeptala se Hermiona, která právě přišla v doprovodu Susan a obě se překvapeně dívali na Johna a Marissu.

 „Okamžitě mě pusť! Johne, prosím!

 „Proč?“ zeptal se, když byl po pás ve vodě.

 „Přiznávám, že to byl můj nápad, ale prosím, já nechci- AHH!“ vyjekla Marissa a pak už se jen ozvalo šplouchnutí a dívka zmizela pod vodou. John se ušklíbl a chtěl se otočit, ale najednou ho něčí ruka chytla za nohu a on spadl do vody taky. Konečně se vynořila Marissa a na tváři měla vítězný úsměv. Všichni kolem nich se mohli umlátit smíchy.

 „Ty mrcho!“ vynořil se John a rozeběhl se k břehu, kam se před chvilkou rozeběhla i Marissa, když ji dostihl, tak ji chytil kolem pasu.

 „Ne!“ rozkřikla se znovu, John zatáhl zpět k sobě, takže se na břeh dostal jako první.

 „Bábovko,“ ušklíbl se na ní, mezitím co si sundával mokré tílko.

 „Ty máš co říkat,“ vrátila mu to a rychle uskočila, když ji chtěl znovu chytit, vyplázla na něj jazyk a schovala se za Ryana, který zrovna procházel kolem. John se zasmál a otočil se na nově příchozí.

 „Co to bylo?“ zeptala se Hermiona.

 „Ale nic, jenom jeden nevyřízený účet,“ mávl rukou a sedl si na deku, kterou si tady před více jak třemi hodinami roztáhl.

 „Kde je Evan?“ zeptala se Susan, když ho nikde neviděla.

 „Říkal, že většinou dostane zánět středního ucha, tak se prý koupat nebude,“ odpověděl John a pohlédl na blížícího se Adama.

 „Jdeš si zahrát volejbal, Johne?“ zeptal se, když k nim došel.

 „Teď ne, Adame, ale tady Susan si určitě ráda zahraje,“ kývl na dívku, Adam se na ni otočil a sjel ji hodnotícím pohledem.

 „Já?“ zeptala se šokovaně.

 „Ne, já myslel tu vedle,“ odpověděl John a usmál se, když se kolem sebe rozhlédla.

 „Hrálas to vůbec někdy?“ zeptal se Adam.

 „Jasně že hrála,“ odpověděla uraženě.

 „Hraje závodně,“ řekla Hermiona směrem k Adamovi a ten se jenom omluvně usmál.

 „Aha, tak to sorry, chceš si teda zahrát?“

 „Proč ne,“ odpověděla a společně s chlapcem vyšla k provizorně udělanému hřišti. Adam se ještě naposled otočil a mrknul na Johna, ten se usmál a zvedl jeden palec.

 „Takže tys povýšil ze zahradníka na chůvu?“ zeptala se Hermiona a rozhlédla se kolem.

 „Už to tak bude,“ přikývl. „Ale plat je pěkně mizerný,“ postěžoval si.

 „Takže se nejspíš vrátíš k zahradničení,“ odhadovala.

 „Správně,“ souhlasil a opřel se o lokty.

 „Chodíš sem často?“zeptala se ho.

 „Ne, dneska jsem tu poprvé,“ rozesmál se. „Nebudeš tomu možná věřit, ale každý den jsem tak utahaný, že ani nemám sílu se sem jít vykoupat.“

 „To tě práce na naší udržované zahradě tolik znavuje?“ zeptala se smíchem, protože věděla, jak byla zahrada do nedávna zarostlá.

 „Velice vtipné,“ ušklíbl se.

 „Johne, nafoukneš mi balón?“ přiběhl k nim jeden malý chlapec.

 „Jasně, Micky, ukaž,“ řekl a natáhl ruku, aby mu Micky podal nafukovací míč. Zatímco John se věnoval malému klučinovi, Hermiona ho se zájmem pozorovala. Jeho na pohled neprůstupná tvář se vždy zjemnila, když mluvil s dětmi, ať už jim bylo pět jako Mickymu nebo sedmnáct jako Marisse. Stejně tak když mluvil s Hermionou, jejími rodiči anebo včera na té večeři s ostatními. Vypadalo to, jako by znala jenom jeho půlku, tu veselou a šťastnou. Vzpomněla si na Johnův výraz, když je napadl ten upír, přejel jí mráz po zádech, netoužil zrovna po tom, aby se někdy takhle podíval i na ni. Byl to pohled plný nenávisti, zloby a vzteku, takový pohled, který tomu upírovi musel dát jasně najevo, že tu noc zemře.

 „Nepůjdeme se vykoupat?“ zeptala se ho.

 „Proč ne,“ odpověděl s pokrčením ramen stejně, jako před nedávnem Susan. Oba se zvedli a pomalu v živé konverzaci došli až k vodě, kde se na mělčině čachtali ti, kteří ještě neuměli plavat.

 „Hermiono, Johne, podívejte se!“ všimla si jich Amy a ukázala na malý hrad, který postavili z písku, který byl kolem.

 „Ten jsme postavili sami!“ chlubil se Tim, který byl ve stejném věku jako Amy.

 „To jste šikulové,“ pochválil je John a rozcuchal Timovi vlasy, ten si je okamžitě prohrábl, aby si je narovnal, ale docílil jen toho, že vypadali ještě víc rozcuchaně než předtím.

 „Je nádherný,“ přikývla Hermiona.

 „To ještě není všecko,“ řekl hned Tim. „Chceme udělat ještě další a spojit je.“

 „Tak do toho stavitelé,“ mrknul na ně John.

 „Johne, vezmeš nás na hloubku?“ zeptal se Matt, který měl na rukách dětská křidýlka, a za ním stálo dalších pět dětí.

 „Tak pojďte,“ přikývl John, když se pohledem zeptal Hermiony, který souhlasila. Celou dobu, co byli ve vodě, je neustále pronásledovalo šest dětí, kterým přišlo neuvěřitelně zábavné po sobě cákat vodu. Když Johnovi počtvrté stříkli vodu do obličeje, tak to vzdal a rozpoutal obrovskou cákancovou bitvu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

tvujtest.cz

Super testy,9. 7. 2008 11:05

Ahoj, hele tohle neber jako spam, ale mrkni na http://www.tvujtest.cz muzes si tam vytvorit test a dat si ho na blog. :-)