Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4. kapitola - Lovec znamená potíže

26. 6. 2008

Tichým, spícím městem se občas ozvalo soví zahoukání, jindy svist netopýřích křídel, občas problikla nějaká lampa, ale to bylo asi tak jediné, co se tem dělo. Proto vás na první pohled zaujal muž, který potichu vyšlapoval prostředkem chodníku, a když došel k jedinému otevřenému podniku, tak otevřel dveře a vešel dovnitř. V době, kdy se byly dveře otevřené, na ulici dolehl smích a hudba, která byla puštěná, ale jakmile se dveře zavřely, tak znovu zavládlo ticho. Několik žen, které seděly u jednoho stolu, se za mužem zvědavě ohlédlo, muži sedící u stolu nejblíže plazmové televizi mu kývlo na pozdrav a ti ostatní, kteří tam nechodili tak často, si ho nevšímali.

 „Ahoj, Jeffrey,“ pozdravil barmana a sedl si na jednu z vysokých barových židlí.

 „A, Jamesi, dlouho jsi tu nebyl.“

 „Měl jsem dost práce a většinou se to protáhlo až do rána,“ vysvětlil a napil se nápoje, který mu mezitím barman připravil.

 „Něco nového?“ zeptal se Jeffrey zvědavě.

 „Ne, stále jenom nevyřízené účty.“

 „Někdo koho bych znal?“

 „Myslím, že ne,“ zakroutil James hlavou. „Nikdo z nich není odsud.“

 „Dobře, teď mě omluv, musím ke trojce.“ James přikývl a ohlédl se ke stolu, kam Jeffrey mířil, seděla tam nějaká partička náctiletých a měli už trochu upito. Zakroutil nad tím hlavou a vrátil se ke svému drinku. Něco nebylo v pořádku, jeho instinkt mu říkal, že se něco stane, zamračeně se rozhlédl po hospodě, neviděl nikoho, kdo by mu mohl uškodit, tak co se sakra děje? Byl tak zabrán do myšlenek, že si ani nevšiml Jeffrey, který už vrátil zpět za pult.

 „Co se děje, Jamesi?“ drknul do něj.

 „Nevím, mám divný pocit.“

 „Divný pocit?“

 „Dneska se něco stane, navíc… Virgil se nevrátil.“

 „Třeba to nestihl včas a musel se někde schovat,“ navrhl Jeffrey.

 „Taky jsem si to myslel, ale je půl dvanáctý, Jeffrey, a ještě se neukázal.“

 „Myslíš, že se mu něco stalo?“

 „Já nevím, dějí se divný věci… nejdřív ty krysy, které odsud začali utíkat a teď Virgil…“

 „Myslíš, že se tu objevil lovec?“

 „Nevím, ale lovec znamená potíže.“

 „Pokud tu opravdu je, tak bychom měli přestat chodit sami.“

 „Souhlasím,“ přikývl James a upil ze skleničky.

 „Ale ty taky,“ upozornil ho. „Takže Sandra to tady bude muset dneska zvládnout sama.“

 „Pokud ale chceš jít se mnou, tak bys měl máknout, za chvíli jdu.“

 „Jen se skočim převléknout, řekni to zatím Sandře,“ přikývl a zmizel někde za rohem.

 „Kam to Jeffrey zmizel?“ přitočila se k Jamesovi servírka a vzala od něj vypitý drink.

 „Šel se převlíknout, dneska jdeme spolu, zvládneš to tady?“ zeptal se a přitáhl si ji k sobě. Položila tác se sklenkami a objala ho kolem krku.

 „To víš, že jo, ale vrátíš se brzo, že ano? Nerada bych dneska usínala sama.“

 „Přijdu brzo,“ ujistil ji a už se nakláněl, že ji políbí, ale přerušil je Jeffrey, který se vrátil již převlečený.

 „Tohle si nechte na potom, teď jdeme.“ Oba se na něj ušklíbli a Sandra ho ještě rychle políbila, než se znovu vrátila k práci.

 

 „Jamesi,“ uklonil se před ním a Jeffreym muž menšího vzrůstu.

 „Ignacio,“ kývl na něj James. „Mistr už je tu?“

 „Ano, čeká na tebe v sále.“

 „Výborně,“ zamumlal si a kývl na Jeffreyho, aby šel za ním.

 „Jamesi,“ přivítal ho vysoký muž v černém plášti.

 „Mistře,“ sklopil hlavu. „Dovol, abych ti představil svého starého přítele Jeffreyho.“

 „Jeffrey… to mi něco říká,“ začal přemýšlet muž.

 „Edymion,“ uklonil se Jeffrey.

 „Jistě… Leonardo a Edymion, jdete dneska společně?“ zeptal se jejich mistr, jakmile však vyslovil jejich jména, obličeje se oběma mužům změnili.

 „Ano, je tu?“ zeptal se James, vlastně Leonardo.

 „Ano, hotel na Červánkové ulici a pokoj 22.“

 „Vynikající.“

 „Hodně štěstí.“

 „Děkujeme, mistře,“ uklonil se znovu Edymion a Leonardo se k němu přidal.

 

 „Tady by to mělo být,“ řekl Edymion a Leonardo přikývl.

 „Ty jdi vnitřkem a až budeš uvnitř, dej mi znamení,“ oznámil mu Leonardo.

 „Spolehni se,“ přikývl Edymion a zmizel uvnitř. Leonardo se mezitím rozhlédl kolem, nikdo nikde, pohlédl na strom, který stál přesně před hotelem a než by se obyčejný člověk podíval ze stromu zpět na něj, už by ho neviděl. Edymion mezi tím rychle, ale potichu procházel hotelem, chybělo už několik málo pokojů a dorazil by k dvaadvacítce, jenže přímo před ním se otevřely dveře, ale když se žena podívala na místo, kde někoho zahlédla, nikdo tam nebyl. Zamračeně se rozhlédla kolem, ale když ani tentokrát nikoho nezahlédla, tak jen zavrtěla hlavou, zamkla dveře a zamířila ven z hotelu. Když procházela kolem pánských záchodů, tak si nevšimla oka, které ji sledovalo škvírou mezi dveřmi. Jakmile si byl Edymion jistý, že už odešla a nikdo jiný na chodbě není, tak vylezl ze záchodů pryč a pokračoval tam, kam měl původně zamířeno, do pokoje 22. Konečně před ním stál, zaposlouchal se, jestli je uvnitř někdo vzhůru, neslyšel kroky, puštěnou televizi ani žádné jiné známky toho, že by byl uvnitř někdo vzhůru, jediné, co slyšel, bylo klidné oddychování jednoho člověka. Usmál se a přejel prstem po zámku, který cvaknul, a dveře se otevřely. Potichu je za sebou zavřel a pohlédl na spícího muže, kterému díky břichu ani neviděl do tváře. Přešel k oknu, kdyby nebyl to, co byl, tak by si Leonarda určitě nevšiml, ale díky svým schopnostem ho viděl hned, a jak se zdálo, tak on jeho taky. Otevřel okno a počkal, dokud se dovnitř nedostal Leonardo.

 „Co ti trvalo tak dlouho?“

 „Nějaká ženská se rozhodla, že o půlnoci musí někam nutně jít,“ zavrčel Edymion a olízl si horní ret. „Jdeme na to?“

 „Ať už to máme z krku,“ přikývl Leonardo a usmál se, když pohlédl na zvedající se přikrývku. Potichu se přikradli ke spícímu muži, každý z jedné strany, ještě jednou na sebe pohlédli a pak už se nad ně sklonili. Chybělo jen deset centimetrů, když se najednou ozval zvuk rozbíjejícího skla a s Edymionem někdo udělal několik kotrmelců a nakonec ho přimáčkl ke zdi. Leonard se rychle ohlédl, kdo to sem vtrhl, uviděl nějaké muže, okamžitě po něm skočil, ale překvapilo ho, když se onen muž rychle otočil a jeho útok odrazil, takže i on narazil tvrdě do zdi. Zatímco muž se musel znovu potýkat s Edymionem, tak Leonardovi pomalu docházelo, kdo je to poctil svou návštěvou, jeho instinkt nelhal, ve městě se objevil nový lovec. Všiml si, jak mu z rukávu přímo do ruky vypadla dýka, rychle se zvedl a chytil ho za zápěstí právě včas, aby tomu lovci zabránil píchnout ji Edymionovi přímo do srdce. Lovec se na Leonarda podíval, ale to už měl ruku za zády a viděl, jak se Edymion napřahuje. Okamžitě se skrčil a Edymion místo lovci uštědřil ránu Leonardovi, který lovce okamžitě pustil a chytl se za nos, ve kterém mu hlasitě křuplo, jak si ho narovnával. Lovec švihnul rukou s dýkou a Edymionovi rozřízl celou tvář. Někdo za ním zařval, a když se otočil, nastavil nůž tak, aby se Leonardo napíchl, bohužel ji nedal dostatečně vysoko na to, aby se trefil do srdce. Dýka zůstala Leonardovi v břichu, když lovce ze zadu chytil Edymion a odhodil lovce na zeď. Ten tvrdě narazil do ramene a zařval bolestí, rameno se mu nejspíš muselo vykloubit, když narazil. I přes bolest se postavil a měřil si pohledem oba upíry. Stejně jako si on měřil je, si oni měřili jeho, jen muž ležící v posteli klidně spal nedbajíc na hluk, který při zápase způsobili.

 „Jak to, že sem ještě nikdo nepřišel?“ zeptal se po chvíli ticha Edymion.

 „Nestojím o to, aby celé město vědělo o upírech,“ řekl lovec a snažil se dýchat nosními dírkami.

 „Kdo tě sem poslal?“ zeptal se Leonardo a pomalu si vytáhl dýku.

 „Koho to zajímá?“

 „Mě!“ zavrčel a hodil dýkou na lovce, byl by to poměrně lehký cíl, kdyby ovšem nebyl lovec. Uhnul z dráhy letu a ještě než se dýka stačila zapíchnout do zdi, tak ji chytil. Leonardo s Edymionem se po sobě jen nervózně podívali, ale nahlas nic neřekli.

 „Buď toho dneska necháme, nebo zemřete,“ řekl lovec a pohodil si dýkou v ruce.

 „Nějak moc si věříš na to, že jsi sám a my dva.“

 „Kdybyste mě dokázali zabít, tak už tu nejsem,“ pokrčil jedním ramenem lovec a dál se jim díval do očí.

 „Dneska jsi nás zaskočil, ale příště tě budeme čekat,“ pohlédl na něj zamračeně Leonardo a sundal si ruku z rány na břichu, která mu už přestala krvácet a Edymionova rána na tváři už byla celá zocelená.

 „Vy nikdy nebudete vědět, kdy přijdu,“ ušklíbl se lovec.

 „To si myslíš ty, ale máme své denní zdroje, které tě budou sledovat, budeme o tobě vědět všechno, kdy půjdeš za náma, kdy obědváš a dokonce i jaký máš spodky,“ zavrčel Leonard a během jednoho mrknutí byli pryč. Lovec se pro sebe ušklíbl, jednou mávl hůlkou a hotelový pokoj byl znovu jako předtím, naposledy se ohlédl na spícího muže a otevřeným oknem vyskočil ven. Nejdřív se ocitl na stromě, po kterém se do pokoje dostal Leonardo a po tom stromě se sklouzl na zem, při všem co dělal, si dával obzvlášť pozor na vykloubené rameno. Téměř okamžitě zapadl do jedné temné uličky a opřel se o zeď, musí si ho nahodit. Postavil se k rohu jednoho kontejneru a zhluboka se nadechl.

 „Tři, dva, jedna,“ šeptal si a najednou se plnou silou opřel o onen roh. Zařval stejně jako předtím v tom pokoji, bolelo to a jemu se před očima na okamžik objevili mžitky, ale povedlo se mu to, jeho rameno bylo opět tak, jak mělo být.

 „Co to bylo?“ ozvalo se najednou a z oken začali vykukovat hlavy různých lidí.

 „Sklapni, my chceme spát!“ zakřičel někdo popuzeně.

 „Co to bylo za cvoka?“

 „Nestalo se mu něco?“

 „Komu na tom záleží?!“ Dřív než však někdo stihl někoho na ulici zahlédnout, tak lovec zmizel.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

oujé

šárka,27. 6. 2008 12:01

supr bezva už aby byli další kapči

...

Tinka,27. 6. 2008 11:44

přečtu si až budu v klidu a sama doma... na první pohled to vypadá, že to bude (téměř) bez chyb... už se těším...