Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Večeře

26. 6. 2008

 „Kolik jich ještě bude?“ zeptal se John, když vyšli z pátého obchodu v řadě.

 „Copak?“ ohlédla se na něj Hermiona. Měl na sobě zavěšených minimálně sedm tašek a na jeho tváři byl lehce strhaný výraz. „Nelíbí se ti krásy města?“ zeptala se s úšklebkem.

 „Vydržím hodně, ale tohle ne,“ zaúpěl a nijak nereagoval na její druhou otázku.

 „Nemůžu za to, že většina známých slaví v létě.“

 „Netvrdím, že za to můžeš, ale nemohli bychom si dát na chvíli pauzu?“

 „Dobře, ale jenom na chvilku,“ přikývla Hermiona, když si Johna znovu prohlédla. „Ta kavárna naproti je nejlepší v celém městě, stačí už jenom přejít silnici.“ Přikývl a společně proběhli kolem stojících aut, která se tam vytvořila díky červené na semaforu. John pak zmoženě dosedl na jednu ze židlí, které tam majitel přes léto nechával.

 „Čemu se směješ?“ zeptal se, když zvedl hlavu a uviděl její úsměv od ucha k uchu.

 „Je to jenom nakupování,“ pokrčila rameny a usmívala se dál.

 „No právě,“ vydechl. „Je to nakupování.“ slovo nakupování schválně zdůraznil, čímž způsobil, že se Hermiona přestala usmívat, ale rovnou se rozesmála veselým a ne zrovna tichým smíchem.

 „Hermiono?“ ozvalo se za ní, takže se přestala smát a rychle se otočila.

 „Evane!“ vyhrkla překvapeně.

 „Nečekal jsem, že tě tu potkám,“ usmál se na ní a o Johna nezavadil ani pohledem.

 „Já tě tu taky nečekala,“ přitakala. „Myslela jsem, že přijede tvá neteř.“

 „Taky že ano, vzal jsem ji sem do města, nevím, co bych s ní dělal doma. Susan, pojď sem!“ zavolal na patnáctiletou dívku, která pozorovala číšníka, jenž roznášel objednávky. Podle Johnova názoru její oči směřovaly poměrně nízko.

 „Co se děje, Evane?“ přešla od jejich stolu k tomu Hermioninému.

 „Chtěl bych tě někomu představit, Hermiono, tohle je Susan, moje už poněkud starší a mou společností znuděnou neteř. Susan, tohle je Hermiona, má dlouhodobá kamarádka.“

 „Nikdy jsem netvrdila, že se v tvé společnosti nudím,“ pohlédla na Nettlea.

 „Ani to říkat nemusíš,“ zasmál se.

 „Nechcete si k nám přisednout?“ zeptala se Hermiona a Nettle se poprvé podíval na Johna, stejně tak učinila i jeho neteř.

 „A vy jste…“

 „John Parker,“ představil se a jak už bylo jeho zvykem, tak se na dívku usmál.

 „Rádi bychom, ale slíbil jsem Susan, že jí ukážu zdejší katakomby,“ vložil se do toho Evan a se zvednutým obočím přelétl z jednoho na druhého.

 „Myslíš, že to Susan bude zajímat?“

 „Ale ano,“ odpověděla místo Nettlea dívka. „Docela dost se zajímám o historii a tohle je obzvlášť zajímavé, když vezmu v potas ty zdejší báchorky o čarodějích.“

 „Taky jsem se jednu chvíli zajímal o historii,“ řekl John.

 „Opravdu?“ zeptala se ho dívka.

 „Ano, i když je tedy pravda, že jsem se z celé historie zaměřil jen na jednu věc,“ vysvětlil.

 „A jakou?“

 „Na vampyrismus.“

 „A vy si myslíte, že něco takového opravdu existovalo?“

 „Tak to já nevím a nejspíš se to ani nedozvím, ale věci všechny ty věci kolem toho, první sepsané zmínky o vampyrismu, to všechno mi přijde neuvěřitelně zajímavé.“

 „Susan, pojď, půjdeme.“

 „Jo, jasně, Evane.“

 „Škoda, že už musíte, ale někdy se určitě stavte u nás,“ řekla Hermiona. „A to oba,“ dodala a usmála se na Susan, která přikývla.

 „Doufám, že přijdeme a John mi ještě něco řekne o tom vampyrismu.“

 „Takže vampyrismus,“ pohlédla na něj Hermiona, když odešli.

 „No co, vždyť je to pravda, navíc ona se zajímá o čaroděje,“ pokrčil rameny. „Je opravdu škoda, že tak spěchali do těch katakomb.“

 „Myslíš?“

 „Jistě, vždyť Evan je přece tak bystrý a hodný hoch, se kterým by sis mohla skvěle popovídat, zatímco bych já vyprávěl Susan o upírech.“

 „Ale ne, že ty jsi mluvil s mámou.“

 „Samozřejmě, že mluvil, je to přece můj šéf, ale je o tomhle zrovna ne,“ odpověděl. „Jen jsem to náhodou zaslechl, když spolu mluvili tvoji rodiče.“

 „Já to věděla, nikdo jiný by tohle o něm neřekl.“

 „A co bys o něm řekla ty?“

 „Proč se ptáš?“

 „Jen tak, ze zvědavosti,“ pokrčil rameny.

 „Je to dobrá partie.“

 „To je všechno?“

 „Co bych o něm měla ještě říkat?“

 „To já nevím,“ pokrčil rameny

 „Myslím, že je nejvyšší čas jít do dalšího krámu, kdo ví, co by tě napadlo,“ rozhodla Hermiona.

 „Cože? Už teď?!“

 „Příště nebuď tak aktivní,“ pokrčila rameny a zvedla se.

 „Budu si to pamatovat,“ zabručel a žena mu jen věnovala sladký úsměv.

 

Z města se vrátili něco po šesté hodině, Hermiona se s ním jen rychle rozloučila a spěchala do domu. John se také nijak nezdržoval a šel rovnou do svého zahradního domku, kde se ponořil do vany a pak se oblékl do čistých džínů a bílé košile, jejíž rukávy si ohrnul. Kouknul na hodinky a zjistil, že je by měl radši ihned vyrazit. Svižným tempem vyšel z domu a pokračoval k příjezdové cestě, cestou potkal Marissu s dalšími dvěma dívkami a všechny se s ním pozdravily. Když došel k domu, bylo půl sedmé a deset minut, dvakrát zmáčkl zvonek a po kraťoučké chvilce se dveře otevřely a v nich stál Frank.

 „Doufám, že se nečeká na mě,“ řekl John, když se pozdravili a šli do jídelny.

 „Ne, Hermiona taky ještě nepřišla,“ zakroutil hlavou Frank a vešli do prostorné místnosti, ve které bylo několik lidí.

 „Dobrý večer, paní Grangerová,“ usmál se na první známou tvář, kterou v jídelně uviděl.

 „Dobrý večer, Johne,“ pohlédla na něj a s úsměvem si ho prohlédla. „Jsme rádi, že jste přišel.“

 „Takové pozvání nepřijmout by byl hřích.“

 „To je ten zahradník?“ přitočil se k nim jeden ze dvou zrzků.

 „Frede!“ propíchla svého syna pohledem paní Weasleyová. „Buď aspoň trochu zdvořilý.“

 „Co jsem řekl nezdvořilého?“

 „To je ten zahradník?“ paradoval ho další zrzek.

 „Ale vždyť zahradník je, ne?“

 „John,“ vložil se do toho John, zvedl ruku a čekal, jestli ji Fred přijme.

 „Fred,“ odpověděl a začal zvedat ruku, ale John s tou svou najednou uhnul.

 „Nebude ti vadit, když si potřeseš rukou jen s obyčejným zahradníkem?“ zeptal se a ruku si strčil do kapsy.

 „To je vlastně pravda, proč bych si měl potřásat rukou se zahradníkem.“ Paní Weasleyová vedle Freda jen protočila oči a něco si zamumlala.

 „Myslím, že čas ti všechny představit,“ ozval se Frank. „Takže tenhle zrzek je Fred Weasley, ten druhý je Bill Weasley a jeho manželka Fleur sedí vedle Tonksový, to je ta s růžovými vlasy, dál je tu Neville Longbottom,“ řekl a ukázal na muže vedle Billa, „no a nakonec Molly Weasleyová.“

 „John Parker,“ řekl tentokrát celé své jméno a postupně se s ním všichni pozdravili.

 „Omlouvám se, ale dřív jsem to opravdu nestihla,“ otevřely se dveře a dovnitř vešla Hermiona.

 „Ahoj, Hermiono,“ usmála se na ni Molly a protože byla zrovna u dveří, tak ji hned objala.

 „Ahoj, Molly,“ usmála se i Hermiona, ale hned se začala věnovat ostatním. „Ahoj, Fleur, kde máš Chrise?“

 „Je u babičky ve Francii,“ odpověděla Fleur a hned se s Hermionou objaly.

 „Tonksová, jak dlouho to je, co jsme se viděli naposled?“

 „Přesně to neřeknu, ale je to dlouho.“

 „Ahoj,“ usmál se na ni Neville.

 „Neville, jak jdou obchody?“

 „Celkem dobře, ale největší zisky budou před koncem prázdnin, kdy si školáci budou kupovat různé přísady.“

 „Na nás jsi zapomněla nebo co?“ ozval se Bill, když to vypadalo, že k němu a Fredovi se neotočí.

 „Na tebe určitě, ale na mě ne,“ odpověděl místo Hermiony Fred.

 „Já bych spíš řekl, že na tebe zapomněla.“

 „To těžko, kdo myslíš, že ji naučil tak perfektně líbat?“ ušklíbl se Fred a přitáhl si Hermionu k sobě. „Tak kdy si to zopakujeme?“

 „Co nejdřív, brouku,“ mrkla na něj.

 „Hm… už se nemůžu dočkat.“

 „To já taky ne…“

 „A to i přes to, že jsi nade mnou ještě nikdy nevyhrál?“

 „Všechno je jednou poprvé,“ pokrčil rameny Fred.

 „O čem se to tu bavíte?“ zeptal se Bill zmateně.

 „Ty jsi svému bratrovi nic neřekl?“ zeptala se překvapeně Hermiona a přitiskla se k němu ještě těsněji, přičemž si vůbec nevšímala šokovaného pohledu paní Weasleyové.

 „Chodíme si občas zahrát Painball.“

 „Pain- co?“ zeptala se Molly.

 „Painball je mudlovská hra, při které na sebe ze speciálních pistolí střílíte kuličky plné barvy,“ vysvětlila Hermiona a shodila ze sebe Fredovy ruce.

 „Cože?“ začal se smát Bill. „A ty ji neporazíš?“

 „Tak si to zkus někdy sám… je děsně zákeřná.“

 „Co byste řekli na to, že by se začala podávat večeře,“ snažila přehlušit smích paní Grangerová.

 „Já jsem jedině pro,“ řekl Neville a všichni souhlasně zamručeli. Všichni si za živého hovoru posedali a John si sedl na Frankovo přání mezi něj a Hermionu.

 „Ahoj, Johne,“ usmála se na něj.

 „Ahoj,“ ušklíbl se na ni. „Neříkalas náhodou v tom obchodu, že všechno v pohodě stíháme?“

 „Užíváš si to hodně?“

 „Docela jo,“ přikývl a mile se na ni usmál.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bezvadný

šárka,26. 6. 2008 14:43

jupí hurá supr sem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál

no :)

Lucy,26. 6. 2008 11:54

je taková oddychová kapitolka bych řekla , ale jinak se ti povedla :)