Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. kapitola - Volný den

22. 5. 2008

Upír se překvapeně podíval do obličeje toho, kdo stál proti němu a s úžasem ve tváři se znovu otočil k čepeli, která byla zapíchnutá do jeho srdce. Kůže okolo byla rozpraskaná jako vysušená hlína a ve vteřině se upír rozpadl na hromádku jemného prachu, kterou rozvanul příjemný letní větřík. John si dýku zastrčil zpět za pásek, ale na mladou ženu, již stále překvapeně seděla na zemi, se ani jednou nepodíval.

 „Kdo jste?“ zeptala se a on se na ni konečně otočil, v ruce však svíral hůlku a pevně jí mířil na Hermionu, která na něj na okamžik překvapeně pohlédla, ale v další chvíli už i ona svírala hůlku a oba se teď měřili pohledy.

 „Vy jste čarodějka?“

 „Vážně je potřeba, abych odpověděla?“ ušklíbla se.

 „Myslel jsem, že vy a vaši rodiče jste mudlové.“

 „Rodiče jsou,“ přikývla.

 „Aha,“ řekl tupě. „Když jsme si to právě vyjasnili, tak co byste řekla tomu, že bychom schovali hůlky?“

 „Dobře,“ souhlasila a oba ještě dvě vteřiny čekali, jestli se ten druhý o něco nepokusí, a pak je opatrně s očima upřenýma na sobě zastrčili do kapes.

 „Omlouvám se za ten pád, ale jinak to nešlo.“

 „V pořádku, spíš mi řekněte, kde jste se naučil zabíjet upíry.“

 „Když pronásledujete Smrtijedy, tak se přiučíte různým věcem.“

 „Takže to co jste mi říkal o vaší rodině je pravda?“

 „Bohužel ano.“

 „To o Harrym a Ronovi taky.“ John přikývl a pomohl jí na nohy. „Myslím, že už radši půjdu domů.“

 „Doprovodím vás,“ řekl hned a společně vyšli k domu na druhém konci pozemků.

 „Nevím, co bych dělala, kdybyste tady nebyl.“

 „Třeba byste se zrovna neprocházela po zahradě a nic vám nehrozilo,“ usmál se a podíval se jí do obličeje.

 „Já to myslím vážně, tohle vám nikdy v životě nesplatím.“

 „A já ani nechci, abyste mi to splácela, jiní by to udělali taky.“

 „Když si to myslíte,“ pokrčila rameny a pokračovali v tichosti dál. „Vy se nebojíte?“ zeptala se náhle.

 „Kdybych se nebál, nebyl bych normální, ale nepřítel váš strach vycítí, ať už je to upír, člověk nebo kdokoliv jiný, tak ten strach vycítí stejně jako pes.“

 „Jak potom-“

 „Jde jen o to, nedat to na sobě tak znát, zahnat strach někam, kde byste o něm věděla, ale váš nepřítel ne.“

 „Jste nějak zkušený, ne?“

 „Jak už jsem jednou řekl, být pět let u zadku Smrtijedů něco naučí.“

 „Stále nemůžu uvěřit tomu, že jste kouzelník a já to nepoznala,“ zakroutila po nějaké době mlčení hlavou.

 „Pracuju ručně právě proto, aby si lidé mysleli to co vy a mimochodem, já taky nepoznal, že jste čarodějka,“ usmál se na ni právě, když došli ke vstupním dveřím.

 „Svět je opravdu nějaký malý.“

 „S tím musím souhlasit.“

 „Tak dobrou, Johne,“ usmála se a zašla do domu.

 „Dobrou noc, Hermiono,“ řekl tiše a v kapse nahmatal řetízek, který si tam ve spěchu strčil.

 

Sobotní den pro něj znamenal volno, jen ráno, než začalo pražit slunce, zalil záhonky a tím pro něj veškerá práce ten den skončila. Ale pokud si představoval, že bude mít od všech lidí pokoj, tak se šeredně mýlil. Jakmile odložil konve, tak k němu přiběhli malí kluci, kteří byli pověřeni koupením chybějících surovin a John s nimi měl jít jako doprovod. Zrovna dvakrát z toho nadšený nebyl a nejraději by jim řekl, aby šli za někým jiným, ale to poslední po čem toužil, bylo znepřátelit si lidi, jež tu pracují stejně jako on. Většinu dopoledne strávil s rukama na trnu, kde kupovali čerstvou zeleninu a protože se tam ani jeden z nich nevyznal, tak se neustále motali z jednoho konce na druhý. John se od nich mezitím dozvěděl, že Grangerovi chystají nějakou sešlost jejich přátel, kteří by tam měli zůstat do dalšího dne. Když přišli zpět, John klukům pomohl s taškami až do kuchyně a pak se vydal domem ven. Možná, že doufal, že narazí na Hermionu a přesvědčí se o tom, že je v pořádku, ale místo Hermiony potkal její otce.

 „Tady jsi, Johne,“ usmál se, jakmile si ho všiml.

 „Zdravím, Franku.“

 „Hermiona nám dnes ráno říkala, co se včera stalo,“ zvážněl okamžitě pan Granger.

 „Jak je jí?“

 „Je v pořádku, jen byla ještě trochu vyděšená, ale myslím, že teď ve dne, už je zcela v pořádku.“

 „To rád slyším.“

 „To my všichni,“ přitakal Frank. „Proč jsi vlastně neřekl nebo ani trochu nenaznačil, že jsi kouzelník?“

 „Jak už jsem říkal vaší dceři, neměl jsem ani potuchu, že je čarodějka.“

 „V každém případě jsi dnes večer zván na večeři.“

 „Tím myslíte na večeři s vámi a vašimi přáteli?“ pozvedl nevěřícně obočí.

 „Ano,“ rozesmál se Frank. „S našimi koňmi opravdu večeřet nebudeš, myslím, že by ti jejich jídlo ani moc nechutnalo.“

 „Ale co na to řeknou ostatní zaměstnanci?“

 „Co by měli říkat?“

 „No já nevím, ale neslyšel jsem o nikom, kdo by s vámi večeřel u stolu.“

 „Vždycky je něco poprvé,“ pokrčil rameny Frank. „Jo a Johne, před ostatníma Hermionu napadl nějaký zloděj a ty jsi jí pomohl.“

 „Jistě, zloděj,“ přikývl John. „A v kolik mám přijít na tu večeři?“

 „Jako vždy budeme večeřet v půl sedmé.“

 „Dobře, budu tady.“

 „To rád slyším,“ přikývl Frank a oba se vydali svým směrem, pan Granger šel někam do útrob domu a John vyšel ven ze dveří a jako první k němu dolehli oslnivé sluneční paprsky a hned potom dětský smích vycházející od jezera. Cestou k domku ještě John utrhl pár suchých listů a vytrhl dvě pampelišky z jinak dokonalého trávníku. Když se dostal na dohled od domku, tak uviděl dvě postavy sedící na lavičce stojící podél jeho zdi. Tu starší poznal hned, seděla tam Hermiona s nějakou malou holčičkou, které nemohly být víc jak čtyři roky, ale vůbec si teď nemohl vzpomenout, jak se jmenuje. Když přišel blíž, všiml si, že Hermiona holčičce pomáhá vít věneček a jakmile uviděl baculatou tvářičku, tak se mu vybavilo to jméno.

 „Copak se to děje, že ke mně zavítala samotná princezna?“ zeptal se, když Hermiona Amy nasadila na hlavu hotový věneček.

 „Johne!“ vykřikla překvapeně Amy a skočila na něj. John ji zvedl do vzduchu a posadil si ji

 na ruku a ona ho jednou rukou objala kolem krku. „Ale já nejsem plincezna,“ oznámila mu.

 „Nejsi?“

 „Ne.“

 „A co teda jsi?“

 „Hádejte, Johne,“ řekla Hermiona, která s úsměvem sledovala šťastnou Amy.

 „Tak když ne princezna, tak pak už opravdu nevím.“

 „No plece víla,“ nevydržela to Amy.

 „No teda,“ vydechl. „Jak jsem mohl na vílu zapomenout?“ zakroutil nevěřícně hlavou.

 „Tak to oplavdu nevím,“ odpověděla holčička v jeho náruči a oba dospělí se rozesmáli.

 „Musím, ale uznat, že ty jsi ta nejhezčí víla, jakou jsem kdy viděl.“

 „A kolik jsi viděl?“ zeptala se zvědavě a John se na chvíli zamyslel, přičemž počítal na prstech volné ruky.

 „Tolik že bych to ani na prstech nespočítal,“ řekl nakonec.

 „A ukážeš mi nějakou?“

 „To ještě nevím, ale teď se běž ukázat mamce, ať vidí, jak jsi hezká,“ mrkl na ni a Amy se okamžitě rozeběhla do domu, kde její matka právě měnila povlečení v pokojích, kde budou spát Grangerových přátelé.

 „Dobrý den, slečno,“ otočil se na stále se usmívající Hermionu.

 „Říkejte mi prosím Hermiono jako všichni ostatní.“

 „Velice rád,“ usmál se. „Hermiono,“ dodal a jeho úsměv se ještě víc roztáhl.

 „No, zní to mnohem lépe než slečno.“

 „Jsem rád, že jste spokojená.“

 „To jsem a ještě spokojenější budu, až si budeme tykat.“

 „Tykání v žádném případě neodmítnu.“

 „To je jedině dobře,“ usmála se pobaveně. „Ale teď proč jsem přišla, s rodiči jsem se dohodla, že tě dnes pozveme na večeři.“

 „Ano, já vím, už mi o tom Frank říkal.“

 „Opravdu? Kdy?“

 „Před chvílí, potkal jsem ho v domě. Taky vím, že přijedou i nějací vaši přátelé.“

 „To ti taky řekl táta?“

 „Ne, v tom ho předběhli Jeff, Tom a Charlie, se kterými jsem šel dopoledne nakupovat.“ Hermiona na to vše jen nevěřícně zakroutila hlavou.

 „Až se jednou budu vdávat, tak se to ostatní dovědí dřív než já.“

 „Tak o tomhle zatím opravdu nevím, ale až se to ke mně donese, tak ti to určitě řeknu.“

 „To budeš moc hodný.“

 „Pro tebe všechno,“ řekl a na vteřinu se zarazil, ale pak se zašklebil. Hermiona na něj překvapeně pohlédla a viděla jeho zaražený obličej, ale náhle se na ni zašklebil a ona se nezmohla na nich jiného, než aby se taky ušklíbla.

 „Je půl druhý, máš něco na práci?“

 „Původně ano, ale to je už od rána překažený.“

 „Fajn, to se mnou můžeš jít do města.“

 „Kde bereš tu jistotu, že se mi chce strávit další tři hodiny couráním?“

 „Pokud se nemýlím, tak jsi ještě před chvílí tvrdil, že pro mě uděláš všechno a vůbec, kde ty bereš tu jistotu, že se mi chce v tomhle vedru chodit po rozžhavených ulicích?“

 „A co teda chceš dělat ve městě?“

 „Překvapení určený mému zachránci,“ usmála se a to přímo ďábelsky.

 „Měl bych se bát?“ zeptal se a radši o krok ustoupil.

 „Tak to si ještě rozmyslím,“ usmála se nad jeho výrazem. „Mám to brát jako ano?“

 „Bohužel,“ přikývl. „Plním, co řeknu.“

 „Fajn,“ zopakovala s úsměvem a pohlédla na hodinky. „Večeře bude v půl sedmý, takže když vyrazíme ve tři, tak bychom měli být zpátky včas,“ zvedla hlavu a koukla na jeho přimhouřené oči.

 „V tom případě bys měla jít, aby ses stihla připravit.“

 „Nejsem Barbie, abych na to potřebovala hodiny,“ zakroutila hlavou, ale John zvedl jedno obočí. „Co je?“

 „Přemýšlím, jak ti taktně říct, abys odešla.“

 „Tak ono to nebylo ze starosti o můj vzhled?“ zeptala se zklamaně Hermiona.

 „To v žádném případě,“ potvrdil John.

 „Ani trochu?“

 „Ne.“

 „Trošičku?“

 „Ani trošičku,“ zakroutil hlavou.

 „Tak teda čau a ve tři ať seš připravenej,“ řekla a uraženě se otočila, ale dřív než se vůbec pohnula dopředu, ještě otočila hlavu a vyplázla na něj jazyk. Usmál se a bez komentáře sledoval její záda.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zaujímavé

Arania Lown,28. 5. 2008 0:23

Zatím je to velice zajímavé.
Tato kapitolka mě svým dějem velice předkvapila. Popravdě, jsem očekávala naco trošku jinčího. I když nveděla jsem co očekávat.... ALe doufám, že to bude mít co nejdřívě další kapitolku.

Hmm

Simple(dvorkin.blog.cz),26. 5. 2008 14:47

veľmi pekná poviedka... už sa teším na novú kapču

Dobrý

Mozkomor,26. 5. 2008 11:09

Tohle se teda vyvíjí:-) Jsem zvědav, jak to nakonec dopadne a co je s Harrym:-) Ale ten konec kapitolky je suprovej, takový hezký odlehčení.

njn

Stesii,25. 5. 2008 22:44

je to divný ae já se toho dojmu taky nejak porád nemůžu zbavit....prostě Harry je všude :D

Ahoj

*Stella*,25. 5. 2008 20:01

Ahoj,to je super povídka.Já si stejně pořád myslím,že je to Harry...

Hezký

Julča,25. 5. 2008 16:52

Zajímavý příběh :-D Rychle prosím pokráčko.

super

Andy,23. 5. 2008 17:08

super... jen tak dál... tahle kapitolka se opravdu povedla tak doufam, ze bude brzo další... :-)

ahoj

artur,22. 5. 2008 23:40

jo zajímaví , jsem hodně zjedavej jak to bude pokračovat , zatím to beru jako "úvod do děje"