Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola - Seznámení

9. 5. 2008

 „Domluveno,“ usmál se asi osmačtyřicetiletý muž sedící za pracovním stolem. „Zítra můžete nastoupit.“

 „Klidně bych začal už dnes.“

 „Ale, chlapče,“ usmál se znovu muž. „Přece tě hned nebudu zaměstnávat prací v zahradě. Máš určitě i jiné věci na práci, říkal jsi, že jsi právě nastěhoval, tak jistě máš co vybalovat.“

 „Pane-“

 „Říkej mi Franku.“

 „Dobře, Franku, ale já ty peníze potřebuju, musím dnes zaplatit zálohu na byt, něco mám, ale pár liber mi chybí a myslel jsem, že byste mi peníze, které bych si za ten jeden den vydělal, dal a pak to odečetl z měsíční výplaty.“

 „To je nemilé, ale já trvám na tom, abys dnes ještě nic nedělal. Na naší zahradě budeš potřebovat hodně sil.“

 „Jak to ale udělám s tím bytem?“

 „Bylo by tu jedno řešení,“ začal Frank a přešel k francouzskému oknu, které bylo za jeho zády. „Vidíš ten domek?“ zeptal se mladého muže, který stále seděl v pohodlném křesle.

 „Ano,“ přikývl, když ke Frankovi došel.

 „Nikdo v něm teď nebydlí, přebýval v něm minulý zahradní, ale když mu umřela manželka, tak se přestěhoval ke svým dětem, které mu to nejednou nabízeli.“

 „Chcete říct, že bych v něm teď mohl bydlet já?“

 „Ano a problém se zálohou by byl vyřešený.“

 „Co byste za něj chtěl?“

 „Úplně bude stačit, když mi budeš dávat peníze za vodu, plyn a elektřinu.“

 „Kdybych to nevzal, byl bych blázen,“ usmál se mladší muž a potřásl si se starším rukou. Tím bylo vše dohodnuto, ještě dnes se přestěhuje a zítra bude pracovat. „Děkuju, Franku.“

 „Nemáš zač a teď pojď za mnou, představím tě manželce a dceři.“ Společně sešli do přízemí, kde hned naproti vchodovým dveřím byl salónek a v něm seděla Frankova manželka.

 „Dobrý den,“ pozdravil slušně, když s Frankem vešli dovnitř.

 „Drahá,“ usmál se na ženu pyšně Frank. „Chtěl bych ti představit našeho nového zahradníka, Johna Parkera.“

 „Těší mě, paní Grangerová,“ usmál se John a lehce jí políbil ruku, což přešla s lehkým úsměvem na tváři.

 „Také mě těší, pan Parkere, doufám, že bude má zahrada v dobrých rukou.“

 „To zní jako by můj muž našel toho nejlepšího zahradníka na světě.“

 „Neřekl bych, že nejlepšího,“ zakroutil hlavou John. „Našel jednoho z nejlepších.“

 „Zlato, nevíš kde je Hermiona?“ vložil se do jejich debaty Frank.

 „Myslím, že říkala něco o výletu do města.“

 „Ano, už si vzpomínám,“ přitakal Frank zamračeně. „Takže nakonec s tím Nettleovic klukem odjela?“

 „Můžu už jít?“ ozval se John, když vycítil, že u tohohle tématu by zrovna dvakrát být nemusel.

 „Jistě, Johne,“ usmál se Frank a jeho tvář se náhle rozjasnila, když na něj pohlédl a na chvíli přestal myslet na svou dceru s mladým Nettlem. Ovšem dřív než John stihl odejít, nevyhnul se tomu, aby ještě kousek jejich rozhovoru zaslechl.

 „Co ti na tom chlapci vadí, Johne?“

 „Kolikrát ti to mám ještě říkat, Beth? Ona k němu prostě nepatří, je stejný jako my dva a s ní má opravdu pramálo společného.“

 „Proč si prostě nemůžeš přiznat, že ti vadí, že to není Harry?“

 

Na přání paní Grangerové začal John s pletím zahrady a to od příjezdové cesty hlouběji a hlouběji do útrob rozsáhlých pozemků, nedokázal si představit, jak dlouho mu bude trvat, než odplevelí celou zahradu, ale s trochou štěstí počítal tak čtyři až pět dnů. Právě si rovnal záda po tom, jak se nejmíň dvě hodiny skláněl nad jedním záhonkem, když na něj někdo zakřičel.

 „Hej ty tam! Co tady děláš?!“ Byl to ženský hlas, a protože nebyl paní Grangerové, tak si domyslel, že už se musela vrátit Grangerových dcera z dvoudenního výletu v blízkém městě. Otočil se a opravdu uviděl mladou ženu, tak v jeho věku a v doprovodu stejně starého muže. Nejspíš Nettleovic kluk, ušklíbl se v duchu John a sledoval blížící se dvojici.

 „Myslím, že je to váš nový zahradník,“ zamumlal Nettle.

 „Těší mě, jsem John Parker,“ řekl a sundal si z pravé ruky rukavici, aby si s ní mohl potřást s Hermionou a následně i s jejím doprovodem. „Váš přítel má opravdu, jsem nový zahradník.“

 „V tom případě se omlouvám za své chování, netušila jsem, že otec už sehnal nového zahradníka.“

 „To jste ani nemohla, když jste strávila dva dny v přítomnosti svého přítele,“ usmál se na ně John.

 „Jsme jen kamarádi,“ upozornila ho Hermiona.

 „Bohužel,“ povzdechl si Nettle.

 „Teď se omlouvám já,“ usmál se omluvně John. „Nečekal jsem, že budete jen přátelé, ale musím se vrátit k práci, takže mě teď prosím omluvte.“

 „Jistě, nebudeme vás zdržovat,“ řekla spěšně Hermiona a otočila se na Nettlea. „Zůstaneš na večeři?“

 „Rád, ale co na to řekne tvůj otec?“

 „Jeden večer to prostě vydrží a byla by to nezdvořilost tě nepozvat, to musí uznat i on.“ John si znovu nasadil rukavici a znovu se pustil do pletí záhonku. Byl to další z těch, které byly nejvíc zarostlé, takže mu nějakou dobu trvalo, než z něj všechen plevel odstranil. Právě vstal, aby se mohl přesunout k dalšímu, když si všiml drobné dívky kolem sedmnácti let jdoucí jeho směrem. Moc si jí nevšímal a věnoval se své práci, ale když došla až k němu, tak se zastavila.

 „Ahoj,“ pozdravila.

 „Ahoj,“ zvedl hlavu, ale zůstal klečet s rukama v hlíně.

 „Jsem Marissa a s mámou tu pracujeme,“ přiklekla si k němu a začala mu pomáhat. „Víš, napadlo nás, jestli bych nechtěl jít na večeři dovnitř,“ řekla a hodila hlavou k domu.

 „Dovnitř?“ pozvedl obočí.

 „Ano, většinou zbude jídlo od večeře a z toho se všichni najíme, určitě se něco najde i pro dalšího člověka.“

 „Tak fajn,“ usmál se na ni a sledoval, jak jí začínají růžovět tváře. „V kolik mám přijít?“

 „Grangerovi jedí v půl sedmé, tak přijď kolem půl osmé.“

 „Dobře, budu tam,“ přikývl a dívka se zvedla.

 „A Marisso!“ křikl za ní. „Jsem John,“ představil se, když se otočila. Usmála se a pokračovala dál.

 

Přemýšlel, co si má vzít na sebe, ale hádal, že tam všichni budou oblečeni v tom, co měli celý den na sobě, tak zvolil čisté džíny a bílé tričko. Po pískové cestě, která vedla k zahradnímu domku, se vydal ke Grangerovic domu. U vchodu už čekala Marissa a ta ho zavedla ke služebnickému vchodu, kudy se dostali rovnou do kuchyně. V té už sedělo plno lidí a právě se všichni něčemu z plna hrdla smáli.

 „Dobrý večer,“ upozornil na sebe John.

 „Á, náš nový zahradník,“ usmál se muž sedící na kraji stolu. „Jsem Bill a mám tuhle barabiznu na starost.“

 „John,“ přijal nabízenou ruku. „Jsem zahradník, jak už víte.“

 „Hele a co my?“ ozval se najednou jeden z pěti chlapců sedících naproti Billovi, který se na ně zamračil.

 „To jsou moji pomocníci, ale kolikrát mi spíš škodí, než pomáhají.“

 „Nevšímej si ho,“ mávl rukou chlapec a uhnul před letící Billovou rukou. „Jsem Ryan, ten vedle mě je Richie, vedle něj je Adam, vedle Adama sedí Rick a ten úplně poslední je Leon.“

 „Dobře, ale doufám, že vám nebude vadit, když si vás budu plíst, kluci, už teď mám v těch jménech guláš.“ Všichni se zasmáli a pokračovalo hromadné představování. Když se mu konečně všichni představili, sedl si na volné místo naproti Marisse a poslouchal hovor kolem.

 „No a co ty, Johne, máš nějakou holku?“ zeptal se Leon, když zrovna debatovali o tom, jak Adama nachytali s Isabel, která se svým otcem a bratrem pracovala ve stájích.

 „Ne,“ odpověděl a záhy dodal. „Teď ne.“

 „Ale byla,“ ušklíbl se Leon.

 „To je jasný, že byla, co se stalo? Podvedla tě?“ přidal se Richie.

 „Ne, to ne, já ji nechal a odešel jsem.“

 „Proč jsi odešel?“ zeptala se zvědavě Marissa.

 „Tak to není zrovna věc, o které bych se chtěl bavit.“ Všichni chápavě přikývli a opustili tohle téma. Ještě dlouho jen seděli a povídali si, občas někdo z nich oběhl zkontrolovat, jestli jich není potřeba, a když nebylo, tak se hned vrátili do kuchyně. Teprve v půl dvanácté se rozešli a John zamířil zpět ke „svému“ domku. V polovině cesty si to ale rozmyslel a sešel z cesty na trávu, aby si pořádně prošel pozemky, o které se bude starat. Líbilo se mu, že přestože teď byla jiná doba, tak se Grangerovi sešli na snídani, obědě a večeři každý dne ve stejnou dobu a že zaměstnávají tolik lidí, kteří na tom nejsou finančně zrovna nejlíp. Ohlédl se na dům a v rozsvíceném okně uviděl siluetu mladé ženy, která přecházela z jedné strany pokoje na druhou. Netušil, proč se na ni musí dívat, ale působila na jeho oči jako magnet, teprve když zhasla, tak se nad svým chováním ušklíbl a pokračoval dál, zatímco hnědé oříškové oči sledovaly jeho vzdalující se záda.

 

Další dva dny byly naprosto stejné, od rána do večera se pral s plevelem a večer pak zalezl do příjemně chladné kuchyně, která byla jako jedna z mála místností ve sklepních prostorách, což způsobovalo to, že zde bylo příjemně chladno narozdíl od teplého červnového vzduchu venku. V pátek, kdy mu zbývalo posledních pár, nejvíce zarostlých záhonů, za ním přišel Frank a řekl mu, že si poseká trávník, protože to vždy dělal rád, ale poslední dobou nemá na nic čas a většinu dne je zavřený v ordinaci. V prvním momentě se mu to snažil vymluvit, že je to přece jeho práce, ale nakonec souhlasil, proč taky ne, když vám to ušetří práci. V sobotu ráno konečně dodělal poslední záhon a na zbytek dne dostal od paní Grangerové volno, protože s jeho prací byla velice spokojena. Neměl ani nejmenší představu o tom, co bude děla, ale přišlo to samo, kolem půl jedenácté za ním přišlo několik kluků, kteří také neměli nic na práci a vytáhli ho, aby si s nimi zahrál fotbal. Ze začátku se mu ani trochu nechtělo, ale když střelil první gól, tak se do toho úplně ponořil. Všem to přišlo jako chvilka, kdy začali hrát a pak pro kluky přišla Marissa, aby se šli najíst, John odmítl s tím, že nemá hlad a vrátil se do domku, kde vytáhl nějakou knihu a začal si z ní na papír něco vypisovat. Ani si neuvědomoval kolik je hodin a ani si nevšiml, že už by měl jít na večeři. Prohra se teprve v půl deváté, kdy zaklapl knihu a ze psacího stolku vytáhl stříbrný řetízek se stříbrným přívěškem ve tvaru lva. Díval se na řetízek a přitom se lehce usmíval, když se mu vybavily některé vzpomínky. Najednou z ničeho nic někdo zaťukal. Zmateně pohlédl na hodinky a šel otevřít. Bylo pro něj velké překvapení, kdy na prahu uviděl stát Hermionu.

 „Dobrý večer, slečno Grangerová.“

 „Dobrý večer, Johne,“ usmála se na něj. „Doufám, že jsem vás nevyrušila, když jsem přišla do kuchyně, tak mi řekli, že jste tady a ani jste se tam neukázal.“

 „Vy nerušíte nikdy, slečno, půjdete dál?“ zeptal se.

 „Vlastně jsem si říkala, jestli se nechcete projít.“

 „S takovou milou a krásnou společnicí jako jste vy moc rád.“

 „Dokážete s ženou mluvit bez toho, abyste jí lichotil?“

 „S obtížemi.“ Hermiona se rozesmála a oba vyšli do zahrady.

 „Táta mi říkal, že jste bydlel v Londýně.“

 „Ano, bydlel,“ přikývl a neznatelně posmutněl.

 „Mohu vědět, proč jste se přestěhoval?“

 „Přišel jsem o rodinu, tehdy při tom zvláštním výbuchu metra.“

 „Omlouvám se.“

 „V pořádku,“ stočil pohled na Hermionu jdoucí vedle něj. „Je to už dlouho a nemůžu se tomu stále jen vyhýbat.“

 „A co jste celou tu dobu dělal?“

 „Stěhoval jsem jednoho místa na druhé a snažil se vypátrat ty, kteří to způsobili.“

 „Vypátral jste je?“ zeptala se.

 „Ne,“ zakroutil hlavou a sklopil ji k zemi. Dál už šli potichu a Hermiona vypadala, že něco zvažuje.

 „Taky jsem přišla o rodinu.“

 „Vždyť vaši rodiče žijí.“

 „To ano, ale přišla jsem o dva kamarády, kteří pro mě byli taky rodina. Jeden z nich byl můj přítel, jmenoval se Harry a druhý byl Ron, ten zemřel stejně jako vaše rodina při tom výbuchu.“

 „To je mi líto, a co se stalo s Harrym?“ Hermiona se zhluboka nadechla. „Nemusíte to říkat,“ dodal rychle John.

 „V pořádku, jednou to říct musím,“ na chvíli se odmlčela a pak pokračovala. „Zmizel, jeden den tu byl a druhý už ne, nechal mi jen dopis, ve kterém píše, že se vrátí, ale ještě se tak nestalo.“

 „Ale pořád je tu šance, že se vrátí, když vám to napsal.“

 „Jsou to už tři roky.“

 „Naděje umírá poslední.“

 „Ta moje už zemřela.“

 „Život je hajzl,“ řekl po chvíli John a Hermiona přikývla.

 „Proč mám pocit, že vás znám roky?“

 „Protože v lidech vzbuzuju důvěru, která se ty roky buduje.“

 „Myslím, že táta vybral dobře,“ usmála se Hermiona, ale John nijak nereagoval. Zastavil se pár kroků za ní a poslouchal. „Johne?“

 „Psst,“ přiložil si prst ke rtům. Nervózně se ohlédla na místo, kam koukal, ale byla tma na to, aby něco viděla.

 „Co se děje?“ zeptala se, ale místo odpovědi ji John odstrčil tak prudce až spadla na zem a takovou rychlostí, že to ani nestihla zpozorovat, vytáhl dýku, kterou zapíchl někomu do srdce. Vyděšeně ty dva pozorovala, ale když ten někdo zvedl hlavu, neviděla obličej normálního člověka… byl to upír.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ahoj

Kessy,20. 5. 2008 21:21

To vypadá dobře ! =o)

ahoj

artur,13. 5. 2008 21:40

jo moc pěkný jsem dost zjedavej jak se to bude pokračovat

woow

Stesii, www.stesi-i.blog.cz,12. 5. 2008 22:52

mno super zajímavá povídka, ze začátku jsem si na chvilku myslela že je John Harry...:D:D mno ae ted teda nvm :D jiank moooc pěkně napsané...........

Jééé...

Arania Lown,11. 5. 2008 14:59

Katren: Tak to jsem velice potěšena. Neboj se, jsem zpátky a hodlám komentovat poctivě každou tvou novou kapitolku.

:-)

Katren (Kat),11. 5. 2008 10:56

Lucy: njn, konec :D
Emík: jsem ráda, že tě překvpailo :) jinak další kapitola už je napsaná, ale ještě ji uveřejňovat nebudu
Andy: tak pozor, abys nebyl brzo starej, ještě nemíš odejít do důchodu
Arania Lown: jsem ráda, že už znovu komentuješ, protože si vždy ráda přečtu komentář od tebe (ježiš, to je zas věta), ať už je to kritika nebo pochvala

Hm Hm hm...

Arania Lown (http://arania-lown.wgz.cz),10. 5. 2008 19:44

Velice zajímavé, tak tohle jsem tedy vůbec nečekala, zajímalo by mě, jak se to vyvine dál... Doufám, že druhá kapitolka tu bude brzy, protože jsem velmi zvědavá.
Ary

sssuper :-)

Andy,9. 5. 2008 21:18

no tak tohle je oravdu zajímavé... jsme strašně zvědavej jak to bude pokračovat.. tak šup šup ať už je pokračování.... :-)

ooo

Emík,9. 5. 2008 13:37

No dobrý, ale ten konec mě upřímě překvapil :-) to sem teda fakt nečekala, jinak se už těším na další kapitolu :D

no...

Lucy,9. 5. 2008 11:36

je to opravdu pěkné ale ten konec...:D