Katren

  Harry si starostlivě prohlížel Hermionu ležící na jedné z nemocničních postelí, kam ji profesorka McGonagallová nechala přenést, aby ji madame Pomfreyová prohlédla. Ošetřovatelka jim poté oznámila, že jen omdlela a nalila do ní nějaké lektvary. Nyní už pouze čekali, až se Hermiona probudí.

  Zamračeně již poněkolikáté pohlédl na noviny a začal opět číst článek na titulní straně, který Hermiona viděla, než omdlela.

Pracovník ministerstva kouzel zavražděn

  Jeden z nejdůležitějších pracovníků ministerstva kouzel – John Elliott – byl dnes v brzkých ranních hodinách nalezen v jedné z mnoha ulic hlavního města – Londýna. Vyšetřování zatím nasvědčuje tomu, že na něj byla použita smrtící kletba, což ochránce zákona dovedlo k tomu, že byl zavražděn.

  Bystrozorové se domnívají, že se jednalo o útok ze strany Vy-víte-koho a jeho stoupenců za účelem získání informací. „Johna jsem znal více než deset let a vím jistě, že by nikdy nic neprozradil,“ řekl Dennímu Věštci Dirk Cresswell, vedoucí oddělení pro styk se skřety.

  Mnohačetné podlitiny na těle dále poukazují na to, že před svou smrtí musel být Elliott dlouhou dobu mučen, skutečnou rozsáhlost zranění prokáže až důkladnější ohledání těla na speciální oddělení v nemocnici Svatého Munga.

  „Nikdo nikoho neviděl a nikdo nic neslyšel,“ prozradil vedoucí bystrozorů Rufus Brousek, jenž se na vyšetřování sám podílí. Jaké informace by mohli stoupenci Toho-jehož-jméno-se-nevyslovuje získat? Jsme stále ještě v bezpečí?

To a více informací na dvoustránce čtyři a pět.

  Hermiona už dvakrát viděla budoucnost, už dvakrát viděla, co se v několika příštích hodinách stane. Jak jen to mohlo být možné? Ptal se sám sebe, a když zašustil novinami, tak se dívka začala pomalu probouzet.

  Odložil je stranou, aby na ně neviděla a přisunul se až těsně k posteli. Pohladil ji po tváři a chytl za ruku. Netušil, co právě prožívá, ale chtěl, aby věděla, že on tu je pro ni.

  „Výborně, slečno,“ přišla k ní madame Pomfreyová a krátce ji prohlédla. „Jak se cítíte? Pociťujete slabost nebo nevolnost?“

  „Ne,“ zakroutila hlavou Hermiona.

  „Dobrá, přes dopoledne si Vás tu nechám na pozorování, a když se nic dalšího nestane, tak Vás propustím,“ slíbila a nechala je tam samotné.

  „Pane bože,“ zašeptala Hermiona a vytáhla svou ruku z Harryho. „Jak tu se mnou můžeš sedět a koukat se na mě?“

  „Proč bych nemohl?“ nechápal.

  „Jsem zrůda, Harry.“

  „Co to povídáš, Hermiono?“

  „Přivolávám na lidi neštěstí, nejdřív Weasleyovi a teď tohle.“

  „Ty na nikoho nic nepřivoláváš,“ zakroutil hlavou a přesedl si ze židle k ní na postel, aby ji mohl obejmout.

  Okamžitě se mu schoulila do náruče a z hrdla se jí vydraly nezastavitelné vzlyky. „Tak proč se mi o tom zdá?“

  „Nemám ani nejmenší tušení,“ řekl popravdě a všechny vnitřnosti se mu svíraly, když ji stále nemohl uklidnit. S jasnou výzvou o pomoc pohlédl ke dveřím, které se začaly otevírat. Čekal, že se objeví Ginny, ale místo ní vstoupil dovnitř jiný člen Weasleyovi rodiny a Harryho obličej o poznání ztvrdl.

  „Přišel jsem se podívat, jestli jsi v pořádku,“ zamumlal Ron a došel až k nohám postele, kde zůstal postávat a sledoval, jak se Hermiona tiskne k Harrymu.

  Chtěla se od něj odtáhnout, aby Rona zbytečně neprovokovali, ale Harry jí to nedovolil, naopak ji ještě těsněji přitiskl k sobě.

  „Dobré dopoledne,“ vstoupil dovnitř Brumbál v doprovodu McGonagallové a uvolnil trochu napětí, které se v místnosti vytvořilo, když se na všechny tři usmál.

  „Jak Vám je, Hermiono?“ zeptala se profesorka a starostlivě si ji prohlédla.

  „Jsem v pořádku,“ popotáhla a setřela si slzy z očí.

  „Jste schopna popsat, co se stalo?“ zeptal se Brumbál.

 Hermiona přikývla a dlouhou chvíli potom strávila vysvětlováním. Jediný, kdo o všem věděl, byl Harry, a když v některých chvílích nemohla Hermiona pokračovat ve vyprávění, tak se toho ujal sám, přičemž jí jemně hladil po zádech, aby se uklidnila. Rozhodně se mu nelíbilo to, co si o sobě myslela.

  „Víte, co to mohlo způsobit, pane profesore?“ zeptal se Harry, když se ředitel po jejich vyprávění odmlčel.

  „Mám jistou teorii, ale nejsem ten pravý, kdo Vám to může vysvětlit, slečno.“

  „Ale kdo mi to vysvětlí? Protože já už nevím, co si o tom mám myslet. Za všechno co se stalo, můžu jenom a jenom já.“

  „Už jsem ti říkal, že ty za nic nemůžeš,“ zašeptal Harry. „Nemá cenu se obviňovat, nebyla jsi tam společně s těmi Smrtijedy a nezabila jsi ho.“

  „Harry má pravdu, slečno, vy za to ani v nejmenším nemůžete. Byla jste jen nechtěným svědkem.“

  „Ale proč?“

  „Na to by Vám měl odpovědět někdo jiný, více povolaný než jsem já.“

  „O kom to mluvíte, pane řediteli?“

  „O Vašich rodičích, slečno,“ prozradil konečně Brumbál a na ošetřovně v tu chvíli zavládlo ticho.

  „Nechápu, co s tím mají společného,“ vypadlo nakonec z Hermiony.

  „Pověřím někoho z řádu, aby je sem dopravil a mohli jste si promluvit,“ ujistil ji Brumbál, když na ošetřovnu ze své kanceláře vyšla madame Pomfreyová.

  „Dobré ráno, Albusi, chci slečnu Grangerovou ještě jednou zkontrolovat, než se vypravím do Londýna.“

  „Jistě, Poppy,“ přikývl ředitel a společně s profesorkou McGonagallovou se rozloučili a odešli z ošetřovny.

  Harry s Ronem se postavili kousek stranou, aby ošetřovatelka mohla provést svou práci, a jakmile i ona opustila nemocniční místnost, tak si černovlasý chlapec sedl zpět k Hermioně, zatímco ten zrzavý zůstal stát a starostlivě si ji prohlížel.

  „Posadíš se?“ zeptala se po chvíli, kdy si řekla, že musí na celou záležitost přestat myslet a ukázala na židli po své levé ruce.

  „Na chvíli,“ přikývl po chvilkovém zaváhání. „V deset nám začíná trénink.“

  „Ale už je tři čtvrtě, měli byste jít,“ pohlédla na hodinky Hermiona a Harry se na Rona ještě víc zamračil.

  „Rozhodně tě nenechám samotnou,“ ujistil ji ihned.

  „Jsi kapitán, Harry, neměl bys chybět na prvním tréninku.“

  „Ostatní by to určitě pochopili.“

  „Běžte,“ promluvila opět k oběma a vyvlékla se z Harryho sevření. „Chcete přeci vyhrát ten pohár.“

  Spolu s Ronem se nakonec zvedl a odešel do šaten u famfrpálového hřiště, kde na ně už všichni spoluhráči čekali. Každý se ihned začal zajímat, jestli je Hermiona v pořádku, a tak jim potvrdili, že ano.

  Nikdo už se dál nevyptával a během pěti minut seděli v trávě na hřišti a poslouchali Harryho proslov.

  „Z velké části máme v týmu nováčky a tím, co předvedeme v prvním zápase, se zapíšeme do celé sezony. Neříkám, že by bylo na škodu trochu podcenění ze soupeřovy strany, ale hra je dlouhá a tahle výhoda nevydrží přes celý zápas. Proti Havraspáru musíme předvést kvalitní hru a máme čas jen do listopadu, abychom se sehráli. Jimmy, Ritchie, na vás čeká ta nejtěžší práce, protože Ginny s Demelzou tu mají Katie, která jim se vším pomůže. Rone,“ pohlédl na svého kamaráda a snažil se vše kromě famfrpálu vytěsnit z mysli, „hrál jsi už minulý rok a víš, co se od tebe čeká. Pokus se do listopadu udělat něco s tou svojí trémou a máme zápas v kapse.“

  „Chceš se stát dalším Oliverem nebo už nasedneme na košťata, Harry?“ zeptala se Katie s tváří otočenou za dopoledním sluncem.

  „Tak dobře,“ promnul si ruce. „Vezmi si pod křídla ty dvě, Katie, a leťte k domácím obručím. Rone, ty leť s nimi, až budou připravené, tak budeš chytat a vy dva poleťte se mnou,“ kývl nakonec na Jimmyho s Ritchiem.

  „A co potlouky, Harry?“ zeptal se Jimmy.

  „Ty až později,“ odpověděl, jakmile se zastavili ve výšce sto stop. „Máte velmi těžký úkol a to převzít tenhle post po Fredovi s Georgem. Byli to vynikající odrážeči, kterým se bez řádného tréninku nevyrovnáte. Byli propojeni, věděli, kde na hřišti je ten druhý a to samé budu chtít i od vás. Potřebujeme odrážeče, na které se budeme moci spolehnout.“

  „Jsme si toho vědomi, Harry,“ řekl vážně Ritchie poté, co si s Jimmym vyměnili krátký pohled.

  „Dobře, vy se zatím trochu rozcvičte a zkuste si let s pálkou. Já sletím dolů a až budete připraveni, tak vypustím oba potlouky. Každý si chytnete jeden a budete si je přehazovat mezi sebou, aniž by do sebe narazily. Buďte opatrní,“ nabádal je ještě, než se od nich odpojil.

  Když na něj oba odrážeči shora mávli na znamení, že už jsou připravení, tak mávl hůlkou a vypustil do vzduchu oba kovové míče. Musel uznat, že lepší odrážeče by opravdu nenašel, ale přesto se jim za tu dobu, co je pozoroval, jen málo kdy povedlo vyslat potlouk tak, aby nenarazil do toho druhého.

  Chvilku sledoval i Katie s Ginny, Demelzou a Ronem, jak trénují, než vypustil zlatonku, aby i on sám po dlouhé pauze něco natrénoval. Chytil ji třikrát, než pohlédl na hodinky a zjistil, že už je nejvyšší čas vyrazit zpět do hradu na oběd.

  „Byli jste skvělí, všichni,“ usmál se na ně v šatně. „Byl to první trénink a příště už bychom začali nějakou taktikou.“

  Všichni přikývli a zapadli do sprch dřív, než stihl cokoli dalšího říct. Harry si proto zalezl do své kapitánské místnosti a stejně jako ostatní, i on vlezl pod proud vody. Teploty na slunci stále ještě sahaly ke třiceti stupňům, a přestože byli ze vzduchu ošlehaní větrem, tak po dvou hodinách tréninku byli náležitě zpocení.

  Se stále mokrými vlasy se rychle oblékl do džínů s tričkem, ve kterých přišel a pospíchal zpět na ošetřovnu, přičemž doufal, že tam Hermiona ještě bude. Za celé dvě hodiny se stále nemohl zbavit myšlenky na její ztrápený výraz a na čele se mu trvale usadily vrásky.

  Nikdo z hráčů už v šatně nebyl, a proto během svého odchodu ještě vše zabezpečil kouzlem. Netrvalo dlouho a už vstupoval na ošetřovnu, kde se Hermiona právě oblékala.

  „Promiň,“ vyhrkl a uhnul pohledem na druhou stranu místnosti, zatímco jeho tváře dostávali růžový nádech.

  „Harry!“ vyděsila se v první chvíli a rychle si přetáhla tričko přes hlavu. „Teď jsme si kvit?“ zeptala se poté s úsměvem. „Já tě viděla o prázdninách a ty teď mě?“

  „Jsme si kvit,“ přikývl a ušklíbl se na ni, zatímco jeho obličej začal znovu dostávat normální odstín. „Přišel jsem tě vyzvednout.“

  „Právě včas, už jsem chtěla odejít sama.“

  „Slečno Grangerová?“ nakoukla ještě na ošetřovnu ze své kanceláře ošetřovatelka.

  „Ano, madame Pomfreyová?“

  „Pamatujte na to, o čem jsme spolu mluvili.“

  „Jistě,“ přikývl náhle nervózně Hermiona a zčervenala pro změnu ona.

  „A kdybyste zaznamenala jakoukoli změnu Vašeho stavu k horšímu, tak za mnou ihned přijďte.“

  „Zajisté, madame Pomfreyová,“ ujistila ještě, než Harryho vytáhla ven.

  „O čem to mluvila? A o čem jsi s ní ty mluvila?“

  „Nic důležitého, opravdu. Pojď, mám hrozný hlad.“

  „Tohle nezamluvíš, Hermiono, co to bylo?“

  „Dobrá, když to chceš slyšet, tak mě nabádala, abych byla opatrná a nedostala se do maléru,“ pohlédla na něj významně.

  „Do maléru? To jako kvůli mně?“

  „Komu jinému?“ povytáhla nechápavě obočí.

  „Víš přeci, že jste to vždy vy, kdo si tvrdohlavě stojí za svým a všude mě dobrovolně doprovází.“

  „Co?“ vypadlo z ní, když se zastavila. „Ona myslela dítě, Harry.“

  Znovu za krátkou dobu Harry zrudnul a několikrát na prázdno otevřel a zase zavřel pusu. „Jak na to přišla?“

  „Z toho co jsem pochopila, to už několikrát zažila a upozorňovala mě, abych si k ní došla pro lektvar až… no někdy…“

  Přemýšlel, co na to Hermioně říct, ale nic ho nenapadlo a tak jen stáli proti sobě uprostřed chodby a hleděli si do očí.

  „Pojďme,“ kývla nakonec ke schodům, které byly už za rohem, a znovu se rozešli do Velké síně na oběd.

  „Řekl ti Brumbál, kdy dorazí tvoji rodiče?“ odvedl řeč k jinému tématu.

  „McGonagallová se za mnou znovu stavila, aby mi od něj předala zprávu. Mám za ním po večeři zajít do ředitelny.“

  „Mám jít s tebou?“

  „Nebudu tvrdit, že bych tě tam nechtěla mít vedle sebe, ale je to něco, co si budu muset vyřešit sama.“

  Přikývl a sevřel její dlaň ve své. Pravděpodobně ani netušil, co to pro ni v ten moment znamenalo, když se na ni upřely zraky celé Velké síně a jedinou oporu cítila v pevném stisku Harryho ruky.

  Celé odpoledne společně strávili ve stínu mohutného stromu u jezera, za kterým se mohli schovat, aby na ně nikdo neviděl a nesledoval je, když se zrovna chtěli o něco intenzivněji věnovat tomu druhému.

  Harry se snažil její mysl zaměstnat, jak jen bylo v jeho silách, ale čím více se blížil čas večeře, tím byla Hermiona nervóznější. V těch chvílích už chlapci nezbylo nic jiného, než ji tiše držet v náruči a sledovat klidnou hladinu jezera.

  Celé to vyvrcholilo při večeři, kdy s přemáháním snědla dvě sousta večeře, než talíř odsunula stranou a nechala téměř nedotčené jídlo zmizet.

  „Všechno bude dobrý, Hermiono,“ promluvil k ní tiše Harry, aby ho nikdo neslyšel. „Promluvíš si s rodiči a všechno se určitě brzy vyřeší.“

  „Doufám, že to tak bude,“ usmála se slabě. „Já jen pořád nechápu, co s tím oni mají společného, jsou mudlové a vůbec nic o našem světě nevědí.“

  „Opravdu nechceš, abych tam šel s tebou?“ zeptal se znovu.

  „Ne,“ zakroutila hlavou. „Zvládnu to,“ řekla přesvědčeně, ale víc než Harryho, přesvědčovala sebe. „Jdu, ať už to mám za sebou,“ rozhodla se nakonec a vstala ještě v polovině věty.

  „Aspoň tě doprovodím,“ vstal a společně s ní vyšel z Velké síně. Nespočetně lidí se za nimi i tentokrát otočilo a nejisté pohledy zabodávali do Hermiony kráčející vedle něj.

  Před vstupem do ředitelny se zastavili a dívka nervózně vydechla, když pohlédla zlatému chrliči do očí.

  „Pojď sem,“ zamumlal a přitáhl si ji do náruče. „Ať se dozvíš cokoli, tak jsem tady s tebou,“ řekl, když ji pouštěl a dal jí pusu na čelo. „Budu čekat ve společenské místnosti,“ dodal, když přikývla.

  Celou cestu po schodech na sobě cítila Harryho pohled. Nakonec stanula před dveřmi do ředitelny a nejistě si je prohlédla. Ještě nikdy uvnitř nebyla, většinou to byl Harry, s kým chtěl Brumbál mluvit.

  Po několika hlubokých nádeších se odhodlala zaklepat a vstoupila dovnitř. Oba její rodiče seděli v křesílkách před Brumbálovým stolem a samotný ředitel seděl ve svém křesle. Snažila se kolem sebe příliš nerozhlížet a soustředila se na ustarané tváře svých rodičů.

  „Dobrý večer,“ pozdravila a pohlédla na Brumbála.

  „Dobrý večer, Hermiono,“ oplatil jí a vstal. „Já jsem s Vašimi rodiči již probral vše, co jsem chtěl, takže Vás nyní nechám o samotě.“

  S přikývnutím Brumbála sledovala až ke dveřím a nakonec ji nezbylo nic jiného, než se pohledem vrátit ke své matce a otci.

  „Hermiono,“ vydechla její matka a vstala, aby svou dceru objala. Jestli čekala nějaké vřelé přivítání, tak se ho nedočkala. Hermiona jen nečinně stála na místě, jako by na ni někdo seslal omračující kouzlo.

  Ve skutečnosti jí v hlavě právě probíhal boj. Za tu dobu, co už do Bradavic chodila, bylo několik okamžiků, kdy by dala cokoli za to, aby zde s ní mohli být a vždy si musela nakonec poradit sama. Nyní tu s ní byli a ona by je radši neviděla.

  „Posaď se,“ řekl její otec a zvedl se ze svého křesílka, aby jí uvolnil místo. Poslechla a vyčkávavě se na oba své rodiče podívala. Zdálo se však, že ani jeden z nich se k ničemu nemá.

  „Řekl Vám profesor Brumbál o těch snech?“

  „Ano, drahoušku,“ odsouhlasila její matka a nervózně se podívala na svého manžela.

  „A vysvětlíte mi, co znamenají? Nebo proč se mi zdají?“

  „Nevím, jak bychom začali,“ přiznal její otec.

  „Než ses narodila, tak jsme s tvým tátou žili zcela jiný život, Hermiono. Nepracovali jsme jako zubaři a nežili v Londýně,“ rozhodla se začít vyprávět její matka.

  „Ale to pořád nevysvětluje moje sny, lidé se normálně stěhují a mění práci.“

  „To ano, ale my jsme nezměnili jen zaměstnání a bydliště,“ ujal se slova pan Granger. „Ještě před devatenácti lety jsme se nejmenovali Grangerovi, byli jsme Atwoodovi.“

  „Změnili jste si jména? Proč?“ zeptala se překvapeně.

  „Naše jméno bylo příliš známé na to, abychom s ním mohli i nadále žít. Samozřejmě, že bychom se ve světě mudlů na nějaký čas ztratili, ale oni by si nás nakonec našli,“ snažila se to vysvětlit paní Grangerová.

  „Jak to myslíš ve světě mudlů? A kdo by vás našel?“ přelétla pohledem z matky na otce a na čele se jí vytvořilo několik vrásek.

  „Jsme kouzelníci, Hermino. Já i tvůj otec pocházíme ze dvou čistokrevných rodin, můj otec pocházel z Francie.“

  „A má matka z Ameriky. Když jsem se doslechl o Bradavicích, tak jsem zde chtěl studovat a rodiče mi zde vyjednali studium. Potkal jsem zde tvou matku.“

  „Cože?“ zastavila jejich vyprávění. „Vy jste kouzelníci a mě necháte žít v domnění, že jsem mudlovská šmejdka?!“ pohlédla na ně nevěřícně.

  „Takhle o sobě nemluv,“ napomenul ji její otec.

  „Jak takhle? Jako o mudlovské šmejdce? Ale já to celých pět let musela poslouchat! Vy nemáte ani představu, kolikrát mi Malfoy kvůli mému původu nadával nebo kolik narážek jsem si vyslechla od Snapea. Nebýt Harryho a Rona, kteří se mě jako jediní z celé školy od prvního ročníku zastávají, tak se sem po jednom roce nevrátím. A proč to všechno? Jenom kvůli vaší lži!“ zvýšila hlas a zvedla se ze židle.

  „Hermiono, musíš pochopit, že to v naší situaci bylo nezbytné. Ale zpět k tvým snům, je to moc, která se v mé rodině dědí z generace na generaci. Máme dar vidět některé věci z budoucnosti.“

  „Takže já mám věštecké sny?“ ušklíbla se Hermiona a vzpomněla si na profesorku Trelawneyovou. Mohla by začít nosit podobné věci a stát se tady novou profesorkou věštění.

  „Neber to na lehkou váhu, Hermiono,“ přerušila její myšlenky paní Grangerová. „Už dvakrát jsi viděla, co se v několika málo hodinách stane. Musíš se naučit to ovládat.“

  „Jak se to naučím?“ zeptala se, ale pochybnosti o celé té věci jí z hlavy nezmizely.

  „Nejlepší by bylo, kdybych tě mohla vyučovat já, ale to za nynějších podmínek bohužel není možně, takže ti během týdne pošlu knihu, z které se budeš učit. Řekla bych, že nejbezpečnější bude ji předat Brumbálovi nebo McGonagallové na schůzi, aby ti ji předali.“

  „Vy jste členové Fénixova řádu?“ zeptala se překvapeně.

  „Ano, holčičko, jsme.“

  „Ale byla jsem na ústředí téměř celou tu dobu a nikdy jsem vás tam neviděla.“

  „Umíme se velmi dobře schovávat, navíc jste s Harrym na porady neměli přístup,“ pokrčil rameny její otec.

  „Měla jsem o vás strach! Mohli jste dát alespoň vědět.“

  „Naše práce pro řád není nijak nebezpečná, jak už jsme říkali, vzdali jsme se kouzelného světa, a čím méně lidí ví, že jsme ještě naživu, tím lépe.“

  „Ještě jste mi neřekli, co se stalo.“

  „To nechceš slyšet,“ zakroutila hlavou její matka, a tak se Hermiona vyzývavým pohledem otočila na svého otce, aby ji to všechno řekl.

  „Po ukončení studia, jsme nežili život, na který bychom mohli být nějak pyšní, Hermiono,“ začal a jeho manželka se na něj zděšeně podívala. Nemyslela si, že by to své dceři někdy dokázal říct. „Jak jistě víš, mnoho studentů se v té době přidávalo Voldemortovu stranu, upřímně jsme to nechápali a radovali se z každého článku v novinách, kdy jsme se dočetli, že se Brumbálovi s Fénixovým řádem podařilo někoho zachránit nebo vyhrát v bitvě proti Smrtijedům. Neuběhl ani měsíc po našem odchodu ze školy, když jsme se připravovali k přijetí do řádu a u našich dveří zazvonil jeden spolužák ze školy,“ vyprávěl pan Granger a Hermiona ho poslouchala s nejistým výrazem. „Přišel nám předat dar. Řekl nám tehdy, že pokud budeme sloužit Temnému pánu, budeme mít všechno, na co si jen vzpomeneme. V opačném případě však o vše přijdeme. Samozřejmě jsme hned věděli, koho myslí a teprve v tu chvíli jsme pochopili, proč se k němu tolik lidí přidává. Nesnesli jsme pomyšlení, že by se někomu z našich rodin něco stalo, na druhou stranu nebudu popírat, že získání věcí, které nám náš spolužák popisoval, nebylo lákavé. Ani jeden z nás v té době nemohl sehnat práci, protože lidé nikomu novému nevěřili a nakonec by nás asi ani nic jiného nezbylo.

  Prováděli jsme hrozné věci, které už do konce života nemáme šanci odčinit. Naštěstí pro nás, jsme nebyli tak neporazitelní, jak jsme si mysleli. V létě roku sedmdesát sedm nás chytili a zavřeli do Azkabanu. Teprve tam na nás dolehla plná tíha toho, co jsme dělali a uvědomili si, že nejsme jediní, koho to potkalo. Hodně lidem Voldemort vyhrožoval, ale oni se mu na rozdíl od nás postavili. Tehdy už bylo na nápravu pozdě, ale rozhodli jsme se udělat to jediné, co jsme mohli. Napsali jsme o pomoc Brumbálovi, kterému jsme se svěřili naprosto se vším. Nikdo z našich rodin nám již nechtěl pomoct, zcela nás odstřihli ze svých životů a Brumbál byl jediný, kdo na nás i po tom všem nezanevřel. Dohodli jsme se s ním, že řekneme jména všech Smrtijedů, které známe a to jsme také udělali. Jenže poté už jsme nemohli dál jen tak žít a nebát se vlastní život. Jednou z možností bylo se schovávat, ale to ani jeden z nás nechtěl, a proto jsme si vybrali druhou možnost. Bystrozoři v Azkabanu zfingovali naši smrt tak dobře, že se o ní dozvěděl i samotný Voldemort a tím skončil náš život v kouzelném světě. Jediné co nám zbylo, jsou vzpomínky, několik fotek ze školních let, hůlky a v neposlední řadě i ty, Hermiono,“ odmlčel se po svém monologu pan Granger a jeho manželka s vyděšeným pohledem sledovala svou netečnou dceru.

  Hermiona zcela zapomněla na rozhořčení, které cítila kvůli tomu, že jí neřekli o jejím pravém původu a pomalu v hlavě zpracovávala další informace, které se právě dozvěděla. Copak tohle bylo možné? Mohla žít šestnáct let pod jednou střechou se Smrtijedy a nevšimnout si toho? Její rodiče zabíjeli jiné lidi. Její rodiče!

  „Tohle je jenom sen,“ zakroutila nakonec hlavou.

  „Hermiono-“ začala její matka a vstala z křesla, aby k ní přešla, ale Hermiona udělala dva kroky vzad, aby se od obou dostala co nejdál.

  „Zůstaň, kde jsi,“ zarazila ji a těkala očima z jednoho na druhého. Čekala, kdy jeden z nich vytáhne hůlku a pokusí se ji omráčit. Když se její matka zvedala z křesla, tak dokonce chtěla vytáhnout hůlku, ale vědomí že to jsou její rodiče, jí v tom zabránilo.

  „Zkus to jenom pochopit, prosím.“

  „Pochopit? Co na tom mám pochopit?!“ zeptala se a hlas jí nepřirozeně přeskočil. „Mě to přijde naprosto jasné,“ ubezpečila sovu matku Hermiona. „Jen nechápu, jak jsem mohla být tak slepá a nevšimnout si toho. Vždyť ani jeden z vás nemá na ruce Znamení zla!“

  „Dokud byl ještě Voldemort slabý, bylo snadné ho zamaskovat,“ zakroutil hlavou pan Granger a nacvičeným pohybem si z levého předloktí odhrnul košili, kde se na bílé kůži vyjímalo černé tetování lebky s hadím jazykem.

  „Ne,“ vydechla a oči se jí zalily slzami. Nechtěla, aby jí někdo z nich viděl brečet, a tak se rychle otočila na podpatku a rychle vyrazila z ředitelny pryč. Na konci schodiště slyšela, jak se za ní rozeběhl i její otec a přidala na tempu. Doufala, že ve svých školních letech neobjevil tolik zkratek jako ona s Harrym a Ronem za pomoci Pobertova plánku.

  V polovině cestu kvůli slzám už skoro ani neviděla, kam běží a byla proto ráda, když konečně stanula před portrétem Buclaté dámy.

  „Co se ti stalo, drahoušku?“

  „To nic,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Odvaha,“ řekla, když zaslechla dusot nohou ze schodů.

  Obraz se odklonil a ona se tak mohla schovat do bezpečí své společenské místnosti. Kdyby se ještě otočila, všimla by si, že než se obraz zavřel, tak na poslední schod doběhl její otec a bezmocně sleduje, jak mu dcera mizí z dohledu.