Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8. kapitola - Sen nebo skutečnost?

27. 7. 2007

  Harry s Hermionou ještě před vstupem do společenské místnosti zastihli několik dalších opozdilců, mezi nimiž byla i Katie, a tak se k nim přidali.

  „Co vás zdrželo?“ zeptala se vesele nebelvírská střelkyně, když si jich všimla a přeměřila si je významným pohledem.

  „Ještě jsem kontroloval, jestli je všechno zamčené,“ pokrčil rameny Harry a podržel oběma svým spolužačkám otevřený portrét.

  „Výborně!“ vykřikl Seamus hned, jak si Harryho s Katií všiml. „Jste poslední,“ oznámil jim a dotlačil je k ostatním členům týmu uprostřed společenské místnosti.

  Dean mezitím oběma strčil do ruky lahev máslového ležáku, a jak se zdálo, opravdu se čekalo už jen na ně.

  „Dovolte mi, abych začal s přípitkem!“ upoutal na sebe pozornost všech Seamus. „Byli jsme sice domluveni, že ho pronese Dean, ale bohužel se sám účastnil konkurzu a stále se ještě nevzpamatoval z toho, že ho porazily holky.“

  Společenskou místností se rozlehl smích a Dean se zatvářil naoko zklamaně, zatímco si poklepal rukou na srdce.

  „Co dál říct,“ nadechl se Seamus a pohlédl na celý famfrpálový tým před sebou. „Za celou kolej bych chtěl pogratulovat všem, kteří se dostali do týmu a zároveň novému týmu popřát hodně štěstí v nadcházejících zápasech,“ říkal a několik lidí společně s jeho slovy přikyvovalo hlavou.

  „Dále doufáme v to, že Harrymu to kapitánství nepřeroste přes hlavu a nebude vás na hřišti při tréninku příliš mučit,“ dodal Dean a hráči souhlasně zamručeli.

  „Jde se pít!“ ozvalo se z davu studentů a ve vzduchu se zčistajasna objevilo sedm famfrpálových figurek oblečených do červenozlatých dresů.

  „Na zdraví!“ pozvedli svou lahev Seamus s Deanem a ostatní je ihned napodobili.

  Když doznělo i poslední cinknutí skla, tak se místností rozezněly první tóny pomalé skladby a několik odvážlivců se hned pustilo do tance, zatímco jim nad hlavami poletoval miniaturní nebelvírský tým.

  Harry začal pohledem hledat Hermionu a našel ji u jednoho ze stolků vedle portrétu, kde spolu s Ronem většinou hrávali šachy. Ještě než si sedl, tak se usmál a zlehka ťukl o její lahev máslového ležáku. „Na nás.“

  „A famfrpálový tým,“ ušklíbla se a stejně jako Harry, tak i ona si přiložila hrdlo ke rtům, aby se napila.

  „Nevěděl jsem, že se něco takového chystá.“

  „Také že to mělo být překvapení,“ přikývla Hermiona.

  „Tys o tom věděla?“

  „Jistě,“ usmála se. „U koho jiného by si mohli být jistí, že se nedostane do týmu?“

  Místo odpovědi Harry jen pokrčil rameny a pořádný doušek ze své lahve znovu upil, zatímco se rozhlížel po místnosti. Viděl Rona stát u mísy s punčem a povídat si s Seamusem, poté zahlédl Ginny, kterou měl ve svém zajetí Dean a ještě pěkně dlouhou dobu ji nehodlal pustit. Ostatní se tak dobře schovávali za postávajícími lidmi, že nikoho jiného nemohl najít.

  „Už se je snažíš kontrolovat?“ zeptala se s úsměvem Hermiona, když se otočil zpět na ni.

  „Koukám, kolik lidí by si všimlo, kdybychom se odtud vypařili,“ zakroutil hlavou.

  „Popravdě nevím, co všechno Dean se Seamusem plánují, takže by bylo lepší ještě nějakou chvíli vydržet.“

  „Tak to abych ještě došel pro něco k pití,“ zhodnotil pohledem jejich skoro prázdné lahve. „Chceš další máslový ležák?“

  „Budeš hodný, děkuju,“ pohladila ho po ruce a Harry se usmál, než dopili zbytek ležáku, aby mohl prázdné lahve rovnou dát Seamusovi, který se mezitím už postavil za provizorní bar.

  „Tak co to bude, Harry?“

  „Další dva máslové ležáky.“

  „A dvakrát ohnivou whisky, Seamusi,“ oznámil Ron, jenž se tam spolu s ním přesunul od punče.

  „Dobrá, tady to máte, pánové,“ postavil před ně dvě sklenky a zpod baru vytáhl dvě lahve ležáku.

  „Na to, aby se to tenhle rok povedlo,“ pozvedl skleničku Ron a Harry si s ním přiťukl.

  „Na úspěch,“ přikývl a rychle do sebe kopl všechen obsah skleničky. Zašklebil se, když mu v krku vzplál oheň a skleničku přišoupl k Seamusovi. „Půjdeš se mnou za Hermionou?“

  „Rád bych, ale nechce se mi opouštět tohle výhodné místo.“

  „Hlavně to nepřežeň.“

  „Neboj,“ řekl, když se Harry postavil a vzápětí se na něj tázavě podíval, když dál neodcházel.

  „Kam zmizela?“

  „Pojď ještě do druhé nohy, Harry,“ pobídl ho Ron a posadil ho zpět na židli. Seamus před ně postavil další panáky a natáhl se k někomu dalšímu, aby si vzal prázdné lahve.

  „Nalij mi taky jednoho, Seamusi,“ vyzvala ho Katie. „Bylo vám dvěma už sedmnáct?“ zeptala se a sjela pohledem z Harryho na Rona.

  „Samozřejmě,“ přikývl zrzek.

  „Jasně,“ ušklíbla se. „Tak ať vydržíte co nejdéle,“ přiťukli si společně a prázdné skleničky postavili zpět na bar.

  „Neviděla jsi Hermionu, Katie?“

  „Jo, stála u parketu s Nevillem.“

  „Děkuju a pohlídej ho,“ kývl hlavou na Rona, který už si objednal další skleničku alkoholu.

  „Pokusím se,“ rozesmála se a mávla rukou, aby šel.

  „Hledal jsem tě,“ řekl trochu vyčítavě, když se přes všechny lidi konečně protlačil k Hermioně a Nevillovi. „Ahoj,“ pozdravil ještě svého spolužáka, když Hermioně podal její lahev máslového ležáku.

  „Ahoj, Harry,“ pozdravil a nervózně zkontroloval hodinky.

  „Tak běž, Neville,“ postrčila ho Hermiona. „Vůbec nevadí, že tam budeš o chvíli dřív,“ mrkla na něj a chlapec se jen děkovně usmál.

  „Kam jde?“ zeptal se Harry.

  „Má schůzku s Lenkou,“ usmála se Hermiona.

  „Páni,“ vydechl a pobaveně se za Nevillem otočil. „To bych teda nečekal.“

  „Co bys řekl na to, kdybychom si šli zatancovat?“ zeptala se.

  „Vždyť přeci víš, že tancovat neumím,“ snažil se protestovat.

  „Tady od tebe nikdo žádný společenský tanec nečeká, Harry, bude to jen obyčejný ploužák.“

  „Ploužák? A nebude všem hned jasné, že spolu chodíme?“ zeptal se tišeji, aby ho nikdo neslyšel.

  „Nemusíme být na sobě nalepení,“ protočila oči v sloup Hermiona a chytla ho za ruku, aby ho dotáhla na parket.

  „Polož mi ruce normálně kolem pasu,“ řekla, když odložili lahve s nedopitým ležákem a postavili se na kraj parketu.

  Poslechl a nervózně se usmál, když mu Hermiona své ruce položila kolem krku. „Opravdu je to normální?“

  „Podívej, kolik mezi sebou máme místa.“

  Měla pravdu, cítil se nepřirozeně, když si ji držel takhle od těla a možná i proto si byl sám sebou tak nejistý.

  Zaposlouchala se do tónů nové písničky, která se začala linout z radia a šťastně se na Harryho usmála. „Nevěděla jsem, že na kouzelnické stanici můžou hrát i mudlovskou písničku.“

  „Tvoje oblíbená?“ zeptal se s úsměvem.

  „Poslouchala jsem ji celé minulé léto,“ ujistila ho a zaposlouchala se.

  Rozhlédl se kolem sebe, kde tancovalo několik zamilovaných párů včetně Deana s Ginny, teprve když na sobě znovu ucítil Hermionin pohled, tak sklopil tvář zpět k ní a pohlédl jí do hnědých očí. Hypnotizovala ho pohledem tak, že nebyl schopen vnímat nic jiného než ji a tu písničku.

  Pomalu se v rytmu otáčeli v malém kruhu, aniž by přerušili oční kontakt a důvěrně toho druhého nechávali nahlédnout do své duše.

  „Je dobře, že jsi mě sem vytáhla.“

  „Jsem ráda, že to říkáš.“

  „Přemýšlel jsem a asi je jedno, co si o nás budou ostatní myslet,“ řekl a přitáhl si ji blíž k sobě, setkal se ovšem s jejím nesouhlasným pohledem.

  „To akorát ty dva panáky ti bourají zábrany,“ zakroutila hlavou a vyklouzla zpět do bezpečné vzdálenosti.

  „Jak víš, že byli dva?“

  „Musím si tě hlídat,“ řekla vyhýbavě a nevyjadřovala se k jeho úsměvu. „Zjistil jsi něco nového o dědicích?“

  „Ještě ne, ale půjčil jsem si včera jednu knihu, kde by něco mohlo být.“

  „Včera? Jak to že o tom nevím?“

  „Myslím, že jsi psala to pojednání pro McGonagallovou, když jsme si šli s Ronem před dneškem trochu zalétat a cestou zpátky do věže jsem se stavil v knihovně.“

  „Co v ní píšou?“

  „Nevím, ještě jsem ji ani neotevřel.“

  „Pojďme se do ní podívat,“ navrhla a v očích jí zazářila zvědavost.

  „Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ zakroutil hlavou. „Někdo by nás mohl vidět a jen Merlin ví, co by si pomyslel.“

  „Nikdo si nás nevšímá,“ zatáhla ho za ruku a zamířili ke schodišti do ložnic.

  „A pak kdo tu ztrácí zábrany,“ neodpustil si rýpnutí a s úsměvem uhnul před loktem, kterým ho chtěla Hermiona šťouchnout.

  Ani jeden z nich si nevšiml dvou párů očí, které je sledovaly od baru.

  „Já to věděla,“ ušklíbla se Katie a nevšímala si Rona, který se zamračeně otočil a nalil do sebe dalšího panáka.

  „Běž,“ pokynul Hermioně Harry, když držel otevřené dveře a čekal, až vstoupí do jeho ložnice.

  Potichu přešli až k jeho posteli a Harry se natáhl pro brašnu, kterou v pátek odpoledne pohodil k posteli.

  „Jsi nervózní?“ zeptal se, když vytáhl velkou knihu.

  „Nevím, ale spíš zvědavá. Představ si to, že tu někde po hradě chodí dědicové třech ze čtyř zakladatelů.“

  Přikývl přemítaje o tom, že by se měl začít soustředit na to, co hledají. Hermiona sedící na jeho posteli v prázdné ložnici je vedlejší. Prozatím.

  „U koho mám začít?“ zeptal se, když se podíval na abecedně seřazený obsah.

  „Podle abecedy,“ pokrčila rameny a nalistovala rodokmeny od H.

  „Není tady,“ zamračil se Harry a začal hledat Mrzimor, jenže ani Helga z Mrzimoru v knize nebyla napsaná. „Kdyby to vyšlo, tak by to nejspíš bylo moc lehké,“ zabručel a knihu zaklapl.

  „Pravděpodobně s tím bude mít co dočinění to, jak jsi říkal, že nikdo nemůže poznat, kdo je dědicem,“ řekla zamyšleně Hermiona a přitáhla si knihu k sobě, aby si ji trochu prolistovala    

  „Kdybych aspoň věděl, jak je mám najít,“ povzdechl si Harry. „Tohle je jako hledání jehly v kupce sena.“

  „Hele, Harry, my je najdeme,“ snažila se ho uklidnit Hermiona. „Dřív nebo později na to přijdeme.“

  Pohlédl jí do očí a snažil se z nich vyčíst, jestli to myslí opravdu vážně. Viděl v nich odhodlání a ze zkušenosti již věděl, že ona něčeho jen tak nenechá. Tušil, že by klidně byla i ochotná se do knihovny přestěhovat, kdyby to madame Pinceová povolila.

  Oba nadskočili, když se najednou rozlétly dveře a v nich jako bůh pomsty stál Ron. Jak na Harryho tak na Hermionu zamračeně zahlížel a klouzal pohledem z jednoho na druhého.

  „U Merlina, Rone!“ vyhrkla Hermiona a sebrala knihu ze země, kam jí upadla. „Vyděsil jsi mě.“

  „Co tu vy dva děláte?“ zeptal se místo toho, aby se omluvil.

  „Nevidíš snad?“ pozvedla obočí a zamávala na něj knihou.

  „Co to je?“

  „Zavři dveře,“ upozornil ho Harry a zvedl se z postele. Necítil se tam vedle Hermiony příliš pohodlně, když se do něj zapichovaly oči jeho nejlepšího přítele.

  „Takže?“ zeptal se, když zavřel a dál zůstával stát u dveří. Harry přemýšlel, proč to dělá a napadlo ho, že si možná myslí, že se on nebo Hermiona pokusí o útěk.

  „Harry si včera půjčil tuhle knihu, jsou to rodokmeny.“

  „Myslel jsem, že by tam mohli být dědicové,“ vysvětlil Harry.

  „Takže jenom proto jste sem šli?

  „No ano, proč jinak?“ zeptala se Hermiona.

  „To je jedno,“ zamluvil to okamžitě Ron a nervózně uhnul před pohledy svých přátel, zatímco Harry se vyčítavě podíval na Hermionu, která jen bezmocně pokrčila rameny.

  „A našli jste je?“ zeptal se po chvíli.

  „Nikdo ze zakladatelů tam není,“ zakroutil hlavou Harry. „Hermiona si myslí, že je to kvůli tomu kouzlu, díky kterému nikdo nepozná, že jsme dědici.“

  „To dává smysl,“ přitakal okamžitě Ron.

  „Pojďme zpět do společenské místnosti,“ vyzvala oba Hermiona a protáhla se ven, aby konečně unikla té situaci, ve které se octla.

 

  O několik hodin později se ložnicí rozléhalo několikero spokojené oddechování, které prořízlo občasné zachrupnutí. Jediný, kdo se stále převaloval z jedné strany na druhou a snažil se usnout, byl Harry. Už dlouhou dobu se snažil si vyčistit mysl, ale nedařilo se mu to. Stále přemýšlel nad celým večerem a ptal se sám sebe, jak dokáže další dva dědice najít. Věřil Hermioně, že mu pomůže a že je nakonec najde, ale bude to dostatečně brzo? Co když už bude pozdě? Nechtěl myslet na to, jak by svět vypadal, kdyby se mu Voldemorta nepovedlo porazit.

  Zrovna když začínal pociťovat, jak se pomalu propadá do říše snů, se celou nebelvírskou věží ozval příšerný výkřik a Harrymu ihned došlo, kdo to byl. Už jednou něco podobného slyšel.

  Vyskočil z postele a hůlku, kterou sebral z nočního stolku, si zastrčil za kalhoty od pyžama. Nezdržoval se zbytečným nazouváním bot a bos vyběhl na schody. Cestou dolů viděl několik rozespalých obličejů vykukujících ze dveří ložnic, ale nevšímal si jich.

  Zastavil se před dveřmi vedoucích do dívčí části ložnic a teprve teď si uvědomil, že se tam pravděpodobně nedostane. Frustrovaně si prohrábl hlasy a zvažoval všechny možnosti, které měl. Nezbývalo mu nic jiného, než se to pokusit vyběhnout, pokud si dobře pamatoval, Ronovi chybělo posledních několik schodů.

  Otevřel dveře a poodstoupil, aby se mohl pořádně rozeběhnout. Nadechl se a rychle vyrazil. Schody vybíhal po dvou, ale když byl téměř u prvních ložnic, tak se ozval alarm a Harry věděl, že se schody brzy promění ve skluzavku. V poslední chvíli se odrazil a doufal, že se bude mít čeho chytnout, až dopadne na zem.

  Bezradně se snažil něčeho zachytit, aby nesklouzl zase zpátky, ale nebylo čeho. V duchu nadával, že se k Hermioně nemůže dostat, ale najednou ho zachytily něčí ruce a pomohly mu nahoru.

  Jakmile se postavil, tak alarm ustal a Harry se konečně podíval, kdo ho to vlastně vytáhl. „Kde je?“ zeptal se, jakmile uviděl ustarané obličeje Ginny a Parvati.

  „V ložnici, pojď,“ kývla dívka s čokoládovou pletí a začala ho vést do vyšších pater. Hermiona spolu s Parvati a Levandulí měli pokoj až úplně nahoře a stejně jako chlapci, tak i dívky zvědavě vykukovali ze svých ložnic, co se děje a překvapeně sledovali Harryho, který svým příchodem vyvolal menší rozruch.

  „Ahoj, Harry,“ kývla na něj Katie, jakmile se objevil v ložnici a uvolnila mu místo vedle Hermiony.

  „Pořád opakuje tvoje jméno,“ prozradila Levandule a taky se postavila. Teprve tehdy Harry vyrazil ke schoulené dívce.

  „Jsem tady, Hermiono,“ zašeptal poté, co si přiklekl k posteli a chytl ji za ruce, kterými si přikrývala obličej.

  Vyděšeně se na něj podívala a okamžitě mu vpadla do náruče. Tiskla se k němu jako klíště a cítil, jak mu na rameni skrz tričko prosakují její slzy.

  „Zase zlý sen?“ zeptal se a cítil, jak kývla na souhlas.

  „Zdálo se mi o-“

  „Řekneš mi o tom zítra,“ přerušil ji jemně. „Teď už na to nemysli.“

  Cítil, jak se v jeho přítomnosti pomalu uklidňuje a teprve teď si uvědomil pohledy, které na ně upíraly všechny přítomné dívky.

  „Napij se, Hermiono,“ řekla Ginny, když přinesla sklenici s vodou a dívka Harryho na chvilku pustila.

  „Už je to v pořádku, běžte spát,“ kývl na Katie, Levanduli a Parvati.

  „Půjdu říct prefektům pátého ročníku, aby všechny zahnaly do postelí,“ přikývla Katie a zmizela z ložnice.

  „Dobrou,“ rozloučila se Ginny, když Parvati s Levandulí začaly zalézat zpět do postelí a nerozhodně pozorovala Hermionu, která chytla Harryho za ruku, aby mu zabránila v odchodu.

  „Zůstaneš tu?“

  „Nevím,“ řekl a pohlédl na dvě dívky v postelích.

  „V pořádku, Harry,“ ujistila ho Parvati.

  „Dobře,“ přikývl Harry a zalezl si k Hermioně do postele. Pokud si Parvati s Levandulí do teď myslely, že jsou jen přátelé, tak to mínění právě jistojistě přehodnotily.

  Jemně Hermioně zastrčil vlasy za ucho a pohladil ji po tváři, než ji položil ruku kolem pasu a ona jí pevně stiskla. Velmi brzy její stisk povolil a Harry slyšel už jen klidné oddechování.

  Některá ze dvou dalších holek už zhasla svíčky a tak se Harry poslepu zvedl a došel ke dveřím. Všiml si, jak ho obě ve tmě pozorují a kývl na ně, nechtěl mluvit a riskovat, že by se Hermiona mohla probudit.

  Když scházel po schodech, tak už všechny dívky měly zavřené dveře, nepochyboval ovšem o tom, že za každými dveřmi se spekuluje o tom, co se asi mohlo stát a proč se v jejich ložnicích objevil Harry Potter.

  „Co se stalo?“ vypálil na něj okamžitě Ron, když vstoupil do vlastní ložnice a i Neville s Deanem a Seamusem na něj upřeli zvědavé pohledy.

  „Hermioně se zdál zlý sen.“

  „Jo, Katie něco takového prý říkala,“ přikývl Dean. „Nebo to aspoň tvrdil ten páťák.“

  „Je v pořádku?“ ptal se dál Ron.

  „Už zase usnula,“ přikývl Harry a posadil se na postel. „Nevím, co se to s ní děje. Už v létě se jí zdála noční můra. Byla z toho celá zelená.“

  Mezi chlapci se rozhostilo ticho, Seamus s Deanem po sobě nervózně pokukovali, s Hermionou se nikdy příliš nebavili a nevěděli, co na něco takového říct. Neville se zdál být také v rozpacích, ale jeho čelo zdobila hluboká rýha, jak si dělal o Hermionu starosti.

  „Měli bychom jít spát,“ řekl nakonec Harry, i když si byl zcela jistý, že nyní už určitě neusne.

  S tichým souhlasem všichni vlezli do postelí a Seamus, Dean a Neville si kolem své postele téměř okamžitě zatáhli závěsy. Jen Ron dál nerozhodně posedával a prohlížel si Harryho, který sledoval spáru na podlaze.

  „Harry?“

  „Hm?“

  „Co mezi vámi je?“ zeptal se a Harry konečně odtrhl pohled od země. „Mluvil jsem s Katie, když jsem ji potkal ve společenské místnosti a říkala, že Hermiona chtěla, abys tam přišel, jenom ty.“

  Byl si vědom toho, že nikdo z dalších chlapců ještě nestihl usnout a právě teď jejich rozhovor poslouchají, ale pravděpodobně nebude lepší chvíle, kdy to Ronovi říct. Musel by potom vysvětlovat i to, proč mu nyní lhal. „Chodíme spolu,“ řekl jednoduše.

  „Jak dlouho?“

  „Od léta.“

  Pokýval hlavou a v modrých očích mu vzplál hněv. „Takže jste mi lhali, když jsem sem za vámi přišel. Něco jsem přerušil, že je to tak.“

  „Nikdy jsme ti nelhali, Rone, opravdu jsme tu včera jen hledali v té knize. Čekali jsme na správnou chvíli, kdy ti to řekneme, nikdo to ještě neví.“

  „Na vhodnou chvíli?“ ušklíbl se. „Řekl jsi mi spoustu věcí, tak jsi mohl i tohle.“

  „Nebyl jsem si jistý, jak zareaguješ,“ přiznal Harry a rozhodl se být ke svému příteli zcela upřímný. „Měl jsem pocit – a pořád ho ještě mám – že se ti Hermiona líbí.“

  „Tak ty máš pocit? Opravdu? Proč jsi mi ji teda potom sebral?“

  „Já ti ji nesebral,“ začal se bránit Harry a sledoval, jak se Ron nadechuje k další odpovědi. „Nechme to na ráno, ano?“

  „Jak chceš,“ pokrčil rameny Ron. „Ale jen abys věděl, mohl jsi mít kteroukoli jinou holku.“

  Sledoval, jak Ronův obličej mizí za rudými závěsy a potichu si povzdechl, tušil, že jeho reakce taková bude. S posledním pohledem na zatažené závěsy kolem kamarádovy postele zatáhl i ty své a ulehl do postele.

 

  Když kolem sebe Hermiona uslyšela hlasy, tak se přinutila otevřít oči a pohlédla na Parvati s Levandulí, které seděly na jedné posteli, a zaujatě si povídaly o článku z Týdeníku čarodějek. Jakmile si všimly, že se probudila, tak ji pozdravily a napjatě čekaly, co se bude dít.

  Pozdrav jim oplatila a před jejich pohledy, ve kterých se mísila nervozita s lítostí, zmizela do koupelny. Když se upravila a oblékla, tak rychle vyklouzla ze dveří, aby sešla do společenské místnosti, přičemž doufala, že tam najde Harryho s Ronem.

  Její přání se splnilo jen z poloviny, když uviděla v křesle usazeného Harryho, jak si čte v nejnovějším čísle časopisu o famfrpálu. Usmála se a přisedla si vedle něj do druhého křesla.

  „Dobré ráno,“ pozdravil ji okamžitě a časopis odložil.

  „Ahoj, Ron ještě spí?“ zeptala se a překontrolovala hodinky, aby zjistila, že je teprve půl deváté.

  „Ten už vstal a šel napřed na snídani,“ zakroutil hlavou Harry.

  „Jsi hodný, že tu na mě čekáš.“

  „Napadlo mě, že se ti nebude chtít rozebírat ten sen před celou kolejí u stolu.“

  „Ten sen,“ povzdechla si a čelo se jí zkrabatilo.

  „Nemusíme o tom mluvit,“ ujistil ji hned.

  „Ne bude lepší, když ti to povím, uleví se mi.“

  „Dobře,“ přikývl a natáhl k ní ruku, kterou vřele přijala.

  „Zdálo se mi o jednom muži, procházel jednou zapadlou uličkou Londýna. Byl to kouzelník a pronásledovali ho Smrtijedi, kteří ho obklíčili. Snažil se bránit, ale bojoval sám proti přesile. Ti Smrtijedi se od něj snažili získat nějaké informace o ministerstvu,“ vzpomínala zamračeně. „Bylo to strašné, použili na něj tolik kleteb včetně té, která se nepromíjí.“

  „Byl to jen sen,“ snažil se jí uchlácholit, když znovu zbledla. „Pojďme se najíst.“

  Přikývla a nechala se odvést až do Velké síně. Už cestou potkali několik studentů, kteří se vraceli zpět do věže a nikterak Hermioně nepomohli, když si začali šuškat, jakmile ji uviděli. Nejhorší chvíle pro ni však teprve nastala, když vešli do Velké síně a celý nebelvírský stůl v tu chvíli téměř utichl.

  Harry jim rychle našel místa vedle Ginny a Nevilla, kteří se bavili ještě s Lenkou sedící u havraspárského stolu.

  „Ahoj,“ pozdravili všechny a sedli si ke stolu.

  „Jak se cítíš?“ zeptala se Ginny.

  „Dobrý,“ řekla automaticky Hermiona a skousla si spodní ret, když na ní stále několik spolužáků nepřestávalo zírat. „Proč Ron nesedí s vámi?“ zeptala se zmateně, aby nějak změnila téma a pohlédla na rudovlasého kamaráda. Střetla se s jeho zamračeným pohledem a byla kvůli tomu ještě zmatenější než předtím.

  Neville střelil pohledem k Harrymu, kterému ztvrdl výraz v obličeji. Doufal, že Ron dostane rozum anebo tu už nebude, až spolu s Hermionou přijdou. Nechtěl jí přidělávat ještě další starosti.

  „Vysvětlím ti to později,“ zamumlal a schoval tvář do poháru s dýňovou šťávou, aby neviděla jeho naštvaný výraz.

  „Chci to slyšet hned,“ nenechala se odbýt a pozorně ho sledovala.

  „Dobře, řekl jsem mu o tom, že spolu chodíme,“ řekl narovinu a nevšímal si překvapeného obličeje Ginny.

  „Nevzal to dobře,“ pochopila, když si vzpomněla na Harryho obavy.

  „Vy dva spolu?“ vložila se do toho zrzka a Hermiona rozpačitě přikývla. Teprve až teď ji napadlo, že stejně jako Ron by mohla mít problém i Ginny.

  „To je perfektní, moc vám to přeju,“ usmála se na oba a rychle Hermionu objala. „Kdy jsi mi to plánovala říct?“

  „Brzo,“ řekla přesvědčivě, i když si v duchu připouštěla, že tohle téma s Harrym ani trochu neprobírali a oba cítili zvláštní potřebu svůj vztah tajit. „Ale jak k tomu s Ronem došlo?“ zeptala se Hermiona. „Myslela, že mu to řekneme společně.“

  „Zeptal se mě přímo, nemohl jsem mu lhát.“

  Přikývla a vzhlédla vzhůru, když do síně vlétly sovy. Překvapilo ji, když před ní přistála velká sova s novinami a váčkem na peníze. Rychle zalovila v kapse pro nějaké peníze a převzala si noviny.

  „Ty stále ještě odebíráš Denního Věštce?“ zeptal se znechuceně Harry.

  „Je dobré být informovaná,“ pokrčila rameny. „Nevěděla jsem, že má dneska vyjít zvláštní vydání,“ řekla, když noviny rozložila a pohlédla na titulní stranu.

  Harry si velmi dobře všiml paniky, která se jí objevila v očích, ale než se stihl na něco zeptat, tak se zhroutila a on ji na poslední chvíli chytil, než se bouchla do hlavy.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář