Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


6. kapitola - Samá překvapení

26. 7. 2007

 Když se konečně ocitl v knihovně, tak zamířil k nejzazšímu koutu místnosti a potěšeně se usmál, když uviděl, že tam už sedí Hermiona. Ohlédl se, aby se ujistil, že tu jsou sami a poté měl oči už jen pro ni. Také se usmívala, a když si k ní přisedl, tak se automaticky přisunula až těsně k němu a poddávala se tomu pocitu štěstí, který cítila.

 Hladově ochutnával její rty a přemýšlel, jak to včera mohl vydržet bez jediného doteku. Bude si ovšem muset zvyknout, protože se ještě nedohodli, jak se budou chovat před ostatními.

 „Našla jsi už něco?“ zeptal se, když osvobodila své rty a zvedla knihu, která jí spadla z klína.

 „Jen pár knih, kde by podle mě něco mohlo být.“

 „Tak jdeme na to.“ S povzdechem si přitáhl první knihu a začal si pročítat obsah. „Potkal jsem Malfoye s Crabbem a Goylem,“ řekl po chvíli, kdy se oba ponořili do čtení.

 „Co chtěli?“ Zavrtěla se nervózně v jeho náruči.

 „Nic, jen stáli a koukali na mě,“ pověděl jí a zamračil se.

 „Co Malfoy udělal, že ho nemůžeš pustit z hlavy?“

 „Vůbec nic.“ Pokrčil rameny. „Jen z něj prostě nemám dobrý pocit.“

 „Je to jenom Malfoy, Harry.“ Snažila se ho uklidnit a pohladila ho po tváři. „Soustřeďme se teď na důležitější věci,“ navrhla a kývla hlavou ke knihám.

 „Máš pravdu,“ souhlasil nakonec a usmál se na ni, než znovu sklopil oči ke knize.

 Nedalo se říct, že by jejich hledání bylo úplně zbytečné, protože jak řekla Hermiona, mohli těch několik knih alespoň vyškrtnout z pomyslného seznamu možných adeptů. Snažil se to brát alespoň trochu optimisticky, ale opravdu doufal, že nějakou stopu najdou hned, takhle musel stále přemýšlet o tom množství knih, ve kterých by něco mohlo být.

 „Kde jste vy dva byli?“ zeptal se Ron, jakmile se objevili ve společenské místnosti.

 „V knihovně,“ odpověděla Hermiona a posadila se do volného křesla vedle zrzka.

 „Ty a v knihovně?“ Pohlédl pochybovačně na Harryho, který si sedal vedle Hermiony.

 „No ano.“ Přikývl a zamračil se nad tím, jak to oba jeho kamarády zaráží. „Původně jsem tam chtěl jít sám, ale při snídani se Hermiona nabídla, že mi pomůže.“

 „A co jste tam hledali?“

 „Poslouchal jsi včera Moudrý klobouk?“

 „Myslíš to o těch dědicích?“ zašeptal Ron, aby ho druháci v rohu místnosti neslyšeli.

 „Přesně tak,“ potvrdil Harry. „Mám se s nima spojit, jenže vůbec nevím, kdo to je.“

 „Nemyslíš, že by to mohli být ti noví?“

 „Mohou to být oni,“ připustila Hermiona. „Jde o to, jak se o tom přesvědčit. Těžko se jich může jít Harry zeptat.“

 „Proč ne?“ zeptal se Ron.

 „Co když to nebudou oni,“ namítla. „Došlo by jim, že Harry jedním z nich je a rozhlásili by to po celé škole.“

 „A to je to poslední, co chci.“ Přikývl a přemýšlel nad tím, že přestože se o tom s Hermionou nebavili, tak měli stejný názor.

 „Jasně,“ přisvědčil Ron s pochopením a zadíval se z jednoho na druhého. „Našli jste něco?“

 „Ne.“ Zavrtěla Hermiona hlavou a opět se mezi nimi rozhostilo ticho.

 Možná tam opravdu nic nebude, připustil v duchu Harry. Hermiona pochybovala, že by tam potřebná kniha byla, ale přesto mu pomáhala. Usmál se a nejraději by si ji k sobě přitáhl.

 „Kdo letos vlastně bude učit obranu?“ zeptal se, když si znenadání uvědomil, že to při večeři přeslech. Modlil se, aby to místo nedostal Snape. „Nevšiml jsem si včera žádného nového profesora.“

 „Brumbál přeci říkal, že dorazí až na začátek října,“ řekl Ron a sledoval, jak Harry překvapeně pozvedl obočí.

 „To už byl Harry mimo,“ vysvětlila Hermiona.

 „Jak mimo?“

 „Sledoval jen ty dva, jak se seznamují s lidmi z jejich koleje, a nic jiného nevnímal.“

 „Přemýšlel jsem o tom, jestli mohou být dědicové nebo ne.“ Začal se bránit Harry.

 Ještě nějakou chvíli seděli ve společenské místnosti, než se rozhodli jít na oběd a po něm odchytli Hagrida, s kterým vyrazili do jeho hájenky na šálek čerstvého čaje. Když se jich vyptával na oba útoky, tak se zamračil tak, až z něj šel doopravdy strach a vypadal jako každý jiný obr.

 „Jak se má Dráp?“ zeptala se Hermiona.

 „Jde to,“ odpověděl jí Hagrid a jeho obličej okamžitě roztál při zmínce o jeho bratrovi.

 Harry usoudil, že už to opravdu musí být lepší, protože Hagrid nevypadal tak potlučeně jako minulý rok. „Pořád ještě žije v lese?“

 „Nic jinýho mu nezbejvá.“ Přikývl smutně. „Dokážu si představit, jakej by z toho měl Brumbál průšvih, dyby to někerý děcko zjistilo.“

 „Ale co na to říkají kentauři?“ Zajímala se Hermiona a otřásla se při vzpomínce na jejich poslední setkání.

 „Nejsou z toho zrovna vodvázaný, takže sme Drápa museli přesunout vo kousek blíž k vokraji lesa, ale je pořád dost daleko,“ ubezpečil je, když viděl jejich nejisté výrazy. „Sem si jistej, že by vás rád viděl.“

 „Někdy se možná stavíme,“ řekl nerozhodně Ron a vyděšeně koutkem oka pohlédl na Harryho s Hermionou, kteří si s ním nejisté pohledy vyměnili.

 „Udělal přes prázdniny vopravdu velký pokroky,“ svěřil se jim Hagrid. „Takový ty jednoduchý slova už umí skvěle a normálně se s ním dá povídat.“

 Rozpačitě před Hagridem předstírali, že z toho mají stejnou radost jako on sám, a když dopili své velké šálky čaje, tak se slibem že zase brzy přijdou, zamířili zpět do hradu a po zbytek dne líně posedávali ve společenské místnosti.

 

 Druhý den ráno, když skrz závěsy kolem Harryho postele pronikly první paprsky slunce, se jen nespokojeně přetočil a pokusil se ještě na chvíli usnout. Bez úspěchu polehával v posteli a nakonec se bezmocně posadil. Nechápal, proč nemůže spát, když se cítil tak unaveně.

 Oblečený do školní uniformy potichu vyšel z pokoje a přemýšlel o tom, kolik lidí by dole již mohlo být. Jeho hodinky ukazovali pár minut po půl osmé a první hodinu měli až v devět.

 „Ahoj,“ pozdravila ho překvapeně Hermiona, když se zmoženě zhroutil na pohovku vedle ní.

 „Dobré ráno,“ odvětil a byl rád, že ji vidí.

 „Co ti je? Vypadáš jako bys vůbec nespal.“

 „Taky že ne,“ potvrdil trpce. „Zdál se mi jeden strašný sen za druhým.“

 „To je mi líto, Harry. Pojď dolů a dáš si kafe, snad tě trochu probudí.“ Zvedla se a uklidila knihu do brašny, kterou měla položenou na zemi.

 „Neměli bychom počkat na Rona?“

 „Dojde mu, že už jsme šli a přijde za námi.“ Zavrtěla hlavou a vytáhla ho na nohy. „Co se ti zdálo?“ zeptala se jemně, přičemž vzpomínala, jak pozorný byl v létě on k ní.

 Cestou do Velké síně jí převyprávěl, jak mu Cedrik střídavě se Siriusem vyčítali svou smrt a o tom, jak se mu znovu vracely vzpomínky z té noci, kdy jeho rodiče umřeli.

 „Jen tak zničehonic?“ ptala se pochybovačně Hermiona, když vcházeli do síně, kde sedělo zatím jen pár studentů a profesorský stůl byl až na profesorku McGonagallovou také prázdný. „Chci říct, že něco podobného se ti přeci stávalo jen v přítomnosti mozkomora.“

 „Jsem si jistý, že nyní žádný mozkomor poblíž nebyl.“

 „To netvrdím.“ Zamračila se Hermiona a oběma do šálků nalila kávu. „Není možné, že – však víš – jestli za to nemůže on?“

 „Kdo?“

 „Voldemort,“ zašeptala obezřetně.

 „Nebolela mě jizva.“ Zavrtěl hlavou a upřímně doufal, že to tak není.

 „To je dobře.“ Přikývla a pravděpodobně to pro ni tuhle možnost zcela vyvrátilo. „Napadlo mě to jen proto, že minulý rok se tě přeci také snažil od nás odtrhnout, tak jestli to nezkouší znovu.“

 „To se mu nepovede,“ ujistil ji přesvědčeně a lehce stiskl její ruku. V duchu se přitom zapřísahal, že ať se stane cokoli, tak ho nic nepřinutí je opustit.

 „Proč jste na mě nepočkali?“ Dorazil ve čtvrt na devět Ron a posadil se proti nim.

 „Harry vypadal jako by spal s otevřenýma očima,“ odpověděla Hermiona a pohlédla ke stropu, kde se začaly objevovat sovy.

 „Tak proč jsi vstával tak brzo?“

 „Nemohl jsem spát.“ Začal potichu vysvětlovat, aby ho Seamus kousek vedle nich neslyšel. „Zdály se mi sny o Siriusovi a tak. Nevzbudil jsem tě náhodou tím, že jsem mluvil ze spaní?“

 „Ne, já spal celou noc,“ ujistil ho Ron a Harry spokojeně přikývl, opravdu se obával toho, že mohl ze spaní křičet.

 „Zmizel další zaměstnanec ministerstva,“ oznámila jim zamračeně Hermiona a Harry jí nahlédl přes rameno, aby si mohl článek přečíst. „Ale ne,“ povzdechla si, když se dočetla, o koho se jedná.

 „Amélie Bonesová je teta Susan že ano,“ uvědomil si Ron, který četl noviny vzhůru nohama a právě dospěl k řádku, který měla Hermiona už přečtený.

 „Chudák Susan.“ Pohlédla k mrzimorskému stolu, který byl nejblíže tomu zmijozelskému.

 „Proč by Voldemort chtěl dostat ředitelku pro uplatňování kouzelnických zákonů?“ zeptal se Harry a nevšímal si, jak Ron nadskočil při vyslovení toho jména.

 „Netuším.“ Pokrčila rameny Hermiona a dál si pročítala článek. „Ale ovládat takové oddělení ministerstva se přeci vždycky hodí nebo ne?“

 „Jasně že jo,“ přisvědčil Ron. „Takhle bude moct určit, koho obviní nebo ne. A třeba když někdo ze Smrtijedů poruší zákon a nebudou k tomu mít pádné důkazy, tak to může hodit na někoho jiného.“

 „Ale proč nesesadí rovnou ministra a neovládne tak celé ministerstvo?“

 „Přemýšlej, Harry,“ řekla Hermiona a zvedla oči od novin. „Popletal mu loni skvěle posloužil, když všude rozhlašoval, že sis celou tu věc vymyslel a spolu s Brumbálem jste blázni.“

 „To je pravda, ale už přeci prasklo, že se vrátil.“

 „A to je pro něj další výhoda, téměř nikdo už ministerstvu v čele s Popletalem nedůvěřuje a toho se dá snadno využít, protože když nemůžeš věřit ani ministerstvu tak komu?“

 Společně s Ronem se po sobě podívali a přemýšleli o slovech, která vyšla z Hermioniných úst.

 „Dobré ráno.“ Přišla k nim profesorka McGonagallová a všichni ji pozdrav oplatili. „Nuže, Pottere, stále ještě chcete pokračovat ve studiu Bystrozora?“

 „Jistě, paní profesorko.“ Přikývl. „V dopise stálo, že mohu, tak jsem si koupil všechny potřebné knihy.“

 „A to také platí,“ přisvědčila. „Doufám, že s tím naložíte dobře, stálo mě velké úsilí profesora Snapea přesvědčit.“

 „Děkuji Vám, paní profesorko.“

 „Máte za co, Pottere,“ řekla a všem podala jejich rozvrhy, než přešla o kousek dál k Seamusovi s Deanem.

 „Zdá se mi to nebo se začínáš stávat jejím oblíbencem?“ zeptal se Ron a stále se za ředitelkou své koleje ohlížel. „Nejdříve ti propůjčí svůj kabinet k cvičení na Turnaj tří kouzelníků a teď přesvědčí Snapea, aby tě pustil do lektvarů na Bystrozora.“

 „Slíbila mi, že mi pomůže stát se Bystrozorem i kdyby to bylo to poslední, co v životě udělá,“ zavzpomínal s úsměvem Harry. „Zdá se, že konfrontaci se Snapem zvládla dobře.“

 „Kdy ti to slíbila?“ zajímal se Ron.

 „Minulý rok, když jsem u ní byl na té profesní poradě.“

 „Stejně to na tom ale nic nemění ba naopak. Dobrovolně jít proti Snapeovi, abys mohl studovat na Bystrozora.“ Zakroutil hlavou a poprvé shlédl na rozvrh, který dostal. „To snad ne lektvary hned první hodinu.“

 „My s Harrym máme obranu,“ oznámila mu Hermiona.

 „Cože? Jak to?“

 „To bude pravděpodobně jedna těch hodin, které budou zaměřené na námi zvolené povolání,“ vysvětlila. „Dneska je to jen první hodina, ale třeba zítra jsme rozdělení celé dopoledne.“

 Oba se postupně koukali na dny, o kterých mluvila, a skutečně mezi svými rozvrhy viděli rozdíly.

 „To budu muset být Snapem ve sklepení sám?“ Zděsil se Ron, když mu to došlo a přitáhl si Harryho rozvrh, aby zjistil, kolik hodin týdně to bude muset podstoupit. Zjistil, že i první dvouhodinovka v pátek je stejná a bezmocně si opřel hlavu o stůl.

 „Neber to tak tragicky.“ Zamračil se Harry. „Já mám mnohem víc hodin lektvarů než ty.“

 „Měl bys jít, Rone, aby sis stihnul ještě dojít pro věci.“

 „Vy nejdete?“ zeptal se, když oba zůstali sedět.

 „My tu zatím nemáme profesora,“ připomněla Hermiona a nevšímala si Ronova pohrdavého odfrknutí.

 Chvilku po Ronovi se postupně zvedli i ostatní jejich spolužáci a Harry s Hermionou u nebelvírského stolu osaměli. Pohlédli k mrzimorskému stolu, kde už seděli jen Ernie MacMillan s Hannah Abbottovou.

 Harry překvapeně povytáhl obočí, když uviděl, jak se Ernie naklání k Hannah a zcela bez zábran ji před několika zbylými studenty líbá. Taktně sklopil oči zpět k prázdnému talíři od svých vajíček a zamyslel se nad tím, jestli od něj Hermiona očekává něco podobného. Zvědavě natočil hlavu, aby si ji prohlédl a všiml si, že ty dva stále s úsměvem pozoruje.

 Ihned vycítila jeho pohled a se stejným úsměvem se na něj otočila. „Nepůjdeme do společenské místnosti?“

 „Jasně, proč ne.“ Přikývl a spolu se zvedli k odchodu.

 Celou dlouhou uličkou mezi stoly šli vedle sebe, aniž by se toho druhého navzájem dotkli. Harry v duchu přemýšlel, jestli i ona cítí to napětí, které cítil on. Měli by to co nejdříve říct Ronovi, není v jejich silách to před všemi tajit.

 Už stoupali po mramorovém schodišti, a jakmile se dostali na hlavní schodiště, tak ucítil, jak její drobná dlaň vklouzla do té jeho. Poprvé za celou dobu jejich odchodu se k ní sklonil pohled a usmál se, když zjistil, že se stále tak krásně usmívá.

 Za celou cestu nikoho nepotkali a stále s úsměvem se společně posadili na pohovku v nebelvírské společenské místnosti. Harry chvíli váhal, co má udělat a přemýšlel nad tím, zatímco Hermiona byla skloněná nad svou brašnou, kterou tu před snídaní nechala, a ještě naposledy kontrolovala, jestli má všechno.

 „Takže my jsme jediní z Nebelvíru, kdo se dostal na Bystrozora?“ zeptal se.

 „Ano,“ odsouhlasila Hermiona, když si zavírala tašku. „Myslím, že Seamus to také zkoušel, ale co jsem slyšela, tak se mu vůbec nepovedly lektvary,“ vyprávěla, co se dozvěděla od Parvati a Levandule, které to na základě nepřítomnosti profesora rozebíraly.

 „Nic překvapujícího.“ Pokrčil rameny a zavzpomínal na všechny vybuchlé roztoky, které měl jejich spolužák na svědomí.

 „Nicméně,“ nadechla se Hermiona a veškerou pozornost zaměřila na Harryho, který se na ni tázavě podíval, „to má něco do sebe, protože kdyby tu s námi teď Seamus byl, nemohla bych udělat tohle,“ řekla, přičemž s každým dalším slovem byl její hlas tišší a její rty blíž.

 Věděl, že na další rozmýšlení je už pozdě, a tak se rozhodl pro to nejjednodušší, co šlo udělat. Natáhl ruku, aby ji objal kolem ramen a jemně si ji přitiskl ještě blíž k sobě. Odpověď na jeho čin přišla okamžitě, když ucítil Hermioninu paži kolem svého pasu a její jemné polibky se staly o něco naléhavějšími.

 Jen velmi nerad ji pouštěl, když se ozvalo mňoukání a k nim na pohovku vyskočil Křivonožka. Měl chuť toho kocoura zaklít, ale něco takového si nemohl dovolit.

 Zmateně se podíval na Hermionu, když uslyšel její smích. „Co je?“

 „Nemrač se na něj tak,“ prohodila k němu, přičemž se znovu uvelebila v jeho náručí. Kocour popošel blíž ke své paničce a lehl si Harrymu na nohy.

 Už chybí jen oheň v krbu a sněhová vánice za okny, pomyslel si Harry a usmál se na Hermionu, když zvedla tvář, aby se na něj podívala.

 

 Teprve se zvoněním se zvedli z pohovky a nyní již přeplněnými chodbami zamířili k učebně kouzelných formulí v druhém patře. Před učebnou již stáli tři zmijozelští studenti a dostatečně daleko od nich i Ernie s Hannah.

 „Ahoj,“ pozdravili je, když se postavili vedle nich.

 „Čau.“ Oplatili jim mrzimorští pozdrav.

 „Je to paráda mít volno, co?“ zeptal se Ernie a Harry s Hermionou s ním ihned souhlasili.

 V zápětí na to se na konci chodby objevila první skupinka jejich dalších spolužáků a mezi posledními se přiloudal i Ron s Deanem.

 „Tak jaká byla hodina?“ Ušklíbl se Harry a sledoval, jak se Ronovi do obličeje hrne krev.

 „Vůbec mi to nepřipomínej,“ zavrčel zrzek. „Snape je letos obzvlášť ve formě.“

 Kouzelné formule uběhly rychle a to hlavně díky profesoru Kratiknotovi, který je na přivítanou po dvou měsíční pauze častoval veselými historkami, které zažil během několika zkoušek NKÚ, jichž se účastnil.

 S nemizícím úsměvem po hodině Harry, Ron a Hermiona zamířili zpět do věže, protože dalším předmětem v rozvrhu byla obrana proti černé magii. Cestou se dohadovali, co budou dělat, ale když si Hermiona potom vytáhla knížku se slovy, že ona se zabaví i bez nich, tak Ron vytáhl šachy a odehráli několik partií, než byl čas oběda.

 Zatímco obědvali, tak se Ron rozhodl, že jim poví, jak moc trpěl na hodině lektvarů a kolik mu Snape naložil úkolů. Z jeho vyprávění Harry usoudil, že tenhle rok zkoušky z lektvarů už asi neudělá, i kdyby profesorovi měla McGonagallová po celý zbytek života mýt vlasy.

 Během jedné z mnoha pauz v kamarádově vyprávění, kdy nemohl mluvit kvůli ohromnému množství jídla v puse, se rozhlédl po celé síni a zarazil se pohledem na skupině mrzimorských děvčat, která po něm dost okatě pokukovala. Hned jak si všimla, že kouká na ně, tak se rozhihňala a začala si něco šeptat, přičemž hlavy měla až nepřirozeně blízko.

 Jen jediná z jejich davu vyčnívala. Angela Cleewedsová si ho prohlížela hodnotícím pohledem, aniž by se o své dojmy podělila s někým dalším. Dál si zamyšleně prohlíželi jeden druhého, až po něm nakonec někdo hodil kousek zmuchlaného pergamenu.

 „Hej!“ Rozhlédl se kolem sebe a uviděl plno rozesmátých tváří. Jen Hermiona se nesmála a se zkrabaceným čelem se dívala z Harryho na Angelu.

 „Slyšel jsem Antonyho Goldsteina říkat, že mu Smith vyprávěl, jak to v Mrzimoru pěkně rozvířila.“ Naklonil se k nim Seamus.

 „Dokonce i několik lidí z Havraspáru by mělo zájem,“ doplnil Dean a nebelvírská děvčata, která seděla nejblíže, je jen s nelibostí poslouchala.

 „V každém případě,“ chopil se slova Colin, „proti Harrymu nikdo nemá.“

 „Netuším, o čem to tu mluvíte.“ Zakroutil hlavou Harry a nenápadně koutkem oka zabloudil k Hermioně.

 „Z toho už se nevyvlíkneš, kamaráde,“ rozesmál se Ron a bylo to snad poprvé, co ho Harry v tomto roce viděl naprosto uvolněného.

 „Radši se zvedejte, za chvíli začíná Hagridova hodina,“ upozornil Harry a hodil pergamen zpět po Ronovi, který ho bez problému chytil.

 

 „Vítám Vás v dalším roce. Tenhle půlrok si řekneme pár věcí vo zvířatech, kerý nosíte ve svejch znacích.“ Přivítal je Hagrid a ukázal na ohradu za sebou. „Kdo poví, jaký zvíře má ve znaku Nebelvír?“ zeptal se a Hermionina ruka okamžitě vyletěla do vzduchu.

 „To je směšný,“ odfrkl si Malfoy ze zadních řad zmijozelských. „Vždyť je to obyčejný lev.“

 „Hermino,“ vyzval ji Hagrid a Malfoyovu poznámku přešel.

 „Je to Nebelvírský lev, kterému se také říká Nebelvírský Grifin. Jsou to velice inteligentní zvířata, mají schopnost létat díky schovaným křídlům a stejně jako fénixové unesou velice těžká břemena. V dnešní době jsou bohužel skoro vyhubeni, takže se vyskytují jedině v neobydlených oblastech.“

 „Správně, pět bodů pro Nebelvír. Chce ještě někdo něco doplnit?“ zeptal se Hagrid a rozhlédl se po žácích. Harry se také rozhlédl, a když nikoho neviděl, tak se sám přihlásil. Poloobr se usmál a kývl na znamení, aby spustil.

 „Při prvním setkání ihned poznají povahu, rod a krev kouzelníka. Nemají rádi, když si o nich lidé myslí, že je mohou chytit a považovat za svá. Nebelvírští Grifinové jsou velmi svobodomyslná zvířata a pokud se s některým kouzelníkem sblíží, tak je to čistě jen jejich rozhodnutí. Také se říká, že když je některý z potomků Godrika Nebelvíra v nebezpečí, vždy mu přijdou na pomoc.“

 Každý na Harryho překvapeně koukal, protože zrovna u něj nebylo ve zvyku, aby na otázky odpovídal ve stylu Hermiony Grangerové. Jediný, kdo se usmíval a ani trochu nevypadal překvapeně, byl Hagrid, který si ho měřil pyšným pohledem.

 „Pravý syn svého otce, dalších pět bodů pro Nebelvír.“

 Hagrid jim nakonec ještě řekl něco málo o tom, co takový Grifin denně jí a po zbytek hodiny se všichni nebelvírští, kteří našli odvahu se k ohradě přiblížit, starali o to, aby Grifin měl svůj denní příděl masa.

 „Odkud jsi to všechno věděl?“ zeptal se Ron, jakmile byli z doslechu všech.

 „Spolu s prstenem se dědí i kniha, kde je napsané vše, co s Nebelvírem souvisí,“ odpověděl Harry. „Hned na začátku je napsán příběh, jak se vlastně Grifin dostal do Nebelvírova erbu.“

 „Nevšimla jsem si, že bys ji četl,“ poznamenala hned Hermiona.

 „Teprve jsem začal, přečetl jsem zatím jen to o Grifinovi.“

 „Aha.“ Přikývla a nad něčím se rozmýšlela. „Myslíš, že bych si mohla půjčit?“

 „Bohužel.“ Zakroutil hlavou.

 „Chápu, že je to tvoje dědictví a tak, ale opravdu bych nemohla nahlédnout ani na jednu stránku?“

 Harry si ji pobaveně přeměřil pohledem a sklonil hlavu k zemi, aby skryl své pobavení. „Jde především o to, že z knihy mohou číst jen Nebelvírovi potomci. Je očarovaná, aby se nikdo další nedozvěděl její obsah.“

 „Jak očarovaná?“ vyzvídala dál.

 „Píše se tam, že pro každého, jež není krví Nebelvír, je kniha plná jen obyčejných prázdných listů.“

 „Jediná to kniha, kterou Hermiona Grangerová není schopná přečíst,“ řekl slavnostně Ron a vysloužil si tak od dívky dloubnutí do žeber.
 „Mimochodem, Rone, doufám, že pořád stojíš o místo brankáře.“

 „Jasně, že jo.“ Přikývl a jeho mysl ihned odplula k famfrpálu. „Už víš, kdy bude konkurz?“ zeptal se, zatímco procházeli otvorem do společenské místnosti.

 „Chci to mít co nejdřív z krku, tak jsem myslel, že by to nejlepší bylo už tuhle sobotu.“

 „Co to slyším?“ Přisedla si k nim okamžitě Ginny. „Konkurz už tuhle sobotu?“

 „Co si o tom myslíš?“ zeptal se jí Harry.

 „Já jsem pro.“ Zazubila se na něj.

 „Rone?“ Pohlédl na svého kamaráda.

 „Pokud ti už někdo nezabral hřiště, tak v tom nevidím nejmenší problém.“

 „Dobrá, hned zítra po snídani zajdu za McGonagallovou.“ Zakončil debatu Harry a všichni čtyři začali rozebírat první školní den.


 „Harry!“

 „Hermiono?“

 „Pomoc!“

 „Hermiono?!“

 „Harry! Pomoc nám!“

 „Rone! Rone, kde jste?!“

 Klopýtal lesem uprostřed noci a ze všech sil se snažil dohonit hlasy, které slyšel z dálky před sebou. Zrovna když začal v kapse hledat svou hůlku, tak zakopl o něco pohozeného na zemi. Šmátral rukou po zemi, aby našel brýle, které mu spadly z nosu, a jakmile si je znovu nasadil, tak se otočil, aby zjistil, co to bylo.

 „Ginny!“ vyhrkl, když uviděl rudé vlasy rozházené na zemi kolem hlavy. „Slyšíš mě? Ginny!“

 „Harry!“ Ozval se beznadějný výkřik, v kterém ihned poznal Hermionu.

 „Už jdu!“ zakřičel a naposledy se podíval na tělo sestry jeho kamaráda.

 Konečně se prodral hustě porostlým lesem na mýtinku, kde uprostřed hořel obrovský oheň a uprostřed byli u kůlu přivázaní jeho kamarádi.

 „Harry ne!“ zakřičeli, ale to už byl v půli cesty k nim, když ho trefilo svazující kouzlo a on se skácel k zemi.

 „Pustě mě!“ Všelijak se snažil pouta uvolnit, ale čím více se vrtěl, tím pevněji ho provazy svazovaly. „Vydrž, Hermiono!“

 Noční vzduch proťal ledový smích a přímo nad něj se postavil samotný Voldemort. „Tak naivní,“ zasyčel na něj. „Opravdu si myslíš, že ji můžeš zachránit? Ani jednoho z nich nemůžeš zachránit. Všichni umřou, ať už mudlové nebo krvezrádci.“

 „Ne!“

 „Ale ano, Harry Pottere, a kluk jako ty to nemůže změnit. Nemůže!“ Rozesmál se znovu a spolu s ním se tentokrát rozesmáli i Smrtijedi postávající kolem ohně.

 „Jestli se jim něco stane, tak tě zabiju!“

 V červených očích nebezpečně zajiskřilo a veškerý smích zčistajasna ustal. Pozorně sledoval Voldemortovy oči a přímo cítil, jak tlačí na jeho mysl, když mu to celé došlo. Je to sen, obyčejný sen.

 Se zasípáním se probudil a první chvíli, kdy se stále nemohl pohnout, se vyděsil, že to nakonec nebyl jen sen, ale když sklonil hlavu, uviděl jen peřinu, kterou měl pevně omotanou kolem těla..

 Jakmile se ze své kazajky vymotal, tak si utřel orosené tělo a potichu vyšel z ložnice pryč. Rozhodně tam teď nemohl zůstat a riskovat, že by se mu Voldemort znovu dostal do snů.

 Když vstupoval do společenské místnosti, tak si jen nervózně promnul jizvu na čele a překvapeně zůstal stát na místě v momentě, kdy si všiml dívky sedící v křesle spolu s kocourem.

 Popošel k ní a jemně ji pohladil po tváře, načež se začala pomalu probouzet a rozhlížet kolem sebe.

 „Ahoj.“ Usmála se hned, jak ho uviděla.

 „Kdybych věděl, že tě tu najdu, tak tě vyženu do postele, ještě než odejdu. Měla bys jít spát do ložnice a nezůstávat v křesle.“

 „Kolik je hodin?“

 „Tři ráno.“

 „Musela jsem usnout,“ oznámila, ale v půlce věty ji přemohlo zívnutí.

 „Očividně.“ Přikývl a usmál se.

 „Co tu děláš ty?“ zeptala se a sebrala ze země knihu, která jí musela vypadnout z rukou.

 „Měl jsem takový sen,“ zamumlal a zahleděl se do země.

 Natáhla k němu ruku, a když její dlaň uzavřel v té své, tak ho zatahala k sobě, aby se posadil, ale jen zavrtěl hlavou a svou ruku stáhl zpět. Viděla obavy v jeho očích, když pohlédl na pohodlné křeslo, kam ho lákala. „Jaký sen?“ zeptala se nakonec.

 „Bylo to hrozné,“ vydechl a začal pomalu pochodovat sem a tam. „Něco takového se nikdy nesmí stát, nemůžu to dovolit.“

 „Pověz mi o tom,“ vybídla ho.

 „Radši ne.“ Rozhodl se po krátkém pohledu na ni. „Hermiono,“ nadechl se a konečně se zastavil, „kdo kromě Snapea tu ovládá nitroobranu?“

 „Proč se ptáš?“ zeptala se, ale když viděla jeho výraz, nemusela se dál ptát. „Udělal to znovu, že ano?“

 Přikývl a otočil se k oknům, aby se jí nemusel dívat do očí. Věděl, že kdyby zvládl nitroobranu už minulý rok, plno věcí by se nemuselo stát.

 Ucítil, jak ho znovu chytla za ruku a tentokrát se nechal odvést na pohovku, kam ho posadila a klekla si na zem před něj.

 „Jsem tu s tebou,“ pošeptala jako by se bála, aby ho nevyděsila. Pohladila ho po stále navlhlé tváři, teprve teď, když mu pořádně viděla do tváře, si všimla, že bílý jak duch, což ještě více zvýrazňovalo temné kruhy pod očima. „Musíš se teď trochu prospat.“

 „Ne.“ Zavrtěl okamžitě hlavou, ale Hermiona mu položila prst na rty, aby ho utišila.

 „Nemusíš se bát, jsem tu s tebou,“ zopakovala šeptem a přitiskla se zády k němu, když se nechal položit na pohovku.

 

 „Vstávejte!“

 Harry otevřel oči, aby se podíval, kdo ho to budí. Byl to Ron, ale jakmile uviděl jeho rozmazanou tvář, tak si vzpomněl na svůj sen.

 Začal hledat své brýle a při té příležitosti si všiml Hermiony, která se mu pomalu probouzela v náručí. Bylo to tak přirozené, že si jí ani nevšiml.

 „Co tu děláte?“ Začal se mezitím vyptávat Ron.

 „Zdál se mi sen s Voldemortem a Hermiona tu usnula nad knížkou. Nevíš, kde mám brýle?“

 „Tady.“ Podal mu je Ron a jen co se Hermiona zvedla, tak Harry vyrazil k sobě do ložnice, kde se rychle převlékl a vyběhl na chodbu. Doufal, že Brumbála zastihne ještě v ředitelně.

 „Dobrý den, pane profesore, mohli bychom si promluvit?“ zeptal se, když na něj narazil v půli cesty od ředitelny do Velké síně.

 „Jistě, ale předpokládám, že o tom nechceš mluvit tady,“ řekl Brumbál a prohlédl skupinku druháků, kteří je zcela bez studu pozorovali a poslouchali.

 Harry pouze přikývl a vyšel spolu s Brumbálem zpět do jeho pracovny.

 „Nuže, Harry, co potřebuješ tak naléhavého?“

 Dopodrobna začal řediteli vyprávět celý sen, a když skončil, Brumbál si promnul kořen křivého nosu a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí.

 „Nevidím žádné jiné východisko než pokračovat v lekcích nitroobrany, Harry,“ oznámil mu po chvíli a podíval se mu zpříma do očí.

 „Ale-“

 „S profesorem Snapem už to nějak vyřídím.“ Zastavil ho dřív, než stihl něco říct.

 „A nemohl byste mě učit třeba vy, pane?“

 „To jistě mohl, ale většího odborníka než je Severus, bys nenašel, chlapče.“

 „Dobře.“ Přikývl nakonec zdráhavě a v duchu si přehrával okamžik, kdy ho Snape vyhodil ze svého kabinetu se slovy, aby už se nikdy nevracel.

 „Je to vše, Harry?“

 „Popravdě ne, pane profesore,“ odpověděl, když si uvědomil, že s Brumbálem chtěl mluvit už dřív. „Velmi na mě zapůsobila řeč Moudrého klobouku, pane.“

 „To by ho jistě potěšilo.“

 „Je možné, aby dalšími dvěma dědici byli Angela Cleewedsová a David Smith?“ zeptal se potom, co přikývl.

 Brumbál na něj pohlédl s jiskřičkami v pomněnkových očích a přešel k bidýlku, na kterém odpočívalo malé ptáčátko fénixe. „Možná tě zklamu, Harry, ale to opravdu nevím. Jak slečna Cleewedsová, tak i pan Smith na konci minulého roku podali žádost o přestup a ta byla na základě jejich hodnocení z předchozích škol přijata.“

 „Takže nevíte, jak bych měl další dědice najít?“

 „Opravdu rád bych ti pomohl, ale není to v mých silách. Jak jistě víš, Godrick po dlouhá léta udržoval s Rowenou a Helgou přátelské vztahy a tudíž za pomocí své krve zařídili, aby se jejich pozdější potomci vždy poznali, až se potkají.“

 „Ale jak je mám poznat?“

 „To nikdo neví.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář