Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola - Další školní rok

26. 7. 2007

 

 Byl opravdu rád, že jsou všichni Weasleyovi v pořádku a že je tu Ron s nimi, ale nemohl si pomoct, aby se netvářil otráveně pokaždé, když chtěl mít Hermionu jenom pro sebe. Cítil potřebu si ji k sobě přitisknout a políbit. Doufal aspoň v několik letmých dotyků, ale dívka se po celý zbytek dne jakémukoli kontaktu s ním vyhýbala. Vzpomínal na to, jak se její obličej rozzářil radostí, když uviděla Rona a vzápětí se mu vrhla do náruče, tehdy si to nijak nebral, ale teď když se všemožně bránila zůstat s ním sama, začínal vážně uvažovat o jejích citech.

 V duchu se okřikl, on sám nevěděl, jak se před Ronem chovat, jestli mu říct o tom, že jsou teď s Hermionou pár nebo ne, a dívce vyčítal pár promarněných chvil.

 Rozhodl se rychle a než si něco stihl rozmyslet, tak už otevíral dveře svého pokoje a potichu sbíhal schody o patro níž.

 Teprve před Hermioninými dveřmi si uvědomil, že vyběhl jen v kalhotách od pyžama a neoblékl si ani žádné tričko. Nechtělo se mu však vracet a riskovat, že někoho probudí. Opatrně zaťukal, a přesto měl pocit, jako by několikrát uhodil do gongu. Nervózně se rozhlédl kolem sebe, jestli někoho neprobudil a zadržel dech, když uslyšel přibližující se kroky po schodech. Netrpělivě proto znovu zaťukal a připravoval se k rychlému úprku.

 Jako záchrana se z pokoje ozvalo zavrzání podlahy a pár vteřin na to se před ním konečně otevřely dveře.

 „Pst,“ zasyčel potichu a přiložil jí ruku k puse, když viděl, jak se nadechuje, aby něco řekla. Zatlačil ji zpět do pokoje, aby mohl vejít a zavřel dveře právě včas, aby si nikdo ničeho nevšimnul.

 Pan Weasley, který nic netušící přišel jako poslední z rozbořeného Doupěte, prošel bez povšimnutí kolem Hermionina pokoje a vešel do své vlastní ložnice, kde už spala jeho manželka.

 „Kdo to byl?“ zeptala se šeptem Hermiona, když se ozvalo vrznutí dveří následované cvaknutím zámku.

 „Nevím,“ zašeptal zpátky a konečně si ji pořádně prohlédl. Čekal opět nějaké kraťásky s tričkem, ale krátká košilka sahající do půlky stehen ho opravdu překvapila.

 Ušklíbl se, když ho pozorovala stejně překvapeně jako on ji, ale rozhodl se to nijak nekomentovat a přejít rovnou k tomu, proč přišel. „Proč se mi vyhýbáš od té doby, co tu jsou Weasleyovi?“  

 „Já se ti nevyhýbám,“ ohradila se. „No možná trochu,“ přiznala, když z ní nespouštěl oči. „Nemyslela jsem, že se s nimi setkáme tak brzy.“

 „Já vím,“ přitakal. „Vůbec nikdo to ještě neví, nevědí to ani Remus s Tonksovou a ti tu s námi bydlí.“

 „Takže se zatím budeme chovat jako by nic?“

 „Zatím,“ přikývl a překvapeně jí položil dlaně na boky, když znenadání zaútočila na jeho rty. Mučivě si uvědomoval to minimum oblečení, které na sobě měli, hned jak si ji k sobě přitisknul.  

 „Nevím, jestli to vydržím,“ vydechla, když se od ní odtrhl a přitiskla mu rty na krk.

 „Bude to velmi, opravdu velmi těžké,“ zamumlal a sklonil hlavu, aby opět dosáhla na jeho rty. „Měl bych jít,“ zašeptal mezi polibky.

 „To si nemyslím,“ zavrtěla hlavou Hermiona. „Právě jsi přišel.“

 „Potřeboval jsem vědět, co se děje,“ vysvětlil, ale umlčela ho dalším polibkem. „Co když ráno někdo zjistí, že jsem nespal u sebe?“

 „Nikdo tam nepůjde,“ odporovala.

 „Nebo mě někdo může vidět odcházet od tebe.“

 „To by nebylo nejlepší,“ přiznala a na několik centimetrů se od něj odtáhla. Zvažovala možnosti, které právě teď měli, ale dřív než na něco přišla, tak to Harry vyřešil za ní.

 „Dobrou noc,“ zašeptal s úsměvem a sklonil se k ní pro poslední polibek.

 „Jsi si doufám vědom toho, že teď kvůli tobě neusnu.“

 „A předtím bys usnula?“ zeptal se a otevřel dveře dřív, než po něm stihla hodit polštář, který sebrala z postele.

 „Harry?“ Zastavila ho ještě, než zavřel dveře.

 „Ano?“ Nakoukl zpět do pokoje a upřel na ni své zvědavé oči.

 „Obleč si příště tričko, bude to pro nás oba jednoduší,“ pověděla mu šeptem s pohledem upřeným na jeho hruď.

 Uchechtl se nad tím, jak přitom vypadala a s tichým zavřením dveří potichu doskákal až k sobě do pokoje. Její poslední věta se mu stále přehrávala v hlavě a musel se usmívat nad tím, co znamenala. Přímo ho tím zvala, aby se další noc objevil znovu.

 

 Ráno při snídani měl Harry obzvlášť dobrou náladu, která se postupně přenesla na všechny u stolu a pan Weasley s Billem a Charliem stále s úsměvem opouštěli Grimmauldovo náměstí, aby pokročili dál v opravách jejich domu.

 Hned po snídani se Harry s Remusem vypařili do sklepa a Hermiona s Ginny a Ronem si tak museli najít vlastní zábavu. Nakonec vyšli až do čtvrtého patra do jednoho ze salonků a posadili se k šachovému stolku. Mezitím, co si povídali, Ron s Ginny se nelítostně snažili toho druhého porazit a Hermioně kolikrát nezbylo nic jiného, než jen napjatě sledovat, kdo z nich vyhraje. Ještě nikdy neviděla nikoho, kdo by s Ronem zvládl zahrát vyrovnanější šachovou partii, než byla tato.

 Harry se dole ve sklepě na rozdíl od nich tak dobře nebavil. Po tom, co znovu zkoušel vyčarovat štít, se Remusovi svěřil, jak moc ho to vyčerpává a ten rozhodl, že by s tím měl začít něco dělat, takže z jedné skříně vylovil věci na posilování a udělal Harrymu jednotlivá stanoviště, na kterých se každé dvě minuty střídal.

 Když skončili, tak byl rád, že vůbec došel do druhého patra, kde sebou plácl na postel a přesto, že teprve před dvěma hodinami vstával, tak znovu usnul.

 „Harry!“ Zacloumal s ním někdo, aby se probudil a mladík se jen nespokojeně převalil na záda, aby se dozvěděl, kdo to byl.

 „Co se děje, Rone?“ zeptal se rozespale.

  „Mamka svolává na oběd, tak vstávej,“ pobídl ho a počkal, dokud si nesednul, aby měl jistotu, že opět neusne.

 Samotného Harryho překvapilo, že to vůbec dokázal, protože čekal, že se po posilování v Remusově režimu nebude moct ani pohnout. Naštěstí ho muž donutil, aby se na konci řádně protáhnul a nyní až na malou ztuhlost nic necítil.

 Rychle se osprchoval a pak už jen seběhl schody do kuchyně, kde mu Hermiona držela jeho obvyklé místo a o něčem si povídala s Ginny sedící naproti ní.

 Oběd byl vynikající a Ron nemohl skřítky vynachválit. Když se na něj paní Weasleyová přes stůl zamračila, tak rychle dodal, že domácí kuchyni se to nemůže rovnat a všichni kolem něj se vesele zasmáli.

 „Ginny,“ ozvala se po jídle paní Weasleyová a zarazila tak svou dceru v odchodu s Harrym, Hermionou a Ronem.

 „Ano?“ otočila se jmenovaná a zůstala stát ve dveřích.

 „Neříkala jsi náhodou, že chceš pomoct s tím lektvarem?“

 „Teď máš čas?“

 „Myslela jsem, že budu muset uklízet nádobí od oběda, ale skřítci to všechno zvládají sami, takže ano,“ přikývla.

 „Dobře, dojdu si pro věci,“ oznámila matce a proběhla kolem trojice ke svému pokoji v patře.

 „Co jsi vlastně dopoledne dělal?“ zeptal se Ron, když si posedali v Harryho pokoji na pohovku a do křesel.

 „Cvičil jako včera,“ odpověděl Harry a s Hermionou si nenápadně vyměnil nervózní pohled, nevěděl proč, ale obával se kamarádovi říct všechny novinky.

 „A k čemu to všechno? Bude se konat nějaká soutěž nebo co?“

 „Popravdě,“ nadechl se Harry a nakrčil čelo, „ti musím něco říct.“

 „Opravdu?“ ušklíbl se Ron.

 „Řekl ti někdo, co přesně se stalo u Hermiony?“

 „Ten večer, co tam vpadli ti Smrtijedi?“ ptal se zrzek pro jistotu.

 „Jo přesně ten.“

 „Ani ne, byl jsem rád, že jste v pořádku, tak jsem se ani nevyptával.“

 „Fajn,“ přikývl Harry a přelétl pohledem k Hermioně, která se na něj povzbudivě usmála. „Jeden ze Smrtijedů vyslal na Hermionu smrtící kletbu,“ začal vyprávět. Ron naproti němu pootevřel ústa v němém údivu a střelil vyděšeným pohledem k dívce. „Jak jsem ho sledoval, tak mi najednou došlo, co přesně bych měl dělat a postavil jsem se před ni a kletbu odrazil.“

 „Jak odrazil? Kletba smrti nejde odrazit.“

 „Pomocí jednoho speciálního štítu.“

 „Žádný takový štít neznám, ty ano?“ zamračil se na Hermionu, která celou dobu potichu poslouchala.

 „Uměli ho vykouzlit pouze někteří moji předci, nevím kdo přesně,“ přiznal Harry. „Je to jedna z mocí Godrika Nebelvíra.“ Vypadlo z něj nakonec a sledoval, jak se Ronův výraz s postupem času mění.

 „Ty jsi potomek Godrika Nebelvíra,“ řekl po chvíli a nevěřícně na Harryho koukal.

 „Jo, Brumbál mi to řekl v den mých narozenin. Říkal, že na to každý musí přijít sám.“

 „Když se nad tím zamyslíš, tak se to vlastně dalo čekat potom, co jsi v druháku vytáhl ten meč.“

 „Nevím, Brumbál tenkrát říkal, že to bylo kvůli tomu, co jsem řekl.“

 „Myslíš, že o tom ví Ty-víš-kdo?“

 „Netuším, ale souvisí s ním další věc, o které bych ti chtěl říct.“

 „Poslouchám,“ řekl odevzdaně a tvářil se trochu nejistě z toho, že to stále ještě není všechno.

 „Tehdy na ministerstvu, když se rozbila ta věštba, tak jsem se později od Brumbála dozvěděl, že nebyla jen o mě ale i Voldemortovi. Ve zkratce se v ní říká, že jeden z nás musí umřít, aby ten druhý mohl žít.“

 „Musíš zabít Ty-víš-koho?“ otevřel pusu Ron a Harry začal vážně uvažovat o tom, jestli nebyla chyba mu to říct všechno najednou. „A kvůli tomu cvičíš?“

 „Cvičím kvůli tomu štítu, protože i když ho vyčaruju, tak mě to docela zmáhá. Řekl jsem o tom Remusovi a ten rozhodl, že si budu muset zvětšit fyzickou sílu.“

 „A co třeba děláš?“

 „Převážně posilování protože se tady nic jiného dělat nedá.“

 

 Po celý zbytek dne si povídali a později se k nim přidala i Ginny. Všichni museli uznat, že Harryho pokoj byl opravdu skvělý a ani jednomu ze sourozenců se z Grimmauldova náměstí na konci týdne nechtělo odcházet, jenže museli. Dům už znovu stál a zbývalo veškeré vybavení naskládat zpět dovnitř, s čímž měli rodičům a starším bratrům pomoct.

 „Za týden nashledanou,“ loučil se Ron a s Harrym se poplácali po zádech.

 „Uvidíme se na nádraží,“ domlouvala se Ginny s Hermionou.

 „Buďte tam brzo, aby vám to neujelo,“ připomínala jí ještě kamarádka, ale to už se společně s paní Weasleyovou, která tu s nimi jako jediná z rodiny zbyla, letaxem přemístili do Doupěte a obyvatelé Grimmauldova náměstí opět osaměli.

 „Musím za Dungem, takže se uvidíme večer,“ rozloučil se Remus.

 „Já budu v knihovně,“ oznámila Hermiona a usmála se na Harryho, když se za ní ohlédl.

 „Co budeš dělat ty, Harry?“ zeptala se Tonksová, když v kuchyni zůstali jen oni dva.

 „Vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ přiznal a pousmál se.

 „Tak do toho, co potřebuješ vědět?“

 „Umíš tancovat? Chci říct, že v Bradavicích nejspíš bude ples s ohledem na to, že jsme si měli pořídit společenské hábity a já bych se to opravdu potřeboval naučit.“

 „No nevím, jestli zrovna já budu nejlepší učitel, Harry,“ zaváhala.

 „No tak, Tonksová, nenechávej se prosit.“

 „Proč neřekneš Hermioně? Určitě by tě něčemu přiučila.“

 Odkašlal si, když si uvědomil, že se mu tváře začínají zalévat horkem. „No totiž-ehm, jak bych to řekl …“

 „Co se děje?“ zatvářila se ustaraně Tonksová.

 „Přemýšlel jsem, že bych ji pozval, tak si to chci natrénovat s někým jiným.“

 „Aha! Chceš pozvat Hermionu,“ zablýsklo se jí v očích a Harry naprázdno polkl.

 „Ano,“ přikývl a snažil se, aby to vyznělo co nejlhostejněji.

 „Poslední dobou jste spolu nějak často, nemýlím se?“ vyzvídala a bavila se Harryho rudnoucím obličejem.

 „Pomůžeš mi teda?“ zeptal se, aby změnil téma.

 „Jistě.“ Přikývla a společně sešli do sklepa, kde Tonksová vyčarovala hudební nástroje, které ožili a oni začali zkoušet.

 Nakonec spolu dole strávili delší dobu, než kdokoli z nich plánoval, a když celý rozesmátí vyšli zpět do kuchyně, tak akorát uviděli Hermionu, jak otevírá dveře.

 „Co jste tam dole dělali?“ zeptala se, jakmile si všimla, odkud vycházejí.

 „Nic,“ pokrčil rameny Harry a usmál se, když se na něj zamračila.

 

 Týden uběhl dřív, než si toho Harry díky Lupinovým tréninkům a nočním návštěvám Hermionina pokoje stihl všimnout a právě teď koukal z okna vlaku a vyhlížel Rona s Ginny. Opravdu už si začínal myslet, že ten vlak zmeškají, když je najednou uviděl přímo proletět přepážkou a v obležení svých kufrů se cpát davem loučících se rodičů k vlaku.

 „Rone! Ginny!“ zakřičel, když se vyklonil, aby si ho všimli.

 Okamžitě ho zaregistrovali a prorvali se k vagonu, ve kterém s Hermionou už nějakou tu dobu v klidu seděli. Nemuseli čekat dlouho a dveře kupé se otevřely a dovnitř vpadla nejdříve Ginny a v závěsu za ní i Ron, oba byli uřícení a tváře měly mírně zčervenalé.

 „Co vás zdrželo?“ zeptala se Hermiona, když se přivítali.

 „Někdo vypnul budík,“ protočila oči v sloup zrzka a sedla si vedle kamarádky.

 „Ahoj, můžeme si přisednout?“ objevil se Neville a přes něj se natahovala blonďatá hlava Lenky Láskodárové.

 „Jasně.“ Přikývl Harry a uvolnil vedle sebe víc místa, stejně jako Hermiona, aby si Neville s Lenkou mohli přisednout.

 Vlak do vzduchu vypustil mohutný oblak páry a všichni ucítili, jak se uvolnili brzdy. Společně s Ginny, Ronem a Hermionou se vyklonili z okna, aby zamávali manželům Weasleyovým, kterým se konečně podařilo protlačit se až k jejich vagonu. Mezitím, co Harrymu společně s celým nástupištěm mizeli z dohledu, si uvědomoval, že poprvé mu bude v Bradavicích něco chybět. Prázdniny, které tohle léto prožil, byly nejlepší v jeho životě a to zejména díky Hermioně a Remusovi. S úsměvem se na dívku naproti sobě podíval, nikdo jim nevěnoval pozornost, zatímco se na sebe usmívali.

 „Bude letos znovu BA?“ zeptal se Neville, čímž Harryho odtrhl od Hermioniných očí.

 „To nevím, Neville,“ odpověděl překvapeně. „Umbridgeová už tam letos nebude.“

 „To nevadí.“ Pokrčila rameny Lenka. „Naopak je to dobře, protože to bude moct být legální a navíc to byla legrace.“

 „Mohli bychom pokračovat,“ uznal nakonec Harry, když se přistihl, že si v hlavě dělá malý rozpis jednotlivých hodin. „Pokud bude zájem,“ dodal.

 „Skvěle,“ usmál se Neville. „O lidi se nemusíš bát, optám se bývalých členů a oni nám určitě pomůžou sehnat ještě někoho dalšího.“ Začal plánovat a Harry, Ron, Hermiona a Ginny se jen nestačili divit na rozdíl od Lenky, která překvapeně vůbec nevypadala. „Jen budete muset zajít za McGonagallovou, aby to bylo oficiální.“

  „Tam by měla jít Hermiona.“ Přikývl Ron. „Jsi její oblíbenec,“ vysvětlil, když se na něj otočila se zdviženým obočím.

 „Ahoj,“ pozdravil Dean, když se objevil ve dveřích kupé. „Mohla bys na chvilku, Ginny?“

 „Jasně.“ Přikývla s úsměvem a zmizela dřív, než někdo z nich stihl něco říct.

 „Co to mělo znamenat?“ ozval se zamračeně Ron a sledoval místo, kde ti dva zmizeli.

 „Nech ji žít, Rone,“ protočila oči v sloup Hermiona, čímž si vysloužila jeho zamračený pohled.

 

 Celá cesta proběhla v klidu, dokonce se neobjevil ani Malfoy. Harry nevěděl, jestli je to dobře anebo by ho to mělo znepokojovat. Mračil se, zatímco pomalu vystupovali z vlaku a pohlédl k prefektskému vagonu, odkud Malfoy právě vystupoval.

 „Co se děje?“ zeptala se potichu Hermiona.

 „To jenom Malfoy.“

 „Co udělal?“

 „Právě že nic,“ zamumlal.

 „Tím líp pro nás,“ usmála se a upravila mu límeček u košile. „Pusť ho z hlavy,“ řekla, ještě než sešla z posledního schodu na nástupiště, kde na ně už čekali ostatní.

 S úsměvem se za ní díval, dokud si nevšiml Ronova zamračeného pohledu a rychle i on vyskočil z vlaku. Kamarádův pohled mu opět připomněl jeho letní úvahy o citech, které by k Hermioně mohl cítit a zamračil se ještě víc.

 „Prváci! Prváci sem!“ Rozléhalo se po nádraží v Prasinkách a Harry s úsměvem vyhledal vysokou postavu jejich profesora péče o kouzelné tvory.

 „Ahoj, Hagride!“ pozdravili, když k němu došli.

 „Nazdárek vy tři,“ oplatil jim. „Jak ste se měli?“

 „Dobře,“ odpověděli všichni a pozorovali, jak obr spokojeně přikývl.

 „Někdy se stavte, teď už musím jít. Prváci za mnou!“ zavelel a vyrazil s řadou malých studentů a studentek v patách k loďkám.

 Harry s Ronem a Hermionou vyšli za Nevillem, Lenkou a Ginny, kteří jim drželi místa v kočáře a v tichosti sledovali ubíhající krajinu kolem nich. Jakkoli předtím smutnil, když opouštěl Londýn, tak ho zaplavil pocit štěstí a bezpečí jen co si dosedl k dlouhému nebelvírskému stolu ve Velké síni. Ta byla vyzdobena barvami všech kolejí a studenti u jednotlivých stolů se zdravili s těmi, které cestou na hrad ještě nepotkali.

 Všechen hovor v síni postupně ustal, když se začaly otevírat dveře, za kterými již stála profesorka McGonagallová s řadou prvňáčků. Pomalu se rozešli do síně a všichni jedenáctiletí chlapci i děvčata se nervózně rozhlížela kolem sebe. Jen poslední dvojice, jasně převyšujíce ostatní nové studenty, se koukala přímo před sebe a nevšímala si zvídavých pohledů všech ostatních.

 Harry si vyměnil zmatený pohled s Hermionou vedle sebe a oba se podívali na Rona, jenž seděl vedle Ginny naproti nim. Měl stejně překvapený obličej jako oni a jen pokrčil rameny, zatímco se všichni seskupili před stoličkou s kloboukem.

„Já moudrý klobouk z Bradavic,

přišel jsem vás varovat.

Zlo ovládá naši zemi, proto vy,
tři dědicové spojte se,

jinak váš zánik je jasný.
Já jsem tu proto, abych odhalil
vaši povahu-“

 Dál už nebyl Harry schopný poslouchat. Tři dědicové spojte se, znělo mu stále v hlavě a on jako v transu stále koukal na svůj rodový prsten, který měl na prstu. Copak to bylo možné? Dědicové Helgy a Roweny byli stále naživu a dokonce se s nimi měl spojit? Proti Voldemortovi? Kdo to ale může být? Ptal se sám sebe, když ho Hermiona šťouchla do žeber a kývla směrem ke stoličce, kde právě seděla ta dívka, co šla jako poslední v zástupu za McGonagallovou. Mohla být tak ve stejném věku jako Harry a klobouk s ní dlouho rozmlouval, než konečně vykřikl: „MRZIMOR!“

 Nevypadala nijak překvapeně a jen se mírně usmála, když si přisedla k jásajícím mrzimorským.

 „HAVRASPÁR!“ vykřikl znenadání klobouk a Harry rychle odtrhl pohled od tmavovlasé dívky, aby viděl, jak si onen kluk sundává klobouk z hlavy a s jistým úsměvem míří k havraspárskému stolu.

 Že by se Brumbál postaral o to, aby se dědici spojili? Přemýšlel dál Harry a s nakrčeným čelem oba pozoroval. Bude muset zajít do knihovny a něco si o tom přečíst. Potom by mohl zajít za Brumbálem, napadlo ho, on o tom bude vědět nejvíc.

 

 Další den se Harry probudil velmi brzo a to i přesto, že byla sobota. Měl v plánu jít do knihovny, ale když se cestou do druhého patra ozval jeho žaludek, tak své plány přehodnotil a nejdříve vyrazil do Velké síně na snídani.

 Pár spolužáků z nebelvíru už sedělo u stolu a tak si k nim s popřáním dobrého rána přisedl. Nebyl to nikdo z jeho ročníku, takže tím veškerá konverzace skončila, ale to nevadilo. Naložil si na talíř několik toastů s vajíčky a do hrnku si nalil horký čaj z konvice.

 „V kolik jsi vstával?“ zeptala se Hermiona, když si k němu přisedla a vzala si misku s cereáliemi.

 „Před chvílí,“ pokrčil rameny. „Chtěl jsem jít do knihovny, ale uprostřed schodiště jsem dostal hlad, tak jsem šel nejdřív sem.“

 „Slyším dobře? Ty a knihovna?“

 Přikývl a ignoroval překvapený tón v jejím hlase. „Chtěl jsem zjistit něco o těch dědicích, na které upozorňoval Moudrý klobouk. Není trochu podezřelý, že sem přijdou dva noví žáci a překvapivě jsou zařazeni do kolejí, u kterých neznáme dědice?“ zašeptal, když si poblíž nich přisedly Parvati s Levandulí.

 „Taky jsem o tom přemýšlela.“ Přikývla. „Jen si nejsem tak úplně jistá, jestli něco najdeme v bradavické knihovně.“

 „Vždyť Bradavice založili,“ namítl, když spolkl sousto vajíček. „To je důvod k tomu, aby tu nějaké užitečné knihy byly.“

 „Netvrdím, že v žádné nebude o nikom ani zmínka, jen si nejsem jistá, jestli najdeš někoho z potomků.“

 „Uvidím.“ Pokrčil rameny a vypil zbytek čaje.

 „Chceš s tím pomoct?“ zeptala se, když se už zvedal. „V knihovně se vyznám,“ ušklíbla se.

 „Budu rád,“ usmál se. „Ale v klidu se najez, nejdřív ještě musím za McGonagallovou pro Kulový blesk.“

 „Dobře,“ broukla, když jí nenápadně pohladil po zádech a s veselou náladou odešel.

 Procházel podél nádvoří k učebně přeměňování, když si všimnul tří zmijozelských studentů, kteří na něj upírali své nenávistné pohledy. Přemýšlel, proč nejsou ve Velké síni na snídani a opět se mu vrátil ten nejistý pocit z minulého dne.

 „Dobrý den, Pottere,“ řekla překvapeně McGonagallová, když zaklepal na dveře jejího kabinetu uvnitř třídy.

 „Dobrý den, paní profesorko, o prázdninách jste mi k výsledkům zkoušek přidala ještě vzkaz, abych si vyzvedl koště.“

 „Jistě, pojďte dál.“ Pokynula mu a sama přešla ke skříni, na které byl položený jeho Kulový blesk. „Naplánoval jste již konkurz? Pokud je mi známo, tak Vám chybí oba odrážeči a dva střelci.“

 „Popravdě jsem na to ještě nepomyslel,“ přiznal Harry.

 „Měl byste začít, Pottere, profesor Snape již zamluvil hřiště pro zmijozelský konkurz a velice nerada bych se dívala, jak jeho kolej zvedá nad hlavu pohár.“  

 Následoval její pohled k vitríně, kde byl famfrpálový pohár vítězů vystavený. Cítil, že přesně tam patří a měl by zůstat. „Spolehněte se, paní profesorko.“

 „Beru Vás za slovo, Pottere.“

 S rozloučením opustil její kabinet a ohlédl se na místo, kde stáli Malfoy s Crabbem a Goylem. Stále ho propalovali pohledem, ale nezdálo se, že by měli něco v plánu, takže se otočil zpět dopředu a zamířil do nebelvírské věže, aby si uložil koště. 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář