Katren

 Světelný paprsek ho udeřil přímo do prsou. Jeho ústa zůstala ještě roztažena v posměšném úsměvu, ale oči se mu rozšířily ohromením. Tělo opsalo elegantní křivku, když po zádech klesal k roztřepenému závoji, visícímu z kamenného oblouku.  Ve vyzáblém a kdysi pohledném obličeji Siriuse Blacka byl výraz, v němž se mísil strach s překvapením.

 Sirius propadl prastarým obloukem a zmizel za závojem, jenž se na okamžik rozechvěl jako v prudkém větru a pak zůstal nehybně viset. 

 „Siriusi!“ vyjekl Harry. 

 „Harry!“ ozvalo se najednou za ním.

 Otočil se a doufal, že tam uvidí svého kmotra, ale nikdo tam nebyl. „Siriusi! Siriusi, kde jsi?“

 „Jsem tady!“ uslyšel nyní zprava.

 „Kde?! Nevidím tě!“

 „Harry!“ zakřičel opět Sirius. „Pomoz mi!“ zakřičel těsně za ním, až chlapec nadskočil a po zádech mu přejel mráz.

  I přes ošklivý sen chlapec ležel v klidu na boku, ale náhle se jeho oči prudce otevřely a on zalapal po dechu. V hlavě mu stále duněl kmotrův hlas a on si jen bezúspěšně mohl přikrývat uši ve snaze to nějak zastavit.

  Posadil se a zabořil hlavu do dlaní. Přestože se velmi snažil, nedokázal zadržet vzlyky, které se mu hrnuly z hrdla a zaplňovaly celý pokoj. Byl rád, že je na patře sám, protože tak nikdo neměl možnost to slyšet.

  Po několika dlouhých minutách se zvedl a vyšel z pokoje na schody. Při cestě dolů si nasadil brýle, které si před odchodem vzal z nočního stolku a potichu jako duch prošel kolem dveří Hermionina pokoje ve snaze ji neprobudit. Jakmile se dostal do vstupní haly, tak zapadl do kuchyně a překvapeně se podíval po třech mužích sedících u stolu.

  „Vítej, Harry,“ pohlédl na něj Brumbál přes své půlměsíčkové brýle a Harryho napadlo, že i když nesedí za svým ředitelským stolem, tak tím vzbuzuje stejnou autoritu.

  „Dobrý večer,“ opětoval a pohlédl i na Remuse a Snapea.

  „Popravdě, už je spíše hluboká noc,“ usmál se na něj ředitel, zatímco profesor lektvarů si ho měřil zamračeným pohledem.

  „Děje se něco, Harry?“ zeptal se Lupin.

  „Ne,“ zavrtěl spěšně hlavou. „Jen nemůžu spát, tak jsem se šel napít.“

  „Měl bych jít, Brumbále,“ řekl Snape a vstal.

  „Zastav se někdy v nejbližší době v ředitelně, Severusi, pokusím do té doby na něco přijít.“

  „Jistě,“ přikývl a zmizel v zelených plamenech.

  „Děje se něco, pane?“

  „Nic s čím by ses musel zatěžovat, Harry, lord Voldemort si pouze žádá služby svých nejvěrnějších.“

  Chlapec přikývl a sledoval vyhasínající plamínky v krbu a přemítal nad tím, jak moc se nenáviděný profesor lektvarů nachází v nebezpečí, když pomáhá Brumbálovi. Stále však nebyl přesvědčen o tom, zda mu má věřit. Minulý rok to udělal, řekl mu o tom, co viděl.

  Nešťastně zkřivil obličej a ani v tu chvíli nevnímal, jak ho Remus pozorně sleduje a mračí se při změně jeho výrazu.

  „Měl bych také už jít.“

  „Uvidíme se na schůzi,“ přikývl vlkodlak, když se Brumbál zvedl a zmizel stejně jako jeden z jeho zaměstnanců před chvílí.

  „Je Snape v nebezpečí?“ zeptal se Harry, přece jen si uvědomoval, že je dobré mít na své straně někoho, kdo by jim říkal některé Voldemortovi záměry.

  „Dokud bude vše hrát tak dobře jako doteď, tak ne,“ ujistil ho Lupin a ukázal na místo naproti sobě. „Posaď se.“

  Poslechl a s očekáváním se muži podíval do očí.

  „Co se děje, Harry?“ zeptal se znovu a chlapec se zamračil.

  „Už jsem říkal, že nic, všechno je v pořádku.“

  „Teď mi lžeš,“ pronesl klidně Remus a sledoval, jak se Harry nadechuje k protestu. Zvedl ruku, aby ho zastavil a chvilku ho pozorně pozoroval. „Máš zarudlé oči,“ prozradil mu.

  Povytáhl obočí, jak si to uvědomil a možná by se i plácl do čela, kdyby ho Lupin nesledoval. Zapomněl na to v okamžiku, kdy otevřel dveře a uviděl ty tři sedět v tichosti u stolu s ustaranými tvářemi.

  Jakmile si uvědomil, kdo ho v takovém stavu viděl, tak by se nejraději propadl do země. Z jedné noční můry se probudil a do druhé spadl v momentě, kdy ho ubrečeného viděl Snape s Brumbálem.

  „Chceš mi tedy něco říct?“

  „To nestojí za řeč, byla to jen noční můra,“ pokročil rameny.

  „Co se ti zdálo?“

  „Zdálo se mi o Siriusovi,“ zamumlal a zabodl pohled do desky stolu, aby Lupin neměl možnost vidět slzy zaplňující jeho oči. Bylo to poprvé, co vyslovil jeho jméno a opravdu na něj při tom myslel.

  „Taky mi chybí,“ ozval se po chvíli Remusův chraptivý hlas. „Přál bych si to změnit, měl jsem ho tehdy přivázat k židli a zamknout do sklepa.“

  „V první řadě jsem hlavně vůbec neměl chodit na ministerstvo,“ zakroutil hlavou Harry a pohlédl muži do očí.

  „Vinu cítí pravděpodobně každý,“ řekl po pár sekundách, kdy si s Harrym hleděli do očí. Ani jeden se za to nemohl přestat cítit hrozně, ale zároveň ani nechtěli vyvracet vinu tomu druhému, protože věděli, že by to stejně nemělo žádnou cenu. „Měl bys jít spát,“ navrhl nakonec Remus.

  „Ty nejdeš?“ zeptal se Harry, když se s přikývnutím zvedl a došel až ke dveřím, kde se ještě otočil a pohlédl na stále sedícího muže.

  „Mám dnes službu,“ vysvětlil a dál zadumaně hleděl na hrnek s kávou před sebou.

  Chlapec začal pomalu stoupat po schodech zpět do druhého patra, v prvním se však zastavil s jednou nohou na schodu a otočil se na dveře, za kterými spala Hermiona. Potichu, aby ji neprobudil, otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Usmál se, když opět uviděl její ve spánku klidný výraz s mírným úsměvem na rtech.

  S pocitem, že jí ani nikomu jinému, na kom mu záleží, nic nehrozí, zalehl do své postele a usnul snáz, než si myslel.

  Druhý den vstal poměrně brzy i přes to ponocování v kuchyni společně s Lupinem. Na schodišti si ovšem uvědomil, že ani nemá chuť k jídlu a tak místo toho, aby šel na snídani, vyběhl dvě patra a dostal se až na půdu.

  Překvapeně zamrkal, když se ocitl před mohutným hipogryfem a uklonil se, jakmile mu všechny informace dotekly do mozku. Všiml si, že zvíře se taky uklonilo a mohl tak přistoupit blíž.

  Natáhl ruku, aby ho podrbal a usmál se, když spokojeně přivřel oči. „Ahoj, Klofane,“ zašeptal a dál hipogryfa drbal. Neváhal, když si všiml kartáčů a jeden si vzal, aby mu vyčistil peří. Hádal, že se Brumbál nebo někdo jiný postaral o to, aby o něj bylo postaráno, ale přesto to bylo něco, co mohl dělat a zabít tak trochu času.

  Nechal své myšlenky plout, jak se jim chtělo, a usmál se, když si vybavil Hermionin bezbranný výraz. Vzápětí na to si ale vzpomněl na Lupinův výraz onehdy večer, když se zeptal, co je mezi ním a Hermionou, vypadal docela nepřesvědčeně, když ho Harry ujišťoval, že jsou pouze přátelé.

  Ozvalo se zaťukání a Harry s Klofanem se nejdříve podívali na sebe a teprve potom na hlavu, která se objevila mezi dveřmi.

  „Můžu dál?“ zeptala se Hermiona a chlapec přikývl.

  Zavřela za sebou dveře a udělala ještě jeden krok k nim, než se hipogryfovi uklonila. Napodobil ji a sledoval, jak se k němu přibližuje, přičemž cestou taky sebrala jeden kartáč a začala na druhé straně než Harry.

  „Proč nejdeš na snídani?“

  Zastavil se uprostřed pohybu a pohlédl na ní nerozhodným pohledem. Překvapila ho tím, jak se tu znenadání objevila a o to víc, když jeho myšlenky patřily právě jí. „Nemám hlad.“

  „To je škoda. Po posledním pokusu Tonksové udělat něco k jídlu Brumbál pověřil skřítky, aby vařili.“

  „Opravdu?“

  „Jak říkám,“ přikývla.

  „Jen mezi námi,“ pohlédl na dívku přes zvíře, „můžeme být rádi, protože bychom se dalším jídlem od Tonksové mohli otrávit.“

  „Takže jsem tě přesvědčila, aby ses šel nasnídat?“

  „Já ale opravdu nemám hlad,“ ušklíbl se na ni. „Jsem ale rád, že jsi mě o tom informovala, budu se těšit na oběd.“

  „Oběd?“ povytáhla obočí. „Dneska jdeme na Příčnou, takže počítám s tím, že si něco dáme tam,“ připomněla mu a rozesmála se, když na ní zůstal překvapeně koukat. 

  „Úplně jsem zapomněl.“

  „Vidím,“ přikývla stále s úsměvem. „Co tě tak zaměstnalo, že jsi zapomněl?“

  Sklopil pohled zpět k práci, aby neviděla smutek, který se znovu začal projevovat. Hermionu však neoklamal.

  „Harry, co se děje? Víš, že mi můžeš říct všechno,“ řekla a obešla hipogryfa k němu.

  „Zdál se mi sen,“ pokrčil rameny, když mu stiskla ruku.

  „Něco s Voldemortem?“

  „Sirius,“ zavrtěl hlavou. „Viděl jsem ho padat do oblouku, jenže potom na mě začal volat. Neviděl jsem ho, ale pořád se kolem ozýval jeho hlas. Volal o pomoc, Hermiono,“ vyprávěl jí a pevně stiskl oči, aby zadržel slzy.

  „Harry,“ zašeptala a nevěděla, co mu na to říct. Nakonec mu pustila ruku a přitáhla si ho k sobě. Oba překvapilo, jaký je mezi nimi výškový rozdíl. Vždycky byli tak nějak stejně vysocí, ale najednou Harry vyrostl, aniž by si uvědomoval, kdy se to stalo.

  Sklonil hlavu, aby se jí podíval do očí a začal přemýšlet o tom, jak mu mohlo trvat tak dlouho, než si všiml, jak krásná je. V očích se jí odrážela starost a na čele se jí udělalo několik vrásek.

  Přesunul svůj pohled na její rty, když z jejího pohledu ztratil veškeré zábrany a pomalu se naklonil. Jemně přitiskl své rty na její a zavalila ho vlna radosti, když polibek začala opětovat. Ať už čekal cokoli, absolutně to předčilo jeho představy. Jemnost, se kterou se oba navzájem poznávali, ho nutila jí lehce přiložit dlaň k tváři a postupně přesunout až za krk.

  Nakonec, když se jejich rty oddělily, si ji k sobě přivinul a dál zůstali stát vedle hipogryfa, kterému zajiskřilo v očích, když ty dva sledoval.

  „Dobré ráno, Harry,“ usmála se Tonksová, když se společně s Hermionou objevili v kuchyně.

  „Dobré ráno,“ odpověděl s úsměvem a kývl na Remuse.

  „Dáš si něco k snídani?“ zeptal se.

  „Nemám hlad,“ zavrtěl hlavou. „Koupím si potom něco na Příčný.“

  „Dobře. Jste připraveni?“

  „Jasně, můžeme vyrazit.“

  „Tak jdeme,“ zvedla se Tonksová a postrčila je ke krbu, pomocí něhož se přemístili do Děravého kotle.
  „Kam chcete jít nejdřív?“ zeptal se Lupin, když vyšli na Příčnou ulici a sledovali, jak se tam všichni kouzelníci přesouvají z jednoho obchodu do druhého.

  „Krucánky a kaňoury,“ rozhodla Hermiona a všichni ostatní se nad tím jenom ušklíbli.

  „Dej mi ten seznam,“ natáhla k dívce ruku Tonksová. „Společně s Remusem vám zařídíme knihy do školy a vy se zatím podívejte po něčem navíc, jestli chcete.“

  Přikývli a Hermiona se ihned odpojila. Harry si ještě vyměnil pobavený pohled s Lupinem a šel za ní. Našel ji u regálu až na druhém konci obchodu, kde si četla obsah kůží potažené knihy.

  „Zkoušky OVCE a jak je nejlépe zvládnout?“ přečetl si název na hřbetu a nechápavě se na ní podíval. „Hermiono, zkoušky děláme až příští rok.“

  „Neboj se, já vím,“ ujistila ho. „Jen se chci řádně připravit.“

  „A nezačínáš příliš brzo?“

  „Lepší brzo než pozdě,“ pokrčila rameny a významně se na něj podívala, přičemž Harry nasadil výraz, že vůbec neví, o čem mluví.

  Popravdě neměl žádnou představu, co by si mohl v knihkupectví koupit, jak ale Hermiona postupovala stále dál a dál, tak si všiml štítku, na kterém bylo napsáno Obranná a útočná kouzla. Nenápadně se od dívky odpojil a začal si prohlížet nějaké tituly knih, které ho zaujali. Když odcházel, nesl si v ruce tři knížky a doufal, že mu dobře poslouží.

  Rozšířil překvapením oči, když vkročil do hlavní uličky a málem narazil do Hermiony, která přes svou hromadu knih pomalu ani neviděla.

  „Doufám, že to není všechno jenom příprava na OVCE,“ řekl, jakmile jí několik knih ubral a viděl konečně celý její obličej.

  „Jistě že ne, vzala jsem si jen tu jednu,“ přikývla.

  „Ukaž, Hermiono, pomůžu ti,“ přikročil k nim Lupin, jakmile si jich všiml a polovinu knih jí sebral. Společně pak došli k pultu a prodavač jim to postupně napočítal.

  Dopoledne uteklo rychle, Remus s Tonksovou je po zaplacení v Krucánkách a Kaňourech nechali samotné, když ženě na rameni přistála sova s Brumbálovým písmem. Ani jednomu z nich nezbylo nic jiného, než jejich svěřencům dát nějaké poslední instrukce, jak se chovat kdyby nastala nějaká nečekaná situace. Ještě než se přemístili, jim řekli, kde a kdy se sejdou a pak zmizeli.

  „Opravdu se těším, až se budeme moci přemisťovat,“ řekl Harry, když seděli u Floreana Fortescuea a oba před sebou měli veliký pohár od zmrzliny.

  „Pokud vím, tak bychom se to měli začít učit někdy na jaře,“ přitakala Hermiona a pohlédla do seznamu povinných pomůcek do školy.

  „Co nám ještě chybí?“

  „Přísady do lektvarů a hábity. Všiml sis, že máme opět mít společenský hábit?“

  „Vypadá to na další ples,“ přikývl a sledoval, jak se Hermiona usmívá. „Předem tě upozorňuju, že se moje taneční schopnosti nijak nezlepšily.“

  „S tím se stále dá ještě něco udělat,“ pokrčila rameny a rozesmála se, když uviděla jeho obličej.

  „No ne, podívejme se, kdo tu je,“ přistoupil k jejich stolku někdo, a když se oba otočili, pohlédli do tváře Dracu Malfoyovi. „Kde jste nechali Weasleyho?“

  „Do toho ti nic není, Malfoyi,“ zamračila se Hermiona.

  „Ale copak, Grangerová? Nechceš, aby se dozvěděl, jak si tady s Potterem užíváte?“

  „Malfoyi!“ zavrčel výhružně Harry.

  „Draco!“ zavolala na blonďáka žena na druhé straně ulice a zarazila tak další jeho slova.

  „Už jdu, matko!“ ohlédl se za ní a otočil se zpět na Harryho s Hermionou. „Uvidíme se ve škole,“ ušklíbl se a odešel.

  „Ze všech lidí musíme narazit zrovna na něj,“ zavrtěl hlavou Harry a dál ho zamračeně doprovázel pohledem, dokud se mu mezi lidmi neztratil.

  „Pojď, jdeme do té lékárny pro přísady,“ pobídla ho Hermiona a po několika minutách dohadování se vzdala a nechala ho, aby za oba zaplatil.

  „Peníze ti musejí vystačit na celý rok a už teď jsi polovinu utratila za věci do školy,“ namítl a jí nezbylo nic jiného, než zavřít pusu, protože měl pravdu.

  Nákup přísad jim nezabral ani deset minut, když ovšem vešli do obchodu madame Malkinové, neubránil se Harry zaraženému výrazu. Uviděl totiž několik bradavických dívek stojících vedle sebe, zatímco jim švadlena upravovala společenské šaty.

  „Hermiono, Harry!“ všimla si jich Susan Bonesová a s úsměvem na ně zamávala.

  „Ahoj, Susan,“ odpověděli jí.

  „Další společenské hábity?“ otočila se na ně madame Malkinová a vypadala mírně hystericky.

  „My se zatím podíváme po obyčejných hábitech,“ ubezpečila ji Hermiona a oba si všimli, jak se ženě ulevilo.

  „Kde je Ron?“ optala se Susan a všechny ostatní dívky nastražili uši, přestože se to snažili zamaskovat.

  „Ron je doma, nestihli jsme se dohodnout, kdy se tu sejdeme a s Harrym jsme na sebe náhodou narazili,“ reagovala rychle Hermiona, zatímco si prohlížela dlouhý černý hábit.

  „Tebe příbuzní pustili, Harry?“

  „Byl jsem u nich jenom na začátku července, teď jsem na-“ zarazil se, když si uvědomil, že právě málem prozradil adresu ústředí. „Jsem teď u Remuse Lupina,“ opravil se a sledoval, jak bude dívka reagovat.

  „A nebojíš se? Je to přece,“ odkašlala si a pohlédla na všechny ostatní. „Ty víš co.“

  Zamračil se, byl rád, že nijak nekomentovala a ani se nezajímala o to, jak se opravil, ale odsuzování člověka kvůli tomu, že se mu stala nehoda, navíc tak hrozná, by zrovna od ní nečekal. „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Pije lektvar, díky kterému si uvědomuje, co dělá.“

  Společně s Hermionou sledoval, jak madame Malkinová dodělává všem dívkám šaty, a když odcházeli, tak se s nimi Susan ještě rozloučila a švadlena si vyčerpaně sedla.

  „Vybrali jste si?“ zeptala se jich znenadání.

  „Ano,“ přikývla Hermiona a sdělila jí svou i Harryho objednávku.

  „Opravdu nevím, jestli mi to bude,“ říkal, když se převlékal.

  „Tak vylez a uvidíme,“ pobídla ho dívka a on jen s posledním povzdechem vylezl ze zkušební kabinky, o které nikdy nevěděl, že tu byla.

  „Hm,“ přejela ho hodnotícím pohledem madame Malkinová. „Věřte mi, mladíku, tady slečna vás má v oku,“ řekla uznale a postavila si ho před sebe na malý stupínek. „Tady to jenom trochu zkrátíme, tady povolíme a tady trochu utáhneme,“ říkala, zatímco mávala hůlkou a do Harryho kalhot se opatrně zapichovali špendlíky. Brzy měli školní uniformy hotové a začali si vybírat společenské hábity, které trvaly už o něco déle.

  Po hodině z obchodu vyšli s několika dalšími taškami, než s kterými přišli a zamířili ke krámku Freda a George. Párkrát za den už ho míjeli a věděli proto, kde ho najít. I když nebylo zrovna těžké ho přehlédnout, na rozdíl od ostatních přímo zářil do dálky.

  „Frede, Georgi!“ zavolal Harry na bratry, když se ocitli v přecpaném obchodě a oba bratři právě poučovali skupinku asi tak čtvrťáků o účincích Dávivých dortíčků.

  „Ahoj, Harry,“ pozdravili ho, když se k nim protlačili.

  „Ukaž, Hermiono, vezmu ti to,“ nabídl se George a všichni společně zmizeli za kasou, kde prošli do jiné místnosti určené jen pro zaměstnance obchodu.

  „Máte to tady úžasný,“ konstatoval a nahlédl zpět do obchodu.

  „Můžete si to jít klidně všechno prohlídnout,“ mrkl na ně Fred a odložili jim všechny tašky, které nesli, stranou. „Lupin posílal zprávu, že se s Tonksovou trochu zpozdí,“ dodal na vysvětlenou.

  Společně s Georgem, který se jich ujal, si začali prohlížet celý obchod a zrzek jim s radostí říkal, co k čemu slouží a jak dlouho to působí.

  „To je opravdový lektvar lásky?“ zeptala se Hermiona, když procházeli kolem svítivě růžových lahviček.

  „Nejsilnější, jaký si můžeš namíchat,“ přikývl. „Potřebuješ lahvičku? Prodáme ti ho se slevou, že to seš ty, Hermiono.“

  „Já ho nepotřebuju,“ zavrtěla hlavou a zčervenala, čemuž se George zasmál.

  Harry popravdě nevěděl, jak na to reagovat a tak odvrátil hlavu stranou. Byl si jistý, že by nebylo dobré, kdyby právě teď Ronův bratr viděl jeho výraz.

  „Plánujete si otevřít krámek i v Prasinkách?“ zeptal se.

  „To přímo ne, přestože to tady vydělává opravdu dost, nechceme zatím riskovat, že bychom dvě prodejny neutáhli. Ale přemýšleli jsme,“ sděloval jim George, „a shodli jsme se i společně s Leem, že bychom vás, naše věrné bradavické záškodníky, měli nějak zásobovat i během školního roku. Krom našeho zásilkového katalogu, nejspíš budeme dodávat zboží k Taškářovi, všechno je to zatím jen v jednání, ale vypadá to slibně.“

  „Snad vám to vyjde,“ usmál se Harry.

  „Tak co?“ objevil se vedle nich najednou Remus, až Hermiona nadskočila. „Máte všechno?“

  „Jo,“ přikývla a vyčítavě se na něj podívala.

  „Kde máte tašky?“

  „Donesu je,“ houkl George a zamířil ke kase.

  „Vyřídili jste s Tonksovou všechno, co jste měli?“

  „Ano.“

  „Nebylo to nic nebezpečného, doufám.“

  „Jenom formalita na ministerstvu,“ ujistil je a vzápětí na to, jim George přinesl tašky.

  „Něco jsme vám tam s Fredem přidali,“ mrknul na ně. „Žádné peníze, Harry, stále ještě ti máme co splácet,“ upozornil ho šeptem, zatímco Hermiona si zvědavě prohlížela obsah křiklavě zelené tašky.

  „Tak díky,“ usmál se. „A pozdravujte doma.“

  „To víš, že budeme, mějte se,“ rozloučil se s nimi a spěchal za Fredem, aby mu pomohl na kase.

  Večer potom společně seděli v Harryho pokoji, a zatímco si Hermiona na pohovce v klidu četla jednu z nových knih, Harry posedával na zemi před ní a bez ustání si prohlížel Nebelvírovův prsten. Sundal si ho z prsteníčku a vzpomínal na to, jak se mu povedlo odrazit tu kletbu. 

  Když dorazili zpátky na Grimmauldovo náměstí, zeptal se ho Remus, kdy by chtěl začít se cvičením na ovládnutí jeho moci. Měl chuť začít hned, ale po celém dni nakupování začínal pociťovat únavu a tak se dohodli na dopoledne příštího dne.

  „Stalo se s ním něco?“ zeptala se Hermiona a Harry jen zvedl hlavu se zdviženým obočím. „S tím prstenem,“ upřesnila.

  „Ne, jen přemýšlím,“ zavrtěl okamžitě hlavou.

  „Asi bych už měla jít,“ pohlédla na hodinky. „Navykla jsem si teď chodit pozdě spát a s takovou v Bradavicích moc dlouho nevydržím.“

  „Opravdu už chceš jít spát?“ zeptal se a vyšvihl se na kolena. „Je teprve osm.“

  „Jsem unavená,“ pokrčila rameny. „Ale slibuji, že zítra zůstanu vzhůru aspoň do devíti.“

  „Minimálně do deseti jestli chceš opravdu už odejít,“ začal vyjednávat a Hermiona se rozesmála, nakonec však její smích zanikl v mohutném zívnutí.

  „Domluvíme se zítra, ano?“

  Přikývl a zvedl ruce z jejích kolen, o která se do teď opíral, aby se nemohla zvednout. Copak mohl nějak odporovat, když viděl, že je opravdu unavená?

  Usmála se, když se naposledy natáhl, aby ji políbil a teprve potom, co si vychutnala polibek na dobrou noc, se zvedla a zamířila o patro níž do svého vlastního pokoje.

  Sám Harry ještě zalezl do koupelny, a jakmile o deset minut později dolehl na postel, tak usnul jen, co se dotkl hlavou polštáře.

  „Dobré ráno,“ usmál, když ji ráno potkal na schodech, jak již oblečená do domácích věcí s ručníkem přes rameno otevírá dveře od svého pokoje a v závěsu za ní kráčí Křivonožka.

  „Ahoj,“ usmála se a ve dveřích se zastavila, aby mu dala pusu.

  „Myslel jsem, že jsi šla spát,“ žasl, když si ji prohlédl zblízka a všiml si jemných kruhů pod očima, které se snažila zamaskovat.

  „Taky že jo, ale zdáli se mi šílené sny a pořád jsem byla vzhůru,“ postěžovala si, když se opřela o futro a unaveně na něj pohlédla.

  „Tak se běž ještě chvilku prospat,“ navrhnul, ale dívka jen zavrtěla hlavou.

  „Máme s Tonksovou něco dohodnutého.“

  „Co něco?“ zeptal se zvědavě.

  „Holčičí tajemství,“ ušklíbla se na něj. „Musíme se nějak zabavit, zatímco vy s Remusem budete cvičit,“ pokrčila rameny. „Počkej na mě,“ řekla ještě, než zmizela v pokoji a nedala mu tak příležitost dál vyzvídat.

  Respektoval to a nevyptával se, když společně scházeli ze schodů do kuchyně, kde už seděli Remus, Tonksová a Moody, který měl tu noc službu.

  „Dobré ráno,“ pozdravili a sedli si na svá obvyklá místa.

  „Zdravím, Hermiono, Harry,“ usmála se na oba vesele Tonksová, zatímco Moody jen něco zavrčel a Remus obrátil list noviny, které držel před sebou.

  Harry zamrzl ve chvíli, kdy pohlédl na titulní stranu a Hermiona se zalapáním po dechu upustila nůž, kterým se natahovala k marmeládě. Ani jeden z nich nebyl prvních pár vteřin, kdy se na ně stočily pohledy všech, ničeho schopný.

  „Co se stalo s Weasleyovými?“ vypálil jako první Harry a Hermiona odtrhla pohled od novin, které Lupin začal pozdě schovávat.

  „Uklidněte se,“ promluvil a opatrně si prohlížel jejich vyděšené výrazy.

  „Uklidněte se?!“ zopakovala po něm dívka a hlas jí přeskakoval. „To snad nemyslíš vážně?!“

  „Hermiono-“

  „Ne, má pravdu!“ přerušil Harry Tonksovou.

  „Ticho, Pottere, a poslouchejte, co se vám snaží říct!“ zavrčel Pošuk.  

  „Nikomu z nich se nic nestalo, včas se stihli přemístit k některým ze svých příbuzných,“ řekl rychle Remus, než ho jeden z nich stačil přerušit.

  „Takže jsou všichni v pořádku?“ ptala se pro jistotu Hermiona.

  „V naprostém,“ přikývl vážně Lupin.

  „V poledne by se sem měli přemístit a zůstat tu, než Artur společně s Billem a Charliem opraví dům.“

  „Proč se nepřemístili rovnou sem?“ nechápal Harry.

  „Někdo ze Smrtijedů je mohl vystopovat a odhalilo by se tak sídlo Fénixova řádu,“ vysvětlil Moody.

  „Omlouvám se, měli jste to zjistit trochu jinak,“ omluvně se usmál vlkodlak a Harry by přísahal, že zahlédl krátký ruměnec na jeho tvářích.

  „V pořádku,“ ujistil ho Harry a oddechl si. Všiml si však, že Hermiona vedle něj dál sedí celá napjatá a sleduje noviny položené na stole, jejichž titulek hlásal Útok Smrtijedů na Vydrník Sv. Drába.

  „Můžeme?“ zeptal se Harryho Lupin, když dojedl a odložil na stůl prázdný hrnek od čaje.

  „Jo jistě,“ přikývl s myšlenkou, že jakmile bude moct, tak se Hermiony zeptá, co se děje. Spolu s Remusem odešel do sklepa, který stejně jako zbytek domu prošel rekonstrukcí. Bylo tam nyní více prostoru a světla.

  Harry sledoval, jak Lupin pozvedl hůlku a mávl s ní. V jednu chvíli si už myslel, že na něj vyšle nějakou kletbu, ale nic se nestalo.

  „Co to bylo?“ zeptal a nechápavě ho pozoroval.

  „Polštářové kouzlo, aby se ti nic nestalo, když nevytvoříš štít.“

  Přikývl a čekaje, co se bude dít dál, sledoval, jak si Lupin sundává hábit a pečlivě složený ho pokládá na jednu ze židlí.

  „Jsi připraven?“ pohlédl na Harryho a ten jen přikývl. „Dobře, vžij se do té situace, kdy Rodolfus vyslal na Hermionu kletbu.“

  „Asi to mám.“

  „Dobrá. Expelliarmus!“

  Zvedl ruku ve stejný okamžik, kdy Remus zvedl hůlku a pozoroval, jak k němu vzduchem proplouvá zářivě červený paprsek, když v tom najednou ucítil, jak mu hůlka vylétává z kapsy a jeho samotného síla kouzla odhodila pár metrů dozadu.

  „V pořádku, Harry?“ přistoupil k němu Lupin a starostlivě si ho prohlédl, než mu pomohl na nohy.

  „Nic mi není,“ odpověděl, když stál a oprášil se.

  „Na tohle bylo pravděpodobně brzy,“ zamumlal Remus a zamyšleně přešel zpět o kousek dál. „Zkusíme to bez kouzel,“ vzhlédl po chvilce.

  „Fajn,“ přikývl Harry a čekal, co dalšího mu muž řekne.

  „Představ si, že znovu stojíš u schodiště a Lestrange na Hermionu za tebou vyslal smrtící kletbu.“

  „Lestrange?“ zalapal po dechu a úplně zapomněl na to, proč tu právě teď jsou.

  „Ano, ale teď se soustřeď, prosím.“

  „Jistě, promiň,“ omluvil se rychle Harry.

  „Stojíš mezi Hermionou a kletbou, která se k tobě stále přibližuje a ty se musíš ubránit,“ říkal dál Remus a chlapec před ním zavřel oči, jak se myslí propadal zpátky k tomu okamžiku. „Odraz tu kletbu,“ nabádal ho.

  Vzpomínal na to, jak tam stál a vše mu v tu chvíli přišlo tak snadné. Věděl tehdy jak to udělat a ví to přeci i teď, není na tom nic těžkého. Stále se zavřenýma očima zvedl ruku stejně jako tehdy a čekal, až do něj kletba narazí.

  „Výborně, Harry, otevři oči,“ zašeptal Lupin, aby ho nevyrušil a nepřestal se soustředit.

  Poslechl ho a pohlédl na zlatý pulzující štít, roztahující se stále dál a dál. Byl natolik překvapený, že úplně zapomněl na soustředění a záře ve vteřině zmizela.

  Ještě několikrát si to vyzkoušel, než Remus přikázal, že už to na jeden den stačilo a poslal ho zpátky nahoru.
  „Tak co, už ovládáš svou moc, dědici?“ rýpla si Tonksová, jakmile se objevili ve dveřích.

  „Trochu už to zvládá,“ řekl pyšně Lupin. „Měla jsi ho vidět, pokryl skoro celý sklep štítem,“ mrknul na Harryho a ten se usmál.

  „Kam šla Hermiona?“ zeptal se, když ji nikde neviděl. „Říkala, že máte něco domluveného.“

  „To jsme měli, ale vymluvila se z toho a s novinami zmizela do knihovny.“

  „Omluvte mě,“ pohlédl na oba a vyšel z kuchyně dřív, než mu kterýkoli z nich stihl odpovědět. Vystoupal až do čtvrtého patra a vešel do pootevřených dveří knihovny. Všiml si jí hned, jak vstoupil.

  „Hermiono, co se děje?“ zeptal se bez okolků a klekl si před ní, aby jí pořádně viděl do tváře.

  „Co tě vede k tomu, že se něco děje?“ zeptala se, a i když se snažila znít bezstarostně, na očích jí viděl, jak se trápí.

  „Opravdu musím odpovídat?“

  „Vyděsilo mě, co se stalo,“ řekla odevzdaně a pohlédla na noviny.

  „Jsou v pořádku,“ řekl jemně a pohladil jí po tváři. „Ostatně se za chvilku budeš moct přesvědčit sama, každou chvíli tu budou.“

  „Ty to nechápeš,“ zavrtěla hlavou a Harry se na ní zaraženě podíval, teď to opravdu nechápal. „Zdálo se mi o tom,“ řekla bezmocně. „Bylo to v jednom z mých snů,“ zkřivila tvář, jak se snažila potlačit slzy. „Co když za to můžu já, Harry? Co když jsem to nějakým způsobem přivolala?“

  Překvapeně zamrkal, nejen nad tím, že se o tom dívce zdálo, ale opravdu si myslí to, co právě řekla? „Nic jsi nepřivolala,“ zavrtěl hlavou. „Přeci tomu sama nevěříš, Hermiono,“ zašeptal a přitáhl si ji k sobě.

  „Ale proč se mi o tom zdálo?“

  „Nevím,“ přiznal. „Nejspíš to bude jen náhoda, mělas o ně strach a tohle z toho vzniklo,“ řekl první racionální vysvětlení, které ho napadlo.

  „Asi máš pravdu,“ zamumlala a ucítil, jak mu na rameno dopadlo pár kapek slz, které už nedokázala udržet.

  „Ššš, je to v pořádku, všichni jsou v pořádku,“ šeptal, když si za nimi někdo najednou odkašlal. Cítil, jak vzhlédla a jak její objetí najednou povolilo. Zmateně ji pustil a dřív než se stihl otočit, tak už proběhla kolem něj a skočila do náruče nově příchozímu.

  Usmál se a rychle ji napodobil. Stejně jako dívka před chvílí i on k sobě přimáčkl rudovlasého chlapce a nevšímal si jeho nechápavého výrazu, zatímco ho jeho dva kamarádi objímali.

  „Co blázníte?“ zeptal se, když ho oba pustili.

  „Ani nevíš, jaký nám to nahnalo strach,“ řekla Hermiona a ukázala na noviny na stole.

  „Jo tohle,“ pochopil vzápětí. „Copak vám dvěma nikdo neřekl, že jsme v pořádku?“ zvedl nechápavě obočí a přejel pohledem z jednoho na druhého.

  „Jistě, že řekl, ale stejně,“ pokrčil rameny Harry a nijak nezmiňoval Hermionin sen. „Jsme rádi, že tě vidíme.“

  „To já jsem taky, ani nevíte jak,“ vydechl Ron. „Teď ale pojďte dolů, jsou tam ostatní.“

  „Jo jasně, jenom se převlíknu,“ přikývl Harry, a když procházeli druhým patrem, tak si v pokoji sundal propocené triko a vzal si jiné. Nikdy by neřekl, že se u vytváření štítu tolik zapotí, ale udržet ho déle než tři vteřiny ho stálo velké množství fyzických sil.

  „Co jsi dělal?“ zeptal se Ron, když se s nimi opět setkal na schodech.

  „Cvičil,“ odpověděl popravdě a jen pokrčil rameny nad kamarádovým překvapeným výrazem.

  „Harry, Hermiono!“ usmála se paní Weasleyová, jakmile je uviděla, a objala je dřív, než stihli jakkoli zareagovat. „Jste oba v pořádku? Nahnali jste nám hrozný strach, když se u vás objevili ti Smrtijedi,“ říkala a pohlédla přitom na Hermionu.

  „Nápodobně, paní Weasleyová,“ oplatil jí to Harry, když je pustila a oba mohli znovu volně dýchat, ale to už se na ně vrhla pro zněnu Ginny, čímž Harryho zastihla naprosto nepřipraveného. Nebyl zvyklý, aby ho zrovna ona objímala, vždy spíše stála v pozadí a plaše se na něj usmívala.

  „Rád vás vidím,“ přistoupil k nim pan Weasley. „Opravdu nebude vadit, když tu chvilku pobudeme, Harry?“

  „Samozřejmě že ne, pane Weasley,“ ujistil ho Harry a byl by býval ještě něco dodal, ale to už se s ním začali vítat i zbylý Weasleyovi bratři.