Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


44. kapitola - Epilog

30. 11. 2009

 Probudil se na rozkvetlé louce, byl tu dočista sám. Pomalu se zvedl, čekal bolest, ale ta nepřišla. Zmateně se podíval na své rameno, ale rána od kletby byla zacelená, a když si sáhl na hlavu, tak ani nenahmatal žádnou bouli.

 Pochopil, kde je. Samozřejmě, záchrana Hermioniny duše vyžadovala jinou duši, která by zastoupila její místo. Bylo tak jednoduché.

 Rozešel se k lesu, skrz který nějakou tu chvíli šel a najednou se ocitl v útulné vesničce. Zmateně se kolem sebe rozhlédl, opravdu bylo možné, aby viděl lidi? Vždyť předtím tu byly pouze bleděmodré obláčky s jiskřičkami v jádře.

 „Harry!“

 Otočil se po hlase a uviděl nádhernou ženu s rudými hlasy a smaragdově zelenýma očima, jak se k němu proplétá skrz dav lidí. Dřív než stihl něco udělat, ho už mačkala v náruči, nebránil se, naopak ji taky objal a vdechl vůni jejích vlasů, byla mu tak povědomá, až si říkal, že to snad ani není možné.

 Neochotně ho pustila, když si vedle nich někdo odkašlal a Harry uviděl svého otce s hlasy rozježenými na všechny strany a kulatými brýlemi.

 James neváhal a svého syna taky pořádně objal, bylo to tak dlouho, co ho držel naposled. Nutno dodat, že tehdy se mu vešel do náručí a teď byl stejně vysoký jako on.

 „Jsme tak rádi, že tě vidíme, i když to znamená jediné,“ řekl mu, když ho pustil a podíval se mu do očí.

 „Taky vás rád vidím, ale nechápu to,“ řekl zmateně.

 „Co nechápeš, zlato?“ zeptala se ho Lily.

 „Jak to, že vás teď vidím? Už jednou jsem tu byl, ale viděl jsem jen duše, ne lidi.“

 „Ano, tehdy jsi stále žil venku, ale nyní žiješ tady, nyní jsi jeden z nás,“ odpověděl mu otec, a zatímco jeho matka ho objala kolem pasu, on ho chytil kolem ramen.

 „Doma ti všechno vysvětlíme,“ ubezpečila ho Lily a společně s Jamesem ho začali vést do ulice plné domů.

 „Vy tu máte i dům?“

 „Samozřejmě, co sis myslel?“

 „Já nevím, že tu jen tak poletujete.“

 Oba jeho rodiče se rozesmáli a Harry nakonec s nimi. Nikdy nedoufal v to, že uslyší jejich smích, jediné na co si vzpomínal, byl ten osudný večer, kdy je Voldemort zabil. Slyšet, jak se smějí, byl pravý opak potkání s Mozkomorem. Cítil se, jak jím prostupuje pocit štěstí, které jako by nikdy nemělo odejít.

 „Vítej doma, Harry,“ řekl James, když dorazili k jednomu z posledních domů.

 „Je podobný tomu v Godrikově dole,“ všiml si hned.

 „Vlastně je to ten samý,“ usmála se Lily. „Měli jsme ho moc rádi, tak proč bychom ho neměli mít dál.“

 Všichni tři se s úsměvem rozešli ke dveřím, ale když je otevřely, tak strnuli.

 „Pokud mám být upřímný, tak jsem si představoval jiné přivítání,“ ušklíbl se na ně muž a sledoval, jak se jeho přítel najednou probral.

 „Siriusi! Ty taky?“

 „Už nějaký ten pátek,“ přikývl, když se s ním všichni přivítali. „Akorát jsem tam nemohl nechat Harryho samotnýho.“

 „Ale jak se ti to povedlo?“ nechápala Lily.

 „Spadl do Oblouku Smrti,“ odpověděl místo kmotra Harry.

 „Ano,“ přikývl Sirius, když se na něj nevěřícně podívali. „Ale Talisman života vrátil moji duši zpátky na zemi a pomáhal jsem Harrymu s útoky na jeho mysl.“

 „Oblouk Smrti, Talisman života…“ přikyvoval uznale James. „Jaké další věci, které jsou pro normální lidi jenom pohádku, jste viděli?“

 Harry se Siriusem se rozesmáli.

 „Přestaňte se smát,“ tišila je Lily s úsměvem. „Chci slyšet všechno, co se stalo po naší smrti.“

 To, jak samozřejmě to řekla, Harryho zarazilo. On sám si to stále neuvědomoval, nepřišel si mrtvý. Ale už jenom to, že je viděl, bylo jasným důkazem, že je. Zajímalo ho, jestli to někdy bude brát tak jako oni, jako skutečnost, která se stala.

 Zatímco on se zamyslel, Sirius se ujal slova, vyprávěl jim, jak přišel na to, že Peter je špeh, ale že přišel až příliš pozdě, pověděl jim, že na něj svalil všechnu vinu a byl kvůli tomu dvanáct let ve vězení.

 Lily s Jamesem jen nevěřícně poslouchali, nečekali, že by je mohl prozradit jejich dlouholetý přítel. Ale potom, co jim tohle všechno Sirius vypověděl, přišla řada na Harryho, měl v plánu celkem rychle odbýt ta léta u Dursleyových, ale jeho matka mu to nedovolila. Hlavně díky Siriusovi, který prohodil pár dobře vybraných nadávek, se začala více zajímat o to, jaké to u nich bylo.

 „Každopádně,“ snažil se to téma ukončit Harry. „V den mých jedenáctých narozenin pro mě přišel Hagrid a odvezl mě do Londýna, kde jsme nakoupili všechno do školy, a tak vlastně začal můj kouzelnický život.“

 „Jaká byla první jízda vlakem?“ zajímal se jeho otec.

 „Seznámil jsem se tam s mými dvěma nejlepšíma kamarády, Ronem Weasleym a Hermionou Grangerovou.“

 „Hermiona? To je ta dívka, co se tu s tebou tehdy objevila?“ zajímala se hned jeho matka.

 „Ano,“ přikývl s úsměvem, který ale po chvilce ochabl.

 „A co ten Ron?“ zeptal se James.

 „Byli jsme už od prvního okamžiku nejlepší přátelé,“ pohlédl na otce Harry a znovu posmutněl. „Stal se z něj Smrtijed, zjistili jsme to před pár hodinami, jeho bratr Percy ho nejspíš naverboval, neznám detaily.“

 „To je mi líto, Harry,“ pohladila ho po zádech Lily.

 „Nejspíš máme zradu v rodině,“ pokrčil rameny a James se Siriusem se trpce ušklíbli.

 „Ale takhle jsme přeskočili několik let Harryho života,“ změnil téma Sirius a začal znovu vyprávět. Řekl jim skoro o všem, co Harryho potkalo. Chlapec to většinou doplnil plno detaily a jindy zas řekl něco, co kmotrovi ani neřekl.

 Stihli jim říct skoro všechno, ale ozvalo se zaklepání na dveře a Sirius se zvedl, že půjde otevřít, aby si ti tři mohli dál povídat.

 „Řekni mi něco víc o Hermioně,“ zajímala se Lily.

 „Co chceš slyšet?“ zeptal se Harry a snažil se skrýt rozpaky.

 „Třeba kdy jste spolu začali chodit.“

 „Bylo to o prázdninách před šestým ročníkem, všechny ty věci co se stali nás nejspíš nějak sblížili.“

 „Harry,“ ozval se Sirius a vstoupil zpět do obýváku, ovšem s doprovodem další osoby, „někdo by s tebou rád mluvil.“

 „Alexi!“ ozval se šokovaně. „Ty nás vidíš?“

 „Ano, jsem prorok a proroci mohou komunikovat s oběma světy.“

 „To jsi nikdy neříkal, ale jak je na tom Hermiona?“

 „Je v pořádku, přenesli ji k Mungovi, kde se o ni starají profesionálové. Sice se ještě neprobudila, ale jen kvůli tomu, že to trvá, než se tělo vzpamatuje z takového šoku, v jednu chvíli bez duše a v druhé zas s duší.“

 „Jsem rád, že se to povedlo, ale proč tu jsi?“

 „Nestůj tam tak a sedni si, Alexi,“ pobídla ho Lily a prorok si s vděčným obličejem sednul.

 „Jak už jsem ti řekl, neviděl jsem Hermionu mrtvou, proto jsem tady,“ začal vysvětlovat.

 „Ano, to jsi říkal, ale neviděl jsi to, protože jsem ji zachránil nebo ne?“ znejistil, když se Alex nepatrně usmál.

 „Už nějakou tu dobu jsem na světě, to víš, jenže právě teď se začíná naplňovat můj osud. Nejspíš jsem ti nikdy nevyprávěl o tom, jak proroci, kteří hlídají talisman, odcházejí.“

 „Ne, to jsi mi nevyprávěl,“ potvrdil Harry.

 „Je tu brána skrz kterou musí projít, aby jeho duše byla zbavena od všech povinností proroka,“ řekl místo Alexe James.

 „Přesně tak,“ přikývl Alex. „Ale můžeš jí projít jedině tehdy, když na zemi zemřeš. Byli i tací proroci, kterých nebylo potřeba a díky tomu několik set let žili v tomto světě, kde nestárneš.“

 „Dobře, chápu to, ale proč mi to říkáš?“

 „Přemístili se tam další Smrtijedi a zaútočili ze zálohy. Kate s Johnem stihli Hermionu na poslední chvíli přemístit a bylo potřeba kohokoli, kdo umí kouzlit, nemohl jsem jen tak odejít, a tak jsem se zapojil do boje, jenže jsem už nejspíš vypadl ze cviku,“ ušklíbl se hořce a nejspíš si stejně jako Harry nemohl zvyknout na to, kde teď je.

 „Nevím, co ti na to říct, Alexi.“

 „Nemusíš říkat nic, chlapče, to je osud, ale jde o to, že talisman si zvolil nového proroka.“

 „A ty ho chceš pomoct najít?“ zeptal se, zatímco Lily s Jamesem se na sebe usmáli.

 „Už jsem ho našel,“ řekl pobaveně. „Jsi to ty.“

 „Já?“

 „Ano, proto jsem neviděl, jak jeden z vás umře, budete oba mezi živými.“

 „To je… neuvěřitelný!“ vydechl Harry a usmál se.

 „Je to úžasný,“ opravila ho Lily a objala ho.

 „Ale to znamená, že zase nebudeme spolu,“ zamračil, když mu to došlo.

 „Copak jsi neposlouchal?“ ušklíbl se jeho otec. „Proroci komunikují s oběma světy, záleží jen na tobě, když se přijdeš podívat na své staré rodiče.“

 

 „Zmizelo?“

 „Jak, mohlo tělo zmizet?“

 „To nikdo neví.“

 „Pšt! Už se probouzí!“

 Každý, kdo byl v pokoji, zmlkl a pohlédl na dívku v bílé, nemocniční noční košili, jak pomalu otvírá oči a zmateně se rozhlíží se pokoji.

 Kate jí zlehka stiskla ruku, kterou měla v dlani a usmála se, když se na ní podívala.

 „Mami.“

 „Holčičko,“ vydechla a objala ji. „Všechno je v pořádku.“

 „Mluvila jsem s babičkou,“ zašeptala.

 „Opravdu? A co říkala?“

 „Že kdyby už nebyla mrtvá, tak dostane infarkt, že tam ještě nemám co dělat,“ vyprávěla, ale najednou se zarazila. Pomalu jí docházelo, co se stalo. Vzpomínala na Harryho, který se zraněný opíral o strom, na Alexe, který k nim spěchal a na to, jak zuřivě mával rukama, na pocit prázdna, který ji na vteřinu zachvátil a pak už jen na tu tmu.

 „Co se děje?“ zeptala se vyděšeně Kate, když její dcera opět zbledla.

 „Jak to že žiju?“ zeptala se a všichni se ve stejný okamžik vyhýbavě podívali jinam, jen její matka jí dál koukala do očí.

 „Zachránil tě,“ řekla jednoduše a nešťastně sledovala, jak z dívčiných očí potichu začínají stékat slzy.

 „Jak se to stalo?“

 „Uprchlý Smrtijed, potom co Harryho bouchnul do hlavy a omráčil ho tak, mu sebral hůlku a… a zabil tě,“ dořekla to slabě Kate.

 „Když se Harry probral, tak pomocí talismanu tvojí duši vrátil zpátky,“ doplnil to John.

 Hermiona se omámeně podívala po všech, kteří postávali po místnosti a nevěděli kam s očima. Jak si myslela, Remus tu nebyl. Určitě teď někde seděl s lahví nějakého tvrdého alkoholu a myslel na to, jak moc jí za to nenávidí, měla ho odvést do hradu a místo toho se nechala zabít.

 „Chci být sama.“

 „Dobře,“ přikývla Kate a všichni začali pomalu opouštět místnost. „Kdybys cokoli potřebovala, tak budeme venku na chodbě.“

 Přestože Hermiona nedala nijak znát, že ji slyšela, tak nakonec i její rodiče odešli a ona byla opravdu sama.

 Rozhlédla se po místnosti a zamyslela se, že přesně tohle ji čeká po zbytek života, samota. Jen čtyři zdi, pár kusů nábytku a ona. Trpce se usmála, jak jen si mohla dělat naděje na šťastný život. Bylo to tak předčasné!

 Samozřejmě, že se teď mohla zabít, nikdo by jí v tom nezabránil a její matka o tom musela vědět, přesto ji tu nechala samotnou. Nejspíš doufala v to, že jí její víra zastaví, jenže Hermiona si nedokázala představit celý zbytek života bez něj, to bylo nemožné.

 Opatrně vzala do ruky svojí hůlku, která ležela na stolku a přemýšlela, jestli má nechat nějaký dopis nebo ne. Nakonec se jen ušklíbla, už přemýšlela jako nějaká bláznivá holka ze seriálu. Rozmýšlela si kouzlo, kterým by tohle všechno skončila, když ji napadlo, co by řekl Harry, kdyby ji najednou uviděl. Byl by rád? Nebyl. On by nechtěl, aby se zabila, když jí dal druhou šanci. To by se mohl rovnou zabít sám.

 Vztekle odhodila hůlku do kouta a jejím tělem zacloumaly vzlyky, které jí začali vycházet z hrdla.

 

 Už to byl týden, co se vrátila do Bradavic. Nechtěla být doma, i když to její matka navrhla, nechtěla být ani na Grimmauldově náměstí. Popravdě ani bradavický hrad nebyl to pravé místo, ale nebyla tu jediná, kdo někoho ztratil. Společně celá kolej oplakávala památku Katie, Seamuse a Nevilla. Samozřejmě, že ten den zemřelo mnohem víc lidí, jak se dozvěděla, Malfoy neměl tak dobré krytí, jak si myslel, protože se říkalo, že ho zabil vlastní otec. Will s Davidem u toho byli a dopodrobna jí popsali celý průběh té bitvy se Smrtijedy. Paradox byl, že po Voldemortově smrti zemřelo víc lidí, než před ní.

 Po celém hradě visely černé prapory, protože i profesorský sbor značně prořídl, což znamenalo, že jim denně odpadli minimálně dvě hodiny. Z té louky se už nevrátila profesorka Sinistrová, Vectrová, Prýtová a maličký profesor Kratiknot.

 Právě ležela v posteli a po celém dni už neměla sílu přemáhat smutek, takže se jí z očí kutálely slzy. Neslyšela nic, co by zničilo to ticho, které v pokoji bylo a přesto se její postel prohnula a ona se vyděšeně posadila s tváří zmáčenou od slz.

 Nevěřila vlastním očím, když se dívala do obličeje, kvůli kterému probrečela tolik nocí a kvůli kterému se málem vzdala kouzel.

 „Ty se mi zdáš?“ zeptala se a Harry jen zavrtěl hlavou.

 „Jsem živý stejně jako jsi ty.“

 „Ale zachránil jsi mě přece, vrátil jsi moji duši zpět sem a obětoval jsi svoji.“

 „To je všechno pravda, ale Alex potom zemřel-“

 „Ano, David s Willem mi o tom řekli.“

 „Dobře, jenže když zemřel, tak se musel najít nový prorok a talisman si vybral mě. Často si vybere někoho, kdo už je mrtvý, protože se u něj pak lépe navazuje spojení s říší duší,“ vysvětlil Harry.

 „Takže jsi naživu?“ ujišťovala se Hermiona.

 „A ještě dlouho budu,“ přikývl Harry. „Snad sis nemyslela, že se mě tak snadno zbav-“

 Zbytek slova neměl Harry možnost vyslovit, protože si dívka k sobě přitáhla a políbila ho.

 „Přesvědčila ses, že nejsem sen?“ zeptal se, když odtrhla své rty z jeho a opřela si mu hlavu o rameno.

 „Dostatečně, abych ti protentokrát uvěřila.“

 „Nebude mi vadit, když se takhle budeš přesvědčovat častěji,“ ušklíbl se a ucítil, jak se Hermiona ušklíbl taky.

 „Ani nevíš, jak jsem se celé ty dny cítila.“

 „Dovedu si to představit, už jenom těch pár minut bylo těch nejhorších v mém životě. Ale teď už tě nikdy neopustím, ani když budu starej dědek a polezu ti nervy.“

 „Líbí se mi představa života stráveného s tebou,“ usmála se a společně usnuli v její posteli.

 ---

 „Už usnul,“ usmál se muž, když jeho žena dovyprávěla příběh.

 „Ano, vypadá úplně stejně jako ty, když spíš.“

 „Já vím,“ přikývl. „Jsme stejně krásní.“

  Usmála se a vlepila chlapci pusu na čelo. V okamžiku, kdy se sklonila k posteli, tak jí spod halenky vyklouzl řetízek, na kterém se houpal zlatý medailonek. „Dobrou noc, Alexi,“ zašeptala a zhasla.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-D

pavlass2,14. 6. 2011 23:46

Ahoj Katren, nějakou dobu jsem se teď necítil moc dobře po psychické stránce. Tvoje povídka plná lásky mě dokázala z té mé deprese konečně vytáhnout, patří ti za to mé obrovské díky.
Chvilku jsem si myslel, že to s Harrym a Hermionou špatně skončí, ale naštěstí to dopadlo dobře. Překvapila mě Ronova zrada a trochu mi chybí vysvětlení, proč něco takového udělal, ale to už je opravdu jen drobná vada na kráse.

Re: :-D

Katren,15. 6. 2011 17:05

Říkala jsem si, co se stalo, že nejsi tak dlouho nikde vidět.. Jsem ráda, že je to lepší :)
Psala jsem Talisman po dlouhou dobu a napadlo mě tolik alternativ, jak by mohl skončit. Dobrý konec střídal špatný a tak to šlo stále dokola, až jsem toho nakonec nechala a začala se zabývat přítomným příběhem. Konec, který je výše, je spojení těch mnoha nápadů a jsem s tím velmi spokojená. Myslím teď ten nápad, jak to ukončit, protože samotné provedení už není tak obstojné, je to rychlé a stále ještě zbývá mnoho otázek.
A přestože tvrdíš, že je to jen drobná vada na kráse, postupem času se k ní přes ty další v předchozích kapitolách dostanu a pokusím se ji opravit.
Doufám v nějaké další brzké setkání ;)

och!

Lucia,31. 10. 2010 1:35

tie straty mi vyrazili dych!

fakt super,

Ilithyia,29. 4. 2010 16:25

to abych prošla všechny moje dřívější komentáře :D a zjistila, cos hezkého mi napsala :D jak se jinak vede?
fakt super, člověk aby vymýšlel nadpisy :D, jinak se to neuloží :D a když si popíše do nadpisu tak je to zase moc dlouhé :d si hold nevybereme

:-)

Katren,25. 3. 2010 22:16

:D musím se smát :D poctivě jsem odpověděla na všechny tvé komentáře na blogu a u tohohle neudělám výjimku :D taky se mi několikrát stalo, že se komentář nevložil, musím přiznat, že mě to naučilo si to po dopsání vždy zkopírovat :D ale jsem ráda, že tě to dokáže odpoutat od světa kolem tebe :) řekla bych, že to potěší každého autora, ať už mě začátečníka nebo zkušeného spisovatele.. protože pokud už jenom tohle u svého díla někdo nedokáže, tak.. no je to hodně špatný..
jinak děkuju za těch myslím, že 5 komentářů :):D doufám, že jsem si to číslo nespletla

wau

Ilithyia,25. 3. 2010 16:49

ahojky to koukáš kdo ti píše, co :D už jsem to tu sice psala 3x, nevím jak, ale vždycky tu ten můj komentář zmizne :( chtěla jsem ti Katren napsat, že jsem dočetla tvoji povídku, a že je úžasná, že mám tvoji tvorbu ráda (je to divný psát po 3 :D) a že alespoň díky ní zapomenu na svět. jinak TŽ byl fakt skvělý, jeden den jsem k tomu zasedla a už jsem neodešla, a to jsem měla spoustu učení, no ale na medině ho nikdy není málo :) ale vybrala jsem si to. no ale to jsem odpočila :D doufám, že budeš pisať dalej, abych si zase něco krásnýho mohla prečitať :D

:-)

Katren,1. 12. 2009 20:54

ano :D konečně konec, ale ani mi to nepřijde, nevím.. nejspíš už je to navždy mojí součástí :D samozřejmě se je pokusím dokončit ;)

Super

Ivana,1. 12. 2009 18:58

no tak konecne som sa dockala konca, aj ked mi bude tato poviedka chybat,pacilo by sa mi keby si ten epilog trosku rozsirila a napisala nieco ako zili ako stastna rodinka, ale ak takto je to skvele...tak teraz dufam, ze dopises aj tie ostatne poviedky :)