41. kapitola - Jeden problém za druhým
„Děláš si srandu?“ smála se Katie. „To vážně
udělal?“
„Tohle bych si fakt nevymyslela,“ ušklíbla se
Jean, a když otevřela dveře do nebelvírské šatny, tak se obě zkoprněly a
nevěřícně se rozhlížely po místnosti pod tribunami.
„Co se děje?“ zakřičel Dave, který šel společně
s Ronem za Ginny a Garym.
„Proboha,“ zalapala po dechu zrzka, když se
natlačila mezi Katii a Jean. „Kdo to udělal?“ vypadlo z ní a opatrně
vkročila dovnitř a ostatní ji napodobili. Opatrně našlapovali, aby na něco
nestoupli a rozhlíželi se, které věci jsou jejich.
Mezitím, co se všichni šokovaně rozhlíželi po
šatně, tak Harry venku pod tribunou čekal, až Hermiona sejde dolů za ním a
společně pak mohli jít k šatnám.
„Harry, tohle bys měl vidět,“ oznámil mu
Dave, když s dívkou přicházeli.
„Co je?“ zeptal se zmateně, když si všiml
chlapcova výrazu.
„To uvidíš,“ řekl jen a vedl je oba dovnitř.
Harry se trochu ošil, když ho jeho odrážeč netrpělivě postrčil dopředu a
podíval se při tom nechápavě na Hermionu, která šla vedle něj.
„Vůbec nechápu, o co-“ najednou se černovlasý
kluk zarazil uprostřed věty a zůstal koukat na spoušť, ve které našlapoval
nebelvírský tým.
„Kdo to udělal?“ ozvala se Hermiona a
v jejím obličeji se mísili pocity strachu a nedůvěry.
„Když jsme přišli, tak už to tu tak
vypadalo.“
„Myslím,“ začal Gary, „že bychom měli jít za
McGonagallovou.“
„Souhlasím,“ promluvil Harry, který se už probral
z počátečního šoku. „Dojdete tam kluci?“ obrátil se na Garyho a Davea.
„Jasně,“ přikývli a vyběhli ven.
„Měl tady někdo něco cenýho?“ zeptal se
kapitán a přelétl pohledem všechny zbylé členy jeho týmu. Když zavrtěli
hlavami, trochu si oddechl a pohlédl na Hermionu, která stále stála u dveří.
Vycítila jeho pohled a podívala se mu do očí, poznal, že myslí to samé jako on.
Nikdo už nic neříkal, všichni si jen stoupli
na jedno místo a bezradně koukali jeden na druhého nebo se rozhlíželi po šatně.
Harry s Hermionou se po sobě čas od času podívali, Ron seděl na svém místě
a nepřítomně koukal na botu uprostřed místnosti, Jean u dveří vyhlížela kluky
s ředitelkou jejich koleje a Ginny s Katií stály vedle sebe opřené o
zeď.
„Už jdou,“ oznámila všem Jean, a když
procházeli dveřmi, tak si stoupla vedle Hermiony.
„Takže říkáte, že jste si nevšimli, že by šel
někdo k hřišti,“ ujišťovala se McGonagallová, když se rozhlédla po celé šatně.
„Ne,“ odpověděli všichni a profesorky
přikývla.
„Informovala jsem o tom pana ředitele, který
to společně s profesorským sborem vyšetří a teď bude myslím nejlepší, když
půjdete do společenské místnosti.“
„Jistě, paní profesorko,“ přikývl Harry a
kývl na všechny, aby se rozešli.
„Já si nemůžu pomoct, ale pořád si myslim, že
v tom má prsty někdo ze Zmijozelu,“ vyslovil nahlas své myšlenky Gary.
„To je blbost,“ zamračila se Jean. „Nemají
důvod, aby nám lezli do šatny.“
Přesto že ti dva vedli dál konverzaci na
téma, kdo to všechno způsobil, Harry je přestal poslouchat a společně
s Hermionou a Ronem šli jako poslední. Právě, když procházeli bránou do hradu,
tak se Harry ještě naposled ohlédl.
„Pojď, Harry,“ zastavili se i oba jeho
kamarádi a počkali, až je doběhne.
Zbytek odpoledne strávil celý famfrpálový tým
společně s Hermionou ve společenské místnosti a kolem šesté hodiny, kdy se
začali pomalu chystat na večeři, za nimi přišla profesorka McGonagallová a
oznámila jim, že se nic z toho, co tam měli, se neztratilo a domácí
skřítkové jim během večera donesou jejich věci, které tam nechali.
Harry se už někdy kolem osmé rozloučil
s tím, že je unavený a se zamyšleným výrazem šel ke schodům, když se za
ním Hermiona rozeběhla a u paty schodiště ho zastavila.
„Co ti je?“ zeptala se.
„Potřebuju si to v klidu promyslet, co
by se teď dalo dělat a kdo to mohl udělat, rozhodně na sebe dávej pozor,“
upozornil ji ještě.
„Neboj, budu,“ přikývla Hermiona a stoupla si
na špičky, aby ho mohla políbit na tvář a zatímco se natahovala, opřela se o
něj a do náprsní kapsičky u košile, kterou si vzal k džínům, mu dala
složený papírek. Když se na ni překvapeně podíval, jen se tajemně usmála a sama
vystoupala schody do dívčích ložnic.
Co to mělo znamenat? Říkal si znovu Harry,
když si sedal na postel a vytáhl z kapsy papírek, který rozložil a podíval
se na něj. Buď v jednu před Komnatou
nejvyšší potřeby, budu tam na tebe čekat. Hermiona. Harry si vzkaz znovu
přečetl a pak se podíval na hodinky, bylo teprve čtvrt na devět, jestli si
původně myslel, že nebude moct přemýšlet o ničem jiném, než že se někdo pokouší
ukrást talisman, tak se pěkně mýlil. Ještě jednou si text na papírku přečetl a
pak ho znovu strčil do kapsy. Musím se nějak zabavit, pomyslel si a sáhl po
knížce, kterou měl na nočním stolku.
„Ne, vůbec nikdo neví, kdo by to mohl
udělat,“ uslyšel najednou Ronův hlas.
„Ale říkáš, že se nic neztratilo, takže to
mohl být jen takový fórek,“ uvažoval Dean a rychle se přibližovali
k pokoji.
Harry si rychle sundal košili, hodil ji přes
kufr a vlezl do postele, aby mohl dělat, že spí, neměl ani pomyšlení na to, že
by s nimi měl rozebírat rozházenou šatnu a tak jenom zavřel oči.
„Pššt,“ tišil je najednou Seamus. „Vypadá to,
že Harry už spí.“
„Kouknu se,“ řekl Ron a strčil hlavu mezi
závěsy u postele. „Jako když ho do vody hoděj,“ přikývl pak klukům a sám šel
k vlastní posteli.
Po několika minutách si už všichni lehli do
postele, ale stále se mezi sebou potichu bavili, nejmíň se zapojoval Neville,
který ještě dodělával nějaké pojednání, o kterém Harry, jak tak přemýšlel,
zjistil, že ani neví.
Když si kolem půl dvanácté byl jistý, že
všichni jeho spolužáci už spí, potichu vylezl z postele a oblékl si
tričko, které měl přehozené přes židli, protože se mu teď ani v nejmenším
nechtělo znovu zápolit s knoflíčky u košile. Když se kolem sebe rozhlédl,
zjistil, že je kolem něj neuvěřitelný chaos, ale rozhodně se mu to teď uklízet
nechtělo.
Potichu jenom s hůlkou v zadní
kapse se vykradl z pokoje a samou nedočkavostí seběhl schody do
společenské místnosti. Věděl, že má ještě hodinu a půl čas a tak si přisedl
k Ginny, která jako jedna z posledních seděla ve společenské
místnosti.
„Myslela jsem, že jsi šel spát,“ řekla
překvapeně, když si vedle ní sedl.
„Taky že jo,“ usmál se a protáhl se, aby to
vypadalo, že právě vstal. „Někdo z kluků, myslím, že to byl Neville, začal
chrápat a to mě probudilo,“ vymýšlel si Harry.
Ginny se na něj pochybovačně podívala, ale
nic už neříkala a znovu pohlédla na knížku, vypadalo to, že Harryho přítomnost
jí nijak nebrání si číst.
„To hodláš sobotní noci strávit přípravami na
NKÚ?“
„Proč ne? Pokud se opravdu chci stát
Lékouzelnicí, tak se musím pořádně připravit, navíc Hermiona říkala, že teď je
opravdu nejvhodnější čas, vzhledem k tomu, že v únoru a dubnu nás
čekají famfrpálové zápasy a stále se ještě neví, kdy se bude nahrazovat zápas
s Havraspárem, protože nikdo nechytil Zlatonku.“
„Dobře,“ přikývl Harry a snažil se ji nějak
zastavit, protože už znovu otevírala pusu, aby pokračovala ve výkladu všeho, co
ji čeká. „Ale proč se učíš teď?“
„A kdy jindy bych se měla učit?“ zeptala se
ho zamračeně. „Během týdne škola, odpoledne tréninky nebo něco jiného a volného
času mi zbývá minimálně.“
„Fajn, nezabij mě hned, já si tím taky
prošel,“ bránil se hned Harry.
Ginny se ušklíbla. „Jenže si nechodil na
tréninky, když sis nechal od Umbridgeový nechat dát zákaz.“
„Za to jsem vedl Brumbálovu armádu,“ namítl.
„No dobře,“ usmála se nakonec Ginny, „je to
nerozhodně, ale opravdu bych chtěla dopadnout líp než Ron.“
„Jak chceš, nechám tě být,“ rezignoval
nakonec a vzal si jednu knihu, která Ginny ještě ležela na stole. Knížka mu
byla povědomá, a když se pořádně podíval na první stránku, uviděl Hermionin
podpis. Hned ho napadlo, že mu mohlo být jasné, že ji v tom Hermiona bude
podporovat.
„Harry!“ zatřásl s ním někdo a chlapec
se zmateně rozhlédl kolem sebe.
„Co?“ zeptal se nechápavě a podíval se na
Ginny, která se nad ním skláněla.
„Běž si lehnout do postele.“
„Kolik je?“
„Za deset minut jedna, proč se ptáš?“
„Co?“ vylétl z křesla a šel rychle
k portrétu. „Dík, Ginny,“ ohlédl se ještě, ale to už zmizel na chodbě a
podobizna se za ním zavřela. Dívka jen zavrtěla hlavou a vyšla schody do svého
pokoje.
Harry zatím přeběhl schody, a když byl tak
pět metrů od komnaty, tak se objevily dveře a trochu se pootevřely. Chlapec si
hned s úsměvem všiml Hermionina obličeje a rychle proklouzl mezerou
dovnitř. Pocítil zvláštní pocit v břiše, když se po místnosti rozhlédl,
naproti dveřím hořel krb, kousek před ním byla pohovka.
Hermiona ho jemně zatáhla za ruku, aby ji
následoval a posadili se na pohovku.
„Na co jsi přišel, když jsi přemýšlel?“
zeptala se ho Hermiona, když se on sám k ničemu neměl.
„No…“ protáhl Harry a nevinně se usmál,
„vlastně jsem si nakonec něco přečetl a pak šel do společenské místnosti, kde
jsem potkal Ginny, netušil jsem, že po večerech sedí ve společenské místnosti a
učí se.“
„Aspoň to na rozdíl od tebe a Rona
nepodceňuje.“
„Všiml jsem si, že měla nějaké tvoje knížky.“
„Ano, když jsme se jednou o NKÚ bavili, tak
mě poprosila, jestli bych jí je nepůjčila, protože věděla, že mám i nějaké
navíc,“ přikývla Hermiona a znovu se mezi nimi rozhostilo ticho.
Harry se znovu rozhlédl kolem sebe, a když se
znovu podíval na Hermionu, zeptal se: „Proč ses chtěla sejít zrovna tady?“
„No vzhledem k tomu, že tady o tom skoro
nikdo neví, tak nás ani nikdo nebude rušit.“
„Rušit?“
„Přesně tak,“ stoupla si najednou Hermiona a
přešla blíž ke krbu. „Víš, jak jsme dneska mluvili o té naději a tak,“ řekla a
byla k němu stále otočené zády.
„Vím,“ odpověděl a přešel pomalu k ní.
Zhluboka se nadechla a otočila se. „Když
nevěříš jenom v naději, tak bych ti chtěla dát i důvod, abys to nevzdával,
chci, abys věděl, o co bys přišel,“ zašeptala mu do ucha a pomalu mu rukama
sjela po zádech až k lemu jeho trička, které mu pak přetáhla přes hlavu.
Harry, kterému pomalu docházelo, co tím
myslí, se sklonil, aby ji mohl políbit, polibek byl plný vášně, věděl, že je to
poprvé, co se takhle líbají, líbil se mu ten pocit a s potěšením cítil,
jak se k němu Hermiona přitiskla. Přerušil polibek jen proto, aby jí mohl
sundat svetr a zjistil, že pod ním už nemá nic jiného než krajkovou podprsenku.
Na chvilku to zabrzdil, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.
Hermiona se na něj zmateně podívala, ale když
si všimla jeho pohledu, sama pro sebe se usmála a mučivě mu začala prsty
přejíždět po břiše, až narazila na pásek u jeho kalhot a zručně ho rozepnula.
Harry se mezitím sklonil a zaplnil její krk polibky, které směřovali stále níž
a níž. Dívka zavzdychala a konečně se jí roztřesenými prsty podařilo rozepnout
mu džíny. Brzy byli oba jen ve spodním prádle a Harry se začal věnovat
podprsence, která během chvilky spadla na zem, k ostatním jejich věcem a
teď byl pohled na její hruď opravdu nádherný.
Hermiona ho najednou začala vést trochu dál
od krbu a pak ho stáhla na zem, kde dopadli na nějakou matraci, které si Harry
předtím nevšiml.
Ucítil dotyk na své tváři a pomalu otevřel
oči, pohlédl do Hermioniny tváře. Dívka se nad ním skláněla, přičemž se
usmívala a její tváře měli růžový nádech. Byla tak blízko, že ani nepotřeboval
brýle, zahleděl se do jejích očí a pomalu si začal vzpomínat na to, co stalo.
Taky se usmál a s chutí jí opětoval polibek, když se k němu přitiskla
a dotkla se svými rty těch jeho. Neváhal a hned kolem ní obtočil ruce, přičemž
se neostýchal dotknout se míst, u kterých by si to ještě včera nedovolil.
„Dobré ráno,“ zašeptala Hermiona a Harry se
pousmál nad jejím výrazem.
„Přímo nádherné,“ opravil ji a znovu ji
políbil, když polibek potom ukončil, usmála se na něj a položila si hlavu na
jeho prsa. Pomalu ji začal hladit po zádech v pravidelných kruzích, čímž
způsobil, že zhluboka vydechla a pohlédla mu do tváře.
„Co se děje? Mám přestat?“ zeptal se
starostlivě, když si všiml, že se najednou tváří smutně.
„Ne,“ zavrtěla lehce hlavou a znovu si hlavu
položila. „Já jen, že za chvilku bychom měli jít, než se všichni vzbudí.“
Harrymu se rozšířili oči pochopením a chtě
nechtě se musel usmát a vlepil jí polibek do vlasů.
„Je neděle, nic nám nebude bránit být spolu
celý den, ale máš pravdu, měli bysme jít.“
Hermiona si povzdechla, ale nakonec přikývla
a sedla si, aby našla svoje oblečení. Harry se opřel o lokty a sledoval, jak se
obléká, vybavilo se mu to ráno na Grimmauldově náměstí, kdy ji náhodou
přistihl, jak se obléká, samozřejmě o tom nevěděla a Harry neměl brýle, takže
toho tehdy ani moc neviděl. Usmál a vstal, aby taky se oblékl.
Společně pak ruku v ruce vyšli ven a
potichu, aby je nikdo neslyšel, prošli hradem až do společenské místnosti, kde
kromě Křivonožky, který se s nimi hned rozběhl přivítat, nikdo nebyl. Od
schodiště se čas od času ozvalo hlasitější zachrupnutí, což byl důkaz, že celý
hrad ještě spí. Harry si uvědomil, že vlastně ani neví, kolik je hodin, ale na
to nezáleželo, právě ležel na pohovce pod oknem a hlavu měl položenou Hermioně
na nohách. Dívka si hrála s jeho vlasy a on ji pozoroval, jak se na něj
zasněně dívá. Přestože do věže dorazili brzo, takže nikdo nezjistí, kde
strávili noc, tak bylo jasné, že si nikdo nemůže nevšimnout té změny mezi nimi.
„Vypadá to, že Křivonožka žárlí,“ usmál se
Harry, když uslyšel zamňoukání a kocour vyskočil na opěradlo, u kterého
Hermiona seděla. Ta se zasmála a jednou rukou svého zvířecího miláčka podrbala
za ušima. Kocour se jí ihned začal otírat o ruku, ale když viděl, že černovlasý
kluk jeho místo nehodlá uvolnit, tak seskočil na podlahu a sednul si před
pohovku, odkud na chlapce koukal.
Harry k němu natáhl ruku, aby ho taky
podrbal za ušima a tím si ho okamžitě získal. Křivonožka popošel trochu blíž, a
když vyskočil, tak se na Harryho břichu stočil do klubíčka a spokojeně na oba
koukal.
„Každou chvílí by se tu někdo měl objevit,“
upozornila Hermiona a Harry odtrhl pohled od kocoura.
„Kolik je hodin?“ zeptal se zmateně.
„Za chvilku bude půl osmý.“
„Nemyslím si, že dneska někdo bude vstávat
tak brzo,“ řekl a sledoval, jak jen pokrčila rameny. Netrvalo dlouho a od
schodů se ozvaly kroky, které mířily do společenské místnosti. Harry chytil
Křivonožku a pak se zvedl do sedu, přičemž se na Hermionu podíval se zvednutým
obočím.
„Jak jsi to věděla?“
„Ne každý vstává v půl desátý jako ty,“
usmála se na něj a pohlédla na někoho za ním. Taky se ohlédl a stanul tváří
v tvář nějaké třeťačce. Trochu se znervózněla, když zjistila, že tam jsou
a tak se Harry otočil zpět na Hermionu.
Po snídani se hned vypařili a na celý den
zalezli do učebny pro Brumbálovu armádu, kde se věnovali jeden druhému. Teprve
večeře je přinutila vylézt ven a odporoučet se do Velké síně, kde už seděl
skoro celý Nebelvír.
„Kde jste byli?“ zeptala se Ginny ještě dřív
než si sedli. „A kde je Ron?“ zarazila se najednou, když ho neviděla u nich.
„Já nevím, společně s Harrym jsme celý
den hledali a pak zkoušeli kouzla pro BA.“
Harry se v duchu zamračil, žádná kouzla
nezkoušeli, ale po chvilce nad tím v duchu mávl rukou. Malá lež neuškodí,
pomyslel si, navíc Ginny není člověk, kterému by se on nebo Hermiona museli zpovídat.
„Vůbec jsem ho dneska neviděla, nevím, kde je
a mám strach, že se něco stalo,“ říkala zrzka a na večeři, kterou měla před
sebou, úplně zapomněla. „Sami víte, jak se poslední dobou chová a já… prostě z toho
mám špatný pocit.“
„Ginny, klid,“ začala ji utěšovat Hermiona,
když si položila hlavu do dlaní.
„Promluví se mnou jednou za den, pomalu ani
to ne, jsem pro něj skoro jako vzduch, nikdy se takhle nechoval a navíc ten
jeho pohled,“ rozpovídala se znovu, když ji Hermiona objala kolem ramen.
„Jaký pohled?“ zeptal se Harry a naklonil se,
aby viděl dívce do obličeje.
„Takový… já nevím, odměřený, chladný. Vždycky
mi přijde, že už jsem ho u někoho viděla, ale nevím u koho, nemůžu si vybavit
tu osobu.“
„Nebyl to Raddle?“ zkusil jí pomoct Harry.
„Ne,“ zakroutila hlavou.
„Ginny,“ promluvila vážně Hermiona, „nepřipomíná
ti Percyho?“
Zrzčiny oči se roztáhly, když zaznělo Percyho
jméno a šokovaně na Hermionu pohlédla neschopna slova.
„Já si to myslela,“ zamumlala hnědovláska a
pohlédla na Harryho. „Myslím, že to do pátku nepočká.“
„Jdeme?“ zeptal se Harry, ale dřív než
Hermiona stihla odpovědět, ozvala se Ginny, která nic z toho, co řekli,
nepochopila.
„Co do pátku nepočká?“
„Percy tu byl a mluvil s Ronem,“
odpověděl chlapec a společně s Hermionou se zvedli, aby zabránili Ginny
klást další otázky. Ta se ovšem vzápětí zvedla taky a rozešla se za nimi.
„Proč s ním mluvil?“ vyzvídala, když opustili
Velkou síň a spěchali po mramorovém schodišti, kde nikdo nebyl, takže je ani
nikdo nemohl slyšet.
„To nevíme,“ odpověděla Hermiona.
„A kam to jdeme?“
„K Brumbálovi, možná bude vědět, proč tu
Percy byl,“ vysvětloval Harry, který byl o pár kroků před nimi.
„Lékořice,“ řekla Hermiona a hned vstoupili
na schody, které je vyvezli až k ředitelově pracovně. Harry dvakrát za
sebou rychle zaklepal a bez toho, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil dovnitř.
Uvnitř ředitelny bylo hned několik lidí a to
včetně Hermioniných rodičů, Harry trochu pocítil rozpaky, když jim pohledl do
tváře, ale rychle je zahnal a připomněl si, že jsou tu kvůli Ronovi.
„Dobrý večer,“ pozdravila Hermiona a Harry s Ginny
ji okamžitě napodobili.
„Dobrý večer, čemu vděčím za vaši návštěvu?“
zeptal se ředitel, zatímco ostatní potichu navázali na diskuzi, kterou
přerušili.
„Jde o Rona, pane profesore,“ začal Harry,
ale najednou uslyšel zalapání po dechu a teprve teď si všiml, že tu jsou i
manželé Weasleyovi.
„Co je s Ronem?“ zeptala se okamžitě
paní Weasleyová.
„No…“ zarazil se Harry a nevěděl, co říct,
protože se na ně teď otočily všechny páry očí.
„Všimli jsme si, že se poslední dobou chová…“
Hermiona se na chvíli odmlčela a pohledem střelila k Weasleyovým, „divně.“
„Mohu se zeptat, slečno Grangerová, co přesně
to divně znamená?“ ptal se dál Brumbál.
„Pomalu s nikým se nebaví, je podrážděný
a mizí na několik hodin ani potom neřekne, kde byl,“ vysvětlila místo Hermiony
Ginny.
„A pane profesore,“ nadechl se Harry, „byl tu
za vámi teď někdy Percy Weasley?“
„Musím říct, že Percyho jsem osobně neviděl
už hodně dlouhou dobu, ovšem, co tě přivádí k tomu si myslet, že za mnou
byl, Harry?“
„Před tím, než Ron jednou zmizel, tak se
zmínil o tom, že s ním mluvil.“
„To není možné, Albusi, nevím o nikom, kdo by
ho pustil dovnitř,“ obrátila se na ředitele profesorka McGonagallová.
„O tom nepochybuji, Minervo, ovšem nějak se
sem dostat musel, musíme zjistit, jak se mu to povedlo, přece jenom jde o
bezpečnost studentů.“
Zatímco Brumbál mluvil s McGonagallovou,
Harry se pozorněji podíval po místnosti, až na Hagrida a Trelawneyovou tu byli
všichni učitelé a vedle nich ještě stáli Weasleyovi, Grangerovi, Tonksová,
Moody a Kingsley. Doufal, že tu bude i Remus, ale bohužel nebyl. Všiml si, že
zpráva o Percym měla na všechny stejný vliv, nikdo nechtěl uvěřit tomu, že se
sem dostal a všichni měli ve tváři obavy. Přemýšlel, proč zrovna Percy způsobil
takový rozruch, samozřejmě to byl přece jenom Percy, černá ovce, která zradila
svou rodinu a Brumbála.
„Jen tak mimochodem, Pottere, kde je Weasley
teď?“ zeptal se Snape.
„To my právě nevíme, od včerejška jsme ho
neviděli,“ zamračil se Harry a všichni v místnosti jako by zkameněli.
Komentáře
Přehled komentářů
No páni, tak už je to asi jisté, Ron přešel na jinou stranu, jen by mne zajímalo, co všichni dělají u Brumbála, asi se něco stalo, no jdu na další :-)
ahoj
artur,16. 7. 2009 0:22
opravdu pekna kapitola ,
tak aby se ti pěkne psalo a do konce praznin ještě neco přibilo :-)
:-)
drahokam,19. 7. 2009 10:08