Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


41. kapitola - Jeden problém za druhým

13. 7. 2009

 „Děláš si srandu?“ smála se Katie. „To vážně udělal?“

 „Tohle bych si fakt nevymyslela,“ ušklíbla se Jean, a když otevřela dveře do nebelvírské šatny, tak se obě zkoprněly a nevěřícně se rozhlížely po místnosti pod tribunami.

 „Co se děje?“ zakřičel Dave, který šel společně s Ronem za Ginny a Garym.

 „Proboha,“ zalapala po dechu zrzka, když se natlačila mezi Katii a Jean. „Kdo to udělal?“ vypadlo z ní a opatrně vkročila dovnitř a ostatní ji napodobili. Opatrně našlapovali, aby na něco nestoupli a rozhlíželi se, které věci jsou jejich.

 Mezitím, co se všichni šokovaně rozhlíželi po šatně, tak Harry venku pod tribunou čekal, až Hermiona sejde dolů za ním a společně pak mohli jít k šatnám.

 „Harry, tohle bys měl vidět,“ oznámil mu Dave, když s dívkou přicházeli.

 „Co je?“ zeptal se zmateně, když si všiml chlapcova výrazu.

 „To uvidíš,“ řekl jen a vedl je oba dovnitř. Harry se trochu ošil, když ho jeho odrážeč netrpělivě postrčil dopředu a podíval se při tom nechápavě na Hermionu, která šla vedle něj.

 „Vůbec nechápu, o co-“ najednou se černovlasý kluk zarazil uprostřed věty a zůstal koukat na spoušť, ve které našlapoval nebelvírský tým.

 „Kdo to udělal?“ ozvala se Hermiona a v jejím obličeji se mísili pocity strachu a nedůvěry.

 „Když jsme přišli, tak už to tu tak vypadalo.“

 „Myslím,“ začal Gary, „že bychom měli jít za McGonagallovou.“

 „Souhlasím,“ promluvil Harry, který se už probral z počátečního šoku. „Dojdete tam kluci?“ obrátil se na Garyho a Davea.

 „Jasně,“ přikývli a vyběhli ven.

 „Měl tady někdo něco cenýho?“ zeptal se kapitán a přelétl pohledem všechny zbylé členy jeho týmu. Když zavrtěli hlavami, trochu si oddechl a pohlédl na Hermionu, která stále stála u dveří. Vycítila jeho pohled a podívala se mu do očí, poznal, že myslí to samé jako on.

 Nikdo už nic neříkal, všichni si jen stoupli na jedno místo a bezradně koukali jeden na druhého nebo se rozhlíželi po šatně. Harry s Hermionou se po sobě čas od času podívali, Ron seděl na svém místě a nepřítomně koukal na botu uprostřed místnosti, Jean u dveří vyhlížela kluky s ředitelkou jejich koleje a Ginny s Katií stály vedle sebe opřené o zeď.

 „Už jdou,“ oznámila všem Jean, a když procházeli dveřmi, tak si stoupla vedle Hermiony.

 „Takže říkáte, že jste si nevšimli, že by šel někdo k hřišti,“ ujišťovala se McGonagallová, když se rozhlédla po celé šatně.

 „Ne,“ odpověděli všichni a profesorky přikývla.

 „Informovala jsem o tom pana ředitele, který to společně s profesorským sborem vyšetří a teď bude myslím nejlepší, když půjdete do společenské místnosti.“

 „Jistě, paní profesorko,“ přikývl Harry a kývl na všechny, aby se rozešli.

 „Já si nemůžu pomoct, ale pořád si myslim, že v tom má prsty někdo ze Zmijozelu,“ vyslovil nahlas své myšlenky Gary.

 „To je blbost,“ zamračila se Jean. „Nemají důvod, aby nám lezli do šatny.“

 Přesto že ti dva vedli dál konverzaci na téma, kdo to všechno způsobil, Harry je přestal poslouchat a společně s Hermionou a Ronem šli jako poslední. Právě, když procházeli bránou do hradu, tak se Harry ještě naposled ohlédl.

 „Pojď, Harry,“ zastavili se i oba jeho kamarádi a počkali, až je doběhne.

 

 Zbytek odpoledne strávil celý famfrpálový tým společně s Hermionou ve společenské místnosti a kolem šesté hodiny, kdy se začali pomalu chystat na večeři, za nimi přišla profesorka McGonagallová a oznámila jim, že se nic z toho, co tam měli, se neztratilo a domácí skřítkové jim během večera donesou jejich věci, které tam nechali.

 Harry se už někdy kolem osmé rozloučil s tím, že je unavený a se zamyšleným výrazem šel ke schodům, když se za ním Hermiona rozeběhla a u paty schodiště ho zastavila.

 „Co ti je?“ zeptala se.

 „Potřebuju si to v klidu promyslet, co by se teď dalo dělat a kdo to mohl udělat, rozhodně na sebe dávej pozor,“ upozornil ji ještě.

 „Neboj, budu,“ přikývla Hermiona a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit na tvář a zatímco se natahovala, opřela se o něj a do náprsní kapsičky u košile, kterou si vzal k džínům, mu dala složený papírek. Když se na ni překvapeně podíval, jen se tajemně usmála a sama vystoupala schody do dívčích ložnic.

 Co to mělo znamenat? Říkal si znovu Harry, když si sedal na postel a vytáhl z kapsy papírek, který rozložil a podíval se na něj. Buď v jednu před Komnatou nejvyšší potřeby, budu tam na tebe čekat. Hermiona. Harry si vzkaz znovu přečetl a pak se podíval na hodinky, bylo teprve čtvrt na devět, jestli si původně myslel, že nebude moct přemýšlet o ničem jiném, než že se někdo pokouší ukrást talisman, tak se pěkně mýlil. Ještě jednou si text na papírku přečetl a pak ho znovu strčil do kapsy. Musím se nějak zabavit, pomyslel si a sáhl po knížce, kterou měl na nočním stolku.

 „Ne, vůbec nikdo neví, kdo by to mohl udělat,“ uslyšel najednou Ronův hlas.

 „Ale říkáš, že se nic neztratilo, takže to mohl být jen takový fórek,“ uvažoval Dean a rychle se přibližovali k pokoji.

 Harry si rychle sundal košili, hodil ji přes kufr a vlezl do postele, aby mohl dělat, že spí, neměl ani pomyšlení na to, že by s nimi měl rozebírat rozházenou šatnu a tak jenom zavřel oči.

 „Pššt,“ tišil je najednou Seamus. „Vypadá to, že Harry už spí.“

 „Kouknu se,“ řekl Ron a strčil hlavu mezi závěsy u postele. „Jako když ho do vody hoděj,“ přikývl pak klukům a sám šel k vlastní posteli.

 Po několika minutách si už všichni lehli do postele, ale stále se mezi sebou potichu bavili, nejmíň se zapojoval Neville, který ještě dodělával nějaké pojednání, o kterém Harry, jak tak přemýšlel, zjistil, že ani neví.

 Když si kolem půl dvanácté byl jistý, že všichni jeho spolužáci už spí, potichu vylezl z postele a oblékl si tričko, které měl přehozené přes židli, protože se mu teď ani v nejmenším nechtělo znovu zápolit s knoflíčky u košile. Když se kolem sebe rozhlédl, zjistil, že je kolem něj neuvěřitelný chaos, ale rozhodně se mu to teď uklízet nechtělo.

 Potichu jenom s hůlkou v zadní kapse se vykradl z pokoje a samou nedočkavostí seběhl schody do společenské místnosti. Věděl, že má ještě hodinu a půl čas a tak si přisedl k Ginny, která jako jedna z posledních seděla ve společenské místnosti.

 „Myslela jsem, že jsi šel spát,“ řekla překvapeně, když si vedle ní sedl.

 „Taky že jo,“ usmál se a protáhl se, aby to vypadalo, že právě vstal. „Někdo z kluků, myslím, že to byl Neville, začal chrápat a to mě probudilo,“ vymýšlel si Harry.

 Ginny se na něj pochybovačně podívala, ale nic už neříkala a znovu pohlédla na knížku, vypadalo to, že Harryho přítomnost jí nijak nebrání si číst.

 „To hodláš sobotní noci strávit přípravami na NKÚ?“

 „Proč ne? Pokud se opravdu chci stát Lékouzelnicí, tak se musím pořádně připravit, navíc Hermiona říkala, že teď je opravdu nejvhodnější čas, vzhledem k tomu, že v únoru a dubnu nás čekají famfrpálové zápasy a stále se ještě neví, kdy se bude nahrazovat zápas s Havraspárem, protože nikdo nechytil Zlatonku.“

 „Dobře,“ přikývl Harry a snažil se ji nějak zastavit, protože už znovu otevírala pusu, aby pokračovala ve výkladu všeho, co ji čeká. „Ale proč se učíš teď?“

 „A kdy jindy bych se měla učit?“ zeptala se ho zamračeně. „Během týdne škola, odpoledne tréninky nebo něco jiného a volného času mi zbývá minimálně.“

 „Fajn, nezabij mě hned, já si tím taky prošel,“ bránil se hned Harry.

 Ginny se ušklíbla. „Jenže si nechodil na tréninky, když sis nechal od Umbridgeový nechat dát zákaz.“

 „Za to jsem vedl Brumbálovu armádu,“ namítl.

 „No dobře,“ usmála se nakonec Ginny, „je to nerozhodně, ale opravdu bych chtěla dopadnout líp než Ron.“

 „Jak chceš, nechám tě být,“ rezignoval nakonec a vzal si jednu knihu, která Ginny ještě ležela na stole. Knížka mu byla povědomá, a když se pořádně podíval na první stránku, uviděl Hermionin podpis. Hned ho napadlo, že mu mohlo být jasné, že ji v tom Hermiona bude podporovat.

 

 „Harry!“ zatřásl s ním někdo a chlapec se zmateně rozhlédl kolem sebe.

 „Co?“ zeptal se nechápavě a podíval se na Ginny, která se nad ním skláněla.

 „Běž si lehnout do postele.“

 „Kolik je?“

 „Za deset minut jedna, proč se ptáš?“

 „Co?“ vylétl z křesla a šel rychle k portrétu. „Dík, Ginny,“ ohlédl se ještě, ale to už zmizel na chodbě a podobizna se za ním zavřela. Dívka jen zavrtěla hlavou a vyšla schody do svého pokoje.

 Harry zatím přeběhl schody, a když byl tak pět metrů od komnaty, tak se objevily dveře a trochu se pootevřely. Chlapec si hned s úsměvem všiml Hermionina obličeje a rychle proklouzl mezerou dovnitř. Pocítil zvláštní pocit v břiše, když se po místnosti rozhlédl, naproti dveřím hořel krb, kousek před ním byla pohovka.

 Hermiona ho jemně zatáhla za ruku, aby ji následoval a posadili se na pohovku.

 „Na co jsi přišel, když jsi přemýšlel?“ zeptala se ho Hermiona, když se on sám k ničemu neměl.

 „No…“ protáhl Harry a nevinně se usmál, „vlastně jsem si nakonec něco přečetl a pak šel do společenské místnosti, kde jsem potkal Ginny, netušil jsem, že po večerech sedí ve společenské místnosti a učí se.“

 „Aspoň to na rozdíl od tebe a Rona nepodceňuje.“

 „Všiml jsem si, že měla nějaké tvoje knížky.“

 „Ano, když jsme se jednou o NKÚ bavili, tak mě poprosila, jestli bych jí je nepůjčila, protože věděla, že mám i nějaké navíc,“ přikývla Hermiona a znovu se mezi nimi rozhostilo ticho.

 Harry se znovu rozhlédl kolem sebe, a když se znovu podíval na Hermionu, zeptal se: „Proč ses chtěla sejít zrovna tady?“

 „No vzhledem k tomu, že tady o tom skoro nikdo neví, tak nás ani nikdo nebude rušit.“

 „Rušit?“

 „Přesně tak,“ stoupla si najednou Hermiona a přešla blíž ke krbu. „Víš, jak jsme dneska mluvili o té naději a tak,“ řekla a byla k němu stále otočené zády.

 „Vím,“ odpověděl a přešel pomalu k ní.

 Zhluboka se nadechla a otočila se. „Když nevěříš jenom v naději, tak bych ti chtěla dát i důvod, abys to nevzdával, chci, abys věděl, o co bys přišel,“ zašeptala mu do ucha a pomalu mu rukama sjela po zádech až k lemu jeho trička, které mu pak přetáhla přes hlavu.

 Harry, kterému pomalu docházelo, co tím myslí, se sklonil, aby ji mohl políbit, polibek byl plný vášně, věděl, že je to poprvé, co se takhle líbají, líbil se mu ten pocit a s potěšením cítil, jak se k němu Hermiona přitiskla. Přerušil polibek jen proto, aby jí mohl sundat svetr a zjistil, že pod ním už nemá nic jiného než krajkovou podprsenku. Na chvilku to zabrzdil, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.

 Hermiona se na něj zmateně podívala, ale když si všimla jeho pohledu, sama pro sebe se usmála a mučivě mu začala prsty přejíždět po břiše, až narazila na pásek u jeho kalhot a zručně ho rozepnula. Harry se mezitím sklonil a zaplnil její krk polibky, které směřovali stále níž a níž. Dívka zavzdychala a konečně se jí roztřesenými prsty podařilo rozepnout mu džíny. Brzy byli oba jen ve spodním prádle a Harry se začal věnovat podprsence, která během chvilky spadla na zem, k ostatním jejich věcem a teď byl pohled na její hruď opravdu nádherný.

 Hermiona ho najednou začala vést trochu dál od krbu a pak ho stáhla na zem, kde dopadli na nějakou matraci, které si Harry předtím nevšiml.

 

 

 Ucítil dotyk na své tváři a pomalu otevřel oči, pohlédl do Hermioniny tváře. Dívka se nad ním skláněla, přičemž se usmívala a její tváře měli růžový nádech. Byla tak blízko, že ani nepotřeboval brýle, zahleděl se do jejích očí a pomalu si začal vzpomínat na to, co stalo. Taky se usmál a s chutí jí opětoval polibek, když se k němu přitiskla a dotkla se svými rty těch jeho. Neváhal a hned kolem ní obtočil ruce, přičemž se neostýchal dotknout se míst, u kterých by si to ještě včera nedovolil.

 „Dobré ráno,“ zašeptala Hermiona a Harry se pousmál nad jejím výrazem.

 „Přímo nádherné,“ opravil ji a znovu ji políbil, když polibek potom ukončil, usmála se na něj a položila si hlavu na jeho prsa. Pomalu ji začal hladit po zádech v pravidelných kruzích, čímž způsobil, že zhluboka vydechla a pohlédla mu do tváře.

 „Co se děje? Mám přestat?“ zeptal se starostlivě, když si všiml, že se najednou tváří smutně.

 „Ne,“ zavrtěla lehce hlavou a znovu si hlavu položila. „Já jen, že za chvilku bychom měli jít, než se všichni vzbudí.“

 Harrymu se rozšířili oči pochopením a chtě nechtě se musel usmát a vlepil jí polibek do vlasů.

 „Je neděle, nic nám nebude bránit být spolu celý den, ale máš pravdu, měli bysme jít.“

 Hermiona si povzdechla, ale nakonec přikývla a sedla si, aby našla svoje oblečení. Harry se opřel o lokty a sledoval, jak se obléká, vybavilo se mu to ráno na Grimmauldově náměstí, kdy ji náhodou přistihl, jak se obléká, samozřejmě o tom nevěděla a Harry neměl brýle, takže toho tehdy ani moc neviděl. Usmál a vstal, aby taky se oblékl.

 Společně pak ruku v ruce vyšli ven a potichu, aby je nikdo neslyšel, prošli hradem až do společenské místnosti, kde kromě Křivonožky, který se s nimi hned rozběhl přivítat, nikdo nebyl. Od schodiště se čas od času ozvalo hlasitější zachrupnutí, což byl důkaz, že celý hrad ještě spí. Harry si uvědomil, že vlastně ani neví, kolik je hodin, ale na to nezáleželo, právě ležel na pohovce pod oknem a hlavu měl položenou Hermioně na nohách. Dívka si hrála s jeho vlasy a on ji pozoroval, jak se na něj zasněně dívá. Přestože do věže dorazili brzo, takže nikdo nezjistí, kde strávili noc, tak bylo jasné, že si nikdo nemůže nevšimnout té změny mezi nimi.

 „Vypadá to, že Křivonožka žárlí,“ usmál se Harry, když uslyšel zamňoukání a kocour vyskočil na opěradlo, u kterého Hermiona seděla. Ta se zasmála a jednou rukou svého zvířecího miláčka podrbala za ušima. Kocour se jí ihned začal otírat o ruku, ale když viděl, že černovlasý kluk jeho místo nehodlá uvolnit, tak seskočil na podlahu a sednul si před pohovku, odkud na chlapce koukal.

 Harry k němu natáhl ruku, aby ho taky podrbal za ušima a tím si ho okamžitě získal. Křivonožka popošel trochu blíž, a když vyskočil, tak se na Harryho břichu stočil do klubíčka a spokojeně na oba koukal.

 „Každou chvílí by se tu někdo měl objevit,“ upozornila Hermiona a Harry odtrhl pohled od kocoura.

 „Kolik je hodin?“ zeptal se zmateně.

 „Za chvilku bude půl osmý.“

 „Nemyslím si, že dneska někdo bude vstávat tak brzo,“ řekl a sledoval, jak jen pokrčila rameny. Netrvalo dlouho a od schodů se ozvaly kroky, které mířily do společenské místnosti. Harry chytil Křivonožku a pak se zvedl do sedu, přičemž se na Hermionu podíval se zvednutým obočím.

 „Jak jsi to věděla?“

 „Ne každý vstává v půl desátý jako ty,“ usmála se na něj a pohlédla na někoho za ním. Taky se ohlédl a stanul tváří v tvář nějaké třeťačce. Trochu se znervózněla, když zjistila, že tam jsou a tak se Harry otočil zpět na Hermionu.

 

 Po snídani se hned vypařili a na celý den zalezli do učebny pro Brumbálovu armádu, kde se věnovali jeden druhému. Teprve večeře je přinutila vylézt ven a odporoučet se do Velké síně, kde už seděl skoro celý Nebelvír.

 „Kde jste byli?“ zeptala se Ginny ještě dřív než si sedli. „A kde je Ron?“ zarazila se najednou, když ho neviděla u nich.

 „Já nevím, společně s Harrym jsme celý den hledali a pak zkoušeli kouzla pro BA.“

 Harry se v duchu zamračil, žádná kouzla nezkoušeli, ale po chvilce nad tím v duchu mávl rukou. Malá lež neuškodí, pomyslel si, navíc Ginny není člověk, kterému by se on nebo Hermiona museli zpovídat.

 „Vůbec jsem ho dneska neviděla, nevím, kde je a mám strach, že se něco stalo,“ říkala zrzka a na večeři, kterou měla před sebou, úplně zapomněla. „Sami víte, jak se poslední dobou chová a já… prostě z toho mám špatný pocit.“

 „Ginny, klid,“ začala ji utěšovat Hermiona, když si položila hlavu do dlaní.

 „Promluví se mnou jednou za den, pomalu ani to ne, jsem pro něj skoro jako vzduch, nikdy se takhle nechoval a navíc ten jeho pohled,“ rozpovídala se znovu, když ji Hermiona objala kolem ramen.

 „Jaký pohled?“ zeptal se Harry a naklonil se, aby viděl dívce do obličeje.

 „Takový… já nevím, odměřený, chladný. Vždycky mi přijde, že už jsem ho u někoho viděla, ale nevím u koho, nemůžu si vybavit tu osobu.“

 „Nebyl to Raddle?“ zkusil jí pomoct Harry.

 „Ne,“ zakroutila hlavou.

 „Ginny,“ promluvila vážně Hermiona, „nepřipomíná ti Percyho?“

 Zrzčiny oči se roztáhly, když zaznělo Percyho jméno a šokovaně na Hermionu pohlédla neschopna slova.

 „Já si to myslela,“ zamumlala hnědovláska a pohlédla na Harryho. „Myslím, že to do pátku nepočká.“

 „Jdeme?“ zeptal se Harry, ale dřív než Hermiona stihla odpovědět, ozvala se Ginny, která nic z toho, co řekli, nepochopila.

 „Co do pátku nepočká?“

 „Percy tu byl a mluvil s Ronem,“ odpověděl chlapec a společně s Hermionou se zvedli, aby zabránili Ginny klást další otázky. Ta se ovšem vzápětí zvedla taky a rozešla se za nimi.

 „Proč s ním mluvil?“ vyzvídala, když opustili Velkou síň a spěchali po mramorovém schodišti, kde nikdo nebyl, takže je ani nikdo nemohl slyšet.

 „To nevíme,“ odpověděla Hermiona.

 „A kam to jdeme?“

 „K Brumbálovi, možná bude vědět, proč tu Percy byl,“ vysvětloval Harry, který byl o pár kroků před nimi.

 „Lékořice,“ řekla Hermiona a hned vstoupili na schody, které je vyvezli až k ředitelově pracovně. Harry dvakrát za sebou rychle zaklepal a bez toho, aniž by čekal na vyzvání, vstoupil dovnitř.

 Uvnitř ředitelny bylo hned několik lidí a to včetně Hermioniných rodičů, Harry trochu pocítil rozpaky, když jim pohledl do tváře, ale rychle je zahnal a připomněl si, že jsou tu kvůli Ronovi.

 „Dobrý večer,“ pozdravila Hermiona a Harry s Ginny ji okamžitě napodobili.

 „Dobrý večer, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ zeptal se ředitel, zatímco ostatní potichu navázali na diskuzi, kterou přerušili.

 „Jde o Rona, pane profesore,“ začal Harry, ale najednou uslyšel zalapání po dechu a teprve teď si všiml, že tu jsou i manželé Weasleyovi.

 „Co je s Ronem?“ zeptala se okamžitě paní Weasleyová.

 „No…“ zarazil se Harry a nevěděl, co říct, protože se na ně teď otočily všechny páry očí.

 „Všimli jsme si, že se poslední dobou chová…“ Hermiona se na chvíli odmlčela a pohledem střelila k Weasleyovým, „divně.“

 „Mohu se zeptat, slečno Grangerová, co přesně to divně znamená?“ ptal se dál Brumbál.

 „Pomalu s nikým se nebaví, je podrážděný a mizí na několik hodin ani potom neřekne, kde byl,“ vysvětlila místo Hermiony Ginny.

 „A pane profesore,“ nadechl se Harry, „byl tu za vámi teď někdy Percy Weasley?“

 „Musím říct, že Percyho jsem osobně neviděl už hodně dlouhou dobu, ovšem, co tě přivádí k tomu si myslet, že za mnou byl, Harry?“

 „Před tím, než Ron jednou zmizel, tak se zmínil o tom, že s ním mluvil.“

 „To není možné, Albusi, nevím o nikom, kdo by ho pustil dovnitř,“ obrátila se na ředitele profesorka McGonagallová.

 „O tom nepochybuji, Minervo, ovšem nějak se sem dostat musel, musíme zjistit, jak se mu to povedlo, přece jenom jde o bezpečnost studentů.“

 Zatímco Brumbál mluvil s McGonagallovou, Harry se pozorněji podíval po místnosti, až na Hagrida a Trelawneyovou tu byli všichni učitelé a vedle nich ještě stáli Weasleyovi, Grangerovi, Tonksová, Moody a Kingsley. Doufal, že tu bude i Remus, ale bohužel nebyl. Všiml si, že zpráva o Percym měla na všechny stejný vliv, nikdo nechtěl uvěřit tomu, že se sem dostal a všichni měli ve tváři obavy. Přemýšlel, proč zrovna Percy způsobil takový rozruch, samozřejmě to byl přece jenom Percy, černá ovce, která zradila svou rodinu a Brumbála.

 „Jen tak mimochodem, Pottere, kde je Weasley teď?“ zeptal se Snape.

 „To my právě nevíme, od včerejška jsme ho neviděli,“ zamračil se Harry a všichni v místnosti jako by zkameněli.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

drahokam,19. 7. 2009 10:08

No páni, tak už je to asi jisté, Ron přešel na jinou stranu, jen by mne zajímalo, co všichni dělají u Brumbála, asi se něco stalo, no jdu na další :-)

:-)

Katren,16. 7. 2009 1:47

i tobě děkuju a snad ještě něco přibude ;)

ahoj

artur,16. 7. 2009 0:22

opravdu pekna kapitola ,
tak aby se ti pěkne psalo a do konce praznin ještě neco přibilo :-)

;o)

Lucy,14. 7. 2009 17:08

super :o)
Nějak ti to psaní teď jde :-D Takže jen tak dál ;o)

:-)

Katren,14. 7. 2009 14:50

děkuju :)

Super

Ivana,13. 7. 2009 23:42

Super kapitolka...len tak dalej...tesim na dalsiu