Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


40. kapitola - Percy?

5. 7. 2009

 „Dobrý večer, pane profesore.“

 „Dobrý večer, pánové, kde je slečna Grangerová a pan Potter?“ zeptal se Fox, když za sebou Ron zavřel dveře.

 „Prosím?“ zeptal se zrzek.

 „Kde je slečna Grangerová a pan Potter?“ zopakoval svou otázku.

 „Zdrželi se v… knihovně,“ dodal potom, co si odkašlal.

 Zatímco profesor jen přikývl, David se ušklíbl a naklonil se ke klukům.

 „Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby je tam někdy načapala madame Pinceová? Takový důvod k šíření drbů tahle škola už dlouho nezažila.“

 „Ale oni tam nejsou,“ zamumlal Ron. „Po vyučování se sebrali a někam zmizeli.“

 „To nevadí, jenom si to představ.“

 „Já bych to dál neřešil,“ vložil se do toho Will a zarazil tak Ronovu odpověď v okamžiku, kdy se ozvalo zaťukání. David se znovu ušklíbl a mrknul na Williama.

 „Dobrý večer, omlouváme se, že jsme přišli pozdě,“ vešel dovnitř Harry a hned za ním Hermiona.

 „Dobrý večer,“ usmála se omluvně.

 „Máte všechno, co jste potřebovali v knihovně hotové?“ zeptal se Fox.

 „V knihovně, pane?“ zamračil se Harry.

 „Ano, vaši spolužáci mi oznámili, že jste se tam zdrželi,“ oznámil jim profesor a chlapec šlehl pohledem ke třem klukům.

 „Ano, pane profesore, máme všechno hotové,“ přikývla Hermiona a strčila do Harryho, aby se trochu posunul.

 „To je dobře, protože dnes večer už nebudete mít čas, vlastně žádný páteční večer nebudete mít volný.“

 „Takže to znamená, že nás budete učit,“ usmál se David a vyměnil si s kluky pohled, říkající, že to byl jasné.

 „A budete nás učit jen vy, pane profesore?“ zeptala se Hermiona a všichni na něj znovu upřeli pohled.

 „Budeme se střídat s panem ředitelem, dnes budete cvičit se mnou a příští týden s ním. Abych pravdu řekl, můj kabinet je příliš malý na to, aby v něm pět lidí kouzlilo, a proto jsme se rozhodli, že k cvičení budeme používat učebnu určenou pro schůzky BA. Doufám, že vám to nebude vadit.“

 „V žádném případě to nevadí,“ odpověděl Harry.

 „A když už jsme u toho, jak proběhla první schůzka?“

 „Přišlo mi, že to všichni berou vážně, takže se opravdu snažili,“ svěřovala se Hermiona se svými dojmy.

 „Jo, většina se snažila,“ přikývl Harry.

 „Vypadá to, že snad všem už došlo, že jim hrozí opravdové nebezpečí, no ale teď už k věci, nemůžeme celý náš čas prokecat, jdeme,“ zavelel Fox a všichni vyšli na chodbu, kde se rozešli k jejich učebně.

 Jen co vešli dovnitř, tak se zaraženě podívali na dvě osoby stojící uprostřed místnosti.

 „Dovolte mi, abych vaším jménem přivítal Tonksovou a Remuse Lupina, kteří nám budou pomáhat,“ promluvil Fox, když se nikdo z nich nezmohl na slovo.

 „Ahoj,“ usmála se Tonksová. „Začneme? Já se strašně těším.“

 „Můžeme,“ přikývl profesor a postavil se vedle ní. „Takže na dnešek jsme si na vás vymysleli souboj. Jistě jste si všimli poháru za vámi, je to věc, po které se našemu pánovi, lordu Voldemortovi zachtělo a tak nás poslal, abychom mu ten pohár přinesli. Samozřejmě má pro něj nějakou cenu, ale to má i pro vás, takže jako správní členové Brumbálovi armády se mu snažíte zabránit v tom, aby ho získal.“

 „To bude hračka,“ ušklíbl se David a vytáhl si hůlku.

 „Když si to myslíš,“ pokrčila rameny Tonksová a taky si vytáhla hůlku, ale dřív než to udělala, už na ně letělo kouzlo od Remuse. Všichni pohotově odskočili, a když se otočili, tak už na dospělé vysílali vlastní kouzla. Harry si k sobě přitáhl Hermionu a v otočce jako by spolu tančili, zblokoval kouzlo, které na něj mířilo. Hermiona mezitím poslala hned několik dalších kouzel, žádné z nich ovšem nepřekonalo dokonalý štít, který před sebou jejich profesor měl.

 Ron s Davidem a Willem měli co dělat, aby se se všemi kouzly vypořádali, protože ne jednou k nim přilétlo i odražené kouzlo, které mělo takovou razanci, že jim málem prorazilo štít. Will si všiml, že uvnitř paprsku se na něj žene i skoro neviditelná lví hlava a přemýšlel, jestli i jeho kouzla jsou tak silná jako Harryho.

 Remus s Foxem začali pomalu ustupovat, už ani neposílali kouzla, ale jenom odráželi ty, které na ně vyslalo pět studentů. Jen jediná Tonksová se držela stále vpředu, čehož se David okamžitě snažil využít a postoupil o několik kroků dopředu. Už se chystal říct formuli, která by Tonksovou z tohoto souboje vyřadila, ale poslední co zaregistroval, byl jen paprsek světla, jež ho shodil na zem a další, červený paprsek ho odzbrojil. Naštvaně se podíval na jejich profesora, ale rychle se odkutálel stranou, aby ho náhodou znovu někdo netrefil.

 Hermiona si až příliš pozdě všimla paprsku mířícího na Davida a štít, který vytvořila, zakryl chlapce v okamžiku, kdy mu kouzlo už narazilo do hrudi a jeho hůlka vlétla do ruky profesora Foxe. Rychle vytvořila štít před sebou a Harrym a společně s ostatníma začala v Davidově příkladu postupovat směrem dopředu. Harry, který byl po její pravici, neváhal a znovu zaútočil hned se třemi odzbrojujícími kouzly, které úplně prorazili Remusův štít.

 „Expelliarmus!“ zaburácel Will a než vlkodlak stihl něco udělat, už ležel odzbrojený na zemi a stejně jako David se rychle odvalil stranou.

 Ovšem dřív, než si ti čtyři mohli ten úspěch užít, tak na ně přilétlo hned několik dávek kouzel, a když Harry zlikvidoval všechny, které na něj letěly, tak si všiml, že Hermiona s Ronem už taky leží na zemi.

 Slyšel Willa, jak něco procedil skrz zuby a s rychlou výměnou pohledů společně začali posílat jedno kouzlo za druhým. Harry se už ani neobtěžoval ty kouzlo střídat a jednoduše zkoušel, jestli některé z jeho odzbrojujících kouzel nepronikne skrz štít. Foxe s Tonksovou na chvíli ochromilo, kolik na ně najednou letí kouzel jen od dvou studentů, ale vzpamatovali se dost rychle na to, aby stihli vytvořit štíty a ustát tak ten tlak bez úhony.

 „Immobilis!“ zkusila útok Tonsková a purpurový paprsek letěl vzduchem jako vystřelená kulka.

 William se rychle otočil na Harryho, který stále kouzlil a neměl před sebou žádný štít, viděl, jak se na něj v polovině pohybu podíval, ale to už do něj vrazilo kouzlo a on zůstal nehybně stát. Will se stále díval do jeho očí, v nichž bylo pouze očekávání porážky, když mu z ruky vylétla hůlka a jako poslední přistála v profesorově ruce.

 Remus, který postával u okna a sledoval zápas, začal tleskat a usmíval se na Harryho s Willem, ke kterým se ihned po konci souboje opět přidali David, Ron a Hermiona.

 „Působivé,“ okomentoval to za stálého potlesku, ale potom si šel stoupnout vedle svých partnerů.

 „Ale ne dost dobré,“ zamračil se Fox. „Můžu se zeptat, proč jste ani jeden z vás nepoužil svou moc?“

 „Myslel jsem, že tohle byl souboj na hůlky,“ zamračil se i William a Fox si povzdechl.

 „My jsme představovali Smrtijedy, nezáleží na tom, jak vyhraješ, ale že vyhraješ, tady volíš mezi smrtí a životem, zkuste to tak brát.“

 Všichni se po sobě podívali a nakonec přikývli. Všichni si byli až moc dobře vědomi volby mezi životem a smrtí.

 „Dobře, takže doufám, že příště toho aspoň trochu využijete a pane Smithi,“ pohlédl Fox ještě na Davida, „měl byste své protivníky přestat podceňovat, mohlo by to být to poslední, co v životě uděláte.“

 „Vynasnažím se.“

 „Dobře,“ vložila se do toho Tonksová. „Myslím, že pro dnešek by to stačilo, byla to první hodina, takže se uvidíme za čtrnáct dní,“ mrkla na ně a pomalu se s Foxem a Lupinem vydali k východu.

 

 Konečně sobota, pomyslel si Harry, když se ráno probudil a podíval se kalendář visící mu vedle postele. Opatrně se protáhnul a shodil nohy z postele. Ten včerejší souboj je tak zmohl, že když došli do společenské místnosti, tak se jenom rozvalili na křeslech a nic jiného už nedělali.

 Pomalu a hlavně opatrně rozhrnul závěsy, aby někoho případně nevzbudil, ale pochyboval, že tu v půl desátý ráno ještě někdo bude. Když vystrčil hlavu zpod rudých závěsů, tak opravdu zjistil, že je poslední, kdo ještě nevylezl z postele. Jen co se podíval z okna, všiml si, jak několik jeho spolužáků včetně Nevilla pomáhají profesorce Prýtové přemístit rostliny z jednoho skleníku do druhého. Rychle se začal převlékat a pak potichu seběhl schody do společenské místnosti, kde jak tušil, také nikdo nebyl. S bundou přes rameno vyšel na chodbu a po schodech sestoupal až do přízemí, kde byla Velká síň. Uvnitř sedělo ještě několik opozdilců a Hermiona, která si pročítala sobotní vydání Denního věštce. Na obálce uviděl obrovskou fotku nějakého kouzelníka, jenž si podával ruku s jiným, trochu exoticky vypadajícím kouzelníkem.

 „Dobré ráno,“ pozdravil ještě, než dosedl a Hermiona s nadskočením zvedla hlavu. „Snad jsem tě nevyděsil,“ usmál se, když jen co se na něj podívala, si oddechla.

 „Vůbec sem si tě nevšimla,“ vysvětlila a odložila noviny stranou.

 „To jsem poznal, proč mě nikdo nezbudil?“ zeptal mezitím, co si mazal toast.

 „Snažili jsme se,“ ušklíbla se Hermiona a dopila zbytek svojí ranní kávy. „Jenže s tebou vůbec nic nehnulo, tak jsme tě nakonec nechali spát, co se ti zdálo?“ zeptala se zvědavě.

 „Netuším,“ pokrčil rameny. „Proč se ptáš?“

 „Vypadal jsi tak…“ na chvíli se zamyslela a rozhlédla se přitom po celé síni. „Já nevím, jak to popsat, musel by ses vidět, ale určitě to muselo být něco krásného, takže jsem tajně doufala, že to bylo o mně,“ usmála se na něj, ale pak zaostřila někam ke dveřím a Harry její pohled okamžitě následoval.

 „Vypadá to, že Will se taky pořádně prospal,“ komentoval Harry chlapcovo mohutné zívnutí a Hermiona pouze přikývla. „A kde je Ron?“ zeptal se, když nic neříkala a jen sledovala, jak pomalu jí svoji snídani.

 „Nemám ponětí,“ pokrčila rameny a zamračila. „Říkal něco o dopisu pro Percyho, takže šel nejspíš do sovince, ale to mu mohlo zabrat tak půl hodiny.“

 „Pro Percyho?!“ zakuckal se Harry a nevěřícně se na dívku podíval.

 „Reagovala sem stejně,“ přikývla. „Tvrdil mi, že spolu mluvili a že Percy není tak hrozný, nevím, co Ronovi napovídal, ale ani trochu se mi to nezdá, vždyť ho společně s ostatními bratry chtěl zmlátit.“

 „Neměli bychom někomu říct, že se poslední dobou chová divně?“

 „Myslíš, že by to byl dobrý nápad?“

 „Já nevim.“

 „Zkus s ním promluvit,“ nabádala ho Hermiona.

 „To už jsem zkoušel,“ zavrtěl hlavou, „a sama víš, jak to dopadlo, nic mi neřekl a ještě odešel pryč z místnosti.“

 „Teď už ale víme, že mluvil s Percym.“

 „A kdy to vlastně bylo?“ napadlo Harryho.

 „Když jsme byli s Foxem a Tonksovou v tom městě,“ odpověděla Hermiona a upřela na Harryho všeříkající pohled.

 „A s Ginny nemluvil?“

 „Ta o tom vůbec neví nebo se aspoň nezmiňovala, že by s ním Ron mluvil.“

 „Někdo ale přeci musel vědět, že tu je, protože brána je zamčená a jediné krby, které jsou napojeny na letaxovou síť, mají profesoři v kabinetech.“

 „Třeba tu byl za Brumbálem kvůli něčemu z ministerstva a při té příležitosti šel i za Ronem,“ pokrčila rameny Hermiona.

 „To je taky možný,“ přikývl Harry. „A nejpravděpodobnější,“ dodal, když zvážil všechny možnosti. „Ale zas by za ním nechodil po více jak roce jen tak.“

 „No…“ zapřemýšlela Hermiona. „Já nevím, proč za ním šel, každopádně se v pátek můžeme Brumbála na Percyho nějak zeptat.“

 „Pravda, takže to teda necháme na pátek.“

 „Nic jiného nám nezbývá.“

 „Cos vlastně četla v těch novinách?“ zeptal se Harry.

 „Inzeráty.“

 „Inzeráty? Proč? Chceš něco koupit? Řekni si, já ti to klidně koupím nový.“

 „Nejde o to, že bych chtěla koupit něco určitýho, napadlo mě, že lidé můžou prodávat různé věci, které by se nám třeba mohli hodit. Slyšela jsem Remuse na ústředí říkat, že koupil nějaké rostliny pro Snapea právě přes inzerát, tak mě napadlo, že by tam mohlo být i něco, co by se hodilo nám.“

 „A co si myslíš, že bude někdo prodávat?“ nakrčil obočí Harry a stálé neměl jasnou představu, o co Hermioně jde.

 „Já nevím,“ rozhodila rukama. „Nějakou knihu kouzel třeba nebo rozbitý obraceč času, který ministerstvo vyhodilo. Víš, kolik toho ti sběratelé musejí mít?“

 „Myslíš, že zrovna sběratelé budou něco prodávat?“ zapochyboval a Hermiona jenom protočila oči v sloup.

 „Samozřejmě že ne, ale jenom chci, abys pochopil, jaké věci myslím, a pojď, jsme tu poslední,“ zvedla se dívka a Harry ji hned napodobil.

 „Dobře, řekněme, že někdo bude prodávat třeba ten obraceč času, kolik by za něj tak mohl chtít galeonů?“

 „To nevím,“ zamračila se Hermiona. „Určitě to bude přes sto, ale nemám žádnou představu, kolik by za to někdo chtěl.“

 „No takže prostě hodně,“ shrnul to Harry a Hermiona přikývla. „Kde na to chceš vzít peníze?“

 „V létě, ještě než jsi přijel, jsem si vyměnila nějaké ušetřené peníze, celkem je to něco kolem třech sta galeonů.“

 „No, Hermiono…“ hvízdl Harry.

 „Co?“

 „Chci říct… wow! Netušil jsem, že máš u sebe tolik peněz.“

 „Čím míň lidí to ví, tím líp.“

 „Nikomu to nepovím, to víš.“

 „Kdybych si tím nebyla jistá, neřekla bych ti to,“ přikývla a nechala Harryho, aby si ji posadil na klín, protože mezitím, co rozebírali cenu obraceče času, tak došli na břeh jezera a Harry si sedl na jeden z mnoha kamenů.

 „Co se stalo včera, když jste tam s Willem byli poslední?“ zeptala se najednou Hermiona a pohlédla mu do tváře.

 „Co by se mělo stát?“ nechápal a také se na ni podíval.

 „Proč jsi před tím kouzlem prostě neuhnul, na vykouzlení štítu jsi čas neměl, ale stačil jeden krok a netrefilo by tě.“

 „Víš,“ začal Harry a usmál se, protože jí opět nic neuniklo, „v ten moment mi celý ten souboj přišel tak opravdovej, až jsem místo purpurový viděl zelenou a poznal, že tahle chvíle mě jednou čeká a je jedno, jestli za měsíc nebo rok.“

 „Možná ano, možná ne, to nikdo neví a do poslední chvíle vědět nebude,“ zavrtěla hlavou Hermiona.

 „Máš pravdu,“ řekl po chvilce pohledu do jejích očí.

 „To mám, takže si to koukej zapamatovat a už nikdy víc nechci slyšet tyhle pesimistický myšlenky.“

 „Jenom mluvím o tom, co se může stát.“

 „Ale taky nemusí.“

 „Jenže je nutný mluvit o obouch možnostech.“

 „Správně a ty mluvíš jen o jedné a to o té, že zemřeš.“

 „Nechci rozdávat plané naděje, které se pak nesplní.“

 „Prosím tě, Harry,“ protáhla Hermiona a odtáhla se od něj. „Co myslíš, že lidi nutí bojovat? Povinnost? Ne, je to naděje, naděje, že po válce bude všechno lepší, že lidi, za které bojují, budou o pár let později spokojeně žít a na tuhle válku se budou jen snažit zapomenout. Co myslíš, že Siriuse drželo v Azkabanu naživu? Naděje, že tě jednou uvidí a že spolu třeba budete bydlet. Naděje drží lidi naživu.“

 Harry se jí celou tu dobu díval do očí, viděl v nich neklid, když mluvila o tom, že by mohl zemřít, ale také se v nich blýskal odraz hněvu, který ho donutil se s ní přestat hádat a nechat ji mluvit.

 „Dobře, bavme se o něčem jiném,“ zakončil to, když se ticho začalo neuvěřitelně protahovat.

 „Ale musíš mi slíbit, že to nikdy takhle nevzdáš.“

 „Slibuju,“ přikývl a usmál se.

 Hermiona si ho pořádně prohlédla, nevypadala úplně přesvědčena, ale už nevěděla, co dál dělat, aby ho přesvědčila, tak se mu znovu opřela o rameno a ruce mu ovinula kolem těla.

 „Dobré dopoledne,“ ozvalo se za nimi znenadání a oba se rychle ohlédli.

 „Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila Hermiona a Harry jen přikývl.

 „Kde jste nechali pana Weasleyho?“ zeptal se Snape.

 „Poslední dobou se nám moc nesvěřuje,“ odpověděl kysele Harry a profesor jen překvapeně zvedl jedno obočí, nijak jinak to však nekomentoval.

 „Můžu si přisednout?“ zeptal se Hermiony, která mezitím slezla z Harryho.

 „Jistě,“ přikývla ihned. „Můžu se vás na něco zeptat?“

 „Samozřejmě.“

 „Jak dobře se znáte s mými rodiči? Sloužili společně s vámi Temnému pánu nebo ne?“

 „Oh,“ zasekl se Snape a pohlédl na druhou stranu jezera, kde se rozprostíral les. „Vaše rodiče,“ začal profesor a pomalu se pohledem vrátil opět k Hermioně, „znal téměř každý Smrtijed, výjimkou byli nováčci, kteří se k Pánu zla přidali až po jejich uvěznění. Ovšem abych pravdu řekl, bylo velice málo lidí, jejž je doopravdy znalo, oni byli jiní než ti, co tam každý den přicházeli, ostatní se předháněli v tom, aby dostali nějaký úkol a ukázali tak mistru, že jsou hodni mu sloužit, vaši rodiče se těch úkolů nedožadovali, pouze je přijímali, v čemž samozřejmě neměli jinou možnost, protože jinak přišel trest, krutý trest.“

 „Stále jste mi neodpověděl.“

 „Ano, já vím,“ přikývl a dotkl se znamení zla, které měl vypálené na ruce. „S vašimi rodiči jsem plnil několik úkolů, většinou to byly útoky na různá místa, která byla nějakým způsobem důležitá, a pak jsme se samozřejmě potkávali u Pána zla, ale já nikdy nemluvil s nimi a oni se mnou, mezi Smrtijedy je to jiné než mezi členy řádu a navíc,“ ušklíbl se Snape tomu, co chtěl říct, „oni byli z Nebelvíru a já ze Zmijozelu.“

 „Takže jste se s nimi moc nebavil,“ konstatovala Hermiona trochu zklamaně.

 „Asi jsem vás moc nepotěšil, tím co jsem řekl,“ zašklebil se. „Ale jestli chcete něco z minulosti vašich rodičů zjistit, tak by bylo nejlepší se zeptat jich.“

 „Trochu se bojím, co bych se dozvěděla, a když to vypráví někdo jiný, je pro mě jednoduší to přijmout s tím, nevím proč, ale je to tak.“

 „Chápu,“ přikývl Snape. „Abyste si nemyslela, jejich „smrt“ přinutila několik lidí Temného pána opustit, plno lidem to otevřelo oči, ovšem jiní se jim chtěli vyrovnat, zemřít při výslechu pro Pána zla bylo snem většiny přisluhovačům.“

 Harry, který celou dobu mlčel a nechtěl tak rušit tenhle rozhovor, který už, jak viděl, byl pro Hermionu i tak těžký, si všiml dívčina zamračeného pohledu na sníh a jemně si objal kolem pasu. Její obličej projasnil mírný úsměv a chlapci se hned ulevilo, když to viděl.

 „Ach jo,“ povzdechl si Snape a bylo to vůbec poprvé, co to od něj Hermiona slyšela. „Ten čas opravdu letí, musím opravit hromadu esejí, uvidíme se na další hodině,“ kývl na oba a otočil se dřív, než jeden z nich mohl něco říct.

 „Páni,“ řekla Hermiona, když se jejich profesor dostatečně vzdálil. „Jsem zvyklá na ledasco, ale takhle ho opravdu neznám, ty snad jo?“

 „Na jedné hodině nitroobrany mi vyprávěl o mé matce,“ přikývl a s úsměvem to Hermioně začal vyprávět. „Poznali se ve vlaku, když jí pomáhal dát kufr do vlaku. Z toho, co mi říkal, si myslím, že stále obviňuje z toho, co se jí stalo.“

 „Nikdy jsi mi o tom neříkal,“ uvědomila si dotčeně.

 „Zrovna ty mi máš co vyčítat,“ rozesmál se a Hermiona trochu zčervenala. „Bylo to v tu dobu, kdy jsem dodržoval tu dohodu s Voldemortem a pak jsem na to přestal myslet, objevil se talisman, ten víkend a teď Ron, bylo toho hodně.“

 Hermiona chápavě přikývla a podívala se na hodinky.

 „V kolik vám začíná trénink?“ zeptala se.

 „Ve dvě, proč se ptáš?“

 „Kontroluju, kolik ještě máme času, rozhodla jsem se, že se na vás dneska půjdu podívat,“ usmála se na něj a viděla, jak mu potěšením zasvítily oči. „No ale, pokud mám dvě hodiny strávit na tribuně, tak bych se docela chtěla jít zahřát dovnitř.“

 „Tvé přání je mi rozkazem,“ řekl a políbil ji na čelo. „Myslím, že 3 hodiny ve společenské místnosti před krbem by mohlo být to pravé, co říkáš?“

 „Naprosto souhlasím,“ přikývla.

 Oba se zvedli a až příliš zaměstnáni jeden druhým si tak nevšimli postavy vycházející z lesa a následujíc je až do hradu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

Katren,9. 7. 2009 13:13

drahokam: děkujuu :) něco už mám napsaný, ovšem trochu sem se sekla, nemůžu najít ty správný slova, ale to snad rychle překonám, jenom musím najít něco, co by mě inspirovalo, zkusím Pana a Paní Smithovi :)

:-)

drahokam,9. 7. 2009 11:16

Pěkná kapča a Sevík no páni. Počítám, že z lesa šel Ron, určitě má něco za lubem. Už se moc těším na pokráčko

:-D

Lucy,6. 7. 2009 15:46

Moc dobře to vím :-D
Tak ať tam jsi co nejčastěji :-D

:-)

Katren,6. 7. 2009 14:35

děkujuu holky :) a další přibude.. no podle toho, jak často budu na chatě.. :) ty víš, jak to myslim :D

super

Ivana,5. 7. 2009 23:14

Skvelá kapitolka:)Dufam, ze coskoro pribudne dalsia

super :o)

Lucy,5. 7. 2009 13:45

Opravdu dobrá a zajímavá kapitola. A taky pěkně dlouhá :-D Jen tak dál ;o)