Katren

 Ten den si šel brzy lehnout, protože přeci jen toho minulou noc příliš nenaspal. Cítil se skvěle, když si lehnul do nové postele a ihned se mu začaly zavírat oči. Nebránil se tomu a brzy se propadl do říše snů.

 Klidný spánek mu ovšem ani tuhle noc nebyl dopřán. Někdy kolem druhé ráno ho probudil křik vycházející z prvního patra. Vyděsil se, když mu došlo, že to byla Hermiona. Rychle se vyhrabal z postele a s hůlkou v ruce seběhl schody.

 Mezitím Hermiona znovu zakřičela a pomohla tak Harrymu zjistit, v kterém z pokojů je. Otevřel dveře, ale místo toho aby uviděl nějakou děsivou scénu, kdy ji někdo mučí, ji našel v posteli házet sebou z jedné strany na druhou.

 Přiklekl si k posteli a lehce s dívkou zatřásl, aby se probudila.

 „Co se tu děje?“ zeptal se Lupin a vedle něj do pokoje nakukovala ještě Tonksová.

 „Noční můra,“ otočil se na ně Harry. „To zvládnu sám.“

 Oba přikývli a bez dalších slov je v pokoji nechali samotné. Harry se znovu podíval na dívku v posteli a opatrně s ní opět zatřásl.

 „Hermiono,“ řekl tiše její jméno a naklonil se k ní blíž. „Probuď se, Hermiono.“

 „Nechte ho být, neubližujte mu,“ zamumlala, zatímco se postupně probouzela.

 Jemně ji pohladil po tváři a odhrnul přilepené vlasy z obličeje. Sledoval, jak pomalu otevírá oči a zmateně se rozhlíží kolem, až nakonec skončila pohledem na Harrym.

 „Byl to jen sen,“ zašeptal a trochu se usmál. „Už je to pryč,“ snažil se ji uklidnit, ale Hermiona na něj stále koukala jako na někoho cizího. „Dojdu ti pro vodu,“ řekl nakonec, ale jakmile se zvedl, tak ho chytla za ruku a zabránila mu tak, aby odešel.

 „Zůstaň tu se mnou prosím,“ zašeptala do ticha.

 Přikývl, nemohl jinak potom, co slyšel její vyděšený hlas. Všiml si, jak se posunula ke zdi, aby mu uvolnila místo na posteli. Jakmile se posadil, tak přisunula blíž k němu a opřela se o něj.

 „Chceš o tom snu mluvit?“ zeptal se, zatímco jí za ucho zastrčil pramen vlasů, který mu bránil v tom, aby jí viděl do tváře.

 Zavrtěla hlavou a zavřela oči. Nenaléhal a jen sledoval, jak pomalu opět usíná, až nakonec slyšel její klidné oddechování.

 Ráno se Hermiona probudila pohodlně uvelebená ve své posteli, ale po Harrym tu nebyla ani stopa. Zapřemýšlela, jestli se jí to jen nezdálo, ale příliš dobře si pamatovala na to, jak tu u ní seděl, aby se uklidnila.

 Převlékla se a vyšla do kuchyně na snídani. Doufala, že tam Harryho najde a bylo pro ni velkým zklamáním, když ho nikde neviděla.

 „Děkuju,“ usmála se na Lupina, když před ní postavil vydatnou snídani. „Kde je Harry?“

 „Každou chvilku by sem měl přijít,“ odpověděl a hned na to se otevřely dveře. Nestál v nich nikdo jiný než Harry, který si dívky ihned všiml a zamířil k ní.

 „Kdy jsi odešel?“ zeptala se, jakmile si dosedl na židli.

 „Asi půl hodinu potom, co jsi usnula.“

 „Děkuju, že jsi tam byl,“ řekla a pohlédla mu do očí. Vycítil její pohled a otočil hlavu, aby na ni viděl.

 „Za to nemusíš děkovat,“ ujistil ji.

 „Jsi připravený, Harry?“

 Každý v místnosti se otočil na Tonksovou, která právě vešla do kuchyně. Pro dnešní den zvolila kaštanově hnědou barvu vlasů a oblékla si džíny a tílko, přes které ještě hodila lehkou košili.

 „Jasně,“ zvedl se Harry a sebral ze stolu jeden toast.

 „Počkej, kam jdete?“ zastavila ho Hermiona a nechápavě těkala pohledem z něho na Tonksovou.

 „Musíme zařídit pár věcí ve městě, ale do oběda bychom měli být zpátky.“

 „Cože? Ve městě? A není to nebezpečné?“

 „Klid, Hermiono,“ vložila se do toho Tonksová. „Jsou to jen obyčejné pochůzky, navíc tam bude Harry se mnou.“

 „Tak já půjdu taky,“ rozhodla dívka.

 „To teda ne,“ zamračil se Harry. „Ty se teď hlavně v klidu nasnídáš a pak se můžeš ještě chvilku prospat.“

 „Ale já nepotřebuju spát.“

 „Včera jsi měla těžkou noc,“ zavrtěl hlavou a společně s Tonksovou zmizeli v krbu, zatímco Hermiona stála jako přimražená tam, kde ji nechali.

 „Co je to za pochůzky?“ zeptala se znenadání Lupina, který v kuchyni jako poslední zbyl.

 „Nevím, ale mají to dohodnuté s Brumbálem.“

 Jak hodiny ubíhali, Hermionina rozmrzelost postupně mizela a zatímco byla u sebe v pokoji, kde si četla knížku, tak její budík zapípal. Pohlédla na něj, aby zjistila, kolik je hodin a vesele vyskočila z postele. Bylo dvanáct, což znamenalo, že by se už Harry měl vrátit. Připravila si pro něj několik otázek a byla rozhodnutá to z něj vymáčknout i násilím.

 Nemilým překvapením pro ni bylo, když vešla do kuchyně a nikdo tam nebyl. Odevzdaně se posadila ke stolu a čekala. Několikrát přemýšlela o tom, že by se šla podívat k Harrymu do pokoje, jestli tu už není a ona nečeká zbytečně, ale vždy si řekla, že by určitě slyšela, kdyby procházel kolem jejího pokoje. Seděla tam už bez mála půl hodiny, když se objevil Remus a tázavě se na ni podíval.

 „Čekám na Tonksovou a Harryho.“

 „Ještě se nevrátili?“

 „Pokud vím tak ne.“

 „Tak teda počkáme,“ vydechl Lupin a posadil se vedle dívky.

 „Opravdu nevíš, kam šli?“

 „Nevím, kam přesně, jenom že je to po Londýně.“

 Přikývla a pohlédla zpět na krb. Ani jeden z nich už nepromluvil, a když se Hermiona chtěla zvednout, aby vymyslela něco, čím by se zabavila, tak se v krbu najednou objevil malý plamínek, který se postupně zvětšoval, až nakonec z obrovských plamenů vystoupil Harry a v závěsu za ním Tonksová.

 Hermiona s Remusem se mezitím zvedli ze židlí a jen sledovali, jak oba vylézají. Byla připravená Harrymu hned něco říct, ale všechna slova se jí někam vytratila, když si ho pořádně prohlédla. Už nebyl oblečený do vytahaného oblečení po jeho bratranci, ale měl na sobě tmavé džíny s bílým tričkem a všechno vypadalo na jeho velikost. Další změnou byly jeho vlasy, měl je o hodně kratší a díky jejich neposednosti mu tvořili na hlavě přirozený rozcuch.

 „Tak co? Jak vypadá?“ zeptala se jich Tonksová, když se nikdo k ničemu neměl.

 „Musím říct, že je to skvělá změna,“ usmál se Remus. „Nechtěl jsem ti to říkat, Harry, ale vypadals už hrozně.“

 „Děkuju, Remusi,“ ušklíbl se na něj Harry.

 „Tak tohle byly ty vaše pochůzky?“ dostala ze sebe konečně Hermiona, oba přikývli a sledovali, jak se její obličej mění. „Proč jsem nemohla jít s vámi?“

 „Nebylo by to překvapení,“ pokrčil rameny a spiklenecky na sebe s Tonksovou mrkli.

 Většinu odpoledne strávili vyprávěním zážitků z nakupování a Tonksová jim ihned ukázala, co jí Harry koupil.

 „Celou dobu jsi mi dělala poradce, něco si za to zasloužíš, když jsi to se mnou měla tak těžký,“ zakroutil hlavou Harry, když znovu navrhovala, že by mu vrátila peníze. Nakonec zdráhavě přikývla a pustila se do vyprávění další historky, která pro ni byla podle jejích slov nejzábavnější.

 Teprve kolem třetí se Harry dostal k sobě do pokoje, byl domluvený s Hermionou, že by za chvilku měla přijít a tak toho využil a během té chvilky si začal vybalovat všechny věci z tašek. Stavili se dokonce v optice, kde si koupil kontaktní čočky s myšlenkou, že se mu budou hodit při famfrpálu.

 „Můžu?“ nakoukla dovnitř Hermiona.

 „Jasně, že jo,“ zareagoval ihned a ukázal ke křeslům, kam se posadili.

 „Řekni mi pravdu, Harry, proč jsem nemohla jít s vámi? Poradila bych ti společně s Tonksovou.“

 „Pravda je, že to opravdu mělo být překvapení, velká a nečekaná proměna Harryho Pottera. Zaslechl jsem Tonksovou, jak se večer baví s Remusem, že dnes potřebuje do Londýna něco podepsat, a když odcházela, tak jsem ji ještě v hale zastavil a zeptal se, jestli nemůžu s ní.“

 „Takže to nemá nic společného se mnou?“

 „Samozřejmě, že ne. Hermiono, nechtěl jsem, aby ses cítila odstrčená.“

 „To je v pořádku, Harry, něčemu takovému jsem ani nevěřila, jen mě to prostě napadlo.“

 „Ani se tomu nemůžu divit,“ přikývl chmurně a v tichosti si hleděli do očí.

 „Co vás zdrželo? Říkal jsi, že se vrátíte ve dvanáct a přišli jste skoro v jednu.“

 „Cestou k Děravému kotli, odkud jsme se měli dostat sem, jsme narazili na optiku a napadlo mě, že si koupím čočky.“

 „Budeš nosit čočky?“ zeptala se zájmem a začala si ho zkoumavě prohlížet.

 „Jen na zápasy nebo nějaké podobné situace, kde by mi mohli brýle spadnout,“ vysvětlil a zamračil se, když si ho stejně dál prohlížela. „Proč na mě tak koukáš?“

 „Představuju si tě bez brýlí.“

 „Usnadním ti to,“ pokrčil rameny a sundal si je. Zamračil se, jak se snažil zaostřit na Hermionin obličej a postřehl její překvapený pohled. „Dobrý?“ zeptal se, a jakmile přikývla, tak si je opět nandal. „Jak jsem vypadal?“

 „Jsi bez nich někdo úplně jiný,“ oznámila mu ohromeně a Harry se pobaveně ušklíbl.

 Přestože by ho to možná nikdy nenapadlo, prázdniny s Hermionou předčily všechny jeho představy. Nijak ho netlačila se učit, i když ho každý den donutila udělat aspoň jeden úkol. Brzy proto měli všechny hotové a po zbytek prázdnin na to už nemusel myslet. Uznal, že to byl skvělý pocit a v duchu dívce děkoval za to, že ho k tomu dokopala.

 „Harry!“ vtrhla jednoho dne do jeho pokoje jako velká voda a rychle se rozhlédla po místnosti, než si všimla, jak leží na posteli a čte si. „Musíš do kuchyně, někdo napadl Remuse na hlídce!“

 „Cože?!“

 „Pojď! Je dole! Tonksová posílá zprávu k Mungovi.“

 „Už jdu,“ vyskočil z postele a společně s dívkou se rozeběhli do kuchyně. Tam ovšem byla příšerná tma, a když vešel dovnitř, někdo za ním zavřel dveře. Zmateně se podíval vedle sebe, ale Hermiona se vypařila někam neznámo kam.

 „Co to má znamenat?“ zeptal se do tmy a všechna světla se náhle rozsvítila.

 „Překvapení!“ ozývalo se ze všech stran a chlapec se jen překvapeně rozhlížel kolem sebe. Tohle rozhodně nečekal, vlastně tak trochu i zapomněl, jaké datum se blíží.

 „Všechno nejlepší, Harry!“ přiskočila k němu jako první Hermiona a musela křičet, aby jí vůbec přes ostatní, kteří začali zpívat, slyšel. Ještě před tím, než mu do rukou dala dárek, se natáhla na špičky a políbila ho na tvář. Cítil, jak se jeho tváře zbarvují, usmál se na ní, ale to už se k němu vrhnul zástup dalších gratulantů a dívce nezbylo nic jiného, než se jim klidit z cesty.

 Bylo tu pár členů řádu, kteří ihned po gratulaci spěchali buď domů nebo ke své práci, pak Tonksová, jež si oblékla jeden ze svých nových kousků oblečení, Moody, Pastorek a Remus. Ten se k Harrymu dostal mezi posledníma. Chlapec si všimnul, jak celou dobu seděl na židli a když ho teď viděl zblízka, tak si nemohl nevšimnout hlubokých kruhů pod očima.

 „Ron nepřijde?“ zeptal se, když mu poblahopřál a poplácal po rameni.

 „Mám je všechny omluvit, ale snaží se Doupě nějak nově zabezpečit.“

 „Nevadí, hlavně aby byli v pořádku.“

 Lupin se na něj naposled dobrácky usmál a s dalším poplácáním si odešel opět sednout ke stolu.

 „Přijmi mou srdečnou gratulaci, Harry,“ přistoupil k němu poslední host a Harry si uvědomil, že si Brumbála ani nevšiml.

 „Děkuji, pane profesore.“

 Jakmile mu ředitel popřál, tak se na stole najednou objevily hromady jídla a uprostřed toho všeho byl obrovský narozeninový dort.

 „Jako oslavenec si musíš vzít první kousek,“ začala ho zezadu tlačit Hermiona až se nakonec postavil vedle Tonksové, která mu strčila do ruky talířek s kusem dortu.

 Společně s ostatními se posadil ke stolu a užíval si toho příjemného pocitu. Všichni se smáli, povídali si a na tu chvíli všechno zlo, které na ně tam venku čekalo, zmizelo.

 „Už jsi otevřel ten dárek ode mne, Harry?“ zeptal se na konci oslavy Brumbál a Harry jen zavrtěl hlavou.

 „Má ho teď otevřít?“

 „Buď tak hodný prosím.“

 Ochotně tedy došel ke stolu, kam si všechny dárky odložil. Dárek nebyl nijak velký, ale protože mu Brumbál popřál jako poslední, tak ho položil na úplný okraj stolu a snadno ho nyní našel.

 „Jistě poznáváš ten erb,“ poznamenal ředitel, když Harry zůstal koukat na prsten, který v krabičce našel.

 „Je Godrikův,“ přikývl a zmateně se Brumbála podíval. „Proč mi dáváte něco tak cenného? Tedy chci říct, že něco… něco takového se nedává jen tak.“

 „Smí ho nosit jen právoplatní dědicové,“ usmál se ředitel nad Harryho překvapeným výrazem. „Správně by ti ho měl předat tvůj otec, to už ale bohužel není možné.“

 „Já jsem potomek Godrika Nebelvíra?“

 „Ano, jak jistě víš, byl to opravdu mocný kouzelník a jeho potomci už po staletí jeho moc dědí. Není jisté, která se u koho objeví nebo jestli se vůbec objeví, proto se prsten předává až potom, když svou moc objevíš.“

 „Já jsem ale žádnou svou moc neobjevil,“ zamračil se Harry a Brumbál se na něj podíval se zdviženým obočím.

 „Myslím, že ti pouze nedochází souvislosti,“ ubezpečil ho a pohlédl za něj, kde Hermiona sundávala nápis s blahopřáním.

 „To, jak jsem odrazil to kouzlo, je moje schopnost?“

 „Ano a tuším, že to nemusí fungovat pouze jako štít, měl by sis přečíst tuhle knihu, ostatně je to tvá povinnost.“

 Harry si od Brumbála vzal knihu a pohlédl na desky, byly z červené dračí kůže a na kovovém štítku se vyjímal obrovský okřídlený lev.

 „Páni,“ vydechl.

 „Společně s tím prstenem je to tvé rodinné dědictví, tak ji opatruj dobře, Harry, já se nyní již musím vrátit do Bradavic, čeká mě ještě vyřídit pár úředních záležitostí.“

 „Nashledanou, profesore,“ rozloučil se a ředitel zmizel v zelených plamenech.

 „Harry?“ zavolal na něj Lupin a chlapec se na něj ohlédl. „Odlož tu knihu a pojď nám pomoct.“

 „Jo,“ odpověděl a hned se k nim připojil.

 Nakonec s Hermionou posbírali všechny dárky a došli až k Harrymu do pokoje, kde je odložili na stůl. Zatímco Harry se posadil na pohovku a unaveně zaklonil hlavu, aby si ji opřel o opěradlo, Hermiona jen nervózně přešlápla na místě.

 „Ty se neposadíš?“ zeptal se.

 „Hned, ale nejdřív ti chci ještě něco dát. Plánovala jsem to udělat už dole, ale nebyl dostatek času,“ řekla a vytáhla z kapsy další zabalený balíček.

 „Další dárek, Hermiono? Tolik si jich ani nezasloužím.“

 „Nech toho,“ zamračila se a vytáhla z krabice zlatý řetízek.

 „To tě muselo stát plno peněz,“ zaváhal.

 „Peníze jsou opravdu poslední, na čem mi záleží. Slouží jako ochrana před uřknutím nebo dokonce otrávením. Nevím sice, jak přesně to funguje, ale-“

 „Děkuju,“ přerušil ji a usmál se, když se na něj pořádně podívala.

 „Takže se ti líbí?“

 „Ano,“ přikývl a sledoval, jak ho obešla, aby mu ho mohla připnout za krk.

 Nejdřív pohlédl dolů, když na kůži ucítil studený kov, ale nakonec se otočil za sebe, kde stála Hermiona a usmívala se na něj.

 „Harry?“ zaklepal Lupin a otevřel dveře. „Neruším?“ zeptal se, když si obou všiml.

 „Jistě že ne,“ zavrtěla ihned hlavou Hermiona.

 „Co potřebuješ?“ ozval se Harry.

 „Chtěl bych si s tebou promluvit.“

 „Tak já půjdu k sobě a spát, dobrou,“ rozloučila se dívka a potom, co se na oba usmála, tak odešla.

 „Dobrou a děkuju, Hermiono,“ houkl za ní ještě Harry a otočil se na Remuse. „Tak se posaď, všiml jsem si, že ti není moc dobře.“

 „Jo, totiž zítra je úplněk.“

 „Pravda,“ uvědomil si chlapec a starostlivě si ho prohlédl. „Nemusel ses přemáhat, Remusi, mohl jsi mi popřát později.“

 „To je v pořádku, Harry. Víš, chtěl jsem mluvit o tom, co ti řekl Brumbál.“

 „Ty o tom víš?“

 „Ano, věděl jsem, že James byl dědicem a tak byla jen otázka času, kdy se u tebe projeví nějaká moc. Musím ti říct, že jsi rychlejší než tvůj táta, on to zjistil až poslední rok na škole.“

 „Opravdu? Jakou moc měl?“ vyptával se dychtivě Harry.

 „Uměl přivolat každý předmět na světě, stačilo mu na něj jen pomyslet a hned se mu objevil v ruce.“

 „Páni, to muselo být opravdu užitečné.“

 „Nechtěj vědět, co všechno si přivolával,“ ušklíbl se. „Ale o tom jsem mluvit nechtěl, budeš chtít pomoct s ovládnutím tvé moci?“

 „Ovládnutím?“

 „Ano, naučit se ji správně používat.“

 „Budu jen rád, když mi pomůžeš,“ usmál se a sledoval, jak se Lupin taky usmívá.

 „Řekl jsi to už Hermioně?“

 „Ještě nebyla příležitost,“ zavrtěl hlavou a zamyšleně se na něj podíval. „Mám to udělat?“

 „To každopádně,“ přikývl vážně Remus. „Není nic horšího, než mít tajemství před svými přáteli. Jak to vlastně mezi tebou a Hermionou vypadá?“ zeptal se najednou a Harry se zarazil.

 „Jak by to mezi námi mělo vypadat?“

 „Jste pořád přátelé nebo něco víc? Ptám se, protože docela šílela, když jste s Tonksovou přišli pozdě. Pravda je, že to nedávala příliš najevo, ale poznal jsem jí na očích, jaký má strach.“

 „Jsme jenom přátelé. Dobří přátelé,“ dodal. „Je pochopitelné, že měla strach.“

 Lupin se na něj pochybovačně podíval, ale už nic neříkal, místo toho se ztěžka zvedl a pomalu se vydal ke dveřím. „Už půjdu, abych se na zítra pořádně vyspal, jakmile mi bude o něco lépe, tak s tím můžeme začít.“

 Ještě nějakou chvíli jen seděl a přemýšlel. Nakonec se rozhodl neodkládat to na později a zamířil k Hermioně do pokoje. Zaklepal a potom, co se ozvalo tlumené pozvání dál, otevřel dveře.

 „Harry,“ usmála se na něj z postele a odložila knihu. „O čem si s tebou chtěl Remus promluvit?“

 „O tom, co ti chci právě říct.“

 „Aha,“ zarazila se.

 „Můžu si přisednout?“

 „Jasně.“

 „Jak bych začal,“ zamyslel se, když se vedle ní posadil na postel. „Mluvil jsem dneska s Brumbálem.“

 „Všimla jsem si, děje se něco?“

 „Ne, ne. Vysvětlil mi, jak jsem dokázal odrazit tu kletbu.“

 „Opravdu? Co se to u nás teda stalo?“

 „Podívej se na ten prsten,“ poradil ji a sundal si ho z prstu. Zvědavě si ho od Harryho vzala a důkladně si ho prohlédla.

 „Co je na něm zvláštního?“

 „Co je na něm zvláštního?“ zopakoval. „Copak ty nevidíš ten erb?“

 Němě zavrtěla hlavou a Harry se na ní zamyšleně podíval, než si vzal prsten zpátky a navlékl si ho na prst.

 „Chtěl jsem ti ukázat něco, co by dovedlo k tomu, co mi říkal, ale když to nevidíš… Jsem potomek Godrika Nebelvíra, Hermiono.“

 „Cože jsi?“

 „Slyšelas dobře, chtěl jsem ti ukázat erb na tom prstenu, ale nevím, proč ho nevidíš,“ vysvětlil a pohlédl na svou ruku, kde prsten měl.

 „Počkej, už ten erb vidím, nejspíš ho mohou vidět pouze ti, kteří vědí o tom, že jsi dědic, ale to pořád nevysvětluje, jak jsi tu kletbu odrazil.“

 „Jo, každý po Nebelvírovi zdění jednu z jeho mocí, moje je tahle. Štít. Zatím o tom nevím moc detailů a ani to neumím ovládat, ale už jsem se s Remusem dohodl, že mi pomůže.“

 „Teda, popravdě nevím, co na to říct. Kdy o tom řekneš Ronovi?“

 „To ještě nevím, někdy až bude vhodná příležitost.“

 „Nezapomeň, že stále ještě neví ani o té věštbě.“

 Další den ráno vstali oba poměrně brzy a díky tomu, že se potkali na schodech, do kuchyně vešli společně. Už bylo zvykem, že s nimi u snídaně byl Remus s Tonksovou, kteří tu každou noc přespávali. Tentokrát se k nim přidal i Moody, který měl v noci službu.

 Překvapeně se zastavili hned ve dveřích, když si všimli, jak se na jedné ze židlí mačkají dvě sovy a jakmile vešli do místnosti, tak obě nastavili nožku s dopisem. Harryho srdce vynechalo několik úderů, když ucítil, jak ho Hermiona tahá za triko.

 „To jsou bradavické sovy,“ zašeptala Harrymu Hermiona.

 „Já vím a mají naše výsledky zkoušek.“

 „Nejspíš byste je měli otevřít,“ zavrčel Moody a oba se pomalu rozešli odepnout sovám dopisy.

 Rychle sovu od dopisu osvobodil a ta ihned odletěla oknem ven. Všiml si, že Hermioně se tak klepou ruce, až se klepala i samotná sova, která na ní netrpělivě koulela oči. Nervózně roztrhl obálku a začetl se do pergamenu s výsledky.

VÝSLEDKY ZKOUŠEK

NÁLEŽITÉ KOUZELNICKÉ ÚROVNĚ

Vyhovující klasifikační stupně:

Vynikající (V)

Nad očekávání (N)

Přijatelné (P)

Nevyhovující klasifikační stupně:

Mizerné (M)

Hrozné (H)

Troll (T)

HARRY JAMES POTTER

BYL HODNOCEN NÁSLEDOVNĚ:

Astronomie M

Péče o kouzelné tvory V

Kouzelné formule V

Obrana proti černé magii V

Jasnovidectví M

Bylinkářství N

Dějiny čar a kouzel H

Lektvary N

Přeměňování V

 S potěšením Vám oznamujeme, že můžete pokračovat ve studiu na Vámi zvolené zaměstnání Bystrozora. 

S pozdravem prof. Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele

 Cože? Snape ho pustil do pokročilých lektvarů, i když neměl vynikající? Šťastně zvedl pohled, všichni tři dospělí se na ně s očekáváním dívali, ale Harry se podíval na Hermionu, která se ve stejnou chvíli podívala na něj. Když si všiml, že se usmívá od ucha k uchu, tak nevydržel a i jemu se na tváři začal rýsovat úsměv.

 „Mám je všechny!“ vyhrkla a skočila mu do náruče, až si v jednu chvíli myslel, že přepadne na záda.

 „To je báječné, Hermiono,“ řekl, když se pustili.

 „Jak jsi na tom ty?“

 „Sedm,“ ušklíbl se. „Neprošel jsem z astronomie, dějin, což se vzhledem k tomu, že jsem při testu usnul, dalo očekávat a jasnovidectví.“

 „Gratuluju vám,“ přispěchala k nim Tonksová a s oběma se objala.

 „Vypadá to, že oddělení Bystrozorů se má na co těšit,“ ušklíbl se Moody.

 „Co dál vám přišlo?“ vyptával se Remus, který zůstal sedět, ale ani jeden z nich mu to neměl za zlé.

 Všechny výnosy a zákony vydané Dolores Jane Umbridgeovou, jsou zrušeny samotným ministrem Korneliusem Osvaldem Popletalem. Chtěla bych Vám tímto pogratulovat k získání kapitánské pásky Nebelvírského famfrpálového mužstva, Váš Kulový Blesk budete mít možnost si vyzvednout od 1. září ve škole.                                            

 prof. Minerva McGonagallová

 Přečetl nahlas Harry a všichni mu opět začali gratulovat, i když si to sám příliš neuvědomoval, jak byl překvapený.
 Po přečtení všech zbylých pergamenů, zjistili, že jim přibude další předmět a to studium mudlů. Dokonce se z dopisů dozvěděli, že budou tento rok opět potřebovat společenský hábit. Společně s Tonksovou a Lupinem se dohodli, že jen co to bude možné, tak vyrazí na Příčnou ulici, aby si vše potřebné koupili.