Katren

  „Vítejte na dnešní hodině, sedněte si po skupinách, dnešek ještě věnujeme vašim případům,“ přivítal je první hodinu profesor Fox.

  Všichni ti, kteří si už sedali do lavic, se znovu zvedli a přešli ke stolu, jejž obsadila jeho skupina.

  „Včera jsme to s Tonksovou prohlédli a musím říct, že jsem mnohem spokojenější, než s vaší charakteristikou,“ říkal zatím, co jim rozdával zpět složky.

  „Proč se k tomu ještě vracíme?“ zeptal se otráveně Zabini a chladným pohledem pozoroval Malfoye, jak se odsouvá dál od ostatních.

  „Sesbírali jste důkazy, teď je dejte dohromady a označte vraha.“

  Harry se rozhlédl po ostatních, všichni mlčeli a koukali na sebe.

  „S tou Rooseveltovou to byl dobrý tah, jen škoda, že jste už nestihli vyslechnout tu Diamondovou, ale tím se teď nezabývejte,“ řekl Fox a podal každému nějaké složky. „Mluvil jsem s ředitelem a ten mi řekl, že by se sem Justin měl pozítří vrátit.“

  „Takže si to jeho rodiče rozmysleli?“ zeptala se Orla.

  „To bych neřekl, ale Justin řekl, že nikam jinam nepůjde.“

  Orla přikývla a společně s ostatními se pustila do třídění a první co vytáhla, byla výpověď Mandy.

  „Nuže…“ pobídl je Fox, když měli hotovo. „Kdo podle vás zavraždil Jensona Deepa?“ zeptal se a prohlédl si jejich tváře.

  „Hlavním podezřelým je Lucy Roosveltová,“ odpověděla Hermiona.

  „A to na základě výpovědi Mandy Feistové,“ doplnila ji Hannah.

  „Výborně,“ zamumlal Fox, zatímco si prohlížel pavouka jmen na jejich stole. „Jednoho z vrahů máte,“ usmál se na ně. „Nechte mi to tady a příští hodinu se dozvíte známku.“

  „A kdo byl další vrah?“ zeptala se Orla.

  „Alan Hiller,“ odpověděl jí profesor a všichni na něj šokovaně pohlédli.

  „Vždyť byli přátelé,“ řekla Hannah, ale profesor jen pokrčil rameny.

  „I nejlepší přátelé mohou zradit.“

  Harry zamyšleně pohlédl do Foxovy tváře a teprve když do něj Hermiona šťouchla, tak si začal balit věci. „Něco od tebe potřebuju,“ řekl dívce, když vycházeli z učebny.

  „Co?“

  Počkal, dokud kolem nich všichni prošli a pak se pomalu vydal k učebně formulí. „Chci, aby sis k sobě vzala talisman,“ prozradil a sundal si ho z krku.

  „Proč si ho mám vzít k sobě?“ zeptala se zmateně Hermiona.

  „Protože mě by ho někdo mohl sebrat.“

  „Kdo? Vždyť nikdo neví, že ho máš.“

  „Někdo ano,“ povzdechl si Harry.

  Hermiona se na něj podívala ještě víc zmateně než předtím a nejspíš se snažila přijít na to, o kom to mluví.

  „Ron se mi ho pokusil sebrat,“ řekl tak potichu, že ho sotva slyšela.

  „Proč ti ho chtěl sebrat?“

  „To se budeš muset zeptat jeho ne mě.“

  „Ale…“ zamyslela se Hermiona. „Co když ho bude chtít sebrat i mě?“

  „To mu nedovolím.“

  „Nad čím přemýšlíš?“ zeptala se Hermiona, když si všimla Harryho zamyšleného výrazu a pohlédla stejným směrem, jakým směřovaly chlapcovy oči.

  „Co?“ zeptal se a odtrhl pohled od trénujících mrzimorských, kteří se vznášeli vysoko nad famfrpálovým hřištěm.

  Hermiona se rozesmála a jen mávla rukou. „Radši nic,“ dosmála se a pohlédla mu do očí, které na ni právě nechápavě upíral.

  „Celá se klepeš,“ všiml si a zamračil se.

  „Neklepu,“ protestovala.

  „Musí ti být zima, půjdeme radši do hradu,“ mluvil dál Harry a dělal jako by ji neslyšel.

  „Není mi zima,“ stála si za svým tvrdohlavě Hermiona a vzdorovitě se znovu zahleděla do zeleně jeho očí.

  Harry protočil oči a přitáhl si ji k sobě. Když se poťouchle ušklíbla, tak se usmál a opřel se čelem o její.

  „Pamatuj si, že vždycky dostanu to, co chci,“ zašeptala.

  „A já ti to zas vždy rád dám.“

  „V tom případě nevím, na co čekáš,“ řekla a našpulila rty.

  Harryho úsměv se roztáhl a sklonil hlavu, aby dosáhl na dívčiny rty a lehce ji políbil. Když na ni znovu pohlédl, uviděl úsměv. Zvedl ruku, aby jí za ucho zastrčil jeden neposlušný pramen vlasů a pak měl v plánu ji znovu políbit, jenže si někdo vedle nich odkašlal. Harry se rychle otočil, přičemž Hermionu v náruči pevněji objal.

  „Angelo!“ vyhrkl překvapeně Harry, když pohlédl na onoho narušitele.

  „Ahoj,“ usmála se na něj. „Říkala jsem si, jestli to jsi ty nebo ne, a jak vidím, tak jsi.“

  „Ano, jsem to já,“ usmál se taky a přelétl pohledem její sportovní oblečení a tretry. „Byla jsi běhat?“

  „Jo, ráno jsem to nestihla, tak aspoň teď.“

  „Tak takhle to je… znáte se?“ zeptal se najednou Harry, když se Hermiona snažila trochu uvolnit jeho pevné sevření, v čemž jí hned vyhověl.

  „Jsem Hermiona,“ usmála se.

  „Angela,“ představila se a oplatila Hermioně úsměv. „No… nebudu rušit,“ pohlédla zpět na Harryho a vyběhla dál.

  „Odkud se znáte?“ zeptala se Hermiona a zatímco chytla Harryho ruce, které měla kolem pasu a dál pozorovala vzdalující se Angelu.

  „Jednou jsem se procházel a potkal jsem ji, když byla běhat. Žárlíš?“ zeptal se překvapeně a opřel se bradou o její rameno.

  „Hm…“ zapřemýšlela. „Možná.“

  „Nemáš důvod,“ usmál se a políbil ji na tvář. „Zatím,“ dodal.

  Hermiona otočila hlavu, aby mu pohlédla do tváře a uviděla, jak se na ní šklebí a smaragdové oči přímo září množstvím malých, neposedných plamínků. „Zatím?“ zeptala se s jedním zvednutým obočím.

  „No… ano.“

  „Já ti dám zatím!“ zavrčela a svalila ho na zem.

 -------------------------------------------------------------------------------------

  Byla půlnoc a přes ztemnělé bradavické pozemky šla postava zabalená v černém hábitu s erbem školní koleje. Podle výšky bylo snadné poznat, že se jedná o chlapce. Právě procházel kolem Hagridovy chýše, ze které se ozývalo hrubé chrápání, ale s ním to nic neudělalo, jeho výraz se nijak nezměnil ani, když ticho prořízlo hluboké zavytí. Bez jakýchkoliv emocí vstoupil do lesa a mířil k jedné z mnoha temných mýtinek, jež se v lese skrývaly. Dlouhé tmavé stíny stromů se kolem něj táhly jako ochránci, kteří nikomu nedovolí se jen na krok přiblížit. Pomalu se vynořil ze stínu lesa a zamířil k měsícem ozářené postavě.

  „Jdeš přesně,“ řekla spokojeně a prohlédla si ho. Hořela nedočkavostí, až jí to předá, až to bude držet v ruce a až ji její pán pochválí.

  „Tak jak jsi chtěla,“ přikývl.

  „Takže,“ usmála se a pohlédla na jeho ruce, které mu zajely do kapes. „Dej mi to,“ rozkázala a Ron se jen přikrčil.

  „Já ho nemám.“

  „Cože? Jasně sem ti řekla, že mu ho máš sebrat.“

  „Já vím, ale nosí ho neustále u sebe, a když sem mu ho chtěl sebrat, tak se probudil,“ bránil se Ron.

  „Tak jsi ho měl omráčit, ty tupče!“

  „Nemohl jsem,“ zamumlal a uhnul pohledem.

  „Ještě mi řekni, že si u sebe neměl hůlku,“ protočila oči v sloup.

  „To ne, měl jsem ji u sebe, ale…“

  „Ale co?“

  „Je to můj kamarád,“ zašeptal.

  „On byl tvůj kamarád,“ zavrčela, ale pak jenom naklonila hlavu a rozvíjela svůj plán, který se jí najednou vynořil v hlavě. „Tak dobře,“ řekla po chvíli. „Vezmu mu ho sama.“

  „A co mám dělat já?“ zeptal se Ron.

  „Ty se s nima zase začneš bavit, budeš opět jejich nejlepší kamarád, když uvidí tu změnu, tak budou jen rádi a rychle na to zapomenou.“

  „To je všechno?“

  „Samozřejmě že ne,“ zamračila se a kdyby pohled vraždil, tak už leží studený na zemi. „Když se dozvíš něco důležitého, tak mi to řekneš, to snad ještě zvládneš,“ dodala, když přikývl. „A teď jdi, kdyby se někdo probudil a viděl, že tam nejsi, tak by se určitě začali vyptávat.“

  „Ty nejdeš?“ zeptal se, když začala přecházet z jedné strany na druhou.

  „Ne, já si to musím pořádně promyslet.“

  Ron přikývl a během dvou minut zmizel mezi stromy.

  „Dobré ráno, pane Pottere,“ přivítala ho školní sestra, když zaklepal a vešel do její kanceláře. „Už na vás čekám.“

  „Dobré ráno, madame Pomfreyová,“ odpověděl Harry a posadil se na židli.

  „Slyšela jsem, že jste bojoval proti upírovi, vzhledem k tomu, co se vám stalo o prázdninách, je mou povinností váš vyšetřit.“

  „Cítím se dobře,“ pokrčil rameny.

  „Přesto vás vyšetřím, Pottere, a podle výsledků se rozhodne, zda už budete moci trénovat nebo ne.“

  „Takže tu je možnost, že bych se mohl vrátit o týmu?“ zeptal se potěšeně.

  „Ano,“ přikývla a začala ho prohlížet. Po půl hodině, kdy si pro sebe něco neustále mumlala a občas něco zapsala, Harrymu přikázala, aby se znovu oblékl a sedla si za svůj stůl.

  „Tak jak to vypadá?“ nevydržel to Harry a vypustil z úst tu otázku, která ho na jazyku svrběla už hodně dlouho.

  „Jste naprosto v pořádku,“ odpověděla mu. „Ale začínejte postupně,“ varovala ho ještě.

  „Jistě, jistě,“ přikývl Harry a usmál se.

  „Měl byste jít na hodinu,“ upozornila ho madame Pomfreyová.

  „Samozřejmě,“ přikývl znovu a zvedl se. „Nashledanou,“ rozloučil se ještě, a pak se rychle rozeběhl, protože mu hodina začínala za necelých pět minut, navíc to byla čtyřhodinovka lektvarů.

  „Kde jsi byl?“ zeptala se Hermiona, když ji našel ve sklepení čekat, než Snape otevře dveře. „Myslela jsem, že se sejdeme ve Velké síni.“

  „Šel jsem tam, když ke mně přišel nějaký druhák a řekl mi, že mám jít za Pomfreyovou,“ vysvětlovat Harry a utřel si pot z čela

  „Co chtěla?“ zeptala se zmateně Hermiona.

  „Potřebovala mě vyšetřit,“ protočil oči v sloup, ale hned se na Hermionu usmál. „A řekla mi, že zas můžu začít hrát.“

  „Tak to je… úžasné,“ řekla mu na to Hermiona a jeho nadšení rozhodně nesdílela. Zamračil se, když profesor otevřel dveře a zamyšleně šel za dívkou, která ihned vklouzla do třídy.

  „Proč ti vadí, že se vrátim k famfrpálu?“ zeptal se, jen co si vedle ní sedl.

  „Mě to nevadí,“ zapírala Hermiona a vyndávala si přitom věci z brašny.

  „Ale jo, něco se ti na tom nelíbí,“ stál si za svým Harry a upřeně ji pozoroval, věděl, že mu řekne pravdu, ať je to cokoli.

  „Tak fajn,“ resignovala a chlapec se usmál. „Budeme teď spolu trávit míň času, nevadí mi, že ses vrátil do týmu, ale že tě nebudu mít u sebe,“ zašeptala a její tváře nabraly světlý odstín růžové.

  Harry měl chuť se rozesmát a políbit ji, ale to už si nad ně stoupl Snape a oba se museli pustit do práce.