Katren

 „Ehm, ehm,“ odkašlal si Will, když přišel k Harrymu, ale ten si ho nevšímal a koukal do stolku.

 Překvapeně zvedl hlavu a pohlédl do tváře dvěma chlapcům. „Wille, Davide, jak dlouho už tu jste?“

 „Okamžik,“ ubezpečil ho Diggory.

 „Okamžik? Už tu stojíme dobrou minutu,“ nesouhlasil s ním Smith.

 „Děláš jako by tě to mělo zabít,“ protočil oči Will a radši pohlédl na Harryho. „O čem jsi přemýšlel?“

 „Ale o ničem,“ mávl rukou Harry a zaměřil svou pozornost zpět na Davida. „Takže jsi havraspárský dědic?“

 „Jo jsem, Will říkal, že jsi na to přišel ty, smekám.“

 „Díky, ale dost mi pomohli jedni známí.“

 „Ty známý bych rád poznal,“ řekl Will.

 „Jasně,“ pokrčil rameny,“ jednou možná.“

 „No ale, když už jsme se našli, jak nám doporučoval ten klobouk-“

 „Moudrý klobouk,“ doplnil Davida Harry.

 „Jo ten,“ přikývl. „Tak co budeme dělat dál?“

 „Dobrá otázka,“ řekl Will a pohlédl na Harryho.

 „To já nevím,“ pokrčil rameny.

 „Jak nevíš?“ zeptal se David. „Myslel jsem, že budeš mít nějaký plán.“

 „Proč bych měl mít nějaký plán? Nejdřív jsem potřeboval najít dva dědice, vůbec jsem nevěděl jak a teď když jsem je našel, mám hned vymýšlet co dál?“

 „Já bych to klidně vymyslel,“ pokrčil rameny Will, „jenže ty jsi z nás jediný, kdo proti Voldemortovi bojoval.“

 Harry si povzdechl a zakroutil hlavou. „Bojoval… tomu se ani nedá říkat boj, přežil jsem jenom díky tomu, že naše hůlky jsou sestry.“

 „Cože?“ upřel na něj překvapený pohled David.

 „Naše hůlky mají v jádru pero ze stejného fénixe,“ vysvětlil.

 „A co tehdy používal za kletby?“ zeptal se Will.

 „Jenom kletbu Cruciatus, Imperius a Avada Kedavra.“

 „Jenom? Tak jestli používá jenom tyhle, tak nebude zas takový problém ho porazit,“ usmál se sebevědomě David.

 Harry se na něj podíval a neubránil se přitom myšlenkám o tupcích. „Použil je, když bojoval proti mně, proti Brumbálovi to bylo něco úplně jiného.“

 „Aha,“ řekl Will. „Takže Voldemort si věří natolik, že tě podcenil, toho by se dalo využít,“ uvažoval a ostrým pohledem se podíval na Davida.

 „Myslíš, že mě podcení víckrát?“

 „Možná,“ připustil a kouknul na hodinky. „Musím jít, tak si ještě promluvíme ve středu po schůzce BA.“

 „Vy tam budete?“

 „Jo,“ ušklíbl se David a společně s Willem se zvedl.

 „Vstávej, Harry!“ zařvalo jeho vnitřní já. „Vstávej!“

 Chlapec otevřel oči a zamžoural na postavu stojící nad ním. „Co?“ vypadlo z něj a mžourajíc do tmy. „Rone?“ zkusil to a bezděčně si šáhnul na krk, kde by se mu měl houpat talisman, ale ten tam nebyl. Zmateně si nandal brýle a rozsvítil hůlku, kterou sebral společně s brýlemi na nočním stolku.

 Ten, kdo stál u jeho postele, byl opravdu Ron, ale zdálo se, že je duchem mimo. Čeho si však Harry okamžitě všiml, byl řetízek s talismanem v jeho ruce.

 „Rone? Co to děláš?“

 „Ahoj, Harry, vzbudil jsem tě?“ probral se zrzek, ale chlapec sedící na posteli si všiml krůpějí potu, které se mu vytvořili nad horním rtem.

 „Proč držíš v ruce ten talisman?“ zeptal se místo odpovědi Harry.

 Ron se zmateně podíval na svou ruku a ještě zmateněji si ji prohlížel. „Já… já nevím, nepamatuju se, jak jsem se k němu dostal,“ zašeptal vystrašeně.

 „Ty nevíš?“

 „Ne,“ vydechl sotva slyšitelně Ron a stále si prohlížel svou ruku.

 „Aha… tak dobře,“ zaváhal Harry. „A dáš mi ho zpátky?“

 „Co?“

 „Jestli mi ten talisman vrátíš?“

 „Jasně, vem si ho,“ strčil mu ho hned zpátky a zamířil zpět ke své posteli.

 „Rone, je všechno v pořádku?“ zeptal se ustaraně Harry.

 „Já nevím,“ odpověděl Ron a zatáhl závěs od své postele.