Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


37. kapitola - Zpět ke starým problémům 1/2

7. 9. 2008

 „Musím vás poprosit o to, abyste o tom, co se stalo, s nikým nemluvili.“
 „Vrátili jste se dřív, protože pan Finch-Fletchley byl napaden, mám však zakázáno říkat kým.“

 „Nebude to tak strašný, Finch-Fletchleyi.“
 „Někdo z nás by mohl jít únikovým východem.“

 „Co to-“

 „Míhání, chlapečku.“

 „Je to upír.“
 „Teď už tolik odvahy nemáte, co?“
 „Harry, vraťte se, nemůže vstoupit bez vyzvání!“

 „Vrátili jste se dřív, protože pan Finch-Fletchley byl napaden, nevíme, kdo to byl, ale váš spolužák je v pořádku a žádné vážné následky by mít neměl.“

 „Kde je Justin?“

 „Justine!“

 „Vamstrixnex!

 „Zavolej Tonksovou!“

 „Potřebujeme zrušit bariéru proti přemístění.“

 „Co se stalo?“

 „Pokousal ho upír.“

 „Kde se tady vzal upír?“

 „Třeba tu nebyl náhodou.“

 

 Mezitím, co se procházel po školních pozemcích a přemýšlel nad svým snem, ve kterém se vracel zpátky do toho města, se otevřela brána a ven vyšla dívka. Chvilku se jen rozcvičovala, ale pak opatrně seběhla namrzlé schody a rozeběhla se Harrymu neznámou trasou.

 Harry ji poznal, jakmile vyšla ven, teď se však znovu koukal na jezero a přemýšlel, takže si nemohl všimnout, jak dívka po tom, co odběhla své denní dva kilometry, zamířila k němu.

 „Co tu děláš tak brzo?“

 Rychle otočil hlavou a pohlédl do tmavě hnědých očí. „Přemýšlím, to je zakázané mimo hodiny?“

 „Naopak, pokud opravdu přemýšlíš, tak to budeš jeden z mála.“

 „Příjemné zjištění, že to neřekneš prefektům,“ usmál se a přelétl ji pohledem od hlavy k patě. „Každé ráno chodíš běhat?“

 „Většinou ano,“ přikývla.

 „A vždycky se potom s někým zapovídáš?“

 „Ne, on tady totiž nikdo není,“ ušklíbla se a na důkaz svých slov přejela pohledem po prázdných pozemcích. „Většinou,“ dodala, když se pohledem vrátila zpět k Harrymu.

 „Jo, normální lidi ještě spí.“

 „Chceš říct, že nejsem normální?“ nakrčila čelo.

 „Normální lidi a ti, co nechodí běhat,“ opravil se ihned pod jejím zamračeným pohledem a dívka se usmála.

 „Tak se měj, Potter,“ rozloučila se a zamířila zpět do hradu.

 „Jasně, ty taky a jsem Harry!“ řekl ještě.

 „Angela!“ křikla, aniž by se otočila.

 

 „Ahoj,“ přisedl si k Hermioně a Ginny.

 „Ahoj,“ usmála se na něj Ginny, zatímco se Hermiona natáhla a políbila ho na tvář. „Jak byl ten váš případ?“ zeptala se zvědavě.

 „Máme zakázáno o případu během vyšetřování mluvit,“ zašklebila se Hermiona a všichni tři se rozesmáli.

 „Dobré ráno,“ dobelhal se k nim ospalý Ron a posadil se vedle Harryho.

 „Ahoj,“ odpověděl Harry a zvedl pohled od Hermiony. „Cos v noci dělal?“ zeptal se, jakmile uviděl obrovské kruhy pod očima.

 „Poslední dobou se mi špatně spí,“ mávl rukou Ron, ale najednou se zarazil a vytřeštil na Harryho a Hermionu oči. „Mám halucinace,“ zamumlal si pro sebe.

 „Cože?“ nechápal Harry.

 „Vy tady nejste,“ řekl Ron, ukazujíc přitom na chlapce a dívku sedící vedle něj.

 „Ale jsme,“ protočil oči v sloup Harry a Ron zvedl ruku, aby se Harryho mohl dotknout, jenže ten vyskočil a nechápavě se na svého kamaráda díval.

 „Co to děláš?“

 „Chci se přesvědčit, že vedle mě opravdu sedíš.“

 „A kdo by měl vedle tebe sedět?“

 „Nevím, výplod mé fantazie,“ pokrčil rameny zrzek.

 „Rone,“ upoutala jeho pozornost Hermiona, „udělal by ti výplod fantazie tohle?“ zeptala se a vrazila mu facku.

 „Proč jsi to udělala?“ zeptal se dotčeně, zatímco se většina jejich spolužáků lámala v pase smíchy.

 „Aby ses probral,“ vysvětlila a ušklíbla se na něj, když si Harry opět sedl mezi ně.

 „A proč jste se vlastně vrátili dřív?“ zeptal se Ron a mnul si na tváři červený obtisk ruky.

 „Ty o tom nevíš?“ zeptala se Ginny.

 „O čem bych měl vědět?“

 „Napadli Justina,“ oznámil mu Harry.

 „Kdo?“ zeptal se, když rychle spolknul sousto snídaně.

 „To nevíme,“ zakroutil hlavou Harry a koukal přitom do svého talíře.

 „Musel jsi o tom slyšet, když jsi šel na snídani, Rone, povídá si o tom celá škola!“

 „To bych netvrdil, protože kdyby ano, tak to určitě zaslechnu,“ zakroutil hlavou Ron a věnoval se dál své snídani.

 Ginny si povzdechla a s pohledem upřeným na Hermioně do pusy strčila zbytek toastu.

 

 „Co potřebuje v sovinci?“ zeptala se Hermiona, když se od nich Ron odpojil a zamířil na opačnou stranu než ona s Harrym.

 „Nejspíš poslat nějaký dopis,“ pokrčil rameny Harry a vzhlédl k nebi, jestli neuvidí nějakou sovu.

 „Žádný u sebe neměl,“ zamračila se Hermiona.

 Harry se s povzdechem zastavil a pohlédl jí do očí. „Proč řešíme, že šel Ron do sovince?“ zeptal se a zkoumavým pohledem si prohlížel její oči.

 „Vypadal divně,“ řekla Hermiona zhypnotizována jeho očima.

 „Slyšela jsi ho na snídani, moc toho nenaspal,“ pokrčil opět rameny a prohlédl si jejich propletené ruce.

 „Ano, to jsem slyšela, ale přece by za ty dva dny nevypadal tak příšerně.“

 „Hermiono, já nevím, co s ním je, měl jsem totiž naprosto stejně možností si s ním promluvit jako ty.“

 „Já vím, Harry, ale je to náš nejlepší přítel, mám o něj strach.“

 „Dobře, promluvím s ním,“ rezignoval Harry.

 „To po tobě nik-“ začala dívka, ale chlapec se na ní podíval s jedním zvednutým obočím a tak zbytek věty spolkla. Místo toho, aby dál mluvila, se na něj zářivě usmála a za bundu si ho přitáhla k sobě.

 „Ještě jsem s ním nemluvil,“ poznamenal, když se trochu odtáhla.

 „Odkdy k tomu, abych tě mohla políbit, potřebuješ mluvit s Ronem?“

 „Nemusím.“

 „Tak to můžu být opravdu jen ráda, protože to nevypadá, že bys s ním plánoval mluvit někdy v nejbližší době a nevím, jak dlouho bych to vydržela.“

 „To zní-“ začal, ale to, co chtěl říct, zaniklo v dalším polibku. „Víš, že je nezdvořilé někomu skákat do řeči?“

 „Promiň, co jsi chtěl říct?“ zeptala se s andělsky nevinným úsměvem a zkoumala jeho nerozhodnou tvář.

 „To počká,“ řekl nakonec a sklonil se, aby ji políbil, ale něco tvrdého a mokrého ho trefilo do boku. „Au! Kdo to-“ nedokončil, protože ho další sněhová koulička trefila do obličeje.

 Hermiona se rozesmála jen, co uviděla jeho obličej pokrytý sněhem a nevnímala jeho rozzlobené mumlání.

 „Dobré rány, že,“ přišli k nim Ginny s Katií.

 „Nový image?“ zeptala se blondýna s úsměvem.

 „Ha, ha, ha,“ mračil se Harry.

 „Přišli jsme se zeptat, jestli se k nám přidáte,“ řekl Ginny a ukázala na početnou skupinu nebelvírských a další dvě skupiny havraspárských a mrzimorských.

 „Přidat? K čemu?“ zeptala se Hermiona.

 „Bude válka, proto nám přišlo jako dobrý nápad po Harrym hodit ty kouličky,“ ušklíbla se Katie.

 „Seamus s Ryanem právě domlouvají pravidla,“ dodala Ginny.

 „Já nemůžu, mám zakázanou jakoukoliv fyzikou námahu.“

 „Neboj, nikdo to Pomfreyový neřekne,“ mrkla na něj Ginny a už je oba táhli k ostatním.

 „Jsme komplet,“ oznámila Katie a stoupla si vedle Ryana.

 

 „Mám hlad jako vlk,“ říkal Harry, když si s ostatníma celý promočený sedal ke stolu.

 „To já taky,“ přidal se k němu Dean a několik dalších chlapců kolem začalo souhlasně mručet.

 „Všimli jste si, jakou mám Smith mušku?“ zeptal se Seamus.

 „Pravda,“ souhlasila Katie, která si právě společně s Ryanem dosedla ke stolu. „Půlka všech, které havrani strefili, byla jeho práce.“

 „Ale když jsme proti nim hráli, tak to nevypadalo, že by s ním měl Ron nějaký problém, většinu střel vychytal,“ pokrčila rameny Ginny a rozhlédla se kolem sebe. „Kde vlastně je? Nešel s vámi ven?“ pohlédla na Harryho a Hermionu.

 „Ale jo šel, jenže se hned venku odpojil, že prý musí do sovince,“ odpověděla Hermiona a Harry rychle polykal, aby něco dodal, jenže si najednou všimnul jediné sovy, která se snášela přímo k němu.

 „Od koho to je?“ zeptal se Dean, když dopis dopadl na stůl.

 „Nevím, možná mě Ron zve na nějakou párty v sovinci,“ pokrčil rameny a dopis rozdělal, ihned však poznal, že párty nebude, písmo, které uviděl, mu bylo naprosto neznámé.

 „Tak co to je?“ zeptala se Hermiona, protože i ona z toho letmého pohledu poznala, že od Rona není.

 „Je od Willa,“ oznámil jí, ale nebyla to ona, kdo reagoval.

 „Co po tobě chce Diggory?“ zeptala se Ginny.

 Harry se na ni podíval a přitom zvažoval svou odpověď, uvědomujíc si, že říct jí, že hledají dědice Roweny z Havraspáru je blbost. „Píše něco v tom smyslu, že by si rád promluvil o tom víkendu.“

 „O tom víkendu? Co na tom chce probírat?“

 „Nevím,“ řekl a strčil si dopis do kapsy.

 

 „Ahoj, Rone,“ zamávala Hermiona, když společně s Harrym seděli v křeslech u krbu a zrzek kolem nich prošel bez povšimnutí.

 „Ehm… ahoj, Hermiono,“ pozdravil dívku a roztěkaně pokračoval ke schodům do ložnic.

 Hermiona se za ním zamračeně koukala, dokud nezmizel a pak se otočila na Harryho. „Viděl jsi to?“

 „Co?“

 „Rona přece, to jak se choval.“

 „Promiň, ale já psal ten dopis,“ řekl a ukázal na odpověď Willovi.

 „Jak to, že si všichni všimli, že se chová divně, jenom ty ne?“

 „Slíbil jsem ti, že s ním promluvím? Slíbil, tak co po mně ještě chceš?“

 „Od kdy ti Ron přijde tak lhostejný?“

 „Ron mi není lhostejný, jenom mi přijde zbytečné si o něj dělat starosti jako o mimino,“ povzdechl si Harry.

 „Nechová se divně jen Ron, ty taky.“

 „Cože? Hermiono, já se chovám naprosto normálně,“ ohradil se zamračeně.

 „Ne? Tak jak to, že jsem to jenom já, kdo má o něj starost?“

 „A jsme zase u Rona,“ povzdechl si a nevšímal si zamračeného pohledu, kterým se na něj dívka dívala. „Hermiono, byla jsi přece u toho, když Tonksová říkala, že tam ten upír vůbec nemusel být náhodou.“

 „Já vím, ale co chceš dělat? Odejít společně s Willem a nejspíš Smithem za Voldemortem?“

 „Ne teď, ale jednou ano,“ řekl a pohlédl do plamenů, které vesele plápolaly v krby. „A čím dřív, tím líp,“ zamumlal.

 Hermiona se na něj vyděšeně podívala, uvědomujíc si význam jeho slov. Byl by schopný odejít bez rozloučení? Byl by schopný jí jednoho dne popřát dobrou noc a ráno už tu nebýt? Zamrkala, aby ty myšlenky odehnala pryč a znovu na Harryho pohlédla, stále se díval do plamenů, které se mu odrážely v očích. „Takže teď máš čas jí t si s ním promluvit?“

 Povzdechl si, ale zvedl se, neschopen vést dál tuhle debatu. „Ale jestli za to můžou pouze jeho hormony, tak si mě nepřej,“ řekl ještě a vystoupal po schodech dřív, než na to stihla jakkoliv reagovat.

 „Ahoj, Rone,“ vešel do ložnice, víš, Hermiona mě poslala, abych se tě zeptal, co se s tebou děje, podle ní jsi nějaký divný, říkal si v duchu, zatímco si sedal na svou postel. „Rone!“ řekl hlasitěji a zrzek se na něj konečně podíval.

 „Harry,“ vyhrkl, jako by si teprve teď uvědomil, že s ním v místnosti někdo je. „Ahoj.“

 „Jak se máš?“ zeptal se Harry.

 „Já?“ zeptal se, a když Harry přikývl, tak pokračoval. „Jo, dobře,“ odpověděl a začal se rozhlížet kolem sebe.

 „Co se děje?“ zeptal se zmateně Harry.

 „Nic, jenom něco nemůžu najít,“ řekl a zmateně se podíval na noční stolek. „Přísahal bych, že to tu někde bylo,“ zamumlal si pro sebe a začal se přehrabovat v kufru.

 „A co vlastně hledáš?“

 „Takovou věc,“ řekl nepřítomně Ron a dál hledal v kufru.

 „Takovou věc,“ opakoval po něm Harry. „Pomohl bych ti, ale takových věcí je.“

 „To je dobrý, Harry,“ ujistil ho Harry a v jeho hlase byl slyšet podtón strachu. Ještě chvíli se přehraboval v kufru, když najednou vybuchl. „Tak kde to sakra je?!“

 „No tak klídek, Rone,“ snažil se ho uklidnit Harry. „Nech to plavat, určitě to časem najdeš, někde to bude zastrčený,“ říkal přesvědčivě a zatlačil ho zpět na postel.

 „Asi… asi máš pravdu, Harry,“ přikývl Ron a zdál být se opět mimo.

 „Jsi v pohodě, Rone?“

 „Proč bych neměl být?“

 „Já jen… no to je jedno, když říkáš, že jsi, tak nejspíš budeš,“ vylezlo nakonec z Harryho, ale dál si Rona ostražitě prohlížel. „A co Natalia? Zastihl jsi ji už někde samotnou?“

 „Myslíš Norrisovou?“

 „Jakou jinou? Myslel jsem, že se ti líbí.“

 „Líbila, ale mám teď plno práce.“

 „Práce?“

 „Ano a mě omluv mě, musím jít na trénink.“

 „Počkej, vždyť dneska trénink není,“ stoupnul si před něj Harry.

 „Aha,“ zarazil se Ron. „Tak se půjdu projít,“ řekl a obešel ho.

 „Tohle nebudou hormony,“ zašeptal si pro sebe Harry a vyšel stejně jako Ron z pokoje.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ahoj

artur,6. 10. 2008 23:06

dík že jsi se ozvala aspon víme načem jsme


:-)

:-)

Katren ,6. 10. 2008 21:40

děkuju, Arture, taky se měj dobře.. no a ani jsem nečekala, že bys měl něco psát, protože tady nic nového nepřibylo, ale jak to říct no.. já vím, proč nic nepřibylo, ale.. nechci si to připustit, prostě nechci být jako jiní autoři, kteří skončili, takže se s tím pokouším trochu poprat.. ale rozhodně si z tohohle nikdo neodvozujte, že končím, prostě jenom taková menší pauza, snad to brzo překonám..
a tobě taky díky kety, doufám, že si počkáš

skvěle

kety,6. 10. 2008 18:23

moc moc dobrý těšímse na pokračování

ahoj

artur,5. 10. 2008 22:27

tak co "kat" jak pokračuješ na nových kapitolách ? to že jsem poslední dobou nic sem nenapsal neznamená že jsem deně nechodím a vono nic nového :-( bude v brzké době nejakej "přírůstek" ?

jinak se mej fajn a at ti jde škola .

:-)

Katren ,28. 9. 2008 22:14

Dymer: jsem ráda, že teď už máš.. máš že jo?
lotto: děkuju, s upírem? nó to já taky..

ahoj

lotto,26. 9. 2008 19:03

pekná kapca, jsem zvedavej jak se to vyresi s tim upírem

(=o)

Dymer,26. 9. 2008 15:18

Noo joo no,o prazkach jsem nemel moc pristum na Internet..

:-)

Katren,24. 9. 2008 19:00

děkuju a jsem ráda, že se ti to líbolo, ale.. komentář od tebe opět vidím teda po dlouhé době

No koment -proste skveli =)

Dymer,22. 9. 2008 16:31

Moooc se mi to libilo,jsi jedna z mych oblibenych autorek,takze budu doufat ze v nejblizsi dobe neco pridas.

:-)

Katren ,7. 9. 2008 21:16

Lucy: děkuju, takže to není blbý? a Ron, nj.. s tím mám plány :)
Artur: taky děkuju, samozřejmě že můžeš, mooc ráda si ji přečtu a ohledně kapitol.. nejdřív ještě dopíšu tuhle a pak se vrhnu na Strážce

ahoj

artur,7. 9. 2008 20:44

hm moc pěkný
no co se týče rona mám jistou teori ale nevim jestli ji sem můžu napsat?
:-)

jo jinak móoóóc se těším na novou kapitolu od čehokoli :-)

ahoj

artur,7. 9. 2008 20:25

tak teď jdu číst
:-)

mno :)

Lucy,7. 9. 2008 19:06

je to pěkné a zajímavé , celkem mě zajímá co je s tím Ronem :) doufám , že brzy bude pokračování :)