Jdi na obsah Jdi na menu
 


31. kaptiola - Cesta

26. 2. 2008

Každý, kdo zbyl ve Velké síni, se zvedl z lavice, která byla dvakrát u každého stolu, a vydal se s batohy na zádech za profesorem Obrany proti černé magii, který už zmizel ve Vstupní síni. Výjimkou nebyli ani Harry a Hermiona. Venku na Vstupním nádvoří se zastavili a Fox se k nim otočil čelem.

 „Ministerstvo nám dovolilo si vypůjčit jednoho Bystrozora, který bude mít na starost šestý ročním, já sám se budu pohybovat se sedmákama, ale zpět k tomu Bystrozoru nebo spíše Bystrozorce. Nymfadora Tonksová, ovšem zatím tu ještě není.“ Harry se usmál, když za sebou uslyšel známý hlas.

 „Jenom Tonksová, žádná Nymfadora.“ Otočil se a pohlédl na ni s úsměvem na tváři. „Ahoj, Dane.“ Pozdravila jejich profesora a na přivítanou ho políbila na tvář. Její vlasy dnes byly dlouhé po ramena a stejně blonďaté jako ty Lenčiny.

 „Ahoj.“ Oplatil ji s úsměvem.

 „Takže, který že to mám ročník?“

 „Šestý.“

 „Můj oblíbený.“ Ušklíbla se a mrkla na Harryho a Hermionu.

 „Proč mám zrovna já takovou smůlu a dostanu ženskou?“ Stěžoval si Malfoy dalším dvěma zmijozelským studentům, kteří s ním jako jediní studovali na Bystrozora.

 „Máš s tím nějaký problém, Draco?“ Zeptala se sladce Tonksová.

 „Ne.“ Odvětil chladně.

 „V tom případě můžeme vyrazit.“ Oznámil Fox a se skupinou sedmáků vyšel hlavní bránou ven na cestu do Prasinek.

 „Tak pojďme.“ Zavelela Tonksová a počkala, až vyjdou i tři zmijozelští studenti. „Nejdříve půjdeme do Prasinek, kde si zavoláme Záchranný autobus a ten nás zaveze blíž k místu, kam právě cestujeme.“ Seznamovala je s plánem mladá Bystrozorka.

 „A proč si ten autobus nezavoláme odtud?“ Zeptala se Orla Quirková.

 „Tak to je otázka spíš pro Dana, teda profesora Foxe, protože celý víkend plánoval on.“

 „A Tonksová, kam že to vlastně jedeme?“ Zeptala se tentokrát Hermiona.

 „Profesor Fox nám nechtěl nic říct.“ Doplnil ji Harry a nevšímal si Hermionina překvapeného výrazu.

 „To místo se dost špatně popisuje, protože to není žádné město na mapě, Brumbál to nedávno dodělal, ale je to úplně na jihu Anglie, západně od města Falmouth.“

 „Cože? Na tom dělal sám Brumbál?“ Zeptal se Malfoy.

 „Jistěže ano, vždyť už v pondělí nám profesor Fox říkal, že nám profesor Brumbál sežene nějaké místo, kde bychom mohli zkoušet charakteristiku.“ Odpověděla mu Hermiona.

 „ já nehltám každý slovo, které nějaký profesor řekne, Grangerová, už jenom proto, že nechci být jako ty mudlovská šme-.“ Harry, který šel před Malfoyem se otočil se a naštvaně se napřáhl pěstí. Tichým okolím se ozvalo křupnutí následované Malfoyovým výkřikem. Všichni, včetně sedmáků se otočili, aby zjistili, co se děje a každý student se ušklíbl.

 „Proboha, Harry!“ Ozvalo se dvojhlasně od Hermiony a Tonksové, která společně s Foxem přispěchali k zmijozelskému princi.

 „Tohle už nikdy nechci vidět, Pottere.“ Zavrčel Fox.

 „Nemá říkat Hermioně nebo někomu jinému mudlovská šmejdka.“ Bránil se Harry.

 „Sakra, teď jste tým, tak zapomeňte na nějakou kolejní nebo krevní rivalitu, až se vrátíte, nemusíte nikomu říkat, že jste se bavili s Potterem nebo naopak s Malfoyem, ale snažte se prosím vydržet to ten víkend bez hádek a potyček.“ Vrčel na oba chlapce. Tonksová mezitím mávla hůlkou, znovu se ozvalo křupnutí a nos byl zase v pořádku. „Takže jasné? Žádné rvačky, žádné souboje, žádné kletby do zad.“ Oba přikývli, ale dál se na sebe nenávistně dívali. Po chvilce cesty došli na kraj všem známé vesničky. Na náměstí se od nich sedmáci odpojili a zamířili k Soví poště, takže tam teď stála dvanácti členná třída, která čekala, až se zbytek vrátí.

 „Protože teď máme chvilku čas, tak vám řeknu něco málo o tom, jak bude tenhle víkend vypadat.“ Ozvala se Tonksová, čímž na sebe přitáhla pozornost všech a to dokonce i zmijozelů. „Je vás dvanáct, což je skvělé, protože budete rozděleni do dvou skupin po šesti, jenom se mě prosím pokuste nezabít, až zjistíte, kdo v jaké skupině je, rozděloval vás Dan.“ Odmlčela se a povzdechla si. „Nebude vám vadit, když vašemu profesorovi budu říkat křestním jménem, že ne? Známe se už od školy a pro mě je to prostě Dan, ne profesor.“ Po všeobecném přikývnutí teprve pokračovala. „Takže, jedna skupina bude mít východní stranu a druhá západní, sedmáci mají potom rozdělený sever a jih. S Danem jsme se rozhodli, že vám ty skupiny řekneme tady ve vesnici, aby to pak nebyl tak velký šok najednou. Abbottová druhá skupina, Baddock první, Diggory první, Finch-Fletchley druhá, Grangerová druhá, MacMillan první,“ Ernie bezmocně pokrčil rameny směrem k Hannah a stoupl si k ostatním z první skupiny. „Malfoy druhá,“ Hermiona, Hannah a Antony zasténali, jen, co to uslyšeli a sám Malfoy na tom nebyl o moc lépe. „Patilová první, Potter druhá, Quirková druhá, Smith první, Zabini první.“ Dočetla Tonksová a pohlédla na dvě skupiny studentů. „Jak tohle dopadne?“ Zakroutila hlavou. Malfoy se kolem sebe kriticky rozhlédl a pak se pohledem vrátil k Tonksové.

 „Jsou tam doufám samostatné pokoje, protože já s nikým odtud spát v jednom pokoji nebudu.“

 „Tak v to doufám taky.“ Vydechla Bystrozorka a Harry osobně v to taky doufal, protože představa, že by měl pokoj společně s Malfoyem ho děsila.

 „Jsme zpět, můžeš přivolat autobus.“ Oznámil Tonksový Fox a ona leknutím málem vyletěla z kůže.

 „Ježiši, tohle už mi nikdy nedělej! Plížíš se jak duch!“

 „Promiň.“ Omlouval se hned, ale Bystrozorka ho umlčela mávnutím levé ruky a pravou přivolala autobus. Modrý třípatrový autobus před nimi s hlasitým KŘACH zastavil a několik lidí spadlo na zem.

 „Cože?“ Dostal ze sebe Malfoy, který byl mezi těmi, kteří se zvedali ze země. „Do tohohle mám nastoupit?“

 „Nech mě chvíli přemýšlet… ano.“ Přikývl Fox.

 „Nebo tě můžeme přivázat k nárazníku a ty bys za námi mohl běžet, někdo by mohl být šťastnější.“

 „Nech toho, Harry.“ Klidnila ho Tonksová.

 „To by se ti líbilo, co Pottere?“ Ušklíbl se Malfoy a začal pomalu nastupovat. Harry ho pobaveně pozoroval a nebyl sám, kdo se tím pohledem bavil. Během několika minut byli všichni usazeni, profesor zaplatil a posadil se k sedmákům, kteří byli v druhém a šesťáci ve třetím patře. Harry seděl vedle Williama mezi Tonksovou a Hermionou. Jakmile se autobus rozjel, tak tentokrát většina studentů spadla na zem, čímž započalo všeobecné veselí.

 „Vím to o tobě.“ Otočil se na Willa Harry.

 „Víš co?“

 „Že jsi dědic Helgy.“

 „Jo, no… jak jsi to zjistil?“ Přemohla ho zvědavost.

 „Mám známé, kteří patří do jedné nejmenované organizace a jsou si dobře vědomi toho, co by se stalo, kdyby se tři dědici nespojili proti tomu jednomu.“

 „V tom případě bych ti měl říct, že já celou dobu věděl, že jsi Nebelvírův dědic, jen jsem tě nikdy neviděl používat tvoji moc, což mě trochu připravilo o stoprocentní jistotu.“

 „Opravdu neviděl?“

 „Ne.“

 „No, jednou určitě uvidíš.“

 „Tak v to doufám, ale teď k důležitější věci, nemáš náhodou nějakou stopu ke třetímu dědici?“

 „Nevím to jistě, ale mohl by to být Smith.“

 „Smith?“ Diggory pohlédl na hnědou rozcuchanou hlavu tři sedačky před nimi. „Jak jsi na to přišel?“

 „V jedné knize jsem četl, že když jsi v přítomnosti nějakého dědice, tak ti díky jeho auře, která je v našem případě dost silná, naskočí husí kůže.“

 „Ale já jsem si nikdy nevšiml, že by lidem v mém okolí naskakovala husí kůže, ani ty ji teď nemáš a já taky ne.“

 „Ano, protože teď je tvoje magická síla v klidu, ale kdybys použil nějaké mocné kouzlo, například Patronovo zaklínadlo, lidem v okruhu tří metrů naskočí husí kůže.“

 „Děláš si srandu?“

 „Já vím, zní to blbě, když to říkám, ale klidně ti půjčím knížku, kde to je všechno podrobně vysvětleno.“

 „To nemyslím.“ Zakroutil hlavou. „Knihu si klidně půjčím, ale já myslel toho Patrona, jednou jsem to zkoušel a nedopadlo to zrovna nejlíp, od té doby si na tohle zaklínadlo netroufnu.

 „Ale to není nic tak těžkýho.“

 „Ty umíš vyčarovat patrona?“

 „Jo, když jsme byli ve třeťáku, tak bradavický pozemky hlídali mozkomorové a na mě měli horší vliv než na ostatní, tak jsem poprosil tehdejšího profesora Obrany, Remuse Lupina, jestli by mě nenaučil, jak se jim bránit a vyšlo to.“

 „Tys ve třeťáku dokázal vyčarovat patrona?“

 „Jo a Hermiona, Ron a pár dalších lidí se to naučilo loni.“ Přikývl Harry.

 „No jasně.“ Usmál se Will. „Slavná Brumbálova armáda, slyšel jsem, že budete mít znovu hodiny.“

 „Jo, ale tentokrát legálně, protože tady není ta ropucha Umbridgeová.“

 „Tak o tý jsem slyšel taky.“ Rozesmál se mrzimorským dědic. „Říká se, že jste ji zavedli do Zapovězeného lesa, kde ji sebrali Kentauři.“

 „Pravda!“ Usmál se Harry. „A málem mě a Hermionu zabili nebýt jednoho dobrosrdečného obra.“

 „Obra?“

 „Ano, Hagridův nevlastní bratr, ale o tom nikde ani muk, Hagrid s Brumbálem by z toho mohli mít problémy.“

 „To je ale dobře ne? Myslím to, že jsou obři na naší straně.“

 „No, v lese je jenom Dráp, ostatní jsou buď někde v horách v Evropě, nevím, na jaké jsou straně, Brumbál jim poslal nějaké úplatky, tak doufám, že by díky tomu mohli být naši, aspoň nějací.“ Dodal Harry, když si vzpomněl na to, co Hagrid vyprávěl o novém náčelníku obrů.

 „Je strašný, že ze všech lidí na světě, jsme to právě mi, kdo má porazit toho nejobávanějšího černokněžníka téhle doby.“ Ozval se po chvilce ticha Will.

 „Pořád jsi na tom líp než já.“ Uklidňoval ho černovlasý chlapec.

 „Co tím myslíš?“ Harry si povzdechl. „Pokud mi to nechceš říkat, nemusíš.“ Vyhrkl rychle Diggory, když uviděl Harryho ztrápený výraz.

 „Ne, když už v tom jedem společně, tak ti řeknu všechno.“ Pohlédl z okna, celou dobu kroužili kolem hor a teď konečně vyjeli na nějakou rovnou silnici. „Ještě před tím, než jsem se narodil, byla o mně pronesena věštba, o mně a Voldemortovi. Zkráceně se v ní říká, že já jsem jediný, kdo ho může zabít, ale že ani jeden nemůžeme žít, pokud druhý zůstává naživu, prostě jeden z nás musí zemřít.“

 „Sakra Harry, já ještě dneska ráno viděl za problém, že mám špinavý svoje oblíbený tričko, ale teď…“

 „Ale to je sakra velkej problém s tím tričkem.“ Řekl Harry se cela vážnou tváří teprve, když se Will rozesmál, jeho obličejové svaly se uvolnily a zhmotnili do úsměvu.

 „Jenže když máš Voldemorta zabít ty, tak v tom případě nechápu, proč jsou k tomu potřeba tři dědici.“

 „Znám jen jednoho člověka, který by na to mohl znát odpověď.“ Zamračil se Harry. „Proč mi půlku všeho vždycky zatají?“

 „Kdo?“

 „Brumbál.“

 „Ale proč by o tom měl něco vědět?“

 „Je to Brumbál.“

 „Tak to mluví za vše.“

 „Jo a nehledě na to, že zažil první válku s Voldemortem a taky když byl Voldemort na škole, tak Brumbál učil Přeměňování.“

 „Brumbál.“ Zamumlal Will. „Když jsem se dozvěděl, že budu chodit do Bradavic, tak první, co mě napadlo, bylo, že se naživo uvidím s Brumbálem.“

 „Mluvíš o něm jako o Bohu, ale chápu tě, když jsem jel poprvé do Bradavic a v čokoládové žabce jsem měl jeho kartu, takže jsem se dozvěděl, co všechno udělal, taky jsem se těšil.“

 „Ale vsadím se, že nějaké mouchy má.“

 „Nikdy ti neřekne všechno, co ví.“ Zopakoval Harry a po dlouhé době mezi nimi nastalo ticho, Will zase zabodl pohled na temeno Smithovy hlavy a druhý chlapec se díval z okna.

 „Už jsme v Manchesteru.“ Oznámila Tonksová.

 „A pojedeme přes Oxford?“

 „To se musíš zeptat Stana.“

 „Jsem jedno velké ucho.“ Vykoukla hlava z druhého patra.

 „Pojedeme přes Oxford?“ Zeptala se znovu Hermiona. Stan mezitím vystoupal až k nim a postavil se k sedačce, kde seděla Hermiona společně s Hannah.

 „Počkej, podívám se.“ Okamžitě zabořil nos do nějaké knihy, ve které Harry podle textu poznával seznam lidí a míst, kam jedou. „Bohužel, dnes se vzdělávat nikdo nejede, ale pokud byste o to opravdu stáli, dalo by se to zařídit, nebylo by to však zadarmo.“

 „Ne to je dobrý, stejně jsem tam už byla, protože tam mám prarodiče.“ Harry, který celou dobu sledoval, jestli tam pojedou nebo nepojedou, se podíval na Williama a uviděl, jak si něco píše.

 „Ty si píšeš deník?“

 „Ano, trpím výpadky paměti, něco udělám a po pěti minutách si už nepamatuju, že jsem to udělal, stává se mi to čím dál tím míň, ale když jsem byl malý, bylo to k nevydržení, tak mi doktor poradil, abych si psal deník.“

 „To musí být strašný.“

 „Zas tak ne, jenom mě z toho občas chytají křeče.“ Usmál se Will, Harry mu úsměv vrátil a podíval se na Hermionu. Mám tam prarodiče. O tom jsem nikdy neslyšel. Dumal Harry a se zamračeným výrazem se podíval ven, kde svítilo slunko a jeho paprsky se odráželi od zmrzlého a ušlapaného sněhu, což donutilo všechny lidi včetně jeho přimhouřit oči. Na několika lampách Harry zahlédl viset jmelí a vzpomněl si na jejich malou procházku spojenou s nákupy. Ovšem pak jeho mysl zaplavil nával vzteku jako už tolikrát tenhle týden a nebylo to kvůli Hermioně, bylo to něco, co nevycházelo z něj. Že tě ta jizva varuje, kdy se Voldemort ocitne v tvé blízkosti nebo kdy jím otřásají nějaké silné city. No jistě, Voldemorta muselo něco hodně naštvat, jinak by to s nitroobranou zvládl, navíc Harry měl pocit, že to bude kvůli tomu bubákovi. Ani si neuvědomil kdy, ale usnul. Zatímco on se nechával unášet nádhernými sny, William vedle něj stále psal do svého deníku a Hermiona před ním ho pozorovala s připitomělým úsměvem. Na jeho rtech po nějaké době taky usadil mírný úsměv, ale těžko říct, o čem se mu zdálo. Najednou autobus přes něco přejel a Harry se bouchl hlavou o sklo. Rozespale si začal mnout bolavé místo a podíval se ven z okna.

 „Zatracená silnice.“ Nadával Will vedle něj.

 „Co se stalo?“ Otočily se na ně Hermiona s Hannah.

 „Ale, kvůli tomu hrbolu jsem tam udělal tohle.“ Řekl a ukázal jim čáru přes celou stránku. Hannah přikývla a otočila se zpátky na Ernieho, který seděl vedle Justina.

 „Ty si píšeš deník?“ Zeptala se překvapeně Hermiona.

 „Ano, už jsem to vysvětloval Harrymu, mám výpadky paměti, tak mi doktor doporučil si psát deník, popsal jsem jich už několik desítek.“

 „Jsme ve Westonu, za chvíli tam budeme.“

 „Weston? Jak dlouho jsem spal?“

 „Tak třičtvrtě hodiny.“ Podíval se na hodinky Will.

 „Fakt jo?“ Druhý chlapec přikývl. „Tak to se ještě musíme dohodnout, co uděláme s tím Smithem.“

 „Co byste s ním chtěli dělat?“ Zeptala se Hermiona nechápavě. Harry se na ni otočil a zvažoval odpověď.

 „Myslím, že je to tř-.“

 „Počkat!“ Vyhrkl William. „Vždyť je to tajný.“ Zasyčel k Harrymu.

 „Hermiona o tom ví.“ Uklidňoval ho Harry. „Myslím, že-.“

 „Ale-.“

 „Huš! Myslím, že je to třetí dědic.“ Hermiona stejně jako předtím Will se podívala na temeno hnědé, rozcuchané hlavy, a pak se otočila zpět na kluky.

 „Proč si to myslíš?“

 „Když jsme si byli pro tu knížku, tak mi naskočila husina.“ Hermiona přikývla a zamyšleně se podívala na Tonksovou, která se právě smála něčemu, co jí řekl Stan. Po zbytek cesty ani jeden z nich nepromluvil, všichni seděli zamlkle, když najednou asi pět kilometrů od místa, kam už víc jak dvě hodiny jeli, se autobus rozezněl Bradavickou hymnou.

„Bradavice, Brada, Bradavice,

každý z nás chce vědět více.

Ať jsme ještě hloupí jelimánci,

nebo nám už vlasy šediví.

Našim hlavám může nejvíc prospět,

když se tu teď něco naučí.

Zatím je v nich jen prach, spousta much

a trochu starých šedých pavučin.

Učte nás všechno, co za to stojí,

a co leckdo z nás už zapomněl.

Pomáhejte nám, a každý z nás,

zvládne více, než by vůbec měl.

Pomáhejte nám a každý z nás,

zvládne více, než by vůbec měl.“ Po prvních dvou verších se k sedmákům přidali i šesťáci a postupně se přidávali i další bývalí bradavičtí studenti.

 „Kdyby tohle slyšel Brumbál.“ Usmála se Tonksová a prohlížela si všechny ty rozesmáté tváře.

 „Jsme na místě.“ Stoupl si Stan a běžel dolů za řidičem Erniem.

 „Tak jo, dokud autobus nezastaví, všichni zůstanou sedět.“

 „Ale vždyť vy stojíte.“ Řekla Padma.

 „Chytej ji.“ Šeptl Harry Willovi, ten přikývl a poposedl si.

 „To ano, protože když se stane něco mně, tak na tom nezáleží, horší by to bylo s vá- AHH!“ Ernie prudce dupl na brzdu a Tonksová by letěla dopředu, kdyby ji Will nechytil.

 „V pohodě, Tonksová?“ Stoupli si nad Tonksovou a Williama, kterého strhla s sebou na zem, Harry a Hermiona.

 „Jo dobrý, pořád lepší, než neustále zakopávat o ten debilní stojan na deštníky, díky bohu, že jste ho vyhodili.“ Harry se usmál a pomohl oběma na nohy. „Doufám, že teď už víte, proč sedět.“ Otočila se na ostatní studenty. „Díky, Wille, můžu ti tak říkat, že jo?“

 „Jasně.“ Přikývl.

 „Dobře, takže si sbalte svoje saky paky a jdeme ven!“ Všichni se začali zvedat a s batohy v rukách odcházet pryč. Tonksová si trochu zmáčkla rameno a potichu sykla.

 „Ukaž, vezmu ti batoh.“ Nabídl se Harry a přehodil si ho přes ten svůj.

 „Opatrně, jsou tam lektvary, tak ať se nerozbijí.“ Upozornila ho cestou z autobusu.

 „Lektvary? Na co?“

 „Na co? Já jsem jasný důkaz toho, že jsou potřeba. Co kdyby se někomu něco stalo, ztratil hodně krve a mi neměli dokrvovací lektvar?“

 „Tak musí tam být nějaká nemocnice, přeci by nás Brumbál nenechal zabít.“

 „Nemocnice tam je, ale je jen jedna a ještě k tomu pochybuju, že by tam někoho ošetřili.“

 „To nechápu.“

 „Brumbál s Danem se snažili, aby to bylo co nejrealičtější, ale těžko mohli najít tolik lidí, aby zaplnili jedno město.“

 „Ale když tam nebudou žádní lidé, tak ani vrahové, ne? Nebo tam snad budou jen vrahové, kteří zabijí někoho z nás?“

 „To opravdu ne.“ Rozesmála se Tonksová, když se připojovali ke zbytku, který už šlapal dál. „A vůbec, nech se překvapit stejně jako ostatní.“ Usmála se

 „A jak se má Remus?“

 „Remus? Tak ten se výborně, našel si práci na ministerstvu.“

 „Opravdu? A vědí, že je vlkodlak?“

 „Samozřejmě že o tom vědí.“ Rozesmála se znovu. „Otevřeli nové oddělení, které se zabývá domluvou mezi obyčejnými kouzelníky a kouzelnými tvory, kteří myslí stejně jako lidé.“

 „Takže třeba kentauři?“

 „Ano, taky lykantropové, upíři a kdo ví kdo ještě.“ Najednou se všichni zastavili, Harry se rozhlédl a uviděl poměrně velké přístavní město.

 „To všechno udělal Brumbál?“ Zeptal se šokovaně Harry.

 „Taky tomu nemůžeš uvěřit?“

 „Ten chlap je teda třída.“ Uslyšeli za sebou hluboký hlas.

 „Kingsley, rád tě vidím.“ Usmál se na nově příchozího Fox.

 „Myslel jsem, že ministerstvo pustilo jenom Tonksovou.“ Ozval se Harry a přistoupil k dospělým mužům, aby se s nově příchozím taky přivítal, ale profesorovy rysy ztvrdly.

 „Výborně, Pottere.“ Zašeptal zlověstně profesor. „REDUCTO!“ Zahřměl a Kingsley se rozplynul. „Překvapuje mě, že jste jediný, kdo si to pamatoval.“

 „Pane?“ Ozval se Harry.

 „Připisuji vaši skupině první bod, Pottere, tohle byla první zkouška, která vás měla přimět poslouchat, o změnách plánu musíte být informováni, pokud nejste, je to v devětadevadesáti procentech past.“ Všichni se po sobě nejistě podívali. „Toto byla jen kopie, příště to může být maskovaný Smrtijed, takže příště dobře poslouchejte, co se vám řekne. První skupina jižní část, druhá severní, jdeme!“

 „Výborně, Harry, jen tak dál.“ Poplácala ho po zádech Tonksová.

 „On je bývalý Bystrozor, mám pravdu?“

 „Ano.“ Povzdechla si.

 „To jsou všichni stejní jako Moody?“

 „Kde jsi bral jistotu, že jsou všichni jako já, když jsem doma v bezpečí?“

 „Takže ty jsi taky tak…“

 „Ostražitá?“

 „Ne, chtěl jsem říct paranoidní.“

 „To není paranoia, i když u Moodyho to s ní dost hraničí, ale jako Bystrozor musíš být opatrný, to co vám tady Dan předvedl, se doopravdy stalo.“ Všichni jejich rozhovor poslouchali a na jejich obličeji se usadila vyděšená grimasa.

 „Co se stalo potom?“ Odvážil se Ernie.

 „Potom? Převlečený Smrtijed zabil jednoho z nejlepších Bystrozorů, který udělal jednu posranou chybu.“ Procedila skrz zuby a nenápadně zapíchla pohled do Malfoye, Zabiniho a Baddock.

 „To je strašný.“ Ozvala se Hannah.

 „To je, obzvlášť když na něj doma čekala těhotná manželka, ale zpět do přítomnosti, takže první východní část, druhá západní. Nejdřív jdeme na západ a pak skrz město na východ.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vzkaz od Katren

Tinka,2. 3. 2008 13:48

Bohužel Katren nějak nefachá internet, zřejmě si na kapitolu počkáme.

Páni

Mozkomor,27. 2. 2008 18:00

Dobrý! Moc dobrý! Pěkná kapitolka. Ten víkend v tom městečku vypadá super:-)

ahoj

artur,27. 2. 2008 1:04

moc hezká kapitolka

:-)

Katren,26. 2. 2008 19:28

kapitolu můžete očekávat někdy v neděli a díky za komenty ;)

Hmm

Lucy,26. 2. 2008 17:52

je to dost zajímavé jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet:)

no tak ti řeknu,to je teda super

*Stella*,26. 2. 2008 17:01

a kdy bude další kapča?To ja totiž tak stááááááááááááááááááááááááášně náááááááádherný,že se nemůžu dočkat