Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


30. kapitola - Víkend začíná

17. 2. 2008

Bylo něco kolem sedmé, když se s Ronem vraceli z večeře a ve společenské místnosti na něj vybafla Hermiona s tím, že potřebuje udělat úkol pro Foxe, který měli dělat společně.

 „Mám plno jiných věcí na starost, které ještě dneska musím udělat, nemůžu se soustředit jen na Obranu.“

 „A kolik skřítků se osvobodilo tentokrát?“

 „Žádné oblečení, které jsem tady schovala, jsem dneska nenašla.“

 „Ještě aby jo, když D-.“ Najednou se zarazil, tohle nechtěl. Jak kvůli Dobbymu, tak i kvůli Hermioně nechtěl, aby se dozvěděla to, co on už rok ví.

 „Když co?“

 „Ale nic, nechtěla jsi dělat ten úkol?“

 „Jo, to chtěla.“ Přikývla a společně si sedli k jednomu ze stolků a začali se probírat různými materiály. Ve složce bylo plno papírů a ke každému byla přišpendlena fotografie, všechny fotky byly nepohyblivé, ale i kdyby byly, moc věcí by se na nich nehýbalo, protože na nich byly vyfoceny různé části těla. Harry si vše důkladně prohlížel, ale tak trochu nechápal, co po nich profesor chce. Charakterizovat vraha, k tomu přece stačí jen informace o tom vrahovi a ne o jeho minulosti a jeho rodině. Ze všech informací, které přečetl, zjistil, že byl kouzelník obyčejným ministerským úředníkem, jeho plat byl dostačující, aby uživil svoji ženu a dítě. Ale okamžik zlomu asi nastal v den, který by obyčejný člověk popisoval jako úplně normálním a klidným, ovšem to není případ toho úředníka. Jeho žena se, společně se synem, kterému byly tři roky, dva měsíce a patnáct dnů šla projít do jednoho londýnského parku a to se jim stalo osudným. V parku nejspíš byl jeden mudlovský vrah a bezbrannou ženu unesl společně i se synem. Druhý den, kdy po nich úředník bezvýsledně pátral, se v tom parku našli části lidského těla stáhnuté z kůže.

 „Ve špatný čas na špatném místě.“

Říkal jeden z Bystrozorů, který na případu pracoval společně s mudlovskou policií, protože přesto, že ona byla mudla, její syn byl díky otci kouzelník. Vrah, který je zabil, byl jeden ze sériových vrahů, takže úředníkova žena a syn nebyli první, ale poslední vrahovy oběti. Nikdo nikdy nezjistil, jak to úředník dokázal, ale během měsíce se v tomtéž parku našli další části těla, tentokrát vrahovy, a protože úředník zmizel, padla vina na něj. Přestože už vraha zabil, i dál se objevovali další naporcovaná těla, naprosto totožné vraždy jako ty předtím. Po strastiplném půlroce ho konečně chytili, ale i tak stihl napáchat dalších třicet dva vražd. Když ho odváděli do Azkabanu, vykřikoval něco v tom smyslu, že ho neposlouchaly ruce a vraždili ony a ne on, že vždy ovládli celé jeho tělo a on nemohl nic dělat. Všichni se mu vysmáli, jen hrstka lidí věřila, že říká pravdu. Hned další den, když mu přinesli jídlo, ho našli mrtvého, podle pitvy se musel uškrtit, což naznačovali zhmožděniny na krku. Harry přemýšlel, jestli by bylo opravdu možné, že by ho přestaly poslouchat ruce a mohly ovládat celé tělo. Proč jim profesor zadal zrovna tento případ, co se měli naučit? Ať se na ten případ díval z jakéhokoliv úhlu, viděl jen chaotické zabíjení bezbranných, z čehož měli něco odvodit, ale co?

 „Tak co si o tom myslíš?“ Zeptala se Hermiona a znechuceně odkládala papír s fotkou ruky dítěte.

 „Nevím, je to celý… divný. Proč by zrovna člověk jako ten úředník měl chtít zabíjet dál, když pomstil svoji rodinu, ani by mu to nemohli dokázat. Navíc sousedi a většina lidí, kteří s ním měli tu čest, říkají, že to byl vždy velmi veselý, hodný a kdo ví jaký ještě člověk, ale nikdo si o něm nikdy nemyslel, že by byl schopen zabíjet nevinné lidi.“

 „A co ti, kteří nepatří do té většiny?“

 „Tady se píše.“ Řekl Harry a zabodl prst do jednoho z odstavců. „Že jim připadalo, jakoby něco skrýval, což je pochopitelné, protože byl kouzelník žijící mezi mudly. Přesto lidi z ministerstva prohledali celý jeho dům, ale nenašli nic jiného, než dveře na půdu chráněné ochrannými kouzly.“

 „A co bylo nahoře?“

 „Různé knihy o magii, staré učebnice a fotky ze školy. Prostě takový ty krámy, které ti jsou k prdu, ale jsi na nich citově závislá.“ Hermiona přikývla.

 „Charakterizovat.“ Zamumlala.

 „Mám jistou teorii.“ Ozval se Harry a koukal na jeden z papírů.

 „Jakou?“

 „Co když za to opravdu mohli jeho ruce a ne on.“

 „Harry, nechci tu teorii nějak zpochybňovat, ale já opravdu nevěřím, že to mohlo být takhle.“

 „Přemýšlej, Hermiono, proč by to nemohlo být možné? Vždyť i nějací Bystrozorové nad tím přemýšleli.“

 „Nevím, prostě se mi to nezdá.“

 „Ale proč?“

 „Vraždící ruce? Harry to je jako z nějakého mudlovského filmu.“

 „Tak dobrá.“ Pokrčil rameny. „Když to dokážeš sama, tak prosím.“ Zamračil se a opřel se o opěradlo židle.

 „Řekla bych, že by mohl být nevyrovnaný, víš jak to myslím, jednou to mohl být naprosto úžasný člověk, příjemný a to všechno, ale v další chvíli temnota sama.“

 „Myslím, že kdyby takový byl, určitě by to tam bylo někde napsané, ale pokud si to myslíš, tak to tam napiš.“

 „Co je? Máš nějaký lepší nápad?“

 „Ne, jak bych mohl mít lepší nápad než Hermiona Grangerová?“ Při vyslovení jejího jména napodobil její hlas, když se usilovně hlásí a chce, aby ji nějaký profesor vyvolal. „Na něco jsem si vzpomněl, budeš to muset dokončit sama, ale ty to určitě zvládneš.“ Mrknul na ni a odešel.

 „Tak tohle se moc nepovedlo.“ Okomentoval to Ron, který právě přišel k ní a celou dobu je sledoval z druhé strany místnosti. Hermiona ze sebe jenom dostala nějaký zvuk, v němž Ron rozeznal to teda ne, a pak vyběhla do ložnice.

 

 „Pane Pottere, slečno Grangerová, máte udělaný ten úkol?“ Pohlédl na ně profesor Fox, když se společně s Ronem vnořili do třídy.

 „Ano pane.“ Odpověděla Hermiona a podala mu zpět složku, kterou dostali v pondělí. Harry s Ronem se mezitím kolem něj protáhli a sedli si společně do čtvrté lavice, kde většinou sedávali, pokud Harry zrovna neseděl s Hermionou a Ron s Parvati.

 „Výborně, můžete se posadit, slečno.“ Hermiona přikývla a zasedla vedle Nevilla. „Když už jsme všichni, můžeme začít hodinu.“ Promluvil k celé třídě a většina žáků si začala vytahovat hůlky. „Oh, ne, ne, hůlky schovat, dnes budeme probírat pouze teorii.“ Většina třídy mučednicky zabručela, ale hůlky opravdu schovala. „Takže, dnes budeme mluvit o lykantropii.“ Oznámil jim a Hermionina ruka okamžitě vyletěla do vzduchu. „Slečno Grangerová?“

 „Ale pane, vlkodlaky jsme probírali už ve třetím ročníku s profesorem Lupinem, teda vlastně Snapem.“

 „S profesorem Snapem?“

 „Ano, měli jsme suplovanou hodinu, protože bylo zrovna po úplňku.“ Vysvětlil Seamus a Malfoy, který seděl v jedné ze zadních lavic, se ušklíbl a bez zvuku napodobil vytí.

 „Jistě.“ Přikývl Fox a střelil po blonďákovi nebezpečným pohledem. „Ovšem, my si dnes budeme povídat o lykantropii všeobecně a nebudeme zaměřeni jen na proměnu ve vlkodlaka. Takže, kdo ví, co lykantropie je?“ Zvedlo se hned několik rukou. „Slečno Patilová?“

 „Lykantropie je nemoc.“

 „Správně, a jaký je hlavní příznak, pane Thomasi?“

 „Proměna.“

 „Velice správně, deset bodů pro Nebelvír za vás oba.“ Parvati i Dean se usmáli a dál poslouchali. „Člověk nakažený lykantropií se za určitých podmínek, často souvisejících s měsícem , mění na silnější variantu nějakého zvířete. Nejznámější je přeměna ve vlka, tedy vlkodlaka, ale jsou i jiná zvířata, ví někdo, která to jsou?“ Jediní, kdo se přihlásil, byli Hermiona, Ron a s údivem všech i Malfoy. „Pane Malfoyi.“ Přikývl profesor, aby ho vyzval k odpovědi.

 „Přeměna na velkou kočkovitou šelmu nebo medvěda.“ Odpověděl a své ocelové oči měl stále upřené na Foxovi.

 „Výborně.“ Řekl pomalu profesor a konečně odtrhl své hnědošedé oči od jeho a rozhlédl se po třídě. „Některé vlastnosti nebo smysly může mít lykantrop silnější než ostatní lidé a to díky jeho zvířecí podobě, především to bývá čich, ale neméně citlivější je i sluch a hmat. A kdo ví, jakou silnou vlastnost lykantrop ovládá?“ Rozhlédl se po třídě. „Slečno, Grangerová.“

 „Regeneraci.“

 „Velmi dobře.“ Usmál se na ni. „Pro ty, kteří nevědí, co to znamená, pokud tu tedy nějací takový jsou, nám ještě řekněte, co to znamená.“

 „Pojem regenerace znamená dorůstání, ale v případě lykantropů jde spíš o hojení.“

 „Výtečně, o hojení jde proto, že lykantrop je napůl stále člověk, takže regenerace není tak silná jako u živočicha, který tuto schopnost má. Ovšem přesto že je napůl člověk, jeho hojení je velice rychlé, takže až se někdy potkáte s nějakým přeměněným lykantropem, zraňte ho a padejte odtamtud pryč. Jistě všichni víte, že všechny lykantropy lze zranit stříbrným předmětem, který na ně působí jako jed, takže jim brání v regeneraci. Jakou další zbraní byste se dokázali ubránit proti lykantropovi? Pane Crabbe, zkuste to.“

 „Stříbrem.“ Zabručel Crabbe.

 „To už jsem říkal, příště dávejte pozor, protože vám jinak budu muset odebrat body a to byste jistě nechtěl. Pane Goyle, uvidíme, jestli jste chytřejší než váš soused.“

 „Vím jen o stříbru, pane.“ Zahučel Goyle jeho hlubokým hlasem.

 „Na to jsem se vás neptal, pane Pottere, budete schopen vaším spolužákům říct, která zbraň to je?“

 „Oheň, pane.“ Odpověděl Harry.

 „Správně, Pottere, je to oheň. Ne že by vám jedna louče pomohla proti deseti lykantropům, ale jednomu, dvěma byste se s její pomocí ubránili. Určitě ani nemusím říkat, že se nemoc přenáší kousnutím a v některých případech i pouhým podrápáním a též je samozřejmostí, že se nakažený člověk mění ve stejný typ, jako byl ten, který ho nakazil.“ Zbytek dvouhodinovky se bavili o prvním lykatropu, kterým to vše začalo, a uvažovali, jak se asi mohl nakazit ten první. Teprve, když zazvonilo, všichni se podívali na hodinky, protože nemohli uvěřit, že už je konec hodiny. Pomalu se začali ploužit z učebny a společně s nimi i Harry, Ron a Hermiona.

 „Přesto, že jsme nekouzlili, to byla docela zajímavá hodina, co říkáte?“ Promluvil k nim Ron cestou do učebny přeměňování.

 „Když si to myslíš.“ Pokrčil rameny Harry, který šel po jeho levé ruce a Hermiona po pravé.

 „Podle mě to zajímavé bylo.“ Oznámila.

 „Neříkám, že nebylo.“ Opáčil Harry. „Co se ti vlastně zdálo, když jsi druhou hodinu usnul?“ Zeptal se zvědavě Rona.

 „Cože?“ Dostala ze sebe nevěřícně Hermiona. „Tys usnul v hodině?“

 „No a? Nemůžu za to, že jsem musel udělat kupu domácích úkolů, takže jsem ve společence skejsnul do rána.“

 „Jsi prefekt, měl bys jít příkladem a ty si usneš při hodině? Nehledě na to, že kdybys to nenechával na poslední chvíli, tak jsi jich nemusel mít tolik.“

 „Ještě jsi mi neodpověděl, co se ti zdálo.“ Upozornil Harry, aby na sebe strhnul kamarádovu pozornost.

 „Jo, no, řeknu ti to potom, stejně už jsme u učebny.“ Zbytek dne utekl jako voda a úplně stejně na tom bylo i čtvrteční vyučování, takže večer před odjezdem na záhadný víkend se přiblížil rychlostí blesku. Harry zrovna seděl na posteli a pozoroval svůj batoh, jako by ho chtěl přinutit, aby se sám sbalil, když do pokoje vstoupil Ron.

 „Ahoj, ještě nemáš sbaleno?“

 „Ne, až budu mít sbaleno, znamená to, že zítra stoprocentně vyrazím na cestu za záhadnýma zločincem a to ve společnosti Hermiony a bez tebe.“

 "No vidíš, skvělá šance na usmíření. Zrovna budete řešit nějaký zapeklitý případ s neviditelným vrahem a ona řekne:

 „Oh, Harry, moc mě to mrzí, odpusť mi prosím.“ A ty na to:

  „Slíbíš, že to už nikdy neuděláš?“ Ona samozřejmě nebude váhat a hned ti odpoví:

 „Ano slibuju, už nikdy nebudu číst tvoje dopisy.“ No a pak se na sebe vrhnete a-.“

 „To stačí.“ Zarazil ho Harry a hodil po něm polštář.

 „Stejně si myslím, že vy dva budete spolu, ať se stane cokoliv.“

 „Jo? A co tě k tomu probůh vede?“

 „Tak třeba to, že společně hlídáte Ty – víš – co, to nemůže být jen tak.“

 „Opravdu? Proč si myslíš, že to není jen blbá náhoda.“

 „Na náhody nevěřím, aspoň teď už ne.“

 „Změnil bych radši téma.“

 „Dobře.“ Souhlasil Ron. „Jak dlouho jsi pozoroval ten batoh, než jsem přišel?“

 „Dost na to, abych zjistil, že je děravý.“

 „Prosím?“ Vykulil oči Ron a pohlédl na batoh. „Jen tak mimochodem, kde že ty díry vidíš?“ Zeptal se a jedno obočí měl vysoko pod hustou ofinou.

 „No podívej, tady.“ Ukázal Harry na díru velkou asi jako tečka za větou. Tentokrát to nebylo jen jedno obočí, ale obě.

 „Myslím, že nový si kupovat nemusíš, takže si začni balit, ale ne že si sebou vezmeš cihly, to by se ti mohly roztrhnout ty poslední nitky, který to drží pohromadě.“ Varoval ho ironicky Ron a Harry se na něj jen ušklíbl, ale potom si začal opravdu balit. Naházel tam pár věcí, jako například ručník, tričko, kalhoty a podobně.

 „Proč tady vlastně čekáš?“ Zeptal se Harry Rona, když dobalil vše, co si chtěl vzít s sebou.

 „Čekám na tebe.“ Vzhlédl k němu zrzek, který si četl nějaký časopis. „Hermiona se vypařila do knihovny a nechci jít na večeři sám.“

 „Tak jdeme, mám už docela hlad.“

 „Konečně něco rozumného.“ Usmál se Ron a okamžitě vystřelil z postele, kde se do teď rozvaloval s časopisem v ruce.

 „Ještě jsi mi neřekl, o čem že se ti to zdálo při tý hodině.“ Připomněl Harry, když oba vyšli z pokoje. Ronovy uši okamžitě zrudly a tentokrát to nebyly jenom uši, ale rudý byl v celém obličeji.

 „Zdálo se mi o Natalii.“

 „O Nata- kom?“

 „No ta holka, o které jsem ti říkal, jak spolu chodíme do třídy Zaklínačů, jmenuje se Natalia Morrisová.“

 „O-ou.“ Rozesmál se Harry. „To vypadá vážně, takže Fleur už tě nebere?“

 „Nech toho.“ Zavrčel Ron a strčil do něj.

 „A co, už jste spolu mluvili?“

 „Ne, pořád má kolem sebe nějaké kamarádky.“ Povzdechl si Ron a zastavil se s pohledem upřeným na konec schodů. „Jen se podívej.“ Na koci schodiště stála Natalia a s ní tam stály další tři dívky, jen co se na ně Harry podíval, připojily se k nim další dvě a všechny společně se rozešli do vstupní síně.

 „Jo tak s tím ti neporadím, já samotnou Cho potkal jedině v sovinci.“ Řekl Harry a stále se díval za hloučkem dívek, mezi nimiž byla i Angela Cleewedsová, dívka o které si myslel, že je dědička Helgy z Mrzimoru, dokud se neobjevil William.

 „Sovinec.“ Zamumlal si pro sebe a pomalu se rozešel dál. Harry se za ním díval s nechápavým výrazem a teprve, když byl nějakých deset schodů před ním, se rozešel taky.

 „Ehm, Rone?“

 „Jo?“

 „Vnímáš okolní svět?“

 „Přemýšlím.“

 „Aha, no a o čem?“

 „O tom co jsi řekl.“

 „Co máš na mysli?“

 „Když šla Cho sama do sovince, tak proč by nemohla Natalia.“ Řekl Ron a stále se rozostřeně díval před sebe. „Jenom vědět, kdy tam půjde.“

 „Rozhodně ne v noci jako my.“ Utrousil Harry, ale Ron ho nevnímal.

 

 „Ahoj, Ernie.“ Pozdravil s úsměvem Harry, když ho ráno potkal na chodbě.

 „Ahoj, Harry.“ Oplatil Ernie a připojil se k němu. „Jdeš na snídani?“

 „Jo, chci ještě něco sníst, než vyrazíme.“ Přikývl.

 „A nevíš, kam že to vlastně jdeme?“

 „Tak o tom nemám ani páru, Fox vůbec nic neříkal ani při obyčejných hodinách Obrany.“ Zakroutil hlavou Harry.

 „Nám taky ne, jenom doufám, že tam nikde nebudou poházený stáhnutý z kůže části těla.“ Řekl Ernie a trochu zbledl.

 „Jo, taky doufám, jenom ty fotky byly odporný.“

 „Hlavně to nepřipomínej Hannah, pokud nechceš vidět, co jedla.“ Varoval Harryho tentokrát už s úsměvem.

 „Copak? Neudělalo jí to dobře?“

 „Musel jsem z toho všechny fotky sundat, zatímco ona seděla tak půl hodiny na záchodě.“ Harry se ušklíbl.

 „Ani se jí nedivím.“

 „Já taky ne.“ Přikývl Ernie.

 „A na koho jste se zaměřili, na úředníka nebo na vraha?“

 „Cože, co tím myslíš?“

 „Mám na mysli ty ruce, třeba ho opravdu ovládaly.“

 „No možný to je, taky jsme o tom přemýšleli, ale zdálo se nám to i na kouzelnický svět až moc přitažený za vlasy.“

 „Jo, to Hermioně taky.“ Zabručel Harry.

 „Ale abych ti řekl pravdu, přemýšlel jsem o tom dýl než Hanah, nenašel jsem žádný důkaz toho, že by to ty ruce nemohly být.“

 „Aspoň někde je na mé straně.“ Oddechl si Harry a Ernie sse rozesmál. Zbytek cesty do Velké síně propovídali o různých věcech, ale k tomu případu už se nevrátili. V síni se jejich cesta rozdělila a každý zamířil ke svému stolu.

 „Ahoj, Ginny, je tu volno?“ Přišel k rudovlásce.

 „Jasně, sedej.“ Usmála se. „Koukám, že už s sebou máš i batoh.“

 „Jo.“ Přikývl Harry. „Už se mi nechce vracet do věže.“

 „A kde je Hermiona?“

 „To nevím.“

 „No tak, Harry, už ji to odpusť, opravdu ji to mrzí.“

 „To už mi říkala.“

 „Jo a ještě ti řekla, že to neměla dělat, že už to ví, ale ty jsi jí odpověděl, že už je trochu pozdě na to, aby to věděla.“

 „Koukám, že seš informovaná.“ Ušklíbl se Harry.

 „Jsem její nejlepší kamarádka, Harry, vím mnohem víc věcí.“

 „Jak by bylo tobě, kdyby ti Dean prohraboval věci?“

 „Tak zaprvé, bylo to poprvé a nepochybuji že i naposledy co něco takového Hermiona udělala a za druhé já s Deanem už nechodím.“

 „Cože? O tom nic nevím.“

 „No, když jsem to říkala Katii a Hermioně, tak jsi sice seděl vedle nás, ale nevnímal si nikoho a nic.“

 „To byl ten večer, co jste Rona hodili do sněhu?“

 „Jo.“ Zasmála se. „Přesně ten.“

 „A víš, že z toho měl rýmu a kašel?“

 „No a?“ Zeptala se Ginny.

 „No je to tvůj bratr, mohla bys projevit trochu lítosti.“

 „Dobrý, toho mě můžeš ušetřit, protože o tomhle jsme už mluvili s Hermionou.“ Zarazila jo Ginny, a když chtěl ještě něco říct, vrazila mu do pusy toast. „To by tě mohlo umlčet.“

 „To bych musel být Ron.“ Řekl, jen co si vyndal toast z pusy a začal ho mazat máslem.

 „Mluvil někdo o mně?“ Přisedl si k nim nejmladší syn rodičů Weasleyových.

 „My o vlku a vlk za dveřmi.“ Zakroutila hlavou Ginny. „Harry mi právě vyprávěl o tom, že ses nám zamiloval, je to pravda?“ Harrymu zaskočilo sousto, které právě polykal a Ron se na něj jen vražedně podíval.

 „Tys jí o tom řekl?“ Zavrčel.

 „Já?“ Dostal ze sebe Harry a napil se, aby všechno jídlo, které spolkl, pořádně spláchl do žaludku. „Já jsem o tom s nikým nemluvil.“ Bránil se Harry, jen co mohl znovu mluvit.

 „Ale jak-.“

 „Takže je to pravda?“ Vypískla překvapeně Ginny. „A já těm drbnám z Mrzimoru nechtěla věřit, prý po jedný holce z jejich koleje pořád koukáš.“

 „Hm.“ Zabručel Ron.

 „To bylo hnusný.“ Otočil se na ni Harry. „Proč jsi řekla, že jsem ti to řekl já?“

 „Seš Ronův nejlepší kamarád, kdo jiný by to měl vědět?“

 „Hermiona je taky Ronova nejlepší kamarádka.“

 „Hermiona je holka, Harry, zrovna ty bys to měl vědět, když s ní chodíš.“ Harry se na ní zamračil a radši kousnul do svého toastu.

 „Dobré ráno.“ Přišla k nim Hermiona a sedla si vedle Ginny, na opačnou stranu než Harry.

 „Dobré.“ Oplatil jí Ron.

 „Ahoj.“ Usmála se na ni Ginny, jen Harry nic neříkal a pomalu ukusoval toast. „Těšíš se?“ Zeptala se rudovláska a pozorovala, jak si pokládá batoh k nohám, stejně jako Harry si ho vzala už s sebou na snídani.

 „Docela jo, na to, že budu někde jinde než tady na hradě.“ Přikývla Hermiona. „Jen doufám, že nám tam dají jiný případ, než byl tamten.“

 „Budeš si muset zvyknout, podobný věci budeš vídat častěji.“

 „Ale ty fotky z toho parku, to byl fakt hnus.“ Vložil se do toho Ron, takže Harry byl jediný, kdo nedebatoval o tom, co je ta asi čeká.

 „Kurňa, to už je hodin, musím na Lektvary tak ahoj v neděli.“

 „Jé, už taky musím, tak zatím.“ Ginny se letmo objala s Hermionou, na Harryho se usmál a pádila ven ze síně. U stolu už sedělo jen několik opozdilců, a pak ještě dva studenti ze sedmého ročníku, kteří se stejně jako oni rozhodli studovat Bystrozorství. V jednom z nich poznával přítele Katii a druhého znal od jen vidění. Ticho mezi Harrym a Hermionou by mohlo drásat ušní bubínky a na místě, kde seděla Ginny by se dalo říct, že sedí nějaký neviditelný člověk, o kterém vědí jen oni dva.

 „Bystrozoři, ke mně.“ Zvolal profesor Fox, který se právě zvedl od profesorského stolu.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

omlouvám se

Katren,26. 2. 2008 10:16

měla jsem v plánu přidat kapitolu už v neděli, ale nešel nám internet a to přetrvává dodnes, ale snad už se to konečně zpráví, jinak kapitola je napsaná a jakštaž opravená, ovšem ten problém je internet

prosím

ketý,25. 2. 2008 14:14

kdy bude další kapitola prosím napiš

...

Tinka,22. 2. 2008 22:43

už si nepamatuju jestli jsem ti tuhle kapitolu kritizovala (mám holt hlavu děravou, no) ale vím, že jsem ji četla a že jsem byla unešená...
včera jsem si přečetla celou povídku znovu a pořádně a nalézám spoustu gramatických chyb (vím, že já mám co říkat, ale ty jsi určitě schopná to opravit) - chtělo by to celou povídku opravit, stylistické chyby napravit a bude to naprosté unikum ;) aspoň já si ji potom budu moct zařadit mezi povídky, kam například patří Pán Smrti...
souhlasím s arturem, zapracuj a to hodně... nevím proč mám stále pocit že to flákáš...

ahoj

artur,20. 2. 2008 23:02

ja osobně katren věřím že je zase dá dohromady( oni se ale nerozešli jen spolu nemluví. aspon podle mého názoru)
jak jsem se vyjádřil jiš dříve tak jim neužkodí že se trochu (nepřesně řečeno) "pohádají"
navíc jen se zdá , že se hádají dlouho je to dáno podrobným propracováním děje od katren : ( "Profesor Brumbál slíbil, že nám obstará i místo, kde si budete moci zkusit praktickou část, poprvé bychom se na místo činu měli podívat tento víkend, takže si nic neplánujte. V pátek ráno vycházíme a v neděli večer bysme měli být zpátky tady na hradě." kousek kapitoli č.26 z 22.12.2007 a "tento pátek" nastal až ted v kapitole č.30 z 17.02.2008)

a z této pozoruhodné detailnosti vyprávění podle mne vzniká dojem že se hádají dlouho .
přitom se nehádají ani pět dní (jestli se nepletu)

navíc na tuto detailnost mohu svalit svou chybu kdy jsem prostě zapoměl kdy jim "fox" řekl o "výletu"
:-)

dobry

petr,20. 2. 2008 19:48

ale uz by jse mohli usmířit

:-)

Mozkomor,20. 2. 2008 17:16

Myslim, že tahle povídka by hodně ztratila, pokud by se ti dva rozešli - přeci jenom maj ten medailon, začali spolu chodit už o prázdninách a přežilo to i Voldemorta, tak přeci nebude Harry takovej debil, aby jí nechal kvůli tomuhle...

:-)

Katren,18. 2. 2008 14:14

Stesi: pokud se neusmíří, tak můžete mít jistotu, že jsem buď přestala psát já nebo že jsem se pořádně praštila do hlavy
Artur: 26. kapitola, hodina obrany
Lucy: viz nahoře, troufám si říct, že jsem jeden z největších fandů H/Hr
všichni: děkuju :))

pěkné

Lucy,18. 2. 2008 13:11

tato kapitolka je celkem pěkná , ale taky si myslím, že by se už konečně ti dva mohli usmířit co ty na to? :) jinak super

ahoj

artur,18. 2. 2008 0:20

jden dotaz kam to vlastne jedou ? něco jsem přehlédl?
nejak mi uniklo kdy jim o "výletě" "fox" řekl nebo jsem to přehlédl?

ahoj

artur,18. 2. 2008 0:13

moc hezká kapitola , no kté sebekritice snad jen
žádnej autor neměl všechny kapitoli "zlatý"
ale jak jsem jednou "řekl" tvůj poměr " slabá/výborná kapitola " je fantastickej :-)
hm.. když budeš "svá" (udržíš si svůj styl) tak se máme naco těšit .
ale snaž se "tinka" zapracovala a její povídka je také vinikající
(snad jsem to s tou chválou nepřehnal)

1 koment

Stesii,17. 2. 2008 22:05

super kapitolka...ale harry už to přehání, už by jí mohl odpustit, ale to se asi spraví , když ted budou spolu nějakou tu dobu ne? :D