Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2. kapitola - Ústředí Fénixova řádu

26. 7. 2007

  Jakmile měla Hermiona všechny věci sbalené, tak společně s Harrym, který jí jako pravý gentleman nenechal zápasit s váhou její kufru, sešli zpět do přízemí, kde si v chodbě svá zavazadla odložili a potichu vešli do jídelny.

 Každý se na ně ohlédl, a zatímco Hermiona přešla ke svým rodičům, tak se Harry postavil vedle Lupina a pohlédl na ředitele, který stále seděl naproti Hermioniným rodičům a právě teď svou dceru objímali.

 „Jak se dostaneme na Grimmauldovo náměstí, pane profesore?“ zeptal se a přerušil tak ticho vládnoucí mezi nimi.

 „Společně se mnou a Remusem se tam přemístíte. Nymfadora s Alastorem se zatím postarají o vaše rodiče, slečno,“ odpověděl Brumbál a nakonec se podíval na dívku, která stále byla v objetí svých rodičů.

 „Vy nepůjdete s námi,“ zamračila se Hermiona a zmateně přelétla pohledem ze svého otce na matku.

 „Profesor Brumbál říkal, že nás ukryje někde, kde bychom mohli zůstat delší dobu,“ vysvětlil pan Granger a jeho manželka dívku mezitím pohladila po tváři.

 „Měli bychom jít,“ odkašlal si Moody a Hermionin otec přikývl.

 „Buď na sebe opatrná, Hermiono,“ nabádala ji ještě paní Grangerová a dívka jen beze slova přikývla.

 Zatímco se ty dvě loučili, tak pan Granger přešel k Harrymu a natáhl k němu ruku. „Mrzí mě, že jsem neměl šanci tě lépe poznat, Harry, ale děkuju, že jsi ji zachránil,“ zachraptěl a oba se ohlédli na dívku, jež se stále ještě loučila se svou matkou.

 Harry zavrtěl hlavou a pevně se muži podíval do očí. „Nemáte za co děkovat, kdokoli jiný by to udělal taky.“

 „Věř mi, že kdokoli ne,“ zavrtěl hlavou. „Postarej se nám o ni.“

 „Spolehněte se,“ řekl nakonec pevně Harry a ještě nějakou chvíli si s panem Grangerem koukali do očí. V první chvíli zaváhal, ale vzápětí si uvědomil, že by v životě nedovolil, aby se jí nebo komukoli z jeho přátel něco stalo.

 „Musíme jít,“ ozvala se Tonksová, když překontrolovala hodinky a Hermiona svého otce ještě rychle objala, než společně s její matkou, Moodym a Tonksovou vyšli do zahrady, odkud se ozvalo přemístění.

 „Jste připraveni?“ zeptal se Lupin a položil Harrymu ruku na rameno.

 „Ano,“ přikývl a starostlivě si prohlížel Hermionu, která stále nemohla odtrhnout pohled od okna na zahradu.

 Najednou ale všechno kolem něj zmizelo a měl pocit, jako by se snažil protáhnout úzkou trubkou, která se stále více zužovala. Úlevně si oddechl, když se mohl znovu nadechnout a rozhlédl se kolem sebe. Už nebyl u Hermiony doma, ale v tmavé kuchyně, ihned poznal, že je na Grimmauldově náměstí, když se ovšem ohlédl, aby se na něco zeptal Lupina, tak zjistil, že muž vedle něj už není.

 Právě, když si nedůvěřivě celou místnost měřil pohledem, se ozvalo dvojí prásknutí a v místnosti se objevili Brumbál s Hermionou a Lupinem, který držel oba kufry.

 „Před tím, než odejdete do svých pokojů, bych si s vámi nejprve rád promluvil,“ ozval se ředitel dřív, než někdo z nich stihl cokoli udělat.

 „Dobře,“ přikývl Harry a posadil se, když postarší muž kývl na židle. „Co se děje, pane profesore?“

 „Jak jistě víte, Sirus byl posledním přímým potomkem rodu Blacků. Bez závěti by se majetek nejspíš rozdělil mezi jeho sestřenice, musím ovšem říct, že myslel na všechno a svou závět sepsal. Všechen svůj majetek odkázal tobě, Harry.“

 „Mě?“

  „Ano,“ přikývl Brumbál a rozhlédl se kolem sebe. „Tento dům, věci uvnitř něj a v neposlední řadě také peníze, které jsou uloženy a střeženy u Gringotových.“

 Harry řediteli stále jen nevěřícně koukal do očí a jeho mysl odmítala přijmout to, co mu tady právě říkal.

 „Ale je tu ještě něco, společně s tímto domem ti teď patří i Krátura.“

 S vyslovením skřítkova jména jako by teplota v místnosti klesla k bodu mrazu. Harry s Lupinem se zamračili a Hermiona jen těkala očima z jednoho na druhého.

 „Protože toho ví až příliš mnoho, přemýšlel jsem, co s ním udělat po dobu, kdy budeš v Bradavicích a napadlo mě, že by tam mohl pracovat. Měli bychom ho pod kontrolou, takže nebude ve styku s nikým nepovolaným.“

 „Záleží mi jen na tom, abych ho příliš nepotkával.“

 „Beru to jako souhlas, můžeš ho tam poslat ihned, jestli chceš.“

 „Opravdu?“ pozvedl obočí Harry a po ředitelově přikývnutí se podíval na přístěnek, kde skřítek spával. „Kráturo!“

 „Co si pán přeje?“ zeptal se, když opravdu vylezl z přístěnku a prozkoumal, kdo všechno v kuchyni je.

 „Přemísti se do Bradavic, budeš tam pracovat a pomáhat ostatním skřítkům.“

 „Jistě, pane,“ uklonil se skřítek a ještě než se přemístil, tak si něco zamumlal pod vousy.

 „Tak to bychom měli,“ zhodnotil to Brumbál. „Dále bych ti chtěl říct, že než se stala ta událost na ministerstvu, tak tu pomalu začínala probíhat rekonstrukce, rád bych to dokončil, pokud ti to nebude vadit.“

 „Samozřejmě, že nebude, pane profesore,“ zavrtěl hlavou Harry. „Naopak bych řekl, že to všemu jen prospěje.“

 „Výborně, v tom případě bych rád začal hned zítra, aby to bylo co nejdříve hotové. Nemůžeme ústředí řádu vyřadit na příliš dlouhou dobu. Dokud se to zde bude opravovat, tak se řád vždy sejde v Doupěti, ale sami víte, že se tam sami Weasleyovi jen stěží vejdou.“

 „Bez problémů, zítra začneme,“ přikývl Harry.

 „Dobrá a teď už byste měli jít spát,“ rozhodl Brumbál a zvedl se. Harry, Hermiona a Remus ho ihned napodobili a než se ředitel krbem přemístil zpět do školy, tak se s ním ještě rozloučili.

 „Tak pojďte, dneska budete spát hned v prvním patře, ale myslím, že to je jen dočasné, tak si ani moc nevybalujte,“ říkal jim za chůze Lupin a společně s Harrym vzali každý jeden kufr. Hermiona si nesla košík s Křivonožkou a pomalu oba následovala do schodů.

 „Děkuju, pane profesore,“ usmála se na něj, když odložil kufr.

 „Přestaňte mi tak říkat, jsem Remus a ze školy jsem odešel už před dvěma lety.“

 „Dobře,“ přikývli oba.

 „Tak jo, kdybyste něco potřebovali nebo se něco dělo, tak budu hned vedle v pokoji a někdy během noci by se tu měl objevit Mundungus.“

 Jakmile oba opět přikývli, tak se na ně usmál a odešel zpět do kuchyně. Letmo se po sobě podívali a Hermiona začala svůj kufr tlačit k bližším dveřím.

 „Ukaž, pomůžu ti,“ přistoupil k ní. Vděčně na něj pohlédla a otevřela dveře, aby mohl projít dovnitř.

 „Děkuju,“ usmála se na něj, ale ihned přes její obličej přejel stín smutku.

 „Co se děje?“ zeptal se a přistoupil o kousek blíž, aby si její tvář mohl pořádně prohlédnout.

 „Nic,“ zavrtěla hlavou, ale ihned se setkala s Harryho nesouhlasným pohledem. „Jenom mám strach, bojím se, co všechno se rodičům může stát.“

 „Neboj se, teď už jsou v bezpečí, Brumbál je ukryje a určitě tam bude někdo, kdo je bude hlídat.“

 „Já vím, máš pravdu.“

 „Všechno už bude v pořádku, uvidíš,“ ujistil ji a na malou chvilku si ji k sobě přitáhl, aby ji objal, než odejde.

 Když z kufru konečně vytáhl něco na spaní a hodil to na postel, tak vyšel zpět na chodbu a zamířil do koupelny, která byla hned naproti jeho pokoji. S první kapkou vody, která na něj ze sprchy dopadla, cítil, jak se celé jeho tělo uvolňuje a se zavřenýma oči si užíval toho, že aspoň na deset minut může zapomenout na všechno, co se dnes odehrálo.

 Nakonec ovšem přece jen opatrně, aby neuklouzl, musel vylézt ze sprchy a osušku, kterou se utíral, si omotal kolem pasu. Přistoupil k umyvadlu, a zatímco si čistil zuby, tak si sám sebe kriticky prohlížel v zrcadle. V první chvíli ho napadlo, že by už opravdu potřeboval ostříhat, protože ofina mu lezla do očí a ještě více zhoršovala jeho už tak strašný zrak. Nakonec sklouzl pohledem na svá ramena, která měl díky pravidelným famfrpálovým tréninkům široká a celkově už nevypadal ani příliš vychrlte, přesto by mu pár kilo navíc nijak neublížilo. Naposledy se na sebe do zrcadla ušklíbl a otočil se ke dveřím, kde na věšáku vyselo několik županů. Dřív než se k nim ovšem dostal, se otevřely dveře a v nich stála Hermiona.

 Jakmile si Harryho všimla, tak se najednou zarazila v půlce pohybu a celou minutu tam stála jako opařená.

 „Ehm,“ odkašlal si a dívka se rázem probrala.

 „U Merlina, omlouvám se, Harry, myslela jsem, že už tu nikdo nebude, hned jsem pryč,“ vyhrkla a natáhla se ke dveřím, aby je zase rychle zavřela.

 Chlapec jen dál stál a sledoval místo, kde ještě před chvíli stála jeho kamarádka, stále neschopen se pohnout.

 

 Už nějakou chvíli ležel na boku ve své posteli a snažil se oprostit od všech myšlenek, aby mohl konečně v klidu usnout. S povzdechem se přetočil na záda a položil si ruce za hlavu. Potichu se rozesmál, když si už poněkolikáté vybavil Hermionin výraz a vzpomínal na to, jak neustále těkala pohledem z jedné části jeho těla na druhou. Na druhou stranu byl rád za ten ručník, který měl okolo sebe.

 Ještě nějakou chvíli se jen tak šklebil do tmy, až pak naráz všechny své myšlenky zastavil a potichu se z postele zvedl. Jen v triku a kalhotách od pyžama vyšel z pokoje a zamířil na schody, aby se v kuchyni mohl napít. Cestou dolů si slíbil, že už na to přestane myslet a hodlal to dodržet.

 V kuchyni si našel nějakou čistou skleničku, natočil do ní vodu z kohoutku a posadil se ke stolu. Zamyšleně si ji přiložil k ústům, a jakmile polknul, tak se opět ušklíbl. Záhy na to si však uvědomil, co dělá a v duchu se okřikl, bohužel ani to nepomohlo. Po několika dalších pokusech to vzdal a svým myšlenkám upustil uzdu. Potom, co si znovu přehrál celou tu situaci v hlavě, se zaměřil hlavně na Hermionu. Příliš dobře si byl vědom jejího ohromeného výrazu ve tváři, když si ho prohlížela, ale stejně tak dobře si všiml toho mírného úsměvu, který se jí postupně usadil na rtech.

 Znovu se napil a opřel se o opěradlo židle. Možná by měl nad podobnými věcmi přestat přemýšlet, on má svůj úkol zabít Voldemorta, co záleží na tom, jestli bude mít nějakou holku, když stejně možná ani nebude mít možnost dostudovat, navíc právě teď přemýšlí o Hermioně, o své nejlepší kamarádce, kterou zná od svých jedenácti let. Na druhou stranu už jim není jedenáct. Ne, rozhodl se nakonec, je to Hermiona. Ta Hermiona, která na Vánočním plese vypadala jako princezna a jako jediné holce se jí podařilo ulovit Viktora Kruma. Jak daleko se spolu asi dostali, napadlo ho najednou. Vždycky to byl Ron, kterého podobné věci zajímali a jakákoli zmínka o Viktorovi ho vytáčela, ale náhle Harry pocítil vůči svému příteli obrovské pochopení.

 A najednou se zarazil, bylo snad možné, že by Ron něco cítil k Hermioně? Na druhou stranu on sám nevěděl, co cítí, Hermiona byla jejich nejlepší kamarádka a byla sama mezi dvěma kluky. Dalo se předpokládat, že k ní se budou chovat jinak, než mezi sebou, že ji budou ochraňovat, ale jak má zjistit, jestli to je jen přátelství?

 Jeho myšlenky přerušilo otevření dveří. Ohlédl se, aby zjistil, kdo přišel a v jednu chvíli ho napadlo, že možná mohl zůstat otočený. Ve dveřích nestál nikdo jiný, než dívka, která momentálně mohla za to, že nespí.

 Hermiona na sobě měla oblečený župan, ale bylo příliš teplo na to, aby ho měla zapnutý, takže klidně mohl vidět její pyžamo. Stejně jako on měla obyčejné tričko, ale k tomu si vzala krátké kraťásky. Nejprve na něj překvapeně pohlédla, ale pak se usmála a přešla k lince, kde někde sebrala další skleničku a poté, co si sedla naproti němu, si do ní nalila dýňovou šťávu, která byla na stole.

 „Nemůžeš spát?“ zeptal se a zvědavě se na ni podíval.

 „Nemůžu, ale je to zvláštní, protože se cítím unavená.“

 „Vítej v klubu,“ ušklíbl se.

 „Bojíš se usnout, aby se ti nezdálo o ministerstvu?“ vyptávala se opatrně a soucitně si prohlížela jeho obličej.

 „Ne,“ zareagoval překvapeně. „Tím to není, to moje myšlenky, lítají mi všude možně a nemůžu to zastavit.“

 „Chápu, já neustále musím myslet na rodiče a nejde jenom o ten dnešek. Přemýšlím o tom, jak dlouho se budou muset schovávat, jak to budou dělat s pacienty a kdo se postará o dům, zatímco tam nebudou, protože by ho klidně někdo mohl vykrást nebo něco podobného.“

 „Vsadím se, že ho Brumbál zabezpečil nějakými kouzly a pokud tě to uklidní, tak se zítra můžeš na takové věci zeptat.“

 „Nejspíš to udělám,“ přikývla. „No a co tobě nedá spát? Třeba bych ti taky dokázala pomoct.“

 Ano, Hermiono, dokázala bys, napadlo ho, ale ihned si uvědomil, nad čím přemýšlí. „No však to znáš,“ řekl vyhýbavě a cítil, jak ho zalévá horko, mohl jen děkovat za strohé osvětlení, díky němuž si Hermiona nevšimne, jak rudne. „Přemýšlel jsem o Voldemortovi, o tom, co všechno už udělal, koho zabil. Je mocný a kluk jako já ho má porazit? Vždyť to je směšné,“ zakroutil hlavou a sám se nakonec ušklíbl. Přestože se k těmto myšlenkám nyní nedostal, nebyl problém je vyslovit, protože ho pronásledovali už od doby, kdy mu Brumbál řekl celou pravdu.

 „Jsi stejně mocný jako on, Harry,“ řekla a dlouze mu pohlédla do očí. „Ty si to možná neuvědomuješ, ale já to vím. Viděla jsem, co všechno dokážeš a společně to všechno zvládneme. Ty, Ron a já,“ usmála se na něj a položila svou ruku na jeho.

 Sklouzl pohledem na stůl, kde měli ruce položené a přemýšlel o tom, jak moc příjemný její dotek je.

 „Doufám, že máš pravdu,“ vymáčkl ze sebe nakonec chraplavě a úsměv jí oplatil.

 „Samozřejmě, že mám. Jsem Hermiona Grangerová, zapomněls?“ rozesmála se a Harry se k ní brzo přidal.

 „Myslím, že už půjdu a zkusím usnout,“ oznámil, když se mezi nimi rozhostilo ticho.

 „Jdu taky,“ zvedla se ihned a dopila zbytek šťávy. „Trochu mi to tady nahání husí kůži,“ přiznala se a prošla kolem Harryho, který jí držel dveře. Pan už jen společně vyšli po schodech do prvního patra a zastavili se před Harryho pokojem.

 „Víš, ještě jednou bych se ti chtěla omluvit, jak jsem vtrhla do té koupelny.“

 „To je v pořádku, v podstatě jsi až na kluka bez trička nic neviděla,“ pokrčil rameny.

 „Jo,“ přikývla a usmála se. „Dobrou, Harry.“

 „Dobrou noc, Hermiono,“ usmál se taky a sledoval ji, jak zmizela za dveřmi.

 

 „Ještě ne,“ zamumlal, když mu na tvář dopadly ranní paprsky hřejivého slunce a zabořil hlavu do polštáře. Po několika minutách si jen povzdechl a pomalu se posadil, přičemž zamžoural na hodiny. Po paměti se natáhl pro brýle, a když je měl na nose, tak se znovu podíval ciferník, který ukazoval půl osmé ráno.

 Neochotně se začal převlékat a stále rozespale vešel do kuchyně, kde seděli Brumbál, Lupin, Tonksová a Mundungus.

 „Dobré ráno,“ pozdravil potom, co si mohutně zívl.

 „Dobré ráno,“ ozvalo se od všech, ještě než se posadil vedle Tonksové.

 „Hermiona tu ještě nebyla?“ zeptal se a vzal si z talíře před sebou několik toastů, které si postupně namazal marmeládou.

 „Ještě se neukázala,“ zavrtěla hlavou Tonksová a pak se dál věnovala čerstvé kávě a ranním novinám.

 V okamžiku, kdy spolknul poslední sousto, dovnitř dívka vešla a rychlým pohledem přejela všechny v místnosti.

 „Dobré ráno,“ zamumlala a posadila se vedle Harryho.

 „Čaj?“ zeptal se, když si přitáhla talíř s posledními dvěma toasty.

 „Jo, děkuju,“ přikývla a sledovala, jak Harry sebral porcelánovou konvici a čaj v ní nalil do hrnku se stejným vzorem, který jí nakonec podal.

 „Jak dlouho jsi vzhůru?“

 „Moc ne, přišel jsem tak deset minut před tebou.“

 „A jak se ti spalo?“

 „Potom, co se mi podařilo usnout, to už bylo v pohodě. Ty jsi spala dobře?“

 „Myslela jsem, že neusnu, ale nakonec jsem úplně vytuhla.“

 Pokýval hlavou a nechal ji, aby se mohla v klidu nasnídat. Párkrát se na ní ještě podíval a vždycky se musel usmát nad tím, jak se po něm tázavě ohlédla.

 „Už jste nasnídání?“ zeptal se po chvíli Brumbál a oba přikývli. „Výborně, pojďte sem, ukážu vám pár plánů.“

 Harry s Hermionou se zvedli a přisedli si blíž k řediteli, který na stole před sebou vybalil několik velkých pergamenů.

 „Prvním patro bychom nechali tak, jak je, jen bychom opravili podlahy, nově vymalovali a zničený nábytek nahradili novým. Souhlasíš, Harry?“

 „Jo, nevidím důvod, proč bych neměl.“

 „Dobře, takže k druhému patru. To bych celé vystěhoval a všechny stěny proboural, aby vznikl jeden velký pokoj, jediné, co by bylo odděleně, by byla koupelna. Popravdě nevím, co s ním Sirius plánoval, ale domnívám se, že byl pro tebe, Harry, celé to působí jako takový malý být s koupelnou hned vedle.“

 „To jsou Siriusovi plány?“ vykulil oči Harry a trochu se zadrhl na kmotrově jméně.

 „Ano, sám to všechno nakreslil.“

 „Co další patro?“ zeptal se, když si to všechno srovnal v hlavě.

 „To by se stejně jako první mělo pouze opravit, ale je tu poznámka, že by se mělo věnovat členům řádu, když tu některý z nich bude potřebovat přespat.“

 „To je dobrý nápad,“ odsouhlasil to a Brumbál se na něj usmál přes své půlměsíčkové brýle.

 „V posledním patře by se měli zachovat salonky a jídelna, která tam je.“

 „No,“ pohlédl na ředitele Harry. „Je to dost práce, nejspíš bychom měli začít.“

 „Tak tedy dobrá, pojďte za mnou,“ zvedl se Brumbál a společně s Harrym a Hermionou za zády vystoupal až do druhého patra. Byly tam tři pokoje a knihovna.

 „Tu nejspíš budeme taky muset vyklidit, že je to tak, pane profesore.“

 „Ano, ale nebojte se,“ pohlédl na ně. „Vy pouze sundáte knihy, které sloužíte krabic, a o regály se postará Remus.“

 „Kam máme všechno uskladnit?“ zeptala se Hermiona a nahlédla do jednoho z pokoje.

 „Do sklepa nebo do haly. Až to budete mít, tak pro mě přijďte, budu o patro výš.“

 „Dobře, pane profesore,“ přikývli, a když zmizel na schodech, tak se rozhlédli, čím by mohli začít. Když oba pohlédli na dveře od knihovny, tak to bylo jasné, začnou tím nejnáročnějším.

 Jakmile vešli dovnitř, tak si ihned všimli rozložených, papírových krabic na jednom z křesílek. Protože byl Harry vyšší a dosáhl tak až k těm nejvýše umístěným knihám, tak se dohodli, že on bude knihy podávat a Hermiona je naskládá do krabic. Brzy ji zaplavil hromadou knih a byl si jistý, že kdyby nemusela teď pracovat, tak si k nim sedne a postupně jednu po druhé přečte.

 „Než tam tohle všechno naskládáš, tak ti nebudu podávat další, ale odnesu ty krabice do sklepa.“

 „Jasně, to je dobrý nápad.“

 Po bezmála hodině měli všechny knihy schované ve sklepě a Lupin, který přišel zkontrolovat, jak jsou na tom, se ihned pustil do přemisťování regálů. Za pomoci hůlky vždy jeden zvedl a s Hermionou, která ho navigovala ze schodů dolů, všechny úspěšně přemístili do haly.

 „Skvěle, tohle by bylo,“ chválil si Remus a prolétl pohledem jeden z pokojů. „Nic z toho nebude potřeba, takže ty věci nechte normálně zmizet, ale podívejte se do toho nejdřív, nevíme, co tu Krátura kde poschovával.“

 „Jak to máme nechat zmizet?“ nechápala Hermiona.

 „Kouzlem,“ odpověděl prostě Lupin, ale když se na ně podíval, tak se jen potkal s jejich nechápavými pohledy. „To vám nikdo neřekl, že potom, co se včera stalo, ministr souhlasil s tím, že studenti pátých a vyšších ročníků mohou používat kouzla mimo školu?“

 „Bohužel,“ zavrtěl hlavou Harry.

 „Brumbál říkal, že to vyřídí,“ zamračil se, ale pak nad tím mávl rukou. „Nevadí, teď už to víte, takže do práce,“ popohnal je a vyběhl schody o patro výš.

 Beze slova každý zalezl do jednoho z pokojů a začali celý pokoj obracet naruby, kdyby náhodou něco našli. Věci, které prohledali, potom nechali ihned zmizet a v pokoji brzo nic nezbylo.

 „Hotovo?“ zeptala se Hermiona, když se ve stejnou chvíli objevili na chodbě.

 „Jo, už zbývá jen tamten,“ řekl Harry a ukázal na poslední neotevřené dveře.

 I když se to nezdálo, vyklízení jim zabralo více než tři hodiny, takže teprve ve čtvrt na dvanáct vyběhli za Brumbálem a Lupinem. Chvíli jim trvalo, než oba našli v jednom z pokojů zkoumat starou masivní skříň.

 „Jakmile přijde Alastor, tak ho musíme požádat, aby se na to podíval.“

 „Dojdu říct Tonksové, aby ho za námi poslala. Má službu, takže až se objeví, tak o tom bude vědět.“

 „Výborně,“ přikývl ředitel a otočil se na své studenty. „Hotovo?“

 „Ano, pane.“

 „Tak pojďme,“ řekl a jako první vyšel ke schodům.

 Harry přesně nevěděl, co má čekat a překvapilo ho proto, když ředitel použil obyčejné bourací kouzlo. Nepořádek rychle za pomoci hůlek odklidili a nastal čas k tomu, aby se Siriusovy plány staly skutečností.

 Brumbál jim nejdříve naznačil, aby ustoupili o kousek stranou a pak poprvé mávl hůlkou. Z ničeho nic se najednou objevil kýbl s maltou a hromada cihel, které se samy vznášely a začaly tvořit zeď, jež měla oddělovat koupelnu. Když i poslední cihla dopadla na své místo, tak kýbl zmizel, vystřídaly ho štětce a válečky a pokoj se postupně celý zbarvoval do zlatorudých barev. Harry s Hermionou ani nestačili pořádně sledovat, co všechno se v pokoji mění, když najednou kolem nic prolétl kus nábytku a během chvilku už stáli ve zcela hotovém pokoji.

 Naproti dveřím bylo francouzské okno, před kterým byla velká postel se dvěma nočními stolky. Hned napravo u dveří stála knihovna, která zabrala celou jednu stěnu pokoje, a před ní byla rozmístěna pohovka s dvěma křesly a stolkem. Několik metrů vedle postele byl pracovní stůl s židlí a to vše stálo na nově obroušených a vyleštěných parketách.

 „Tak co na to říkáš, Harry?“ zeptal se Brumbál.

 „Je to úžasné,“ vydechl a znovu se kolem sebe rozhlédl, zatímco řediteli v očích vesele zajiskřilo.

 „Nechám ti sem poslat kufr s věcmi, aby ses tu mohl zabydlet, a půjdu něco udělat s kuchyní, když nemůžeme pokračovat v dalším patře,“ sdělil jim. „A abych nezapomněl, pokud mám správné informace, slečno, tak i na vás by měl čekat nový pokoj, záleží jen na tom, který si vyberete.“

 Když Hermiona s Brumbálem opustili pokoj, tak se Harry ještě znovu rozhlédl a zakroutil hlavou. Nikdy by neřekl, že tohle jednou přijde.

 

 Celé ústředí za jeden jediný den prošlo rekonstrukcí a Harrymu přišlo, že i Brumbál sám byl překvapený, jak rychle to šlo. Dokonce i třetí patro se dočkalo, kde ve skříni krom bubáka objevili i několik dědičných cenností.

 Dům byl díky světlým barvám hned veselejší a jasnější. Každý, kdo přišel, byl ohromen, jak velká změna na jejich ústředí nastala, a když vešli do kuchyně, tak na krbu mohli vidět velký znak ve tvaru fénixe. 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář